www.euportal.cz/Articles/9994-zednari-ro…

Zednáři rozkládají katolickou Církev zevnitř. Ďábel pronikl až na nejvyšší místa v Církvi

HUMANISTÉ NEBO SATANISTÉ?
Roku 1846 se zjevila Panna Maria ve francouzském La Salette dvěma dětem: Melanii Calvatové a Maximu Giraudovi. Toto zjevení je Církví uznané, což nás opravňuje k tomu, abychom všechno, co zde bylo řečeno, brali naprosto vážně a přijímali jako pravdivé, jako autentický hlas Panny Marie, která coby starostlivá Matka chce své dítky varovat. Panna Maria zde jasně říká, že „ďábel pronikne až na nejvyšší místa v Církvi...“ a upozorňuje, že mnoho biskupů a kněží se mu zaprodá.

Roku 1910 zednářstvo vyvolalo revoluci v Portugalsku, svrhlo monarchii, zřídilo republiku a nastolilo tvrdé pronásledování Církve. Papež sv. Pius X. reagoval roku 1911 proti tomu encyklikou „Iamdudum“. V tomto ovzduší perzekuce se Panna Maria zjevila 13. května roku 1917 třem dětem: Lucii Santosové, Hyacintě a Francisovi Martovým ve Fatimě. Tam mimo jiné sdělila, že „Svatý Otec bude mnoho trpět“. Současně však říká, že Portugalsko si zachová pravou víru. Rok předtím se dětem zjevil anděl, který se představil jako „strážný anděl Portugalska“.
Co mínila přesvatá Panna tím „zachováním pravé víry“? Kdyby chtěla říci, že Portugalsko neodpadne od Církve Kristovy, vyjádřila by to přesně a doslovně. Jestliže však použila uvedené formulace, vyplývá z ní logicky, že v samotné Církvi, uvnitř jí, bude pravá víra jednou problémem. Dnes se potvrzuje pravdivost slov Panny Marie. Portugalsko bylo uchráněno modernistického jedu, patrného ve většině zemí Západní Evropy. Biskupové nerevoltují proti Sv. Otci, kněží a laikové nevyvolávají podpisové akce za zrušení celibátu, na teologických učilištích se hlásá pravá nauka Církve a nikoliv modernistické bludy, zpovědnice jsou obleženy (v Holandsku, Švýcarsku a USA se většinou už vůbec nezpovídá, stačí prý generální absoluce). To všechno jsem poznal z vlastní zkušenosti návštěvy Portugalska.
I fatimské zjevení bylo Církví oficiálně uznáno. Pro jeho pravost a pravdivost svědčí mimo jiné i splněná proroctví, která Matka Boží vyslovila: předpověď druhé světové války, avizované tajemným světlem na obloze, předpověď rozšíření i pádu komunismu, když papež zasvětí Rusko Jejímu Neposkvrněnému Srdci a předpověď, že Portugalsko bude ušetřeno druhé světové války.
Předešlé díly:
Svobodní zednáři – Humanisté, nebo satanisté? Lež od samého začátku
Svobodní zednáři – Humanisté, nebo satanisté? Zednářská nauka je s katolickou absolutně neslučitelná
Organizační struktura svobodného zednářství – Humanisté, nebo satanisté?
Svobodní zednáři: Jejich pravdou je lež, jejich bohem je satan a jejich obřadem neřest. Církevní dokumenty o svobodném zednářství
Humanisté, nebo satanisté? Jak Svobodní zednáři pronásledují katolickou Církev
Jak Svobodní zednáři bojují za legalizaci potratů a pornografie a propagují u dětí anální sex a další prasečiny

Zednáři se snažili zničit zjevení ve Fatimě v zárodku. Matka Boží udělala „čáru přes rozpočet“ ministru spravedlnosti Alfonsu Costovi, který ujišťoval, že katolické náboženství v Portugalsku bude zlikvidováno během dvou generací. 19. srpna 1917 členové zednářské lóže „Santarem“ se pokusili skácet strom, na němž se Panna Maria zjevila „Omylem“ vykáceli jiný. Policie 13. srpna zatkla děti - vizionáře a vyhrožovala jim, zednáři zapálili kapli, kterou tam zbožní venkované postavili, uspořádali dokonce noční procesí, při němž tam zpívali protináboženské písně atd. Všechno marné. Jejich pronásledování Církve a zpupná arogance moci skončila o deset let později nástupem generála Oscara Carmony do úřadu prezidenta a obdivuhodného muže víry a ctitele Matky Boží Fatimské Antonia Salazara do funkce předsedy vlády.
Samotná Panna Maria tedy ve zjevení La Salette a Fatimě předpovídá, že Církev bude ohrožena náporem bludů a rozkladných proudů zevnitř. S tím koresponduje i vnitřní hlas Matky Boží, který slyší v Itálii v současné době Don Gobbi.
To všechno je dnes realitou. O tom, že jde o dílo svobodných zednářů, máme velmi důležitého svědka. Je jím sv. Maxmilián Kolbe. Tento mučedník blíženské lásky v koncentračním táboře Osvětim by mohl být poprávu nazván „protizednářským světcem“. V roce 1917, který byl rokem fatimského zjevení a současně rokem nástupu bolševiků k moci v Rusku, byl svědkem hlučné demonstrace zednářů před chrámem sv. Petra. Sv. Maxmilián ve svém článku z roku 1939 popisuje, jak tenkrát zednáři pochodovali pod černými prapory s vyobrazením satana, který drtí svoji nohou sv. archanděla Michaela.
„Čísi rouhavé ruce se opovážily napsat taková hesla jako „Satan bude vládnout ve Vatikáně a papež mu bude dělat poslíčka“. To nejsou skupiny psychopatů, ale konkrétní postoj, metoda a plán činnosti, vycházející ze zednářské zásady, jež zní: Nič každou nauku o Bohu a zvláště katolickou... Tak píše sv. Maxmilián Kolbe a pokračuje: Katolicismus může být zničen ne logickými argumenty, ale morálním rozkladem zevnitř. Zednáři nešetří žádými prostředky, aby pronikli v ovčím rouše do lůna Církve sv. a odtud ji rozložili...
Ne nadarmo se stal sv. Maxmilián terčem útoků ze strany zednářstva i po své smrti. V situaci, kdy svět slušných lidí, který si zachoval smysl pro to, co je to blíženecká láska a oběť vlastního života pro druhého, se skláněl před sv. Maxmiliánem s úctou, plivaly komunistické časopisy v Polsku a zednářské ve Francii po světě, že prý byl „antisemitou“ a „polským šovinistou“. Prý takto psal v časopise „Rycerz Niepokalanej“ (Rytíř Neposkvrněné), který vydával a redigoval. Pravda je taková, že světec pranýřoval pouze bezohlednost židovských podnikatelů vůči chudým Polákům. Kolbeho „antisemitismus“ byl takový, že jeho klášter v Niepokalanowě hned na začátku války otevřel své dveře zejména židovským uprchlíkům, což byl hlavní důvod jeho zatčení nacistickým gestapem a odvlečení do koncentračního tábora.
Právě zednářská demonstrace v Římě přivedla sv. Maxmiliána k rozhodnutí založit „Rytířstvo Neposkvrněné“ (Militia Immaculatae), které se má modlit také za obrácení zednářů. Zároveň světec v časopise „Rycerz... neustále odhaloval zednářskou lstivost, s níž se snažili proniknout do nitra Církve jako kněží a řeholníci, aby v teorii i v praxi katolickou nauku rozmělnili a zředili.
Čtěte také:
Svobodné zednářství a podvracení katolické Církve. Liberální katolíci jsou nejhoršími nepřáteli Církve
Svobodní zednáři - reálne nebezpečí ?
JE SVOBODNÉ ZEDNÁŘSTVÍ NEVINNOU ZÁLEŽITOSTÍ?
Prezident Ekvádoru Gabriel García Moreno – oběť zednářské nenávisti
Podstatou revoluce je Ďáblova snaha rozvrátit Kristovo království na zemi. Kontrarevoluce je reakcí proti tomu
Video: Podvratná činnost uvnitř Katolické církve
Maxmilián Kolbe nebyl antisemita a klerofašista
Hlavní nápor v tomto směru podnikli po druhé světové válce. Velký papež Pius XII. pokračoval v linii sv. Pia X. a nekompromisně odhaloval všechny pokusy modernistů zvrátit pravou katolickou nauku. Tak roku 1950 v encyklice „Humani generis“ odsuzuje evoluční teorii o původu člověka z opice (Darwin), umělou antikoncepci, racionalistické výklady Písma sv. apod.
