ROBERT SARAH Den se již nachýlil

ROBERT KARDINÁL SARAH s NICOLASEM DIATEM

Den se již nachýlil
KARTUZIÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ 2023
HESPERION
BĚDA TI, JIDÁŠI IŠKARIOTSKÝ
„Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení.“ (Lk 19,40)
„Kdo je to zrádce?“
„Kdo něco přísahá, a přitom lže.“ William Shakespeare, Macbeth
Proč se znovu ujímám slova? Ve své poslední knize jsem vás vyzýval k tichu. Avšak nemohu už dál mlčet. Nesmím mlčet. Křesťané jsou de-zorientovaní. Každý den dostávám ze všech stran prosby o pomoc od těch, kdo už nevědí, čemu mají věřit. Každý den se v Římě setkávám s malomyslnými a zraněnými kněžími. Církev prožívá temnou noc. Za¬haluje ji a oslepuje tajemství nepravosti.
Denně se k nám dostávají nejotřesnější zprávy. Nemine týden, aby nevyšel najevo nějaký případ sexuálního zneužívání. Každé takové odhalení probodává naše srdce synů Církve. Jak řekl svátý Pavel VI., zaplavuje nás dým satanův. Církev, která by měla být místem světla, se stala brlohem temnot. Měla by být bezpečným a pokojným domovem rodiny a hle, stalo se z ní doupě zločinců. Jak můžeme snést, že mezi nás, do našich řad pronikli predátoři? Jsou mnozí věrní kněží žijící den co den jako svědomití pastýři, milující otcové, neochvějní vůdci. Z některých mužů Božích se však stali agenti Zlého. Jejich cílem se
stalo hanobení čistých duší těch nejmenších. Pošlapali Kristův obraz přítomný v každém dítěti.
Knězi celého světa se takovými ohavnostmi cítili poníženi a zrazeni. Církev prožívá v Ježíšových stopách tajemství bičování. Její tělo je tr¬háno. Kdo jí zasazuje tyto rány? Ti, kteří by ji měli milovat a chránit! Ano, odvážím se vypůjčit si slova papeže Františka: „Nad naší dobou se vznáší tajemství Jidášovo“. Zdmi Církve prosakuje tajemství zra¬dy. Zneužívání nezletilých to odhaluje tím nejodpornějším způsobem. Musíme však mít odvahu pohlédnout svému hříchu do tváře: tuto zra¬du připravovaly a způsobily mnohé jiné, méně viditelné, subtilnější, ale o to hlubší zrady. Tajemství Jidášovo prožíváme už dlouho. To, co se projevilo v plném světle, má hluboké příčiny a je třeba mít odvahu je jasně pojmenovat. Krize, kterou prožívají kněží, Církev i svět, je krizí radikálně duchovní, krizí víry. Zakoušíme tajemství nepravosti, tajem¬ství zrady, tajemství Jidášovo.
Dovolte, abych se spolu s vámi zamyslel nad postavou Jidáše. Ježíš ho povolal jako všechny apoštoly. Ježíš ho miloval! Poslal ho hlásat radostnou zvěst. Jidáš však nechal své srdce postupně ovládnout stra¬chem. Pomalu začal posuzovat Ježíšovo učení. Říkal si: tenhle Ježíš je příliš náročný a málo efektivní. Jidáš chtěl, aby Boží království přišlo na zem, a to hned, lidskými prostředky a podle jeho osobních plánů. A přitom slyšel Ježíše říkat: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše ces¬ty nejsou cesty moje“ (Iz 55,8). Jidáš se od něj přesto vzdálil. Krista už neposlouchal. Už ho nedoprovázel za dlouhých nocí v tichu a v mod¬litbě. Utíkal se k věcem tohoto světa. Zabýval se měšcem s penězi a ob¬chodem. Lhář i nadále chodil s Kristem, ale už v něj nevěřil. Reptal. Na Zelený čtvrtek večer mu Mistr umyl nohy. Jidášovo srdce muselo být opravdu zatvrzelé, aby ho to nedojalo. Pán před ním klečel jako pokor¬ný služebník a umýval nohy tomu, kdo ho měl zradit. Naposledy na něj upřel pohled plný laskavosti a milosrdenství. Avšak do Jidášova srdce už vstoupil dábel. Nesklopil zrak. V nitru jistě pronesl prastará slova vzpoury: non serviam, „nebudu sloužit“. Při Poslední večeři přijímal, i když už se rozhodl pro svůj plán. Bylo to první svatokrádežné svaté přijímání v dějinách. A Jidáš zradil.
Jeho jméno je navěky jménem zrádce a jeho stín dnes padá i na nás. Ano, zradili jsme jako on! Přestali jsme se modlit. Do všeho proniklo zlo aktivismu orientovaného na výkon. Snažíme se napodobovat or¬ganizaci velkých podniků. Zapomínáme, že jedině modlitba je krví, která může svlažit srdce Církve. Tvrdíme, že nemůžeme ztrácet čas. Chceme ho využít na užitečná sociální díla. Ten, kdo se přestal modlit, už zradil. Je připraven na jakékoli kompromisy se světem. Kráčí po cestě Jidášově.
Tolerujeme zpochybňování všeho. Zpochybňuje se katolická nauka. Ve jménu takzvaných intelektuálních postojů se teologové baví tím, že rozkládají dogmata a morálku zbavují jejího hlubokého smyslu. Mas¬kou Jidáše přestrojeného za intelektuála je relativismus. Jak se může¬me divit, dozvídáme-li se, že tolik kněží porušuje své sliby? Relativi¬zujeme smysl celibátu, dožadujeme se práva na soukromý život, což je v rozporu s posláním kněze. Někteří se dokonce domáhají práva na homosexuální chování. Skandály mezi kněžími a biskupy přicházejí jeden za druhým.
Jidášovo tajemství se šíří. Chci proto říci všem kněžím: zůstaňte silní a pravdiví. Jistě, kvůli některým budou vás všechny nálepkovat jako ho-mosexuály. Katolickou církev budou vláčet bahnem. Budou ji líčit tak, jako by byla složena ze samých pokryteckých a po moci bažících kněží. Ať se vaše srdce neznepokojuje! Na Velký pátek Pána Ježíše obviňovali ze všemožných zločinů a Jeruzalém vyl: „Ukřižuj! Ukřižuj!“. Navzdory tendenčním průzkumům, které vám - dokonce i na objednávku vedení Církve - představují katastrofální stav nezodpovědných duchovních s chudokrevným vnitřním životem, zůstaňte pokojní a důvěřujte jako Panna Maria a svátý Jan pod křížem. Nemorální kněží, biskupové a kardinálové nemohou zastínit zářivé svědectví více než čtyř set tisíc pastýřů, kteří každodenně po celém světě věrně, svatě a s radostí slouží Pánu. Přes prudké útoky, jimž možná bude muset čelit, Církev nezahy¬ne. Slíbil to Pán a jeho slovo je neomylné.
Křesťané se chvějí, kolísají, pochybují. Tato kniha je určena jim. Chtěl jsem jim říci: nepochybujte! Pevně se držte nauky! Držte se modlitby! Tuto knihu jsem zamýšlel jako povzbuzení pro křesťany a věrné kněze.
Tajemství Jidášovo, tajemství zrady je prudký jed. Ďábel se nás snaží přimět o Církvi pochybovat. Chce, abychom ji považovali za lidskou organizaci v krizi. Ona je však mnohem více než to: je pokračováním Krista. Ďábel nás vede k rozdělení a schizmatu. Chce, abychom uvěři¬li, že Církev zradila. Církev však nezrazuje. Je plná hříšníků, ale sama je bez hříchu. Vždycky bude mít dost světla pro ty, kteří hledají Boha. Nedejte se svést nenávistí, rozdělením, manipulací. Nemáme vytvářet strany, stavět se proti sobě navzájem. Už svátý Augustin řekl (list 105): „Mistr nás varoval před těmito nebezpečími, aby se lid neznepokojo¬val, dokonce ani špatnými pastýři: kvůli nim nesmíme opouštět Církev, tuto stolici pravdy [...] Neutápějme se tedy ve zlu rozdělení kvůli těm, kteří jsou zlí.“
Církev trpí, je vysmívána a má nepřátele uvnitř. Neopouštějme ji. Všichni pastýři jsou hříšníci, ale jsou i nositeli Kristova tajemství.
Co tedy máme dělat? Nejde o to zřizovat organizace a realizovat stra¬tegie. Jak si můžeme myslet, že bychom něco mohli zlepšit vlastními silami? To by znamenalo znovu propadat Jidášově smrtící iluzi.
Tváří v tvář vzedmutí hříchu v církevních řadách nás svádí pokuše¬ní vzít věci do vlastních rukou, pokušení chtít Církev očistit vlastními silami. To by byla chyba. Co bychom udělali? Utvořili stranu? Hnutí? To je nejvážnější svod: falešné lákadlo rozdělení. Pod záminkou konání dobra se rozdělujeme, kritizujeme, vyvoláváme rozkol. A dábel se smě¬je. Podařilo se mu svést dobré lidi zdáním dobra. Církev nemůžeme reformovat rozdělením a nenávistí. Chceme-li reformovat Církev, mu¬síme začít tím, že změníme sami sebe. Neváhejme každý na svém místě odsoudit hřích, počínaje tím svým.
Chvěji se při myšlence na nebezpečí, že nesešívané roucho Kristovo bude opět rozerváno. Pán Ježíš trpěl v agónii, protože již předem vi¬děl rozdělení křesťanů. Nekřižujme ho znovu! Jeho Srdce nás úpěnlivě prosí, žízní po jednotě. Ďábel se bojí toho, že ho pojmenujeme. Rád se skrývá v mlze nejednoznačnosti. Mluvme jasně. „Nazývat věci špat¬ným jménem znamená přispívat k neštěstí světa,“ řekl Albert Camus.
V této knize nebudu váhat mluvit rázně. S pomocí spisovatele a ese- jisty Nicolase Diata, bez něhož by se mnoho věcí neuskutečnilo a který mi od napsání knihy Bůh, nebo nic projevoval neochvějnou věrnost, se chci inspirovat slovem Božím, které je jako dvojsečný meč. Nemějme strach říct, že Církev potřebuje hlubokou reformu a že ta vede skrze naše obrácení.
Odpusťte mi, jestli vás některá moje slova budou šokovat. Nechci vás konejšit lživými uklidňujícími řečmi. Nejde mi o úspěch ani o po¬pularitu. Tato kniha je výkřikem mé duše. Je to výkřik lásky k Bohu a k mým bratřím. Vám křesťanům jsem povinován jedinou pravdou, která přináší spásu. Církev umírá, protože pastýři mají strach mlu¬vit pravdivě a jasně. Máme strach z médií, strach z veřejného mínění, strach z vlastních bratří! Dobrý pastýř však svůj život dává za své ovce.
Dnes vám chci na těchto stránkách nabídnout to, co je jádrem mého života: víru v Boha. Zanedlouho se objevím před věčným Soudcem. Jestliže vám nepředám pravdu, kterou jsem přijal, co mu potom řeknu? My biskupové bychom se měli třást při pomyšlení na své trestuhodné mlčení, své mlčení spoluviníků, své mlčení úslužnosti vůči světu.
Často se sám sebe ptám: co máme dělat? Když hrozí rozdělení, je třeba posilovat jednotu. Ta nemá nic společného s týmovým duchem, jaký existuje ve světě. Jednota Církve má zdroj v Srdci Ježíše Krista. Musíme zůstávat blízko něho, v něm. Toto Srdce, které se dalo pro¬bodnout kopím, abychom se v něm mohli skrýt, bude naším domovem. Jednota Církve spočívá na čtyřech pilířích. Modlitba, katolická nauka, láska k Petrovi a vzájemná láska se musejí stát prioritami naší duše a veškeré naší činnosti.
MODLITBA
Bez sjednocení s Bohem bude veškeré úsilí o upevnění Církve a víry marné. Bez modlitby budeme jen zvučícími cimbály. Klesneme na úro¬veň mediálních kejklířů, kteří nadělají tolik hluku, a přitom neprodu¬kují nic než vítr. Modlitba se musí stát naším nejniternějším dechem. Uvádí nás před Boží tvář. Máme jiný cíl? Máme my křesťané, kněží, biskupové jiný důvod existence než stát před Bohem a vést k tomu i ostatní? Je čas se tomu naučit! Je čas uvádět to do praxe! Ten, kdo se modlí, bude spasen, kdo se nemodlí, bude zatracen, říkal svátý Al¬fons. To chci zdůraznit, neboť Církev, která modlitbu nepokládá za své nejcennější dobro, spěje ke zkáze. Jestliže opět neobjevíme smysl dlou-hého, trpělivého bdění s Pánem, zrazujeme ho. Apoštolově to udělali: považujeme se za lepší než oni? Zejména kněží bezpodmínečně musejí mít duši modlitebníků. Bez ní by byla sebeefektivnější sociální činnost zbytečná, a dokonce škodlivá. Dala by nám iluzi, že sloužíme Bohu, třebaže bychom konali jen dílo Zlého. Nejde o to, abychom rozmno¬žovali pobožnosti. Jde o to zmlknout a klanět se. Jde o to padnout na kolena. Jde o to s bázní a úctou přistupovat k liturgii. Taje dílem Božím, nikoli divadlem.
Byl bych velice rád, aby moji spolubratři biskupové nezapomínali na svou velkou odpovědnost. Milí přátelé, chcete probudit Církev? Vrh¬něte se na kolena! To je jediná metoda. Budete-li postupovat jinak, to, co uděláte, nebude z Boha. Jen Bůh nás může zachránit. Neudělá to, nebudeme-li ho prosit. Jak bych si přál, aby z celého světa stoupala hluboká a nepřetržitá modlitba, aby se k Bohu nesly chvály a prosby v klanění. V den, kdy se tento tichý zpěv rozezní v srdcích, bude se Pán konečně moci dát slyšet a bude jednat skrze své děti. Dosud mu v tom bráníme svým neklidem a planými řečmi. Jestliže nespočineme na Kristovu Srdci jako svátý Jan, nebudeme mít sílu následovat ho až na kříž. Nenajdeme-li si čas na to, abychom poslouchali údery Srdce naše¬ho Boha, opustíme ho, zradíme ho, jak se to stalo i samým apoštolům.
KATOLICKÁ NAUKA
Jednotu Církve nemusíme vynalézat a konstruovat. Zdroj jednoty nás předchází a je nám dán. Je to Zjevení, které přijímáme. Bude-li každý hájit svůj názor, své inovace, bude se všude šířit rozdělení. Trá¬pí mě, když vidím tolik pastýřů prodávat katolickou nauku ve výpro¬deji a vnášet rozdělení mezi věřící. Křesťanskému lidu dlužíme jasné, pevné a stálé učení. Jak můžeme akceptovat, že biskupské konferen¬ce si vzájemně protiřečí? Tam, kde vládne zmatek, nemůže přebývat Bůh!
Jednota víry předpokládá jednotu magisteria v prostoru i v čase. Když je nám předkládáno nové učení, musí se vždy interpretovat v souladu s předcházející naukou. Zavádíme-li rozpory a revoluce, rozbíjíme jed¬notu, která svaté Církvi vládne po celá staletí. To neznamená, že jsme odsouzeni ke zkamenělosti. Každý vývoj však musí znamenat lepší po¬chopení a prohloubení minulosti. Hermeneutika reformy v kontinuitě, kterou tak jasně učil Benedikt XVI., je podmínkou jednoty sine qua non. Ti, kdo velmi hlučně ohlašují změnu a zlom, jsou falešní proroci. Neusilují o dobro stáda. Jsou to lidé najatí za mzdu, kteří podvodně pronikají do ovčince. Naše jednota se utváří na základě pravdy katolic-
ké nauky. Jiné prostředky neexistují. Chtít získávat mediální populari¬tu na úkor pravdy znamená znovu konat Jidášovo dílo.
Nebojme se! Jaký vzácnější dar můžeme nabídnout lidstvu než prav¬du Evangelia? Jistě, Ježíš je náročný. Ano, následovat ho znamená brát na sebe každodenně jeho kříž. Pokušení zbabělosti je všudypřítomné. Obzvlášť číhá na pastýře. Ježíšova nauka se zdá být příliš tvrdá. Kolik z nás pokouší myšlenka: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60). Pán se obrací k těm, které si vyvolil, k nám kněžím a bisku¬pům, a znovu se nás táže: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67). Dívá se nám do očí a každého z nás se ptá: neopustíš mě? Nerezignuješ na hlásání víry v celé její plnosti? Budeš mít odvahu kázat mou reálnou přítom¬nost v Eucharistii? Budeš mít odvahu volat mladé k zasvěcenému ži¬votu? Budeš mít sílu hlásat, že bez pravidelné zpovědi je v sázce smysl svátostného přijímání? Budeš směle připomínat pravdu o nerozlučitel- nosti manželství? Budeš mít dost lásky, abys to učinil i pro ty, kteří ti to možná budou vyčítat? Budeš mít odvahu laskavě vyzývat ke změně života rozvedené, kteří se zapletli do nového svazku? Dáváš přednost úspěchu, nebo chceš jít za mnou? Bůh chce, abychom mu spolu se svá¬tým Petrem plní lásky a pokory odpověděli: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života!“ (Jan 6,68).
LÁSKA K PETROVI
Papež je nositelem tajemství Šimona Petra, jemuž Kristus řekl: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou Církev“ (Mt 16,18). Ta¬jemství Petrovo je tajemstvím víry. Ježíš si přál svěřit Církev jedinému muži. Abychom si to lépe připomínali, dovolil, aby ho ten muž třikrát zradil, než mu dal klíče své Církve. Víme, že lodička Církve není pape¬ži svěřena kvůli jeho mimořádným schopnostem. Věříme však, že mu božský Pastýř bude vždy nápomocen, aby pevně zachoval zákon víry.
