ekans 21:23

www.facebook.com/…/873897979335843
transsexuálové, kterým Bergolio umyl nohy, přijímají svátostného Krista

Snad to nemyslíš vážne ekans, prijímají len placebo

Pane Caesare, dialog s nevěrci bez vyústění v jeden křest do jedné církve je nesmysl. Jediný správný ekumenismus je na základě Kristova Slova (parafrázuji): "Jděte ke všem národům, učte je a křtěte ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého.". Ta "časovaná bomba", jak píšete, je dávno připravena jako Boží, nikoli lidské, dopuštění. Právě proto je dnes mezi lidmi obrovské rozdělení. Kdybyste četl pořádně Kristova slova, dočetl byste se, že sám o sobě říká, že nepřinesl na zemi pokoj, ale meč a rozdělení. Ano - rozdělení na křesťany a nekřesťany. A s tím nikdo z lidí nic nenadělá. To je prostě Boží plán.

1. Dekret o ekumenismu

Každému katolíkovi je jasné, že existuje nerozdělitelná jednota mezi Bohem, naším Pánem Ježíšem Kristem a Církví svatou: Bůh Otec posílá svého milovaného jednorozeného Syna do světa a On přijímá lidskou přirozenost, tedy tělo a lidskou duši a zakládá Církev, s níž se sám identifikuje, Církev, která dokonale vyjadřuje jeho vlastní bytí a pokračuje v jeho vlastním poslání: „ Jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21), říká Pán svým apoštolům večer toho dne, kdy vstal z mrtvých. Je to přesně to stejné poslání, jak je Církev chápe a které Pán sám konal během svého pozemského života a působení, zvláště svou smrtí na kříži.

Tím je jasně řečeno, že Církev svatá je zcela absolutní, jedinečná a výlučná jako znamení vztyčené mezi národy, jako chrám živého Boha, jako nevěsta obětovaného Beránka, jako nový Jeruzalém, který sestupuje z nebe, jako stánek Boží mezi lidmi, jako mystické tělo Kristovo, jako Pán stále žijící a působící mezi námi. Nemůže být v žádném případě srovnávána s jinými náboženskými společnostmi či vnímána jako rozdílná od křesťanských denominací pouze svým stupněm či kvantitou, protože je zcela ono Božské v tomto světě; skrze ni je Bůh přítomen na této zemi, skrze ni sestoupil k nám lidem; skrze ni vládne Bůh světu, posvěcuje duše a vede je k věčnému nazírání jej samého. Církev svatá je tedy tento mezi námi tělem se stavší, viditelně vystoupivší Bůh - v jejím životě, v jejím učení, v jejím kultu, v jejích modlitbách, v jejím vedení. Nepřispívá tak, jak to vždy znovu vynikajícím způsobem vyjadřoval důstojný pan farář Milch, žádným způsobem ke vzniku jakési říše míru či k ryze lidské, na svět omezené stavbě; Církev svatá je proti tomu nadpřirozený nástroj spásy ustanovená Bohočlověkem, vyvolená k hlásání víry, ať je to vhod či nevhod, především k hlásání víry v božství Ježíše Krista; k volání lidí k obrácení a pokání; k tomu, aby jim darovala ve slově a ve svátostech spásu, milost, věčný život.

Dekret o ekumenismu 2. vat. koncilu rozhodným způsobem skoncoval s tímto podstatným nárokem Církve svaté na výlučné zastoupení a absolutnost. V něm je použit onen osudný výraz „církve“ v plurálu, jazyková úprava, která se před 2. Vaticanem nikdy a nikde nevyskytla. Nebo přece jen? Ano, objevila, ale jako označení různých místních církví, věřícího lidu shromážděného kolem svého biskupa a jeho kléru. Mluvilo se o církvi v Kolíně nebo v Paříži nebo v Římě. Občas se používalo tohoto termínu také ještě v nevlastním slova smyslu o pravoslaví, protože má svátostné kněžství a platné svátosti; ale nikde a nikdy se nepoužilo tohoto termínu ve vztahu na heretická křesťanská vyznání až už jakéhokoli druhu.