Stoupenci modernismu, odsouzeného už sv. Piem X., však ve své snaze nepolevila. Hlavní argumentací a zbraní se jim stala nauka francouzského jezuity Pierra Teilharda de Chardin. Tento kněz, mystik a přírodovědec-panteolog v jedné osobě náleží k jedněm z nejkontroverznějších postav katolicismu 20. století. Jeho nauka, snažící se sloučit Darwinovu vývojovou teorii s Písmem sv. a katolickou vírou nedošla uznání u církevních autorit a byla několikrát odsouzena, naposledy monitem Sv. oficia z roku 1962, tedy za pontifikátu koncilového papeže „aggiornamenta“ Jana XXIII., který nepochybně musel k něčemu takovému dát souhlas, jinak by Sv. oficium toto monitum nemohlo vydat. S odstupem času se čím dál zřejměji ukazuje, že církevní autorita měla naprostou pravdu.
Kolem Teilharda bylo svedeno mnoho polemik. Jeho velkými zastánci byli teologové Yves Congar, Henri de Lubac a Karl Rahner, jeho odpůrci Hans Urs von Balthasar a proslulí folozofové Jacques Maritian a Etienne Gilson. Teilhardova nauka byla považována za „novou teologii“ na niž se odvolávali všichni hlasatelé pokoncilového aggiornamenta.
U Teilharda tvoří kostru jeho myšlenek „kosmický Kristus“ nazývaný bodem Omega. K němu dospívá člověk vývojem podle Darwinovy teorie, věčná spása znamená ponoření člověkova vědomí do obecného podvědomí „nadlidství“ Bůh sám tímto vývojem prochází jakoby skryt uvnitř. Teilhardova teorie je tedy panteistická. O tom dostatečně přesvědčuje jeho „Chuť žít“, pokud někdo nezná jeho „Velkou mši nad světem“.
Není třeba zdůrazňovat, že takové učení je s katolickou pravdou neslučitelné. Tyto Teilhardovi úlety by bylo možno tolerovat, kdyby byl svými stoupenci chápán jako básník, mystik a vizionář. Církev v minulosti byla vždycky vůči takovým shovívavější (např. k Mistru Eckhartovi), pokud oni sami chápali své představy jako čistě subjektivní a s možností omylu. Teilhard zasluhuje uznání pro odvahu svých vizí. Není pochyb, že byl člověkem s hlubokým smyslem pro nadpřirozeno a že hluboce prožíval svůj vztah k Ježíši Kristu. Teilharda nepovažují za skutečného odborníka a vědce ani paleontologové, jeho údajný „spojovací článek mezi opicí a člověkem“ zvaný „sinantropus“ se ukázal jako falešný.
Teilhard je v každém případě rozporuplnou osobností. Na jedné straně je nutno ocenit jeho poslušnost, když mu řádový představení zakázali publikovat, na druhé straně však nutno konstatovat, že byl svobodným zednářem, což nesvědčí o jeho katolickém smýšlení a přivodilo mu exkomunikaci latae sententiae. Na jedné straně byl mužem modlitby a mystických zážitků, na druhé straně jeho povaha prozrazovala známky smutku a zatrpklosti, jeho teorie však je plná supermanství a titanismu, člověk, až dospěje ke „Kosmickému Kristu“, k bodu Omega, se stane sám Bohem. V tomto systému chybí jakékoliv místo pro hřích, lidskou slabost, omezenost a utpení. To všechno je u Teilharda chápáno, pokud se o tom vůbec zmiňuje, pouze jako“nutný odpad“ velkolepého tvořivého procesu člověka směrem k Božství.
Objektivně je ovšem nutno přiznat, že Teilhardovi spisy a články, pokud byly nazírány jen jako vize a symbolické obraty, pomohly některým duším ke konverzi. Takovým se stal kupříkladu Jezuita Ignace Lepp, autor vynikající knihy „Psychoanalýzy soudobého ateismu“. Bohužel stoupenci Teilhardových teorií je nechtěli přijmout jako takové, ani sám Teilhard. Chtěli, aby toto bylo akceptováno jako nová filozofie a teologie, jež prý odpovídá moderní době a je schopna nahradit údajně „zastaralou“ teologii tomistickou, které prý je poplatný Vatikán.
Teilhardovo členství v zednářské lóži v USA dosvědčuje jeho řádový spolubratr John Courtney Murray, americký teologický radikál, jeden z tzv. „periti“ (poradci, experti) II. Vatikánského koncilu a význačný spoluautor koncilové deklarace o náboženské svobodě „Dignitatis Humanae“. Murray sám se ještě před koncilem netajil svým členstvím v zednářské lóži a v tisku napadal Řím a papeže za jejich protizednářský postoj. Nadšeně hlásal „spolupráci katolíků a zednářů“ a vyzýval kněze i laiky ke vstupu do lóží.
Murray nebyl jediný mezi jezuity, kteří se ještě před koncilem stali členy zednářské lóže. Krátce po druhé světové válce jezuita Joseph Bertheloot horlivě agitoval v USA a ve Francii pro vstup jezuitů k zednářům. Není žádnou náhodou, že se jednalo právě o Tovaryšstvo Ježíšovo. Tento řád byl vždycky avantgardou katolicismu, proto bylo nutno rozložit nejprve jej a učinit z něj hlasatele modernismu. V USA bohužel desítky jezuitů v té době vstupovali k zednářům, a to ostentativně „na protest“ proti prý „zastaralému“ a „zkostnatělému“ stanovisku Říma. To se dělo s tichou podporou některých vlivných hiearchů, kteří dotyčné chránili před uplatněním důsledků exkomunikace latae sententie. Věc došla tak daleko, že oficiální orgán amerických jezuitů „America“ ve druhé polovině 40. a počátkem 50. let se otevřeně zapojil do verbování řeholníků Tovaryšstva, jakož i světských kněží a věřících do lóží.
Teilhard v té době žil v Americe a náležel k těm kněžím Tovaryšstva, kteří podlehli kampani a vstoupili do lóže. Máme-li věřit zprávám některých periodik, existuje prý korespondence mezi Teilhardem a velmistrem jeho lóže, z níž vyplývá přímo úkol, který mu zednářstvo zadává: vypracovat novou teologii, která zasadí „zdrcující ránu vládnoucí teologii římské a smíří náboženství s pokrokem, poznatky vědy a moderní společností. Za pravost těchto „instrukcí“ nemůžeme samozřejmě ručit, nicméně nemáme nejmenšího důvodu pochybovat o Teilhardově členství v zednářské lóži, jak o něm vypovídá Murray. Odpovídá to duchu, který tehdy převládal mezi americkými jezuity.
Teilhardismus ovlivnil celou západní teologii ještě před Druhým vatikánským koncilem. Jak jsme ukázali, nejednalo se o nic spontánního co by vytrysklo z potřeb Církve, co by bylo „znamením doby“, jak je často interpretováno, nýbrž o zednářskou infiltraci do Církve. Všechen předkoncilní, koncilní a pokoncilní modernismus není něčím přirozeným a normálním, nýbrž umělým výtvorem zednářstva za účelem vnitřní destrukce katolicismu. Teilhardova sporná nauka, spojující hodnotné prvky s temnými, nesrozumitelnými partijemi a vyslovenými bludy, uměle zpopularizovaná sdělovacími prostředky, vedla ke vzniku teologických herezí, které se rozjely „plnou parou“ po koncilu přímo v lůně Církve. Teilhard byl zednář, byl jím i pozdější „peritus“ koncilu Murray a mnozí další. Zavírat oči před infiltrací zednářstva do Církve v šedesátých i pozdějších letech, před naplněním předpovědí Panny Marie z La Salette a Fatimy, jakož i obav sv. Maxmiliána Kolbeho, by bylo buď naivitou nebo svévolným ignorantstvím.
