Mimo Církev není spásy (1946)

Kristus ustanovil svou Církev, aby ona, a jen ona, zprostředkovávala ovoce jeho vykoupení, spasení. Jenom ona má všechny prostředky spasení. Protože je Církev svou podstatou společností viditelnou a hierarchickou, náleží k ní jenom ti, kdo skrze hierarchické působení jsou k ní přivtěleni a setrvávají v jejím poslušenství a v její viditelné jednotě víry a bohopocty. Vyjadřujeme to slovy, která jsou nám velmi zazlívána: Extra Ecclesiam non est salus, Mimo Církev není spásy. Není nikdo spasen, kdo nepatří k Církvi. Kdo chce být spasen, musí býti pokřtěn, to jest, musí vstoupiti viditelným způsobem do viditelné Církve (Jan 3, 5). Ježíš Kristus zavazuje všechny lidi poslouchat autoritu Církve. Kdo neuvěří, jest již zatracen (Mar 16, 15).

Apoštolové také prohlašují křest, vstoupení do Církve, za nutný prostředek k spasení. Na otázku zástupů v den letnic, co mají činiti, odpovídá sv. Petr: „…dej se pokřtíti jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista“ (Sk. ap. 2, 38). Sv. Pavel a Jan prohlašují nutnost spojení s Církví proti bludařům a rozkolníkům [na řadě míst Písma sv.]: 1 Tim. (1, 3; 4, 1; 6, 3), 2 Tim. (2, 16; 3, 1; 4, 3), 1 Jan (2, 18; 4, 1), 2 Jan (10, 7–11).

Otcové apoštolští pokračují v tomto učení apoštolském.

Sv. Ignác z Antiochie (asi 35–107) píše Filadelfským: „kdož Boží jsou a Ježíše Krista, ti s biskupem jsou, a kdo se kajícně vracejí k jednotě Církve, i ti Boží budou…, nemylte se, bratří moji: následuje-li kdo z vás rozkolníka, nebude dědicem království Božího!“ (Ad Philad. III, 3).

Sv. Ireneus (130–202) prohlašuje o kacířích své doby, že nemohou býti účastni působení Ducha sv.: „Postavil v Církvi Bůh apoštoly, proroky, učitele a celé ostatní působení Ducha svatého, jehož nejsou účastni ti, kteří nejdou k Církvi, nýbrž sebe samé olupují o život zlým myšlením a špatným jednáním. Kde totiž je Církev, tam je i Duch svatý, a kde je Duch svatý, tam je i Církev a veškerá milost.“ (Adv. Haer. 1. III, c. 24, 1).

Origenes (184–253) [používá] již větu: „Mimo Církev není spásy“ v těchto výrazech: „Nemo ergo sibi persuadeat, nemo seipsum decipiat: extra hanc domum id est extra ecclesiam nemo salvatur… – Ať si nikdo nenamlouvá a nikdo se neklame: mimo tento dům, to jest mimo Církev, nikdo není spasen; neboť kdo vyjde ven, sám je vinen svou smrtí.“ (In Jesu nave, hom. III, 5).

Sv. Cyprián (asi 200–258) [prohlašuje] o nutnosti patřiti k jedné Církvi proti rozkolníkům: „Nec perveniet ad praemia Christi qui relinquit ecclesiam Christi… – Kdo se odlučuje od Církve, přiklání se k cizoložnici, je oddělen od příslibů Církve, nedojde Kristových odměn. Kdo opustil Církev Kristovu, je cizincem a nepřítelem. Nemůže míti Boha za Otce, kdo nemá Církev za matku.“ (De unitate Eccl., c. VI). A v listu biskupu Pomponovi píše: „Neque enim vivere foris possunt cum domus Dei una sit et nemini salus esse nisi in ecclesia possit.“ (Ep. LXII, nro 4).

Lactantius (250–325) [píše, že] Církev je „chrámem, do něhož kdo nevstoupí, nebo z něho vystoupí, ztrácí naději na život a na spásu“ (Divinae instit. 1. IV, c. 30, 11).

Sv. Ambrož (340–397) prohlašuje, že kacíři jsou odloučeni od Církve i od království nebeského (In Luc. 1. VII, nro 95). Vedle těchto implicitních narážek je řada výslovných výroků.

