Maria Valtorta Život Pána Ježíše 63
Jak je to příjemné zde zůstat a odpočívat mezi milujícími přáteli a s Mistrem v těchto prosluněných dnech, které už
ohlašují předčasný úsměv jara...
Ježíš se z toho raduje a stejně tak i apoštolově a tři přátelé z Betánie. Všechna zloba, bolest, smutek, nemoc, smrt,
nenávist se zdají tak vzdálené...
Všichni apoštolově jásají a ukazují to. Mluví o svém přesvědčení, ó, tak jistém, tak triumfálním, že od nynějška už
Ježíš zvítězil nad svými nepřáteli, že jeho poslání bude pokračovat bez obtíží, že bude uznán za Mesiáše i těmi,
kteří ho tolik popírali. A apoštolově hovoří, uneseni, omládlí, šťastní, a dělají plány do budoucna a oddávají se
snům... snům tak lidským.
Ježíš je na zahradě. Lazar ho tam vyhledá: „Mistře, je zde nějaký malý chlapec a chce s tebou mluvit. Zavedl ho
sem Jan."
„Dobře, přiveď mi ho. Půjdu pod jasmínovou pergolu."
Lazar se vrátí a vede za ruku chlapce. Ježíš ho pozná (je to jeden sirotek po římském vojákovi): „Ty, Martiale?
Pokoj ať je s tebou. Proč jsi přišel?"
„Posílají mě, abych řekl..." a pohlédne významně na Lazara, ten výzvu pochopí a chce se vzdálit.
„Zůstaň, Lazare. To je Lazar, můj přítel. Můžeš před ním mluvit, mé dítě."
Chlapec se uklidní a řekne: „Posílá mě Josef z Arimatie, protože teď jsem u něho, a mám ti říci, abys okamžitě šel
do Betfagy ke Kleontovi. Musí s tebou ihned mluvit, ale opravdu ihned. Máš přijít sám, protože s tebou chce mluvit
úplně potají."
„Mistře! Co se děje?" ptá se vzrušeně Lazar.
„Nevím, Lazare. Je prostě třeba tam jít. Pojď se mnou."
„Okamžitě, Pane. Můžeme jít s dítětem."
„Ne, Pane. Odejdu sám. Josef mi to tak řekl. Já už poběžím. Buď zdráv, Pane."
„Pokoj tobě, Martiale."
Maličký odletí jako vlaštovka.
„Pojďme Lazare."
„Co může Josef chtít, že tak potají posílá toto dítě?"
„Dítě snadno unikne těm, kteří možná hlídají," odpovídá Ježíš.
„Ty si myslíš... Ty máš podezření, že... Cítíš se v nebezpečí, Pane?"
„Jsem si tím jist, můj příteli."„I teď? Ale vždyť jsi nemohl podat větší důkaz!"
„Nenávist vzrůstá právě pro tuto skutečnost."
„Tak je to tedy kvůli mně! Já jsem ti uškodil! Jak mě to bolí!" říká Lazar, opravdu zarmoucený.
„Není to kvůli tobě. Nezarmucuj se bezdůvodně. Ty jsi byl prostředkem, ale příčinou byla nutnost, rozuměj,
nutnost dát světu důkaz o mé božské přirozenosti. Kdybys to nebyl ty, musel by to být někdo jiný, neboť já jsem
musel světu dokázat, že jako Bůh, jímž jsem, mohu všechno, co chci. A přivést někoho k životu, kdo už byl několik
dní mrtev a už rozložen, to může být jen boží dílo."
„Ty mě chceš utěšit, ale pro mne je všechna má radost pryč... trýzní mě to, Pane."
Oba jdou velmi rychle. Vzdálenost mezi Betánií a Betfagou je krátká, a tak se tam brzo dostanou.
Josef chodí sem a tam po silnici při vstupu do vesnice.
„Pokoj vám! Pojď, Mistře. Čekal jsem zde na tebe, abych tě hned uviděl, ale pojďme do olivového sadu. Nechci,
aby nás viděli."
Vede je za domy do sadu, který je pohodlným úkrytem, aby si pohovořili, aniž by byli viděni.