Nebojme se! Poslyšme Ježíše: „Ty jsi Šimon [...] Budeš se jmenovat Petr!“ (Jan 1,42). Od prvních hodin se spřádá tkanivo dějin Církve: zla¬tá nit neomylných rozhodnutí papežů, Petrových nástupců, černá nit lidských a nedokonalých skutků Šimonových následovníků. V tomto nepochopitelném překrývání vzájemně se prolínajících vláken cítíme jehlu vedenou neviditelnou rukou Boží, která na této tkanině pozorně vyšívá jediné jméno, jímž můžeme být spaseni, jméno Ježíše Krista.
Drazí přátelé, vaši pastýři jsou plní chyb a nedokonalostí. Opovrho¬vat jimi však jednotě Církve neprospívá. Nebojte se žádat od nich kato¬lickou víru, svátosti Božího života. Pamatujte na slova svátého Augus¬tina: „Když Petr křtí, křtí Ježíš. Avšak i když křtí Jidáš, pořád křtí Ježíš!“ (Homilie na evangelium podle svátého Jana, VIII). I nejnehodnější kněz zůstává při sloužení svátostí Božím nástrojem. Pohleďte, jak nás Bůh miluje! Svoluje, aby jeho eucharistické Tělo brali do svých svatokrá¬dežných rukou mizerní kněží. Domníváte-Ii se, že vaši kněží a biskupo¬vé nejsou svati, buďte svati za ně. Čiňte pokání, postěte se na smír za jejich chyby a ničemnosti. Jedině tak je možné nést břemeno druhého.
BRATRSKÁ LÁSKA
Pamatujme na slova Druhého vatikánského koncilu: „Církev je to¬tiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ Znetvořuje ji však tolik nenávisti a rozdělení. Je načase znovu mezi sebou najít trochu dobré vůle. Je čas ohlásit konec podezírání a nedůvěry! Pro nás katolíky je čas, slovy Be¬nedikta XVI., „nastoupit cestu skutečného vnitřního smíření“.
Píši tato slova ve své pracovně, z níž vidím na Svatopetrské náměstí, které rozpíná paže, aby objalo celé lidstvo. Vždyť Církev je matka, jež nám otevírá náruč. Pospěšme se do ní schoulit, přitisknout se k sobě navzájem. U ní jsme v bezpečí. Kristus na kříži otevřel náruč všem, aby ji mohla otevírat i Církev a abychom se v ní mohli smířit s Bohem i se sebou navzájem. Všem, na něž doléhá pokušení zrady, nesvárů, ma¬nipulace, Pán znovu říká tato slova: „Proč mě pronásleduješ? [...] Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ“ (Sk 9,4-5). Jestliže máme mezi sebou spory, jestliže se nenávidíme, pronásledujeme tím Ježíše.
Modleme se na okamžik před velkou Michelangelovou freskou v Six¬tinské kapli. Je na ní vyobrazen poslední soud. Poklekněme před Bo¬žím majestátem, který představuje. Obklopuje ho celý nebeský dvůr. Jsou zde světci držící nástroje svého umučení. Vidíme apoštoly, pan¬ny, neznámé svaté, kteří jsou tajemstvím Božího srdce. Všichni zpívají k Boží slávě a chvále. U jejich nohou zatracení v pekle vykřikují slova své nenávisti k Bohu. Zde si všichni náhle uvědomíme svou malost, svou nicotnost. My, kteří se domníváme, že máme tolik významných
myšlenek a potřebných plánů, zde náhle umlkáme, přemoženi Boží velikostí a transcendencí. Naplněni synovskou bázní pozvedáme zrak k vítěznému Kristu, který se každého z nás táže: „Miluješ mě?“. Nech¬rne jeho otázku zaznít. Nespěchejme s odpovědí.
Opravdu ho milujeme? Milujeme ho tolik, abychom pro něj zemřeli? Jestliže mu můžeme pokorně, prostě odpovědět: „Pane, ty víš všechno, ty víš dobře, že tě miluji,“ pak se na nás usměje, i Panna Maria a svati v nebi se na nás usmějí a řeknou každému křesťanovi, tak jako kdysi Františkovi z Assisi: „Jdi a obnov mou Církev!“. Jdi a naprav ji svou vírou, nadějí a láskou. Jdi a naprav ji svou modlitbou a věrností. Díky tobě se z Církve opět stane můj dům.
Robert kardinál Sarah Řím, pátek 22. dubna 2019
KRIZE VÍRY
NICOLAS DIAT: Domníváte se, že naše doba prochází krizí víry?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Dovolte mi odpovědět přirovnáním. Mám za to, že postoj moderního světa se podobá zbabělosti svátého Pet¬ra před utrpením Pána Ježíše, kterou popisuje evangelium. Ježíš byl právě zatčen. Petr, který ho zpovzdálí sledoval, vstoupil do dvora ve¬leknězova domu, bezpochyby hluboce otřesen. „Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla:,Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem!1 Ale on to zapřel: ,Nevím ani nerozumím, co povídáš.1 Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. Ta služka tam Pe¬tra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: ,To je jeden z nich.1 Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli:,Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galilejec!1 On se však za¬čal zaklínat a zapřísahat: ,Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!“1 (Mk 14,66-71).
Moderní svět zapřel Krista jako Petr. Současný člověk se Boha bojí, bojí se stát jeho učedníkem. Řekl: „Boha nechci znát.“ Obával se po¬hledu druhých. Ptali se ho, jestli zná Krista, a on odpověděl: „Neznám toho člověka.“ Styděl se za sebe, ale zapřísahal se: „Bůh? Nevím, kdo to je!“ Chtěli jsme zářit v očích světa, a proto jsme třikrát zapřeli svého Boha. Tvrdili jsme: nejsem si jist jím, evangelii, dogmaty, křesťanskou morálkou. Styděli jsme se za světce a mučedníky, červenali jsme se nad Bohem, jeho Církví a její liturgií, třásli jsme se před světem ajeho služebníky. Když Petr zapřel, Pán Ježíš na něj pohlédl. Kolik lásky
a milosrdenství, ale i výčitek a spravedlnosti bylo v tom pohledu! Petr se hořce rozplakal. Uměl však prosit o odpuštění.
Dokážeme Kristu pohlédnout do očí? Jsem přesvědčen, že moder¬ní svět odvrací zrak: má strach. Nechce vidět svůj obraz odrážející se v Ježíšově laskavém pohledu. Uzavírá se. Avšak jestliže ten pohled od¬mítne, skončí jako Jidáš v beznaději. To je smyslem současné krize víry. Nechceme hledět na toho, kterého jsme ukřižovali, a tak spějeme k se¬bevraždě. Tato kníhaje apelem na moderní svět, aby Bohu pohlédl do očí a konečně se mohl rozplakat.
Jak se dá definovat víra? Co znamená věřit?
To jsou otázky, které by nás měly neustále pronásledovat. Musíme se ptát po smyslu své víry, abychom nežili na periférii sebe samých, povrchně, v rutině nebo lhostejnosti. Existují žité skutečnosti, které je těžké definovat, například láska nebo zkušenost niterné intimity s Bo¬hem. Uchvacují celou existenci a zmocňují sejí, převracejí ji a vnitřně proměňují. Chceme-li se pokusit vykoktat něco o víře, řekl bych, že víra je naprostá a absolutní důvěra člověka vůči Bohu, s nímž se osob¬ně setkal. Někteří lidé se prohlašují za nevěřící, ateisty nebo agnosti- ky. Lidský duch podle nich nemůže vůbec nic vědět o vnitřní podstatě, původu a určení věcí. Takoví lidé jsou hluboce nešťastní. Podobají se velikým řekám, které nemají prameny, jež by je živily. Jsou podobní stromům nelítostně odťatým od kořenů a odsouzeným k zániku. Dříve nebo později uschnou a zahynou. Ti, kdo nemají víru, jsou jakoby lidmi bez otce a matky, kteří by je zplodili a pomáhali jim vnímat tajemství života. Vždyť víra je skutečnou matkou. V Aktech mučedníků se římský prefekt Rusticus táže křesťana Hieraxe: „Kdo jsou tvoji rodiče?“ On odpovídá: „Naším skutečným otcem je Kristus a matkou víra v něj.“ Nevěřit v Boha a být tak zbaven matky je velké neštěstí.
Naštěstí je mnoho mužů a žen, kteří se prohlašují za věřící. Četní lidé přikládají víře v nějakou transcendentní skutečnost velkou důležitost. Někteří mají bohy, kteří se často prezentují v podobě více či méně zo¬sobněných mocností ovládajících lidi. Vyvolávají hrůzu a bázeň, strach a úzkost. Odtud pochází pokušení magie a modloslužby. Člověk si představuje, že tito bohové žádají krvavé oběti, jež přilákají jejich pří¬zeň nebo smíří jejich hněv.
Jeden muž v historii lidstva, Abrahám, dokázal provést naprostý ob¬rat, protože objevil víru jako zásadně osobní vztah s jediným Bohem. Tento vztah začal bezvýhradnou důvěrou v Boží slovo. Abraham usly¬šel slovo a výzvu a okamžitě uposlechnul. Bůh po něm autoritativně a radikálně žádal, aby opustil svou zemi, rodiště a dům svého otce a odešel „do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1).
Víra je tedy „ano“ Bohu. Od člověka vyžaduje, aby opustil své bůžky, svou kulturu, všechny lidské jistoty a bohatství a vstoupil do země, kul¬tury a dědictví Božího. Víra spočívá v tom, že se necháme vést Bohem. Stává se naším jediným bohatstvím, naší přítomností i budoucností, naší silou, oporou, jistotou, naší neotřesitelnou skálou, o niž se může¬me opřít. Víru žijeme, když dům svého života budujeme na skále, jíž je Bůh (Mt 7,24). Proto může Hospodin říci člověku: „Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte!“ (Iz 7,9).
Abrahámova víra se vyvíjí, zapouští kořeny a sílí v interpersonálním spojení utvořeném z nezničitelných pout s jeho Bohem. Víra implikuje a vyžaduje věrnost - tou se projevuje a vyjadřuje nepomíjející závazek lnout jedině k Bohu. Věrnost je především věrností Boha, který vždy dodržuje svá zaslíbení a nikdy neopouští ty, kdo ho hledají (Ž 9,11): „Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dob¬ro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali“ (Jr 32,40; Iz 61,8; Iz 55,3).
Víra je nakažlivá. Pokud tomu tak není, znamená to, že zeslábla. Je jako slunce: plane, osvěcuje, ozařuje a zahřívá všechno, co kolem ní obíhá. Silou své víry Abrahám přivedl celou svou rodinu a své potomky k osobnímu vztahu s Bohem. Jistě, víra je hluboce osobní úkon, ale také je třeba ji vyznávat v rodině, v Církvi, v církevním společenství. Moje víra je vírou Církve. Proto Bůh sám sebe nazývá Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jákobovým (Ex 3,6), Bohem praotců izraelského lidu.
Víra roste intenzivním životem modlitby a kontemplativním tichem. Živí se a upevňuje každodenním setkáváním s Bohem v postoji adora¬ce a tiché kontemplace. Vyznáváme ji v krédu, slavíme v liturgii, žijeme praktikováním přikázání. Dosahuje růstu vnitřním životem, životem v adoraci a modlitbě. Žije z liturgie, katolické nauky a celé tradice Círk¬ve. Jejími hlavními zdroji jsou Písmo svaté, církevní Otcové a magis- terium.
Je-li pro nás nesnadné a obtížné poznávat Boha a navázat s ním osob¬ní důvěrné vztahy, můžeme ho doopravdy vidět, slyšet, dotýkat se ho, rozjímat o něm prostřednictvím jeho slova a svátostí. Dobré podmín¬ky pro vstup do kontaktu s Bohem si vytváříme upřímnou otevřeností vůči pravdě a kráse stvoření, ale i schopností vnímat smysl mravního dobra, pozorností k hlasu svědomí, neboť tuto touhu po nekonečném životě nosíme v sobě: „Ptej se krásy země,“ praví svátý Augustin, „ptej se krásy moře, ptej se řídkého vzduchu, který je všude, ptej se krásy oblohy [...], ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Hleď, jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání. Tyto krásy jsou podří¬zeny změně. Kdo je stvořil, když ne ten nejkrásnější, který není podří¬zen žádné změně?“ (Sermo 241,2).
V očích mnoha našich současníků byla víra dostatečným světlem pro dřívější společnosti. Avšak pro moderní dobu, věk vědy a techniky, je světlem klamným, bránícím člověku odvážně pěstovat vědění. Dokon¬ce prý byla brzdou lidské svobody a udržovala člověka v nevědomosti a strachu.
Tomuto soudobému smýšlení dává skvělou odpověď papež Franti¬šek: „Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěco¬vat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z původnějšího zdroje. V posledku musí přicházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bo¬hem, který nás volá a zjevuje nám svoji lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a stavět život. Přetvořeni touto láskou, obdržíme nové oči, zakusíme, že je v ní velký příslib plnosti, a otevře se nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, jeví se jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši cestu v čase. [...] Chápeme tedy, že víra nepřebývá v temnotě, je svět¬lem v našich temnotách“ (Lumen fidei, 4). Člověk zbavený světla víry je jako sirotek, neboli, jak jsme zmínili výše, podobá se někomu, kdo nikdy nepoznal otce ani matku. Nemít otce ani matku je smutné a od-lidšťující. Pro první křesťany byla víra jakožto setkání s živým Bohem, který se zjevil v Ježíši Kristu, „matkou“, protože je přiváděla ke světlu, plodila v nich božský život, novou zkušenost, zářivou vizi existence, pro niž musí být člověk připraven vydat veřejné svědectví až k prolití krve, až k smrti.
Je však třeba s dostatečnou naléhavostí podtrhnout, že víra je neoddělitelně spjata s obrácením. Je to rozchod se životem v hříchu, s modlami a s každým „zlatým teletem“, které jsme si sami vyrobili, a návrat k Bohu živému a pravému v setkání, jež nás vyvede z míry a naprosto obrátí. Setkání s Bohem je současně hrozivé a upokojující. Věřit znamená odevzdat se Bohu a jeho milosrdné lásce, lásce, která nás vždy přijímá, zahrnuje odpuštěním, povzbuzuje a orientuje v živo¬tě a mocně se projevuje ve schopnosti napravit pokřivení našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se stále znovu proměňovat voláním Boha, který nám stále opakuje: „Navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování“ (JI 2,12-13). Náš návrat k Pánu a nové smlouvě s ním, naše opravdové obrácení skrze odpověď lásky, se však musí uskutečnit pravdivě a hmatatelně, nikoli pouze teoreticky nebo pomocí teologických či kanonických fines. Od lidu Staré smlouvy se příliš nelišíme. Izrael, na nějž za jeho cizolož¬ství a nevěrnost často dopadala Boží ruka, byl přesvědčen, že návrat do Boží milosti a osvobození může najít v ledabylém pokání a bez hlu¬bokých kořenů. Proroci takovéto povrchní, sentimentální pokání bez skutečného rozchodu s hříchem, bez skutečného opuštění stavu hří¬chu a model, které okupovaly srdce lidí, energicky odmítali. Jedině ka-jícnost vycházející z největší hloubky srdce může získat Boží odpuštění a slitování.
Víra je rovněž a především církevní skutečností. Bůh nám dává víru prostřednictvím naší svaté matky Církve. Tak se víra každého z nás za¬řazuje do víry společenství, do církevního „my“. Světlo víry je světlo vtělené, které vychází ze zářícího života Ježíše Krista. „Ježíšovo světlo září v tváři křesťanů jako v zrcadle a tak se šíří a dosahuje až k nám, abychom také my mohli mít účast na tomto vidění a odrážet k ostatním Jeho světlo, jako v liturgii Velikonoční svíce paškál rozsvěcuje mnoho jiných svící. Víra se předává takříkajíc formou kontaktu, od osoby k osobě, jako se plamen zapaluje od jiného plamene. Křesťané ve své chudobě zasévají sémě tak plodné, že se stává velkým stromem a je schopné naplnit svět plody“ (Lumen fidei, 37).
