Jak se ze zednářů nezbláznit

Martin R. Čejka

„Podle mě je to kniha šílence.“
Katolický spisovatel Hilaire Belloc o díle protizednářské autorky Nesty Websterové

Na otázku, jak se ze zednářů nezbláznit, je celkem snadná odpověď: nevzdávat se velikého daru, kterého se nám od Pána Boha dostalo, tj. rozumu, uvědomit si pravý význam věcí v Božím řádu, nepropadat nectnostem, jakými jsou např. nemístná zvědavost a pomluvy, a naopak nezapomínat ani zde na navýsost důležité ctnosti, tedy lásku a spravedlnost, jež máme projevovat i nepřátelům, pokud chceme dokonale následovat Pána Ježíše Krista.

Vzorem nám jsou, nebo by měly být, papežské dokumenty, které o svobodném zednářství pojednávají. Již při prvním pohledu je zřejmé, že se papežové neutápějí v podružnostech, zástěrách, vyhrnutých nohavicích atp., ale soustřeďují se na podstatu věci, v první řadě na duchovní povahu nebezpečí, a to dle slov sv. Pavla: „Buďte silní v boji se zlem! Konečně, bratři, posilňujte se v Pánu, a to jeho mocnou silou! Oblecte se v plnou zbroj Boží, abyste mohli čelit úkladům ďáblovým! Neboť náš boj není proti krvi a tělu, nýbrž proti knížatům a mocnostem, proti světovládcům této temnoty, proti zlým duchům v povětří.“

Prosím, neberte můj příspěvek jako morálně teologický traktát. Jedná se spíše o několik postřehů z „lidového léčitelství“, k nimž jsem došel pozorováním sebe sama i svého okolí. Přiznávám, oddíl Antimasonica zahrnuje v mé knihovně větší než malé množství titulů, nicméně se neodvažuji nazývat odborníkem. Věřím, že se mezi čtenáři najde řada daleko zasvěcenějších osob. Čímž chci naznačit, že jsem si své omezenosti vědom a že nám do redakce nemusíte posílat své případné rozhořčené reakce.

Žádní andělé

Tvrzení, že svobodní zednáři nejsou žádní andělé, zní až trapně samozřejmě. Jenomže při četbě některých protizednářských autorů člověk lehce nabude dojmu, že zednáři nejenže daleko předčí lidi, nýbrž i anděly, neboť jsou vybaveni přímo božskými vlastnostmi: všemohoucností, všudypřítomností a vševědoucností. Navíc jejich nezlomnou vůlí, s níž jdou za svým cílem, neotřese žádná ze sprostých vášní, jež bývají vlastní nám, smrtelníkům.

Není tedy od věci si uvědomit, že je jenom jeden všemohoucí, vševědoucí a všudypřítomný, tedy Pán Bůh. Bez jeho vědomí nespadne ani jeden zednářský chlup, jenom on zná „srdce a ledví“ zednářů, ba i počet vlasů na jejich hlavách, ať už jednotlivě či dohromady, jenom on je nepřemožitelným, vítězným Pánem dějin.

Pokud někdo trpí sklonem nelidsky si zednáře idealizovat, ať si zkusí představit onu známou scénu z grotesek, jak jde zednář po ulici a uklouzne po slupce od banánu. Je-li pro někoho představa zednáře, který si „natloukl nos“, nepředstavitelná, pak si troufám tvrdit, že ho nemístně přeceňuje.

Dějiny navíc dosvědčují, že si „děti vdovy“ ne vždycky projevovaly neotřesitelnou bratrskou lásku a že si zednáři dokázali jít zástěra nezástěra navzájem po krku, když došlo i na ty nejpřízemnější věci jako moc, peníze nebo žena (čímž pochopitelně nemíním, že ženy jsou přízemní).

Noci s nepřítelem

Zlo je od toho, aby se přemáhalo, nikoliv proto, aby nás uhranulo. Lze se naneštěstí občas setkat s tím, že lidé tráví celé dny, ba i noci, horečnatým rozjímáním o zednářích, židech, komunistech, homosexuálech… (doplňte své oblíbené neoblíbence). Nebo znají takřka nazpaměť přísahu „rytíře Kadoše“ skotského ritu, ale stěží vyjmenují jména dvanácti apoštolů. Ale k čemu je to vlastně dobré?

