Tajná kronika Mongolů, sepsaná františkánem ve13.stol. pro Džingischánův dvůr, zaznamenává, že Džingischán a jeho bratr Džamucha byli už v útlém věku poučeni v křesťanské víře a pokřtěni od františkánů. Křesťan Džingischán sjednotil mongolské kmeny a založil mongolský stát a sepsal první mongolský zákoník, a posléze připojil Čínu. Takže dnešní papežova cesta do Mongolska má dost vyzývavý ráz vzhledem k Číně.

Pavlova slova jsou poučná dnes, kdy nás obkličuje vládce světa pomocí falešné osvěty v masmédiích. Nevíme, jak je učinit úplně neškodnými. Pavel se nespokojuje s obhajobou svého apoštolátu proti svým odpůrcům, ale chce je učinit úplně neškodnými. Strhává jim masku, aby bylo vidět, jací vlastně jsou. Není mu to milé, že se kvůli tomu musí chlubit svými přednostmi, ale není vyhnutí. Proto se nejprve omlouvá, že se hodlá chlubit sám sebou. Jde mu o dobro korintské církve, za niž má odpovědnost před Ježíšem Kristem jako před snoubencem, kterému má uchovat nevěstu - křesťanskou obec čistou a svěží pro den jeho druhého příchodu, kdy bude slavena svatba. Chce tedy uchovat Korinťany jako čistou nevěstu, která není poskvrněna klamným učením nepravých apoštolů a která nedělí svou lásku mezi Krista a je. Ta jeho horlivost se blíží až žárlivosti, podobně jako Hospodin žárlil na svůj lid, když byl sváděn k modloslužbě.

Kristův rodokmen začíná /MT1,1-25/ dvěma slavnými předky izraelského národa: Abrahamem a Davidem, jimž bylo slíbeno, že z jejich potomstva vzejde Vykupitel (Gn 13, 3; 2 Král 7, 13-16). Rodokmen sám je podán ve třech obdobích po čtrnácti členech. Jde tu nejspíše o mystické číslo; písmena „David“ dávají totiž v hebrejštině číslo 14. Rodokmen je se strany Josefovy, neboť jen on, jako otec Ježíšův před zákonem, mohl přenést na dítě královská a mesiášská práva a výsady Davidova rodu.

Sv.Augustin v díle o tajemství Nej.Trojice vyšel z jednoty přirozenosti filozoficky již zdůvodněné a snažil se ve světle Zjevení objasnit vnitřní život Nejsvětější Trojice. Vydal se tedy opačnou cestou než řečtí Otcové. Zároveň byl zaujat úvodem sv.Jana : jednorozený Syn vychází z Otce jako Slovo, ale ne jako slovo vnější, nýbrž vnitřní. Tím začal odhalovat niterný způsob Synova věčného plození, způsob považovaný řeckými Otci za nevyzpytatelný. Následkem toho objasnil též niterný způsob vydechování.
Dokázal, že nejen Otec je Stvořitelem, nýbrž také Syn a Duch Sv. Vždyť tvůrčí schopnost - vlastnost Boží přirozenosti je společná všem třem Osobám.
V augustiánském pojetí Nejsv.Trojice však zůstává ještě dost nejasných míst, které objasnil až sv.Tomáš. Např. sv.Augustin ještě nevysvětluje, proč je první vycházení plozením, proč nelze říci, že Duch Sv. je plozen.
Plození Slova je totiž děje rozumovým způsobem : táž rozumová činnost přísluší všem třem Osobám. Proto se zdá, že by všechny tři měly do nekonečna plodit. Teprve sv.Tomáš rozlišil rozumovou činnost společnou všem třem Osobám a to, co se říká jen o Otci. Podle toho, co Zjevení a úvod k sv.Janovi uvádí o Slovu, jež je v Bohu a je Bůh, sv.Tomáš ukazuje, že v Bohu je rozumová emanace - ronění (emanationen) Slova. Toto rozumové vycházení zaslouží označení plození, jak naznačuje sv.Jan. (Jn l,l8) Živý se opravdu rodí z živého a dostává přirozenost podobnou přirozenosti plodícího. Slovo Boží není jen obrazné podobenství Boha-Otce, nýbrž je podstatné jako On, živé jako On, je Osobou jako On, ale od něho odlišnou.
Podobná nesnáz byla i pokud šlo o druhé vycházení, jež se děje způsobem lásky. Tři Osoby vskutku milují, takže se zdálo, že by každá z nich měla donekonečna vydechovat jinou Osobu. Tady sv.Tomáš rozlišil podstatnou lásku společnou všem třem Osobám, lásku pojmovou nebo aktivní vydechování, a lásku osobní, kterou je sám Duch sv. V Bohu je vycházení cestou lásky, jako u nás láska k dobrému vychází z poznání dobra. Toto druhé vycházení ovšem není plozením, protože láska oproti poznání nevstřebává svůj předmět, nýbrž směřuje k předmětu.

