Pohled plný lásky - skutečný příběh... Obrácení italského herce Pietra Sarubbiho, který ve filmu Umučení Krista ztvárnil Barabáše, velmi výrazně dokazuje, že někdy stačí jen jediný pohled člověka …Více
Pohled plný lásky - skutečný příběh...
Obrácení italského herce Pietra Sarubbiho, který ve filmu Umučení Krista ztvárnil Barabáše, velmi výrazně dokazuje, že někdy stačí jen jediný pohled člověka sjednoceného s Bohem, aby to – byť i beze slov – naruby obrátilo život někoho druhého. Po neklidném životě plném snů a zklamání to Pietro Sarubbi dotáhl přece jen daleko.
Tento muž, narozený v roce 1961, se stal uznávaným italským divadelníkem a hercem se zkušenostmi i na mezinárodní úrovni. Když v létě 2002 dostal čtyřicetiletý zatrpklý herec a velmi vlažný katolík nabídku, o jaké se mu dosud ani nesnilo, právě prožíval osobní profesní krizi.
Zatrpklý, sotva praktikující katolík Sarubbi vzpomíná: „Vše začalo jednoho pěkného dne u moře. Zavolal mi Mel Gibson a pozval mě do Říma k natáčení filmu Umučení Krista. Vzhledem k mému vnějšímu vzhledu, vzrostlé a silné postavě, s výrazem evokujícím upřímnost, jsem očekával, že snad dostanu roli apoštola Petra, který se objevoval v ději během celého filmu. Vždyť – chtěl jsem si dobře vydělat, stát se slavným a dostat se na stránky časopisů. Mel Gibson mi však nabídl roli Barabáše, zbojníka a vraha. Ještě ze školních dob, z katechismové přípravy na první svaté přijímání jsem si pamatoval, že Barabášovo „vystoupení“ bylo docela kratičké.
Gibsonovu nabídku jsem přijal jen s těžkým srdcem. A pak při čtení scénáře jsem zjistil, že Barabáš vůbec nic neříká! Ani jen slovíčko, naprosto nic! Nanejvýš zklamaný jsem na Mela Gibsona naléhal: ‚Nech mě něco říct. Pro mě za mě, ať je to leccos; zda Pilátovi nebo Kaifášovi!“ Ale zůstalo to po starém. Mel Gibson mě jen posmělil as neobvyklým pochopením as otcovskou trpělivostí řekl: ‚Tvůj Barabáš bude mít pro tebe a pro tento film mnohem větší význam než role s mnoha dialogy v nějakém jiném filmu. Jen mi důvěřuj a uvidíš!“
Na místě natáčení filmu vládla citelně hluboká atmosféra. Byli tam přítomni i několik kněží, kteří byli hercům k dispozici pro rozhovor či poradit ohledně jejich filmových rolí. Před natáčením mé scény jsem musel být už v půl páté ráno v maskérně. V důsledku nesčetných zkoušek, když jsem měl na rukou těžké okovy, mi začaly krvácet zápěstí. Co však na mě udělalo opravdu ohromný dojem, to byla vážnost, s jakou se Jim Caviezel, který ztvárnil Ježíše, vžil do této své role – byl celý strhán, trpěl a hodně se modlil. Vůbec se nešetřil a mezi jednotlivými scénami nedělal žádné přestávky tak, jak jsem to dělal například já. Jednoduše jsem vyklouzl z mé postavy, debatoval jsem s ostatními, stěžoval si na zraněná zápěstí a pil horký čaj. Caviezel, který by se jako hlavní představitel mohl dožadovat pohodlí, zůstával v tichosti stát na svém místě, zcela ponořený do svého úkolu, bosý a vystavený napospas vlhkému chladu lednového Říma. Spontánně se pro mě stal vzorem v tom, jak bych se i já měl vžít do své role. Přemohl jsem svou nevoli … a chtěl jsem pro ‚mého' Barabáše vydat ze sebe také jen to nejlepší.“
Natáčení scény, ve které Pilát předvádí Ježíše a Barabáše židem a pobouřený lid si žádá Barabášovo propuštění, se nakonec protáhlo na několik dní. Nadešla chvíle, kdy se měl před běžící kamerou poprvé setkat pohled Pietra Sarubbiho alias Barabáše s pohledem Ježíšova představitele Jima Caviezela. Ten měl pravé oko nalíčené, jako by bylo těžce zraněno – podobně, jak to ukazuje Turínské plátno.