Věřit sám není možné, tak jako není možné se sám ze sebe narodit nebo sám sebe zplodit. Víra není jen individuální rozhodnutí, k němuž
věřící dochází ve svém nitru. Není to izolovaný vztah mezi mnou a bož- I
ským Tý, mezi autonomní osobou a Bohem. Dnes by někteří lidé chtěli 1
víru redukovat na subjektivní soukromý prožitek. Víra se nicméně vždy 1
odehrává ve společenství Církve, neboť tam se Bůh zjevuje v plnosti I
a tam se s ním můžeme setkat s takovým, jaký vpravdě je. 1
Joseph Ratzinger v odpovědích na otázky kněží 10. června 2010 řekl: ]
„Neexistuje žádná většina převažující nad většinou svátých: pravou |
většinou jsou v církvi svati a podle svátých se musíme orientovat!“1 i
V čem tento důraz na svatost dnes obzvlášť rezonuje? j
Někteří lidé by si přáli, aby se Církev transformovala po vzoru mo- 1
derních demokracií. Vláda v ní by pak patřila většině. Tím by se však 1
Církev z rodiny založené Bohem změnila v čistě lidskou společnost. I
V dějinách Církve víru zachraňovala „hrstka“, malá skupina věřících, J
kteří zůstávají věrní Bohu a jeho smlouvě. Je to pahýl, který se vždy <
znovu obnoví, protože strom neumírá. Vždycky zůstane malé stádce, j
třebas zbavené všeho, jako vzor pro Církev a pro svět. Světci nalezli
Boha. Tito muži a ženy našli to nejzákladnější. Oni jsou úhelným ka- I
menem lidstva. Země se obrozuje a obnovuje svátými a jejich nehynou¬
cí láskou k Bohu i k lidem, které touží vést k věčné spáse. |
Žádná lidská snaha, žádný talent ani šlechetnost nemohou proměnit ’
duši a dát jí Kristův život. Spasit a posvěcovat duše a dát Církvi růst
může jen milost a Ježíšův kříž. Zvyšovat úsilí, domnívat se, že metody 1
a strategie jsou účinné samy o sobě, bude vždycky jen ztráta času. Jedi- I
ně Kristus může dát duším svůj život, a dává ho v té míře, v níž on sám 3
žije v nás a zcela se nás zmocňuje. Tak je tomu u světců. V celém jejich i
životě, ve všech jejich skutcích, v každé jejich touze přebývá Pán Ježíš. ।
Stupeň apoštolské kvality apoštola spočívá výhradně v jeho svatosti 1
a v intenzitě jeho modlitebního života. i
Denně vidíme, jak se bez jakéhokoli výsledku horlivě a štědře vyna- j
kládá neslýchané množství práce, času a úsilí. Celé dějiny Církve však |
ukazují, že na proměnu tisíců duší stačí jeden světec. Vzpomeňme na- 1
příklad na faráře z Arsu. Nedělal nic kromě toho, že byl svátý a hodiny j
trávil před svatostánkem, a do malé neznámé vesnice přitáhl zástupy 1
lidí ze všech koutů světa. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, která po něko¬lika letech strávených ve venkovském karmelitánském klášteře zemře¬la na tuberkulózu, nedělala nic kromě toho, že byla svátá a milovala jedině Ježíše. A přece změnila milióny duší. Hlavní starostí všech Je¬žíšových učedníků musí být posvěcení. Na první místo ve svém životě musejí klást modlitbu, tichou adoraci a Eucharistii. Bez toho zůstane všechno ostatní jen marnou agitací. Světci milují, žijí v pravdě a starají se o přivádění hříšníků k pravdě Kristově. Tuto pravdu nesmějí nikdy zamlčovat ani projevovat sebemenší servilitu vůči hříchu či omylu. Láska k hříšníkům a k lidem, kteří se mýlí, vyžaduje i neúprosný boj proti jejich hříchům a omylům.
Zrakům současníků jsou světci často skryti. O kolika svátých v klᚬterech se svět nikdy nedozví?
Velice mě mrzí, že řada biskupů a kněží zanedbává své základní poslá¬ní, totiž vlastní sebeposvěcení a hlásání Evangelia Pána Ježíše, a mís¬to toho se věnují společensko-politickým problémům, jako je životní prostředí, migrace nebo bezdomovectví. Účastnit se těchto diskusí je chvályhodné. Jestliže však tito klerici zanedbávají evangelizaci a vlast¬ní posvěcení, agitují zbytečně. Církev není demokracií, kde nakonec rozhodne největší počet lidí. Církev je svátým lidem. Ve Starém zákoně malý a stále pronásledovaný lid bez přestání obnovuje svátou smlouvu svatostí své každodenní existence. V prvotní Církvi křesťané sami sebe nazývali „svati“, protože celý jejich život byl prostoupen přítomností Krista a světlem jeho Evangelia. Byli menšinou, a přesto změnili svět. Kristus svým věrným nikdy neslíbil, že budou většinou.
Přes sebevětší misijní úsilí Církev ve světě nikdy nepřevládala. Vždyť poslání Církve je posláním lásky, a láska nevládne. Je tu proto, aby sloužila a umírala, aby lidé měli život a měli ho v hojnosti. Jan Pavel II. pravdivě říkal, že jsme teprve na počátku evangelizace.
Síla křesťana pochází z jeho vztahu k Bohu. Křesťané mají v sobě ztě-lesňovat Boží svatost a vzít na sebe výzbroj světla (srov. Řím 13,12) „opásáni kolem beder životem podle pravdy, oblečeni pancířem spra¬vedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se hned chraňte vírou jako štítem“ (Ef 6,14-16). Tak budeme mocně vyzbrojeni do velké bitvy svátých, totiž modlitby. Modlitba je boj. Sva¬tý Pavel píše Římanům: „Prosím vás, bratři, pro našeho Pána Ježíše Krista a pro lásku Ducha, abyste při mně stáli tím, že se za mne budete modlit usilovně k Bohu“ (Řím 15,30). A Kolosanům: „Vzkazuje vám pozdrav váš krajan Epafras. Tento služebník Krista Ježíše nepřestává o vás v modlitbách zápasit, abyste byli pevní a zralí a s přesvědčením plnili vždycky Boží vůli“ (Kol 4,12).
První kniha Mojžíšova popisuje tajemnou scénu, fyzický zápas Jáko¬ba s Bohem. Představa, že si Jákob troufá prát se s Bohem, je působivá. Boj trvá celou noc. Nejprve se zdá, že Jákob zvítězí, ale jeho tajemný soupeř mu poranil kyčelní kloub a ten se mu během zápolení vykloubil. Poranění z tohoto nočního boje ponese Jákob navždy a od této chví¬le se stane symbolem Božího lidu: „Nebudou tě už jmenovat Jákob, nýbrž Izrael, neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls“ (Gn 32,29). Své jméno Bůh Jákobovi neodhalil, ale požehnal mu a dal mu nové jméno. Tato scéna se stala obrazem duchovního boje a účin¬nosti modlitby. V noci, v tichu a samotě bojujeme s Bohem v modlitbě.
Světci jsou lidé, kteří bojují s Bohem celou noc, dokud nevzejde jitřenka. Tímto bojem rosteme a stáváme se skutečnými lidmi a dět¬mi Božími, protože „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista [...] si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svati a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,3-4).
Bůh si nás vyvolil, abychom se mu klaněli. Avšak člověku se nechce padat na kolena. Adorace spočívá v tom, že před Bohem zaujímáme postoj pokory a lásky. Nejde o čistě rituální úkon, nýbrž o gesto uznání Boží svrchovanosti, které vyjadřuje vděčnost dítěte. Nemusíme o nic prosit. Klíčové je setrvat ve vděčnosti.
Podle Josepha Ratzingera, pozdějšího Benedikta XVI., je krize Círk¬ve především krizí víry.
V projevu k římské kurii 22. prosince 2011 Benedikt XVI. uvažoval, že „jádrem krize církve v Evropě je krize víry. Pokud na ni nenalezne¬me odpověď, [...] budou všechny jiné reformy neúčinné.“ Když Joseph Ratzinger hovoří o „krizi víry“, je třeba chápat, že nejde především o intelektuální či teologický problém v akademickém smyslu slova. Jde o „živou víru“, víru, která prostupuje a proměňuje celý život. „Pokud víra neobnoví svou životnost a nestane se hlubokým přesvědčením a reálnou silou skrze setkání s Ježíšem Kristem, budou všechny jiné reformy neúčinné,“ dodal onoho dne Benedikt XVI. Tato ztráta smyslu pro víru je nejhlubším zdrojem krize civilizace, v níž žijeme. Tak jako v prvních staletích křesťanství v době úpadku římské říše i dnes se zdá, že jsou všechny lidské instituce na cestě dekadence. Vztahy mezi lidmi, politické, společenské, ekonomické i kulturní, jsou stále obtížnější. Ztrátou smyslu pro Boha jsme podkopali základy celé lidské civilizace a otevřeli dveře totalitnímu barbarství.
Benedikt XVI. tuto myšlenku skvěle vysvětlil v katechezi ze 14. prosince 2012: „Člověk oddělený od Boha je však ve skutečnosti redukován na jednu jedinou dimenzi, tu horizontální. A právě tento redukcionismus je jednou ze zásadních příčin totalitarismů, které měly v minulém století tragické následky, a také krize hodnot, kterou vidíme v nynější realitě. Zatemněním vztahu k Bohu byl zatemněn také etický horizont, který uvolnil prostor relativismu a dvojznačnému pojetí svobody, které místo aby člověka osvobozovalo, přivazuje jej k idolům. Pokušení, kterým Ježíš čelil na poušti před svým veřejným vystoupením, dobře představují ony ,idoly1, které člověka okouzlují, když nepřekračuje sebe samého. Pokud Bůh přestává být středem, pak člověk ztrácí svoje pravé místo, nenachází už svoje postavení v tvor¬stvu, ve vztazích ke druhým.“
U této myšlenky bych se chtěl zastavit. Odmítání skutečnosti, že Bůh může zasahovat do všech stránek lidského života, znamená odsoudit člověka k osamění. Nadále není ničím jiným než izolovaným jedincem bez původu a konečného cíle. Je odsouzen bloudit světem jako barbar¬ský nomád a neví, že je synem a dědicem Otce, který ho stvořil z lásky a volá ho, aby se podílel na jeho věčném štěstí. Je hlubokým omylem domnívat se, že Bůh naši svobodu omezuje nebo nás o ni připravuje. Přichází nás naopak vysvobodit ze samoty a dát naší svobodě smysl. Moderní člověk učinil sám ze sebe tak autonomního vězně rozumu, až začal být osamocený a autistický. „Zjevení je vpád živého a pravého Boha do našeho světa. Vysvobozuje nás ze žaláře našich teorií, jehož mříže nás mají chránit proti Božímu vpádu do našeho života. [...] Bída filosofie, to znamená bída, do níž byl uvržen pozitivistický rozum, se stala bídou naší víry. Tu nelze osvobodit, jestliže se rozum neotevře novosti. Zůstávají-li dveře metafyzického poznání uzavřeny, jsou-li hranice lidského vědění, tak jak je stanovil Kant, nepřekročitelné, pak víra nutně musí chřadnout: dochází jí dech,“ napsal Joseph Ratzinger v článku „La théologie, un état des lieux“ („Teologie: současný stav“; Communio, XXI1-1, únor 1997).
Tato nemoc civilizace se projevuje už dlouho. Kritického momentu dosáhla na konci druhé světové války. Střet Církve a modernity na Zá¬padě způsobil utrpení a pochybnosti u mnoha kněží i laiků. Teolog Jose¬ph Ratzinger to popsal obzvlášť jasně v přednášce na Katolických dnech v Bambergu. Situaci Církve v současném světě přirovnal k obrazu neo- gotické katedrály v New Yorku, obklopené ocelovými monstry, mrako¬drapy, které ji převyšují. Věže katedrál tyčící se nad městy kdysi připo¬mínaly věčnost; nyní se posvátná budova zdá podrobená a ztracená ve světě. Rodící se moderní doba Církví opovrhovala. Intelektuálové již její nauku nechápali. Vznikal dojem, že toto nedorozumění nelze zažehnat. Odtud pramenilo přání zejména v mládežnických hnutích osvobodit se od některých staromódních, překonaných detailů. Jádro křesťanského života se stávalo pro mnohé lidi nesrozumitelné a ti pak už viděli právě jen tyto podružné detaily. Joseph Ratzinger uvádí jako příklad zastaralý styl některých teologických textů před Druhým vatikánským koncilem, vnějškový způsob chování římské kurie nebo přehnanou okázalost ba¬rokních pontifikálních liturgií. Tyto příčiny zbytečných nedorozumění a pohoršení bylo nutno odstranit. Existovala naléhavá potřeba vyjádřit jádro Evangelia, jemuž moderní lidé mohli porozumět.
Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium etspes Dru¬hého vatikánského koncilu chtěla dědictví Církve oprášit, aby bylo možné ho lépe uplatnit. Avšak jakmile šlo o to definovat vztah Církve k dnešnímu světu novými slovy, ukázalo se, že jde o mnohem víc než jen o probírku slovních obratů z jiné doby.
Nacházet nové formy evangelizace, které moderní svět dokáže po¬chopit a přijmout, je legitimní. Je však naivní a povrchní chtít svět za každou cenu smířit s Církví. Dokonce je to známka teologické zasle¬penosti. „V naší době,“ prohlásil Joseph Ratzinger v projevu k římské kurii při příležitosti přání k Vánocům v prosinci 2005, „zůstává Církev ,znamením, kterému se bude odporovat* (Lk 2,34). Nikoli bezdůvod¬ně dal Jan Pavel II. ještě jako kardinál tento titul duchovním cvičením, která měl v roce 1976 pro papeže Pavla VI. a římskou kurii. Koncil nemohl mít v úmyslu zrušit tento evangelní odpor proti nebezpečím světa a lidským omylům. Naopak jeho cílem jistě bylo odstranit mylné či povrchní rozpory, aby mohl našemu světu ukazovat náročnost Evan¬gelia v celé jeho velikosti a čistotě. Krok, který koncil učinil směrem k moderní době a který byl značně nepřesně prezentován jako ,otevírá¬ní se světu“, náleží definitivně k věčnému problému vztahu mezi vírou a rozumem, jenž se objevuje ve stále nových formách.“
Někteří lidé se opírají o pojem vtělení a tvrdí, že Bůh se přišel se svě¬tem setkat a posvětit ho. Od té doby se podle nich svět a Církev musejí smířit. Naivně se domnívají, že být křesťanem znamená radostně se ponořit do světa. V opozici vůči tomuto nezralému irenismu kardinál Ratzinger poznamenává, že vtělení v Novém zákoně nelze chápat ji¬nak než ve světle Kristova utrpení a zmrtvýchvstání. V kázání apoštolů zaujímá zpráva o zmrtvýchvstání, sama neoddělitelně spjatá s křížem, ústřední místo. Benedikt XVI. ve zmiňovaném projevu dále prohlásil: „Avšak v každém případě můžeme říci tolik: Kdyby obrátit se k světu znamenalo pro Církev odvrátit se od kříže, nevedlo by to k její obnově, nýbrž kjejímu konci. Obrací-li se Církev ke světu, nemůže to znamenat, že tím ruší pohoršení kříže, ale jedině to, že ho nově zpřístupňuje v celé jeho nahotě a odstraňuje všechna druhotná pohoršení, která se zaved¬la, aby ho zakryla, a v nichž bohužel bláhovost lidského sobectví velmi často překrývá bláhovost Boží lásky. To způsobuje falešné pohoršení lidem všech dob. Věřit tomu, že věčný Bůh se stará o nás lidi a zná nás, že Nepostižitelný se stal vnímatelným v člověku Ježíši, že Nesmrtelný trpěl na kříži, že nám smrtelníkům je přislíbeno zmrtvýchvstání a věč¬ný život, je požadavek, který moderního člověka dráždí. Toto pohorše¬ní křesťanství koncil nemohl a nechtěl zrušit. Musíme ale dodat: tento prvotní skandál, který nelze zrušit, aniž bychom tím současně nezrušili i křesťanství, byl v dějinách velmi často překryt druhotným skandálem na straně hlasatelů víry, pohoršením, které naprosto nevyjadřuje jádro křesťanské zvěsti, ale ochotně se za to prvotní nechá zaměnit a velice rádo zaujímá postoj mučedníka, zatímco ve skutečnosti je obětí jedině své vlastní omezenosti a svéhlavosti.“
Chci zdůraznit tento zásadní bod: Ježíš Kristus je právě skrze svůj kříž jediným zdrojem spásy a milosti. Obětí své smrti zvítězil nad hříchem a dává nám nadpřirozený život, život v přátelství s ním, který se dovrší životem věčným. K tomu, abychom v Ježíši Kristu nalezli Boži život, jenž nám je dán, nevede jiná cesta než kříž, který Církev nazývá spes unica, jediná naděje. Kříž, o němž svátý Pavel říká: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14). Svatý Pavel hovoří přímočaře: při hlásání Evangelia „nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného“ (1 Kor 2,2). Na odčinění Ada¬movy neposlušnosti a pýchy se Ježíš z lásky ponížil „a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,8-9). Těmito pro křesťanství zásadními slovy svátý Pavel vysvětluje, že Boží vítězství se rodí na kříži. Křížem je napravena lidská přirozenost zraněná hříchem našich prvních praro¬dičů, kteří kvůli svému uspokojení odmítli Boží život. Bylo nutné, aby se naše Kristem přijatá přirozenost stala nástrojem oběti, naprostého sebezřeknutí se skrze smrt v poslušnosti lásky.
Proto obrácení Církve ke světu nemůže znamenat, že se vzdálíme kříži, že zapřeme pohoršení, které z něj vyplývá. Církev se snaží neu¬stále se reformovat, to znamená odstraňovat ze svého života všechna pohoršení, která do ní uvedli hříšní lidé. Činí to však proto, aby lépe využila prvního a nenahraditelného pohoršení kříže, pohoršení Boha, který šel z lásky k lidem kříži vstříc. Samozřejmě nás zarmucuje lavi¬na skandálů, které dnes způsobují muži Církve. Nejenže zraňují srdce maličkých, ale ještě hůře, černým závojem zahalují slavný Kristův kříž. Hřích křesťanů brání našim současníkům obrátit se ke kříži. Ano, v Církvi je zapotřebí skutečná reforma, která musí kříži vrátit ústřední místo! Nemáme Církev přetvářet tak, aby byla přijatelná podle kritérií světa. Máme ji očišťovat, aby světu ukazovala kříž v celé jeho nahotě.
Souvisí podle vašeho mínění ztráta smyslu pro Boha se ztrátou smys¬lu pro adoraci a Boží absolutnost?
Ztráta smyslu pro Boha je základem všech krizí. Adorace je akt lásky, úctyplného klanění, dětské odevzdanosti a pokory před hrozným Bo¬žím majestátem a svatostí. Člověk se stejně jako Izaiáš ocitá před vel¬kolepou Přítomností, před níž serafové volají jeden k druhému: „Svatý, svátý, svatýje Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“ (Iz 6,3). Voláme proto spolu s prorokem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů [...] a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástu¬pů“ (Iz 6,5).
