Počátek bezbožné epochy
Svatý biskup Pelczar vyvrací mýtus Francouzské revoluce
Filip Adamus Články
14.07.2024 1514 slov 8 min.
Chlubit se dědictvím Francouzské revoluce je pravidlem v zemích tzv. „prvního světa“ (zejména k datu 14. července, kdy r. 1789 dobyli vzbouřenci Bastilu, pozn. překl.). Tento převrat na konci 18. stol. je prezentován jako prométeovský politický projekt, jehož plodem měla být „moderní“ společnost. Je to ale dědictví smáčené krví a charakterizované hanebným odpadem od víry. Integrální součástí tohoto díla jakobínů byla krvavá genocida kléru a pokus nahradit křesťanství rouhačským kultem. Jak zdůraznil polský arcibiskup sv. Sebastian Pelczar na konci 19. stol., tato pronásledování katolíků nebyla dílem „chvilkového vzplanutí emocí“. Vzpoura proti víře se stala přímo jádrem revolučního programu.
Modloslužba revoluce
Ve své knize „Francouzská revoluce ve vztahu ke katolickému náboženství a jeho duchovenstvu“ tento kanonizovaný světec upozornil na strašlivé scény, které učinily z Francie před více než 200 lety jedno krvavé divadlo. Jedním z nejvýmluvnějších obrazů je rituál tzv. „kultu rozumu“ 19. listopadu r. 1793 za účasti davů Pařížanů:
Na pozlaceném trůnu neseném revolucionáři seděla operní hvězda (mravně zpustlá madam Maillardová, pozn. překl.). Její hlavu zdobila červená „frygická čapka“. V rukou měla kopí a dubovou větvičku, pod jejíma nohama leželo zneuctěné znamení Vykoupení – Kristův kříž. Zpěvačka, spíše tanečnice, představovala „bohyni rozumu“. Uvnitř chrámu usedla na oltář a shromážděný lid se jí klaněl.
To byl kult nového náboženství. Od 26. listopadu 1793 jediného, které mělo svobodu vyznání. Kostely, donedávna ještě kypící náboženským životem a vysluhováním Nejsvětější oběti, byly zavřeny a dány k dispozici státním úřadům. Diecézní kněží, mniši i řeholnice, kteří se znelíbili revolucionářům, byli odesláni buď do vyhnanství, nebo pod gilotinu… Podle arcibiskupa Pelczara jejich počet činil 40 tisíc.
Nahrazení víry Francouzů zarytým antiklerikalismem a rouhačskými hesly si vyžádalo obrovské množství vražd, úředních dokumentů a dostatek času. Kdyby náboženství bylo pro revoluci záležitostí menšího významu, pronásledování by nedosáhlo tak obrovského počtu obětí. Dnes se krvavé události let 1789 – 1799 vnímají především v kategoriích společenských, nicméně svatý pastýř arcidiecéze v Przemyślu dokazuje, že byly něčím daleko víc než pouhou reakcí na běžné problémy nebo novou politickou vizí.
Rozsévači nevěry
Jak vysvětlil abp Pelczar, Francouzská revoluce byla ve své nejhlubší podstatě náboženskou událostí. „Zjev tohoto rozsahu nemohl být důsledkem chvilkového vzplanutí vášní, musel mít svoji příčinu v úpadku víry u značné části francouzské společnosti,“ upozornil. Dle jeho názoru roli „mistrů nevěry“, kteří usilovali, aby na francouzské zemi vyrostl koukol apostaze, přijali osvícenští myslitelé.
„Za Ludvíka XV. vzniká společenství mocných duchů, čili filozofů, kteří si stanovili jako cíl likvidaci křesťanství a přetvoření Francie jak v ohledu náboženském, tak i politickém a sociálním. Původce tohoto spiknutí Voltaire, arcimistr sarkazmu a sofizmat, zesměšňoval tajemství víry a podkopával principy mravnosti. Ještě dále postoupil Diderot, který drze hlásal, že nebude dobře na světě, dokud poslední král nebude viset na vnitřnostech posledního kněze. Další filozof Rousseau háže rukavici Zjevení a civilizaci a vychvaluje náboženství deismu (názor, že Bůh sice existuje, ale člověku se nezjevil a žádné náboženství mu nedal, pozn. překl.), život podle přírody, výchovu skrze nevýchovu, absolutní moc lidu a stejné rozdělení statků. Tito sofisté, mohutně oslavováni jako spasitelé lidstva, se stali mistry nevěry a morálními původci revoluce,“ popisoval jejich činnost tento polský duchovní.
