Sýrie a odislámštění Španělska křtem, mučednictvím františkánů
Avšak po jejich smrti opustilo islámského krále Azota veškeré štěstí. Zbožný křesťanský aragonský král Jakub nad ním zvítězil a muslim Azot poznal, že se tak stalo s pomocí Boží. Uznal svoje provinění, byl ochoten dát se pokřtít a podrobit se křesťanskému králi. Jakub s radostí přijal jeho obrácení a uzavřel s ním mír. Azot se však nespokojil s pouhým slibem; chtěl svoje provinění také napravit. Postaral se o to, aby byla ve Valencii hlásána Kristova pravda, povolal syny svatého Františka a řekl jim: “Já jsem ještě jako křesťansky nevěřící zavraždil vaše bratry. Z celého srdce toho lituji, a abych napravil spáchaný zločin, chci vám dát svůj královský palác, abyste v něm mohli vystavět klášter. Přijměte tento dar o to laskavěji, že v něm tekla krev vašich bratří mučedníků." Tak byl založen františkánský klášter ve Valencii.
RUDOLF SCHIKORA: NAŠE SVĚTLA, Čtení ze životů svatých, r.1947, str.600-601
Ano takto přicházeli a přichází dodnes muslimové k Pánu Ježíši Kristu - křtem a přiznáním toho, že následováním falešného proroka Mohameda smrtelně hřešili. Nikdy nejde současně následovat Mohameda i Krista, ač po r.1950 modernismem oklamaná část katolíků, protestantů i pravoslavných právě o spojení Kristovy pravdy a Mohamedova bludu usiluje. Tento "ekumenický" pokus v jugoslávské Bosně a Hercegovině - v Sarajevu www.klaus.cz/clanky/3432 skončil tragickou válkou a druhý pokus v Sýrii skončí nejspíš podobně, ba hůře válkou světovou. Z předsmrtného proroctví řeckého pravoslavného biskupa Antonia, který zesnul v pověsti svatosti r.2005: "Až začne strašné zlo v Sýrii, proste Řekové o smilování, nastane velký nedostatek - hlad v Řecku." www.godlikeproductions.com/forum1/message1949661/pg1 Až nastane obrovská nezaměstnanost v Řecku, Turci přepadnou Řecko, ale okamžitě vzápětí bude přepadeno Turecko Ruskem a z toho se vyvine 3. světová válka; Turci nestihnou Řecko dobýt - to bude žít v míru a do 3. světové války se vůbec nezapojí, prorokoval starec Josif Vatopedský. Podobně prorokoval i starec Paisij Athoský.
Kdyby se syrský prezident a syrská vláda po vzkříšení Saudského Araba na přímluvy Panny Marie v Sýrii stali křesťanskými, nemuselo k tomuto strašnému scénáří pravděpodobně dojít. Komu je mnoho Boží milosti dáno, od toho je mnoho požadováno. V prosinci 2004 předstoupil před několik zpravodajských agentur jistý Saúdský muslim (Šachid D.), aby je informoval o následující neuvěřitelné události, která se mu stala v Sýrii a změnila jeho život. O příběhu informovala televize, internet i rozhlas, a koloval v novinách, časopisech a listech po Saúdské Arábii, Sýrii, Palestině a dalších okolních státech. Dnes, když muž vypráví detaily tohoto úžasného zázraku, začíná svůj příběh slovy: „Když se mi toto přihodilo, byl jsem muslimem.“ Nyní již on ani jeho rodina muslimy nejsou, dali se pokřtít. Viz úžasný zázrak, který zkoumali lékaři, ale i duchovní a hierarchové pravoslavné církve v Sýrii včetně samotného antiochijského patriarchy a metropolity chalenského Pavla. Byl konstatován zázrak. Detaily na Vzkříšení Araba na přímluvy Panny Marie v Sýrii