Izaiáš padá před Bohem na kolena a na tvář a klaní se Tomu, který ho očistil od hříchu. Jak můžeme my padnout na tvář a klanět se, jsme-li plni hříchů? Jak můžeme snést Boží svatost, když na svém hříchu lpí¬me? Adorace je největší známkou vznešenosti člověka. Je uznáním las¬kavé blízkosti Boží a lidským výrazem podivuhodné blízkosti člověka k Bohu. Člověk padá na tvář, doslova drcený nesmírnou láskou, kterou k němu má Bůh. Adorovat znamená nechat se spálit Boží láskou. Před láskou se vždycky klečí. Jedině Otec nám může ukázat, jak se máme klanět a jak se před láskou chovat.
Je také třeba chápat, že liturgie je lidský úkon inspirovaný Bohem, jímž odpovídáme Tomu, který nás miluje a s takovou laskavostí k nám přichází.
Chybí nám však adorátoři. Aby adoroval Boží lid, musejí být prvními adorátory kněží a biskupové. Oni jsou povoláni k tomu, aby nepřetržitě stáli před Bohem. Jejich život se má stát neustálou, vytrvalou modlit¬bou, stálou liturgií. Oni jsou první na řadě. Adorace je důvěrné setkání s Bohem, osobní akt, jemuž se musíme naučit. Vzpomeňme na Mojžíše, který učil židovský lid, jak být národem adorátorů, jak stát před Bohem jako jeho děti. Sám Bůh také ustanovil Árona knězem. Áron a jeho po¬tomci měli být vykonavateli Božího kněžství. Židé věděli, že slavením Velikonoc, velkého činu Boží lásky vůči jeho lidu, Izraeli, musejí zacho¬vávat památku na vyjití z Egypta.
Biskupové a kněží nezřídka zanedbávají adoraci, protože se soustře¬ďují na sebe a na své aktivity a starají se o lidské výsledky své služby. Na Boha si nenacházejí čas, protože pro něj ztratili smysl. V jejich ži¬votě už nemá mnoho místa. Boží primát však má znamenat ústřední význam Boha v našem životě, našich činech i myšlenkách. Jestliže člo¬věk na Pána zapomíná, nakonec oslavuje sám sebe. Tak se stává svým vlastním bohem a staví se otevřeně proti Bohu. Chová se, jako by svět byl jeho vlastním, jemu vyhrazeným panstvím. Se stvořením, které se stalo vlastnictvím člověka určeným k dobývání zisku, už nemá Bůh nic společného.
Pod záminkou „zachovávání čistého nadpřirozená“ zakazujeme Bohu vstupovat do našich životů - odmítáme vtělení. Odmítáme, že by se Bůh mohl vyjadřovat skrze Písmo, a to pak chceme očistit od všech „mýtů“, které obsahuje. Odmítáme možnost vyjadřovat Boha prostřednictvím teologie pod záminkou zachování Boží transcen- dentnosti. Odmítáme zbožnost, náboženskou úctu, posvátnost pod záminkou, že do svého vztahu k Bohu nechceme zavádět lidské prvky. Kardinál Ratzinger napsal v knize Duch liturgie: „Naše dnešní forma smyslové vnímavosti, která už smysly nedokáže vnímat transparenci Ducha, s sebou téměř nutně přináší útěk do čistě,negativní' (apofatic- ké) teologie. Bůh je vzdálen všemu myšlení, a proto jsou také veškerá vyjádření o něm a všechny formy Božích obrazů stejně platné jako ne¬platné. Tato zdánlivě nejvyšší pokora vůči Bohu se sama stává pýchou, která už Bohu nedává prostor a jež mu nedovoluje vstoupit reálně do dějin.“ Kvůli přání „zachovat nadpřirozeno čisté“ ho oddělujeme od přirozenosti a svět je pak uspořádán profánně, bez Boha.
Také Henri de Lubac v textu nazvaném Causes internes de 1’atténuation et de la disparition du sens du sacré (Vnitřní příčiny oslabování a mizení smyslu pro posvátno) uvažoval, že „dualismus, k němuž jsme byli v nedávné minulosti až příliš často sváděni, měl za následek, že nás lidé vzali za slovo a odhodili všechno nadpřirozené, což prakticky znamená všechno posvátné. [...] Nadpřirozeno odložili do nějakého odlehlého kouta, kde nutně muselo zůstat plané. Vyhnali ho do exilu v rezervaci, kterou nám ochotně přidělili, aby tam v naší péči postupně odumřelo. Oni se mezitím věnovali organizování světa, toho světa, kterýje podle nich jediný reálný, jediný živý, světa věcí a lidí, světa přírody a obchodních záležitostí, světa kultury a politiky. Zkou¬mali ho či budovali bez jakéhokoli křesťanského vlivu, v naprosto pro¬fánním duchu. [...] Tragickým nedorozuměním jsme se k této hře více či méně propůjčili. Existovalo jakési neuvědomované spiknutí mezi hnutím, které vedlo k laicismu, a určitou teologií, a zatímco nadpřiro¬zeno bylo ve vyhnanství či vypovězeno, vznikla mezi námi domněnka, že se ocitlo mimo dosah přírody, v oblasti, kde má panovat.“
U kořene tohoto postoje je protestantismem inspirovaná teologie, která se snaží postavit proti sobě „víru“ a zbožnost. Posvátný postoj, náboženská bázeň jsou podle ní profánními a pohanskými prvky, od nichž je křesťanskou víru nutno očistit. Z křesťanství by tito teologové rádi udělali čistě vnitřní kontakt s Bohem bez konkrétního vyjádření v životě, avšak tak se z něj stává gnóze. Důsledkem tohoto hnutí je opomíjení všech lidských skutečností, které chápe jen z jejich profán¬ní, Bohu uzavřené stránky. Tento gnosticismus se mění v „pelagianis- mus“ a praktický ateismus.
Proč tak často opakujete, že službu bližnímu lze chápat jedině skrze službu Kristu?
Člověk zraněný prvotním hříchem se často projevuje egocentricky, individualisticky a sobecky. Ke službě bližnímu ho inspiruje Kristus. Bez něj zná jen svůj vlastní zájem. Matka Tereza tvrdila, že bez intenzivní, vroucí přítomnosti Boha v našem srdci, bez hlubokého a důvěrného vztahu s Ježíšem jsme příliš chudí, než abychom se mohli starat o chudé. K péči o chudé nás pobízí Kristus přítomný v nás. Bez něj nemůžeme činit nic. Jen málokdy jsme schopni sami sebe darovat druhým. Křesťané však nejsou povoláni k pouhé účasti na humanitárních akcích. Láska k bližnímu je mnohem víc. Činnost nevládních humanitárních organizací, kterou jsem mohl sledovat v Africe i jinde, je často užitečná. Vždycky má však sklon měnit se v obchod, v němž se velkorysost mísí s hrabivostí.
Skutečná láska k bližnímu je zdarma. Na oplátku nečeká nic. To, co je skutečně zdarma, pochází od Toho, který za nás zdarma dal svůj život. Láska k bližnímu je účastí na lásce, kterou má k lidem Srdce Ježíšovo. Bez Krista je charita jen maškaráda. Když sestry Matky Terezy přijdou do nějaké země, nežádají nic. Nepřejí si nic než sloužit v nejtemnějších slumech, pokorně a s úsměvem, poté co nejprve dlouho kontemplovaly Pána. Chtějí jen, aby do jejich domu každý den přišel kněz odsloužit mši svátou. lýto ženy dobře vědí, že dobře uskutečňovat lásku k bliž¬nímu je bez pomoci Božího Syna nemožné, neboť jejím zdrojem je lás¬ka Boží. Naším vzorem je Kristus, který řekl: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28). V něm a skrze něho je možná každá služba. Jak říká svátý Pavel: „Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obě¬tavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá“ (1 Sol 1,3).
Jsem přesvědčen, že katolické charity nemohou být jen dalšími z mnoha nevládních organizací. Jsou výrazem vroucí víry v Ježíše Kris¬ta. Všichni velcí světci, kteří sloužili chudým, založili své charitativní dílo na lásce k Bohu.
V tomto směru jsou obzvlášť výmluvná slova papeže Františka v ho- milii v Sixtinské kapli 14. března 2013: „My můžeme putovat, kolik chceme, můžeme toho spoustu vybudovat, ale pokud nebudeme vy¬znávat Ježíše Krista, nepůjde to. Staneme se nevládní organizací, ale nebudeme církví, Pánovou nevěstou. Když se nekráčí, stojí se. Když se nestaví na kamenech, co se stane? Stane se to, co se stává dětem na plᬞi, když staví hrady z písku. Všechno se zhroutí, nedrží to pohromadě.“
Máte pocit, že úkon víry se v současnosti dává do služeb pouhého lidského rozvoje?
Skutečně velmi často pracujeme výhradně ve službách lidského bla¬hobytu. Ekonomický rozvoj, zdraví, kvalita života jsou důležité a ne¬postradatelné věci. Přijímání uprchlíků, kteří na dlouhé, obtížné cestě o všechno přišli, je měřítkem lidskosti a solidarity. Materiálně pomáhat potřebným je velice cenný bratrský skutek: když se staráme o trpícího člověka, staráme se o samotného Krista.
Důrazně nám to připomíná svátý Jan Zlatoústý. Stavěl se současně proti sociálním metlám, luxusu a chamtivosti a připomínal důstojnost člověka, byť i chudého, a meze vlastnictví. Jeho slova jsou velice břitká: „Muly vláčejí bohatství a Kristus umírá hladem u tvých dveří.“ Ukazuje
dívá jako na někoho, kdo mu musí dát to, co mu neposkytuje konzum. Využívá ho k uspokojování sobeckých požadavků, a když Bůh neodpo¬vídá, opouští ho. Někteří jdou tak daleko, že se rouhají jeho svátému jménu. Náboženství, které má spojovat nebe a zemi, se pak ocitá v ne¬bezpečí proměny v čistě narcistický prostor. V tomto obchodě vynika¬jí některé evangelikální sekty. Z Boha dělají pohanskou modlu, která má zajistit zdraví, blahobyt a prosperitu a splnit každý lidský rozmar. Objednávají si zázraky, které je povinen na nás okamžitě vychrlit. Tím tyto sekty zesměšňují Boha a vysmívají se lehkověrným, kteří nemají rozum ani víru.
Neodsuzuji to, že lidé Boha vzývají o pomoc. Krásné votivní tabulky v kaplích, kostelech i katedrálách ukazují, kolikrát Bůh zasáhl a pomo¬hl. Prosebná modlitba je však založena na důvěře v Boží vůli; ostatní dostaneme nádavkem. Jestliže Boha milujeme, jestliže dbáme na to, abychom radostně plnili jeho svátou vůli, jestliže toužíme na prvním místě po jeho světle, to znamená je-li jeho zákon v našem nitru (Ž 39,9; Žid 10,5-9), on nám přirozeně v našich těžkostech pomůže.
Náboženství není trh, kde platí nabídka a poptávka. Není to ani pohodlný kokon, do něhož se můžeme zakuklit. Základ křesťanství spočívá na lásce Boha, který své děti neopouští. Důležité není prosit, ale doufat a důvěřovat v Boha, jehož láskaje nevyčerpatelná a jenž na nás vylévá své milosrdenství, zbavuje nás toho, co tíží naše svědomí a dává nám víc, než se odvažujeme žádat (kolekta 27. neděle během roku). Bůh je náš Otec. My jsme jeho děti. Křesťanství nás zve ke zno¬vuobjevení ducha dětství. Naše náboženství je vzepětí Syna k Otci a Otce k Synu. Prostota, důvěra, odevzdanost do rukou Božích, to je naše cesta k Bohu. Křesťanský život je spiknutím lásky.
Ztratili jsme smysl pro Boží transcendenci?
V katolické víře transcendenci vyjadřuje a symbolizuje oltář. Nád¬herně to vysvětluje Romano Guardini v knize La Messe (Mše): „Jeho význam nejlépe vyjádříme dvěma obrazy: je to práh a stůl. Práh, to jest dveře, znamená dvě věci, hranici a překročení. Práh naznačuje, kde něco končí a něco jiného začíná. Až po práh jsme na jednom místě, jakmile ho překročíme, ocitáme se jinde. Oltář stejně jako práh tvoří především hranici: přísnou hranici mezi prostorem světa a prostorem
Krista v chudákovi a klade mu do úst slova: „Mohl bych se nasytit sám, ale raději chodím po žebrotě a natahuji ruku u tvých dveří, abys mě na¬krmil ty. To z lásky k tobě tak jednám.“ Vystupuje proti otroctví a zotro- čování: „To, co se vám chystám říct, je strašné, aleje to třeba vyslovit: Jednejte s Bohem, jako byste jednali se svými otroky. Osvoboďte Krista od hladu, nouze, vězení, nahoty. Ach! Chvějete se.“
Jak my živíme svou lásku k Božímu Synu? Jak se projevuje? Chudí, jimž sloužíme, by měli vědět, v čím jménu je milujeme. Chudí musejí znát zdroj naší štědrosti. Milujeme, protože milujeme Krista. Miluje¬me, protože nás nejprve miloval ten, který je láska sama a svého Syna za nás vydal na smrt.
Bůh jedná skrze nás, ubohé lidi. Štědrost bez lásky k Bohu je chladná. Hovořit s chudým člověkem o Bohu není projev proselytismu.
Proto mohl Benedikt XVI. napsat v encyklice Deus caritas est: „Dále platí, že charita nesmí být prostředkem k tomu, co se dnes nazývá proselytismus. Láska je nezištná a neuplatňuje se proto, aby sloužila k dosažení nějakých jiných cílů. To však neznamená, že charitativní působení by mělo, abychom tak řekli, ponechávat stranou Boha a Je¬žíše Krista. Ve hře je stále celý člověk. Tím nejhlubším kořenem utr¬pení bývá často právě nepřítomnost Boha. Ten, kdo uplatňuje lásku (caritas) ve jménu Církve, se nebude nikdy snažit o to, aby druhým vnucoval víru Církve. Takový člověk totiž ví, že láska ve své čistotě a nezištnosti je tím nejlepším svědectvím vydávaným Bohu, v něhož věříme a jenž nás pohnul k tomu, abychom milovali. Křesťan ví, kdy je vhodná doba o Bohu mluvit a kdyje zase správné o Něm mlčet a nechat promlouvat pouze lásku. Křesťan ví, že Bůh je láska (srov. 1 Jan 4,8) a že se zpřítomňuje právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného než láska. Ví, že - abychom se vrátili k otázkám položeným výše - po¬hanění lásky je pohaněním Boha i člověka, je to pokus, jak si vystačit bez Boha“ (č. 31).
Domníváte se tedy, že člověk nesmí Boha omezovat svými nepatrnými touhami?
Boha člověk neomezí, ani kdyby chtěl. Lépe je ho milovat, naslouchat mu, klanět se mu a následovat Krista. V naší materialistické civilizaci člověk myslí téměř výhradně na své vlastní omezené zájmy. Na Boha se dívá jako na někoho, kdo mu musí dát to, co mu neposkytuje konzum. Využívá ho k uspokojování sobeckých požadavků, a když Bůh neodpo¬vídá, opouští ho. Někteří jdou tak daleko, že se rouhají jeho svátému jménu. Náboženství, které má spojovat nebe a zemi, se pak ocitá v ne¬bezpečí proměny v čistě narcistický prostor. V tomto obchodě vynika¬jí některé evangelikální sekty. Z Boha dělají pohanskou modlu, která má zajistit zdraví, blahobyt a prosperitu a splnit každý lidský rozmar. Objednávají si zázraky, které je povinen na nás okamžitě vychrlit. Tím tyto sekty zesměšňují Boha a vysmívají se lehkověrným, kteří nemají rozum ani víru.
Neodsuzuji to, že lidé Boha vzývají o pomoc. Krásné votivní tabulky v kaplích, kostelech i katedrálách ukazují, kolikrát Bůh zasáhl a pomo¬hl. Prosebná modlitba je však založena na důvěře v Boží vůli; ostatní dostaneme nádavkem. Jestliže Boha milujeme, jestliže dbáme na to, abychom radostně plnili jeho svátou vůli, jestliže toužíme na prvním místě po jeho světle, to znamená je-li jeho zákon v našem nitru (Ž 39,9; Žid 10,5-9), on nám přirozeně v našich těžkostech pomůže.
Náboženství není trh, kde platí nabídka a poptávka. Není to ani pohodlný kokon, do něhož se můžeme zakuklit. Základ křesťanství spočívá na lásce Boha, který své děti neopouští. Důležité není prosit, ale doufat a důvěřovat v Boha, jehož láskaje nevyčerpatelná a jenž na nás vylévá své milosrdenství, zbavuje nás toho, co tíží naše svědomí a dává nám víc, než se odvažujeme žádat (kolekta 27. neděle během roku). Bůh je náš Otec. My jsme jeho děti. Křesťanství nás zve ke zno¬vuobjevení ducha dětství. Naše náboženství je vzepětí Syna k Otci a Otce k Synu. Prostota, důvěra, odevzdanost do rukou Božích, to je naše cesta k Bohu. Křesťanský život je spiknutím lásky.
Ztratili jsme smysl pro Boží transcendenci?