„Mistře, musíš okamžitě odtud odejít. Velerada nařídila tvé uvěznění a zítra budou toto nařízení číst ve všech
synagogách. Každý, kdo bude vědět, kde se nacházíš, bude povinen to oznámit. Nemusím ti říkat, Lazare, že tvůj
dům bude prohlédnut jako první. Narychlo jsem odešel z Chrámu a spěchal sem; neboť zatímco oni mluvili, už
jsem měl svůj plán... Okamžitě odejdi, Mistře, na bezpečnější místo. Víš, kam půjdeš? Máš kam jít?"
„Ale nestačí, vzdálí-li se jen odtud? Aspoň z Judska?"
„Nestačí, Lazare. Oni zuří. Je třeba, aby šel tam, kam oni nepůjdou."
„Ale oni půjdou všude! Přece bys nechtěl, aby Mistr opustil Palestinu!" říká rozrušeně Lazar.
„Ale co ti mám říkat?! Velerada to chce..."
„To je kvůli mně, že ano? Řekni to!"
„Hm, ano! kvůli tobě, protože v Mistra začínají věřit všichni lidé, a to oni nechtějí."
„Ale to je zločin! To je rouhání... To je..."
Ježíš, bledý ale klidný, pozvedne ruku, aby zjednal ticho, a řekne: „Mlč, Lazare. Každý koná svou práci. Všechno
je psáno. Děkuji ti, Josefe, a ujišťuji tě, že odejdu. Jdi, jdi, Josefe. Ať si nepovšimnou tvé nepřítomnosti. Nechť ti
Bůh žehná. Lazarovým prostřednictvím ti dám vědět, kde jsem. Jdi. Žehnám tobě, Nikodémovi i všem, kteří mají
přímé srdce." A obejme ho a rozejdou se.
„Co uděláš, Pane?" ptá se s úzkostí Lazar.
„Nevím. V tyto dny přijdou ženy učednice s mou Matkou. Chtěl jsem na ně počkat."
„Já je přijmu v tvém jménu a mohl bych ti je přivézt. Ale kam ty zatím půjdeš? Zítra!... Ne, musíš odejít ihned!"
„Měl bych nějaké místo, ale chtěl jsem počkat na svou Matku. Její úzkost by začala příliš brzo, kdyby mě nenašla."
„Kam půjdeš, Mistře?"
„Do Efraimu."
„Do Samařská?"
„Do Samařská. Samaritáni jsou méně samaritány než mnoho jiných, a mají mě rádi. Efraim je na hranici."
„Ó, ti se postaví proti židům a budou tě ctít a hájit! Ale... poslyš! Tvá Matka může přijít jen po samařské nebo
jordánské cestě. Se služebníky půjdu po jedné a Maximin s jinými služebníky po druhé a jedni nebo druzí ji
najdeme. A přijdeme s nimi za tebou... Ano. Ted jdu připravit dva vozy a pojedete s nimi do Jericha. A zítra za
svítání budete pokračovat v cestě pěšky. Ó, Mistře! Můj Mistře! Zachraň se!" Po vzrušení první chvíle Lazar
upadne do smutku a rozpláče se. Ježíš vzdychne, ale neřekne nic. Co by také měl říci?
Už jsou před Šimonovým domem. Rozejdou se. Ježíš vejde do domu. Apoštolově, udiveni, že Mistr odešel, aniž
jim něco řekl, se kolem něho seskupí, zatímco on jim říká: „Vezměte si oděvy. Nabalte vaky. Musíme odtud
okamžitě odejít. Dělejte rychle. A přijďte za mnou k Lazarovi."
„I mokré oděvy? Nebudeme si je moci vzít při návratu?" ptá se Tomáš.
„Nevrátíme se. Vezměte všechno."
Apoštolově odcházejí a mluví svými pohledy. Ježíš jde pro svoje věci do Lazarova domu a zdraví obě překvapené
sestry.
Vozy jsou rychle připraveny, těžké kryté vozy tažené silnými koňmi. Ježíš se rozloučí s Lazarem, Maximem,
služebníky...
Nastupují do vozů... Kočí prásknou do koní a odjíždějí stejnou cestou, po níž Ježíš před několika dny přišel vzkřísit
Lazara.