39:57
Osudy řeckokatolických kněží v Československu aneb Příběhy biskupů Ivana Ljavince a Jána Eugena Kočiše. Kdo vlastně jsou řeckokatolíci? V současné České republice se k této duchovní orientaci …Více
Osudy řeckokatolických kněží v Československu aneb Příběhy biskupů Ivana Ljavince a Jána Eugena Kočiše.
Kdo vlastně jsou řeckokatolíci?
V současné České republice se k této duchovní orientaci hlásí zhruba sedm tisíc lidí - většina ostatních tápe, plete si řeckokatolictví se starokatolictvím a někdy dokonce i s pravoslavím. Je tedy třeba základní vysvětlení, zpracované zejména podle církevní kroniky Neumlčená, kterou napsal církevní historik a spisovatel Václav Vaško.
Začátkem 11. století došlo k tzv. východnímu schizmatu, k rozkolu mezi západním křesťanstvím a částí východního (byzantského) křesťanství.
Věroučně se od sebe východní a západní křesťanské církve liší málo - nejdůležitější rozdíl je, že východní církve, nesjednocené s Římem, neuznávají papežský primát. Samy sebe nazývají církvemi ortodoxními nebo pravoslavnými, jsou autonomní, jejich nejvyšší hlavou je patriarcha.
V roce 1596 se však s Římem sjednotila část pravoslavných, žijících na rozhraní Polska, Běloruska a Ukrajiny - to byla tzv. brestská unie. A v roce 1649 došlo k dalšímu sjednocení s římskokatolickou církví, tentokrát se týkalo pravoslavných z východních oblastí Rakouska-Uherska a jde o tzv. užhorodskou unii.
Právě tak vznikla řeckokatolická orientace - někdy se proto řeckokatolíkům říká uniaté, správně se má mluvit o katolících byzantského nebo východního obřadu.
Uznávají papeže, věroučně jsou s římským směrem totožní, zachovávají si však původní liturgii v církevněslovanské nebo národní řeči a mají poněkud odlišné církevní právo. To se týká například celibátu.
Pod pravomoc tamního biskupa patřili i řeckokatolíci ze Slovenska. V roce 1818 zřídil papež Pius VII. samostatné prešovské biskupství - právě to zůstalo jako jediné na území Československa, když po II. světové válce převzal Podkarpatskou Rus Sovětský svaz. Na konci 18. století bylo v Mukačevu na Podkarpatské Rusi zřízeno samostatné řeckokatolické biskupství neboli eparchie, po čtyřech letech přesídlilo do Užhorodu.
V příštích Příbězích 20. století - v dokumentu, kterým Vás bude provázet Adam Drda - budou o osudech svých i řeckokatolické církve v Československu vyprávět dva muži, kteří mimo jiné významně přispěli k tomu, že byl komunistický režim ve svých likvidačních snahách nakonec neúspěšný.
První je biskup Ivan Ljavinec, narozený 18. dubna 1923 na Podkarpatské Rusi, druhým biskup Ján Eugen Kočiš, narozený na Slovensku 25. června 1926.
zdroj: www.rozhlas.cz/…/772401
Kdo vlastně jsou řeckokatolíci?
V současné České republice se k této duchovní orientaci hlásí zhruba sedm tisíc lidí - většina ostatních tápe, plete si řeckokatolictví se starokatolictvím a někdy dokonce i s pravoslavím. Je tedy třeba základní vysvětlení, zpracované zejména podle církevní kroniky Neumlčená, kterou napsal církevní historik a spisovatel Václav Vaško.
Začátkem 11. století došlo k tzv. východnímu schizmatu, k rozkolu mezi západním křesťanstvím a částí východního (byzantského) křesťanství.
Věroučně se od sebe východní a západní křesťanské církve liší málo - nejdůležitější rozdíl je, že východní církve, nesjednocené s Římem, neuznávají papežský primát. Samy sebe nazývají církvemi ortodoxními nebo pravoslavnými, jsou autonomní, jejich nejvyšší hlavou je patriarcha.
