Maria Valtorta Život Pána Ježíše 61
Lidstvo, kdo tě zachrání, miluješ-li tolik zkaženost. Ty chceš být zkažené.
Ježíš po Lazarově vzkříšení
„Pojďme za přítelem Lazarem"
Na nebi se zatřpytí první hvězdy a zazáří první měsíční paprsky.
„To ostatní řekněte zítra. Pro dnešek už to stačí. Už je noc. Běžte všichni domů... Musíme dát Mistrovi najíst.
Nejedl snad od rána," říká Petr před domkem ve vesnici za Jordánem, kde křtil Jan.
Konečně lidé odešli a Petr s Jakubem, Judou, druhým Jakubem a Tomášem, kteří mu pomáhali odesílat domů ty
nejdotěrnější, si mohou oddechnout.
„Zavřeme... Den po sabatu je pěkně únavný. Ale teď budeme mít klid," říká ještě Petr. Pohlédne na Ježíše, který
sedí u stolu, s hlavou v dlani a s loktem opírajícím se o stůl, zamyšlený, do sebe pohřížený. Jde k němu, položí mu
ruku na rameno a řekne: „Ty musíš být pořádně unavený! Tolik lidí! Přicházejí ze všech končin, navzdory roční
době."
„Připadají, jako by měli strach, že nás brzo ztratí," poznamenává Ondřej, který právě kuchá ryby.
Petr bere šálek, aby dal Ježíšovi mléko, neboť vypadá velmi unaveně. Ale nenajde mléko a ptá se ostatních na
důvod.
„Poslední mléko přece vypilo to dítě," vysvětluje Bartoloměj.
„A Mistr teď nemá nic! Neměli jste všechno rozdat."
„On to tak chtěl."
„Och, on to tak chce vždycky, ale vy to nesmíte dopustit. On dává své šaty, své mléko, dává sebe a sám chřadne,"
Petr je nespokojen.
„Klid, Petře! Je lépe dávat než přijímat," říká klidně Ježíš, probravší se ze svého zamyšlení.
„Ano! A ty dáváš a sám chřadneš. A čím víc se rozdáváš, tím víc toho lidé využívají." A zatímco mluví, utírá stůl a
pokládá na něj chléb a džbány s vodou a jeden džbán staví před Ježíše.
Ježíš si hned naleje, jako by měl velkou žízeň. Druhý džbán Petr postaví na druhou stranu stolu vedle talíře s
olivami a se stébly divokého feniklu. K tomu přidá mísu s vařenou čekankou, kterou už Filip přichutil, a spolu se
svými druhy přináší hrubé stoličky a staví je vedle čtyř židlí... Ondřej, který dohlížel nad pečením ryb na roštu,
naloží ryby na jiný talíř a spolu s dalšími chleby ji nese na stůl. Jan staví doprostřed stolu lampu.
Ježíš vstane, zatímco ostatní přistupují ke stolu, a modlí se nahlas, obětuje chléb a žehná. Posadí se a rozděluje
chléb a ryby, či spíše pokládá ryby na tlusté široké krajíce chleba, které si všichni položili před sebe. Pak si
apoštolově velikou dřevěnou vidličkou nabodnou čekanku. I pro zeleninu slouží za talíř chléb. Jen Ježíš má před
sebou starý dotlučený kovový talíř a na něm dělí rybu. Řeklo by se otec rodiny mezi svými dětmi...
Konečně dojedli. Jsou nasyceni a v teple, a tak na ně padne ospalost. Rozhovor proto vázne, někteří už podřimují.
Tomáš na desce stolu kreslí svým nožem kvetoucí větvičku.
Všichni se probudí Ježíšovým hlasem: „A přesto musíme odejít!"
„Kam, Mistře?" ptá se Petr.
„K Lazarovi. Vrátíme se do Judska."
„Mistře, rozpomeň se, že tě židé nenávidí!" zvolá Petr.
„Chtěli tě kamenovat, není to tak dlouho," říká Jakub Alfeův.
„Ale, Mistře, to je neopatrnost," podotýká Matouš.
„A o nás nemáš starost?" ptá se Iškariot.
„Ó, můj Mistře a bratře, zapřísahám tě ve jménu tvé Matky a Božství, které je v tobě: nedopusť, aby ti satanové
vložili ruku na tvou osobu a udusili tvé slovo. Jsi sám, příliš sám proti tolika lidem, kteří tě nenávidí a kteří jsou na
zemi mocní," říká Tadeáš.
„Mistře, ochraňuj svůj život! Co by se z nás všech stalo, kdybychom tě už neměli?" rozrušený Jan na něho hledí s
rozšířenýma očima postrašeného a zarmouceného dítěte.