Sv. Hilár (asi 310–367) [píše]: „Ke svaté hoře, na které je naše spočinutí věčné, je jen jedna cesta, totiž Církev. Hinc enim proficiscentibus eo iter est et nonnisi per hanc habitationem iter ullum est.“ (In ps. XV, nro 5). Ti, kteří jsou vyvrženi z Církve, to je z těla Kristova, „tamquam peregrini et alieni a Deo corpore dominatui diabolo traduntur.“ (In ps. 117, lit. XV). Nemohou míti účasti v nebeském Jerusalemě: „Dissidentes autem a coetu sanctorum se ab Ecclesiae corpore peccatis praecipitantibus separantes participationem sanctae istius domus non habent…“ (In ps. 121, nro 5).

Sv. Jeroným (347–420) píše papeži Damasovi, že kromě podrobení se jeho autoritě není spasení. „Super illam petram aedificatam ecclesiam scio. Quicumque extra hanc domum aquam comederit, profanus est. Si quis in Noe area non fuerit peribit regnante diluvio…“ (Epist. XV, nro 2).

Sv. Augustin (354–430) proti donatistům praví o setníku Korneliovi, že jen „per vinculum christianae societatis et pacis incorporaretur ecclesiae.“ (De bapt. contra donatistas). Kdo se modlí mimo svatou horu Církve, nemůže se nadití vyslyšení. (In ps. 42). O těch, kteří umírají pro křesťanství mimo Církev, praví, že jsou sice zabiti, ale nejsou mučedníky, nejsou korunováni… (Epist. 108), právě tak jako dříve to prohlásil Cyprián: „Mimo tělo Kristovo, jímž je Církev, Duch svatý nikoho neoživuje. Není účasten Boží lásky, kdo je nepřítelem jednoty. Kdo jsou mimo Církev, nemají Ducha svatého.“ (Ep. 185). Přitom ale [sv. Augustin] uznává ingnorantiam invincibilem, která od tohoto všeho omlouvá… (Epist. 43, nro 1).

Modlitba z V. století, připisovaná sv. Athanášovi, výslovně praví: „haec est fides catholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus esse non poterit…“ Stejně přísná je formule papeže Hormisdy (514–523), kterou předkládá východním duchovním roku 517, že víra stolce apoštolského, to je katolické Církve, zaručuje spasení.

Sv. Fulgenc (465–527/533) praví, že ti, kteří jsou pokřtěni mimo Církev, nevstoupí-li do ní, nemohou býti spaseni, že všichni kacíři a schismatici, umírající mimo Církev, půjdou do pekel. (De fide, hl. 30).

Pelagius II. (579–590) roku 585 prohlašuje schismatickým biskupům z Istrie, že ani zabití pro víru mimo Církev nemohou býti spaseni, [a volá je] k poslušnosti: „Considerate quia quicumque in pace et unitate Ecclesiae non fuerit, Dominum habere non poterit.“ (Denz. 246–247).

Inocenc III. (1198–1216) žádá roku 1208 od valdských, vracejících se do Církve, vyznání, že nemožno dosáhnouti spasení mimo Církev římskokatolickou: „Corde credimus et ore profitemur unam ecclesiam non haereticorum sed sanctam romanam catholicam et apostolicam, extra quam neminem salvari credimus…“ (Denz. 423).

IV. sněm lateránský (1215) definoval: „Una vero est fidelium universalis ecclesia, extra quam nullus omnino salvatur.“ (Denz. 430). [1]

Tak má také vyznání víry uložené Michaelovi Paleologovi roku 1267: „Credimus sanctam catholicam apost. unam esse veram ecclesiam, in qua unum datur sanctum baptisma et vera omnium remissio peccatorum.“ (Denz. 461).

Sv. Tomáš (1225–1274) shrnuje učení dalších Otců, kteří oplývají místy o nutnosti Církve: „Nikdo nemá podceňovati nebo snésti, aby byl z Církve vyvržen či vyloučen, protože je pouze jedna Církev, v níž lidé docházejí spasení, jako nemohl nikdo být zachráněn mimo Noemovu archu“ (Expositio in Symb. apost. Opuse. VI). Ve svém Výkladu k Dekretálu prvnímu k arcijáhnovi tridentskému [píše]: „Una est fidelium universitas Ecclesia, extra quam nullus salvatur omnino… protože unitas autem ecclesiae est praecipue propter fidei unitatem. Nam ecclesia nihil aliud est quam aggregatio fidelium et quia sine fide impossibile est placere Deo, ideo extra Ecclesiam nulli patet locus saluti…“ (Opusc. XXII). Tytéž důvody udává pak kardinál Turrecremata proti heretikům své doby v Summa de Ecclesia (Roma 1489).

