Maria Valtorta Život Pána Ježíše 19
Opět vidím esdrelonskou pláň, tentokrát za polozataženého dne na konci podzimu. Během noci muselo pršet, byl to
jeden z prvních dešťů smutných zimních měsíců, neboť země je vlhká, ale ne blátivá. Fouká také vítr, vlhký vítr,
který setřásá zažloutlé listí a svými závany plnými vlhkosti vámi proniká až na kost.
Na polích orá jen několik párů volů. Obracejí namáhavě těžkou půdu této úrodné roviny, aby ji připravili k setbě. A
podívaná, na kterou hledím s bolestí: na některých místech práci volů vykonávají sami lidé, tahají pluh ze všech sil
svýma rukama a hrudníkem za opěrný oblouk a při této práci, namáhavé i pro silné voly, se vyčerpávají jako otroci.
Ježíš se také dívá a jeho tvář zesmutní až k slzám.
Učedníci: jedenáct, neboť Jidáš je dosud nepřítomen, hovoří mezi sebou a Petr říká: „Malá bídná bárka... ale stokrát
lepší, než tato dřina pro tažná zvířata!" Pak se táže: „Mistře, to jsou už Dorasovi služebníci?"
Odpoví Šimon Zelota: „Nemyslím. Jeho polnosti jsou až támhle za tím sadem, zdá se mi. Ještě je nevidíme."
Ale Petr, vždycky zvědavý, odbočí z cesty a jde po svahu mezi dvěma poli. Na jeho okraji se na okamžik posadili
čtyři hubení a zpocení dělníci. Těžce oddechují únavou. Petr se jich zeptá: „Vy jste Dorasovi?"
„Ne, my patříme jednomu jeho příbuznému. Giocanovi. A kdo jsi ty?"
„Já jsem Šimon Jonášův, až do měsíce siranu rybář z Galileje. Nyní Petr Ježíše z Nazareta, Mesiáše radostné
zvěsti." Petr to říká s úctou a hrdostí někoho, kdo by řekl: „Náležím nejvyššímu božskému císaři římskému", a ještě
více. Jeho poctivá tvář se opravdu rozzáří radostí, když prohlásí svou příslušnost k Ježíšovi."
„Ó, Mesiáš! Kde, kde je!" ptají se oni čtyři nešťastníci.
„Je to ten velký blondýn, oděný do tmavočerveného. Ten, který se sem teď dívá a usmívá se, jak na mě čeká."
„Kdybychom za ním šli... odehnal by nás?"
„Vás odehnat? Proč? Je to přítel nešťastných, chudých, těch, kteří jsou utlačováni, a tak se mi zdá, že vy... mezi ně
rozhodně patříte."
„Ó, to ano! Ale zdaleka na tom ještě nejsme tak jako ti Dorasovi. My aspoň máme chleba, kolik chceme a mrskají
nás, jen když nás vidí, že nepracujeme, ale..."
„Takže, kdyby vás teď krásný pan Giocana takhle tady zastihl, jak mluvíte, tak..."
„Zmrskal by nás, jak nemrská ani své psy..."
Petr významně vypískne. Pak řekne: „Tak to tedy bude lépe, když to uděláme takhle..." Dlaněmi udělá kolem úst
trychtýř a silně zvolá: „Mistře, pojď sem. Jsou tady trpící srdce a touží po tobě."
„Ale co to říkáš?! On?! Za námi?! Ale my jsme jen docela obyčejní služebníci!" Všichni čtyři jsou takovou
opovážlivostí poděšeni.
„Ale rány důtkami nejsou příjemné. A jestli ten krásný farizej na nás padne, nechtěl bych to také slíznout," říká
Petr a směje se a poplácává svou silnou rukou toho ze čtyř nejpoděšenějšího.
Ježíš přispěchá dlouhými kroky. A ti čtyři nevědí, co dělat. Chtěli by mu běžet v ústrety, ale úcta je ochromuje.
Ubohé bytosti, které lidská zloba naučila strachu. Padnou celým tělem na zem, a tak uctívají Mesiáše, který k nim
přichází.
„Pokoj všem, kteří po mně touží. Kdo po mně touží, touží po dobru, a já ho miluji jako přítele. Vstaňte. Kdo
jste?"
