česky: Proč katolický Polák uhasil židovskou chanuku v parlamentu
Polsko má velký skandál. Z iniciativy nově zvoleného maršálka (předsedy) Sejmu Szymona Holowni, který se deklaruje jako liberální katolík podporující potraty, měl proběhnout na chodbě Sněmovny náboženský rituál židovského svátku chanuka vedený židovskými rabíny za účasti prezidenta a dalších státních činitelů. Chanuka neboli svátek světel je slaven ortodoxními židy na památku znovuposvěcení jeruzalémského chrámu za makabejského povstání r. 165 před Kristem. Na chodbě v budově Sejmu byla zapálena velká menora, tj. sedmiramenný svícen. K němu mohli účastníci přidávat další zapálené svíčky. Poslanec pravicové Konfederace Grzegorz Braun však 12. prosince vzal hasicí přístroj a všechen oheň jím uhasil. Rozptýlený prášek vytvořil na chodbě mlhu, jež znemožnila vykonání obřadu.
Nebudeme se vyjadřovat ke vhodnosti či nevhodnosti formy, jakou poslanec Braun zvolil. V sázce jsou mnohem závažnější témata s tím související. Pan Braun je tradičním katolíkem, který se pravidelně účastní tridentské mše sv. a odmítá pokoncilní zřeďování zjevené pravdy z motivace falešného ekumenismu a pseudodialogu. Vystupuje bojovně proti potratům a genderové ideologii jako těžkým zločinům současnosti, v době covidového šílenství odvážně napadal opatření omezující svobody občanů kvůli pseudopandemii, zejména zákaz bohoslužeb. Je polským patriotem, odpůrcem diktátu EU, monarchistou a stoupencem trestu smrti. Před vstupem do politiky byl filmovým režisérem nábožensky motivovaných dokumentárních filmů bránících katolickou nauku. Za komunistické vlády zažil perzekuci pro svoji opoziční aktivitu, podporoval i český disent, mj. mluví výborně česky (autor tohoto článku se s ním osobně zná, vystupoval v jednom z jeho dokumentárních filmů).
Nyní se stal „černou ovcí“ mezi politiky. Maršálek Holownia mu zakázal jakoukoliv další aktivitu v Sejmu a ještě tentýž den, tj. 12. prosince, podal na něj trestní oznámení pro „narušení náboženského obřadu“. Distancovala se od něj i jeho vlastní Konfederace, která ho vyloučila ze svého poslaneckého klubu. Kardinál Grzegorz Ryś z Lodźe jménem polského episkopátu se omluvil židovské komunitě v Polsku a označil čin poslance Brauna za „hanebný“. Je tomu skutečně tak? Ukážeme v následujících řádcích pravý opak.
Judaistický ritus nemá morální právo na prezentaci v parlamentu země s křesťanskou většinou obyvatelstva
Především je třeba říci bez jakýchkoliv okolků: Judaistický obřad neměl v polském parlamentu co dělat. Polsko je sekulárním, tj. nábožensky neutrálním státem, v němž se absolutní většina obyvatelstva hlásí alespoň formálně ke katolickému vyznání. Katolická mše nebo pobožnost by tak logicky měly jako jediné morální právo prezentovat se ve Sněmovně, jiné kulty nikoliv (nota bene ortodoxní židé tvoří v dnešním Polsku sotva jedno promile populace). V liberální Velké Británii začíná parlament svá jednání pobožnostmi anglikánské protestantské denominace – a nikdo se tomu nediví, protože většina Britů tuto konfesi alespoň formálně vyznává.
Nevím ale nic o tom, že by v polském Sejmu se někdy konaly katolické obřady, pokud je mi známo, tak tam pouze visí kříž – a i proti tomu liberální a levicoví poslanci protestují. Jestliže naopak maršálek Holownia místo toho zve judaisty, pak je to facka katolíkům. Obřad chanuka není tak nevinný, jak se na první pohled zdá. Navenek skutečně připomíná hrdinství bratří Makabejských bránících víru v jediného pravého Boha proti pohanskému králi Antiochovi IV., kteří všichni raději podstoupili mučednickou smrt, než by uctívali pohanská božstva, jak víme z obou knih Makabejských Starého zákona. Proti tomu nelze ze strany katolíků nic namítat. V Jeruzalémě byl tenkrát vybudován a posvěcen chrám Hospodinův.
Jenže nutno mít na paměti, že tato svatyně ztratila svůj smysl vykupitelskou smrtí Ježíše Krista na kříži. Nedokonalé starozákonní oběti tam prováděné přestaly od té doby být pravými obětmi za lidské hříchy přinášenými Pánu, neboť Kristus tak učinil svojí dokonalou obětí na Kalvárii jednou provždy. Židovští náboženští předáci toto odmítli přijmout a nejenže přivedli na smrt Spasitele, ale ukamenovali též sv. Štěpána, spolu s knížetem Herodem Agrippou usmrtili r. 42 apoštola sv. Jakuba staršího, a všude pronásledovali vyznavače Ježíšovy. R. 62 potom sv. Jakuba, příbuzného Pána Ježíše, svrhli z cimbuří jeruzalémského chrámu a na zemi dotloukli sochorem. Jeruzalémský chrám se tak stal symbolem protikřesťanské nenávisti. Římský vojevůdce a pozdější císař Titus ho r. 70 srovnal se zemí, jak předpověděl sám Spasitel svými slovy, že zde „nezůstane kámen na kameni“.