Bonifác VIII. (1294–1303) praví ve své bulle (1302) o Církvi: „Unam sanctam ecclesiam catholicam et ipsam apostolicam urgente fide credere cogimur et tenere, nosque hanc firmiter credimus et simpliter confitemur, extra quam nec salus est nec remissio peccatorum.“ (Denz. 468). [2]

Eugen IV. (1431–1447) [píše] v dekretu proti jakobitům: „Nullos intra catholicam ecclesiam existententes… aeternae vitae participes fieri, sed in ignem aeternum ituros, nisi ante finem vitae eidem fuerint aggregati… tantumque valere corporis ecclesiastici unitatem, ut solum in ea manentibus ad salutem ecclesiastica sacramenta proficiant…“ (Denz. 714). [3]

Pius IV. (1559–1565) ve své formuli víry z 13. listopadu 1564 prohlašuje výslovně, že mimo katolickou víru nikdo nemůže býti spasen (Denz. 1473).

Sv. Robert Bellarmin (1542–1621) vypracoval tuto nauku v polemikách s protestanty. Vypočítává tři podmínky k tomu, aby někdo patřil viditelně k Církvi. (Controversiae cap. De Ecclesia.) Vyznávání pravé víry, účast na svátostech Církve a podrobení círk. nejv. autoritě; sv. Robert chtěl spíše vyjádřit podmínky k účastenství v Církvi, označiti, kteří k ní patří, podmínky k její příslušnosti (De Eccl. 1. III, c. IV), nežli podati dogmatickou její definici. Melchior Cano tvrdil, že ona povinnost patřiti k Církvi se nerozumí k Církvi viditelné, nýbrž k Církvi v širším slova smyslu, totiž k Církvi všech věků (De locis theol. 1. IV, c. II). Bellarmin zavrhl toto řešení, protože po příchodu Kristově není jiné Církve nežli křesťanské. Místo toho tvrdil, že stačí patřiti „aut in re aut in voto“, čímž myslil katechumeny, kteří touží být pokřtění, a exkomunikované, jsou-li ještě ve víře a v lásce.

V poslední době opakují [tuto Kristovu nauku] po Piu IV., Řehoři XIII., Benediktu XIV., Řehoři XVI. [4] Pius IX. [5] a Pius XII. [6] v encyklice o Církvi. A ve schématu vatikánského sněmu (1869–1870) byla připravena definice, že příslušnost ke katolické Církvi je nutným prostředkem k dosažení spasení (Coll. Lac. VII. col. 569).

Pius IX. (1846–1878) se několikráte ostře vyslovil proti náboženskému indiferentismu. Přesto bývá často citován jako doklad, že i mimo Církev katolickou možno dosáhnouti spasení. Je tu třeba odstraniti nedorozumění. Pius IX. několikráte vyslovuje docela zřetelně, že není víra jako víra, takže by mohlo být nám jedno, zda někdo jest anebo není v katolické Církvi a víře. Aby však ukázal, že přitom není toto učení kruté vůči těm, kteří opravdu katolickou Církev nepoznali, protože nemohli poznati, říká, že tato nevědomost nemůže býti příčinou věčných trestů, ale že přísluší Bohu stanoviti kdy a v jakých poměrech a okolnostech je tato nevědomost skutečně nepřekonatelná. Tak praví Pius IX. ve své alokuci Singulari quadam (9. prosince 1854): „Je třeba míti za jisté, že kdo neznají pravé víry, je-li to nevědomost nezaviněná, nemají vinu za to před tváří Boží.“. [7] A v listu k italským biskupům: „Quanto conficiamur moerore“ praví, že ti, kteří jsou bez viny mimo Církev a správně žijí [dodržují přirozený zákon a jeho nařízení], že mohou působením a silou Božího světla a milosti dosáhnouti věčného života, protože nemůže Bůh dopustit ve své dobrotě a mírnosti, aby byl trestán věčnými mukami, kdo nemá viny hříchu (Denz. 1677). [8]