Pozornosti v tomto ohledu si zasloužil Druhý vatikánský koncil, který proběhl v letech 1962-5. Není nejmenších pochyb o jeho pravosti a právoplatnosti. Byl řádně svolán řádným papežem, není tudíž o čem diskutovat. To ovšem neznamená, že jeho závěry je třeba přijímat nekriticky. Co se netýká bezprostředně víry a mravů, není chráněn před omyly nebo i záměrnými manipulacemi.
Papež Jan Pavel XXIII. nezamýšlel svolat dogmatický koncil na způsob Tridentského nebo Prvního vatikánského. Jeho záměrem byl čistě pastorační koncil, který by reagoval na potřeby Církve v rychle se rozvíjející moderní společnosti. Takový úmysl nepochybně zasluhoval uznání, tuto potřebu si uvědomovala celá řada Církvi oddaných osob. Zvlášť aktuální se jevila problematika, jak využít vědy a techniky v oblasti masmédií pro hlásání Evangelia, pro zvěstování katolických pravd. To si uvědomoval už v minulém století sv. Don Bosco, později sv. Maxmilián Kolbe.
Oba se stali apoštoly sdělovacích prostředků. Obáváme se, že někteří z mužů koncilu se asi na věčnosti těžko zodpovídají za to, že nejmodernější masmédia (televize, rozhlas, video) ponechali zcela v rukou zednářů a nepokusili se prosadit tady vliv katolické Církve. Druhý vatikánský koncil by udělal podstatně lépe a stal se opravdovým požehnáním, kdyby jeho účastníci důkladně promysleli otázku, jak proniknout alespoň částečně do těchto nejmodernějších masmédií, ovládajících miliony a miliardy, jak kupříkladu „pokrýt“ všechny kontinenty i zapadlé ostrovy v oceánech sítí katolických rozhlasových a televizních vysílačů atd. To byl problém číslo jedna, který měl být řešen na Druhém vatikánském koncilu. Tak ho vnímal i zesnulý kardinál Tomášek, který měl o tom v Brně na podzim roku 1969 přednášku. Stěžoval si, že tomuto tématu, které bylo chápáno jako „oddychové“(!), byl věnován pouze sedmistránkový dekret „Inter mirifica“, obsahující jenom obecná ustanovení bez konkrétních propozic.
Pastorační charakter koncilu by si ale vyžadoval podle kardinála Tomáška právě tomu věnovat maximální pozornost, stejně tak jako myšlence misie a evangelizace, apoštolátu kněží a laiků, kněžských a řeholních povolání apod. Tyto v pravém významu pastorační otázky byly na koncilu doslova odbyty Misiím je věnován dvacetistránkový dekret „Ad gentes“, řeholnímu životu desetistránkový dekret „Perfectae caritatis“, kněžské formaci dvacetistránkový dekret „Optatam totius“ a dvacetistránkový „Presbyterorum ordinis“
Zato naprosto „nepastoračním“ otázkám filozoficko-sociologicko-politickým, které už byly dávno vyřešeny jasným stanoviskem magisteria, věnoval koncil podstatně více času. Svědčí o tom konstituce o Církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“, mylně nazývaná „pastorační“, ačkoliv se pastoračními otázkami vůbec nezabývá. Ta má celkem přes šedesát stran textu. Jedenáct stran je věnováno dekretu o ekumenismu „Unitas redintegratio“.
Koncil, ačkoliv zdůrazňoval svůj pastorální charakter, přesto vydal dvě dogmatické konstituce: o Církvi „Lumen gentium“ a o Božím zjevení „Dei verbum“. Obě hlásají pravou katolickou nauku, jsou prakticky souborem toho, co bylo v minulosti „ex cathedra“ k těmto tématům řečeno. Obvzlášť cenná je konstituce „Lumen gentium“, o níž nynější papež Jan Pavel II. ve své inaugurační řeči prohlásil, že by „neměla chybět v rukou žádného kněze“ a že „každý by ji měl vzít pevně do dlaní“. Skutečně novým a cenným podnětem je také dekret o apoštolátu laiků „Apostolicam actuositatem“, který vymezuje laikátu jeho pravé a odpovědné místo v Církvi. Laik je hlasatelem radostné zvěsti o spáse mimo posvátný prostor chrámu, v rovině rodinné, pracovní, občanské a politické. Tento koncilový dokument navazuje v podstatě na encykliku Pia XI. „Urbi arcano“ o Katolické akci, ozývají se tam i myšlenky zakladatele Opus Dei bl. Josémarii Escrivy de Balaguera.
Skutečně zavádějící a nešťastnou je však konstituce o Církvi v dnešním světě „Gaudium et spes“. Jistě, obsahuje dobrých devadesát procent Pravdivého, co lze s dobrým svědomím podepsat. Jenže těch zbývajících deset procent otáčí kormidlo dosavadní orientace Církve směrem, který je zcela protichůdný tomu, jaký vytyčili po staletých zkušenostech velcí papežové poslední doby. Hned v úvodní části se píše o sociálních, psychologických, morálních i náboženských změnách v dnešním světě, ale ani slovo o tom, že se jedná o změny k horšímu, že jde o důsledky odpadu od Boha a Jeho pravé víry. Hříchu je věnováno pouze 20 řádků v 1. kapitole.
Téměř tři strany jsou věnovány problematice ateismu, který je rozebírán z pohledu psychologicko-sociologického, ale ani slovo o tom, že už v 17. století slavný biskup Bossuet napsal: „Nikdo se nestal nevěřícím, aby před tím nebyl hříšníkem“. Nikde se nedočteme ve zmíněné konstituci, že prvním a podstatným důvodem, proč se někdo rozhodne odmítnout Boha a stát se ateistou, je lidský hřích, neochota přijmout Boží přikázání a skoncovat s životem v nepřátelství s Pánem všech věcí. Zato se tam dozvíme, že „ateismus se rodí buď z vášnivého protestu proti zlu ve světě nebo z nesprávného připisování některým lidským dobrům znamení absolutna, takže tyto jsou považovány za Boha..... Tím vlastně autoři konstituce akceptují argumentaci ateistů typu „kdyby byl Bůh, nedopustil by války...“, ačkoliv poukaz na svobodnou vůli a možnost člověka rozhodnout se pro zlo je dostatečným protiargumentem. Připisování „některým lidským dobrům znamení absolutna“ je potom objektivně hřích což konstituce zcela opomíjí.
Na jiném místě se v konstituci říká: „Církev, i když zcela ateismus odmítá, upřimně vyznává, že všichni lidé, věřící i nevěřící, jsou povinni přispívat k výstavbě tohoto světa, v němž společně žijí. To se nemůže dít bez upřimného a rozvážného dialogu. Církev proto vyslovuje své politování nad diskriminací věřících i nevěřících, kterou nespravedlivě uplatňují někteří státní představitelé, kteří neuznávají základní práva lidské osoby...“
Katolík, který prožil komunistické pronásledování s jeho kriminály, kádrovými posudky a vyhazovy z práce, se musí cítit do hlouby duše bolestně zasažen těmito slovy. V šedesátých letech, kdy koncil probíhal, trpěli v dobré čtvrtině světa, ovládané bolševickými ateisty, katolíci pro své přesvědčení. Autoři konstituce toto jejich utrpení kladou na stejnou roveň s utrpením ateistů ve státě ovládaném věřícím prostě nikde ve světě v té době nebylo a ani dnes není. Na celém světě měli ateisté ve 20. století (a mají dosud) možnost hlásat svou nevěru a pohrdání Bohem bez rizika ztráty zaměstnání nebo dokonce vězení. Vyjímku tvoří pouze do sebe uzavřený svět islámu, který ateisty netoleruje, nicméně psychologické podmínky v těchto státech de facto ani neumožňují v Boha nevěřit. Historická skutečnost je mimo jakoukoliv diskusi prostě taková, že od Velké francouzské revoluce probíhalo pronásledování pouze jedním směrem: ze strany ateistů (nebo deistů) vůči věřícím, nikdy ne naopak. Katolík tedy musí uvedený citát z konstituce „Gaudium et spes“ rozhořčeně odmítnout jako nepravdivý a pro mučedníky komunistického režimu z důvodu víry přímo urážlivý.