Ale oni čtyři sotva pozvednou tvář a zůstanou mlčky na kolenou.Petr říká: „Jsou to čtyři služebníci farizeje Giocany, Dorasova příbuzného. Rádi by s tebou mluvili, ale... Kdyby je
přistihl, byli by zbiti holí, a tak jsem ti řekl: »Přijď«. Vstaňte, chlapci. On vás nesní! Mějte důvěru! Pomyslete na
to, že je vaším přítelem."
„My... jsme slyšeli o tobě hovořit... Jonáš nám říkával..."
„Přicházím pro něho. Vím, že mě ohlašoval. Co o mně víte?"
„Že jsi Mesiáš. Že tě viděl docela maličkého, že při tvém příchodu andělé zpívali o pokoji dobrým lidem, že jsi byl
pronásledován, ale že ses zachránil a že jsi teď vyhledal své pastýře a že je miluješ. A my jsme si mysleli: je-li tak
dobrý, že miluje a vyhledává pastýře, jistě bude chtít udělat trochu dobra i nám... Tolik potřebujeme, aby nás někdo
měl rád..."
„Však já vás miluji. Zkusíte hodně?"
„Ó! Ale ti Dorasovi ještě více. Kdyby nás Giocana zde zastihl mluvit... Ale dnes je v Gergese. Ale přesto dnes
večer jeho správce nám změří práci. Ale to nevadí. Ztracený čas doženeme, budeme pracovat o přestávce pro jídlo.
„Řekni, chlapče, byl bych schopen pohnout touhle dřinou? Je to obtížná práce?" ptá se Petr.
„Obtížná ne, ale únavná. Je to pro siláky."
„Tak to jsem. Ukaž mi to. Jestli to dokážu, ty si budeš povídat a já budu dělat dobytče. Ty, Jane, a také Ondřeji a
Jakube, dívejte se na lekci. Změníme se z vodních ryb na pozemské červy. Do toho!" Petr bere do rukou příčné
břevno pluhu. V každé zápřeži jsou dva muži, každý po jedné straně pluhu. Petr se dívá a napodobuje všechny
venkovanovy pohyby. Tak jak je silný a odpočatý, dělá dobrou práci a muž mu blahopřeje.
„Jsem mistr oráč," prohlásí spokojeně dobrák Petr.
„Jdeme na to, Jane! Pojď sem, dva voli do zápřeže. A k druhému pluhu Jakub a to němé telátko, kterým je můj
bratr. A jdeme! Á... zabrat!" A oba pluhy se vzdálí a obracejí zem a vyznačují brázdu po celé délce pole. Na konci
pluh obrátí a začnou novou brázdu. Vypadají, jako by tuto venkovskou práci dělali odjakživa.
„Jak jsou dobří, ti tví přátelé!" říká nejsrdnatější z Giocanových služebníků. To jsi z nich učinil ty?"
„Jejich dobrotě jsem dal jen směr, tak jak ty to činíš žabkou při prořezávání stromů. Ale dobrota v nich byla. Teď
se košatí, protože má někoho, kdo o ni pečuje."
„Ale tví přátelé jsou i pokorní, když takhle pomáhají ubohým služebníkům!"
„Se mnou mohou být jen ti, kteří mají rádi pokoru, tichost, zdrženlivost, počestnost a lásku, nade vše lásku,
protože ten, kdo miluje Boha a bližního, vlastní i všechny ctnosti a získává si Nebe."
„A my bychom ho také mohli mít, když ani nemáme čas k modlitbě a nemůžeme ani jít do Chrámu, vždyť ani
nemůžeme pozvednout hlavu nad brázdu?"
„Odpovězte: je ve vás nenávist k tomu, kdo s vámi jedná tak tvrdě? Je ve vás revolta a výčitky Bohu, že vás na
zemi umístil mezi ty nejposlednější?"
„Ó, ne, Mistře! To je náš úděl. Ale když jsme zmořeni únavou a vrhneme se na svá bídná lůžka, říkáme: »Nuže,
Bůh Abrahamův ví, že už nemůžeme a že mu jen můžeme říci: - Buď požehnán, Pane!« A říkáme ještě: »I dnešní
den jsme prožili, aniž jsme hřešili«.
„A já vám po pravdě říkám, že Bůh Abrahamův se na vaše srdce usmívá, zatímco obrací svou přísnou tvář k těm,
kteří ho urážejí v Chrámu svými lživými modlitbami, neboť nemilují své bližní."