Základem převratu r. 1789 byla tedy bezbožná mysl zakořeněná v naturalismu a oslavě člověka. Revolucionáři popřeli Zjevení. Hlásali, že jediným zdrojem pravd může být „rozum“ uzavřený vůči všemu, co přesahuje přirozenost.
Za úspěch vděčí tento revoluční postoj, jak vysvětluje svatý autor knihy, i jiným destruktivním činitelům. Duchovní odpor Francouzů vůči Církvi posílila zkáza mravů, oblíbený spojenec apostaze. Morální gangréna se šířila podle Pelczara shora, především od demoralizace dvora. Styl života elity předrevoluční doby charakterizovaly především poživačnost, rozmařilost a zanedbávání vlastních stavovských povinností. To mělo rozhodující vliv na život nižších vrstev.
Olej do ohně nalila konečně i aktivita tajných sdružení. Jejich ideologii sv. Sebastian Pelczar popsal ve své obsáhlé práci o zednářství těmito slovy: „Čím jiným je zednářství než protináboženskou sektou, usilující o odstranění Kristova náboženství a jeho nahrazení svým náboženstvím – tzn. kultem přírody a zbožštěním člověka, jakož i likvidací Církve, aby se místo ní právě ono stalo církví světa?”. Jak upozornil tento duchovní, nad téměř všemi vůdci větších revolucí se vznášel znak kruhu a trojúhelníku…
Náboženský převrat – počátek bezbožné epochy
Z úvah svatého biskupa plynou hodnotné závěry. Ukazuje Francouzskou revoluci v jiném, jasnějším světle. Umožňuje bez námahy pochopit, proč od prvopočátku Církev a rozvratníci vypověděli sobě navzájem nekompromisní boj. Protikřesťanské zaujetí těch druhých nebylo záležitostí politiky, ale náboženské války. Rozhodnutí revolucionářů, jako např. zákaz katolického kultu, vyvlastnění církevních statků, ale také vyhlášení Deklarace práv člověka a občana, byly motivovány vírou – novým náboženstvím rozumu a člověka.
Sv. biskup Pelczar, když viděl, že tento kontext upadl v zapomnění a revoluce se dočkala uznání za prométeovský projekt emancipace, se chopil zbraně slova. Svou práci o událostech konce 18. stol. ve Francii věnoval polskému národu, aby jej varoval před čerpáním inspirace z díla voltairiánů a zednářů. Jak velký by byl zármutek tohoto obránce pravověrnosti, kdyby viděl podobu své vlasti a Církve ve 21. stol.! Tentýž duch a obsah, jaké byly charakteristické pro rouhavé excesy revolucionářů, se dnes staly základem „moderní“ státnosti. Názory ospravedlňující pronásledování kněží získávají svoji legitimitu dokonce i v Církvi a podkopávají víru mnohých.
Výjimečného uznání se dnes dočkala Deklarace práv člověka a občana. Tento dokument se představuje v roli základu demokratického řádu. Soudní tribunály dokonce stále soudí podle ustanovení, jež právě z něj vycházejí. Hledat kritiky je téměř zbytečné. Jazyk práv člověka pronikl dnes i do výroků duchovních autorit. Církev varuje před jejich narušením a sama se chová, jakoby je přijala za neomylný ukazatel cesty.
Přitom ale principem deklarace nebylo vyznačení důstojnosti člověka jako koruny tvorstva. Vznikla ze vzpoury proti všem normám, jejichž zdrojem nebylo „sebeurčení lidu“. Odráží také víru účastníků revolučního shromáždění v jejich zákonodárnou všemoc. Když revolucionáři ustanovili dekretem „svobodu náboženství a svědomí“, jejich cílem bylo podkopat povinnost věřit v to, co bylo Bohem zjeveno. „Rozhodli“, že neexistuje zákon, který by vyžadoval přijetí Krista jako Spasitele a uznání toho, co Spasitel učí skrze Církev. Kristus ale říká, že „vůlí Otce je, abyste věřili v Syna, jehož On poslal“.