V konstituci je řečeno mnoho slov o úctě k lidské osobě, o péči Církve o chudé, potřebné a o solidaritě se všemi, kdo jakkoliv trpí. To je samozřejmě chválihodné a v souladu s Evangeliem, ale postrádá jedno podstatné: péči o spásu nesmrtelné duše člověka jako hlavní poslání Církve. Též se tam praví: „Církev uznává všechno, co je v dnešním společenském dynamismu dobré: především evoluci k jednotě a proces zdravé socializace....“. Autoři konstituce museli moc dobře vědět, že jimi vychvalovaná „evoluce k jednotě“ není vývojem (evolucí) k jednotě v pravé víře Kristově, ale naopak vývojem směrem pryč od křesťanství. A „zdravá socializace“? Všichni papežové už od Řehoře XVI. považovali soukromý majetek za nedotknutelný a základ zdravého hospodářského vývoje, toto potvrdil i papež koncilu Jan XXIII. v encyklice „Mater et magistra“ z roku 1961. Tvrzení konstituce „Gaudium.....“ je tedy v rozporu s naukou Církve.
Ve výčtu elementárních popření toho, co Církev vždycky učila, bychom mohli v textu „Gaudium et spes“ pokračovat. Všimněme si ale dalších sporných dokumentů koncilu. Tak deklarace o náboženské svobodě „Dignitatis humanae“ argumentuje Písmem sv. a příkladem Krista a apoštolů, že nikde nesmí být k jakékoliv víře přisuzován státním či jiným násilím. Velmi pateticky vyzývá státy k respektování náboženské svobody kohokoliv a katolíky k tomu, aby se zasazovali také pro náboženskou svobodu i těch, s nimiž nesouhlasí.
Církev od prvopočátku své existence trvala na tom, že víra se nesmí šířit násilím a pokud došlo ve středověku k upalování kacířů, je nutno to odsoudit jako protikřesťanský postup právě tak jako vraždění katolíků heretiky. Jenže v deklaraci chybí jediné rozlišující slovo, jestli opravdu všem lze poskytnout svobodu. Řehoř XVI. odsoudil roku 1832 v encyklice „Mirari vos“ jako „perverzní“ tu zásadu, že je třeba všem poskytnout svobodu svědomí. Papež Řehoř neodmítá svobodu pro evangelíky či anglikány, pouze se staví proti liberálnímu principu, že „všem“ je třeba dát svobodu. Ústavy moderních demokracií právě na tomto pojetí „všem“ staví svůj princip svobody svědomí a náboženství. Jestliže „všem“, tak zajisté i satanistickým sektám, které mají ve svém rituálu sexuální zvrácenosti a vedou své vyznavače k tomu, aby denně vykonali minimálně deset zlých skutků, dále třeba okultním společnostem, jež přivádějí své členy k sebevraždě jako před patnácti lety v Guajaně americká sekta Jima Jonese nebo tzv. scientologická církev, jenž popírá Boha a pomocí drog a nebezpečných manipulací s lidskou psychikou chce člověku vštípit přesvědčení, že on je Bohem.
Největší slabinou deklarace o náboženské svobodě je to, že se fakticky ztotožňuje s liberálním pojetím svobody svědomí a zcela ignoruje pojetí katolické, které je odlišné. Katolická Církev samozřejmě považuje za přirozené a dobré, aby ve státě uspořádaném podle její sociální nauky měli pravoslavní, protestanté, židé, mohamedáni či budhisté, pokud tam žijí, své chrámy, synagogy či mešity ke konání bohoslužeb, aby měli také své školy a možnosti svobodného uplatnění v zaměstnání podle dosažené kvalifikace, aniž by byli jakkoliv diskriminováni. Dále pokládá za prospěšné, aby ani ateistům nebylo bráněno žít podle svého přesvědčení a aby oni měli stejná práva a povinnosti jako věřící. Ani státní zákonodárství však nemůže jasně neprohlásit, co je pravda a co blud. Práva člověka a jeho svoboda je jedna stránka věci, pravda a blud druhá.
V koncilní deklaraci o náboženské svobodě zcela postrádáme jedinou větičku o tom, že pravda je v katolické Církvi. „Dignitatis humanae“ považuje fakticky za ideál liberální laický stát bez jakéhokoliv vztahu k náboženství, tolerující úplně všechno. Nauka papežů od Řehoře XVI. až po Pia XII. naproti tomu tvrdí, že ideálem je takové státní zřízení, které jasně vytyčuje, co je pravda a co blud, i když svobodu nekatolíků plně respektuje. Svoboda má ale svá omezení, která nejlépe charakterizoval ekvádorský prezident García Moreno, oběť zednářského atentátu roku 1875, slovy: „Svobodu všem, jenom ne zlým. Jenom ne těm, kteří neznají sebekázně, protože by svobody zneužili ke zkáze své i jiných.“
Proto stát, uspořádaný podle katolické sociální nauky, nemůže tolerovat satanistické sekty nebo takové „náboženské“ či jiné organizace, které hlásají a praktikují jinou morálku než katolickou. Jestliže v otázce víry je tolerance nejen možná, nýbrž i nutná, v morálce nikoliv. Morálka odpovídající katolické nauce je totiž univerzální morálkou slušných lidí, dědictvím křesťanské civilizace, kterou praktikují v hojné míře i slušní nekatolíci. Proto není žádným způsobem útokem proti svobodě svědomí, když takto organizovaný stát nepřipustí, aby zákony byly s touto morálkou v rozporu. Proto jsou nepřijatelné potraty, které i mnozí nekatolíci prohlašují za vraždu, hlásání rasové nebo třídní nenávisti, propagace sexu mimo manželství, pornografie, sadismus v televizi atd. Tady se nelze ohánět „svobodou svědomí“ neboť jde o mnohem vyšší hodnoty. Koneckonců svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého.

Deklaraci „Dignitatis humanae“ nelze tedy nazvat jinak než kapitulací katolické sociální nauky před liberálním pojetím laického státu. To nepřekvapuje, když si dáme do souvislosti fakt, že klíčovým autorem této deklarace byl americký zednář a „peritus“ koncilu Murray.
Dalším předmětem naší kritiky se musí nutně stát dekret o ekumenismu „Unitatis redintegratio“. Není to sám fakt, že se jedná o myšlenku ekumenismu, o to, že vina na rozdělení neleží jenom na zakladatelích reformace, ale také na tehdejších představitelích katolicismu, z nichž mnozí svým pohoršujícím a nekřesťanským životem poskytli reformátorům vhodné argumenty a proto je třeba intenzivně pracovat na obou stranách ve prospěch jednoty, nýbrž pro to, že tento dekret opět opomíjí to podstatné. Tím je nezměnitelná skutečnost, že pravda je v katolické Církvi. Jde o pravdu, kterou si ona nevymyslela, nýbrž, která ji byla zjevena samotným Pánem a předána k opatrování.
Proto nemůže být ani řeči o změně nauky v těchto bodech, které se rozcházejí s protestantským učením, což nikterak nemusí být na závadu přístupu lásky, ohleduplnosti, taktu a spolupráce tam, kde se jedná o obranu křesťanských hodnot proti náporu ateismu. O tom se v dekretu nikde nedočteme. Nedozvíme se odtud ani další nutnou informaci, že ekumenické rozhovory lze vést pouze s těmi protestanty, kteří věří v Nejsvětější Trojici, přijímají Ježíše Krista jako Syna Božího, uznávají jeho panenské zrození, vykupitelskou smrt na kříži, zázraky a Zmrtvýchvstání. To se v textu dekretu prostě předpokládá automaticky. Jenže ono to tak automaticky zdaleka není. Evangelické církve byly v 19. a 20. století zasaženy vlnou racionalistické kritiky Písma sv.
Cožpak nebyli větší odpůrci Kristových zázraků a popírači jeho panenského zrození i Zmrtvýchvstání Strauss, Semmler, Harnack a Bultmann protestantskými pastory? Strauss a Bultmann dokonce popřeli samotnou historickou existenci Ježíše Krista, aniž měli kvůli tomu potíže se svojí církevní vrchností. Přednášeli na teologických fakultách a vychovali v tomto duchu mnoho protestantských pastorů, kteří jsou de facto nevěrci. Teologický dialog s takovými by byl nebezpečným sebeklamem.