Sarubbi potvrzuje: „Od Mela Gibsona jsem dostal pokyn, abych se na Ježíše podíval až na konci scény, když budu už bez řetězů sestupovat dolů po schodech. Až tehdy jsem se já Barabáš měl podívat na tohoto ‚ubohého a dokaličeného neznámého', který je nyní vydán k smrti namísto mě… Jak jsem tedy sestupoval na první stupínek, náhle jsem na svém pravém rameni pocítil cosi jako jemné škubnutí a zároveň pocit tepla. Mimovolně jsem se ohlédl tím směrem… a byl jsem nanejvýš zaskočený a zmatený pohledem Ježíšova představitele!
Nenašel jsem v něm nic z toho, co jsem očekával – žádnou vztek nebo žalobu. Byla v něm jen nesmírná hloubka dobroty, přijetí a milosrdenství, obklopená láskou a starostí o mě - o Barabáše, zbojníka a vraha. Toto všechno jsem vyčítal v pohledu, jakým se na mě do té doby ještě nikdo nikdy v životě nepodíval! Byl to nepopsatelně silný pocit, který v mém nitru způsobil okamžitou přeměnu. A to, co bývá při filmování často namáhavé – totiž natáčení téže scény znovu a znovu – se pro mě stalo příležitostí vždy nově a hlouběji přijímat tento pohled, který byl pokaždé stejně naléhavý; pohled herce, ve kterém přebýval Bůh! Ano, v tomto pohledu jsem se setkal s Ježíšovým pohledem. Ptal jsem se však: Jak je to vůbec možné? Jak na mě může očima herce hledět sám Kristus, a to během natáčení filmu?!
Celé následující měsíce jsem v sobě nosil hluboký neklid a neuměl jsem najít osobu, se kterou bych si o tom dokázal promluvit. Přestože jsem měl mnoho přátel a známých, uvědomil jsem si, jak jsem v podstatě osamělý. Ani jen mé partnerce a rodičům jsem se nedokázal svěřit a zeptat se jich na tento pohled, který mě pronásledoval a v noci mi nedal spát. Naštěstí ani nevím proč, ale tato malá, vedlejší role Barabáše vzbudila zájem u žurnalistů. Přišly a vedly se mnou dlouhé rozhovory. Jedno z těchto interview bylo zveřejněno ve známém deníku a dostalo se do rukou dona Gabrieleho, kněze. Zavolal mi a řekl: ‚Zaujal mě zvlášť ten pohled.' Ve své bezradnosti jsem si pomyslel: ‚No konečně je tu někdo od fachu, kdo by mi snad uměl pomoci, abych dokázal pochopit, co se se mnou vlastně stalo.' Já , který jsem z náboženství znal tak málo a ani jen modlit jsem se nevěděl, jsem po mnoha rozhovorech pomalu začínal chápat.
Jednoho dne jsem dostal encykliku papeže Benedikta XVI. Deus caritas est – Bůh je láska. Během dlouhé cesty vlakem jsem ji náhodně otevřel a zrak mi padl právě na větu: ‚Pán nebyl nepřítomen ani v dalších dějinách církve: stále nám vychází vstříc novým způsobem – prostřednictvím lidí, přes které prozařuje.' To byla ta dlouho vytoužená odpověď: Pán využil ten pohled jako nástroj, aby se na mě zahleděl! Bylo to pro mě něco tak udivujícího a ohromujícího, že mě to dosud dojímá.
