Zaostalé duše
P.Réginald Marie Garrigou-Lagrange OP, Te Deum 4/2023
(pokračování)
Sklon k vysmívání se
Mezi příčinami vlažnosti zaostalých duší je třeba na prvním místě zmínit sklon k vysmívání se. Sv.Tomáš hovoří o vysmívání se v souvislosti s hříchy, které se protiví spravedlnosti, jako jsou: pohana, pomluva, znevažování dobré pověsti bližního. Poznamenává, že vysmívat se někomu nebo ho zesměšňovat, znamená dávat najevo, že si člověk dané osoby neváží, a takový výsměch se podle něj může stát smrtelným hříchem, pokud se týká osob nebo věcí, které si zasluhují hlubokou úctu(1). Těžkým proviněním by například bylo žertovat o posvátných věcech, zesměšňovat svvého otce nebo matku, nadřízené, nebo vůbec lidi žijící ctnostně. Takové zesměšňování může mít dokonce velmi závažné následky, neboť je s to odradit slabé duše, a to navždy, od naplňování dobra. Job svým přátelům řekl: ,,Na posměch mám býti já, který jsem Boha vzýval a vyslyšen byl? Na posměch býti má poctivost spravedlivého?" [12,4] Avšak na jiném místě stojí: ,,Ten, jenž v nebesích sídlí, se směje" [Ž 2,4]. A tak výsměch zdola bude potrestán hrozným výsměchem shora.
Posměváček je sám zaostalou duší, přispívá k zaostalosti druhých a někdy se nevědomky stává nástrojem zlého ducha. Nastavení jeho mysli je opakem evangelijní prostoty a nanejvýš se protiví nadpřirozené kontemplaci.
Posměváček se snaží být vtipný, tropí si žerty ze spravedlivého člověka, který skutečně usiluje o dokonalost: zdůrazňuje jeho chyby a snižuje jeho ctnosti. Proč? Protože sám cítí, že mu scházejí ctnosti, a nechce uznat svou méněcennost. Závistí pak snižuje pravou a zásadní hodnotu svého bližního a popírá nutnost ctnosti jako takové. Může způsobit značnou škodu slabým duším, které se polekají, a stáhnout je spolu se sebou do záhuby.
Světci říkají, že zaostalé a vlažné duše mohou dosáhnout takové zaslepenosti mysli a tvrdosti srdce, že je velmi obtížné je napravit. Často v dané souvislosti zmiňují slova sv.Bernarda: ,,Spíše uvidíš mnoho světáků, kteří se zřeknou hříchů a vydají se cestou ctnosti, než řeholníka, který se obrátí od vlažného života k horlivosti."(2) Čím je duše zaostalejší nebo vlažnější, tím je její pád politováníhodnější a její obrácení obtížnější; dosáhne totiž bodu, kdy považuje svůj stav za dostatečný ke spáse a nemá skutečnou touhu jít výš. Ti, kdo podceňují hodinu navštívení Páně, se někdy vracejí až po neúnavných prosbách jiných duší. Vlažným duším hrozí nebezpečí, že se minou se svou spásou, a proto je třeba svěřit je Nejsvětější Matce. Jen Ona je může přivést zpět ke Spasiteli a získat pro ně milost, která v jejich duších oživí touhu po dokonalosti.
O dané otázce napsal P. Lallemant SJ podnětnou stať, ve které připomněl slova sv. Kateřiny Sienské a Taulera. V ní uvádí: ,,Bývají čtyři druhy řeholníků: jedni dokonalí; druzí špatní, pyšní, samolibí, sebestřední, smyslní, nepřátelé pravidelnosti; další vlažní, malodušní, nedbalí; a konečně ctnostní, kteří sice usilují o dokonalost, ale možná jí nikdy nedosáhnou.
Tyto čtyři druhy členů najdeme jak v nejbohabojnějších řádech, tak i v těch, kde zavládlo uvolnění mravů. Rozdíl je ovšem v tom, že v řádu, který se odchýlil od své původní horlivosti, bude převaha vlažných členů, přičemž zbytek se bude skládat z několika špatných, mála těch, kteří pracují na svém zdokonalení, a z ještě menšího počtu dokonalých. Naopak v řádu, v němž ještě vzkvétá přísné dodržování řehole, budou převažovat duše usilující o dokonalost a zbytek bude tvořit několik vynikajících, malý počet vlažných a jen několik špatných.
