Slovo se stalo tělem - svatý Atanáš

Trojica - dôsledky trojičných pochádzaní a vzťahov

Trinitárna perichoréza

Vzájomné prenikanie sa troch božských osôb teológia pomenovala gréckym slovom - perichoréza (od slovesa - perichórein - obchádzať, na niekoho prechádzať), latinským slovom - circumincessio (prechádzať, prenikať; tiež byť v niečom, sídliť, obsadzovať niečo). Grécky a latinský názov sa síce od seba odlišujú, ale označujú a vyjadrujú tú istú vec. Vznikli z rôzneho pohľadu cirkevných Otcov na vnútornú povahu Božej Trojice.

Výraz - perichorein - prvý raz použil sv. Gregor Naziánzsky na označenie pomeru oboch prirodzeností v Kristovi (Kristologická perichoréza - viď Kristológiu). Sv. Ján Damascénsky používa ho tak pre vzájomné bytie oboch prirodzenosti v Kristovi, ako aj pre vzájomné spoluprebývanie troch Božských osôb.

Dogma viery znie takto: „Tri Božské osoby sa navzájom prenikajú a v sebe navzájom prebývajú.“

Florentský koncil (1438-1445) to definoval vo Vieroučnom dekréte pre Jakobitov (1442) takto:

„Všetko je (v nich) jedno okrem toho, kde sú vzťahy protikladné. V dôsledku tejto jednoty je Otec úplne v Synovi, úplne v Duchu Svätom; Duch Svätý je úplne v Otcovi, úplne v Synovi.“

Sväté písmo - výslovne zdôrazňuje vzájomné spolubytie a spolužitie medzi Otcom a Synom:

„Verte mi, že ja som v Otcovi a Otec vo mne“ (Jn 14, 11).

„Ja a Otec sme jedno“ (Jn 10, 30).

„Aby všetci boli jedno, ako ty, Otče, vo mne a ja v tebe“ (Jn 17, 21).

„Verte tým skutkom, aby ste poznali a vedeli, že vo mne je Otec a ja v Otcovi“ (Jn 10, 38).

Spolubytie Svätého Ducha v Otcovi a v Synovi naznačuje aj Prvý list sv. Pavla Korinťanom, kde čítame:

„Ale nám to Boh zjavil skrze Ducha, lebo Duch skúma všetko, aj Božie hlbiny. Veď kto z ľudí vie, čo je v človeku, ak nie duch človeka, ktorý je v ňom? Tak ani čo je v Bohu,, nepozná nik, iba Boží Duch“ (1 Kor 2, 10-11).

Tradícia - Otcovia používali náuku o vzájomnom a vnútornom prenikaní troch Božských osôb ako argument proti ariánom a mecedoniánom.

Sv. Hilár z Poitiers píše:

„Boh v Bohu, lebo Boh z Boha“

Ďalej: „Čo je v Otcovi, to je v Synovi; čo je v Nezrodenom, je aj v Jednorodenom, iný z iného a obaja jedno, nie obaja jeden, ale iný v inom, lebo nie je iné v obidvoch.“

Podobne píše aj sv. Augustín.

Grécki Otcovia vysvetľovali, že Otec, prvý počiatok, zdieľa svoju podstatu Synovi a skrze neho Svätému Duchu. Aby sa však vecná odlišnosť osôb nechápala ako rozdelenie a rôznosť, potrebovali vzájomnú pásku, spojivo. Touto páskou im bola perichoréza, že totiž tri božské osoby, majúc jednu nekonečnú a nedeliteľnú podstatu, vzájomne sa prenikajú bez toho, že by boli rozdelené.

Perichoréza má v náuke o Najsvätejšej Trojici veľký význam. Vyjadruje obidve podstatné pravdy tohto tajomstva: Božiu Trojosobnosť a Božiu Trojjedinosť a vylučuje celkom jasne a určite všetky omyly monarchianizmu a triteizmu.