V roce 1596 se však s Římem sjednotila část pravoslavných, žijících na rozhraní Polska, Běloruska a Ukrajiny - to byla tzv. brestská unie. A v roce 1649 došlo k dalšímu sjednocení s římskokatolickou církví, tentokrát se týkalo pravoslavných z východních oblastí Rakouska-Uherska a jde o tzv. užhorodskou unii.
Právě tak vznikla řeckokatolická orientace - někdy se proto řeckokatolíkům říká uniaté, správně se má mluvit o katolících byzantského nebo východního obřadu.
Uznávají papeže, věroučně jsou s římským směrem totožní, zachovávají si však původní liturgii v církevněslovanské nebo národní řeči a mají poněkud odlišné církevní právo. To se týká například celibátu.
Pod pravomoc tamního biskupa patřili i řeckokatolíci ze Slovenska. V roce 1818 zřídil papež Pius VII. samostatné prešovské biskupství - právě to zůstalo jako jediné na území Československa, když po II. světové válce převzal Podkarpatskou Rus Sovětský svaz. Na konci 18. století bylo v Mukačevu na Podkarpatské Rusi zřízeno samostatné řeckokatolické biskupství neboli eparchie, po čtyřech letech přesídlilo do Užhorodu.
V příštích Příbězích 20. století - v dokumentu, kterým Vás bude provázet Adam Drda - budou o osudech svých i řeckokatolické církve v Československu vyprávět dva muži, kteří mimo jiné významně přispěli k tomu, že byl komunistický režim ve svých likvidačních snahách nakonec neúspěšný.
První je biskup Ivan Ljavinec, narozený 18. dubna 1923 na Podkarpatské Rusi, druhým biskup Ján Eugen Kočiš, narozený na Slovensku 25. června 1926.
zdroj: www.rozhlas.cz/…/772401
Libor Halik sdílí
- Nahlásit
Odstranit sdílení
Slovensko neislámské, křesťanské.
S úctou ke Kristu v eucharistii a k Panně MariiVíce
Slovensko neislámské, křesťanské.
S úctou ke Kristu v eucharistii a k Panně Marii
S úctou ke Kristu v eucharistii a k Panně Marii
Ibaže v Jeruzaleme a priľahlých oblastiach boli aj kresťania patriaci pod jeruzalemský patriarchát a tí boli latinskými križiakmi tiež olupení,vyháňaní a vraždení.Historické pramene to dosvedčujú.Netreba to ani zakrývať ani zľahčovať.
Medzi križiakmi by si našiel okrem zopár šľachetných kresťanov hlavne kadejakých skaderuka-skadenoha vyvrheľov,lotrov a podobne,ktorí sa chceli zachrániť pred …Více
Ibaže v Jeruzaleme a priľahlých oblastiach boli aj kresťania patriaci pod jeruzalemský patriarchát a tí boli latinskými križiakmi tiež olupení,vyháňaní a vraždení.Historické pramene to dosvedčujú.Netreba to ani zakrývať ani zľahčovať.
Medzi križiakmi by si našiel okrem zopár šľachetných kresťanov hlavne kadejakých skaderuka-skadenoha vyvrheľov,lotrov a podobne,ktorí sa chceli zachrániť pred zaslúženými trestami a vydali sa na krížovú výpravu.Takí sa potom vo Svätej zemi nezastavili pred ničím.
Medzi križiakmi by si našiel okrem zopár šľachetných kresťanov hlavne kadejakých skaderuka-skadenoha vyvrheľov,lotrov a podobne,ktorí sa chceli zachrániť pred zaslúženými trestami a vydali sa na krížovú výpravu.Takí sa potom vo Svätej zemi nezastavili pred ničím.
3 dalších komentářů od Filofej
Pápež nebol problém.Vlastne,pápeži si vôbec neželali zničenie krehkého spojenectva s Byzanciou.Pápež bol zhrozený z besnenia križiakov a dal to najavo.Problém boli Benátčania vedení Enricom Dandolom ale aj iní ziskuchtivci,ktorí si plášť s krížom obliekli iba z vypočítavosti.Chceli vydrancovať najbohatšie mesto vtedajšieho sveta a využiť jeho strategickú polohu na ovládnutie stredozemného mora.