V katolické víře transcendenci vyjadřuje a symbolizuje oltář. Nád¬herně to vysvětluje Romano Guardini v knize La Messe (Mše): „Jeho význam nejlépe vyjádříme dvěma obrazy: je to práh a stůl. Práh, to jest dveře, znamená dvě věci, hranici a překročení. Práh naznačuje, kde něco končí a něco jiného začíná. Až po práh jsme na jednom místě, jakmile ho překročíme, ocitáme se jinde. Oltář stejně jako práh tvoří především hranici: přísnou hranici mezi prostorem světa a prostorem Božím, mezi lidskou imanencí a Boží transcendencí. Nutí nás uvědo¬movat si výsosti, kde přebývá Bůh. Dá se říci, že tyto výsosti se nachá¬zejí ,na druhé straně oltáře4, myslíme-li na Boží vzdálenost. Stejně tak lze říci, že jsou ,nad oltářem1, máme-li na mysli Boží transcendencí. Tyto dva výrazy nelze chápat v tělesném, materiálním a prostorovém významu, nýbrž ve významu čistě duchovním. Znamenají, že Bůh je nepostižitelný, nepoznatelný, nedosažitelný jakýmkoli postupem a jakýmkoli úsilím, které můžeme vynaložit, abychom mu porozumě¬li, všemohoucí a svrchovaný, vyvolávající bázeň, vyvýšený nad všemi pozemskými věcmi. To, co je základem této vzdálenosti a vyvýšenos¬ti, nejsou dálky v prostorovém smyslu, ale sama Boží podstata, jeho svatost, k níž člověk jako hříšník nemá přístup. Přesto však tuto vzdá¬lenost nesmíme chápat ani ve smyslu ,čistě duchovním1, čili abstrakt¬ně, rozumově. V liturgii je všechno symbolem. Oltář není alegorie, ale symbol. Věřící totiž v oltáři nevidí práh transcendence a hranici ono¬ho světa, jako by si konvenčně navykl věci tak vnímat, nýbrž v jistém smyslu vidí práh a hranici skutečně. Proto se nehodí, aby byl celebrant ,na druhé straně oltáře1, jako by chtěl zaujmout místo Boha. Když to udělá, je jako zástěna, která ukrývá Boží transcendencí, závoj zahalu¬jící Boží majestát. Věřící, místo aby hleděli na Boha, se pak dívají na kněze, který svými pohyby, gesty a mnohomluvností zastírá Tajemství, zakrývá Boží transcendencí.“
„Aby člověk doopravdy zakusil Tajemství, stačí správně se vnitřně disponovat, tiše a pokojně meditovat, a jeho srdce se plní synovskou úctou a láskou. Ano, za příznivé situace může u oltáře dokonce zjistit něco z toho, o čem se poučil Mojžíš, když o samotě pásl stádo u hory Choreb a náhle se mu zjevil .Hospodinův posel1 v podobě plápolajícího ohně uprostřed keře. Mojžíš viděl, že keř v ohni hoří, ale není jím strá¬ven. Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, a zavolal na něho zprostředku keře:,Mojžíši, Mojžíši!4 Odpověděl:,Tu jsem.4 Hospodin mu řekl: ,Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svátá.4 (Ex 3,1-5).449
Skutečně chápeme, co oltář představuje? Uvědomuje si kněz, který kněmu vystupuje, že stojí před hořícím keřem, před Božím majestátem
9 Romano GUARDINI, La Messe. Paris: Cerf, 1957. a transcendentností? Uvědomuje si, že z oltáře se jako ze svého zdro¬je rodí celá křesťanská civilizace? Oltář je srdcem našich měst. Naše města byla vybudována doslova kolem oltářů, schoulená kolem kos¬tela, který je chrání. Ztráta smyslu pro Boží velikost je hrozivým ná¬vratem k divošství. Smysl pro posvátno je skutečně středem každé lidské civilizace. Přítomnost posvátné skutečnosti plodí postoje úcty, gesta uctívání. Náboženské obřady jsou základem všech postojů lid¬ské zdvořilosti a galantnosti. Zaslouží-li si totiž každý člověk úctu, je to proto, že je stvořen k obrazu a podobě Boží. Lidská důstojnost je ozvěnou Boží transcendence. Jestliže se však už nechvějeme radost¬nou, úctyplnou bázní před Boží velikostí, jak by pro nás mohl být ta-jemstvím zasluhujícím úctu pouhý člověk? Boží vznešenost už neexis¬tuje. Stává se z ní zboží, laboratorní předmět. Bez smyslu pro klanění se Bohu lidské vztahy zabarvuje vulgárnost a agresivita. Čím uctivější jsme u oltáře vůči Bohu, tím citlivější a zdvořilejší budeme vůči svým bratřím.
Smysl pro lidskou velikost objevíme znovu, jestliže akceptujeme nut¬nost opět uznat Boží transcendenci. Člověk není velký ani už nedosa¬huje své nejvyšší vznešenosti, pokud nepoklekne před Bohem. Velký člověk je pokorný a pokorný člověk je na kolenou. Jestliže se jako Je¬žíš pokoříme před Bohem a staneme se poslušnými až k smrti, Bůh nás nejvyšší mírou pozvedne a dá nám jméno nad každé jiné jméno (srov. Flp 2,8-9). Před Boží svrchovaností a svatostí neklečíme jako otroci, ale jako milující ve společnosti serafů, oslněni nádherou Boha, který svou tichou přítomností naplňuje chrám našeho srdce. Jsme pře¬moženi Bohem ne proto, aby nás polapil, ale aby nám dal růst. Boží transcendence je povoláním k transcendenci člověka. Vždyť tajemství Boha a tajemství člověka jsou spolu niterně spjata.
Romano Guardini napsal v téže knize: „Pro člověka je velmi důležité, aby jednou v životě učinil zkušenost bázně před Bohem, aby jednou zažil vyhnání ze svátého místa, a tak se do hloubi duše poučil, že Bůh je Bůh a on sám pouhý člověk. Důvěra v Boha, pocit jeho milosrdné otcovské blízkosti, jistota, kterou vněm člověk nalézá, zůstanou chabé a mdlé, nejsou-li spojeny s vědomím nedostižného Božího majestátu a bázní před Boží svatostí. Musíme se modlit k Bohu, aby nám tuto zkušenost dopřál, a zdá se, že prostředí, kde na nás čeká, je oltář, místo transcendence a hořícího keře, místo svaté, kde se projevuje Boží svr¬chovanost a svatost.“
Na portále kostela Santa Maria in Campitelli v Římě je nápis, který připomíná, s jakou dispozicí duše máme vstupovat na posvátné místo. Černými písmeny na zlatém podkladě tam čteme slova žalmisty: Int- roibo in domům tuam, Domine. Adorabo in templům sanctum tuum in timore tuo. „Já však smím vstoupit do tvého domu, Hospodine. Padnu na tvář před tvým svátým chrámem v bázni před tebou.“ Jsem pře¬svědčen, že tato slova si musíme připomínat my všichni, když vstupu¬jeme do kostela. Obzvlášť kněží by je měli nosit v srdci, když vystupují k oltáři. Musejí mít na paměti, že u oltáře stojí před Bohem. Kněz při mši svaté není profesor při přednášce a oltář není řečnický pult, jehož osou je místo kříže mikrofon. Oltář je posvátný práh par excellence, místo setkání s Bohem.
Jak reagovat na pokušení podléhání světu?
Občas máme pocit, jako bychom byli uvězněni v jakési lepkavé hmo¬tě, která nám brání vidět nebeské skutečnosti. Dalo by se hovořit o po¬hyblivém písku. Jak se máme odtrhnout od světa? Jak se zbavit hluku? Jak se můžeme odpoutat od této temné noci, která nás drtí a brání nám v cestě k nebi, otupuje nás a nutí nás zapomínat na to nejzákladnější? Bůh nás stvořil, abychom žili s ním. Ten, z jehož vůle všechno vzniklo, nestvořil přirozenost jen pro ni samotnou. Nestvořil násjen k přirozené dokonalosti. Měl cíl, který pouhou přirozenost nekonečně převyšuje: nadpřirozený řád, dar z čiré lásky, jenž nazýváme milostí a skrze nějž máme účast na přirozenosti Boží, sdělení jeho vlastního života, jímž se stáváme jeho dětmi schopnými ho poznávat a milovat v největší dů¬věrnosti, tak jak se zná a miluje Nejsvětější Trojice. Byli jsme stvořeni k tomu, abychom se odtrhli od světa a žili v plnosti životem samotné¬ho Boha. Jsme stvořeni k tomu, abychom Boha poznávali a milovali v celé Boží skutečnosti. Člověk je sám od sebe tohoto nadpřirozeného života, od něhož ho odděluje nekonečná propast a jenž je bezplatným darem Božím, naprosto neschopen. Jsme však stvořeni, abychom žili s Bohem a v Bohu dosáhli dokonalosti. Když Kristus vysvětloval lidem,
kčemu mají směřovat, neřekljim: „Buďte plně a dokonale lidmi, rozví¬jejte se k dokonalosti své lidské přirozenosti,“ nýbrž: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec,“, to znamená k dokonalosti samot¬ného Boha.
1 když nás Bůh stvořil k tomu, aby nám dal svůj život, nedává nám ho navzdory nám. Na jeho dar lásky máme svým darováním lásky svobodně odpovídat. Je na nás, abychom obdarování Božím životem svobodně přijali. Z toho vyplývá strašlivá moc člověka tento dar od¬mítnout, darem nekonečné Boží lásky pohrdnout. Toto odmítnutí, po¬hrdání znamená hřích. Hřích nás připravuje o Boží život. Svazuje nás a poutá k pozemským věcem. Osobním, reálným kontaktem s Bohem v modlitbě se naopak od světa můžeme odpoutat.
Je zvláštní, že Bůh nás zve k bezbřehému a nekonečnému štěstí s ním, a my se přitom dáváme fascinovat omezenými, povrchními potěšeními. Věda a technika nás hypnotizují natolik, že se chováme, jako by mimo hmotu už nic neexistovalo. Víme, že všechno pozemské je pomíjivé, ale přesto dáváme přednost prchavému před věčným. Je třeba opakovat vhod i nevhod, že naše srdce uspokojí jedině Bůh. Jen on nám může dát naplnění, po němž toužíme.
Křesťané musejí bez ustání opakovat, k jakému štěstí jsou lidé po¬voláni. Naší povinností je říkat světu, že úspěchy techniky nejsou ve srovnání s Boží láskou ničím. Člověk v sobě nosí obraz Boží a jeho duše je nesmrtelná. Jak je možné si tento Boží otisk v nás neuvědomovat? Proč člověk hledí jen na zem? Už nezvedá hlavu k nebi, sehnutý jako otrok tohoto světa. Země je však jen branou k nebi. Nevyzývám k tomu, abychom pozemské skutečnosti zanedbávali. Bůh si tento svět přál, miluje ho a Boží srdce ho s něhou vytvořilo. Proto si ho musíme vážit a vášnivě ho milovat. Jednoho dne ho však opustíme. Naší věčnou vlas¬tí je nebe. Naše opravdová vlast a skutečný příbytek jsou u Boha.
Ztráta vědomí spásy v Bohu je neoddiskutovatelně charakteristickou známkou naší doby.
Člověk nemá pocit nebezpečí. Mnozí lidé v Církvi se už neodvažují učit pravdu o spáse a věčném životě. V kázáních se o posledních věcech podivně mlčí. O prvotním hříchu se nehovoří. Považuje se to za za¬staralé. Zdá se, že vědomí hříchu zmizelo. Dobro a zlo už neexistuje.
Relativismus jako strašlivě účinné bělidlo to všechno na místě vymazal. Věroučný a mravní zmatek dosahuje vrcholu. Zlo je dobro a dobro je zlo. Člověk už nepociťuje potřebu spásy. Ztráta smyslu pro spásu je důsledkem ztráty Boží transcendence.
Nezdá se, že by nás příliš znepokojovalo, co se s námi stane, až tuto zemi opustíme. V tomto ohledu se raději domníváme, že dábel už nee¬xistuje. Dokonce i biskupové tvrdí, že to je jen symbolický obraz. Ježíš Kristus tedy lhal, když hlásal, že je dokonale skutečný a že jím, kníže¬tem tohoto světa, byl několikrát pokoušen!
Henri de Lubac v knize Entretien autour de Vatican II (Rozhovor o Druhém vatikánském koncilu) pravdivě napsal, že „modernita je ur¬čitý všeobecný postoj přijatý v důsledku velikých výdobytků moderní vědy a nemenších deziluzí, které vystřídaly velkolepé sny o Pokroku a sebezbožštění člověka. [...] V tomto případě by se dalo říci, že prvotním původcem modernity, její nejvnitřnější podstatou, příčinou jejího proniknutí do našeho světa je odmítnutí jakékoli víry, které ná¬sledovalo po odmítnutí tajemství člověka. Modernita odmítá tajemství. Bude stále víc vědět, stále víc bude umět vysvětlit, ale skutečně chápat už nebude nic, protože odmítla tajemství.“ Teolog pokračuje: „Moder¬ní lidé vycházejí stále z téhož předpokladu, třebaže se ne vždy projeví hned: totiž že to, co říká Bible a společná tradice, v zásadě nevyjadřova¬lo víru v transcendentního Boha, který zasahuje do našeho světa, nýbrž objevování Člověka. Křesťanská tajemství nejsou nic než symbolický povlak, čirá pověra, protože tito lidé nedokážou proniknout do smyslu, který tato tajemství slabým lidem sdělují. V tom spočívá nejsubtilněj¬ší a nejhlubší ateismus, převrácení správného postoje k logice Vtělení a především k zdravému realismu, to znamená k pokoře. Svatý Augu¬stin si toho všímal mnohokrát: chceme-li vstoupit do tajemství Vtělení Slova, potřebujeme postoj pokory.“
Pýcha moderních lidí nás občas vede ke směšné zaslepenosti. Ano, třást se o svou spásu je krásné a důležité. Jistěže nejde o patologický strach před strašným božstvem, které mávnutím ruky člověka z ple- zíru zatratí. Jak bychom však mohli být Bohem spaseni, nemáme-li radikální pokoru nutnou k tomu, abychom spásu přijali jako milost da¬nou zdarma? Postavíme se zpříma před Boha a budeme se dovolávat svého práva? Což není nutné přijímat tajemství víry a spásy se srdcem chudáka? Bohatství moderních společností už nás neučí přijímat něco zdarma. To je veliké neštěstí. Podobáme se zhýčkaným dětem, které se už nedokážou radovat, když od rodičů dostávají dárky. Stěžují si, že stále nemají dost. Už v mládí jsou zahořklé a smutné jako senilní star¬ci. Před Bohem jsme v zásadě dětmi, chudáky, žebráky, kteří všechno dostávají. Tedy ano, třesme se o svou spásu! Ne proto, že bychom měli strach z Boha, ale proto, že jsme si vědomi své nepatrnosti tváří v tvář daru, který nám dává. Můžeme se chvět s důvěrou a láskou. Tento postoj má jméno, je to svátá bázeň Boží, která je darem Ducha svátého. Ano, bojme se z lásky, že se nebudeme umět odevzdat jeho milosrdenství.
Dá se říci, že prožíváme dobu záměrného zaměňování přirozeného a nadpřirozeného?
Starají se kněží o Krista a o hlásání Evangelia, nebo o pozemský bla¬hobyt lidí? Zdá se, že přirozené věci zcela pohltily nadpřirozené. Na poušti přirozenosti je nadpřirozeno potlačeno. Začínáme být hluší, sle¬pí a autističtí vůči Božím věcem. Zapomínáme, že existuje nebe. Už nehledíme k nebi a nehledíme ani k Bohu. Člověka očarovalo to, na co si může sáhnout.
Západní svět už nemá s nadpřirozeném zkušenost. Naše pouta k nebi je nutno znovu utkat. Člověk, který už nedokáže vidět hloub¬ku propasti, má zavřené oči. Nadpřirozený jazyk mu je hermeticky uzavřen. Zvykl si všechno vysvětlovat, všemu rozumět, všechno pro¬kázat. Poznání Božích věcí však bude vždycky spočívat na tajemství a na vztahu s Tím, jenž nám zjevil Otce, s věčným Synem, který se stal člověkem. Abychom porozuměli Božímu jazyku, musíme Boha nechat, aby k nám promlouval skrze Evangelium a skrze liturgii. Naše pýcha odmítá dovolit Bohu hovořit lidskými slovy. Nemůžeme přijmout, že se k nám snížil natolik, že se stal dítětem. Nedokážeme přijmout, že se chce dávat v Církvi skrze svátosti. Už Louis Bouyer zdůrazňoval v díle Le Métier de théologien (Úloha teologa): „Tak končí sklon, jejž odsuzoval Péguy, když hovořil o lidech, kteří tolik chtějí mít čisté ruce, až nakonec nemají ruce žádné. Přejeme si mít křesťanství tak očištěné od prvků prostě lidských, že se božský prvek už nemá oč opřít a čím se vyjadřovat, a proto je úplně odsunut.“ Podle tohoto velkého teologa Druhého vatikánského koncilu „falešná gnóze, přesvědčená, že Boží slovo lze překonat právě tak jako mýtus, ve skutečnosti toto slovo re¬dukuje na mýtus kompletně uzavřený do sebe. Člověk se domnívá, že si vystačí sám a vlastní silou se povýší na boha, aniž by se utíkal k Bohu, aniž by přijal jeho milost, a tak se ve skutečnosti stává otrokem ďábel¬ské moci, moci satanovy.“
Henri de Lubac v Paradoxech tvrdil totéž. Snažil se identifikovat zá¬kladní odmítnutí, na němž je postavena modernita: „Nechceme tajem¬ného Boha. Nechceme už Boha, jenž je Někým. O ničem nepochybuje¬me tolik jako o tajemství Boha, který je Někdo. Raději ať sami nejsme někdo, než setkat se s tímto Někým! Naprostá podřízenost duše Zjeve¬ní je podřízením plodným, neboť jde o podřízení se Tajemství. Napros¬tá podřízenost ducha jakémukoli lidskému systému je však podřízením, které plodnosti zabraňuje.“
Znamená obrácení radikální rozchod se světem?