„Klid! Klid! Nemá snad den dvanáct hodin? Kráčí-li někdo ve dne, neklopýtá, neboť vidí světlo tohoto světa; ale
kráčí-li někdo v noci, klopýtá, protože dobře nevidí. Vím, co dělám, neboť mám v sobě Světlo. A vy se nechejte
vést tím, který vidí. A pak vězte, že dosud nenastala hodina temnot, a proto se nic temného nemůže přihodit. Až
potom nastane ona hodina, žádná síla, ba ani samotná císařova armáda mě před židy nezachrání. Neboť se stane, co
je psáno a síly zla už potají pracují, aby dovršily svoje dílo. Nechtě mě tedy konat dobro, dokud ho mohu volně
konat. Přijde hodina, že nebudu moci pohnout ani prstem, natož vykonat zázraky. Svět bude zbaven mé síly.
Obávaná hodina bude trestem pro člověka. Ne pro mne. Pro člověka, který mě nebude chtít milovat. Ale teďještě mohu konat zázraky pro slávu Boží. Pojďme tedy za naším přítelem Lazarem, který spí. Pojďme ho probudit z
jeho spánku, aby byl svěží a připraven k službě svému Mistru."
„Ale spí-li, je to tedy v pořádku. Nakonec se uzdraví. Spánek už je lék. Proč ho tedy budit?" dávají mu k úvaze.
„Lazar je mrtev. Čekal jsem, až bude mrtev, abych tam šel, ne kvůli jeho sestrám, ale kvůli vám, abyste věřili, aby
byla posílena vaše víra. Pojďme k Lazarovi."
„Dobře. Jdeme tam! Umřeme tedy, jako umřel on a jako chceš umřít i ty," říká Tomáš odevzdaným hlasem.
„Tomáši, Tomáši i vy všichni, kteří v duchu kritizujete a hubujete, vězte, že ten, který mě chce následovat, musí
mít o svůj život takovou starost jako pták o přicházející mrak. Nechtě ho odplynout, kam ho žene vítr. Vítr, to je
Boží vůle, která vám může dát, anebo naopak vzít život, jak se Jemu zlíbí. A tak si nestěžujte, tak jako pták si
nestěžuje na mrak, který míjí, ale zpívá, že opět přijde krásný čas. Nebe zůstává vždycky modré, i když jsou na
něm šedivé mraky. Nad nimi zůstává stále modré. A stejně tak je tomu s opravdovým Životem. Ten, kdo mě chce
následovat, nesmí pociťovat životní úzkost ani strach o svůj život. Brzo vám ukážu, jak se dobývá Nebe. Ale jak
mě budete moci napodobit, máte-li strach jít do Judska, vy, kterým se tam v této chvíli nestane nic zlého? Máte
strach se ukazovat se mnou? Můžete mě svobodně opustit. Ale chcete-li zůstat, musíte se naučit, jak vzdorovat
světu s jeho kritizováním, nástrahami, výsměchem, týráním, abyste dobyli mé Království. Pojďme tedy Lazara
vyprostit ze smrti, neboť už spí dva dny v hrobce, vždyť zemřel večer toho dne, kdy sem přišel z Betánie služebník.
Až zítra uspokojíme lidi, kteří za mnou přijdou, odejdeme odtud a přebrodíme se přes Jordán... Přespíme v domě
Niky (budoucí Veroniky, zámožné vdovy z Jericha a učednice) a za svítání půjdeme do Betánie. Bude tam mnoho
lidí. Slíbil jsem a slib dodržím... Ubohé sestry. Byl jsem v duchu s nimi, slyšel jsem jejich povzdechy a počítal
jejich slzy. Ted hořím touhou vrátit Zemi jednoho spravedlivého, bratra do náruče sester, učedníka učedníkům."
Vstává, žehná učedníkům a vzdálí se do svého pokojíčku.
„Je mrtev už několik dní!" říká Zelota.
„Toto je tedy zázrak!" zvolá Tomáš.
„Chci vidět, co potom najdou, aby o tom mohli pochybovat!" říká Ondřej.
„Ale kdy přišel ten služebník?" ptá se Jidáš Iškariotský.
„Večer v den před sabatem," odpovídá Petr.
„Ano? A proč jsi to neřekl?" ptá se Iškariot.
„Protože mi Mistr řekl, abych mlčel," odpovídá Petr.
„To tedy až tam přijdeme... bude už čtyři dny v hrobce?"
„Určitě! Ale to už z něho budou cáry!" říká Matouš.
„Už z něho budou cáry. Ještě toto chci vidět a pak..."
„Co, Šimone Petře?" ptá se Jakub Alfeův.
„Neobrátí-li se Izrael, už ho neobrátí ani sám Jehova uprostřed blesků."