Maria Valtorta Život Pána Ježíše 58
Ježíš s apoštoly kráčí po cestě do Betánie; slunce sice svítí, ale studený vítr je vybízí, aby přidali do kroku a zahřáli
se. Jan říká, že Lazar je velice nemocen.
„Vím to. Nechtěl jsem odejít z Jeruzaléma, anichž bych ho pozdravil."
„Ale proč ho neuzdravíš? Bylo by to jen spravedlivé. Všechny své nejlepší služebníky necháš umřít. Tomu já
nerozumím," říká Iškariot.
„Není nutné, abys tomu předem rozuměl."
„Ano. Není to nutné. Ale víš, co říkají tví nepřátelé? Že uzdravuješ, kdy můžeš, ne kdy chceš..."
„Zde už je Maximin a Sára. Lazarovi musí být asi velice špatně, že ti jeho sestry nepřicházejí naproti!" podotkne
Zelota.
Oba služebníci přiběhnou a hluboce se pokloní. I na jejich tvářích a oděvech je vepsán smutek a bolest z boje proti
smrti. Řeknou prostě: „Mistře, pojď..." ale s takovým zármutkem, že je výmluvnější než dlouhé vyprávění. Aokamžitě vedou Ježíše ke dveřím vedoucím do Lazarových pokojů, zatímco ostatní služebníci se starají o apoštoly.
Po lehkém zaklepání na dveře přijde Marta a pootevře je a vyhlédne, bledá a pohublá: „Mistře! Pojď. Požehnaný!"
Ježíš vstoupí, projde místností, která je před pokojem s nemocným, a vejde k Lazarovi. Ten spí. Lazar? Kostlivec,
nažloutlá, těžce dýchající mumie. Jeho tvář, to už je hlava mrtvého a ve spánku je na ní ničivá práce smrti ještě
zřetelnější. Vosková, lesknoucí se tvář, vystouplé lícní kosti a čelisti, oční oblouky tak vyhloubené, že připadají bez
očí. Rty jsou bledé a málem se ztrácejí a zdá se, že ani se už nedokážou zavřít na pootevřených ústech, napolo
ukazujících zuby... To už je tvář mrtvého.
Ježíš se skloní a dívá se. Opět se vzpřímí, pohlédne na obě sestry, které k němu vzhlížejí s duší plnou bolesti, ale i
naděje. Dá jim znamení a bez hluku vyjde na malý dvůr, který je před oběma místnostmi. Marta a Marie jdou za
ním. Zavírají za sebou dveře.
Sestry už nedokážou ani zaprosit, už ani nedokážou promluvit. Ale zato promluví Ježíš:
„Vy víte, kdo jsem a že vás miluji. Vím, že i vy mě milujete. Znáte mou sílu. Já znám vaši víru ve mne. Také víte,
obzvláště ty, Marie, že čím více se miluje, tím více se obdrží. Milovat znamená doufat a věřit za všechny hranice a
skutečnost, která může víru a naději popírat. Nuže, kvůli tomuto všemu vám říkám, abyste dokázaly doufat a věřit
navzdory vší opačné skutečnosti. Rozumíte mi? Říkám: dokažte doufat a věřit navzdory vší opačné skutečnosti.
Mohu se zde zastavit jen na několik hodin. Nejvyšší ví, na jak dlouho bych se zde jako Člověk chtěl zastavit, abych
byl při vás a mohl vás utěšovat. Ale jako Syn Boží vím, že je nutné, abych odešel, abych se vzdálil... Abych zde
nebyl, až... po mně budete toužit víc než po vzduchu, který dýcháte. Jednoho dne, a bude to brzo, pochopíte dů-
vody, které vám nyní mohou připadat kruté. Jsou to božské důvody. Bolestné pro mne, Člověka, stejně jako pro
vás. Nyní bolestné. Nyní, protože zatím se nemůžete potěšit krásou a moudrostí, kterou vám já nemohu odhalit. Až
všechno bude dokonáno, pak pochopíte a budete se radovat... Poslyšte. Až bude Lazar... mrtev. Neplačte tak! Tak
tehdy mě dejte ihned zavolat. A zatímco na mě budete čekat, zařiďte pohřeb a pozvěte mnoho lidí, jak se sluší na
Lazara a váš dům. On je velkým židem. Jen málokteří dovedou ocenit, kým opravdu je. Ale on v očích Božích jich
mnoho převyšuje... Dám vám vědět, kde jsem, abyste mě mohly vždycky najít."
„Ale proč nebýt zde, aspoň v ten okamžik? Smiřujeme se, ano, s jeho smrtí... Ale ty... ale ty..." Marta vzlyká a
nemůže říci nic více, dusíc svůj pláč svým šatem.
Maria naopak hledí na Ježíše upřeně, upřeně jako zhypnotizovaná... a nepláče.
„Dokažte být poslušné, dokažte věřit, doufat... dokažte říkat vždycky Bohu ano... Lazar vás volá. Ted tam půjdu
také... A nebudu-li mít už možnost s vámi promluvit o samotě, nezapomeňte na to, co jsem vám řekl."
A zatímco se obě sestry spěšně vracejí, Ježíš se posadí na kamennou lavici a modlí se...