Tuto otázku nám precizně objasňuje svátý Jan: „Píšu vám, milé děti, protože vám byly odpuštěny hříchy pro Ježíšovo jméno. Píšu vám, ot¬cové, protože jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mláde¬ži, protože jste přemohli zlého ducha. [...] Napsal jsem vám, mládeži, protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha. Nemilujte svět, ani to, co je ve světě“ (1 Jan 2,12-15).
Jaký svět nemáme milovat? Na tuto otázku jsem se snažil odpovědět ve svém kázání při pouti do Chartres 21. května 2018: „Svět, který ne¬máme milovat a jemuž se nemáme přizpůsobovat, není, jak víme, svět Bohem stvořený a milovaný, nejsou to lidé ve světě, kterým naopak máme vždy vycházet vstříc, zejména těm chudým a posledním, milo¬vat je a pokorně jim sloužit... Nikoli! Svět, který nemáme milovat, je jiný, totiž takový, jakým se stal pod nadvládou satana a hříchu. Je to svět ideologií, které popírají lidskou přirozenost a ničí rodinu. [...] Rozho¬dující roli v něm sehrávají struktury OSN, které vnucují novou světovou etiku a staly se dnes drtivou silou, která se šíří éterem prostřednictvím nekonečných technických možností. V mnoha západních zemích je dnes zločinem odmítnout se podřídit těmto strašlivým ideologiím. Prá¬vě tomu říkáme přizpůsobení duchu doby, konformismus. Velký věřící básník minulého století, Brit Thomas Stearns Eliot, napsal tři verše, které vypovídají více než celé knihy: „Ve světě prchajících / člověk míří¬cí opačným směrem / bude vypadat jako dezertér.“ Milí mladí křesťané, smí-li se stařec, jako byl svátý Jan, obrátit přímo na vás, chci vás i já povzbudit: přemohli jste zlého ducha! Bojujte proti každému zákonu, který odporuje přirozenosti a který se nám chce vnutit, postavte se pro¬ti každému zákonu, který je proti životu, proti rodině. Buďte těmi, kdo se vydávají opačným směrem! Mějte odvahu jít proti proudu! Opačný směr pro nás křesťany není místem, nýbrž osobou: je to Ježíš, náš přítel a vykupitel. Obzvláště jeden úkol je svěřen především vám - zachránit lidskou lásku z tragické situace, v níž se ocitla: stala se láskou, která už není darováním sebe, nýbrž pouhým - často násilným a tyranským -vlastněním druhého člověka. Na kříži se Bůh zjevil jako agapé, láska, která se dává až k smrti. Skutečně milovat znamená za druhého zemřít jako mladý četník, podplukovník Arnaud Beltrame.“
Obrátit seje naléhavá nutnost. Je naléhavě nezbytné změnit směr.
Obrácení je osobní závazek, nelze ho však uskutečnit bez Boží pomo¬ci a milosti. Z etymologického hlediska „obrátit se“ znamená otočit se a vydat se novým směrem.
Cesta, k níž se napříště zavazujeme, není místo. Je to osoba, Ježíš Kristus, náš spasitel a Bůh. Opouštíme špatnou cestu, cestu omylu, abychom nalezli lásku. Obrácení svátého Pavla na cestě do Damašku dokonale ilustruje smysl rozchodu se světem skutečně zakořeněného v Kristu.
Obrácení je rozchod s minulostí. Vydáváme se směrem Kristovým.
Jistě, krize víry je vepsána do sekularizované společnosti, oddělené od Boha a od nadpřirozených skutečností. Jan Pavel II. opakovaně kritizoval apostázi západního světa a obrovské riziko, že Západ svou mediální mocí a schopností ekonomické korupce zpohanští všechny ostatní národy a kultury.
Církev má však vlastní odpovědnost. Knězi jsou povoláni k tomu, aby živili a posilovali víru lidu. Jak si představit, že by se tato krize nešířila, pokud vidíme, jak víra kněží chřadne?
Krize víry je hluboká, vážná a dlouhodobá.
KRIZE KNĚŽSTVÍ
NICOLAS DIAT: Domníváte se, že prožíváme krizi kněžství?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Jak bychom o tom mohli pochybovat? Tolik bolestnou pedofilní krizi už jsem připomněl. Je tragickým, nesnesi¬telným příznakem krize mnohem hlubší a radikálnější. Církev je dnes ve velikém nebezpečí, protože se drolí hluboký smysl kněžství. Papež František se k tomuto tématu vyjádřil velice důrazně a nesmlouvavě 21. prosince 2018: „I dnes existují mnozí,pomazaní Páně“, vysvěcení muži, kteří využívají své mravní moci a přesvědčivosti ke zneužívání slabých. Dopouštějí se ohavností a přitom pokračují ve výkonu svého úřadu, jako by o nic nešlo. Nebojí se Boha ani jeho soudu, ale jen toho, že budou prozrazeni a odhaleni. [Tito] duchovní probodávají tělo Círk¬ve, způsobují pohoršení a diskreditují spásné poslání Církve i obětavý život mnoha svých spolubratři.“
Jsem přesvědčen, že papež nehovořil jen o pedofilních zločincích. Jeho slova míří na všechny, kdo se zpronevěřují kněžskému pomazání a dávají ho do služeb moci, jež nepochází od Boha. Využívání autority k hlásání lidské nauky, a nikoli katolické víry, opuštění boje za věrnost slibu čistoty či prostě odmítnutí klást Boha na první místo jsou právě tak způsoby chování, jež popírají hlubokou pravdivost kněžství a ohro¬žují spásu věřících.
Světlo kněžství je zatemňováno. Říkám to s bolestí o to větší, že vím, že je mnoho věrných kněží, kteří se neúnavně věnují svému poslání. Domnívám se, že my biskupové neseme těžkou odpovědnost. Musíme zpytovat svědomí. Milovali jsme a doprovázeli kněze jako dobří otcové
v rodině? Děláme všechno, co můžeme, abychom je znali, podporovali je a pomáhali jim? Diecéze se velice často mění v administrativní struk¬tury, zatímco každá z nich by měla fungovat jako velká rodina.
Otec musí milovat, napomínat, trestat a vracet na správnou cestu. Příliš často jsme se nestarali, zavírali oči a svou první povinnost pod záminkou nedostatku času nechávali na jiných. Dnes na to doplácí¬me. Snad jsme my první dávali neblahý příklad. Biskup má být ve své diecézi příkladem kněžství. Měl by být příkladem života v modlitbě. Jenomže zdaleka nejsme na prvním místě těmi, kdo se v tichu modlí a ve svých katedrálách zpívají posvátné oficium. Obávám se, abychom mezi světskými, druhotnými úkoly nezabloudili.
Často říkáte, že kněz je muž, který se modlí, nikoli sociální pracovník. Proč to tolik zdůrazňujete?
Zásadní věcí je, aby si každý kněz plně uvědomoval, že je především mužem Božím a mužem modlitby. Kněz existuje výhradně kvůli Bohu a bohoslužbě. Nesmí se nechat strhnout světem, jako by čas zasvěce¬ný Kristu v důvěrné tiché modlitbě byl časem ztraceným. V mlčenlivé modlitbě před svatostánkem se rodí nejúžasnější ovoce naší pastorační služby.
Často na nás číhá sklíčenost. Modlitba vyžaduje úsilí a rozchod se světem. Občas máme znepokojující dojem, že Pán Ježíš mlčí. Avšak i když mlčí, jedná. On sám se často uchyloval do samoty na poušti. Po¬važoval za nezbytné odejít ze světa lidí a být sám s Otcem. Přišel den, kdy byla tato chvíle tiché modlitby těžká a bolestná. Co udělal? „Modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve“ (Lk 22,44).
Modlitba může být obtížná a zdánlivě neplodná. Ve světě plném hlu¬ku, poblouznění a rozruchu, světě, který dychtí stále víc produkovat, si kněží musejí najít čas na to, aby se skryli v tiché adoraci. Tam se usku¬tečňuje jejich kněžská identita. Kněžskou duši mají jen ti, jimž záleží na tom, aby se ustavičně modlili a učili i věřící se v tichu a v adoraci setkávat s Pánem Ježíšem přítomným v Eucharistii.
Jistě, kněz zápolí s mnoha povinnostmi. Často musí působit v něko¬lika farnostech, řídit četná setkání a věnovat svůj čas věřícím. Dob¬rý pastýř je k dispozici všem, ale v hloubi duše ví, že velkou prioritou kněžského života je být s Pánem. Svatý Karel Boromejský často říkával: .Nemůžeš pečovat o duše druhých, když svou vlastní necháváš hynout. Nakonec už neuděláš nic ani pro druhé. Musíš mít čas pro sebe, abys mohl být s Bohem.“
Ať se vrší jakkoli mnoho úkolů, ať jsou pastorační nutnosti jakéko¬li, najít si čas na modlitbu, posvátné oficium, duchovní četbu, adoraci a slavení Eucharistie je skutečnou prioritou. V každodenním životě je kněz často rozpolcen mezi mnoha požadavky věřících a tichým voláním Boha. Někdy má dojem, že v jeho životě musejí koexistovat dva různí lidé. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Chtěl bych kněžím říci, že jejich život je hlubokou jednotou. Jeho jediný a sjednocující princip spočívá ve spojení s Bohem v bohoslužbě. Od toho se musí odvíjet služba duchovních. Když navštěvujeme nemocné, zpovídáme, utěšujeme zarmoucené, učíme katechismus a všem přinášíme radostnou zvěst, musíme zůstávat spojeni s Bohem. Tyto okamžiky se nemají vydělovat z našeho života v adoraci. Naopak musejí být naplněny sjednocením s Bohem, které jsme načerpali v tichu. Jsou jakoby ozvěnou tohoto ticha. Skrze darování nás samých druhým v kněžské službě se stále klaníme samotnému Bohu. V samém jádru naší služby duše šeptá chválu Bohu přítomnému v lidech, jimž sloužíme. Modlitba dává služ¬bě život. Služba zase vyvolává žízeň po Bohu. Vede nás k modlitbě. Nelze nesvěřit srdci Mistra všechna tajemství vyslechnutá ve zpovědi. Jak by naše služba mohla být prodloužením působení samotného Pána Ježíše, jestliže nezačíná a nekončí láskyplnou adorací?
Bez modlitby se kněz vyčerpá, vyprázdní a rychle se změní ve stroj, který udělá jen spoustu neužitečného hluku.
Kněží musejí významnou dobu svého dne zasvětit modlitbě. Musejí rozjímat slovo Boží. Domnívám se, že je velmi důležité často se uchy¬lovat na poušť nebo na Boží horu Choreb jako Mojžíš, Eliáš a sám Ježíš. Pán Ježíš se třicet let skrýval pod závojem naší lidské přirozenosti a učil se pracovat v tichu a kontemplativní modlitbě. Ora et labora, takový byl jeho každodenní život. Bez ustání setrvával v rozhovoru se svým Otcem, lýto důvěrné chvíle o samotě s Bohem po dlouhé hodiny a celé noci byly nezbytnými okamžiky sdílení a důvěrnosti uvnitř Nejsvětější Trojice.
Jestliže kněz důvěrným životem s Otcem nenapodobuje Pána Ježí¬še, je ztracen. Kristus neváhal prchat, utíkat před zástupy, které na něj dorážely, a v osamocenosti, modlitbě, kontemplaci a tichu nacházet Otce. Chce-li kněz pomáhat druhým, musí nejprve sám žádat pomoc od Pána.
Dnes se naléhavě musíme vrátit ke kořenům svého kněžství. Jak víme, je tento kořen jediný: Ježíš Kristus. To jeho poslal Otec, on je kamenem úhelným. V něm, v tajemství jeho smrti a zmrtvýchvstání přišlo Boží království a uskutečnila se spása lidského pokolení. Neměl nic, co by patřilo jemu osobně; všechno bylo zcela Otcovo a pro Otce. Židé se divili rozsahu Ježíšových znalostí: „Jak to, že se vyzná v Písmu, když se tomu neučil?“ (Jan 7,15). Ježíš jim na to řekl: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal. Kdo je ochoten plnit jeho vůli, pozná, zdali to učení pochází od Boha, anebo zdali já mluvím sám ze sebe“ (Jan 7,15-17).
Sám Syn nemůže nic. Ježíš to říká těmito slovy: „Amen, amen, pra¬vím vám: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn“ (Jan 5,19). A dodává: „Já sám ze sebe nemohu dělat nic. Soudím podle toho, co slyším, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“ (Jan 5,30).
To je skutečná podstata kněžství. To všechno, co tvoří podstatu naší služby, nemůže být produktem našich osobních schopností. Platí to pro udělování svátostí, ale i pro službu slova. Nejsme posláni k tomu, abychom vykládali své osobní názory, ale abychom hlásali tajemství Kristovo. Nejsme pověřeni tím, abychom hovořili o svých pocitech, ale abychom byli nositeli jediného „slova“ - Slova Božího, jež se pro naši spásu stalo tělem: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“ (Jan 7,16).
Pán Ježíš nás nazývá přáteli. Přes naši nehodnost a naše četné hříchy se na nás zcela spoléhá. V Eucharistii nám svěřuje své tělo a krev. Jak strašný úkol! Jak děsivá odpovědnost: „Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám“ (Jan 15,14).
Co od kněží žádá Boží lid? Jen jediné: „Rádi bychom viděli Ježíše“ (Jan 12,21). Žádá, abychom ho vedli k Ježíši, uváděli ho do vztahu k němu. Pokřtění chtějí Krista osobně poznat. Skrze kněze chtějí vi¬dět jeho. Chtějí slyšet jeho slovo. Chtějí vidět Boha. Kněz, který nemá v srdci Ježíše, nemůže činit nic. Nikdo nemůže dát, co sám nemá. Jak může kněz vést modlitbu společenství, když nezůstává nepřetržitě v hlubokém, důvěrném kontaktu s Pánem, neudělá si čas na intenzivní prožívání liturgie hodin, každodenní modlitbu, důvěrné setkání s Bo¬hem? Jestliže se kněz nemodlí, je jeho oběť jen prázdnou skořápkou, společenským, světským úkonem. Věřící postupně odcházejí, protože studna, kde doufali nalézt vodu, je vyschlá.
Kristus byl veliký modlitebník. Všem kněžím, které vědomky či ne¬vědomky svádí aktivismus, radím, aby nezapomínali na Matku Terezu z Kalkaty. První místo v jejím dnu vždy náleželo Pánu Ježíši. Než šla za chudými, setkala se s Bohem. Než vzala do náručí chudé a umírají¬cí, spočívala dlouhé hodiny v náručí Ježíšově. Dlouho kontemplovala a milovala. Z tohoto zdroje lásky čerpala energii, aby se mohla cele da¬rovat těm nejopuštěnějším na této zemi. Mlčení s Otcem nás připravu¬je na setkání s druhým člověkem. K lidem je třeba přistupovat s Božím pohledem.
Svatý Jan od Kříže ve své Duchovní písni vyzývá k zamyšlení nad tím, jaké místo zaujímá soukromá i liturgická modlitba v naší misijní čin¬nosti. Vybízí nás, abychom spojovali akci a kontemplaci a abychom ne¬ustále stáli před Bohem, místo abychom se rozptylovali ve vnějškovosti a aktivismu: „Ať si tedy zde uvědomí ti, kdo jsou velmi činní a chtějí se omezit na svět se svými kázáními a vnějšími skutky, že mnohem větší prospěch by přinesli církvi a mnohem víc by se zalíbili Bohu, - a to pomíjíme dobrý příklad, který by tak sami dali -, kdyby aspoň polovinu onoho času strávili v prodlévání s Bohem na modlitbě, byť by nedospě¬li tak vysoko jako tato. Jistě, tehdy by udělali víc a s menší námahou jediným dílem než tisícem, neboť by si to zasloužili svou modlitbou a získali by v ní k tomu duchovní síly; protože jinak je všechno jen buše¬ní kladivem a udělá se jen o trochu více než nic, a někdy nic, a někdy se dokonce natropí škoda. Proto vás Bůh chraň, aby se snad začala kazit sůl (Mt 5,13; Mk 9,50; Lk 14,34-35), neboť i kdyby se zvenčí zdálo, že něco dělá, v podstatě nebude ničím, poněvadž je jisté, že dobré skutky se nemohou konat jinak než Boží mocí.“ (Duchovní píseň, redakce B, sloka 29, komentář 3).
Jak byste přesně definoval pokušení zesvětštění a aktivismu?
Někteří kněží mají strach, že se budou světu zdát divní. Snaží se otevírat se světu a pochopit ho. Jsou ponořeni do světa a nakonec se v něm utopí. Avšak kněžské povolání je výzvou k následování Ježíše a k odloučení se od světa. Vidíme to v Evangeliu. Apoštolově opouštějí své loďky, povolání, přátele. Následovat Krista znamená vzdát se světa, jeho kritérií a uznání. V očích světa bude kněz vždy znamením, jemuž se bude odporovat. Ježíš byl odmítnut a ukřižován, a kněží by chtěli být populární? Já bych jim naopak rád řekl: bratři, jestliže se setkáváme jen s úspěchem, uznáním a potleskem, mělo by nás to znepokojovat! Možná je to známka toho, že už nejdeme v Ježíšových stopách, které nemohou vést jinam než na kříž.
Jak si lze představit účetnickou vizi kněžství, které se vyplácí? Někte¬ří kněží chtějí, aby jejich činnost byla efektivní, hodnocená a účtovaná po způsobu světa. Jedinou činností, kterou by bylo třeba kvantifikovat, je však modlitba. Jediným měřítkem práce kněze je Bůh. Být knězem není v první řadě funkce; je to účast na životě Krista ukřižovaného.
