Sv. Jan Zlatoústý - Odříkám se tě, satane! Odříkám se tě, satane! Co si myslíš o těch, kdo se uchylují k čarování a k amuletům? Nevíš nic o mimořádných účincích Kristova kříže? Vždyť kříž zničil …Více
Sv. Jan Zlatoústý - Odříkám se tě, satane!
Odříkám se tě, satane!
Co si myslíš o těch, kdo se uchylují k čarování a k amuletům? Nevíš nic o mimořádných účincích Kristova kříže? Vždyť kříž zničil smrt, porazil hřích, vyprázdnil peklo, výrazně oslabil démonovu moc!
Proto vás snažně prosím, abyste se odřekli těchto falešných prostředků. Mějte důvěru v následující slova: „Odříkám se tě, satane!“ To je opravdu pomoc a opora. Podobně jako se nikdo neopováží vyjít na náměstí bez oblečení, tak také nikdy nesmíš vyjít z domu, aniž bys pronesl tato slova: Odříkám se tě, satane. Odříkám se tvého planého chvástání. Zříkám se toho, abych se ti klaněl. Chci přilnout výhradně k tobě, Kriste.“ Nikdy nevycházej ze svého příbytku, aniž bys pronesl tato slova, která pro tebe budou jako hůl, zbroj a nepřemožitelná síla. Společně s těmito slovy se na čele poznamenej znamením Kristova kříže.
(Jan Zlatoústý, Katecheze pro novokřtěnce, 2,5).
www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Odrikam-se-te-s…
Z patristických textů byl do češtiny dosud přeložen jen nepatrný zlomek. Vedle římskokatolických a (méně) protestantských snah existují i pravoslavné překlady, jež však mnohdy nejsou uváděny v oficiálních bibliografických soupisech. Tuto mezeru bychom chtěli zaplnit postupným zveřejňováním starších, dnes pozapomenutých, přesto kvalitních textů, jež vycházely v pravoslavných církevních periodikách. Prvním z nich je pasáž o modlitbě od sv. Jana Zlatoústého (Hlas pravoslaví, č. 10, 1961, s. 315, přel. P. A.)
Co znamená pro tělo sluneční teplo, to je pro duši věřícího modlitba. Neštěstí slepcovo spočívá v tom, že nevidí slunce; tím větší neštěstí křesťanovo, když se nemodlí ustavičně, když nepřivolává modlitbou do duše světlo Kristovo. Modlíme-li se, hovoříme s Bohem. Je to činnost, již má člověk společnou s anděly, jí vstupujeme do jejich společenství, moudrosti, chápání. Modlitba je jakési duchovní roucho, ozdobující naše duše neobyčejnou sličností a krásou.
Modlitba činí život věřícího správným a řádným, nedopouští do jeho duše nic nízkého a neslušného, vštěpuje mu odpor k mrzkému rozkošnictví. Co může být vyššího a božštějšího nad modlitbu. Ona je lékem pro ty, kdo mají nemocnou duši. Věřící potřebují modlitbu, tak jako stromy potřebují vodu. Jejich duše udržuje se svatými modlitbami a lehce nalézá cestu dobra.
Zbavíš-li se modlitby, učiníš něco podobného, jako bys vytáhl rybu z vody. Neboť jako ryba žije vodou, tak ty žiješ duchovně modlitbou. Skrze ni jako skrze vodu ty vyplouváš vzhůru, vystupuješ k nebesům, přibližuješ se k Bohu. Modlitba proměňuje věřící v chrámy Kristovy. Čím je zlato, drahé kamení, mramor v královských palácích, tím je modlitba v domech Kristových. Modlitba je víno spásy, ochránkyně nesmrtelnosti duše, nezničitelná stěna církve, nadějná ochrana, je strašná démonům, ale spasitelná ctnostným lidem. Jaký mají význam základy stavby pro celý dům, takový má modlitba význam pro duši.
nitriaorthodoxy.blogspot.cz/…/sv-jan-zlatoust…
Odříkám se tě, satane!
Co si myslíš o těch, kdo se uchylují k čarování a k amuletům? Nevíš nic o mimořádných účincích Kristova kříže? Vždyť kříž zničil smrt, porazil hřích, vyprázdnil peklo, výrazně oslabil démonovu moc!