Zde je třeba učinit jednu důležitou poznámku: řád spěje k úpadku, když počet vlažných začne vyrovnávat počet horlivých, tj. těch, kteří se den za dnem snaží dělat nové pokroky v modlitbě, rozjímání, umrtvování, čistotě svědomí a pokoře. Neboť ti, kteří v tomto směru nevyvíjejí pražádnou snahu, byť se dosud uchránili smrtelného hříchu, je třeba již počítat mezi vlažné; kazí mnoho jiných, působí značnou škodu celému společenství a vystavují se nebezpečí, že buď nezůstanou věrni svému povolání, nebo upadnou do vnitřní pýchy či velké zaslepenosti.
Povinností řeholních představených je působit jak dobrým příkladem, tak napomínáním, soukromými rozhovory a modlitbou, aby své podřízené udrželi v řadách horlivých, kteří usillují o dokonalost, jinak za to sami ponesou trest, a to hrozný."(3)
To vše je až příliš pravdivé a ukazuje, jak je snadné stát se zaostalou duší a sejít z cesty dokonalosti, pokud člověk nežije duchem víry. Takoví lidé mohou samozřejmě jen těžko souhlasit s tím, že kontemplace tajemství víry je normální cestou svatosti. Rozumují takto: ,,V teorii se toto tvrzení sice zdá být pravdivé, ale neshoduje se příliš s praxí." Popravdě by se spíše slušelo říci: Je opravdu mnoho zaostalých duší, ty ale nejednají správně, jelikož skutečně neusilují o dokonalost a zajisté se neživí dostatečně tajemstvími víry, zejména tajemstvím mše svaté, jíž se sice často účastní, ale příliš povrchně, a nesnaží se o pokrok v duchovním růstu, jak by měly.
P. Lallemant dodává: ,,Duchovnímu životu škodí čtyři věci, z nichž vycházejí mylné zásady, které pronikají i do zbožných společenství zasvěceného života: 1. přílišné zdůrazňování čistě lidských vloh a předností; 2. snaha o přátelství vycházející z lidských ohledů; 3. jakýsi druh diplomacie, která se řídí toliko lidským rozumováním na základě vychytralosti, odporující evangelní prostotě; 4. zbytečné zábavy, jež duše vyhledává, nebo rozhovory a četba, které jí přinášejí čistě přirozené uspokojení."(4)
Z toho, co autor poznamenává, pramení ctižádostivost, dychtění po vysokých funkcích, touha po slávě na literárním či vědeckém poli, vyhledávání osobního pohodlí. Všechny tyto věci navýsost odporují duchovnímu pokroku.
Závěrem
Mluvíme-li o zaostalých duších, měli bychom dodat ještě jednu velmi důležitou věc: je třeba pečlivě dbát o to, aby se přirozená činnost mysli podřizovala nadpřirozeným ctnostem, především třem božským. Je totiž zřejmé, že tři vlité ctnosti a jejich úkony neskonale převyšují přirozenou činnost mysli potřebnou pro studium filosofie nebo teologie. Popírat to by bylo herezí. Nestačí s tím však jenom teoreticky souhlasit; neboť si lze zároveň dobře postavit, jak se v praxi filosofické nebo teologické studium klade nad život víry, modlitbu, lásku k Bohu a k duším, dokonce nad sloužení mše svaté, která se narychlo odbude, aby zbylo více času na nějakou jinou práci nebo duševní činnost, nutně jalovou a prázdnou, neboť pozbude oživujícího ducha.
Tím člověk upadá do vadného intelektualismu, kdy dochází k určitému ,,zbytnění" rozumu hledajícího pravdu na úkor života víry, pravé zbožnosti a nezbytného utváření vůle. V takovém případě láska, nejvyšší z božských ctností, již nezaujímá skutečně v duši první místo, a ta navždy zůstává zaostalou a neplodnou.
Chceme-li tomu předejít, je nutné si často připomínat, že Bůh nám ve svém milosrdenství neustále dává svou milost, abychom mohli každým dnem lépe plnit nejvyšší přikázání, tj. povinnost neúnavně usilovat o dokonalou lásku: ,,Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší síly své, a bližního svého jako sebe samého." [Lk 10,27]
Pamatujme, že na konci našich dnů budeme souzeni podle toho, zda naše láska k Bohu byla svědomitá a upřímná.