Perichoréza v Najsvätejšej Trojici je základom, na ktorom je vybudovaná celá náuka o tomto tajomstve. Je aj najvyšším svorníkom, v ktorom sú od večnosti do večnosti spojené nerozlučným putom obidve základné pravdy tohto tajomstva: Trojica osôb a Jednota prirodzenosti. Podobne ako perichoréza božskej a ľudskej prirodzenosti v božskej osobe Ježiša Krista, obsahuje a vyjadruje všetku náuku o Kristovi Bohočlovekovi.

Rovnosť a poradie božských osôb

Zo vzájomného vnútorného prenikania, spolubytia a spolužitia a zo spolupodstatnosti vyplýva rovnosť troch božských osôb. To znamená, že ani jedna božská osoba nie je vo svojej dokonalosti menšia, než ostatné dve spolu. Túto dokonalú rovnosť, spoluvečnosť a poradie troch Božských osôb hlásajú:

Atanázovské vyznanie viery:

„A v tejto trojjedinosti nič nie je skôr alebo neskôr, nič nie je väčšie alebo menšie, ale všetky tri osoby sú si rovnako večné a rovnako veľké.“

Sv. Augustín to vyjadril takto:

„Taký je Otec sám alebo Syn sám alebo Svätý Duch sám, aký je Otec a Syn a Svätý Duch zároveň.“

Teda všetky tri božské osoby zároveň majú práve toľko dokonalosti, koľko ich má každá z nich.

Z tejto absolútnej rovnosti troch božských osôb ďalej vyplýva, že každej z nich prislúcha práve taká vnútorná a vonkajšia božská úcta, ako celej Trojici.

Z toho vyplýva aj poradie božských osôb.

Florentský koncil (1438-1445) o tom hovorí:

„Čo do večnosti, ani jeden nepredchádza druhého, ani ho neprevyšuje čo do veľkosti.“

Rozdielnosť Božských osôb vyslovujeme poradím a toto poradie je nezmeniteľné:

Otec je prvá, Syn druhá a Svätý Duch tretia božská osoba. Nie naopak. Toto poradie sa zakladá na tom, že Otec je pôvodcom Syna (a nie naopak), taktiež Otec spolu so Synom je pôvodcom Svätého Ducha. Toto poradie však neznamená rozdielnosť dokonalosti božských osôb, pretože všetky tri osoby majú rovnakú hodnosť.

Skorší pôvod, ktorý je zjavný z poradia božských osôb, je len v našej mysli, lebo tri božské osoby sú spoluvečné a spolupodstatné. Tak vyznávame v Atanázovskom vyznaní viery:

„Iná je totiž osoba Otca, iná Syna, iná Ducha Svätého. Avšak Otec a Syn a Duch Svätý majú iba jedno božstvo, rovnakú slávu, súvečnú vznešenosť.“

Osobné vlastnosti a znaky božských osôb

Pri poznávaní trojičného článku viery najdôležitejšie sú vzťahy pôvodu v Bohu, lebo nielenže ustanovujú božské osoby, ale sú aj zvláštnymi (osobnými) vlastnosťami a znakmi, ktoré nám umožňujú rozlišovať a poznávať božské osoby.

Osobné vlastnosti božských osôb sú tie, ktoré nie sú trom božským osobám spoločné, ale sú zvláštnosťou jednotlivých osôb, takže nimi sa božské osoby medzi sebou rozlišujú. Sú to predovšetkým tie isté, ktoré dávajú každej osobe jej osobný ráz.

Teda Otcovou osobnou vlastnosťou je otcovstvo, Synovou synovstvo a osobnou vlastnosťou Svätého Ducha je pasívne dýchanie alebo vychádzanie. Okrem toho osobnou vlastnosťou Otca je nenaroditeľnosť, keďže on od nikoho nepochádza. V širšom zmysle aj aktívne dýchanie sa počíta medzi osobné vlastnosti z toho dôvodu, že nie je spoločné trom Božským osobám, ale iba dvom: Otcovi a Synovi.

Znaky sú poznávacie a rozlišovacie znamenia božských osôb. Sv. Tomáš Akvinský o tom hovorí: „Znak je to, čo je vlastným dôvodom poznávať božskú osobu.“ Vecne sa zhodujú so zvláštnosťami.