„Ale mezi sebou se oni mají rádi! Přinejmenším to tak připadá, neboť si projevují úctu poklonami a dary. Bez lásky
jsou jen k nám. Ale my jsme jiní než oni. Je to tak správné."
„Ne, v Království mého Otce to není spravedlivé a způsob souzení bude jiný. Pocty nebudou mít bohatí a mocní
jako takoví, ale jen ti, kteří vždycky milovali Boha a milovali ho více než sebe samotné, více než jakoukoliv věc
jako jsou peníze, moc, žena: kteří milovali své bližní, jimiž jsou všichni lidé, bohatí i chudí, známí i neznámí, vědci
i bez vzdělání, dobří i zlí. Ano, i zlé je nutno milovat. Ne pro jejich špatnost, ale z lítosti k jejich duši, kterou
smrtelně zraňují. Je třeba je milovat láskou, která prosí nebeského Otce, o jejich uzdravení a spásu. V
Nebeském království budou blaženi ti, kteří ctili Pána pravdou a spravedlností... Těm bude patřit Nebeské
království a i pouhý žebrák může být nahoře blaženým králem, zatímco tetrarcha bude méně než ničím, jedná-li
proti věčnému zákonu Desatera."
Muži naslouchají s otevřenými ústy... Oni čtyři pokračují v práci, červení, zpocení, ale radostní. Petr dovede
udržovat veselost. „Ó, jak měl Jonáš pravdu, když o tobě říkal: »Svatý!« Všechno na tobě je svaté. Slova, pohled,
úsměv. Nikdy jsme tak necítili svou duši jako teď!"
„Už je to dlouho, co jste neviděli Jonáše?"
„Od té doby, co je nemocen."
„Nemocen?"
„Ano, Mistře. Už nemůže. Už se jen vleče. Už od počátku letních prací a sklizně není schopen se postavit. A
přesto... on ho nutí pracovat, ten... Ó, ty říkáš, že je třeba milovat všechny. Ale je velmi těžké milovat hyenu! A
Doras je horší než hyena."
„Jonáš ho miluje..."
„Ano, Mistře. A já říkám, že je to světec jako ti, kteří byli z věrnosti k Pánu umučeni a zabiti."
„To jsi řekl dobře. Jak se jmenuješ?"
„Micheáš, a tento je Saul a ten další Joel a ten poslední Izaiáš."
„Připomenu vaše jména Otci. A vy říkáte, že Jonáš je velmi nemocen?"
„Ano. Hned jak skončí práce, vrhne se na palandu a my ho nevidíme. To nám říkají aspoň ostatní Dorasovislužebníci."
„V tuto hodinu pracuje?"
„Pokud je schopen stát, tak ano. Měl by být támhle za tím jabloňovým sadem."
„Dorasova sklizeň byla dobrá?"
„Mluví se o ní po celém kraji."
„Tak tedy Doras mohl svého služebníka odměnit."
„Odměnit! Pane, jak špatně ho znáš!"
„Ale Jonáš mi řekl (Ježíš s ním už předtím mluvil a požehnal jeho práci), že před několika lety byl zbit k smrti pro
ztrátu několika hroznů a že se stal otrokem pro dluhy, neboť pán ho obvinil, že zavinil ztrátu trochy úrody. Tento
rok, kdy měl tento zázračný nadbytek, by mu to tedy měl vynahradit."
„Ne. Naopak ho zuřivě zmrskal, protože ho obviňuje, že v předchozích letech nedosáhl téhož nadbytku, protože
neošetřoval zem, jak bylo zapotřebí."
„Ale ten člověk je divoká šelma!" zvolá Matouš.
„Ne. Nemá duši," říká Ježíš. „Zanechávám vás, synové, se svým požehnáním. Máte na dnešek nějaké jídlo?"
„Máme tento chléb" a muž ukáže skývu černého chleba, kterou vytahuje z pytle hozeného na zem.
„Vezměte si moje jídlo. Mám jen toto, ale já jsem dnes u Dorase a..."
„Ty, u Dorase?"
„Ano, abych vykoupil Jonáše. Vy jste to nevěděli?"
„Tady nikdo nic neví. Ale... dej si pozor, Mistře. To budeš jako ovečka ve vlkově jeskyni."