Kněz se nesmí starat o to, jestli ho věřící oceňují. Má se jednoduše sám sebe tázat, jestli hlásá Boží slovo, jestli nauka, již učí, je naukou Boží, jestli plně uskutečňuje Boží vůli. Nejdůležitější je to, co je nevidi¬telné. Jistě, je třeba plně uspokojovat očekávání věřících. Kristovi věr¬ní však nežádají nic jiného než vidět Ježíše, slyšet jeho slovo a těšit se z jeho lásky ve svátosti pokání a v krásné mešní liturgii.
Kněz, který bez zastávky běhá z jedné farnosti do druhé a přitom na svém těle nenese velikonoční tajemství, je ztracený. Aktivismem duše kněze zakrňuje a ztrácí schopnost poskytovat prostor Kristu.
Milí spolubratři kněží, dovolte mi obrátit se přímo na vás. Kristus nám zanechal strašlivou a úžasnou odpovědnost. Pokračujeme v jeho přítomnosti na zemi. Přál si nás potřebovat! Ruce pomazané posvát¬ným olejem už nejsou naše. Jsou jeho, aby jimi žehnal, odpouštěl a utěšoval. A podobné těm jeho musejí být probodené, aby si nic nene¬chaly a nic nenasytně nezadržovaly. Napadají mě dramatická, děsivá slova Charlese Péguyho v jeho knize Éthique sans compromis (Etika bez kompromisu): „Že kněží nevěří ničemu, že už nevěří, to se dnes běžně říká. Je to všeobecně přijímané tvrzení a nespravedlivé bohužel jen u některých. [...] Říkají: ,To je bída dnešní doby.1 [...] Žádná bída doby neexistuje. Existuje bída kněží. Každá doba náleží Bohu. Všichni kněží mu bohužel nepatří. Obrovská odpovědnost, která na nich spo¬čívá, člověka děsí; a kněží jsou možná jediní, kdo budou muset snést skutečnost, že mají účast na odpovědnosti nejvyšší. Hle, co nechtějí vidět. [...] To není tajemstvím pro nikoho a v samotné nauce už není možno skrývat - leda snad ve výuce v seminářích -, že veškerá tato dechristianizace, každá dechristianizace pochází od kněžstva. Všech no odumírání kmene, vysychání duchovní obce nijak nepochází od laiků, ale výhradně od kněží.“ Péguy uzavírá: „Chtějí způsobit pokrok křesťanství. Ať se mají na pozoru, jen ať si dají pozor. Chtějí způsobit pokrok křesťanství, který by je mohl přijít velice, velice draho. Křes¬ťanství není vůbec, není ani trochu pokrokovým náboženstvím, ani (možná ještě méně, je-li to možné) náboženstvím pokroku. Je nábo¬ženstvím spásy.“
Jsou to tvrdá, neúprosná, provokativní slova řečená v nadsázce. Snad se spisovatel takto vyjadřuje, protože v nás chce probudit pastýř¬skou odpovědnost. Laici očekávají od kněží, že jim budou jasně, pevně a s otcovskou péčí sdělovat nikoli své názory, ale Boží nauku. Očekáva¬jí od nás, že budeme „vzorem svému stádci“ (1 Petr 5,3) a že budeme dbát na celé stádce, nad nímž nás Duch svátý ustanovil za představené, abychom spravovali Boží Církev, kterou vykoupil krví vlastního Syna (srov. Sk 20,28).
Jestliže slábne víra kněží, vzniká jakoby zatmění: svět je ponořen v temnotě.
Papež Pius X. si již 27. května 1914 stěžoval na ztrátu víry u předsta¬vitelů Církve: „Nacházíme se v době, kdy se vítají a velmi snadno při¬jímají určité představy o smíření víry s moderním duchem, představy, jež vedou mnohem dále, než si myslíme, nejen k oslabení, nýbrž k úpl¬né ztrátě víry. Není neobvyklé setkat se s lidmi, kteří vyjadřují pochyb¬nosti a nejistotu o pravdách víry, a dokonce zatvrzele hlásají zjevné omyly, stokrát odsouzené, a přesto sami sebe přesvědčují, že se nikdy nevzdálili Církvi, protože se kdysi drželi křesťanské praxe. Ach! Kolik námořníků, kolik lodivodů a - Bůh nedopusť - kolik kapitánů skládá důvěru ve světské novoty a ve lživou vědu této doby, a proto nedoplují do přístavu a ztroskotají!“
Tato slova můžeme vztáhnout i na naši dobu. Někteří klerici pro¬jevují zalíbení v těch nejnejistějších teologických teoriích. Vírou ma¬ličkých a prostých pohrdají. Ve jménu naprosto akademické teologie relativizují samotné jádro Zjevení. Člověk se musí ptát, jestli v tom není spíš druh intelektuálního snobství než upřímné hledání Boha. Stává se, že se nedělní kázání mění v okamžik destrukce pravd víry. Jde o velmi vážné zneužití autority, které papež František neustále kri¬tizuje. Kněz nemůže své autority nad Božím lidem využívat k vykládá¬ní svých osobních představ. Jeho slova mu nepatří! Jsou jen ozvěnou Slova věčného.
K tomuto tématu mě napadají přísná a znepokojivá slova Hanse Urse von Balthasara, který se v knize Slabikář pro zviklané laiky odvážil na¬psat, že zmatek v Církvi má původ v kázání „zesvětštělého a světácké¬ho kněžstva (včetně značného počtu řeholníků)“. Tento teolog v tom viděl příčinu téměř naprostého opuštění svátosti pokání - a přede¬vším krize „ve věrouce, kde se za každým či téměř každým článkem kréda objevil menší či větší otazník“. Boží lid v důsledku této nejistoty pastýřů strádal: „Velký počet laiků, překvapených spektakulární krizí identity kněží a řeholníků, [...] se vzdálil náboženské praxi. Teatrální vystupování každopádně neodpovídalo jasné představě ,zasvěceného muže1, to znamená muže uchváceného a osvíceného Duchem svátým, na něhož by se laik rád obracel a držel se ho jako průvodce na cestě k Bohu. Pro laika kněz je a zůstane člověkem, který ztělesňuje skrytou podstatu Církve, Kristovy požadavky v Evangeliu, je vnímatelným otis¬kem, který podle svátého Pavla ztělesňuje typ, vzor, podle něhož se lidé mohou orientovat.“
Někteří kněží dnes tedy přejímají roli sociálních mediátorů, která jim nenáleží?
Kněz má trojí poslání: posvěcovat, hlásat Evangelium a vést Boží lid.
Především je strážcem Božích tajemství. Na prvním místě je pověřen slavením velikonočního tajemství, Eucharistie, a smiřováním hříšníků s Bohem ve svátosti pokání. Tyto služby nemohou být nikdy delegová¬ny na laika. K tomu, aby člověk mohl jednat in persona Christi capitis - „v osobě Krista-Hlavy“ - musí přijmout svátostné kněžské svěcení. Stejně jako Ježíš musí ztělesňovat Boží Přítomnost, která má obracet, uzdravovat a zachraňovat duše.
Dále má povinnost hlásat radostnou zvěst Evangelia, to znamená vést lidi k poznání Ježíše Krista a usilovat o to, aby zatoužili po oprav¬dovém důvěrném vztahu k Němu. Musí rovněž bdít nad tím, aby víra zůstávala autentická, aby neslábla, aby se nezměnila ani neustrnula. Jeho posláním je pracovat na tom, aby se ze všech křesťanů stávali učedníci a misionáři ochotní zemřít za Krista a jeho Evangelium. Nále¬ží mu úkol poskytovat hutnou duchovní stravu upevňující víru a vnitřní život.
Konečně je kněz vůdcem a pastýřem. Má budovat a udržovat křesťan¬ské společenství ve farnosti, která mu je svěřena. V synovském spojení s Petrovým nástupcem a se svým biskupem odpovídá kněz za vedení Božího lidu na území farnosti, v níž ho Duch svátý ustanovil.
Kněz má být dobrý pastýř. Není tu k tomu, aby se přednostně anga¬žoval pro sociální spravedlnost, demokracii, ekologii nebo lidská práva. Takové úchylky mění kněze v odborníka v oblastech příliš vzdálených kněžské identitě, jak ji zamýšlel Kristus.
Misionáři věnovali veškerou svoji energii evangelizaci, lidské a in¬telektuální formaci a fyzickému i duchovnímu zdraví Božího lidu. Usilovali o správnou rovnováhu mezi duchovním životem a lidským rozvojem. Věděli však, že mají-li vést lidi k Bohu, musejí se především zabývat modlitbou. Ze svého života toužili učinit duchovní oběť Bohu.
Jak můžeme s úspěchem řešit hmotnou bídu, dokud není poražena bída duchovní? Jak můžeme bojovat proti korupci, násilí, nesprave¬dlnosti a každému útoku na lidský život a důstojnost, nenabídneme-li svědomí lidí nejprve světlo Evangelia a je-li z lidských, politických či ekonomických zájmů daleko vyháněn Bůh?
Slabému evangelizačnímu úsilí bychom se neměli divit. Úroveň ka-techetického života je často až natolik nevalná , že křesťané už neznají základy vlastní víry. Trvalá formace věřících je zásadně důležitá. Jak můžeme věřící živit, jestliže každý týden neslyší nic víc než jedno desetiminutové kázání? Výmluva, že po deseti minutách lidé už neposlouchají, je lživá: jestliže je jejich schopnost soustředění tak omezená, jak to, že u televize vydrží celé hodiny? Hodně píšeme o nové evangelizaci. Každý kněz, každý biskup by měl v této věci naléhavě zpytovat svědomí a vyjasnit si s Bohem své učení a svou katechetickou angažovanost. Děláme spoustu věcí, běháme zjedné schůze na druhou, často cestujeme a konáme vizitace, a přitom zanedbáváme to nejzá¬kladnější: modlitbu, svou povinnost učit, posvěcovat a vést křesťanský lid i všechny, kdo hledají Pána, k Bohu. Připomeňme si slova, která by měla hluboce poznamenat náš kněžský život: „Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: ,Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a myje ustanovíme pro tento úkol. My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“1 (Sk 6,2-4).
Biskupovéjsou nástupci apoštolů. Měli bychom je následovat a kázat stejně odvážně jako oni. Nejsme církevní správci či funkcionáři. Jsme nositeli a strážci Božího slova. Biskupové by se měli inspirovat listy, které psal svátý Pavel prvním křesťanům. Měli bychom my odvahu ho¬vořit s takovým zápalem? Dej Bůh, aby pod tíhou procedur a schůzí nezvlažněla naše láska k jeho slovu. Čím tíživější je v Církvi administra¬tiva, tím méně prostoru pro Ducha svátého. Běda mi, kdybych nehlásal Evangelium!
Jaký je vztah mezi kněžským celibátem a Boží absolutností?
Často slýchávám, že nejde o nic víc než otázku historické disciplíny. Domnívám se, že to není pravda. Celibát odhaluje samu podstatu křesťanského kněžství. Hovořit o něm jako o něčem druhotném je pro všechny kněze světa urážlivé. Jsem do hloubi duše přesvědčen, že relativizace zákona celibátu vede k redukci kněžství na pouhou funkci. Jenže kněžství není funkce, je to stav. Nejde v něm v první řadě o to, co kněz dělá, ale čím je.
Ježíš Kristus je kněz. Celá jeho bytost je kněžská, to znamená, že se daruje, vydává a obětuje. Před ním kněží obětovali Bohu zvířata. Kris¬tus nám odhalil, že skutečný kněz obětuje sám sebe. Být knězem zna¬mená ontologicky vstoupit do tohoto obětování sebe Otci za Církev, jak celým svým životem činil Ježíš. Znamená to přijmout kříž jako formu celého života. Kněžství je ontologickou účastí na tomto Kristově se- beodevzdání. Tento dar má podobu snubní oběti. Kristus je skutečně ženichem Církve. Vysvěcený kněz svátostné představuje Krista-kněze. Svátostný charakter ho utváří do podoby Krista-Ženicha. Kněz je po¬volán k naprostému, bezmeznému sebedarování. Svátostné zpřítom- ňuje Krista-Ženicha. Celibát je projevem tohoto snubního darování, je jeho konkrétním a životně důležitým znamením. Je zpečetěním našeho kněžského života Kristovým křížem. Je výkřikem kněžské duše, která hlásá lásku k Otci a darování sebe Církvi. Snaha relativizovat celibát vede k pohrdání tímto radikálním darem, jímž od svého svěcení žije tolik věrných kněží.
Celibátem se kněz vzdává své lidské schopnosti stát se manželem a otcem podle těla. Z lásky se rozhoduje se toho zřeknout a stát se vý¬hradně manželem Církve, zcela se obětovat Otci. Spolu s mnoha svými kněžskými spolubratry chci hlasitě vyjádřit hlubokou bolest nad zne¬važováním kněžského celibátu. Tento poklad nesmí být relativizován. Celibát je znamením a nástrojem našeho splynutí s kněžstvím Ježíše Krista. Nabývá hodnoty, kterou bychom mohli analogicky kvalifiko¬vat jako hodnotu svátostnou. Jan Pavel II. tuto myšlenku vyjádřil roku 1992 v apoštolské exhortaci Pastores dabo vobis: „Avšak vůle církve [pokud jde o kněžský celibát] nachází své poslední zdůvodnění v poutu, které celibát spojuje se svátostí kněžství, připodobňující kněze Ježíši Kristu, Hlavě a Ženichu církve. Církev jako nevěsta Ježíše Krista chce být knězem milována úplně a bezvýhradně, tak, jak ji miluje Ježíš Kris¬tus. Kněžský celibát je tedy darování sebe samého v Kristu a s Kristem, obětované pro jeho církev. Je to výraz kněžské služby církvi v Pánu a s Pánem“ (č. 29).
Tímto prohlášením učitelského úřadu svátý Jan Pavel II. vyjádřil nau¬ku Druhého vatikánského koncilu o kněžství. Autoritativně tvrdí, že kněžský celibát není pouhou otázkou církevní disciplíny, nýbrž proje¬vem svátostného zpodobení Krista-Kněze. Tento text znesnadňuje zru¬šení zákona kněžského celibátu, byť i omezené na jednu oblast. Naopak otevírá cestu ke znovuobjevení radikálního, hlubokého ontologického souladu mezi celibátem a kněžským stavem ve východních církvích.
Papež Benedikt XVI. nám v apoštolské exhortaci Sacramentum ca- 1
ritatis z roku 2007 připomněl, že celibátem „kněz vyjadřuje svou vy- 1
danost, v níž zpodobuje Krista, a výlučnou oběť sebe samého pro Boží I
království. To, že Kristus, kněz navěky, žil své poslání až po oběť na j
kříži ve stavu panenství, vytváří dobrý základ pro pochopení významu I
této latinské církevní tradice. Nestačí však chápat kněžský celibát způ- ]
sobem čistě funkčním, znamená totiž připodobnění se Kristovu život- I
nímu stylu. Je to volba v první řadě snoubenecká: znamená ztotožnit J
se se srdcem Krista-snoubence, který dává život za svou snoubenku“ |
(Č.24). I
Jestliže kněz svým celibátem světu zjevuje a naznačuje, že chce být manželem Církve, jaký smysl by měl život ženatých kněží? Neodevzdá- |
li by se Církvi méně? Jak by takový kněz mohl v plnosti žít svou odpo- I
vědnost manžela a otce rodiny, když je přede vším ostatním manželem J
Církve a otcem křesťanů? Vzdát se kněžského celibátu by proto známe- ]
nalo vytvořit opravdovou zmatenost znamení. j
Z tohoto pohledu nechápeme, jak by bylo možné podporovat a chránit i
kněžskou identitu, kdybychom zrušili, třeba i jen v tom či onom regionu, |
požadavek celibátu tak, jak si ho Kristus přál a latinská Církev žárlivě zachovávala. Rovněž se tážeme, jak by Boží lid ve světle tohoto učení mohl pohlížet na ženaté kněze. Evangelistova slova jsou jednoznačná, třebaže se netýkají přímo celibátu: „Když někdo přichází ke mně a ne- '
klade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám I
sebe - až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem“ (Lk 14,26). 1
Žádná autorita, žádná synoda z žádného důvodu, ani kvůli jakékoli I
regionální nouzi, si nemůže osobovat pravomoc čistě a jednoduše od- I
dělit kněžství od kněžského celibátu. Jak připomíná Druhý vatikánský 1
koncil, celibát kněží „není jen příkaz církevního zákona, ale vzácný
Boží dar“ (Optatam totius, 10). i
Jak hluboko do historie Církve tato praxe sahá?
Od prvních staletí Církve se mělo za to, že zákon zdrženlivosti a poz- |
ději celibátu je apoštolského původu. Všechny starověké dokumenty I
uznávaly ontologické spojení mezi kněžstvím a zdrženlivostí. Tvrzení, '
že tradice prvotní Církve není v této věci jednomyslná, by bylo lživé. i
Ve skutečnosti bylo povolání ženatých mužů ke kněžství vždy spojeno -
s předpisem zachovávání zdrženlivosti, a to i tehdy, když žili nadále pod jednou střechou s manželkou. Mezi starověkými doklady - svědky tradice - nenajdeme ani stopy po opačné praxi až do konce sedmého století, kdy se na Východě usídlil jistý nepořádek.
Synoda v Elvíře v roce 305, dekrety papeže Siricia z roku 385 a 386 a synoda v Kartágu roku 390 jsou prvními písemnými svědectvími o tradici, která se v této době jevila nezpochybnitelná, pevně zavedená a ostatně i nezpochybňovaná. Kdyby se v té době praktikovalo něco jiného, nutně by existovala nějaká zmínka o kontroverzi. Jenomže podle nejstarších dokumentů je tato disciplína jistá a pokojně přijíma¬ná v celé nerozdělené Církvi. Tato akta učitelského úřadu předepisují nutnost dokonalé zdrženlivosti pro jáhny, kněze a biskupy. Potvrzuje se v nich, že jistá taková disciplína pochází od apoštolů. Prezentují se jako první písemné záznamy ústní tradice, nezpochybňované a nezpo¬chybnitelné.