Postupem času se můj život od základů změnil. Stále znovu a znovu jsem zíral film Umučení Krista a tento film se pro mě stal „vyučováním katechismu“. Zaujala mě zejména scéna Poslední večeře. V určité chvíli jsem cítil touhu – ba řekl bych – až naléhavou potřebu přijmout svatou Eucharistii. O to větší byla bolest, že se toho musím zřeknout, protože jsem žil se ženou, se kterou jsem nebyl oddán. Tato neslýchaná, přitažlivá síla Eucharistie mě nakonec přivedla k novému přehodnocení mých osobních životních postojů a ještě v listopadu téhož roku 2003 jsme se církevně oddali. Od té doby mají naše děti otce, který je klidnější, mírnější a veselejší. Ve své herecké profesi však hledám způsoby, jak bych mohl posloužit Pánu a víře, a to mě naplňuje obrovskou radostí.
Pietro Sarubbi dnes považuje Barabáše „za symbolický obraz, alegorii naší trpící společnosti, obraz padlého lidstva, jehož veškerou vinu vzal Ježíš na sebe“. P. John Bartunek, člen kongregace Legionáři Krista, měl na starosti duchovní zprávu během natáčení a byl k dispozici ke spontánním rozhovorům o víře. Zvláště silně na něj zapůsobilo obrácení italského herce Lucu Lionella, který ztvárnil zrádce Jidáše Iškariotského..
P. Bartunek o tom vydáva svedectvo: „Lionello začal nakrúcanie filmu ako zarytý ateista a nemal žiadne zábrany vyznávať to aj otvorene. Keď bola predbežná verzia filmu so zvukovým materiálom hotová, sedel som práve v rozhlasovom štúdiu, keď prišiel Lionello, ktorého ešte čakal postsynchrón niekoľkých úsekov. Tu sa ma spýtal, či by sa mohol u mňa vyspovedať. Podľa všetkého sa v ňom po tom, čo zažil, udiala vnútorná premena. Nechal pokrstiť svoje deti, uzatvoril právoplatné manželstvo a stal sa katolíkom.“
Jim Caviezel spomínal aj ďalšieho protagonistu z filmu, istého moslima, ktorý počas nakrúcania objavil Krista;,
Bol jedným z vojakov, ktorí ma bili a obrátil sa.“
ZDROJ;, Pohľad plný lásky - skutočný príbeh
Obrácení italského herce Pietra Sarubbiho, který ve filmu Umučení Krista ztvárnil Barabáše, velmi výrazně dokazuje, že někdy stačí jen jediný pohled člověka sjednoceného s Bohem, aby to – byť i beze slov – naruby obrátilo život někoho druhého. Po neklidném životě plném snů a zklamání to Pietro Sarubbi dotáhl přece jen daleko.
Tento muž, narozený v roce 1961, se stal uznávaným italským divadelníkem a hercem se zkušenostmi i na mezinárodní úrovni. Když v létě 2002 dostal čtyřicetiletý zatrpklý herec a velmi vlažný katolík nabídku, o jaké se mu dosud ani nesnilo, právě prožíval osobní profesní krizi.
Zatrpklý, sotva praktikující katolík Sarubbi vzpomíná: „Vše začalo jednoho pěkného dne u moře. Zavolal mi Mel Gibson a pozval mě do Říma k natáčení filmu Umučení Krista. Vzhledem k mému vnějšímu vzhledu, vzrostlé a silné postavě, s výrazem evokujícím upřímnost, jsem očekával, že snad dostanu roli apoštola Petra, který se objevoval v ději během celého filmu. Vždyť – chtěl jsem si dobře vydělat, stát se slavným a dostat se na stránky časopisů. Mel Gibson mi však nabídl roli Barabáše, zbojníka a vraha. Ještě ze školních dob, z katechismové přípravy na první svaté přijímání jsem si pamatoval, že Barabášovo „vystoupení“ bylo docela kratičké.