Převzato z La vie spirituelle 40/1934
Přeložil Edmund Kříž
______________________________________________________________________
1 ST II-II, q. 75, a. 2.
2 List Richardovii, opatu fountainskému, a jeho druhům.
3 Louis Lallemant, La doctrine spirituelle, poznámky k osmé kapitole.
4 Ibidem.
(pokračování)
Sklon k vysmívání se
Mezi příčinami vlažnosti zaostalých duší je třeba na prvním místě zmínit sklon k vysmívání se. Sv.Tomáš hovoří o vysmívání se v souvislosti s hříchy, které se protiví spravedlnosti, jako jsou: pohana, pomluva, znevažování dobré pověsti bližního. Poznamenává, že vysmívat se někomu nebo ho zesměšňovat, znamená dávat najevo, že si člověk dané osoby neváží, a takový výsměch se podle něj může stát smrtelným hříchem, pokud se týká osob nebo věcí, které si zasluhují hlubokou úctu(1). Těžkým proviněním by například bylo žertovat o posvátných věcech, zesměšňovat svvého otce nebo matku, nadřízené, nebo vůbec lidi žijící ctnostně. Takové zesměšňování může mít dokonce velmi závažné následky, neboť je s to odradit slabé duše, a to navždy, od naplňování dobra. Job svým přátelům řekl: ,,Na posměch mám býti já, který jsem Boha vzýval a vyslyšen byl? Na posměch býti má poctivost spravedlivého?" [12,4] Avšak na jiném místě stojí: ,,Ten, jenž v nebesích sídlí, se směje" [Ž 2,4]. A tak výsměch zdola bude potrestán hrozným výsměchem shora.
Posměváček je sám zaostalou duší, přispívá k zaostalosti druhých a někdy se nevědomky stává nástrojem zlého ducha. Nastavení jeho mysli je opakem evangelijní prostoty a nanejvýš se protiví nadpřirozené kontemplaci.
Posměváček se snaží být vtipný, tropí si žerty ze spravedlivého člověka, který skutečně usiluje o dokonalost: zdůrazňuje jeho chyby a snižuje jeho ctnosti. Proč? Protože sám cítí, že mu scházejí ctnosti, a nechce uznat svou méněcennost. Závistí pak snižuje pravou a zásadní hodnotu svého bližního a popírá nutnost ctnosti jako takové. Může způsobit značnou škodu slabým duším, které se polekají, a stáhnout je spolu se sebou do záhuby.
Světci říkají, že zaostalé a vlažné duše mohou dosáhnout takové zaslepenosti mysli a tvrdosti srdce, že je velmi obtížné je napravit. Často v dané souvislosti zmiňují slova sv.Bernarda: ,,Spíše uvidíš mnoho světáků, kteří se zřeknou hříchů a vydají se cestou ctnosti, než řeholníka, který se obrátí od vlažného života k horlivosti."(2) Čím je duše zaostalejší nebo vlažnější, tím je její pád politováníhodnější a její obrácení obtížnější; dosáhne totiž bodu, kdy považuje svůj stav za dostatečný ke spáse a nemá skutečnou touhu jít výš. Ti, kdo podceňují hodinu navštívení Páně, se někdy vracejí až po neúnavných prosbách jiných duší. Vlažným duším hrozí nebezpečí, že se minou se svou spásou, a proto je třeba svěřit je Nejsvětější Matce. Jen Ona je může přivést zpět ke Spasiteli a získat pro ně milost, která v jejich duších oživí touhu po dokonalosti.
O dané otázce napsal P. Lallemant SJ podnětnou stať, ve které připomněl slova sv. Kateřiny Sienské a Taulera. V ní uvádí: ,,Bývají čtyři druhy řeholníků: jedni dokonalí; druzí špatní, pyšní, samolibí, sebestřední, smyslní, nepřátelé pravidelnosti; další vlažní, malodušní, nedbalí; a konečně ctnostní, kteří sice usilují o dokonalost, ale možná jí nikdy nedosáhnou.
Tyto čtyři druhy členů najdeme jak v nejbohabojnějších řádech, tak i v těch, kde zavládlo uvolnění mravů. Rozdíl je ovšem v tom, že v řádu, který se odchýlil od své původní horlivosti, bude převaha vlažných členů, přičemž zbytek se bude skládat z několika špatných, mála těch, kteří pracují na svém zdokonalení, a z ještě menšího počtu dokonalých. Naopak v řádu, v němž ještě vzkvétá přísné dodržování řehole, budou převažovat duše usilující o dokonalost a zbytek bude tvořit několik vynikajících, malý počet vlažných a jen několik špatných.