Velká nesnáz při pojetí náboženských významů přináší Božím dětem trojjedinnost Nejsv. Trojice. Primitivně zjednodušené (zjevně na úkor dogmatu o jednotě Nejsv.Trojice) bylo její vyjádření třemi stejnými figurami. Toto chápání mělo oporu v návštěvě tří postav-andělů u Abraháma (Gn l8,l-3).
Rozšíření daného motivu právě na východě mělo své duchovní kořeny v úsilí svatého Atanáše prosadit pojetí Nejsv. Trojice proti názoru Sabelia, (popíral reálný rozdíl Osob) Aria a Macedonia (popírali božství buď Synovo nebo Ducha Sv.). Sv.Atanáš vycházel z Trojice Osob, jak ji uvádí Zjevení, a dokazoval, že se shoduje s jednotou přirozenosti, soupodstatností. Atanáš uvádí, že Otec plodí Syna, sděluje mu svou přirozenost, a ne jen podíl na ní. Z toho plyne, že Syn je Bůh. Právě tak Duch sv., vycházející z Otce i Syna, je Bůh - jinak by nemohl posvěcovat duše. Svatý Atanáš považoval vycházení Osob spíše za darování než za výkony Boží inteligence a vůle. Tím, že Otec plodí Syna, dává mu svou přirozenost. Otec a Syn ji dávají Duchu svatému. Svatý Atanáš pak dodával, že způsob, jakým se děje věčné plození a vydechování je nevyzpytatelný. Kromě toho se při svém výkladu tajemství Nejsv. Trojice řídil pořadem apoštolského kreda. Tam se praví, že Otec je Stvořitel, Syn je Spasitel a Duch sv. je Posvětitel. V tomto výkladu však zůstávalo mnoho nezodpovězených otázek : Proč jsou jenom dvě vycházení? Čím se liší jedno od druhého ? Proč se jen první nazývá plozením ? Proč je Syn jediným Synem ? Proč není plozen také Duch sv.? A vůbec - proč je Otec v apoštolském kredu nazýván Stvořitelem, když jím jsou podle úvodu evang. sv.Jana také Syn i Duch sv.? Svatý Atanáš to nedokázal vysvětlit. Dokázal to až sv.Augustin.

OPRAVA VÝKLADU 2.KAPITOLY 2.PAVLOVA LISTU THESSALONICKÝM:

2 Pro příchod našeho Pána Ježíše Krista a našeho připojení k němu vás, bratři, prosíme, 2abyste se tak snadno nedali zviklat ve (zdravém) smýšlení ani rozrušit, ať už nějakým projevem ducha nebo řečí nebo listem, prý od nás (poslaným), jako by den Páně měl už nastat. 3Ať vás nikdo neklame žádným způsobem. Neboť nepřijde-li napřed odpad a nezjeví-li se člověk nepravosti, propadlec záhubě, 4který se staví nad odpor a vynáší se nad všechno, co se nazývá Bůh nebo co se uctívá, takže se v chrámě Božím posadí a bude se projevovat, jako by on byl Bůh... 5Nepamatujete se, že jsem vám o tom mluvil, když jsem byl ještě u vás?