Ve své podstatě je Deklarace práv člověka agresivní vzpourou proti společenskému řádu, v němž existují neporušené náboženské a morální zásady a hierarchický princip. Právě proto papežové kategoricky odsoudili revoluční ustanovení tohoto dnes hýčkaného dokumentu. Takto o revolučních koncepcích psal v encyklice Mirari Vos Ŕehoř XVI:
„Tento hanebný zdroj lhostejnosti vede k onomu absurdnímu a chybnému tvrzení, které tvrdí, že svoboda svědomí musí být zachována pro každého. Šíří zmar v posvátných a občanských záležitostech, ačkoli někteří stále znovu a znovu s největší drzostí opakují, že z toho plyne nějaká výhoda pro náboženství. ‚Ale smrt duše je horší než svoboda omylu,‘ jak říkával Augustin.
Když jsou odstraněny všechny zábrany, kterými jsou lidé udržováni na úzké cestě pravdy, jejich povaha, která je již nakloněna zlu, je žene do záhuby. Pak je skutečně otevřena ‚bezedná jáma‘, z níž Jan viděl stoupat kouř, který zastínil slunce, a z níž vylétaly kobylky, aby zdevastovaly zemi.
Odtud přichází proměna myslí, zkaženost mládeže, pohrdání posvátnými věcmi a svatými zákony – jinými slovy, mor pro stát smrtelnější než kterýkoli jiný. Zkušenost již od nejstarších dob ukazuje, že města proslulá bohatstvím, panstvím a slávou zanikla v důsledku tohoto jediného zla, totiž nemírné svobody názoru, licence na svobodu projevu a touhy po novosti.“
Také papež Pius VI. bezprostředně po revolučních událostech reagoval v březnu r. 1791 v breve Quod Aliquantum. Kritizoval zásadu „náboženské svobody“: „té absolutní svobody, která nejenom zajišťuje právo nebýt zneklidňován ve svých náboženských názorech, ale dokonce poskytuje právo myslet, mluvit, psát a dokonce tisknout ve věcech náboženských to, co komu našeptává nejhloupější obrazotvornost. To je strašlivý zákon,“ napsal papež.
Rozhodný odpor Církve vůči revoluci vyplýval z její vazby na Nejvyššího Zákonodárce. V 18. stol. duchovní autorita a věřící si uvědomovali, že zásady stanovené Bohem nejsou závislé na lidských tužbách nebo na vůli většiny. Člověk nemá „právo“ vybrat si svoji životní cestu tak, jak chce. I když litera předpisů mu dává takovou možnost, přesto hřích, zejména pak odmítnutí pravdivé víry, je nelegálním činem. Svoboda pro jeho páchání nemůže položit základy společnosti, jež se chce nazývat křesťanskou.Znamená to totiž pokus o uzurpaci a snahu vyhnout se závazkům vůči Stvořiteli.
Dnes se ale porevoluční paradigma laicity a kultu člověka stává principem nejen státních zřízení, ale i církevní praxe. Smutným svědectvím této tendence jsou pokusy „smíření“ Církve a zednářství. Zprávy z Vatikánu na toto téma ukazují jedno – konflikt vyhasíná, protože Boží lid stále méně klade odpor zednářské infiltraci. Náboženství člověka, jež pro sv. Józefa Sebastiana Pelczara bylo skandálem, přestává šokovat. „Vědecký konsensus”, čili nátlak pokrokářů, se stává kritériem, jemuž se má doktrína přizpůsobit. Křesťanská morálka a teologie manželství mají zohlednit „dílo“ sexuální revoluce. To vše je znamením emancipace člověka od Boží nadvlády – jde o nejhorší typ rovnostářství, který ruší rozdíly mezi tím, co je svaté, a co přirozené.
Jak zdůraznil bp Pelczar, francouzský převrat „vrhl do světa setbu nových idejí a tím se stal počátkem nové epochy zvané revoluční“. Jejím srdcem se stalo non serviam vyřčené Bohu Jeho stvořením – dnes ještě více si jistým svou absolutní mocí – nad vírou, etikou a dokonce pohlavím.
Zdroj: Filip Adamus: Początek bezbożnej epoki. Święty biskup Pelczar demaskuje mit Rewolucji Francuskiej, in Strona główna 14. 7. 2024
R. Malý Překlad
Aktualizováno 19.07.2024
Počátek bezbožné epochy
Filip Adamus Články
14.07.2024 1514 slov 8 min.