Gibsonovu nabídku jsem přijal jen s těžkým srdcem. A pak při čtení scénáře jsem zjistil, že Barabáš vůbec nic neříká! Ani jen slovíčko, naprosto nic! Nanejvýš zklamaný jsem na Mela Gibsona naléhal: ‚Nech mě něco říct. Pro mě za mě, ať je to leccos; zda Pilátovi nebo Kaifášovi!“ Ale zůstalo to po starém. Mel Gibson mě jen posmělil as neobvyklým pochopením as otcovskou trpělivostí řekl: ‚Tvůj Barabáš bude mít pro tebe a pro tento film mnohem větší význam než role s mnoha dialogy v nějakém jiném filmu. Jen mi důvěřuj a uvidíš!“
Na místě natáčení filmu vládla citelně hluboká atmosféra. Byli tam přítomni i několik kněží, kteří byli hercům k dispozici pro rozhovor či poradit ohledně jejich filmových rolí. Před natáčením mé scény jsem musel být už v půl páté ráno v maskérně. V důsledku nesčetných zkoušek, když jsem měl na rukou těžké okovy, mi začaly krvácet zápěstí. Co však na mě udělalo opravdu ohromný dojem, to byla vážnost, s jakou se Jim Caviezel, který ztvárnil Ježíše, vžil do této své role – byl celý strhán, trpěl a hodně se modlil. Vůbec se nešetřil a mezi jednotlivými scénami nedělal žádné přestávky tak, jak jsem to dělal například já. Jednoduše jsem vyklouzl z mé postavy, debatoval jsem s ostatními, stěžoval si na zraněná zápěstí a pil horký čaj. Caviezel, který by se jako hlavní představitel mohl dožadovat pohodlí, zůstával v tichosti stát na svém místě, zcela ponořený do svého úkolu, bosý a vystavený napospas vlhkému chladu lednového Říma. Spontánně se pro mě stal vzorem v tom, jak bych se i já měl vžít do své role. Přemohl jsem svou nevoli … a chtěl jsem pro ‚mého' Barabáše vydat ze sebe také jen to nejlepší.“
Natáčení scény, ve které Pilát předvádí Ježíše a Barabáše židem a pobouřený lid si žádá Barabášovo propuštění, se nakonec protáhlo na několik dní. Nadešla chvíle, kdy se měl před běžící kamerou poprvé setkat pohled Pietra Sarubbiho alias Barabáše s pohledem Ježíšova představitele Jima Caviezela. Ten měl pravé oko nalíčené, jako by bylo těžce zraněno – podobně, jak to ukazuje Turínské plátno.
Sarubbi potvrzuje: „Od Mela Gibsona jsem dostal pokyn, abych se na Ježíše podíval až na konci scény, když budu už bez řetězů sestupovat dolů po schodech. Až tehdy jsem se já Barabáš měl podívat na tohoto ‚ubohého a dokaličeného neznámého', který je nyní vydán k smrti namísto mě… Jak jsem tedy sestupoval na první stupínek, náhle jsem na svém pravém rameni pocítil cosi jako jemné škubnutí a zároveň pocit tepla. Mimovolně jsem se ohlédl tím směrem… a byl jsem nanejvýš zaskočený a zmatený pohledem Ježíšova představitele!
Nenašel jsem v něm nic z toho, co jsem očekával – žádnou vztek nebo žalobu. Byla v něm jen nesmírná hloubka dobroty, přijetí a milosrdenství, obklopená láskou a starostí o mě - o Barabáše, zbojníka a vraha. Toto všechno jsem vyčítal v pohledu, jakým se na mě do té doby ještě nikdo nikdy v životě nepodíval! Byl to nepopsatelně silný pocit, který v mém nitru způsobil okamžitou přeměnu. A to, co bývá při filmování často namáhavé – totiž natáčení téže scény znovu a znovu – se pro mě stalo příležitostí vždy nově a hlouběji přijímat tento pohled, který byl pokaždé stejně naléhavý; pohled herce, ve kterém přebýval Bůh! Ano, v tomto pohledu jsem se setkal s Ježíšovým pohledem. Ptal jsem se však: Jak je to vůbec možné? Jak na mě může očima herce hledět sám Kristus, a to během natáčení filmu?!