Na základe vecných vzťahov pôvodu v Bohu poznávame:

U Otca - nenaroditeľnosť, otcovstvo, aktívnu spiráciu.

U Syna - synovstvo, aktívnu spiráciu.

U Svätého Ducha - pasívnu spiráciu.

Trojičné privlastňovanie

Na základe osobných vlastností jednotlivých božských osôb sa koná tzv. trojičné privlastňovanie. Pozostáva v tom, že jednotlivé spoločné Božie vlastnosti alebo spoločné Božie diela pripisujeme len jednej božskej osobe, pričom smernicou je osobná vlastnosť tej-ktorej božskej osoby.

Privlastňovanie je zvyk dávať niektoré činy, ktoré síce patria celej Trojici, viac jednej Božskej osobe, než druhým dvom. Takto z Božích vlastností privlastňujeme:

Otcovi - všemohúcnosť; večnosť.

Synovi - múdrosť; rovnosť.

Svätému Duchu - dobrotu; jednotu.

Primeranosť týchto privlastňovaní je zrejmá: večnosť je bez počiatku, preto sa privlastňuje Otcovi, ktorý je bez pôvodu. Jemu sa privlastňuje aj všemohúcnosť, lebo táto dáva vznik tvorom a Najsvätejšej Trojici Otec dáva pôvod (nie vznik) ostatným dvom osobám. Synovi sa privlastňuje múdrosť, lebo on je osobným prejavom Otcovej múdrosti. Svätému Duchu sa privlastňuje dobrota, lebo on je osobným prejavom lásky Otca a Syna.

Z Božích diel privlastňujeme: Otcovi stvorenie, Synovi usporiadanie, Svätému Duchu oživovanie.

Privlastňovanie Božej činnosti jednotlivým božským osobám používame preto, aby sme lepšie poznali zvláštne vlastnosti božských osôb.

Treba tu pripomenúť, že v katechizme, kde sa len krátko hovorí o troch božských osobách, zvykneme privlastňovať Otcovi stvorenie, Synovi vykúpenie a Svätému Duchu posvätenie sveta. Tri božské osoby sú takto správne a výrazne označené, aj keď sa tým nevyjadruje číre privlastňovanie. Napr. pri vykúpení sveta účinkujú tri božské osoby, ale smrť Pána Ježiša, ktorou nás vykúpil, nie je spoločná všetkým trom božským osobám. Podobne pri posvätení ľudí pôsobia tri božské osoby a toto posvätenie sa deje poslaním Svätého Ducha do duše človeka. Poslanie nie je privlastňovanie.

Trojičné posielanie božských osôb

Trojičné poslanie je večné pochádzanie božskej osoby zamerané na jej zvláštnu prítomnosť vo svete.

Poslanie vo všeobecnosti sa deje buď na základe moci (ako nadriadený posiela podriadeného), buď na základe rady (ako lekár posiela chorého do kúpeľov), alebo na základe pôvodu (ako slnko vysiela lúče alebo strom kvety; posielanie fyzické, morálne a podstatné). Je zrejmé, že božské osoby môžu byť poslané len na základe pôvodu. To znamená, že len dve božské osoby môžu byť poslané, ktoré majú pôvod, totiž Syn a Svätý Duch. Preto Otec nemôže byť poslaný, ale on posiela Syna, taktiež Otec a Syn posielajú Svätého Ducha. Avšak hoci Otec nemôže byť poslaný, predsa spolu so Synom aj on prichádza do sŕdc spravodlivých a v nich prebýva v Duchu Svätom, ktorého im dáva spolu so Synom (porov. Jn 14, 23).

Toto možno zhrnúť takto: „Otec nemôže byť poslaný; Otec posiela Syna, Otec a Syn posielajú Svätého Ducha.

Jedenásta synoda v Tolede (675) o tom vyhlásila: „Veríme, že tento Duch Svätý je posielaný od oboch, ako Syn od Otca.“

Svedectvo Svätého písma:

O Otcovi nehovorí, že je poslaný. Zmieňuje sa len o jeho príchode a prebývaní (Jn 14, 23).