Tie zlé vzťahy medzi grekokatolikmi a pravoslávnymi boli z veľkej časti "dielom" komunistov.Veľmi dobre vedeli,že "rozdeľuj a panuj" je najlepší spôsob ako urobiť z kresťanov nepriateľov.
Kto sa trošku pohybuje v dnešnej dobe v prostredí kde sú východní kresťania a pozná aj ľudí a vzťahy, vie,že sa už veľa zmenilo. K lepšiemu. Boľševik už nevladne a je možnosť aj viac cestovať a poznávať. …Více
Tie zlé vzťahy medzi grekokatolikmi a pravoslávnymi boli z veľkej časti "dielom" komunistov.Veľmi dobre vedeli,že "rozdeľuj a panuj" je najlepší spôsob ako urobiť z kresťanov nepriateľov.
Kto sa trošku pohybuje v dnešnej dobe v prostredí kde sú východní kresťania a pozná aj ľudí a vzťahy, vie,že sa už veľa zmenilo. K lepšiemu. Boľševik už nevladne a je možnosť aj viac cestovať a poznávať. Grekokatolici si v týchto slobodných časoch viac uvedomujú svoje východné korene,radi navštevujú aj svoje i pravoslávne monastiere a to pomáha k ich uvedomeniu si a prehĺbeniu vlastnej tradície. Majú v tom aj podporu pápežov,ktorí si uvedomujú akúm sú prínosom pre KC a že môžu splniť úlohu "mosta" pri znovuzjednotení Ríma s východnými pravoslávnymi cirkvami.
Je to beh na dlhé trate,prekonať to odcudzenie ktoré bolo prehĺbené krutosťami pri prepade Constantinopolu,Thesalonik,či Jeruzalema latinskými križiakmi,alebo pri násilnej pravoslavizácii grékokatolíkov po II.svetovej vojne.
Da vsi jedno budu!
Kto sa trošku pohybuje v dnešnej dobe v prostredí kde sú východní kresťania a pozná aj ľudí a vzťahy, vie,že sa už veľa zmenilo. K lepšiemu. Boľševik už nevladne a je možnosť aj viac cestovať a poznávať. Grekokatolici si v týchto slobodných časoch viac uvedomujú svoje východné korene,radi navštevujú aj svoje i pravoslávne monastiere a to pomáha k ich uvedomeniu si a prehĺbeniu vlastnej tradície. Majú v tom aj podporu pápežov,ktorí si uvedomujú akúm sú prínosom pre KC a že môžu splniť úlohu "mosta" pri znovuzjednotení Ríma s východnými pravoslávnymi cirkvami.
Je to beh na dlhé trate,prekonať to odcudzenie ktoré bolo prehĺbené krutosťami pri prepade Constantinopolu,Thesalonik,či Jeruzalema latinskými križiakmi,alebo pri násilnej pravoslavizácii grékokatolíkov po II.svetovej vojne.
Da vsi jedno budu!
