No a já si myslel, že církev vede Duch svatý. Miluji charismatiky. Je pravda ovšem, že úřady církve bez Ducha svatého jsou mrtvé. Vracet se k Tridentské mši není návrat do středověku, ale odklon právě od toho co vytvořil Bugnnini a jeho protestantští rádci. Kristus je v eucharistii přítomný a proto musí být vše nasměrováno k němu. Kristus v eucharistii má též své touhy a přání a to je, aby byl milován, středem pozornosti, aby byl hodně přijímán, aby se mohl dávat ve své lásce. Já ve své životní praxi mám, že jsem jako kluk na mši chodil a ještě nebyl koncil, pomalu jsem odpadal až mne svět pohltil. Cesta návratu byla v sedmdesátých létech minulého století a už tu byla NOM. V proměňování jsem věřil a Kristus mi svou milostií dával poznat svou přítomnost i zde. Díky tomu, že jsem se stal charismatikem a byl nepřítelem talmuidů v církvi, znovu se orientuji na Tridentskou mši. Křehká víra v dětství může být někdy zraňována i chováním ministrantů, kteří u Tridentské mše ministrovali. Boží milost musí formovat celý náš život a to jak u mše svaté, ale i zbylých 23 hodin dne, dokonce i charismatickém společenství modlitby. Já společenství modlitby vidím jako párový orgán, úd těla, který nemůže vylučovat liturgie, je to práce levé i pravé ruky. Když chci zápasit, tak oběma rukama, když chci běžet tak oběma nohama a pokud jsem voják, tak levá dva, pochodem chod. Liturgie první a charismatické společenství potom. Tak okžížkovaný Josephe á to vidím takhle a nemíním v tom něco měnit. I tradicionalista může vystupovat jak extrémista, který popírá 50% pravdy a skáče jak osel jen po jedné noze, stejně jako charismatici, kteří odmítají hyerarchii a liturgii. Nebudete-li jíst mé tělo a a pít mou krev, nebudete mít v sobě život a to je vážný hřích a extrém všech urvaných chrasmatiků. Jedno i druhé. Duch svatý dává své dary a působí jak sám chce.