Poslanie Syna Otcom: „Keď prišla plnosť času, Boh poslal svojho Syna...“ (Gal 4, 4).

Poslanie Svätého Ducha Otcom: „Poslal Boh do našich sŕdc Ducha svojho Syna a on volá: «Abba, Otče!»“ (Gal 4, 6).

Poslanie Svätého Ducha Synom: „Hľa, ja na vás zošlem, čo môj Otec prisľúbil“ (Lk 24, 49).

Otcovia, najmä grécki, často hovoria o poslaní Syna a Svätého Ducha. Jednomyseľne učia, že len tie osoby môžu byť posielané, ktoré majú pôvod v inej, resp. v iných osobách.

Sv. Gregor Naziánzsky píše:

„Práve preto sa hovorí, že Syn je poslaný od Otca, lebo je z Otca splodený... Jeho (Svätého Ducha) poslanie, to je jeho pôvod, ktorým vychádza z Otca i Syna.“

Sv. Augustín:

„Slovo Božie posiela len tá osoba, ktorej je Slovom, posiela ho len tá osoba, z ktorej sa Slovo zrodilo. Posiela ten, ktorý splodil a je posielaný, ktorý sa zrodil. O Otcovi sa nehovorí, že bol poslaný... Lebo nemá osoby, z ktorej by bol alebo by vychádzal... O Svätom Duchu sa hovorí, že vychádza z Otca, Otec však nevychádza z nikoho.“

::: Zoe.sk - E-zine Prešovskej eparchie - Zoepédia :::

Sv.Augustin v díle o tajemství Nej.Trojice vyšel z jednoty přirozenosti filozoficky již zdůvodněné a snažil se ve světle Zjevení objasnit vnitřní život Nejsvětější Trojice. Vydal se tedy opačnou cestou než řečtí Otcové. Zároveň byl zaujat úvodem sv.Jana : jednorozený Syn vychází z Otce jako Slovo, ale ne jako slovo vnější, nýbrž vnitřní. Tím začal odhalovat niterný způsob Synova věčného plození, způsob považovaný řeckými Otci za nevyzpytatelný. Následkem toho objasnil též niterný způsob vydechování.
Dokázal, že nejen Otec je Stvořitelem, nýbrž také Syn a Duch Sv. Vždyť tvůrčí schopnost - vlastnost Boží přirozenosti je společná všem třem Osobám.
V augustiánském pojetí Nejsv.Trojice však zůstává ještě dost nejasných míst, které objasnil až sv.Tomáš. Např. sv.Augustin ještě nevysvětluje, proč je první vycházení plozením, proč nelze říci, že Duch Sv. je plozen.
Plození Slova je totiž děje rozumovým způsobem : táž rozumová činnost přísluší všem třem Osobám. Proto se zdá, že by všechny tři měly do nekonečna plodit. Teprve sv.Tomáš rozlišil rozumovou činnost společnou všem třem Osobám a to, co se říká jen o Otci. Podle toho, co Zjevení a úvod k sv.Janovi uvádí o Slovu, jež je v Bohu a je Bůh, sv.Tomáš ukazuje, že v Bohu je rozumová emanace - ronění (emanationen) Slova. Toto rozumové vycházení zaslouží označení plození, jak naznačuje sv.Jan. (Jn l,l8) Živý se opravdu rodí z živého a dostává přirozenost podobnou přirozenosti plodícího. Slovo Boží není jen obrazné podobenství Boha-Otce, nýbrž je podstatné jako On, živé jako On, je Osobou jako On, ale od něho odlišnou.
Podobná nesnáz byla i pokud šlo o druhé vycházení, jež se děje způsobem lásky. Tři Osoby vskutku milují, takže se zdálo, že by každá z nich měla donekonečna vydechovat jinou Osobu. Tady sv.Tomáš rozlišil podstatnou lásku společnou všem třem Osobám, lásku pojmovou nebo aktivní vydechování, a lásku osobní, kterou je sám Duch sv. V Bohu je vycházení cestou lásky, jako u nás láska k dobrému vychází z poznání dobra. Toto druhé vycházení ovšem není plozením, protože láska oproti poznání nevstřebává svůj předmět, nýbrž směřuje k předmětu.