Nicméně pohleďme na samotný text:. V odstavci č. 3 čteme: „Proto tyto odloučené církve a společnosti i před nedostatky, které na nich podle našeho přesvědčení lpí, rozhodně nejsou bez významu a váhy v tajemství spásy. Neboť Duch Kristův se nezdráhá používat jich jako prostředků spásy, jejichž účinnost se odvozuje z plnosti milosti a pravdy, která byla svěřena katolické Církvi.“

Moji milí přátelé, zde se nejedná o příslušníky jiných náboženství, nýbrž o jiná náboženství samotná, o jejich systém, jejich zřízení. A ony mají být prostředkem spásy, cestou k Bohu? Jak nebezpečná relativizace pravdy, která sedí na trůně jako královna a nese korunu a žezlo! Nikoli, náš Pán Ježíš Kristus nemá více Nevěst, nevstoupil na kříži do jakéhosi mnoho-manželství; vydal se zcela a jedině pro svou neposkvrněnou, velmi milovanou Nevěstu, již vykoupil svou vlastní krví.

Je metafyzickou nemožností, aby omyl byl cestou ke království pravdy; je nestvůrností, by rouháním se Bohu, když někdo tvrdí, že se lze zachránit prostřednictvím falešných, člověkem založených náboženství. Kdo dosáhne spásy mimo viditelnou katolickou Církev – a to už v jednotlivých případech je zcela dobře možné -, ten jí dosáhne zcela a jedině skrze katolickou Církev, skrze kříž Ježíše Krista, z nějž vychází veškerá milost a všechno požehnání. Nelze se zachránitprostřednictvím jiného náboženství; nicméně se však lze zachránit v jiném náboženství, nebo zřetelněji řečeno přes příslušnost k jinému náboženství, když totiž někdo žije v omluvitelném omylu. Kolika lidí se toto týká, ví jen Bůh sám. Pravděpodobně ovšem mnohem méně než obecně předpokládáme.

Nikoli zbytečně nacházíme v Syllabu vydaném za pontifikátu papeže Pia IX. tři výrazné názory našich současníků odsouzeny:

-věta 16: „Lidé mohou dosáhnout cesty věčné spásy pěstováním každého druhu náboženství.“

-věta 17: „Je třeba mít alespoň dobrou naději ohledně věčné spásy těch, kteří vůbec nežijí v pravé Církvi Kristově.“

-věta18: „Protestantismus není nic jiného nežli odlišná forma téže pravé křesťanské víry, v níž lze Bohu právě tak se zalíbením sloužit jako v katolické Církvi.“

Ve čtvrtém odstavci dekretu o ekumenismu dále slyšíme: „Tím také dospívají tyto společnosti k rozsáhlejší spolupráci na jakýchkoliv úkolech, požadovaných každým křesťanským svědomím v zájmu obecného dobra, a scházejí se, kde je to dovoleno, i ke společné modlitbě.“ Celý dekret, a vůbec celý dnes obhajovaný ekumenismus, jsou prostoupeny úsilím jednou dospět k velkému porozumění mezi různými náboženstvími, aby se tak přispělo k pokroku národů, rozvoji kultury, rozšíření ryze světského míru, k ekologii, obraně lidských práv, k boji proti rasismu, k angažování se ve třetím světě; primárně tedy jde o lidský a politicky nesený svět.

Přesně tuto úlohu ale Církev svatá nikdy neměla, alespoň ne na prvním místě. Jistěže má sociální učení a také vždy chránila a obhajovala důstojnost člověka, jak to vychází z přirozeného práva. Avšak její prvořadá a podstatná úloha je ryze nadpřirozená: zvěstovat národům víru a duším darovat milost.