Chlubit se dědictvím Francouzské revoluce je pravidlem v zemích tzv. „prvního světa“ (zejména k datu 14. července, kdy r. 1789 dobyli vzbouřenci Bastilu, pozn. překl.). Tento převrat na konci 18. stol. je prezentován jako prométeovský politický projekt, jehož plodem měla být „moderní“ společnost. Je to ale dědictví smáčené krví a charakterizované hanebným odpadem od víry. Integrální součástí tohoto díla jakobínů byla krvavá genocida kléru a pokus nahradit křesťanství rouhačským kultem. Jak zdůraznil polský arcibiskup sv. Sebastian Pelczar na konci 19. stol., tato pronásledování katolíků nebyla dílem „chvilkového vzplanutí emocí“. Vzpoura proti víře se stala přímo jádrem revolučního programu.
Modloslužba revoluce
Ve své knize „Francouzská revoluce ve vztahu ke katolickému náboženství a jeho duchovenstvu“ tento kanonizovaný světec upozornil na strašlivé scény, které učinily z Francie před více než 200 lety jedno krvavé divadlo. Jedním z nejvýmluvnějších obrazů je rituál tzv. „kultu rozumu“ 19. listopadu r. 1793 za účasti davů Pařížanů:
Na pozlaceném trůnu neseném revolucionáři seděla operní hvězda (mravně zpustlá madam Maillardová, pozn. překl.). Její hlavu zdobila červená „frygická čapka“. V rukou měla kopí a dubovou větvičku, pod jejíma nohama leželo zneuctěné znamení Vykoupení – Kristův kříž. Zpěvačka, spíše tanečnice, představovala „bohyni rozumu“. Uvnitř chrámu usedla na oltář a shromážděný lid se jí klaněl.
To byl kult nového náboženství. Od 26. listopadu 1793 jediného, které mělo svobodu vyznání. Kostely, donedávna ještě kypící náboženským životem a vysluhováním Nejsvětější oběti, byly zavřeny a dány k dispozici státním úřadům. Diecézní kněží, mniši i řeholnice, kteří se znelíbili revolucionářům, byli odesláni buď do vyhnanství, nebo pod gilotinu… Podle arcibiskupa Pelczara jejich počet činil 40 tisíc.
Nahrazení víry Francouzů zarytým antiklerikalismem a rouhačskými hesly si vyžádalo obrovské množství vražd, úředních dokumentů a dostatek času. Kdyby náboženství bylo pro revoluci záležitostí menšího významu, pronásledování by nedosáhlo tak obrovského počtu obětí. Dnes se krvavé události let 1789 – 1799 vnímají především v kategoriích společenských, nicméně svatý pastýř arcidiecéze v Przemyślu dokazuje, že byly něčím daleko víc než pouhou reakcí na běžné problémy nebo novou politickou vizí.
Rozsévači nevěry
Jak vysvětlil abp Pelczar, Francouzská revoluce byla ve své nejhlubší podstatě náboženskou událostí. „Zjev tohoto rozsahu nemohl být důsledkem chvilkového vzplanutí vášní, musel mít svoji příčinu v úpadku víry u značné části francouzské společnosti,“ upozornil. Dle jeho názoru roli „mistrů nevěry“, kteří usilovali, aby na francouzské zemi vyrostl koukol apostaze, přijali osvícenští myslitelé.
„Za Ludvíka XV. vzniká společenství mocných duchů, čili filozofů, kteří si stanovili jako cíl likvidaci křesťanství a přetvoření Francie jak v ohledu náboženském, tak i politickém a sociálním. Původce tohoto spiknutí Voltaire, arcimistr sarkazmu a sofizmat, zesměšňoval tajemství víry a podkopával principy mravnosti. Ještě dále postoupil Diderot, který drze hlásal, že nebude dobře na světě, dokud poslední král nebude viset na vnitřnostech posledního kněze. Další filozof Rousseau háže rukavici Zjevení a civilizaci a vychvaluje náboženství deismu (názor, že Bůh sice existuje, ale člověku se nezjevil a žádné náboženství mu nedal, pozn. překl.), život podle přírody, výchovu skrze nevýchovu, absolutní moc lidu a stejné rozdělení statků. Tito sofisté, mohutně oslavováni jako spasitelé lidstva, se stali mistry nevěry a morálními původci revoluce,“ popisoval jejich činnost tento polský duchovní.