List o usneseních Nicejského koncilu (Epistula de Decrtetis Nicaenae synodi, EP 754-758)
svatý Atanáš

11. Bůh tvoří. O lidech se říká totéž. Bůh je ten, který je. O lidech se také říká, že jsou, avšak své bytí mají od Boha. Tvoří tedy Bůh tak jako lidé? Nebo existuje Bůh takovým způsobem jako člověk? Nikoli. Jinak slovu „tvoří" rozumíme, když mluvíme o Bohu, jinak když mluvíme o lidech. Bůh tvoří, jestliže to, co nebylo, slovem přivede k existenci a nic k tomu nepotřebuje. Lidé vsak tvoří z toho, co už tu je. Nejprve si však musí vyprosit a dostat schopnost od Boha, který všechno stvořil skrze své Slovo. Mimo to lidé, poněvadž nemají bytí sami ze sebe, jsou tam, kam je Bůh Slovo určil. Bůh však, který je bytím sám ze sebe a všechno má ve své moci, není na nikom závislý. Je všude přítomen svou dobrotou a mocí a vzhledem k své vlastní přirozenosti není na nikom závislý. Lidé tedy netvoří takovým způsobem jako tvoří Bůh, ani neexistují takovým způsobem jako existuje Bůh. Jinak se rodí lidé a jinak je zplozen Syn z Otce. Lidské děti jsou jakousi částí rodičů, poněvadž sama povaha těl není jednoduchá, skládá se z částí a podléhá změně. Bůh však je Otec Syna a poněvadž není složen z částí, je nerozdělen a zůstává nezměněn. Bůh je bytostí nesloženou a Otcem jednoho a jediného Syna. Proto Syn je jednorozený a jediný v Otcově lůně. Otec ukazuje pouze na toho, který je z něho: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil" (Mt 3,17). On je Slovem Otce a jeho Otec nepodléhá změnám, ani nemůže být rozdělen. Lidské slovo se rodí z duševního stavu člověka a vzniká po částech. Ne tak u Boha.

20. Vznik Syna z Otce je jiný než u lidí. Syn je nejen podobný Otci, ale i neoddělitelný od Otcovy podstaty. On i Otec jsou jedno, jak to sám řekl. Slovo je věčně v Otci a Otec ve Slovu. Jsou k sobě v takovém vzájemném vztahu jako paprsek a světlo. Samo „Slovo" to naznačuje. Proto měl sněm toto na mysli a hezky napsal, že je „stejné podstaty"[1]. Chtěl tak vyvrátit zvrácenost heretiků a ukázat, že Slovo je jiné než slovo, které vytvářejí lidé.

2. Jestliže si tedy někteří myslí, že Bůh je složenou bytostí - jako podstata s případky - nebo že se skrývá za nějakým závojem či je něco, co doplňuje jeho podstatu - zvlášť proto, jestliže Boha nazýváme Otcem, že tím neoznačujeme samu jeho podstatu, kterou nelze vidět ani postihnout, ale něco z toho, co je kolem ní - nechť obviňují koncil, který napsal, že Boží Syn má božskou přirozenost. Nechť uváží, že se dopouštějí dvojí urážky: Mluví totiž o jakémsi hmotném Bohu a Pán že není Synem svého Otce ale někoho, kdo je v blízkosti Boha. Není tedy Slovo u Otce v tom smyslu, že pravý Syn má přirozenost Otce, ale je prý sám stvořen jako jsou stvořeni tvorové a jako všechno, co pochází od Boha. Ani prý není z podstaty Otce, ale z moci Otce nejinak než my, kteří jsme nazváni Božími syny. Jestliže však je jediným pravým Božím Synem, a tím také je, nutno říci, že Syn má božskou přirozenost. I přirovnání ke světlu a jeho paprsku je tu na místě. Svatí na koncilu usoudili, že se Slovo nemá k Bohu tak, jako oheň k slunci. Oheň se sluncem zapálí a zase zhasne. Takto by Slovo bylo dílem, které stvořil Tvůrce a které by bylo mimo svého Tvůrce. Všichni však prohlásili, že Boží Syn je odleskem. Tím chtějí naznačit jeho jednotu s Otcem, že je skutečně a nerozdělitelně z podstaty Otce.