2, 1—12. Znamení před druhým příchodem Páně.
2. Mezi Thessalonickými propukla velká zneklidnění a jakoby psychosa v očekávaní druhého příchodu Páně. Způsobili to někteří lidé; odvolávali se jednak na ducha, že prý jim zjevil velmi blízký příchod Páně, dále na slova Pavlova, která si vykládali po svém, a pak na dopis, který přičítali Pavlovi. Takto chtěli jeho autoritou podepřít své učení, že Pán brzy přijde.
3—4. Pavel je přivádí k rozumu připomenutím některých zjevů, které se ukážou, dříve než přijde Pán. Je to nejprve velký odpad od křesťanské víry, jak to předpověděl už Ježíš Kristus (Mt 24, 5). Dále se musí ukázat „člověk nepravosti", největší hříšník, jako udělaný z hříchu. Je propadlý záhubě, určený k věčné smrti. Neuzná nad sebou žádné božstvo a bude si přivlastňovat úctu Bohu vzdávanou, všechno náboženské uctívání (podobně jako Dan 11, 36). Vrcholem bude to, že zaujme místo Boží v chrámě a tam bude přijímat božský kult, ač to bude jen člověk. Je to ona „ohavná spoušť“ u Mt 24, 15.

6A nyní víte, co (ho) zdržuje, aby se nemohl projevit v svém čase. 7Nepravost totiž už působí ve skrytu; ovšem dokud nebude odstraněn ten, kdo ji nyní drží. 8A potom se objeví ten bezbožník, kterého Pán Ježíš zahubí dechem svých úst a zničí svým slavným příchodem; 9je to ten, který přijde se satanským působením se vší mocí a znameními a nepravými divy 10a se všelijakými svody nepravosti pro ty, kdo jsou k záhubě, protože nepojali lásku k pravdě, aby mohli být spaseni. 11Proto Bůh dopouští, že na ně působí blud, takže uvěří lži, 12aby byli odsouzeni všichni, kdo nevěřili pravdě, ale zalíbili si v nepravosti.
13My pak jsme povinni stále děkovat Bohu za vás, bratři Pánem milovaní, že Bůh vás vyvolil jako prvotiny ke spáse posvěcením Ducha a vírou v pravdu. 14K tomu vás také povolal skrze naše evangelium, abychom získali slávu našeho Pána Ježíše Krista.
15Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se podané nauky, které jste se naučili ať už naší řečí, nebo naším listem. 16Sám náš Pán Ježíš Kristus a Bůh, náš Otec, který si nás zamiloval a dal věčnou útěchu a dobrou naději v milosti, 17nechť potěší vaše srdce a utvrdí v každém dobrém skutku a slově.

6—7. Co zdržuje toto propuknutí a převládnutí zla na zemi, zůstává pro nás tajemstvím. Thessaloničtí to lépe věděli. Můžeme říci, že je to jen něco, co již bylo v době psaní listu. Brzdí sice zlo, ale ne úplně, neboť nepravost již působí tajemně ve skrytu. Až nebude tohoto tlumitele nepravosti, pak přijde konečná doba světa. Někteří se domnívali, že je tím míněno římské právo, přijaté zčásti Církví. Jiní zase, že je to archanděl Michael, ochránce Církve. Nebo zase hlásání evangelia význačnými svědky Kristova učení, o nichž je řeč ve Zjev 11, 1—8.
8. Potom se teprve ukáže onen člověk, jakési vtělení hříchu, ale nakonec bude zničen pouhým dechem Páně tento pyšný a mocný svůdce.
9. Je to Antikrist, člověk s velkou svůdnickou mocí, nebo vůbec více takových lidí, se zvláštní dovedností odvracet věřící od Krista.
13—17. Díky a modlitba za vytrvalost v křesťanském životě. 13. Byli „prvotinami", protože v Makedonii a v Evropě byli s Filippskými (Fil 4, 15) první, kteří přijali víru a které Duch svatý posvětil.

Při uzavírání smlouvy v římském právu kupující dal prodávajícímu závdavek, který měl potvrdit zájem kupce, ale pokud se kupec rozhodl odstoupit od smlouvy, tedy se mu závdavek nevracel. Tím se lišil závdavek od zálohy, která byla v případě odstoupení od smlouvy vratná.
Je však otázka, zda tyto právní vztahy lze přenášet na navozákonní smlouvu, potvrzenou Krví Beránka? Vždyť už nejsme pod zákonem spravedlnosti, nýbrž pod zákonem milosti.