Ján Eugen Kočiš se narodil 25.6.1926 v Pozdišovcích okres Michalovce. Po maturitě byl přijat do kněžského semináře v Prešově, kde studoval na vysoké bohoslovecké škole. Diecézní biskup Petr Pavel Gojdič OSBM, internovaný v biskupské rezidenci v době připravované likvidace řeckokatolické církve, propašoval představeným semináře dopis, ve kterém žádal, aby připravili bohoslovce na neveřejné …Více
Ján Eugen Kočiš se narodil 25.6.1926 v Pozdišovcích okres Michalovce. Po maturitě byl přijat do kněžského semináře v Prešově, kde studoval na vysoké bohoslovecké škole. Diecézní biskup Petr Pavel Gojdič OSBM, internovaný v biskupské rezidenci v době připravované likvidace řeckokatolické církve, propašoval představeným semináře dopis, ve kterém žádal, aby připravili bohoslovce na neveřejné svěcení. Mezitím 21.4.1950 obsadili seminář příslušníci STB, a tak se toto neveřejné svěcení nemohlo uskutečnit. Dne 28.4.1950 nastala totální likvidace řeckokatolické církve a oba dva její biskupové byli odvlečeni na neznámé místo. Svěcení bylo domluveno v Rožňavě. Dne 20.9.1950 bohoslovec Ján Eugen dostal povolávací rozkaz k vojsku, neboli do pracovního tábora PTP. Svěcení se uskutečnilo v poslední den vánoční dovolené 1.1.1951 v nemocniční kapli. Světitelem byl ThDr. Robert Pobožný, římskokatolický biskup v Rožňavě. Kněz Kočiš jako politicky nespolehlivý byl z PTP propuštěn do civilu až po třech letech a čtyřech měsících, tedy 31.12.1953.
Po propuštění byl zaměstnán jako expedient v pekárně ve Vranově nad Topľou. Volný čas využíval k pastoračním cestám po vesnicích na východním Slovensku, aby posloužil opuštěným řeckokatolickým věřícím. Když zjistil, že ho STB čeká na pracovišti, utekl a začal se skrývat. Zatkli ho až 7.2.1958. Po opakovaných soudech v Prešově a na Pankráci v Praze byl odsouzen na čtyři roky, z kterých si odseděl dva. V důsledku vedlejšího trestu zákazu pobytu v krajích Košice a Prešov se dostal k Plynostavu Pardubice jako kopáč, kde pracoval až do roku 1968 při rozvodu městského plynu.
Od 1.5.1968 byl požádán, aby odešel pomáhat do Oseku u Duchcova, tam internovanému biskupovi ThDr. Vasilovi Hopkovi. Od 1.9.1969 ho nově ustanovený prešovský ordinář Ján Hirka povolal do ústředí řeckokatolické církve v Prešově, kde pracoval jako ceremonář a aktuár 21 roků a 4 měsíce. Potom byl od 1.10.1991 správcem farnosti Ďurďoš.
Po rozpadu republiky v lednu 1993 byl zřízen Biskupský vikariát v Praze pod jurisdikcí Prešovského biskupství. Biskup Mons. Ján Hirka jmenoval o. Kočiše kancléřem Biskupského vikariátu. Když Svatý otec Jan Pavel II. erigoval v Praze Apoštolský exarchát, první exarcha biskup Mons. Ivan Ljavinec ho pak jmenoval generálním vikářem – protosyncelem.
Svatým otcem byl jmenován papežským prelátem dne 23.3.2002 za své zásluhy při obnově Řeckokatolické církve a za svou účinnou pomoc při vytváření struktur Apoštolského exarchátu řeckokatolické církve v ČR.
Dnes působí Mons. Ján Eugen Kočiš v apoštolském exarchátu jako biskupský vikář – syncel a vypomáhá v pastorační práci.
Dne 24.4.2004 byl Svatým otcem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem abrittským. Od 7.10.2006 byl emeritován.
zdroj: www.cirkev.cz/…/jan-eugen-kocis
Po propuštění byl zaměstnán jako expedient v pekárně ve Vranově nad Topľou. Volný čas využíval k pastoračním cestám po vesnicích na východním Slovensku, aby posloužil opuštěným řeckokatolickým věřícím. Když zjistil, že ho STB čeká na pracovišti, utekl a začal se skrývat. Zatkli ho až 7.2.1958. Po opakovaných soudech v Prešově a na Pankráci v Praze byl odsouzen na čtyři roky, z kterých si odseděl dva. V důsledku vedlejšího trestu zákazu pobytu v krajích Košice a Prešov se dostal k Plynostavu Pardubice jako kopáč, kde pracoval až do roku 1968 při rozvodu městského plynu.
