Roku 428 po Kristu Nestorius v Carihrade v jednej kázni takto sa bol vyslovil o Panne Márii: „Odteraz už nehovorme, žeby sa potom zdalo, že Mária je matkou Božou: nie, lebo by táto sa potom zdalo, že táto panna je bohyňou. A nebuďme podobní pohanom, ktorí taktiež bohom dávali matky“ (Nestor, serm. V. Ap. Macat. p. 30).
Tieto slová mali na poslucháčov hrozný účinok. Ľud sa v kostole priamo pohoršil, spolu s kňazmi opustil kostol a celý pohoršený zúril na ulici. Slová biskupa Nestoria sa čoskoro rozšírili po celej Európe a aj po Severnej Afrike. Roku 431 bol zvolaný do Efezu snem, aby sa jasne vyjadril o materstve Panny Márie a aby zaujal stanovisko ku Nestoriovým slovám. Snem sa dlho do noci radil. Odsúdil Nestoriovu kázeň a vyhlásil, že Pannu Máriu treba nazývať Matkou Božou. Ľud čakal na rozhodnutie po uliciach a keď sa dozvedel výsledok pojednávania, začal od radosti plesať a jasať a vo fakľami osvetlenom triumfálnom sprievode odprevádzal biskupov domov. christianitas.sk/dusevna-krasa-panny-marie/

Bůh řekl Mojžíšovi, aby do (starozákonní) archy vložil kamenné desky s Desaterem (Dt 10,3-5). Židům 9,4 nás informuje, že do archy byly vloženy další dva předměty: "zlatá urna s manou a Áronova hůl, která se rozvětvila". Všimněte si úžasných paralel: V arše byl Boží zákon vepsaný do kamene; v Mariině lůně bylo Boží slovo v těle. V arše byla urna s manou, chlebem z nebe, který udržoval Boží lid při životě na poušti; v Mariině lůně je Chléb života sestoupivší z nebe, který přináší věčný život. V arše byla Áronova hůl, důkaz pravého kněžství; v Mariině lůně je pravý kněz. Ve třetím století svatý Řehoř Divotvůrce řekl, že Maria je skutečnou (novozákonní) archou - "zlatem uvnitř a zlatem vně a ve svém lůně přijala všechny poklady svatyně".

Stále však zůstává jedna zásadní otázka: kde křesťané přišli na "teologickou myšlenku, že Ježíš byl počat a ukřižován ve stejný den"? Někteří badatelé spekulují, že to souvisí s židovským myšlením (a to může být pravda), ale důkazy ukazují jinam. Odpověď nám napovídá svatý Augustin, který ve spise De Trinitate píše:

Neboť [Ježíš] se věří byl počat 25. března, v kterýžto den také trpěl; takže lůno Panny, v němž byl počat a kde nikdo ze smrtelníků nebyl zplozen, odpovídá novému hrobu, do něhož byl pohřben a v němž nikdy předtím ani potom nebyl uložen člověk. Podle tradice se však narodil 25. prosince.

Augustin upozorňuje na fascinující detail vyprávění o umučení v evangeliích, který téměř všichni přehlížíme. Tři ze čtyř autorů evangelií zdůrazňují, že hrob, do kterého byl Ježíš uložen, byl nový. Svatý Matouš nám říká, že "Josef vzal tělo, zavinul je do čistého plátna a uložil je do svého nového hrobu" (27,59). Svatý Lukáš ji popisuje jako hrob, "kam ještě nikdo nebyl uložen" (23,53), a svatý Jan ji nazývá "novým hrobem, kam ještě nikdo nebyl uložen" (19,41). Proč by na tomto detailu mělo evangelistům záležet? Protože ukazoval, že hrob je jedinečně vyhrazen Bohu. Hagios Řecké slovo "svatý" označuje něco "odděleného Bohem (nebo pro Boha), svatého, posvátného". Hrob je svatý, uchovávaný výhradně pro Krista.

Takto chápali Marii i první křesťané: byla tělem i duší jedinečně oddělena pro Boha. Posledních osm kapitol knihy Ezechiel je proroctvím o budoucím chrámu, proroctvím, které se nevztahuje na fyzickou stavbu, ale na Kristovo tělo (viz Jan 2,18-22; 7,37-39). Kolem tohoto chrámu byla brána a "tato brána zůstane zavřená, neotevře se a nikdo jí nevstoupí, neboť jí vstoupil Hospodin, Bůh Izraele, proto zůstane zavřená" (Ez 44,2). Ranní křesťané, včetně Augustina, v tom viděli zřejmý odkaz na věčné panenství Marie.

Takto dnes mnozí z nás Písmo nečtou. Je pravděpodobné, že jsme detaily chrámové brány a panenského hrobu přehlédli, aniž bychom se nad nimi zamysleli (pokud jsme se vůbec obtěžovali číst Ezechiela 44 a pašijová vyprávění). Dokud se však nenaučíme žvýkat Písmo tak, jak to dělali první křesťané, bude se nám zdát, že se 25. prosinec stal pravděpodobným dnem narození našeho Pána . . . nebo se staneme obětí zdiskreditovaných teorií o Saturnáliích a Sol Invictus.