Základem převratu r. 1789 byla tedy bezbožná mysl zakořeněná v naturalismu a oslavě člověka. Revolucionáři popřeli Zjevení. Hlásali, že jediným zdrojem pravd může být „rozum“ uzavřený vůči všemu, co přesahuje přirozenost.
Za úspěch vděčí tento revoluční postoj, jak vysvětluje svatý autor knihy, i jiným destruktivním činitelům. Duchovní odpor Francouzů vůči Církvi posílila zkáza mravů, oblíbený spojenec apostaze. Morální gangréna se šířila podle Pelczara shora, především od demoralizace dvora. Styl života elity předrevoluční doby charakterizovaly především poživačnost, rozmařilost a zanedbávání vlastních stavovských povinností. To mělo rozhodující vliv na život nižších vrstev.
Olej do ohně nalila konečně i aktivita tajných sdružení. Jejich ideologii sv. Sebastian Pelczar popsal ve své obsáhlé práci o zednářství těmito slovy: „Čím jiným je zednářství než protináboženskou sektou, usilující o odstranění Kristova náboženství a jeho nahrazení svým náboženstvím – tzn. kultem přírody a zbožštěním člověka, jakož i likvidací Církve, aby se místo ní právě ono stalo církví světa?”. Jak upozornil tento duchovní, nad téměř všemi vůdci větších revolucí se vznášel znak kruhu a trojúhelníku…
Náboženský převrat – počátek bezbožné epochy
Z úvah svatého biskupa plynou hodnotné závěry. Ukazuje Francouzskou revoluci v jiném, jasnějším světle. Umožňuje bez námahy pochopit, proč od prvopočátku Církev a rozvratníci vypověděli sobě navzájem nekompromisní boj. Protikřesťanské zaujetí těch druhých nebylo záležitostí politiky, ale náboženské války. Rozhodnutí revolucionářů, jako např. zákaz katolického kultu, vyvlastnění církevních statků, ale také vyhlášení Deklarace práv člověka a občana, byly motivovány vírou – novým náboženstvím rozumu a člověka.
Sv. biskup Pelczar, když viděl, že tento kontext upadl v zapomnění a revoluce se dočkala uznání za prométeovský projekt emancipace, se chopil zbraně slova. Svou práci o událostech konce 18. stol. ve Francii věnoval polskému národu, aby jej varoval před čerpáním inspirace z díla voltairiánů a zednářů. Jak velký by byl zármutek tohoto obránce pravověrnosti, kdyby viděl podobu své vlasti a Církve ve 21. stol.! Tentýž duch a obsah, jaké byly charakteristické pro rouhavé excesy revolucionářů, se dnes staly základem „moderní“ státnosti. Názory ospravedlňující pronásledování kněží získávají svoji legitimitu dokonce i v Církvi a podkopávají víru mnohých.
Výjimečného uznání se dnes dočkala Deklarace práv člověka a občana. Tento dokument se představuje v roli základu demokratického řádu. Soudní tribunály dokonce stále soudí podle ustanovení, jež právě z něj vycházejí. Hledat kritiky je téměř zbytečné. Jazyk práv člověka pronikl dnes i do výroků duchovních autorit. Církev varuje před jejich narušením a sama se chová, jakoby je přijala za neomylný ukazatel cesty.
Přitom ale principem deklarace nebylo vyznačení důstojnosti člověka jako koruny tvorstva. Vznikla ze vzpoury proti všem normám, jejichž zdrojem nebylo „sebeurčení lidu“. Odráží také víru účastníků revolučního shromáždění v jejich zákonodárnou všemoc. Když revolucionáři ustanovili dekretem „svobodu náboženství a svědomí“, jejich cílem bylo podkopat povinnost věřit v to, co bylo Bohem zjeveno. „Rozhodli“, že neexistuje zákon, který by vyžadoval přijetí Krista jako Spasitele a uznání toho, co Spasitel učí skrze Církev. Kristus ale říká, že „vůlí Otce je, abyste věřili v Syna, jehož On poslal“.