Dále vybízí koncil katolíky k sebeobviňování: „Neboť ačkoli má katolická Církev celé bohatství Bohem zjevené pravdy a všechny prostředky milosti, přece její členové z nich nežijí s takovou horlivostí, jak by měli, takže se tvář Církve jeví méně zářivá bratřím od nás odloučeným i celému světu, a tím se brzdí růst Božího království .“

Zde je zase jednou při díle ďábel, který všechno pomíchá a vnáší zmatek, protože zde se znovu směšuje objektivní božský řád stvoření a vykoupení se subjektivním uskutečněním u jednotlivce, s uplatněním u konkrétní osoby. Nejde totiž vůbec o to, že my katolíci jsme nevytvářeli vždy věrný obraz našeho náboženství, nežili vždy věrně podle své víry. Mnohem více se jedná o to, zda katolická Církev je Kristem založený institut spásy, přičemž se ovšem její děti musí sami stále obnovovat v Duchu, konat obrácení a mají žít podle jejího učení. Jinými slovy, jde o pravdu, nikoli o věrohodnost, o dogma, nikoli morálku. Věrohodnost spočívá na pravdě a morálka vyplývá z dogmatu, nikoli obráceně.

Žádný člověk, odhlédneme-li od blahoslavené Panny Marie, neodpovídá dokonale Božímu plány spásy; dennodenně se zatěžuje vinou a hříchem. Tato vina leckdy může narůst do obrovských rozměrů, zvláště když si farizejským způsobem vykračuje pod pláštíkem spravedlnosti. Cožpak Pán nemluvil o potížích, jež musí přijít?

Lze tedy vidět, jak zcela zjevně byly do dokumentů 2. vatikánského koncilu vneseny dvojznačnosti, směšování a zmatky.

Další příklad tohoto typu se nachází v odstavci 11 našeho dekretu. Tam nacházíme: „Způsob a povaha vyjádření katolické víry nesmí být nijak překážkou dialogu s bratry.“ - Jestliže hlásání víry nesmí představovat žádnou překážku pro dialog s bratry, pak musím nutně zamlčet množství obsahově nejdůležitějších dogmat: Nesmím říci nic o Nejsvětější oběti Mše svaté jako nástroji smíření, musím mlčet o účinnosti Boží milosti, jsem povinen přejít učení o papežském primátu, je třeba zatajit všechna mariánská dogmata, právě tak pravdu o očistci, o společenství svatých a o přímluvě blažených v nebi. Neboť všechny tyto základní katolické výpovědi jsou pohoršením pro protestantismus a tím pádem překážkou pro dialog.

V následujícím odstavci koncilního textu pak čteme: „Je bezpodmínečně třeba jasně vyložit celou nauku.“ – jasný protimluv k předcházející větě. Neboť na jednu stranu se má vše, co by mohlo vzbudit pohoršení, schovat, zamlčet; na druhou stranu se má celá nauka jasně předkládat. Z tohoto dilematu se chtějí vyvléci vpravdě čertovskými zadními vrátky: hovoří se o hodnotovém řádu či hierarchii pravdy v rámci katolického učení! Existuje sice řád, uspořádání dogmat v tom smyslu, že jedno vyvěrá z druhého, že tedy jedno má to druhé bezprostředně za svůj podklad – ale nikdy a nijak v takovém smyslu, že by jedno bylo méně důležité než druhé. Neboť kdo by vědomě popíral třeba i jen jedno jediné dogma, ten popírá a zpochybňuje autoritu Boží, jež je nositelem dogmatu, a tím popírá všechna dogmata, celou víru, Hovořit o „hierarchii pravdy“ je zrůdnost, generální útok na křesťanství!

V takto si protiřečících výpovědích jsou ostatně předprogramovány vesměs všechny pokoncilní konflikty: modernista se po skončení koncilu odvolá na to, že hlásání víry nesmí vytvářet překážky dialogu s bratry a popře zamlčováním polovinu obsahu víry, přičemž mu při jeho svévolné interpretaci ještě přikvačí na pomoc takzvaný duch koncilu. „Konservativec“ naproti tomu říká: „Ale podívejte se přece sem: ´Celé učení musí být předkládáno!´. Tady je obnovené potvrzení starého katolického stanoviska!“

Dříve či později se tyto časované bomby odpálí a způsobí duchovní katastrofu nejen v Církvi, ale v celém lidském pokolení.