„Vůbec nic mi nebude moci udělat. Vezměte si mé jídlo. Jakube, dej, co máme, i vaše víno. Také se trochu potěšte,
ubozí přátelé. To je pro duši i pro tělo. Petře, jdeme!"
„Už jdu, Mistře. Ještě dokončím tuhle brázdu." A pak přiběhne k Ježíšovi, zrudlý námahou. Otírá se pláštěm, který
předtím odložil. Opět si ho bere a šťastně se usmívá.
Oni čtyři neustále děkují.
„Půjdeš tudy, Mistře?"
„Ano. Čekejte na mne. Pozdravíte se s Jonášem. Budete to moci učinit?"
„Ano. Pole má být do večera zoráno. A teď už jsou dvě třetiny udělány. Tak dobře a tak rychle udělány! Tví přátelé
jsou silní! Bůh vám žehnej. Dnes je to pro nás víc než svátek Velikonoc. Ať vám všem Bůh žehná! Všem! Všem!"
Ježíš odchází rovnou k jabloňovému sadu. Projdou jím a dospějí k Dorasovým polnostem. Tam jsou také lidé za
pluhem nebo sehnuti, aby odplevelovali brázdy. Ale Jonáš tam není. Muži Ježíše poznají a zdraví ho, aniž opustili
práci.
„Kde je Jonáš?"
„Po dvou hodinách práce padl do brázdy a byl odnesen domů. Ubohý Jonáš. Už bude trpět jen krátký čas. Je
skutečně na konci. Nikdy nebudeme mít lepšího přítele."
„Na zemi budete mít mne a Jonáše v Abrahamově náručí. Mrtví milují živé dvojnásobnou láskou: jejich vlastní a
tou, kterou obdrží od Boha, u něhož jsou, tedy láskou dokonalou."
Ježíš žehná a odchází.
„A co teď uděláš? Co řekneš Dorasovi?" ptají se učedníci.
„Půjdu tam, jako bych o ničem nevěděl. Kdybych ho překvapil, byl by schopen se mstít na Jonášovi a svých
služebnících."
„Tvůj přítel má pravdu: je to šakal," říká Petr Šimonovi.
„Lazar říká vždycky jen pravdu a toto není pomluva. Však se s Lazarem seznámíš a zamiluješ si ho," odpovídá
Šimon Zelota.
Už je vidět farizejův dům. Široký nízký, ale dobře stavěný uprostřed sadu, nyní sklizeného. Venkovský dům, ale
bohatý a praktický. Petr a Šimon jdou napřed, aby Ježíše ohlásili.
Doras vychází. Je to stařec s tvrdým profilem starého dravce. Ironický pohled, hadí ústa s falešným úsměvem ve
vousu spíše bílém než černém. „Buď zdráv, Ježíši," říká familiárním a viditelně pohrdavým tónem.
Ježíš neříká: „Pokoj", ale odpovídá: „Nechť tvůj pozdrav se k tobě vrátí."
„Vstup. Jsi vítán. Jsi přesný jako král."
„Jako poctivý muž," odpovídá Ježíš.
Doras se zasměje, jako by to byl žert.
Ježíš se obrátí a řekne učedníkům, kteří nejsou pozvání: „Pojďte. To jsou mí přátelé."
„Ať jdou dále... ale... není tohle výběrčí, syn Alfeův?"
„To je Matouš, učedník Kristův," říká Ježíš tónem, který ten druhý pochopí a dá se do nuceného smíchu.
Doras by chtěl „ubohého" galilejského mistra zdrtit blahobytem svého domu, jehož vnitřek je opravdu okázalý.
Okázalý a ledový. Služebníci připadají jako otroci. Přicházejí skloněni a rychle se vzdalují, stále se obávajíce, že
budou potrestáni. Cítí se, že je to dům, kde vládne chlad a nenávist.
Ale na Ježíše pohled na bohatství ani narážky na bohatství a příbuzenské vztahy nezapůsobí... a Doras, který si
uvědomí Mistrovu lhostejnost, ho vede do ovocné zahrady. Ukazuje vzácné stromy a nabízí jejich plody, které
služebníci přinášejí na podnosech a ve zlatých pohárech. Ježíš je ochutnává a chválí jejich výbornou chuť. Některé
jsou konzervovány v sirupu, ale jsou zde i nádherné broskve v přírodním stavu a hrušky neobvyklé velikosti.