I dnes někteří theologové tvrdí, že stačí k spasení patřiti touhou k duši Církve [9] a že patřiti k tělu Církve, k Církvi viditelné je nutné jen pro příkaz, ne z věci samé, a že proto nevědomost, i překonatelná, tu jaksi omlouvá. Theologové se tu opírají o známou scholastickou větu, že Bůh sice připjal, ale nepřipoutal svých milostí na svátosti. (Hugon, Hors de l'Église pas de salut, Paris, 1912, p. 13). Ale nemožno tak děliti [Církev] na duši a tělo jakoby na Církev viditelnou a neviditelnou, protože, jak jsme ukázali, podstata Církve je nedělitelná, je jedna. Ani v Otcích, ani v církevních dokladech nenajdeme možnost zasaditi nevěřící bona fide do Církve, ani ne k duši Církve. K této Církvi jako k poznané a milované připojuje duchovně touha po křtu a po příslušnosti k Církvi jenom u katechumenů, kterým je nemožné přijmouti křest, a pak u exkomunikovaných, kteří zůstali ve stavu posvěcující milosti. Povinnost příslušnosti k viditelné Církvi se pak může týkati, jak jedině je rozumné, těch, kterým byla dána možnost tuto Církev poznati. To ukazují slova Pia IX. i schéma připravované vatikánským sněmem o této věci (Coll. Lac. VII, col. 567).

Poznámky:

[1] „Existuje jedna univerzální Církev, mimo níž nemůže být vůbec nikdo spasen.“

[2] Dále: „Porro subesse Romano Pontifici omni humanae creaturae declaramus, dicimus, definimus et pronunciamus omnino esse de necessitate salutis.“ – „Prohlašujeme, říkáme, definujeme a oznamujeme, že je pro spásu každé lidské bytosti zcela nezbytné, aby podléhala římskému papeži.“ (Denz. 469)

[3] „Nikdo z těch, kteří existují mimo Církev,… nemohou být podílníky na věčném životě, ale že jdou do věčného ohně…, pokud se s ní nespojí před smrtí, a že je jednota Církevního těla tak důležitá, že jen ti, kteří zůstávají v této jednotě, mohou mít zisk ze svátostí Církve ke spasení…“

[4] Řehoř XVI., encyklika Mirari vos (1832): „Ať se tedy zhrozí apoštolského výroku ‚Jeden Bůh, jedna víra, jeden křest’ (Efes. 4,5) ti, kteří se domýšlejí, že by z každého náboženství vedla cesta do přístavu věčné blaženosti a ať rozváží sami u sebe Spasitelova slova, že jsou proti Kristu nejsouce s Kristem (Luk. 11, 23) a že nešťastně rozptylují, protože neshromažďují s ním a proto ‚zajisté na věky zahynou, nepřidrží-li se víry katolické a nezachovají-li ji úplně a v celosti’ (Vyznání sv. Athanasia).“

[5] Pius IX., Syllabus errorum (1864): „Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti.“ (zavržená věta č. 16) „Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.“ (zavržená věta č. 17)

[6] Pius XII., encyklika Humani generis (1950): „Někteří říkají, že nejsou vázáni naukou, která učí, že Mystické Tělo Krista a Římskokatolické Církve jsou jedna a táž věc. Někteří nutnost patřit do pravé Církve kvůli dosažení spásy omezují na bezvýznamnou formuli. Jiní konečně znevažují opodstatněnou povahu důvěryhodnosti křesťanské víry. Tyto a podobné omyly, jak je jasné, se vkradly mezi jisté naše syny, kteří jsou oklamáni nerozumným zápalem pro duše nebo falešnou vědou.“

[7] Citované větě předchází: „Víra nám nařizuje držet se toho, že mimo apoštolskou římskou Církev nemůže být nikdo spasen, že Církev je jedinou archou spásy, a že kdokoliv do ní nevstoupí, zahyne v potopě.“ A následuje za ní: „držme se co nejpevněji katolické nauky, že je jeden Bůh, jedna víra, jeden křest; není dovoleno zacházet v zkoumání dále.“

[8] Citované větě předchází: „qui homines in erroribus viventes et a vera fide atque a catholica unitate alienos ad aeternam vitam pervenire… Quod quidem catholicae doctrinae vel maxime adversatur.“ – „…že ti lidé, kteří žijí v omylu a nemají pravou víru a jsou odděleni od katolické jednoty, mohou získat život věčný. Tento názor je v největším protikladu ke katolické víře.“

[9] Např. P. Salajka píše: „Křtem žádosti může býti spasen také nekřesťan, protože svým životem podle vůle Boží patří k duši Církve, i když o ní ničeho neví. Tato cesta spásy jest ovšem možná, ale nikoliv lehká.“ (Ve světle víry, 1948, str. 218)

Překlady a doplnění:

rexcz.blogspot.com/…ky-odpovedi-ohledne-spasy.html

vendeecz.blogspot.com/…tra-ecclesiam-nulla-salus.html

Zdroj: P. Silvestr Braito O. P., Církev, 1946, str. 310–319

Zpracoval: Jakub Albert

rexcz.blogspot.com/…cirkev-neni-spasy-1946_30.html