Židé se potom rozprchli jinam a v tzv. diaspoře, tj. mimo svoji vlast, byl sepsán Talmud, náboženská a právní kniha posvátná pro ortodoxní judaismus. Ta obsahuje mj. sprosté urážky Spasitele jako podvodníka a falešného mesiáše, jenž byl prý nemanželským synem Marie. Talmud předpokládá v budoucnosti příchod politicko-náboženského mesiáše a znovupostavení jeruzalémského chrámu. To je ovšem v příkrém rozporu se zjevenou pravdou, již Spasitel přinesl z nebe. Rituál chanuky je s touto představou nerozlučně spjat, jeho texty obsahují tuto talmudistickou pseudovíru, mají tedy v sobě skrytý protikřesťanský osten. Proto v katolické zemi, jakou je Polsko, náleží chanuka pouze do synagogy a nikam jinam. Ať si ji židovští rabíni slaví též v budově Knesetu, parlamentu Státu Izrael, tam patří a tam má jaksi své domovské právo.
Protipolská a protikatolická kampaň
Fakt, že polský maršálek Holownia a jeho souputníci zorganizovali tuto slavnost chanuky v Sejmu, znamená však i kapitulaci nové polské liberální a levicové reprezentace před protipolskou a potažmo protikatolickou kampaní, která se již dlouhou dobu vede v zahraničí. Již více než dvacet let je polský národ neustále na pranýři mainstreamových médií, že se prý spolupodílel na nacistickém holocaustu židovského etnika. Běžně se užívá o Osvětimi, Majdanku nebo Treblince perfidní termín „polské koncentrační tábory“, jakoby katoličtí Poláci a nikoli novopohanští Němci byli viníky masové genocidy židovského národa.
Realita ale hovoří o úplném opaku: Žádný jiný národ Evropy neprojevil tolik hrdinství a obětavosti ve prospěch perzekvovaných a vražděných Židů jako právě Poláci, i když za jejich ukrývání byly vynášeny rozsudky smrti, což v jiných nacisty obsazených zemích neplatilo. Případ nedávno blahořečené celé rodiny Ulmových je jedním z mnoha příkladů. To všechno za poměrů, kdy situace polského národa pod hitlerovskou tyranií se příliš nelišila od postavení národa židovského. Proto také v muzeu na pahorku Yad Vashem v Jeruzalémě, kde jsou uvedena jména lidí z celé Evropy, kteří se účastnili záchrany Židů, převažují jména Poláků. Je mezi nimi i hodně kněží a řeholnic, neboť právě Katolická církev se nejvíce podílela na záchraně příslušníků izraelského národa.
Současná nově zvolená politická reprezentace, místo aby bránila tuto pravdu před narativem zahraničních lhářů a pomlouvačů, však kapituluje a svým lokajským gestem umožnění judaistického rituálu v Sejmu, kdy o katolickém obřadu není vůbec řeč, vlastně nepřímo vysílá do světa signál, že na těch pomluvách na adresu polského národa přece jenom „asi bude něco pravdy“. Lze to chápat jako symbolickou „omluvu Poláků Židům“ za holocaust, ačkoliv není za co se omlouvat. Samozřejmě i v Němci obsazeném Polsku tak jako všude jinde fungovali konfidenti gestapa a bezohlední prospěcháři-zločinci, kteří kvůli majetku nebo ze msty udávali, jenže polský národ jako celek obstál skvěle. Těch, kteří kvůli pomoci Židům skončili na popravištích nebo v koncentrácích, bylo mnohonásobně více než těch, co kolaborovali a udávali. Nota bene ani u pronásledovaných Židů nechyběli kriminální spolupracovníci nacistů, kteří měli významný podíl na vraždách svých soukmenovců. V ghetech působila samostatná židovská policie, která mnoho ubožáků ubila k smrti, o tom, kdo půjde do plynu a kdo zůstane naživu, rozhodovaly v ghetech tzv. Judenraty (samosprávné židovské orgány).
Hitlerovská genocida židovského národa se stala ideologií používanou proti polskému národu a proti Katolické církvi, nikoli proti německému antichristianismu a návratu k pohanství. Nová polská reprezentace poplatná dnešnímu globalismu ukazuje, že se tomuto sprostému podvodu nemíní bránit, naopak že se mu chce přizpůsobit.