Celé následující měsíce jsem v sobě nosil hluboký neklid a neuměl jsem najít osobu, se kterou bych si o tom dokázal promluvit. Přestože jsem měl mnoho přátel a známých, uvědomil jsem si, jak jsem v podstatě osamělý. Ani jen mé partnerce a rodičům jsem se nedokázal svěřit a zeptat se jich na tento pohled, který mě pronásledoval a v noci mi nedal spát. Naštěstí ani nevím proč, ale tato malá, vedlejší role Barabáše vzbudila zájem u žurnalistů. Přišly a vedly se mnou dlouhé rozhovory. Jedno z těchto interview bylo zveřejněno ve známém deníku a dostalo se do rukou dona Gabrieleho, kněze. Zavolal mi a řekl: ‚Zaujal mě zvlášť ten pohled.' Ve své bezradnosti jsem si pomyslel: ‚No konečně je tu někdo od fachu, kdo by mi snad uměl pomoci, abych dokázal pochopit, co se se mnou vlastně stalo.' Já , který jsem z náboženství znal tak málo a ani jen modlit jsem se nevěděl, jsem po mnoha rozhovorech pomalu začínal chápat.
Jednoho dne jsem dostal encykliku papeže Benedikta XVI. Deus caritas est – Bůh je láska. Během dlouhé cesty vlakem jsem ji náhodně otevřel a zrak mi padl právě na větu: ‚Pán nebyl nepřítomen ani v dalších dějinách církve: stále nám vychází vstříc novým způsobem – prostřednictvím lidí, přes které prozařuje.' To byla ta dlouho vytoužená odpověď: Pán využil ten pohled jako nástroj, aby se na mě zahleděl! Bylo to pro mě něco tak udivujícího a ohromujícího, že mě to dosud dojímá.
Postupem času se můj život od základů změnil. Stále znovu a znovu jsem zíral film Umučení Krista a tento film se pro mě stal „vyučováním katechismu“. Zaujala mě zejména scéna Poslední večeře. V určité chvíli jsem cítil touhu – ba řekl bych – až naléhavou potřebu přijmout svatou Eucharistii. O to větší byla bolest, že se toho musím zřeknout, protože jsem žil se ženou, se kterou jsem nebyl oddán. Tato neslýchaná, přitažlivá síla Eucharistie mě nakonec přivedla k novému přehodnocení mých osobních životních postojů a ještě v listopadu téhož roku 2003 jsme se církevně oddali. Od té doby mají naše děti otce, který je klidnější, mírnější a veselejší. Ve své herecké profesi však hledám způsoby, jak bych mohl posloužit Pánu a víře, a to mě naplňuje obrovskou radostí.
Pietro Sarubbi dnes považuje Barabáše „za symbolický obraz, alegorii naší trpící společnosti, obraz padlého lidstva, jehož veškerou vinu vzal Ježíš na sebe“. P. John Bartunek, člen kongregace Legionáři Krista, měl na starosti duchovní zprávu během natáčení a byl k dispozici ke spontánním rozhovorům o víře. Zvláště silně na něj zapůsobilo obrácení italského herce Lucu Lionella, který ztvárnil zrádce Jidáše Iškariotského..
P. Bartunek o tom vydáva svedectvo: „Lionello začal nakrúcanie filmu ako zarytý ateista a nemal žiadne zábrany vyznávať to aj otvorene. Keď bola predbežná verzia filmu so zvukovým materiálom hotová, sedel som práve v rozhlasovom štúdiu, keď prišiel Lionello, ktorého ešte čakal postsynchrón niekoľkých úsekov. Tu sa ma spýtal, či by sa mohol u mňa vyspovedať. Podľa všetkého sa v ňom po tom, čo zažil, udiala vnútorná premena. Nechal pokrstiť svoje deti, uzatvoril právoplatné manželstvo a stal sa katolíkom.“
Jim Caviezel spomínal aj ďalšieho protagonistu z filmu, istého moslima, ktorý počas nakrúcania objavil Krista;,
Bol jedným z vojakov, ktorí ma bili a obrátil sa.“
ZDROJ;, Pohľad plný lásky - skutočný príbeh
Roman Grežďo
- Nahlásit
Změnit komentář
Smazat komentář