Od 1.5.1968 byl požádán, aby odešel pomáhat do Oseku u Duchcova, tam internovanému biskupovi ThDr. Vasilovi Hopkovi. Od 1.9.1969 ho nově ustanovený prešovský ordinář Ján Hirka povolal do ústředí řeckokatolické církve v Prešově, kde pracoval jako ceremonář a aktuár 21 roků a 4 měsíce. Potom byl od 1.10.1991 správcem farnosti Ďurďoš.
Po rozpadu republiky v lednu 1993 byl zřízen Biskupský vikariát v Praze pod jurisdikcí Prešovského biskupství. Biskup Mons. Ján Hirka jmenoval o. Kočiše kancléřem Biskupského vikariátu. Když Svatý otec Jan Pavel II. erigoval v Praze Apoštolský exarchát, první exarcha biskup Mons. Ivan Ljavinec ho pak jmenoval generálním vikářem – protosyncelem.
Svatým otcem byl jmenován papežským prelátem dne 23.3.2002 za své zásluhy při obnově Řeckokatolické církve a za svou účinnou pomoc při vytváření struktur Apoštolského exarchátu řeckokatolické církve v ČR.
Dnes působí Mons. Ján Eugen Kočiš v apoštolském exarchátu jako biskupský vikář – syncel a vypomáhá v pastorační práci.
Dne 24.4.2004 byl Svatým otcem Janem Pavlem II. jmenován titulárním biskupem abrittským. Od 7.10.2006 byl emeritován.
zdroj: www.cirkev.cz/…/jan-eugen-kocis
Ještě jeden komentář od Stylita
„Na mnohých obcích jsme se museli snášet s pravoslavnými. Co se jich týče, cítil jsem, že mám před nimi respekt. Neprovokoval jsem, ale zároveň jsem se nedal. Doktor Uhjély, který se mnou sloužil na biskupství, taky chodil do terénu a jednou se vydal do farnosti Ublja blízko ruských hranic. Na svátek Nanebevstoupení Páně tam přišel sloužit a ten pravoslavný duchovní ho nepustil do kostela.…Více
„Na mnohých obcích jsme se museli snášet s pravoslavnými. Co se jich týče, cítil jsem, že mám před nimi respekt. Neprovokoval jsem, ale zároveň jsem se nedal. Doktor Uhjély, který se mnou sloužil na biskupství, taky chodil do terénu a jednou se vydal do farnosti Ublja blízko ruských hranic. Na svátek Nanebevstoupení Páně tam přišel sloužit a ten pravoslavný duchovní ho nepustil do kostela. Že prý to měl předem nahlásit… Jindy byl v této farnosti chrámový svátek. Klíče od kostela měli pravoslavní. Sloužil jsem ještě jinde, a když jsem přišel sem, byl kostel zamčený. Před týdnem měli oni pouť, teď jsme ji měli my a – kostel zamčený. Lidé chtěli otevřít kostel násilím, ale já jim řekl, ať to nedělají, že je to past. Dneska si otevřeme a zítra okres zakáže naše bohoslužby nadobro. Bylo to tak nachystané. Já už jsem předtím intuitivně cítil, že tam něco bude a nabalil jsem si roucha a knihy do kufru. Trochu poprchávalo, ale přesto jsem řekl: ,Postavte celtu a bude všechno.‘ Děkan a dr. Uhjély se vrátili od SNB (kam šli požádat o otevření) a oznámili, že se musíme rozejít. ,Nemožné‘, říkám, ,to by jsme prohráli, bude všechno.‘ – ,A kdo bude kázat?‘ – ,Já budu kázat‘, říkám. On se zastyděl a potom kázal sám. Přišli pravoslavní a ptali se: ,Proč jste nesloužili v kostele, vždyť klíč byl ve dveřích zevnitř.‘ V pondělí okres volal našeho a pravoslavného děkana, aby sepsali novou smlouvu, že stará je neplatná. Byla to léčka, chtěli nás odtamtud úplně vyloučit. Všechno ale bylo, nikomu se neukřivdilo a mravní výhra byla naše.“
Mons. Ján Eugen Kočiš
Mons. Ján Eugen Kočiš