Proto vás snažně prosím, abyste se odřekli těchto falešných prostředků. Mějte důvěru v následující slova: „Odříkám se tě, satane!“ To je opravdu pomoc a opora. Podobně jako se nikdo neopováží vyjít na náměstí bez oblečení, tak také nikdy nesmíš vyjít z domu, aniž bys pronesl tato slova: Odříkám se tě, satane. Odříkám se tvého planého chvástání. Zříkám se toho, abych se ti klaněl. Chci přilnout výhradně k tobě, Kriste.“ Nikdy nevycházej ze svého příbytku, aniž bys pronesl tato slova, která pro tebe budou jako hůl, zbroj a nepřemožitelná síla. Společně s těmito slovy se na čele poznamenej znamením Kristova kříže.
(Jan Zlatoústý, Katecheze pro novokřtěnce, 2,5).
www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Odrikam-se-te-s…
Z patristických textů byl do češtiny dosud přeložen jen nepatrný zlomek. Vedle římskokatolických a (méně) protestantských snah existují i pravoslavné překlady, jež však mnohdy nejsou uváděny v oficiálních bibliografických soupisech. Tuto mezeru bychom chtěli zaplnit postupným zveřejňováním starších, dnes pozapomenutých, přesto kvalitních textů, jež vycházely v pravoslavných církevních periodikách. Prvním z nich je pasáž o modlitbě od sv. Jana Zlatoústého (Hlas pravoslaví, č. 10, 1961, s. 315, přel. P. A.)
Co znamená pro tělo sluneční teplo, to je pro duši věřícího modlitba. Neštěstí slepcovo spočívá v tom, že nevidí slunce; tím větší neštěstí křesťanovo, když se nemodlí ustavičně, když nepřivolává modlitbou do duše světlo Kristovo. Modlíme-li se, hovoříme s Bohem. Je to činnost, již má člověk společnou s anděly, jí vstupujeme do jejich společenství, moudrosti, chápání. Modlitba je jakési duchovní roucho, ozdobující naše duše neobyčejnou sličností a krásou.
Modlitba činí život věřícího správným a řádným, nedopouští do jeho duše nic nízkého a neslušného, vštěpuje mu odpor k mrzkému rozkošnictví. Co může být vyššího a božštějšího nad modlitbu. Ona je lékem pro ty, kdo mají nemocnou duši. Věřící potřebují modlitbu, tak jako stromy potřebují vodu. Jejich duše udržuje se svatými modlitbami a lehce nalézá cestu dobra.
Zbavíš-li se modlitby, učiníš něco podobného, jako bys vytáhl rybu z vody. Neboť jako ryba žije vodou, tak ty žiješ duchovně modlitbou. Skrze ni jako skrze vodu ty vyplouváš vzhůru, vystupuješ k nebesům, přibližuješ se k Bohu. Modlitba proměňuje věřící v chrámy Kristovy. Čím je zlato, drahé kamení, mramor v královských palácích, tím je modlitba v domech Kristových. Modlitba je víno spásy, ochránkyně nesmrtelnosti duše, nezničitelná stěna církve, nadějná ochrana, je strašná démonům, ale spasitelná ctnostným lidem. Jaký mají význam základy stavby pro celý dům, takový má modlitba význam pro duši.
nitriaorthodoxy.blogspot.cz/…/sv-jan-zlatoust…
Z homilie připisované svatému Janu Zlatoústému, biskupovi
(Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64,462-466)
Modlitba je světlem duše
Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem. Nemluvím ovšem o modlitbě vázané na vnějšek, ale o té, jež vychází …Více
Z homilie připisované svatému Janu Zlatoústému, biskupovi
(Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64,462-466)
Modlitba je světlem duše
Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem. Nemluvím ovšem o modlitbě vázané na vnějšek, ale o té, jež vychází ze srdce; jež se neomezuje na určitou dobu nebo hodinu, ale děje se bez ustání, ve dne v noci.
Nestačí se totiž soustředit na Boha pouze tehdy, kdy se oddáváme modlitbě. Také když jsme zaměstnáni jakýmikoli povinnostmi, ať už je to péče o chudé či jiné starosti anebo užitečné dobročinné dílo, je třeba dát se pronikat touhou po Bohu a myšlenkou na něj. Neboť všechno, co Boží láska ochutí jako sůl, se pak stane tím nejlahodnějším pokrmem pro Vládce veškerenstva. Věnujeme-li Bohu co nejvíce času, můžeme se neustále po celý život těšit z užitku, který z toho plyne.
Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s nevýslovnou láskou objímá Pána a jako dítě volající s pláčem po matce touží po nebeském mléku.1 Vyslovuje svá nejvlastnější přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené.
Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u Boha, dodává srdci odvahu, upokojuje duši. Ale mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské milosti. Apoštol o ní říká: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.2
Daruje-li Pán někomu takovouto modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit; nebeský pokrm, který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.