„V celé Palestině je mám jen já sám. Dal jsem si je poslat z Persie a z ještě větší dálky. Jen karavana mě stálatalent. Ani tetrarchové nemají takové ovoce. Možná ani Cézar. Já vždycky spočítám plody a požaduji všechna
jádra. Hrušky se podávají jen u mého stolu, neboť nechci, aby si někdo vzal jádro. Posílám je Annaniášovi, ale va-
řené, aby jádra byla sterilní."
„Nicméně jsou to stromy Boží. A všichni lidé jsou si rovni."
„Rovni? Ó! Já rovný... tvým Galilejcům?"
„Duše pochází od Boha a ten je tvoří vzájemně rovné."
„Ale já jsem Doras, věrný farizej!" Když to říká, připadá jak nadouvající se krocan.
Ježíš ho probodne svýma safírovýma očima, které stále více jiskří. Ježíš je mnohem vyšší a důstojnější ve svém
purpurovém šatu, než maličký Doras, poněkud sehnutý farizej v širokém šatě s nadbytkem třásní.
Doras po několika okamžicích sebeobdivu zvolá: „Ale Ježíši, proč posílat do domu Dorase, čistého farizeje,
Lazara, bratra prostitutky? Ty jsi Lazarův přítel? Ale to bys neměl být! Což nevíš, že je vyobcován, protože jeho
sestra Marie Magdalena se prostituuje?"
„Znám jen Lazara, a jeho chování je počestné."
„Ale svět si pamatuje hřích tohoto domu a je toho názoru, že tato skvrna se ocitá i na jeho přátelích. Nechoď tam.
Proč nejsi farizej? Chceš-li, já jsem mocný, doporučím tě, abys byl jako takový přijat, i když jsi Galilejec. Ve
veleradě mám všechnu moc. Anna je v mých rukou jako tento cíp mého pláště. Budou se tě o to víc bát."
„Já jen chci, aby mě milovali."
„Já tě budu milovat. Vždyť vidíš, že tě už miluji, neboť vyhovuji tvému přání a dávám ti Jonáše."
„Zaplatil jsem ho."
„To je pravda a já jsem se divil, že můžeš dát takovou částku."
„Ne já, ale jeden můj přítel."
„Dobře, dobře, já po tom nepátrám. Říkám: vidíš, že tě miluji a že ti chci udělat radost. Jonáše ti vydám po jídle.
Musím pro tebe udělat tuto oběť..." a dá se do svého krutého smíchu.
Ježíš, se zkříženýma rukama, ho probodává svým stále přísnějším pohledem. Jsou dosud v ovocné zahradě a čekají
na čas jídla.
„Nicméně bys mi měl i ty udělat radost. Radost za radost. Dávám ti svého nejlepšího služebníka. Zříkám se tak
zajímavého příjmu. Tento rok tvoje požehnání, já vím, že jsi přišel na počátku veder, mi zajistilo úrodu, která
proslavila mé panství. Nyní požehnej mým stádům a polím. Příští rok budu postrádat Jonáše... ale mezitím si za
něho najdu dobrou náhradu. Pojď, požehnej. Udělej mi tu radost, abych byl slavný po celé Palestině a abych měl
ovčíny a sýpky přeplněné vším zbožím. Pojď," a chytí ho a snaží se ho odvést, uchvácen zlatou horečkou.
Ale Ježíš setrvává: „Kde je Jonáš?" táže se přísně.
„Oře. Ještě chtěl udělat tuto práci pro svého dobrého pána. Ale před skončením jídla přijde. Zatím pojď požehnat
stádům, polím, sadům, vinicím, lisům. Všemu, všemu... ó, ta úroda příštího roku! Tak pojď."
„Kde je Jonáš?" táže se Ježíš hromovým hlasem.
„Ale já jsem ti už řekl: řídí orání. Je to první služebník, a tak nepracuje: řídí."
„Lháři!"
„Já, lhář? Přísahám to při Jahve!"
„Křivopřísežníku!"
„Já, křivopřísežník? Já, který jsem nejvěrnější ze všech věrných? Pozor na tvá slova!"
„Vrahu!" Ježíš pozvedá stále více svůj hlas a poslední slovo je už opravdový hrom.