27. Můžete slyšet i od pilného Origena, že Slovo je od věčnosti s Otcem a není jiné podstaty či přirozenosti, nýbrž, jak prohlásili na koncilu, má tutéž podstatu jako Otec. „Nechť pochopí, kdo se odvažuje tvrdit: Byla doba, kdy Syn nebyl, že tím říká i toto: Byla doba, kdy nebyla Moudrost, kdy nebylo Slovo a nebyl Život." My můžeme dokázat, že náš názor přechází z otců na otce. Vy, noví židé a Kaifášovi žáci, můžete dokázat, že naši otcové mluvili jako vy? Nemohli byste jmenovat ani jednoho z vážných a moudrých otců. Všichni krom ďábla se od vás odvracejí. Jediný ďábel se stal otcem vašeho odpadu. Vždyť koncil písemně vyznal tuto víru, a je to víra obecné církve. Tuto víru otcové obhajovali, takto to napsali a odsoudili ariánskou herezi.

30. Takový je smysl oněch koncilních výroků. Kdo chce mluvit o nezrozeném Bohu, nechť přizná - chce-li to uznat -, že Slovo skutečně není jedním ze stvořených bytostí a, jak jsem řekl, Bůh nejen není zrozený, ale je skrze vlastní Slovo Tvůrcem toho, co je zrozeno. Samo jméno Otec to naznačuje. Slovo zase je obrazem Otce a je stejné podstaty s Otcem. Jako jeho obraz je Slovo jiné než všechny stvořené bytosti. Je obrazem Otce, má jeho vlastnosti a podobu, takže kdo nazývá Otce nezrozeným a všemohoucím, poznává v nezrozeném a všemohoucím i jeho Slovo i Moudrost, kterou je Syn.

(Přeložil a úvod napsal ThDr. Josef Novák. Převzato z Patristická čítanka, Česká katolická Charita, Praha 1988 (2. vydání). Mírně jazykově upraveno redakcí RTh.)

Poznámka:
[1] Řecky homoúsios [ομοούσιος] - stěžejní pojem ve vyjádření božství Syna a jeho rovnosti s Otcem. Pozn. RTh.

zdroj: List o usneseních Nicejského koncilu - sv. Atanáš Alexandrijský, | Theofil - Bůh, křesťanství, duchovní život

Dovolím si citovat bratra Avi Liva - tak to je! :
Tak ještě jednou. Dokud nepřijmete, co učil apoštoly Pán Ježíš Kristus, budou si z vás vaši filozofové dělat legraci.
Bůh je Láska. Bůh, Duch Boží, Duch svatý, to je stále jeden jediný Bůh. Žádná osoba, ale nejvyšší kvalita, nejvyšší hodnota.
Člověk Ježíš se musel narodit znovu z vody a Ducha, aby mohl přijmout Božího Ducha, Boha. Teprve potom se stal Božím Slovem (to je alegorie) protože skrze něho promlouval Bůh. Ježíš je největší z proroků.
Dokud budete fantazírovat o osobách, tak budete bloudit, budete plní nenávisti jeden k druhému a Cestu do Božího království nikdy nenajdete. To proto, že věříte více lidem, než Bohu, který je v Kristu Ježíši.
Celá vaše katolická nauka je špatná. Vraťte se k jedinému Učiteli, tím je Ježíš Kristus.