Ve své podstatě je Deklarace práv člověka agresivní vzpourou proti společenskému řádu, v němž existují neporušené náboženské a morální zásady a hierarchický princip. Právě proto papežové kategoricky odsoudili revoluční ustanovení tohoto dnes hýčkaného dokumentu. Takto o revolučních koncepcích psal v encyklice Mirari Vos Ŕehoř XVI:
„Tento hanebný zdroj lhostejnosti vede k onomu absurdnímu a chybnému tvrzení, které tvrdí, že svoboda svědomí musí být zachována pro každého. Šíří zmar v posvátných a občanských záležitostech, ačkoli někteří stále znovu a znovu s největší drzostí opakují, že z toho plyne nějaká výhoda pro náboženství. ‚Ale smrt duše je horší než svoboda omylu,‘ jak říkával Augustin.
Když jsou odstraněny všechny zábrany, kterými jsou lidé udržováni na úzké cestě pravdy, jejich povaha, která je již nakloněna zlu, je žene do záhuby. Pak je skutečně otevřena ‚bezedná jáma‘, z níž Jan viděl stoupat kouř, který zastínil slunce, a z níž vylétaly kobylky, aby zdevastovaly zemi.
Odtud přichází proměna myslí, zkaženost mládeže, pohrdání posvátnými věcmi a svatými zákony – jinými slovy, mor pro stát smrtelnější než kterýkoli jiný. Zkušenost již od nejstarších dob ukazuje, že města proslulá bohatstvím, panstvím a slávou zanikla v důsledku tohoto jediného zla, totiž nemírné svobody názoru, licence na svobodu projevu a touhy po novosti.“
Také papež Pius VI. bezprostředně po revolučních událostech reagoval v březnu r. 1791 v breve Quod Aliquantum. Kritizoval zásadu „náboženské svobody“: „té absolutní svobody, která nejenom zajišťuje právo nebýt zneklidňován ve svých náboženských názorech, ale dokonce poskytuje právo myslet, mluvit, psát a dokonce tisknout ve věcech náboženských to, co komu našeptává nejhloupější obrazotvornost. To je strašlivý zákon,“ napsal papež.
Rozhodný odpor Církve vůči revoluci vyplýval z její vazby na Nejvyššího Zákonodárce. V 18. stol. duchovní autorita a věřící si uvědomovali, že zásady stanovené Bohem nejsou závislé na lidských tužbách nebo na vůli většiny. Člověk nemá „právo“ vybrat si svoji životní cestu tak, jak chce. I když litera předpisů mu dává takovou možnost, přesto hřích, zejména pak odmítnutí pravdivé víry, je nelegálním činem. Svoboda pro jeho páchání nemůže položit základy společnosti, jež se chce nazývat křesťanskou.Znamená to totiž pokus o uzurpaci a snahu vyhnout se závazkům vůči Stvořiteli.
Dnes se ale porevoluční paradigma laicity a kultu člověka stává principem nejen státních zřízení, ale i církevní praxe. Smutným svědectvím této tendence jsou pokusy „smíření“ Církve a zednářství. Zprávy z Vatikánu na toto téma ukazují jedno – konflikt vyhasíná, protože Boží lid stále méně klade odpor zednářské infiltraci. Náboženství člověka, jež pro sv. Józefa Sebastiana Pelczara bylo skandálem, přestává šokovat. „Vědecký konsensus”, čili nátlak pokrokářů, se stává kritériem, jemuž se má doktrína přizpůsobit. Křesťanská morálka a teologie manželství mají zohlednit „dílo“ sexuální revoluce. To vše je znamením emancipace člověka od Boží nadvlády – jde o nejhorší typ rovnostářství, který ruší rozdíly mezi tím, co je svaté, a co přirozené.
Jak zdůraznil bp Pelczar, francouzský převrat „vrhl do světa setbu nových idejí a tím se stal počátkem nové epochy zvané revoluční“. Jejím srdcem se stalo non serviam vyřčené Bohu Jeho stvořením – dnes ještě více si jistým svou absolutní mocí – nad vírou, etikou a dokonce pohlavím.
Zdroj: Filip Adamus: Początek bezbożnej epoki. Święty biskup Pelczar demaskuje mit Rewolucji Francuskiej, in Strona główna 14. 7. 2024
R. Malý Překlad
Aktualizováno 19.07.2024
Počátek bezbožné epochy