Učedníci se semknou kolem Ježíše, ve dveřích se ukážou ustrašení služebníci. Ježíšova tvář je přísná k nevydržení.
Doras je na okamžik zachvácen strachem. Učiní se ještě menším - balík velmi jemných látek před vysokou osobou
Ježíšovou, oděnou do těžkého roucha z tmavočervené vlny. Ale pak se ho opět zmocní pýcha a rozkřikne se svým
štěkavým liščím hlasem: „U sebe poroučím jen já. Odejdi, ošklivý Galilejce."
„Odejdu, ale napřed budu zlořečit tvým polím, tvým stádům, tvým vinicím jak pro tento rok, tak i pro ty, které
přijdou."
„Ne, tohle ne! Ano, je to pravda, že Jonáš je nemocen, ale pečuje se o něho, dobře se o něho pečuje. Odvolej své
zlořečení."
„Kde je Jonáš? Nechť mě nějaký služebník k němu dovede, a to ihned. Zaplatil jsem ho, protože pro tebe je to
zboží, stroj, beru to tak. A protože jsem ho zaplatil, požaduji ho."
Doras vytáhne z pasu zlatou píšťalku a třikrát zapískne. Ze všech stran, z domu i z polí, se vynořuje mrak
služebníků, kteří přibíhají tak sehnuti, že se zdá, jako by se plazili, až před strašlivého pána. „Přiveďte tomuhle
Jonáše a dejte mu ho. Kam jdeš?"
Ježíš ani neodpoví. Následuje služebníky, kteří se pustili za zahradu k domům venkovanů, ponurým doupatům
chudých nádeníků. Vejdou do Jonášova brlohu.
Z Jonáše je úplný kostlivec. Těžce dýchá, polonahý, zmítaný horečkou na bídném rákosovém loži, na němž slouží
za matraci několikrát přeložený šat a za přikrývku cáry pláště. Jedna mladá žena ho ošetřuje, jak může.
„Jonáši! Můj příteli! Přišel jsem si pro tebe!"
„Ty? Můj Pane! Umírám... ale jsem šťasten, že tě zde mám!"
„Věrný příteli, teď už jsi svobodný a zde nezemřeš. Vezmu tě do svého domu."
„Svobodný? Proč? Do tvého domu? Á, ano, ty jsi mi slíbil, že uvidím tvou Matku."
Ježíš je sama láska, tak jak je skloněn nad bídným lůžkem ubožáka, a Jonáše jako by radost oživila.„Petře: ty jsi silný. Nadzvedni Jonáše a vy sem dejte své pláště. Toto lůžko je příliš tvrdé pro toho, kdo je v
takovém stavu."
Učedníci okamžitě svléknou své pláště, některé rozkládají, z jiných udělají polštář. Petr na ně uloží své vyhublé
břemeno a Ježíš ho přikryje svým vlastním pláštěm.
„Petře, máš peníze?"
„Ano, Mistře, mám čtyřicet denárů."
„To je dobře, jdeme. Odvahu, Jonáši. Ještě trochu únavy, ale pak už jen velký mír, v mém domě, u Marie..."
„Maria... ano... ó, tvůj dům!" Ve své vyčerpanosti pláče, ubohý Jonáš. Umí jen plakat.
„Sbohem, ženo. Pán ti za tvoje milosrdenství požehná."
„Sbohem, Pane, sbohem, Jonáši. Modli se, modlete se za mne." Mladá žena se rozpláče.
Když jsou na prahu, přichází pojednou Doras. Jonáš učiní pohyb strachu a skryje si tvář. Ale Ježíš mu položí ruku
na hlavu a vychází po jeho boku, přísnější než soudce. Ubohý průvod vychází do venkovského dvora a dá se alejí
zelinářské zahrady.
„To lůžko je moje! Prodal jsem ti služebníka, ne lůžko."
Bez jediného slova Ježíš hodí k jeho nohám váček s penězi. Doras ho vezme, vyprázdní. „Čtyřicet denárů a pět
didrachenen. To je málo!"
Ježíš pohlédne na chtivého odpuzujícího darebáka. Je to nevylíčitelné. Neodpoví nic.
„Aspoň mi řekni, že odvoláš kletbu!"