49. Je více než jeden Bůh?
Bůh je jenom jeden.

50. Kolik je v Bohu osob?
V Bohu jsou tři osoby: Otec, Syn a svatý Duch.

51. Je každá osoba v Bohu pravý Bůh?
Každá osoba v Bohu je pravý Bůh, neboť každá z nich má všechny vlastnosti boží.

52. Jsou tři božské osoby tři bohové?
Tři božské osoby nejsou tři bohové, ale všechny tři pospolu jsou jeden Bůh.

*** 53. Lze lidským rozumem pochopit, že Bůh Otec a Bůh Syn a Bůh svatý Duch mohou být společně jen jeden Bůh?
Ano, lze to pochopit, neboť Bůh Otec je nekonečně dokonalý, Bůh Syn je nekonečně dokonalý, a Bůh svatý Duch je nekonečně dokonalý; a jako v počtech tři nekonečná čísla tvoří spolu jedno nekonečné číslo, tak i Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh svatý Duch jsou jeden Bůh.

* 54. Může člověk pochopit vnitřní život tří božských osob?
Člověk nemůže pochopit vnitřní život tří božských osob, neboť lidské poznání jest ohraničeno, zatím co Bůh je nekonečný a nemůže být obsáhnut lidským rozumem.55. Odkud víme, že jsou tři božské osoby: Otec, Syn a svatý Duch?
Že jsou tři božské osoby: Otec, Syn a svatý Duch, víme ze zjevení božího, obsaženého v Písmě svatém. Ve Starém Zákoně jsou tři božské osoby jenom naznačeny, v Novém Zákoně pak jsou přímo jmenovány.

* 56. Jak je jsoucnost tří božských osob ve Starém Zákoně naznačena?
Ve Starém Zákoně je jsoucnost tří božských osob naznačena takto:
1. V knize Stvoření (Gen. 1, 26) se vypravuje, že Bůh, chtěje stvořit člověka, pravil v množném čísle: „Učiňme člověka k obrazu našemu a podle podobenství našeho“;
2. prorok Izaiáš zaznamenává píseň andělů: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů.“ (Iz. 6, 3.)

* 57. Která jsou hlavní svědectví Nového Zákona o třech božských osobách?
Hlavní svědectví Nového Zákona o třech božských osobách jsou tato:
1. při křtu Pána Ježíše Bůh Otec vydal svědectví o Synu slovy: „Ty jsi Syn můj milý,“ a Duch svatý se zjevil v podobě holubice, čímž se nám dostalo zjevení o trojosobnosti boží (Mar. 1, 11; Luk. 3, 21-22);
2. v evangeliu svatého Matouše jsou uvedena slova, jež Pán Ježíš řekl apoštolům: „Jdouce, učte všecky národy, křtíce je ve jméno Otce i Syna i svatého Ducha“ (Mat. 28, 19);
3. v první epištole svatého Jana se praví: „Tři jsou, kteří vydávají svědectví na nebi: Otec, Slovo a svatý Duch, a tito tři jedno jsou.“ (1.Jan. 5, 7.)

Poznámka:
* Druhá božská osoba, to jest Bůh Syn, nazývá se v Písmě svatém často Slovo: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh.“ (Jan 1, 1.) Nebo: „A Slovo to tělo učiněno jest a přebývalo mezi námi.“ (Jan 1, 14.)

58. Jak jmenujeme tři božské osoby společným jménem?
Tři božské osoby jmenujeme společným jménem „nejsvětější Trojice“ nebo ,„trojjediný Bůh“.

* 59. Je víra ve tři božské osoby potřebná?
Víra ve tři božské osoby je nevyhnutelně potřebná, neboť kdyby nebyla potřebná, nebyla by byla zjevena, protože Bůh zjevuje jen to, co je ke spasení potřebné, a ne to, co je zbytečné.

* 60. Kdo učí víře v Boha, ale ne ve tři božské osoby?
Víře v Boha, ale ne ve tři božské osoby učí židé a mohamedáni (muslimové).**

* 61. Může být křesťanem, kdo nevěří ve tři božské osoby?
Kdo nevěří ve tři božské osoby, nemůže být křesťanem.

**pozn. Styl.: i jehovisté a Ostrik s Bědavám.

zdroj: Pravoslavný katechismus - díl I.