Nesmíme je za to příliš zatracovat, neboť 2. vat. koncil učí, že ze všeho, co v těchto náboženstvích je pravé a svaté, není katolickou Církvi nic zavrhováno!

Co říká koncil o islámu? „Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, který promluvil k lidem.“

Veliká chvála tedy pro ono náboženství, které naši otcové vícekrát s obrovským úsilím a obětí vlastního života odrazili, neboť si dalo za cíl podrobit zemi ohněm a mečem půlměsíci. – Němečtí biskupové vyvodili z takovýchto výpovědí koncilu odpovídající důsledky a vyzvali faráře dát k dispozici církevní zařízení, tj. farní sály, školky, kluby mládeže apod. islámskému kultu. (pozn. EUportal.cz: papež Pavel VI. aby si naklonil muslimy, vrátil Turkům prapory, které kesťané získali při porážce turků u Lepanta! Škoda, že se ještě neomluvil za to, že se křesťané invazi krvežíznivýchmuslimů bránili!)

Řím sám každý rok posílá pozdravné poselství muslimům k začátku jejich postního měsíce ramadánu, aby jim blahopřál a vyslovil přání Boží spásy a požehnání.

V samotném Římě věnoval starosta muslimům pozemek o rozloze 30.000 m2 pro výstavbu islámského centra, především ke zřízení největší mešity mimo arabský svět. Ke slavnosti položení základního kamene vyslal dokonce i Vatikán dva zástupce, zatímco papežové na začátku 20. století se energicky a s úspěchem proti takovému projektu ohrazovali.

Avšak naslouchejme dále popisu islámu podle koncilu: „Jeho (tj. Božím) rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem .“

Samozřejmě není v tomto textu ani zmínka o boji půlměsíce proti Nejsvětější Trojici, proti Božství Kristovu; není zmíněna výzva v koránu, aby křesťané byli zabíjeni a ujařmeni; zamlčeno je i mnohoženství či ryze tělesná představa blaženosti: o to šťastnější je člověk v nebi, čím více má žen!

Co se islámu nepodařilo v 16. a 17. století s mocí zbraní, toho dociluje dnes v pokoncilní éře pokojnou cestou. Obsazuje Evropu. Francie je zaplavena Araby, Německo Turky, Anglie a Skandinávie Pákistánci. V Anglii např. se otvírá každé dva měsíce nová mešita.

Jestliže je pravda, že musíme na muslimy v jejich víře hledět s úctou, pak nechápu, proč se naši předkové postavili 7. října 1571 u Lepanta do cesty turecké flotile a podstoupili krvavou bitvu. Nebo proč se udála 12. září 1683 o nic menší bitva na Kahlenbergu u Vídně a sám papež Inocenc XI. vyvinul obrovské úsilí, aby shromáždil křesťanské vojsko, aby tak čelil tomuto nebezpečí. Naši otcové pak tedy byli hlupáci. Měli hledět na islám „pouze s úctou“, měli by bývali pochopit, že tento „se modlí k jedinému Bohu“, „živoucímu a v sobě jsoucímu“, „milosrdnému a všemohoucímu“; pak by rozpoznali, že sice neuznává božství Kristovo, ale nehledě na tento detail ctí ho přece jenom jako proroka, a že jeho přívrženci vedou mravný život v modlitbě, almužnách a postech. Tím by byl umožněn ten nejkrásnější ekumenismus!

Filofej 20:44

Je zaujímavé a signifikantné ako sa rôzni schizmatici a heretici rozbesnia a spoja,keď sa im pripomenie Ježišove rozhodnutie vybudovať Jeho Cirkev na sv.Petrovi

A to máš odkiaľ,že na Petrovi?

ISLÁM
3 Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, (5)((5/Srov. sv. Řehoř VII., Epist. XXI, 21, Ad Anazir (Al-Násir), regem Mauritaniae, ed. E. Caspar in MGH, Ep. sel. II, 1920, I, s. 288, 11-15: PL 148, 451A.)) který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem.

Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby se upřímně snažili o vzájemné porozumění a aby společně chránili a podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny lidi.

Sv. Peter Mavimenus povedal moslimom pravdu: „Kto neprijme katolícke náboženstvo, bude zatratený, ako bol váš falošný prorok Mohamed.“
Blahoslavený Mikuláš Tavelič sa o Koráne vyjadril nasledovne: „Vy, mohamedáni, ste v stave večného zatratenia. Váš Korán nie je Boží zákon, ani ho On nezjavil. Nie je založený ani na Starom zákone, ani na Novom. Sú v ňom lži, pochabosti, bláznovstvá, protirečenia a hodne toho, čo vedie nie k cnosti a dobrote, ale k zlu a všetkým nerestiam.“
Bazilejský koncil nazval islam ako: "ohavnú sektu Mohamedovu“
Piati učeníci sv. Františka z Assisi: „Prišli sme vám kázať vieru v Ježiša Krista, aby ste sa zriekli Mohameda, toho podlého otroka diabla, a získali večný život ako my.“

Filofej

Deklarace
o poměru církve
k nekřesťanským náboženstvím

Nostra aetate

www.vatican.va/…/vat-ii_decl_196…

RŮZNÁ NEKŘESŤANSKÁ NÁBOŽENSTVÍ
2 Od pradávna až dodnes nalézáme u různých národů jakési vnímání tajemné moci, která je přítomna v běhu věcí a v událostech lidského života, někdy i uznání nejvyššího Božství nebo i Otce. Toto vnímání a uznání proniká jejich život hlubokým náboženským smyslem. Avšak ta náboženství, která jsou spjata s pokročilou kulturou, snaží se odpovědět na tyto otázky propracovanějšími pojmy a kultivovanějším jazykem. Tak v hinduismu zkoumají lidé božské tajemství a vyjadřují je nevyčerpatelným bohatstvím mýtů a pronikavými filozofickými pokusy. Hledají osvobození od úzkostí naší existence buď v různých formách asketického života nebo v hluboké meditaci nebo v tom, že se uchylují k Bohu s láskou a důvěrou. Buddhismus ve svých rozmanitých formách uznává radikální nedostatečnost tohoto proměnlivého světa. Učí, jakou cestou mohou lidé se zbožnou a důvěřivou myslí buď dojít stavu dokonalého osvobození, anebo – ať vlastním úsilím, ať s vyšší pomocí – dospět k vrcholnému osvícení. Takto se i ostatní náboženství, rozšířená po celém světě, snaží různými způsoby vycházet vstříc neklidu lidského srdce tím, že nabízejí cesty: nauky a životní pravidla i posvátné obřady.
Katolická církev neodmítá nic, co je v těchto náboženstvích pravdivé a svaté. S upřímnou vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky. Ačkoli se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka odrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi. Sama však hlásá a je povinna neustále hlásat Krista, který je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6), v němž lidé nalézají plnost náboženského života a skrze něhož Bůh všechno smířil se sebou. (4)((4/Srov. 2 Kor 5,18-19.))
Proto církev nabádá své věřící, aby s rozvážností a láskou, prostřednictvím dialogu a spolupráce se stoupenci jiných náboženství uznávali, chránili a podporovali duchovní a mravní dobro i společensko-kulturní hodnoty, které u nich jsou, a přitom aby svědčili o křesťanské víře a životě.

Jezis Kristus a apostoli nám zanechali vsetko, co bolo potrebné a to sa má odovzdávat a nie menit ako to chcú ludia, ktorí si vymysleli nejakú dobu. Boh sa nemení, Boj je rovnaký ako pred 2000 rokmi tak je rovnaký aj dnes. To ze si ludia vytvárajú nejaké doby az po tú modernú, ktorá stojí na slobodomurárských výmysloch, Boha nezaujíma. Boh dal prikázania a tie sa majú dodrziavat, ci je taká alebo onaká doba.
To Boh sa má prisposobovat ludom, alebo ludia Bohu?