Ježíš ho probodne dalším pohledem a krátkou odpovědí: „Odevzdávám tě Bohu Sinaje" a velmi zpříma se vzdálí po
boku primitivních nosítek, nesených opatrně Petrem a Ondřejem.
Když Doras vidí, že všechno je zbytečné, že odsouzení je jisté, křičí: „Uvidíme se, Ježíši! Ó, já tě dostanu do svých
rukou. Budu s tebou válčit na smrt. Jen si odnes tenhle stín člověka. Už mi k ničemu není. Aspoň mi to ušetří
výdaje na pohřeb. Jdi, jdi, prokletý Satane! Ale já proti tobě poštvu celou veleradu. Satane! Satane!"
Ježíš jakoby neslyšel. Učedníci jsou ohromeni. Ježíš se zabývá jen Jonášem. Vyhledává stezky co nejméně
hrbolaté, ty, které jsou v nejlepším stavu, až konečně dojdou ke křižovatce u Giocanových polí. Oni čtyři
venkované přibíhají a zdraví přítele, který odchází, a Ježíše, který je žehná.
Ale cesta přes Esdrelon do Nazareta je dlouhá a oni nemohou se svým ubohým břemenem jít příliš rychle. A na
silnici ani jeden vůz ani vozíček. Nic. Postupují mlčky. Jonáš jakoby usnul. Ale jeho ruka neopustí ruku Ježíšovu.
K večeru se konečně objeví římský vojenský povoz, který je dožene. „Ve jménu Božím, zastavte," říká Ježíš a
pozvedá ruku.
Dva vojáci zastavují. Zpod plachty vozu, která je stažena, protože začíná pršet, vystrčí hlavu vyšňořený důstojník.
„Co si přeješ?" ptá se Ježíše.
„Mám přítele, který umírá. Prosím o místo pro něho na voze."
„To se nesmí... ale... pojď nahoru. My nejsme psi a vy také ne."
Nosítka jsou naložena.
„Tvůj přítel? Kdo jsi?"
„Rabín Ježíš z Nazareta."
„Ty? Ó!" Důstojník na něho zvědavě hledí. Jsi-li to ty, tak tedy... Smáčkněte se sem všichni, i když je vás tolik.
Stačí, když vás nikdo neuvidí... Je to směrnice... ale nad směrnicí je lidskost, není-li pravda? A ty, ty jsi dobrý. Já to
vím. My, vojáci, víme všechno... Jak to vím? I kameny mluví o dobru nebo o zlu a my máme uši, abychom jim
naslouchali, a tak sloužili císaři. Ty nejsi nepravý Kristus jako ti předchozí, svůdci a povstalci. Ty jsi dobrý. Řím to
ví. Ale tenhle člověk... je velice nemocen."
„Právě proto ho vedu ke své Matce."
„Hm! Dlouho ho nebude opatrovat! Dej mu trochu vína. Je v této čutoře. Ty, Aquilo, práskni do koní, a ty, Quinte,
dej mi příděl medu a másla. Je můj, ale jemu udělá dobře. Moc kašle a med je na kašel dobrý."
„Jsi hodný."
„Ne. Jsem méně zlý než mnozí. A jsem šťasten, že tě mám s sebou. Rozpomeň se na Publia Quintilliana z italické
legie. Jsem v Cézareji, ale teď jedu do Ptolemaidy. Nařízená inspekce."
„Ty nejsi mým nepřítelem."
„Já? Nepřítel zlých, nikdy dobrých. A chtěl bych být také dobrý. Řekni mi: jakou doktrínu hlásáš pro nás, muže z
armády?"
„Pro všechny je jen jedna doktrína. Spravedlnost, počestnost, zdrženlivost, soucit. Vykonávat své zaměstnání bez
jeho zneužívání. I v tvrdé nutnosti vojenského řemesla ctít lidskost. A snažit se poznávat Pravdu, to znamená Boha,
Jediného a Věčného, neboť bez této znalosti je každý čin zbaven milosti, a tedy věčné odměny."
„Ale co se stane po mé smrti s tím dobrem, které jsem vykonal?"
„Ten, který přichází za pravým Bohem, opět toto dobro nalezne v onom životě."
„Narodím se podruhé? Stanu se tribunem nebo dokonce císařem?"
„Ne, staneš se podobným Bohu tím, že se na Nebesích spojíš s jeho věčnou blažeností."
„Jakže? Na Olympu, já mezi bohy?"
