Maria Valtorta Život Pána Ježíše 64
V domě Marie Jakubovy, která poskytla přístřeší Ježíšovi a apoštolům, už všichni vstali, i když teprve svítá. Řekla
bych, že se děje něco mimořádného, protože jsou zde apoštolově, kteří obvykle odcházejí za svým posláním. V
kuchyni dělají velké přípravy a pomáhají Marii mísit těsto na chléb. Stařenka je velice vzrušena a zatímco usilovně
pracuje, se ptá: „Určitě je to dnes? A ty pokojíčky jsou připraveny? Jste si jisti, že jich nebude víc než sedm?"
Za všechny jí odpoví Petr, který právě stahuje beránka, aby ho připravil k opékání: „Měly by zde být ještě před
sabatem... Ale dnes určitě přijedou. Já jsem tak šťasten! Mistr odešel? Možná jim šel naproti."
„Ano, šel s Janem," odpovídá Bartoloměj, který vychází s kbelíkem vařící vody.
„Tak to si tedy můžeme být jisti, že přijdou. On ví vždycky všechno," rozšafně říká Ondřej.Vstupuje Tadeáš s náručí kvetoucích větviček: „Tady jsou! Našel jsem kvetoucí strom."
„Ty jsou krásné!"
Tadeáš s květinami odchází a volá bratra, aby mu je pomohl rozmístit.
„Já tam půjdu, já se v tom vyznám," říká Tomáš.
Po chvíli do kuchyně vchází Zelota a říká: „Ten Tomáš! To je opravdu umělec. Z ničeho dovedl tu místnost
vyzdobit jako na svatební hostinu. Běžte se podívat."
Všichni odcházejí, zůstane jen Petr, který dokončuje svou práci. Říká: „Spěchám, abych to měl, kdyby přišli.
Možná s nimi bude i Margziam. Za měsíc jsou Velikonoce."
„Jsem rád, že přijde Maria, už kvůli Mistru. Utěší ho víc než všichni ostatní, a on toho má zapotřebí," odpoví mu
Zelota.
„Moc. A povšiml sis, jak je smutný i Jan? Vyptával jsem se ho, ale bezvýsledně... Zkus se ho zeptat. Má tě rád a ví,
že jsi opatrnější než já."
„To tedy ne. Ty ses stal všem příkladem opatrnosti. Už v tobě nikdo nepozná onoho starého Šimona. Ty jsi opravdu
tou skálou, která nás svou silou všechny drží."
„Ale jdi! To neříkej! Jsem ubohý člověk. Jistě, když je jeden s ním po léta, tak se mu trochu začne podobat.
Trochu, docela trošičku, ale to už je člověk přesto jiný, než byl předtím. A to jsme všichni, ne všichni ne, žel. Jidáš
je pořád stejný. Zde jako v Krásné Vodě."
„A dej Bůh, aby byl vždycky stejný!" „Cože? Co tím chceš říci?"
„Nic, Šimone. Kdyby mě slyšel Mistr, řekl by, abych nesoudil. Ale to není souzení, to je obava. Obávám se, že
Jidáš je horší než v Krásné Vodě."
„Určitě to tak je... Ale teď mi řekni, proč se Mistr rozhodl a poslal nás, abychom shromažďovali všechny učedníky
do Jericha. Já mám nějaké podezření."
„Ne. Já v tom nic nevidím. Nicméně nevíme, kým a jak se rozhlásilo, že Mistr je zde. Teď to ví celá Palestina.
Vidíš, že poutníci a učedníci sem přicházejí odevšad. Mimoto se blíží Velikonoce a je jisté, že Mistr chce mít
učedníky kolem sebe při svém návratu do Jeruzaléma. Velerada, však jsi to slyšel, říká, že Ježíš je poražen, že
ztratil všechny své učedníky. A on jí odpoví tak, že do města vstoupí v jejich čele."
„Já mám strach, Šimone! Velký strach... Vždyť jsi to slyšel! Spojili se proti němu všichni, i herodovci."
„Ano, kéž nám Bůh pomůže!"
„Ale co je to za hluk?"
„Vozy! Vozy!"
A před otevřenými dveřmi se začne odehrávat hlučná podívaná. Mimo Marii, sedící vedle svého Syna a žen
učednic, Lazara, Jany Chúzovy, Ester, Jonatase a ostatních služebníků, kteří jsou ve voze s Marií, je zde zástup lidí:
známých i neznámých tváří: Z Nazareta, Kány, Tiberiady, Naimu, Endoru. A Samaritáni ze všech okolních vesnic.