Je těžké uvěřit, že autoři dekretu o tom nevěděli. Spíše záměrně vědět nechtěli. To opět nepřekvapuje, neboť spoluautorem tohoto dekretu byl „peritus“ koncilu Hans Küng, švýcarský teolog, který se dostal později do principiálního konfliktu s učitelským úřadem Církve (jeho příslušnost k zednářské lóži je neprokázaná, nicméně dá se předpokládat), dále potom francouzský dominikán Georges Cottier, svobodný zenář, který se chlubil, že prý „zednářské heslo - volnost - rovnost - bratrství -“ se stalo oficiálním programem Církve, což dokumentují koncilové dokumenty o náboženské svobodě a ekumenismu....“.
Murray a Cottier, kteří se významně podíleli na sepsání dvou koncilových dokumentů, se netajili svou příslušností k zednářství, naopak ji ostentativně zdůrazňovali. Nebyli v tomto směru mezi poradci přítomnými na Druhém vatikánském koncilu jedinými. Lze uvést třeba americké jezuity Abbota (vydavatele dokumentů II. Vatikánského koncilu v angličtině), Currana (v osmdesátých letech zbaveného kanonické mise pro výuku na církevních učilištích kvůli nauce o sexu a potratech) aj. Ti všichni náleželi k lóžím nižšího stupně zasvěcení, neboť nepotřebovali svou příslušnost k zednářství skrývat. Zarážející však musí být toto: Proč nebyla vůči nim uplatněna exkomunikace podle kanonického práva, když jejich členství v lóži bylo všeobecně známo a oni se jím chlubili? A ještě závažnější: Proč dokonce navzdory své automatické exkomunikaci byli zváni do Říma na koncil jako poradci? Není to absurdní?
Někdo z vysoké hierarchie musel nad nimi držet ochrannou ruku a církevní tresty neuplatnit. Tentýž někdo z vysoké hierarchie musel mít eminentní zájem, aby právě oni, členové zednářské lóže, fungovali na koncilu jako poradci. Logicky tedy: onen někdo z vysoké hierarchie musel sám být svobodným zednářem, samozřejmě nikoliv na nízkém, neutajeném stupni zasvěcení, ale na vyšším, tajném.
Ano, i mezi biskupy na II. Vatikánském koncilu museli být svobodní zednáři, a to na nejvyšším stupni, proto jejich členství v lóžích zůstalo a zůstává dodnes tajemstvím. Jedno je ale jisté: Určitě nelze zednáře hledat mezi preláty pravověrného smýšlení, mezi vzácnými a svatými osobnostmi jakými byli kardinál Ottaviani, kardinál Felici, kardinál Siri, kardinál Wyszyňski, kardinál Spellman apod.
Spíše je třeba považovat za infiltrované zednářstvím tzv. koncilové progresisty z řad amerického, holandského, francouzského a německého episkopátu. Není pochopitelně možno na žádného ukázat prstem, nelze spolehlivě prohlásit, kdo z tzv. „pokrokových“ biskupů na koncilu, kterým světová masmédia dělala hlučnou reklamu, byl zednářem a kdo jenom nevědomky a bona Fide pracoval v jejich intencích, proto se zdržíme v tomto směru všech dohadů. Nicméně není na škodu uvést informaci Fisherovu, že z amerických prelátů a účastníků koncilu kardinál Richard Cushing z Bostonu, kardinál John Cody z Chicaga, biskupové Leo Pursley ze South Bendu a Robert Joyce z Burlingtonu velmi často promlouvali na zednářských shromážděních, byli zednářskými masmédii velebeni jako „přátelé zednářů“ a zváni na nejrůznější zednářské akce v rámci „dialogu“.
Jediným skutečným odhaleným zednářem mezi biskupy na koncilu byl pozdější tvůrce liturgické reformy a vysoký vatikánský úředník Annibale Bugnini. Holandský dominikán Piet van der Poeg vydal loni studii pod titulem „Nová nebo stará mše?“ V ní uvádí celou historii tzv. liturgické reformy. Otcové koncilu odhlasovali konstituci o liturgii „Sacrosanctus concilium“, která je velmi dobrá. Nikde nehovoří o nutnosti zásadních změn, trvá na zachování latiny jakožto liturgického jazyka, přimlouvá se pouze za rozšíření práv národních jazyků „ve čteních a poučeních, v některých modlitbách a zpěvech.....“. Toto bylo v podstatě realizováno prozatimní liturgickou reformou roku 1965.
Papež Pavel VI. pověřil Bugniniho přípravou nového misálu sv. Pia V. a latinské ordinárium. Bugnini získal papežovu důvěru v takovém stupni, že ten předložený misál vůbec nečetl a roku 1969 ihned podepsal, nepředpokládal, že by Bugnini měl drzost zcela ignorovat jeho instrukce. Krátce nato vyšlo najevo, že Bugnini už dlouhá léta náleží k jedné římské zednářské lóži vysokého stupně zasvěcení, když se jeden z jejich členů z osobních důvodů s ní rozešel a pomstil se vydáním seznamu bratří masmédiím. Důkaz takového kalibru, že Bugnini se ani nepoukoušel o dementi. Pavel VI. ututlal celou záležitost tím, že Bugniniho v tichosti odeslal do Iránu jako internuncia, nicméně na novém Ordo missae tkvěl jeho podpis. To se již nedalo vrátit zpět.
Arcibiskup Bugnini sestavil novou liturgii se šesti protestantskými pastory. Jeho záměrem bylo přizpůsobit bohoslužbu protestantům a odstranit z ní všechno, s čím protestanté nesouhlasí. Tak z orací na svátek sv. Roberta Bellarmina a sv. Petra Canisia musela být vypuštěna každá zmíňka o tom, že bojovali proti bludným naukám, z orací o světcích byly vynechány prakticky všude zmíňky o zázracích, neboť protestanté je neuznávají.
Podstatně méně se hovoří o Panně Marii, na svátek Panny Marie Lurdské 11. února se účastník mše sv. z orace vůbec nedozví, že nějaké zjevení Matky Boží v Lurdech slavíme a že Církev je o jeho pravosti přesvědčena. Bugniniho úprava neustupuje pouze protestantům, ale též např. židům, když na Velký pátek ze slavných přímluv vypadla dřívější prosba, aby židé přijali Krista jako Mesiáše a byla nahrazena formulací „ať žijí podle svého vyznání.....“. Z mnoha orací zmizel také pojem hřích, rovněž tak se nikde nevyskytuje termín nesmrtelná duše, ačkoliv v oracích starého ritu se o ní v průběhu liturgického roku hovořilo celkem 36 krát.
Nová liturgie, i když sestavená svobodným zednářem, je samozřejmě platná. Konsekrační slova jsou zachována, texty rovněž tak neobsahují nic vysloveně bludného, v tom byli Bugnini a jeho komplici opatrní. Neštěstí a nebezpečí nové liturgie tkví ve vágních formulacích, snesoucích dvojí výklad, což u formulací starého ritu nebylo, rovněž tak v tom, že mnohé čistě katolické pravdy na rozdíl od starého misálu teď už při mši svaté nezazní a věřící na ně mohou postupně zapomenout. Proto, pokud a kde je to možné, se budeme zúčastňovat raději mše svaté starého ritu sv. Pia V. Protože však tuto možnost má jen hrstečka věřících, musíme přijímat novou liturgii Pavla VI. jako nezbytnost a snažit se tím hlouběji a intenzivněji prožívat přítomnost Kristovu v Eucharistii navzdory faktu, že mnohé liturgické texty nás od této pravdy spíše odvádějí než aby nás k ní přiváděly.
Přijde doba, kdy církevní historikové budou II. vatikánský koncil hodnotit jako nešťastnou epizodu v dějinách Církve podobně jako dnes hodnotí koncil basilejský a V. lateránský. „Po ovoci poznáte je.....“, praví Spasitel. Jaké je ovoce koncilu? Na teologických učilištích se začaly lavinovitě učit kardinální bludy. Hráz proti modernismu, vybudovaná velkými papeži Piem IX., Lvem XIII. a sv. Piem X., byla protržena. Teologové se předháněli v úsilí být co nejheretičtější: Edward Schillebeeck v Holandsku popřel rozdíl mezi knězem a laikem a mezi konsekrovanou a nekonsekrovanou hostií, Hans Küng podle Ariova vzoru popřel Kristovo božství a Jeho soupodstatnost s Otcem, Eugen Drewermann prohlásil za nesmysly Jeho panenské zrození, zázraky a Zmrtvýchvstání.