Člověk by měl usínat a vstávat s myšlenkou na Pána Boha, a ne na zednáře. Navíc by bylo škoda, kdyby nám ošklivé věci zastínily krásu stvoření a ztrpčily přirozené radosti, které nám dobrotivý Bůh ve své neskonalé lásce dává. Pokud necháme temnotu, aby nás pohltila, otrávila naši mysl a oslepila naše oči, pak tím uděláme radost jenom svým nepřátelům a sami sobě uškodíme.

Náprsní kapsy a kameníci

V souvislosti se zmíněným uhranutím lze pozorovat i neúnavné pátrání po projevech zednářství, jež se nejčastěji zhmotňují v různých symbolech. Zde ale může občas dojít k mýlce, neboť zednáři, až na několik málo výjimek (např. velké písmeno „G“), používají převzatou symboliku, mezi níž najdeme třeba i kříž nebo kotvu. Snad nikdo soudný nebude ze zednářství podezřívat včely či včelaře, ačkoli jsou včely, případně úl, jedním z hlavních zednářských symbolů. Horší to ale mají např. kameníci a povolání spojená se stavebnictvím, neboť zednáři si přisvojili a nechvalně proslavili i jejich cechovní znamení, tedy ono pověstné kružítko a trojúhelník. Přesto se odvažuji tvrdit, že počítat různé spolky kameníků, které se tohoto symbolu nevzdaly, mezi „tajné společnosti“, je příliš smělé (pokud ovšem jejich suchopárné texty o žule a frézách neskrývají nějaké okultní poselství). Bezostyšně bylo rovněž ukradeno i „oko v trojúhelníku“, symbol Boží prozřetelnosti či Nejsvětější Trojice, s nímž se může setkat v křesťanském umění ještě před vznikem svobodného zednářství. Historik a významný odborník na ikonografii Mons. Xavier Barbier de Montault byl toho názoru, že by se měla Církev zmíněného symbolu vzdát, protože je vnímán jako zednářský. Rozhodnutí pochopitelně ponechávám na příslušných církevních autoritách, ale sám za sebe říkám, že bych nic zednářům nedával.

Poslední dobou se na internetu (sic!) těší značné popularitě nové rozpoznávací znamení zednářů, kterým údajně je „napoleonské gesto“, tedy tzv. „skrytá ruka“. Jedná se o novinku, kterou starší protizednářská literatura nezná. Proč? Inu proto, že dříve takové gesto nebylo ničím neobvyklým. A jelikož toto gesto páchá člověk pokaždé, když sahá do náprsní kapsy, je třeba se mít na pozoru, aby vás někdo v daném okamžiku (např. v samoobsluze) zrovna nevyfotografoval a neudělal z vás mistra druhého závoje královské archy.

Podle záplavy internetových odborníků a jejich zaručených objevů to vypadá, že svobodné zednářství není žádným nebezpečným tajným spolkem, nýbrž „spolčením hlupců“, kteří kudy chodí, tudy bezustání podivně pohybují rukama a mrkají očima, aby snad nebylo pochyb o jejich spiklenectví.

Jablko nepadá daleko od stromu

Jsou-li zednáři „dětmi ďábla“, pak je nutné mít na paměti, že jejich otec je rovněž otcem lži. Proto je s podivem, jak někteří autoři naprosto nekriticky čerpají informace z jejich spisků, zejména pokud jde o dějiny tohoto tajného spolku a jeho stoupence. Zednáři si od nepaměti rádi přidávají na důležitosti, a tak se můžeme setkat s tím, že datují vznik svého „ctihodného bratrstva“ od Ábela (případně Kaina) a pokračují nepřetržitou linií až do dnešních dnů, uvádějíce mezi svými členy Noema, krále Šalamouna, jistého stavitele Hirama, egyptské kněze, učitele z bájné Atlantidy, Pythagora, Platóna, krále Artuše, Chlodvíka I., Leonarda da Vinciho a další, přičemž někteří se nestydí vydávat za zednáře i samotného Pána Ježíše. Nezapomínejme, že pomluvou se můžeme prohřešit nejen proti lidem na tomto světě, ale i na onom. Ti druzí ovšem nemají obvykle možnost se příliš bránit.