„Není více bohů. Je jen jeden pravý Bůh. Ten, kterého hlásám. Ten, který tě očekává a všímá si tvé dobroty a
touhy poznávat Dobro."
„To se mi líbí! Nevěděl jsem, že se Bůh může zabývat ubohým pohanským vojákem."„To On tě stvořil, Publie. Miluje tě tedy a chtěl by tě mít u sebe."
„Eh... proč ne? Ale... nikdo k nám nepromlouvá o Bohu... nikdy."
„Přijdu do Cézareje a uslyšíš mě."
„Ó, ano, přijdu si tě poslechnout. A zde už je Nazaret. Chtěl bych ti ještě posloužit, ale kdyby mě někdo viděl..."
„Sestoupím a požehnám tě za tvou dobrotu."
„Buď zdráv, Mistře."
„Nechť se Pán vám, vojákům, projeví. Sbohem."
Sestupují. Pokračují v pochodu.
„Už za chvilku si odpočineš, Jonáši," říká Ježíš, aby mu dodal útěchy.
Jonáš se usmívá. Je stále klidnější, jak se přibližuje večer, a jak si je jist tím, že je daleko od Dorase.
Jan a jeho bratr běží napřed, aby upozornili Marii. Když malý průvod dorazí do Nazareta, v nočním stmívání téměř
prázdného, Maria je už na prahu a čeká na Syna.
„Matko, zde je Jonáš. Jde se odevzdat do tvé něhy, aby začal vychutnávat svůj Ráj. Šťasten, Jonáši?"
„Šťasten! Šťasten!" šeptá vyčerpaný muž jako v extázi.
Donesou ho do malé místnůstky, kde zemřel Josef. „Jsi na lůžku mého otce. Zde, to je Matka a zde, to jsem já.
Vidíš? Nazaret se stal Betlémem. A ty jsi nyní maličký Ježíšek mezi dvěma, kteří tě velice milují, a tihle jsou těmi,
kteří v tobě uctívají věrného služebníka. Anděly nevidíš, ale přelétávají nad střechou se svými světelnými křídly a
zpívají slova žalmu Narození."
Ježíš vylévá svou něhu na ubohého Jonáše, který vůčihledně slábne. Zdá se, že se držel až do této chvíle, aby mohl
zemřít zde... ale je velice šťasten. Usmívá se, snaží se políbit Ježíšovi, Marii ruku, hovořit, hovořit, ale vyčerpání
jeho slova zlomí. Maria mu dělá pohodlí jako Matka. A on opakuje: „Ano... ano" se svým šťastným úsměvem v
bezmasé tváři.
Učedníci u dveří do zahrady tiše přihlížejí, hluboce pohnuti.
„Bůh vyslyšel tvé dávné přání. Hvězda tvé dlouhé noci se stala Hvězdou tvého věčného Rána. Ty znáš její Jméno,"
říká Ježíš.
„Ježíši, to tvoje! Ó, Ježíši! Andělé... kdo mi to prozpěvuje andělskou hymnu? Má duše ji slyší... ale mé uši by ji
chtěly také naslouchat... Abych šťastně usnul... Chce se mi tolik spát! Tolik jsem toho zakusil! Tolik slz... Tolik
urážek... Doras... odpouštím mu... nechci slyšet jeho hlas, ale slyším ho... Je to jako hlas Satanův, u mne, jak
umírám. Kdo mi překryje tento hlas slovy přicházejícími z Ráje?"
A Maria na stejný nápěv, jaký měla její ukolébavka, sladce zazpívá: „Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj
lidem dobré vůle." Dvakrát nebo třikrát to opakuje, protože vidí, že Jonáš se uklidňuje.
„Doras už nemluví," říká po nějaké chvíli. „Jen andělé... Bylo tam Dítě... v jeslích... mezi volem a oslem... a byl to
Mesiáš... A já jsem se mu klaněl... a s ním tam byl Josef a Maria..." Hlas vyhasne krátkým zachroptěním a
následuje ticho.
„Pokoj na Nebi člověku dobré vůle! Je mrtev. Uložíme ho do našeho ubohého hrobu. Zaslouží si tam očekávat
vzkříšení mrtvých po boku spravedlivého, mého otce," říká Ježíš.
A vidění se zastavuje, zatímco přichází Marie Alfeova.