Teologové vypověděli poslušnost učitelskému úřadu Církve, kněží biskupům, biskupové papeži. Slovutní páni profesoři teologických učilišť Norbert Greinacher v Německu a Charles Cirran v USA (svobodný zednář, srvn. výše) obviňují papeže Jana Pavla II. z tyranie a despotismu, poněvadž trvá na neslučitelnosti potratu, umělé antikoncepce a mimomanželského sexu s katolickou morálkou a odmítá kněžské svěcení pro ženy i zrušení celibátu pro pátery.
Kostely se začaly od šedesátých let v zemích nejvíce zasažených teologickým modernismem rychle vyprazdňovat, neboť nová liturgie, častokrát dokonce svévolně upravená místním farářem podle vlastního gusta, ztratila příchuť nadpřirozena a slavnosti a stala se schůzovním shromážděním jako v každé jiné světské sféře. Kostel přestal poskytovat lidem to, s čím se ve světě nesetkali.: tajemství odjinud, příležitosti odpoutat se od světských starostí a kontakt s nebeským královstvím, které je zcela jiné než pozemské. Proč by tam tedy chodili?
Podle oficiálních statistik navštěvovalo v Holandsku pravidelně každou neděli ještě začátkem šedesátých let téměř třicet procent občanů katolické bohoslužby, dnes to není ani deset procent. V Belgii ještě v sedmdesátých letech chodilo pravidelně na nedělní mši sv. padesát procent obyvatelstva, dnes je to pouhých dvacet procent. Ve Francii za éry prezidenta de Gaullea činil tento počet necelých dvacet procent, dnes pouhých pět procent. Tytéž údaje vykazují Německo, Rakousko, Švýcarsko a USA. Ruku v ruce s tímto jevem jde také úbytek kněžských a řeholních povolání. Ta nedosahují ani polovičky stavu v šedesátých letech.
Semináře zejí prázdnotou, kostely rovněž, v Holandsku dokonce museli někteří biskupové jisté chrámy odprodat světským organizacím, protože kněz v neděli sloužil jenom sám pro sebe, ačkoliv ještě před třiceti lety byl tento Boží dům plný. Zajímavé přitom je, že v zemích, kde Církev byla modernismem podstatně méně nakažena, k žádnému úbytku věřících v kostele nedochází, stejně tak i počet semináristů a kandidátů řeholních noviciátů se drží zhruba na stejné výši. Jmenovat je možno Polsko, Irsko, Portugalsko, Španělsko, Maltu a Itálii.
Čtěte také:
Díky II. vatikánskému koncilu do Církve pronikly neomarxismus, modernismus a další satanistické -ismy
Časované bomby Druhého vatikánského koncilu
Proč jsme tradičními katolíky?
MAJÍ HOMOSEXUÁLNÍ AFÉRY V CÍRKVI A DRUHÝ VATIKÁNSKÝ KONCIL NĚCO SPOLEČNÉHO?
Přítel papeže Benedikta XVI.: Revolučním II. vatikánským koncilem začala epocha úpadku Církve
Blahořečit Pavla VI.? Byl nejhorším papežem v dějinách Církve a křivopřísežník. Podobně jako Jan Pavel II.
Nová pokoncilní mše je inspirována nenávistně protikřesťanským židovským talmudem. Jejím tvůrcem byl svobodný zednář
V době Druhého vatikánského koncilu tvrdili mnozí žurnalisté i mužové Církve, že koncilové „aggiornamento“, čímž rozuměli teologický modernismus, podbízení se tomuto světu a přijetí liberální ideologie, pomůže mnoha hledajícím ke konverzi a zaplní kostely. Opak se stal pravdou. Kostely se naopak začaly vyprazdňovat. Nebuďme naivní. Přesně o to zednářům šlo. Nikoliv o usnadnění cesty do Církve mnoha hledajícím (i když mezi stoupenci teologického modernismu je jistě celá řada těch, kdo takto upřímně smýšlejí a stávají se tak obětmi zednářské manipulace), ale o zničení víry u poctivých a věrných katolíků, rafinovaným rozmělněním zjevené pravdy, ztotožněním katolického pohledu na problémy světa s liberální ideologií a vypreparováním z liturgie všeho, co opravdově povznáší a odpoutává od čistě přízemních zájmů.
To všechno bylo předpovězeno, tento scénář se plní. Domníváme se, že více důkazů o zednářské infiltraci do Církve po druhé světové válce, která triumfovala na Druhém vatikánském koncilu, již není zapotřebí.
Zbývá ještě dotknout se záležitosti koncilových a pokoncilových papežů. Kolem toho je spousta nejasností. Zednářská a také komunistická propaganda obklopily svatozáří Jana XXIII., jehož postavili do protikladu údajně „konzervativnímu“ Piovi XII. Jan XXIII. byl prý papežem dialogu a lásky, což prý představuje novotu ve srovnání s jeho zkostnatělými a více doktrinérskými předchůdci. Takové klišé o Janu XXIII. v povědomí světové veřejnosti zakořenilo, což svádí k tomu, abychom papeže Jana, který svolal Druhý vatikánský koncil, činili zodpovědným za následké zmatky.
To je ovšem naprosto scestné. Nesmíme se nechat zmást zednářskou lstí. Fakta jsou taková, že papež Jan XXIII. do důsledků pokračoval v linii svého předchůdce Pia XII. Již před svojí volbou byl znám mezi italskými biskupy jako konzervativec v tom nejlepším slova smyslu, proto se také těšil plné podpoře Pia XII. Hned po svém nástupu do úřadu 1958 vydal encykliku „Ad Petri cathedram“, která svým antikomunismem navazuje na „Divini redemptoris“ Pia XI., proto též vyvolala veliké rozhořčení komunistických států.
Roku 1961 publikuje další encykliku „Mater et magistra“, jež aktualizuje sociální nauku Církve přesně v intencích encykliky Lva XIII. „Rerum novarum“ z roku 1891. Za pontifikátu Jana XXIII. byly provedeny skutečně radikální kroky proti neomodernistům. Již jsme se zmínili o odsouzení Teilhardovy nauky roku 1962, za nekatolické názory se museli zodpovídat v Římě také Karl Rahner, Yves Congar, Henri de Lubac atd. Jan XXIII. také zakázal francouzským dělnickým kněžím práci v továrnách, neboť se oprávněně obával ohrožení jejich kněžské identity. Také není náhodou, že kardinála Alfreda Ottavianiho, vykřičeného zednářskými masmédii jako nejhoršího konzervativce a dogmatika, jmenoval právě Jan XXIII. prefektem Sv. oficia (dnes Kongregace pro nauku víry) a předsedou přípravné teologické komise Druhého vatikánského koncilu. Tentýž papež také nechtěl ani slyšet o národním jazyku v liturgii a striktně trval na latině.
Jan XXIII. se musí v hrobě obracet nad výsledky koncilu, který svolal o němž měl zcela jiné představy. Jeho „aggiornamento“ znamenalo v doslovném překladu „zdnešnění“, to znamená hlásání Krista a pravé nauky Církve dnešním, to jest moderním způsobem s použitím nejnovějších objevů vědy a techniky. Nikdy mu nepřišlo na mysl, že by nauka měla být nějak „zdnešněna“, to jest přizpůsobena liberální ideologii.
Jan XXIII. se dožil pouze první fáze koncilu, konkrétně diskuze na téma Boží zjevení na podzim roku 1962, z čehož vzešla dogmatická konstituce Dei verbum. V červnu téhož roku před svou smrtí stačil ještě vydat encykliku „Pacem in terris“, v níž bohužel opouští tradiční antikomunismus katolické Církve. Současně též činí v té době některá prohlášení k mezinárodní situaci, která vyhovují komunistům, na což se mu dostalo pochvaly v jejich tisku. Proč tato epizoda, je zahaleno tajemnstvím. Přesto Jan XXIII. zůstává velkým papežem, jehož nutno hodnotit kladně.Svědčí o tom i jeho Duchovní deník, který odhaluje vpravdě ušlechtilý charakter a hluboký duchovní život. Jan XXIII., občanským jménem Angelo Giuseppe Roncali, vynikal jako jeho předchůdce sv. Pius X. podmaňující dobrotou srdce a štědrostí.