Sýrie a její prezident na fotografii – dle Wikipedie cs.wikipedia.org/wiki/Sýrie Po rozpadu Sovětského svazu ztratila Sýrie hlavního vojenského partnera, který poskytoval jejím ozbrojených silám školení, techniku i finanční pomoc. Díky tomu, že se připojila k protiiráckým silám ve válce v Zálivu, dostala od arabských států značnou finanční podporu, kterou poté z velké části směřovala do dalších vojenských výdajů.[20] Armáda má dodnes silný vliv na chod státu.[13] Za současného povstání zatím zběhlo několik stovek vojáků, mezi nimi i vyšší důstojníci. Země není členem Světové obchodní organizace (WTO). Sýrie je sekulární stát a náboženským menšinám (i té křesťanské) je v porovnání s dalšími zeměmi v oblasti zaručena velká míra svobody vyznání, v některých případech i omezené autonomie. Na druhou stranu jsou v rámci politického procesu zvýhodňováni lidé spojení s některými islámskými sektami, především alevity.[26] Podle odhadů z roku 2010 žilo v Sýrii zhruba 22,5 milionu obyvatel.[15][24] Roční přírůstek obyvatelstva dosahoval v roce 2011 celkem 0,9 %, úhrnná plodnost činila za stejný rok 2,94 dítěte na jednu matku.[15] Převážná část populace žije buď na pobřeží nebo v údolí řeky Eufratu.[20] Většinu syrského obyvatelstva tvoří Arabové (90 %),[24][pozn. 1] následovaní významnou menšinou Kurdů (9 %).[20] Mezi zbylými etnickými skupinami v Sýrii žijí Peršané, Arméni, Čerkesové, Turkové, Turkméni, Romové a Židé.[24] Úředním jazykem je arabština, vzdělaní Syřané mluví často anglicky, částečně také francouzsky,[20] celkově je ale znalost cizích jazyků malá, a to i například mezi vládnoucí elitou.[24] V nastalé situaci si Sýrie udržuje dobré vztahy s Ruskem, které jí nadále zásobuje vojenským vybavením. Ruská federace má rovněž v Sýrii svou jedinou námořní základnu ve Středomoří, umístěnou v přístavu Tartús.[19] Rusko spolu s Čínou také v říjnu 2011 vetovaly v Radě bezpečnosti OSN návrh rezoluce oficiálně odsuzující Sýrii,[21] stejný scénář se opakoval i v lednu 2012.[22] Přes omezenou podporu těchto států musí Sýrie čelit sankcím ze strany Spojených států, Evropské unie, Ligy arabských států a Turecka.[23] Současným prezidentem, který je volen na sedm let a musí být muslimem, je Bašár al-Asad. Ten zároveň stojí v čele jím volené vlády a ozbrojených sil. Z velmocí udržovala Sýrie úzké vztahy především se Sovětským svazem, ačkoliv během irácko–íránské války podporovala Írán, nepřítele nejen Iráku, ale i SSSR. Tento postup byl dán především soupeřením s iráckou stranou Baas, od níž se její syrská strana po roce 1963 odpoutala, protože skrze společnou stranickou strukturu mohli zahraniční státníci zasahovat do syrských záležitostí. Rovněž se Sýrie zúčastnila na straně USA protiiráckých operací během války v Zálivu. Od června 1991 se Sýrie účastnila mírových jednání s Izraelem, ta však nedospěla ke zdárnému konci.[4] Roku 2000 Hafíz al-Asad zemřel a vedoucí místo ve státě přejal jeho syn Bašár. Po jeho nástupu následovalo krátké období uvolnění a tolerance, zvané Damašské jaro. Brzy se však situace vrátila do starých kolejí a případní odpůrci režimu opět čelili perzekuci.[5] Zatímco si syrská vláda dokázala udržet pod kontrolou vnitropolitickou situaci, roku 2005 byla na základě silného mezinárodního tlaku donucena vyklidit své jednotky z Libanonu.[4] V březnu 2011 vypukly v Sýrii (ozbrojené) demonstrace inspirované obdobnými projevy odporu vůči vládnoucím režimům v dalších arabských státech. Vláda tyto protesty označila za zahraniční spiknutí, na druhou stranu však přislíbila postupné zavedení některých reforem.[4] V dubnu 2011 rovněž syrská vláda zrušila po 48 letech výjimečný stav.[6] Právní systém kombinuje osmanské a francouzské občanské právo a islámské právo.[11] Osud francouzské dominance v Sýrii zpečetila rezoluce OSN z února 1946, na základě níž se do 15. dubna téhož roku všechny francouzské jednotky ze syrského území stáhly.[3]