Zde je třeba učinit jednu důležitou poznámku: řád spěje k úpadku, když počet vlažných začne vyrovnávat počet horlivých, tj. těch, kteří se den za dnem snaží dělat nové pokroky v modlitbě, rozjímání, umrtvování, čistotě svědomí a pokoře. Neboť ti, kteří v tomto směru nevyvíjejí pražádnou snahu, byť se dosud uchránili smrtelného hříchu, je třeba již počítat mezi vlažné; kazí mnoho jiných, působí značnou škodu celému společenství a vystavují se nebezpečí, že buď nezůstanou věrni svému povolání, nebo upadnou do vnitřní pýchy či velké zaslepenosti.
Povinností řeholních představených je působit jak dobrým příkladem, tak napomínáním, soukromými rozhovory a modlitbou, aby své podřízené udrželi v řadách horlivých, kteří usillují o dokonalost, jinak za to sami ponesou trest, a to hrozný."(3)
To vše je až příliš pravdivé a ukazuje, jak je snadné stát se zaostalou duší a sejít z cesty dokonalosti, pokud člověk nežije duchem víry. Takoví lidé mohou samozřejmě jen těžko souhlasit s tím, že kontemplace tajemství víry je normální cestou svatosti. Rozumují takto: ,,V teorii se toto tvrzení sice zdá být pravdivé, ale neshoduje se příliš s praxí." Popravdě by se spíše slušelo říci: Je opravdu mnoho zaostalých duší, ty ale nejednají správně, jelikož skutečně neusilují o dokonalost a zajisté se neživí dostatečně tajemstvími víry, zejména tajemstvím mše svaté, jíž se sice často účastní, ale příliš povrchně, a nesnaží se o pokrok v duchovním růstu, jak by měly.
P. Lallemant dodává: ,,Duchovnímu životu škodí čtyři věci, z nichž vycházejí mylné zásady, které pronikají i do zbožných společenství zasvěceného života: 1. přílišné zdůrazňování čistě lidských vloh a předností; 2. snaha o přátelství vycházející z lidských ohledů; 3. jakýsi druh diplomacie, která se řídí toliko lidským rozumováním na základě vychytralosti, odporující evangelní prostotě; 4. zbytečné zábavy, jež duše vyhledává, nebo rozhovory a četba, které jí přinášejí čistě přirozené uspokojení."(4)
Z toho, co autor poznamenává, pramení ctižádostivost, dychtění po vysokých funkcích, touha po slávě na literárním či vědeckém poli, vyhledávání osobního pohodlí. Všechny tyto věci navýsost odporují duchovnímu pokroku.
Závěrem
Mluvíme-li o zaostalých duších, měli bychom dodat ještě jednu velmi důležitou věc: je třeba pečlivě dbát o to, aby se přirozená činnost mysli podřizovala nadpřirozeným ctnostem, především třem božským. Je totiž zřejmé, že tři vlité ctnosti a jejich úkony neskonale převyšují přirozenou činnost mysli potřebnou pro studium filosofie nebo teologie. Popírat to by bylo herezí. Nestačí s tím však jenom teoreticky souhlasit; neboť si lze zároveň dobře postavit, jak se v praxi filosofické nebo teologické studium klade nad život víry, modlitbu, lásku k Bohu a k duším, dokonce nad sloužení mše svaté, která se narychlo odbude, aby zbylo více času na nějakou jinou práci nebo duševní činnost, nutně jalovou a prázdnou, neboť pozbude oživujícího ducha.
Tím člověk upadá do vadného intelektualismu, kdy dochází k určitému ,,zbytnění" rozumu hledajícího pravdu na úkor života víry, pravé zbožnosti a nezbytného utváření vůle. V takovém případě láska, nejvyšší z božských ctností, již nezaujímá skutečně v duši první místo, a ta navždy zůstává zaostalou a neplodnou.
Chceme-li tomu předejít, je nutné si často připomínat, že Bůh nám ve svém milosrdenství neustále dává svou milost, abychom mohli každým dnem lépe plnit nejvyšší přikázání, tj. povinnost neúnavně usilovat o dokonalou lásku: ,,Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší síly své, a bližního svého jako sebe samého." [Lk 10,27]
Pamatujme, že na konci našich dnů budeme souzeni podle toho, zda naše láska k Bohu byla svědomitá a upřímná.
Převzato z La vie spirituelle 40/1934
Přeložil Edmund Kříž
______________________________________________________________________
1 ST II-II, q. 75, a. 2.
2 List Richardovii, opatu fountainskému, a jeho druhům.
3 Louis Lallemant, La doctrine spirituelle, poznámky k osmé kapitole.
4 Ibidem.