Odpovědnost za to, že koncil se vydal špatným směrem nenese on, nýbrž jeho nástupce Pavel VI., občanským jménem Giovanni Battista Montini. Tento dlouholetý vatikánský diplomat spoléhal patrně na toto umění více než na Ježíše Krista. Papež Pius XII. mu nedůvěřoval, oddálil jej od práce v kurii a neudělil mu ani kardinálský klobouk.
Montini byl jistě zbožný prelát mravně bezúhonného života, ale příliš kompromisnický a podléhající vnějším vlivům. Není náhodou, že krátce před jeho volbou se jedna římská lóže vyjádřila takto: „My nepotřebujeme na rozdíl od minulosti papeže, který by svým životem dával veřejné pohoršení jako Alexander VI., ale takového, který by nedokázal odolat vnějším vlivům, který podlehne výhružkám ministrů jako Klement XIV.“
Ganganeli (občanské jméno Klementa XIV., který zrušil jezuitský řád) a Montini mají hodně společného. Pavel VI. stejně jako Klement XIV. byl papežem, jehož zednáři v té době potřebovali. Pravověrní biskupové na koncilu v čele s kardinály Felicim a Ottavianim byli hluboce zklamáni a zaskočeni, když papež Pavel se nepostavil na jejich stranu ve sporu o tzv. XIII. schéma, v podstatě náčrt konstituce „Gaudium et spes“ o jehož odstranění z pořadu jednání usilovali. Pavel VI. svým postojem ovlivnil nerozhodné biskupy, kteří nakonec hlasovali pro tento nejvýš sporný a zavádějící text. Totéž se opakovalo v případě návrhu rezoluce odsuzující komunismus jako zločiný systém, který předložil italský biskup Carli. Opět to byl papež, který svým distancem od tohoto záměru způsobil, že mnozí méně rozhodní Otcové koncilu hlasovali proti a tím znemožnili přijetí této tolik potřebné rezoluce.
Výsledků se Pavel VI. dočkal sám. Rozvratem v Církvi, který následoval, byl nepříjemně zaskočen. Prohlásil tehdy, že „kouř satanův pronikl až pod kopuli sv. Petra“. Zapomněl jen dodat, že on sám tomu vydatně pomohl. Pro svůj nerozhodný, opatrný a vyčkávací postoj si vysloužil přezdívku „Hamlet ve Vatikáně“.
Tím ovšem neříkáme, že neučinil i celou řadu pozitivních a požehnaných kroků. Mezi ně patří na prvném místě roku 1968 encyklika „Humanae vitae“, kde brání tradiční katolickou nauku o početí proti pokusům o její revizi, za což se mu dostalo pokřiku modernistických kruhů, že prý „vrací Církev zpět do doby Pia XII.“ O rok později zveřejnil své „Vyznání víry“ proti šířícím se bludům, zejména v nauce o Eucharistii. Veřejně napomíná morálního teologa Bernharda Häringa z Německa, který ve své nauce o svědomí nerozlišoval mezi svědomím mylným a správným. Nicméně ke konkrétním krokům přistoupeno nebylo.
Teologové hlásající bludné nauky nebyli voláni k zodpovědnosti, dokonce ani pověstný Hans Küng, který přes veškerou kritiku ze strany samotného papeže zůstal v Tübingenu na teologické fakultě, aniž mu kdokoliv odňal kanonickou misi. Pavel VI. skloňoval ve všech pádech slovo „dialog“ jak o tom svědčí už jeho nástupní Encyklika „Ecclesiam suam“. Pokoncilní neomodernisté neustále volali po dialogu uvnitř Církve. Pavel VI. neměl odvahy a síly upozornit, že dialog je samozřejmě nutno vést, ale nikoli ve věcech víry a mravů.
Zvlášť bolestně jsme nesli Pavlovu tzv. východní politiku, tj. ve vztahu k Církvi v komunistických státech. Papež Pavel v rámci kompromisů se zločinnou bolševiskou mocí přistoupil nakonec na její požadavky a jmenoval do vedoucích funkcí a na biskupské stolce lidi, kteří se těšili přízni režimu. Svatí biskupové, kteří trpěli pro svoji věrnost Kristu a Církvi, byli odstraňováni na vedlejší kolej, případně donucováni k rezignaci. U nás pražský arcibiskup kardinál Josef Beran roku 1965 se až v letadle do Říma, kam odjížděl ze své internace pro kardinálský klobouk, dozvěděl, že už se do vlasti nevrátí, že se Vatikán s pražskou vládou na tom dohodli. Pod nátlakem byl donucen k rezignaci roku 1974 hrdina Církve v Maďarsku kardinál József Mindszénthy, jenž si na to ve svém vídeňském exilu potom trpce stěžoval sdělovacím prostředkům. Maďarské biskupské stolce byly obsazeny preláty povolnými komunistickému režimu, z kněžského semináře „Hungaricum“ v Římě byli vykázáni emigranti a nahrazeni lidmi, které jmenovali maďarští biskupové, potažmo maďarská komunistická vláda. V naší zemi došlo k nominaci čtyř biskupů roku 1973, z nichž dva byli prominenty kolaborantské organizace „Pacem in terris“ (olomoucký Vrána a banskobystrický Feranec). Papež Pavel ve svém kompromisu šel až tak daleko, že odmítl přijmout na osobní audienci arcibiskupa z vietnamského Saigonu (dnes Ho Či-minu) Ngo dinh Thuea, známého svým zásadovým antikomunismem, který po obsazení jihu země komunisty musel uprchnout.
Ústupnost Pavla VI. jak vůči komunistům, tak vůči zednářům způsobila, že zednáři nakonec pronikli do Vatikánu. To není dohad, ale závažná informace osoby nejpovolanější - kanadského kuriálního kardinála Edouarda Gagnona, který poskytl roku 1991 rozhovor zástupcům Fatimského apoštolátu o těchto záležitostech. Kardinál výslovně říká, že právě za pontifikátu Pavla VI. pronikli zednáři do Vatikánu až do blízkosti Sv. Otce.
Gagnonoalu ve službách kardinála Legera jako odborník na kanonické právo. "Mnohokrát jsem se musel obracet do Říma s prosbou o stažení exkomunikace z lidí, kteří kradli svaté hostie ze svatostánků, protože byli členy zednářské lóže a měli to přikázáno, neboť zednáři potřebovali konsekrované hostie pro černé mše.....“ Dále kardinál Gagnon říká, že „zednářství už není pokládáno za něco protináboženského a mnoho duchovních je v lóžích.....“. Gagnon byl zdrcen, s jakou samozřejmostí se vyřizují kladně záležitosti o stažení exkomunikace z členů zednářských lóží, kteří se účastní černých mší a vylupují pro ně svatostánky. Konstatuje: „Zednářství je reálnou silou, která se stává čím dál tím mohutnější, neboť se o ní nemluví.“
Pavel VI. zemřel v srpnu roku 1978, jeho nástupce Jan Pavel I. byl v úřadě pouhý jeden měsíc, po němž za záhadných okolností náhle zemřel. Pitva nebyla povolena. Rychlá smrt tohoto papeže je velmi nápadná a poskytuje dostatek pochybností o tom, zda byla přirozená. Novináři přinesli mnoho senzačních dedukcí. Ponechme je stranou a dejme slovo opět kardinálu Gagnonovi: „Dostal jsem od nynějšího Sv. Otce Jana Pavla II. počátkem osmdesátých let delikátní úkol zjistit, kdo z prominentních členů kurie je v lóži a také jak to bylo s úmrtím Jana Pavla I. Všechno bylo tajné, nicméně se mi podařilo zjistit otřesné skutečnosti, které vám nemohu sdělit, neboť jsem vázán mlčením. Konečná zpráva pro papeže byla už hotova. Než jsem ji ale mohl papeži doručit, vloupal se někdo do mé pracovny a odnesl všechny dokumenty“.