Obklopují vozy a překážejí těm, kteří chtějí vystoupit.
„Ale co chtějí ti lidé? Proč přišli? Jak se to dověděli?"
„Inu, ti nazaretští číhali. A jak přijel Lazar, v noci oběhli okolní města... a všichni se jdou podívat na Ježíše a
Lazara. A ti ze Samařská se to také dověděli a připojili se k nim. A tak jsou všichni tady," vysvětluje Jan, který
právě vstoupil do kuchyně.
„Tak pojďte, mí hoši! Trochu si zacvičíme! Už dlouho jsme nepoužívali svých loktů k ražení cesty Mistrovi." A
Petr se pustí jako první do otvírání cesty napříč davem, křičícím hosana... Podaří se mu s pomocí učedníků vytvořit
prázdný prostor, aby se ženy mohly uchýlit do domu a za nimi i Lazar a Ježíš. „Och, konečně! Pokoj buď s tebou,
požehná Maria! Konečně tě opět vidím! Teď už je všechno krásné, protože jsi s námi," říká Petr, který se při
pozdravu sklání až k zemi.
Ale je to Maria smutná, bledá a unavená, už s tváří Zarmoucené.
„Ano, teď je všechno méně bolestné, neboť jsem u něho..."
„A vidíš, že jsem mluvil pravdu, že je v bezpečí," říká Lazar.
„Ano. Ale Slunce se pro mne už zatmělo a všechen pokoj zmizel, když jsem se dozvěděla, že Syn je zde...
Pochopila jsem...ó!" Po jejích tvářích stékají další slzy.
„Neplač, Maminko! Neplač! Byl jsem zde mezi dobrými lidmi, u jiné Marie, která je také matkou." Ježíš ji vede do
jiné místnosti, otvírající se do klidné zahrady. Všichni jdou za nimi. Marie Jákobova přináší mléko, med, máslo a
čerstvý chléb a jako první nabízí Marii. Postrašeně hledí na Lazara, trochu zvědavě, trochu se strachem, a
rozechvělou rukou, jak Lazarovi nalévá mléko, se dotkne jeho ruky, a když vidí, že jí chléb jako všichni ostatní,
nemůže zadržet své „ó".
Lazar se tomu směje první a říká, vlídný a sebejistý jako všichni lidé vznešeného původu: „Ano, ženo, jím všechno
jako ty a tvůj chléb a mléko mi chutnají." Obrátí se k ostatním a říká: „Mnoho lidí se mne dotýká, aby se
přesvědčili, zda jsem opravdu z masa a kostí a nejsem-li studený a dýchám-li. Je to trochu nepříjemné, ale až
skončím toto poslání, uchýlím se do Betánie.
Maria mezitím říká malé stařence: Byla jsi hodná k mému Synu. On mi to řekl. Dovol mi, abych tě objala a řekla ti,
jak jsem ti vděčná. Nemohu se ti ničím odvděčit, jen svou láskou. Já jsem také chudá... a k tomu ještě mohu říci, že
už nemám ani Syna, neboť on patří Bohu a svému poslání. A budiž tomu tak vždycky, neboť co Bůh chce, je svaté
a spravedlivé."
Maria je tichá, ale jak už je zlomena! Všichni apoštolově na ni hledí se soucitem, že až zapomenou na lidi, kteřívenku hlučí, i na novinky od svých rodin.
Ježíš řekne: „Ale pojďme ven za těmi lidmi."
Vystoupí po schodech na terasu a ukáže se. Pozvedne ruce a řekne silným hlasem: „Muži z Galileje a ze Samařská,
mí učedníci a všichni, kteří mě následujete. Vaše láska a touha mě uctít a uctít i mou Matku a našeho přítele, jejichž
vozu jste dělali doprovod, mi prozrazuje, co je vaší myšlenkou. A pro ni vám žehnám. Teď však se navraťte do
svých domovů a ke svým záležitostem. Vy z Galileje, jděte a řekněte těm, kteří zůstali doma, že Ježíš Nazaretský je
žehná. Lidé z Galileje, opět se uvidíme o Velikonocích v Jeruzalémě, kam vejdu druhého dne po sabatu před
Velikonocemi. Lidé ze Samařská, jděte také a dokažte svou lásku nejen mým následováním po cestách Země, ale i
po cestách ducha. Jděte a nechť ve vás září Světlo. Učedníci, oddělte se od věřících a zůstaňte v Efraimu, abyste
ode mne obdrželi pokyny. Jděte. Poslechněte..."