V protizednářských kruzích, a bohužel někdy i těch katolických, stále přežívá legenda o templářích jakožto skrytých svobodných zednářích, která bývá přiživována samotnými „zástěrkáři“. Jakkoli snad starší autory omlouvá nedostatek informací k danému problému [1], tak v případě současných, kteří mají možnost seznámit se s posledními vědeckými závěry [2] a přesto dále historické omyly opakují, lze hovořit přinejmenším o trestuhodné nedbalosti. Navíc dnes už i někteří zednářští historici uznávají, že se jedná o „romantický“ mýtus. [3]

Poučení z krizového vývoje

Při styku s různými zednářskými informacemi je tedy zapotřebí nezbytné „hadí obezřetnosti“. Čímž se vlastně dostáváme k důvodu, proč tento článek píši. Předpokládám totiž, že nikdo nechce, aby se opakovala ostuda, k níž došlo v souvislosti s Léo Taxilem. Tento antiklerikál a zednář [4] předstíral, že se obrátil na katolickou víru, přičemž začal zveřejňovat šťavnaté zprávy ze satanského zednářského zákulisí. Jedním z jeho hlavních zdrojů byla jistá Diana Vaughanová, která popisovala, kterak jako zednářka (palladistka) obcovala s démony, jeden jí prý dokonce hrál i na piáno ve tvaru krokodýla atp. Z Taxila se zanedlouho stala hvězda protizednářského odporu, což mu vyneslo i čestné pozvání na I. mezinárodní protizednářský kongres, který se konal v září 1896 v Tridentu. Ačkoli vládlo bojovné vzrušení, někteří se jej jali kazit tím, že označili knihy Diany Vaughanové za smyšlenky obsahující rouhání, ba zpochybňovali samotnou její existenci. Mezi těmito statečnými muži vynikali zejména představitelé německé církve P. Hermann Gruber a dr. Michael Gratzfeld, vyslanec kolínského arcibiskupa Krementze, které za jejich malověrnost tenkrát stihl hněv souvěrců.

O necelý rok později, 19. dubna 1897, svolal Léo Taxil do budovy Geografické společnosti v Paříži konferenci, kde před shromážděnými církevními hodnostáři, předními svobodnými zednáři a novináři nejčtenějších listů prohlásil: „Důstojní otcové, vážené dámy, vážení pánové. Nehněvejte se, ale smějte se z celého srdce. Nebylo ani stopy zednářského spiknutí… Dr. Bataille, Sophia Valderová, Diana Vaughanová, celá ta hrůzostrašná mašinérie je do poslední maličkosti mým výmyslem, abych svedl katolíky… Dnes moje kariéra žvanila končí. Nikdo mi už neuvěří. I když… lidská naivita je přeci bezmezná!“

Tak Léo Taxil splnil svůj cíl (úkol): zpochybnil a zesměšnil protizednářské hnutí. Jako bonus si navíc za své smyšlené knihy vydělal dva miliony franků, které vytáhl z kapes protizednářského tábora. A to vše díky, mírně řečeno, naivitě řady katolíků a s jejich vydatnou pomocí. Ti, ačkoli bezesporu vedeni nejlepšími úmysly, zapomněli, že katolickým heslem není: „Čím více satana, tím lépe,“ nýbrž: „Pravda vás osvobodí.“

[1] Existovali ale i tací, kteří tento mýtus bořili. Viz např. Otto Bauren, Die innere Unwahrheit der Freimaurerei, Mainz 1884.

[2] Malcolm Barber, Noví rytíři. Dějiny templářského řádu, Praha 2006; Malcolm Barber, Proces s templáři, Praha 2008; Barbara Fraleová, Templáři, Praha 2009; Alain Demurger, Jakub z Molay. Soumrak templářů, Praha 2011; Piers Paul Read,Templáři. Vzestup a pád mýty opředeného řádu, Praha 2001.

[3] Viz Stephen Dafoe, The Compasses and the Cross, Hersham 2008.

[4] Zednáři tvrdí, že byl z lóže vyloučen čtyři roky před svým „obrácením“. Nakolik je to pravdivé, je otázkou.

Text vyšel v Te Deum 1/14.