Když se chceš takto začít modlit, vymaluj svůj domov mírností a pokorou, osvětli jej světlem spravedlnosti a dobrými skutky jej vyzdob jako ryzím zlatem. Namísto mramoru a mozaiky jej okrášli vírou a velkodušností. A když to všechno zastřešíš modlitbou, bude stavba domu hotová. Takže Pán bude mít přichystaný dokonalý příbytek a ty ho přijmeš jako ve skvostném královském paláci. Z jeho milosti jako bys již měl v chrámu své duše umístěný jeho věrný obraz.
1 Srov. 1 Petr 2,2. 2 Řím 8,26b.
zdroj: Denní modlitba církve
(Supp., Hom. 6, De precatione: PG 64,462-466)
Modlitba je světlem duše
Modlitba, rozmluva s Bohem, je největší dobro. Znamená totiž společenství a jednotu s Bohem. A jako září tělesné oči, hledí-li do světla, tak i duše upřená na Boha září jeho nevýslovným světlem. Nemluvím ovšem o modlitbě vázané na vnějšek, ale o té, jež vychází ze srdce; jež se neomezuje na určitou dobu nebo hodinu, ale děje se bez ustání, ve dne v noci.
Nestačí se totiž soustředit na Boha pouze tehdy, kdy se oddáváme modlitbě. Také když jsme zaměstnáni jakýmikoli povinnostmi, ať už je to péče o chudé či jiné starosti anebo užitečné dobročinné dílo, je třeba dát se pronikat touhou po Bohu a myšlenkou na něj. Neboť všechno, co Boží láska ochutí jako sůl, se pak stane tím nejlahodnějším pokrmem pro Vládce veškerenstva. Věnujeme-li Bohu co nejvíce času, můžeme se neustále po celý život těšit z užitku, který z toho plyne.
Modlitba je světlem duše, je pravým poznáním Boha a prostřednicí mezi Bohem a lidmi. Duše se jí pozvedá až vzhůru do nebes, s nevýslovnou láskou objímá Pána a jako dítě volající s pláčem po matce touží po nebeském mléku.1 Vyslovuje svá nejvlastnější přání a dostává dary, které přesahují vše viditelné a přirozené.
Modlitba je naším ctihodným prostředníkem u Boha, dodává srdci odvahu, upokojuje duši. Ale mluvím-li o modlitbě, nedomnívej se, že jde o slova. Modlitba je touha po Bohu, je to nevýslovná láska, která nepochází z lidí, ale má původ v božské milosti. Apoštol o ní říká: Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit.2
Daruje-li Pán někomu takovouto modlitbu, je to bohatství, o něž jej nikdo nemůže připravit; nebeský pokrm, který sytí duši. Okusil-li jej kdo, navždycky bude toužit po Pánu, jako by jeho srdce zachvátil prudký oheň.
Když se chceš takto začít modlit, vymaluj svůj domov mírností a pokorou, osvětli jej světlem spravedlnosti a dobrými skutky jej vyzdob jako ryzím zlatem. Namísto mramoru a mozaiky jej okrášli vírou a velkodušností. A když to všechno zastřešíš modlitbou, bude stavba domu hotová. Takže Pán bude mít přichystaný dokonalý příbytek a ty ho přijmeš jako ve skvostném královském paláci. Z jeho milosti jako bys již měl v chrámu své duše umístěný jeho věrný obraz.
1 Srov. 1 Petr 2,2. 2 Řím 8,26b.
zdroj: Denní modlitba církve
"Zastyďme se alespoň před zvířaty, která mají vše společné: zemi, prameny, pastviny, hory i lesy. Člověk se pak stává krutějším než zvíře, když pronáší ta chladná slova: to je tvé, a toto mé."
sv. Jan ZlatoústýVíce
"Zastyďme se alespoň před zvířaty, která mají vše společné: zemi, prameny, pastviny, hory i lesy. Člověk se pak stává krutějším než zvíře, když pronáší ta chladná slova: to je tvé, a toto mé."
sv. Jan Zlatoústý
sv. Jan Zlatoústý
Mějte důvěru v následující slova: „Odříkám se tě, satane!“ To je opravdu pomoc a opora. Podobně jako se nikdo neopováží vyjít na náměstí bez oblečení, tak také nikdy nesmíš vyjít z domu, aniž bys pronesl tato slova: Odříkám se tě, satane. Odříkám se tvého planého chvástání. Zříkám se toho, abych se ti klaněl. Chci přilnout výhradně k tobě, Kriste.“