O smrti Jana Pavla I. Gagnon říká pouze toto: „Tento papež měl na zednářství v Církvi a některé vysoko postavené osoby stejný názor jako já. Byl velkým odpůrcem zednářství a chtěl kurii vyčistit. O zednářství jednou řekl doslova: „Je to síla zla. Musíme mít odvahu postavit se proti její podvratné činnosti.....“ Dejte si s tím do souvislosti, že jeden italský biskup, který opakoval po Janu Pavlu I., že zednářství je zlo, ihned nato dostal telefonát z vlivných kruhů Vatikánu a uslyšel: „Musíš okamžitě přestat bojovat proti zednářství!“
Nástupcem Jana Pavla I. se stal muž jiného než italského původu nynější Sv. Otec Jan Pavel II. Po 450 letech tak zasedl opět na stolici sv. Petra. Pontifikát Jana Pavla II. je naprosto netradiční, originální a také hrdinský. To je třeba říci navzdory faktu, že některé počiny tohoto papeže zasluhují kritiku, především roku 1986 tzv. mírová konference světových náboženství v Assisi, kde byla katolická Církev prezentována jako jedno z mnoha náboženských společenství světa. Ústupky liberálnímu duchu se dají vystopovat i v jeho některých encyklikách, například „Redemptor hominis“ zdůrazňuje důstojnost a velikost člověka díky Kristovu vykoupení, ale nerozlišuje důstojnost člověka v posvěcující milosti od důstojnosti člověka ve stavu smrtelného hříchu.

Panna Maria řekla ve Fatimě, že „Svatý Otec bude mnoho trpět.....“. Utrpení tohoto papeže je nepochybně větší než jeho předchůdců, zvláště když vidí strašlivou spoušť v Církvi. Matka Boží se zjevila v japonské Akitě (Církví uznané zjevení) roku 1973 a řekla mimo jiné: „Činnost satana pronikne až do nitra Církve. Kardinálové povstanou proti kardinálům, biskupové proti biskupům. Kněží, kteří mne ctí, budou v opovržení a napadáni svými spolubratry, kostely a oltáře budou zpustošeny. Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy, satan bude vykonávat nátlak na mnoho kněží a posvěcených osob, aby opustili službu Pánu....."
Ve Vatikáně údajně existují čtyři zednářské lóže) Jan Pavel II. zpřísnil kritéria pro výuku na teologických učilištích, Küng, Drewermann a Curran byli zbaveni kanonické mise, dva poslední dokonce z kněžství suspendováni. Není toho mnoho, čeho bylo na úseku vnitrocírkevní kázně a pravověrnosti dosaženo, ale díky alespoň za tohle. Velikou oporu získal nynější papež v prefektu Kongregace, pro nauku víry kardinálu Josephu Ratzingerovi, který je s ním stených názorů. Zvlásť vděčni mohou být Sv. Otci mariánští ctitelé, neboť málokterý papež v dějinách dával takovým způsobem najevo svoji mariánskou orientaci. U Jana Pavla II. je to cenné zvlášť proto, poněvadž mariánská úcta je modernisty chápána jako překážka ekumenismu.
Na rozdíl od Pavla VI. se obrací Jan Pavel II. proti liberální ideologii laického státu, což dokumentuje na úseku zápasu proti potratům v Messoriho rozhovorech s ním pod názvem „Překročit práh naděje“ říká: „Legalizace přerušení těhotenství není nic jiného než povolení, vydané dospělým člověkem podle přijatého zákona, zbavit života nenarozeného člověka, který se není schopen hájit..... Tato otázka bývá často prezentována jako právo ženy na svobodnou volbu vůči životu, který v ní už existuje a který nosí pod srdcem. Žena by podle něj měla mít právo rozhodnout se, jestli počatému dítěti život ponechá nebo vezme. Každému je zřejmé, že tato alternativa je jen zdánlivá. Nelze mluvit o právu volby, když se jedná o jasné morální zlo, které se jednoznačně vztahuje k přikázání „Nezabiješ!“
V encyklice „Evangelium vitae“ jde Sv. Otec ještě dál: „.....Zákony, které opravňují k přímému usmrcení nevinných lidských bytostí potratem a euthanázií jsou v naprostém a neslučitelném rozporu s nedotknutelným právem na život, které je vlastní všem lidem, a popírají tedy rovnost všech před zákonem..... Zákony, jež povolují a podporují potrat a euthanázii, se radikálně staví nejen proti dobru jedince, nýbrž i proti společnému dobru a postrádají tedy zcela právní platnost.....civilní zákon, který opravňuje k prováděí potratu nebo euthanázie, právě proto přestává být opravdovým a mravně závazným civilním zákonem. Potrat a euthanázie jsou tedy zločiny a žádný lidský zákon si nemůže dělat nárok na jejich legalizaci. Zákony tohoto druhu nejenže nevytvářejí žádný závazek ve svědomí, nýbrž vyvolávají spíše vážnou a zřetelnou povinnost vzepřít se jim..... Je to síla a odvaha toho, kdo je ochoten jít i do vězení nebo být zabit.....“
To jsou jasná a odvážná slova. Liberální potrefená husa také ihned zakejhala, u nás konkrétně v pořadu „Sedm dní“ televize NOVA liberální filozof Václav Bělohradský, žijící v Itálii, který nazval tuto papežovu encykliku „totalitním spiknutím proti demokracii“.
Současnou nezáviděníhodnou situaci Církve nevidí zajisté nikdo lépe než Sv. Otec. Jestliže přesto přeze všechno dokáže ještě dát svému pontifinkátu ráz opravdového křesťanského optimismu a naděje, potom to jenom odhaluje jeho úžasnou sílu a hloubku víry, zakotvenou v Kristu a Marii.
Ne, není důvodu k šíření pesimismu a beznaděje, i když je Církev prolezlá zednářstvím. „Brány pekelné ji nepřemohou.....“, říká Spasitel. Církev překonala ariánský blud ve 4. s toletí, kdy si sv. Hilarius z Poitiers povzdechl: „Celý svět zaskvílel, že je ariánský.“ Přežila nejen pronásledování, ale i infiltrace zhoubnými naukami nepřátel. Přečká a překoná i zednářskou infiltraci. Navzdory že jí nechybí dnes právě tak, jako nechtěli nikdy předtím v Církvi světci. Kdo by v této souvislosti nevzpomenul na Matku Terezu z Kalkaty!!! K ní se plným právem řadí opat z Le Baroux Gérard Calvet, jemuž hrozí vězení za protest proti potratům, rověž tak biskup Paul Vaughan a Joan Bellová, jmenovat je nutno také moderní mučednici svaté čistoty z Brasílie z osmdesátých let - studentku medicíny Isabellu Cristinu Camposovouc aj.
Samozřejmě nelze zapomenout na tisíce a miliony mučedníků komunistického pronásledování. Ti všichni jsou zárukou, že rozhodující slovo v Církvi vždycky měl, má a bude mít Duch svatý nikoliv zednáři. I když zednáři zmanipulovali II. Vatikánský koncil, přece jen se jim nepodařilo zlikvidovat vanutí Ducha, které je přítomno na každém shromáždění tohoto druhu. Katolík oddaný Církvi tady jasně oddělí zrno od plev a rozpozzná jako pozitivní a požehnaný důraz koncilu na Písmo svaté, na iniciativu a duchovní život laikátu a na lásku a solidaritu, kterou máme prokazovat všem lidem bez rozdílu, zejména trpícím a neštastným. O Církev nemějme obavy! Ta nebude přemožena. S touto radostnou jistotou víry však není v žádném rozporu správné pojmenování problému a nazvání věcí pravýmmi jmény. Když hoří dům, je falešným optimismem volat „nehoří.....“, skutečý optimismus vyplává z konstatování „hoří, ale my požár uhasíme.....“.
Proto i my cítíme jako povinnost ve svědomí na základě faktů a informací, které máme, konstatovat, že zednáři skutečně jsou i na nejvyšších místech v Církvi. Že to není žádná maličkost, nad níž se dá mávnout rukou, dosvědčue Fisher, který uvádí, že i při obřadech vyšších stupňů zednářského zasvěcení leží na stole lebka ozdobená papežskou tiarou. Velmistr lóže přistupuje, vbodává do ní dýku a kandidát zvolá: „Pryč s šarlatánstvím! Pryč se zločinem!“ To se děje teď v těchto letech. Bylo by sebeklamem se domnívat, že zednářství změnilo svou nenávist k Církvi a úmysl ji zlikvidovat, jak hlásají někteří duchovní. Ostatně nynější Sv. Otec jasné slovo řekl a katolík, který se jím bude řídit, nemá nejmenšího důvodu propadat beznaději a pesimismu, naopak radostné jistotě, že Církev Kristova překoná i tuto zkoušku jako překonala mnoho jiných.