Dvojí metr
Poslanec Braun má být za svůj čin potrestán. Přitom se ale polský Sejm vůbec nepozastavil nad chováním poslankyně sjednocené Levice Joanny Scheuring-Wielgusové, která r. 2020, kdy Ústavní soud vydal své rozhodnutí o zákazu potratů z důvodů poškození plodu, vtrhla v Toruni do chrámu sv. Jakuba v době sloužení mše a rozvinula transparent s nápisem „Ženy, rozhodněte se samy!“ To snad nebyl trestný čin „narušení náboženského obřadu“? Přitom podstatný rozdíl mezi činem Wielgusové a Brauna spočívá v tom, že Wielgusová vnikla přímo do katolické svatyně, kde rušila řádné bohoslužby, zatímco Braun nešel do žádné synagogy, aby udělal totéž, pouze znemožnil konání judaistického rituálu v parlamentu, tedy mimo židovský sakrální prostor, kde to bylo přinejmenším nevhodné a netaktní vůči katolické většině polského národa.
Nově jmenovaná ministryně pro rodinu Agnieszka Dziemianowiczová se prezentuje v Sejmu i na veřejnosti v košili, na níž je vyobrazena dívka s deštníkem proti křížům padajícím z nebe. Touto zřejmou urážkou katolíků se rovněž nikdo nezabývá.
V Polsku, v zemi s procentuálně nejvyšším počtem katolíků v Evropě, probíhají již řadu let vandalské akce proti sakrálním objektům, nechybí ani fyzické napadání kněží. Každoročně je hlášeno několik takových případů, terčem útoků jsou mj. i obránci nenarozeného života a monogamní rodiny, kdy stoupenci potratů a ideologie LGBT jim ničí plakáty a někdy i auta. Soudy pachatele buď osvobozují, nebo vynášejí směšně nízké tresty. Zajímavé je, že právě ti poslanci, kteří jsou nejvíc pobouřeni činem svého kolegy Brauna, se těchto protikatolických výtržníků a agresorů naopak radikálně zastávají. Přitom ale poslanec Braun nepoškodil judaistům žádný kultovní předmět, menora zůstala zcela netknutá.
Závěr je tedy jasný. To, co udělal pan poslanec Braun, bylo činem statečné obrany polského vlastenectví, katolické víry a křesťanské civilizace v poměrech, kdy oficiální jak politická, tak i církevní reprezentace kapituluje před bezbožeckou ideologií a její morálkou a otevírá dokořán dveře hlasatelům tohoto jedu a nenávisti vůči všem, kdo hlásají pravou nauku, správnou morálku a v daném případě také historickou pravdu ohledně holocaustu. Polský prezident Andrzej Duda, praktikující katolík, právě v posledních dnech podepsal hanebný zákon o financování oplodnění in vitro státem, tedy z peněz daňových poplatníků, mezi nimiž je obrovské množství věřících, kteří tuto formu potratu odmítají. (L: při umělém oplodnění in vitro dochází k mnohodětnému těhotenství a poté se pravidelně snižuje v děloze ženy počet dětí pomocí umělého potratu-čili vraždou) Přitom tentýž Duda krátce předtím veřejně uznal, že jsou tady „pochybnosti etického charakteru“. Přesto ale podepsal. Proč? Aby byl zadobře s potratovými zločinci a nepřišel ve volbách o jejich hlasy?
A další věc: Zločin genocidy spáchaný německými nacionálními socialisty na židovském národě je nezpochybnitelný a hrůzostrašný. Jenže je to důvodem k národnostní nebo náboženské preferenci Židů na úkor ostatních? Je to důvodem, aby se mlčelo např. o nejnovějším zločinu, jehož se dopustily izraelské ozbrojené složky v pásmu Gazy, kde střílely do lidí vycházejících z katolického chrámu po mši sv. a zabily dvě ženy, matku s dcerou?
Narativ dnešních masmédií je ten, že se poukazuje na „zločiny“ katolíků, vesměs vymyšlené a vylhané, skutečné zločiny jejich odpůrců spáchané na katolických duchovních a věřících jsou však tabu. Neomodernistická hierarchie pod vedením papeže Františka toto plně akceptuje. Katolíci prostě nesmí svoji víru bránit, protestovat nebo vyvracet nesmysly, pomluvy a lži je již téměř hříchem. Proto díky všem, kteří navzdory tomuto marasmu vezmou do ruky meč dle příkladu středověkých křižáků, povstalců ve jménu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ve francouzském Vendée za revoluce r. 1793, mexických cristeros ve 20. letech za zednářsko-komunistické Callesovy diktatury, dnešních prolife a profamily aktivistů apod. Sem spadá i čin pana režiséra a poslance Grzegorze Brauna z Polska, jemuž děkujeme za krásný příklad katolické i občanské statečnosti.
(autor historik dr. Radomír Malý čerpal informace z polského Strona główna) Čím se vlastně „provinil“ poslanec Grzegorz Braun?