Na druhé synodě v Kartágu 16. června 390 synodní otcové odhlaso¬vali tento kánon: „Epigon, biskup z Bulle-la-Royale, praví: na předcho¬zím koncilu jsme diskutovali o pravidlu zdrženlivosti a čistoty. Nechť jsou tedy nyní ještě s větší silou poučeny tři stupně svěcení, jež jsou za¬vázány touž povinností cudnosti, to jest biskup, kněz a jáhen, a nechť je vydáno nařízení, že musejí zachovávat čistotu. Biskup Genethlius praví: Jak bylo řečeno dříve, je vhodné, aby svati biskupové a kněží Boží, stejně jako levité, to jest služebníci Božích svátostí, zachovávali dokonalou zdrženlivost, a tak ve vší prostotě dosáhli toho, co od Boha žádají. Co apoštolově učili, co sama minulost zachovávala, to musíme střežit i my. Biskupové jednomyslně prohlásili: všichni jsme pro to, aby biskupové, kněží a jáhni, strážci čistoty, se vzdali manželského života, a tedy aby ti, kdo slouží oltáři, zachovávali dokonalou zdrženlivost.“
Uvedený kánon nepřímo potvrzuje, že v řadách kněžstva bylo mnoho ženatých mužů, kteří jsou však všichni povoláni k zdrženlivosti. Tento zákon se vztahuje na jáhny, kněze a biskupy, to znamená na tři nejvyšší stupně svěcení, jež se udělují prostřednictvím consecrationes. Těmi se muži oddělují k výkonu funkcí, které se dotýkají Božích věcí. Specific¬kým základem zdrženlivosti požadované od služebníků vykonávajících kněžství je eucharistická služba. Svátostné slavit Kristovu oběť žádá žít ji na vlastním těle. Mons. Lobinger se návrhem na kněžské svěcení ženatých mužů, kteří by mohli celebrovat Eucharistii, velice vzdaluje apoštolské tradici. Právě eucharistická služba vyžaduje od posvátných služebníků dokonalou zdrženlivost. Celebrace Eucharistie předpoklá¬dá těsné připodobnění kněze chudému, čistému a poslušnému Kristu.
K tomu přistupuje druhý důvod, jenž zdůrazňuje smysl této povin¬nosti: umožňuje jim dosáhnout „ve vší prostotě“ toho, co od Boha za¬dají. Bez čistoty by kněz, když předkládá Bohu prosby a oběti svých lidských bratří, postrádal zásadní vlastnost a svým způsobem se zba¬voval svobody slova, již mu poskytuje skutečnost, že se vzdal všech pozemských rodinných svazků. Naproti tomu díky čistotě vstupuje do „prostých“ vztahů s Pánem, protože se mu zcela odevzdal a daroval. Už nemá co ztratit, neboť se už všeho vzdal.
Africký kánon z druhé synody v Kartágu představuje v dějinách kněžského celibátu rozhodující okamžik, neboť garantuje tradici sahající až k apoštolům: „Co apoštolově učili, co sama minulost zachovávala, to musíme střežit i my.“
Mnozí lidé by se jednoho dne rádi dočkali žen-kněžek. Odepírání svá¬tostného svěcení ženám odmítají jako nespravedlivou „diskriminaci“. Co o tom soudíte vy?
Už od starozákonních dob povolával Bůh ke kněžské službě muže: „Přikaž, [Mojžíši], aby předstoupil tvůj bratr Áron a s ním jeho synové z řad Izraelců, aby mi sloužili jako kněží“ (Ex 28,1).
Pán Ježíš ustanovil kněžími Nové smlouvy pouze svých dvanáct apo¬štolů. Uprostřed apoštolů se nicméně vyskytovaly velmi šlechetné ženy, „byly to ty, které následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a mat¬ka Zebedeových synů“ (Mt 27,55-56). Bůh si však přál, aby kněžský úřad vykonávali výhradně muži, třebaže Matka Boží byla Svatější než apoštolově.
V listě Židům se píše, že velekněz je vždy volen mezi muži a jeho úkolem je přimlouvat se u Boha za lidstvo. Není to pocta, kterou by si osoboval sám: přijímá se skrze Boží povolání, tak jako v případě Árona. Tak tomu bylo i u Krista. V den, kdy se stal veleknězem, si neudělil tuto slávu sám. Přijal ji od Boha, který mu řekl: „Tý jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil“ (Ž 2,7). Na jiném místě žalmista říká: „Tyjsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova“ (Žid 5,1-6).
Kněžství je od Boha. Není to lidský výtvor. Člověk se nestane knězem kvůli svému přání nebo z čistě lidské vůle. Musí ho k tomu povolat Bůh. Jenže Bůh se rozhodl k tomuto poslání vybírat jen muže. Potvrzují to dějiny judaismu a křesťanství i nauka římské církve.
Někteří lidé se velice hlučně dožadují kněžského svěcení žen. Některá protestantská společenství tlaku světa ustoupila a vyrobila něco, čemu říkají „kněžky“ nebo „biskupky“. Toto údajné kněžství není kněžstvím Kristovým, nýbrž lidským výtvorem bez jakékoli svátostné hodnoty.
Zdá se, že někteří vysoce postavení katoličtí preláti si svěcení žen zjevně přejí. Tím odporují definitivnímu neomylnému učení Jana Pavla II. V apoštolském listě Ordinatio sacerdotalis z 22. května 1994 papež slavnostně prohlásil: „Třebaže nauka o kněžském svěcení vy¬hrazeném výhradně mužům je obsažena v trvalé univerzální tradici Církve a třebaže ji neochvějně zastávalo i magisterium v dokumentech z nedávné doby, je nicméně z různých stran považována za otevřenou, nebo se postoji Církve, která ke kněžskému svěcení nepřipouští ženy, dokonce přikládá čistě disciplinární význam. Proto, aby byly rozptý¬leny všechny pochybnosti v záležitosti mimořádné důležitosti, záleži¬tosti přináležející k samotnému Božímu ustanovení Církve, na základě svého duchovního úřadu utvrzovat bratry (srov. Lk 22,32) deklaru¬ji, že Církev nemá vůbec žádnou autoritu udělovat kněžské svěcení ženám a že toto rozhodnutí musí být považováno všemi věřícími církve za definitivní.“
Jakékoli opačné tvrzení přímo odporuje autoritě papeže a radikálně zpochybňuje autoritu učitelského úřadu. Chci zdůraznit, že zde nemá smysl diskutovat o vhodnosti použitých historických, teologických či biblických argumentů. Svatý Jan Pavel II. svou neodvolatelnou učitel¬skou autoritou potvrdil, že Církev ženy světit nesmí. Podle Kongregace pro nauku víry je tato věc součástí věroučných postojů, jejichž pevné zachovávání všichni kněží odpřisáhli před Bohem v Professio fidei: „Pevně přijímám a uznávám také všechny jednotlivé pravdy nauky
o víře a mravech, které církev předkládá definitivním způsobem.“ Mimo to doprovodný komentář Kongregace pro nauku víry z 29. červ¬na 1998 k této nauce Jana Pavla II. o kněžství vyhrazeném pouze mu¬žům vysvětluje, že „papež [...] měl v úmyslu znovu potvrdit, že zmíně¬nou nauku je třeba považovat za definitivní, a protože je založena na Božím slově psaném, neustále uchovávaném a dodržovaném v tradici církve, byla neomylně předložena řádným a univerzálním magisteri- em“. Z biblického, teologického i kanonického hlediska je tato otázka tedy uzavřená.
lýto návrhy pocházející i od nejvýznamnějších osobností v Církvi představují frontální útok na velice význačný akt papeže Jana Pavla II., a tudíž popírají způsobilost jejich vlastního představeného vydávat na¬řízení. Snaží se podsouvat, že jedinou autoritou oprávněnou rozhodo¬vat o některých ekleziologických otázkách je ekumenický koncil, a tím přispívají k erozi víry a řádu v Církvi. Chci se zde vyjádřit naprosto jasně. Takovéto návrhy obnovují těžké omyly těch, kdo tvrdí, že kon¬cil může jednat bez papeže nebo proti němu. Kolegium biskupů však může rozhodovat pouze se svou hlavou, římským pontifikem. Jak při¬pomíná kanonické právo, „proti rozsudku nebo rozhodnutí papeže není ani soudní ani správní odvolání“ (CIC § 333 odst. 3). Odvolání kolegia biskupů proti papežskému aktu by znamenalo popření primá¬tu nejvyššího pontifika a jeho konstitutivní funkce ve vztahu k biskup-skému sboru jako takovému.
Na ještě hlubší rovině někteří lidé ukazují, že nepochopili, proč vy¬soká důstojnost ženy nespočívá v tom, že jednoduše dělá to, co muž. Vytváří to dojem, že chtějí z žen „udělat muže“. Církev potřebuje ženy v tom, v čem jsou specificky ženské. Mimo jiné mají střežit tajemství tělesného i duchovního mateřství. Papež František 1. ledna 2018 v ho- milii prohlásil: „Dar Matky, dar každé matky a každé ženy je velice cen¬ný pro církev, která je matkou a ženou. Zatímco muž často abstrahuje, tvrdí a předepisuje ideje, žena - matka - dovede uchovávat, spojovat srdcem a oživovat. Víra se totiž neomezuje jenom na ideu či nauku. Všichni potřebujeme srdce matky, která umí uchovávat Boží něhu a vnímat tep lidství.“6
Církev ví, že bez tohoto tajemství, jehož nositelkou je žena, nemůže žít. Kněžství je však zásadním způsobem spojeno s mužstvím, s tajem¬stvím manžela a otce.
Joseph Ratzinger chápal kněžství jako potvrzení pravdy kříže. Zastá¬váte tuto myšlenku i vy?
Satan chová prudkou nenávist vůči kněžím. Chce je pošpinit, přimět je k pádu, zkazit je. Proč? Protože celým svým životem hlásají pravdu kříže. Kněží a zasvěcené osoby nemohou svět nechat lhostejným. Tuto pravdu kříže hlásají i na vlastním těle. Pro svět budou vždycky předmě¬tem pohoršení. Jsou na místě Kristově. Joseph Ratzinger to v projevu v Římě roku 1977 formuloval takto: „Skutečný vicarius Christi má mís¬to na kříži: být Kristovým náměstkem znamená poslušně přijímat kříž a tak být representatio Christi v dané době a ve světě, udržovat přítom¬nost jeho moci jako té, jež odporuje moci světa. [...] Kristus nebrání pravdu za pomoci legií, ale svým utrpením ji činí viditelnou.“ Kněží a zasvěcené osoby svým pokorným, vydaným životem představují vý-zvu mocnostem světa.
To chci zdůraznit: před vámi všemi, skrytými a zapomenutými kněží- mi a řeholníky, před vámi, jimiž společnost někdy pohrdá, vámi, kteří jste věrni slibům svého svěcení, se třesou mocnosti tohoto světa! Při¬pomínáte jim, že síle daru vašeho života daného za pravdu neodolá nic. Pro knížete lži je vaše přítomnost nesnesitelná. Nejste obránci nějaké abstraktní pravdy či strany. Rozhodli jste se trpět z lásky k pravdě, k Je¬žíši Kristu. Bez vás, milovaní spolubratři kněží a řeholníci, by lidstvo bylo méně veliké a méně krásné. Jste živoucí záštitou pravdy, protože jste souhlasili, že budete milovat až na kříž: „Skutečná míra lidství se podstatně určuje ve vztahu k utrpení a k trpícímu. [...] Rovněž schop¬nost přijmout utrpení z lásky k dobru, k pravdě a ke spravedlnosti je pro míru lidství určující, neboť pokud by osobní blaho a bezpečnost byly důležitější než pravda a spravedlnost, pak by rozhodovala moc silnějšího a vládlo násilí a lež. Pravda a spravedlnost musí stát nad mým pohodlím a fyzickou nedotknutelností, jinak by se můj život stal lží. Konečně i rozhodné ano lásce se stává pramenem utrpení, protože láska vyžaduje opakované sebezřeknutí, v němž se nechávám prořezá¬vat a zraňovat; láska nemůže bez tohoto bolavého sebezřeknutí vůbec obstát; stala by se tak jen čistým egoismem a sebe samu by tak vyvra¬cela. Trpět s druhým, trpět pro druhé; trpět z lásky k pravdě a sprave¬dlnosti; trpět kvůli lásce a s cílem stát se skutečně milující osobou - to jsou podstatné základy humanity, jejichž odložení by člověku přivodilo zkázu,“ napsal Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi (č. 38-39).
V důsledku mimořádného daru celého svého těla, celého srdce i všech svých sil Pánu jsou kněží a zasvěcené osoby ukřižováni s Kris¬tem a mají hlubokou účast na jeho utrpení. Chtějí se mu stát podobný¬mi ve smrti. Každý z nich může říci se svátým Pavlem: „Spolu s Kris¬tem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval“ (Gal 2,19-20).
Zkušenost kříže je zkušeností pravdy o našem životě. Pravda a kříž jsou místem našeho skutečného lidského a křesťanského růstu, neboť v nich se nachází Ježíš, pravý Bůh a pravý člověk.
Otázka pravdy především souvisí s křížem. Člověk či klerik, který hlásá Boží pravdu, nevyhnutelně vystupuje na kříž. Všichni křesťané, a zejména kněží, jsou trvale na kříži, aby skrze jejich svědectví zazářila pravda. Na svém těle mimořádným způsobem neseme utrpení Ježíšovy smrti, aby se na našem těle projevil také Ježíšův život.
Souvislost mezi pravdou a křížem je základní myšlenkou Benedik¬ta XVI. V encyklice Spe salvi to často připomíná: „Křesťanská víra má v lidských dějinách zásluhu na tom, že v člověku novým způsobem a v nové hloubce probudila schopnost trpět, což pro jeho lidství mělo rozhodující význam. Křesťanská víra nám ukázala, že pravda, sprave¬dlnost a láska nejsou jen pouhými ideály, ale velmi pádnými skuteč¬nostmi. Víra nám ukázala, že Bůh, zosobněná pravda a láska, chtěl tr¬pět za nás a spolu s námi. Bernard z Clairvaux vytvořil jeden znamenitý slovní obrat: Impassibilis est Deus, sed non incompassibilis - Bůh ne¬může trpět, ale může soucítit. Člověk má pro Boha takovou cenu, že se on sám stal člověkem, aby mohl spolu s člověkem sou-cítit, spolu-trpět způsobem velmi reálným, totiž v těle a krvi, jak nám to podává pašijový příběh o Ježíšově umučení“ (Spe salvi, č. 39).
Papež dodává: „Řekněme to ještě jednou: schopnost trpět kvůli pravdě je měřítkem humanity“ (Spe salvi, č. 39). Křesťanské kněžství je záštitou této zachráněné humanity. Každý kněz je skrze svůj život
a bytí světlem, které přináší naději. Tento plamen však také odhalu¬je ošklivost hříchu, prozrazuje prázdnotu tohoto světa. Drazí kněží, o každém z vás se dá říci to, co se říká i o kříži Kristovu: pro jedny je to pohoršení, pro druhé bláznovství! „Kříž má proto hlubší a tajem¬nější význam, než by se mohlo na první pohled zdát. Nepochybně je nástrojem mučení, utrpení a porážky, ale zároveň je výrazem naprosté proměny, konečné odplaty za tato zla, a proto je nejvýmluvnějším sym¬bolem naděje, jaký svět kdy viděl. Mluví ke všem, kteří trpí - k utisko¬vaným, nemocným, chudým, lidem na okraji společnosti, obětem ná¬silí - a nabízí jim naději, že Bůh může proměnit jejich utrpení v radost, jejich opuštěnost ve společenství, jejich smrt v život. Nabízí našemu padlému světu bezmeznou naději. Proto svět potřebuje kříž. Kříž není jen soukromým symbolem zbožnosti, není rozlišovacím znamením příslušnosti k nějaké skupině uvnitř společnosti a jeho nejhlubší vý¬znam nemá nic společného s násilným vnucováním nějakého kréda či filosofie. Vypovídá o naději, o lásce, o vítězství nenásilí nad útiskem, o Bohu, který povyšuje ponížené, dává sílu slabým, překonává rozděle¬ní a přemáhá nenávist láskou. Svět bez kříže by byl světem bez naděje, kde by mučení a brutalita neměly hranice, slabý by byl vykořisťován a chamtivost by měla poslední slovo. Nelidskost člověka vůči člověku by se projevovala ještě hrůznějšími způsoby a zhoubný kruh násilí by neměl konce. Pouze kříž mu činí přítrž. Žádná pozemská moc nás ne¬může zachránit před důsledky našeho hříchu a žádná pozemská moc nemůže přemoci zdroj nespravedlnosti, avšak spásonosný zásah na¬šeho milosrdného Boha proměnil skutečnost hříchu a smrti na jejich opak,“ řekl Benedikt XVI. v kázání proneseném v Nikósii v roce 2010.7
Drazí spolubratři kněží, vaším posláním je nést Kristův kříž upro¬střed světa. Středem vašeho života je každodenní slavení mešní oběti, která zpřítomňuje oběť Kristovu. Váš každodenní život je prodlouže¬ním kříže. Jste muži kříže! Nebojte se! Chci vás povzbudit z celého svého biskupského srdce. Nenechte se znepokojovat hlukem světa. Vysmívá se vašemu celibátu, ale má z vás strach. Neopouštějte kříž. On je zdrojem veškerého života a každé opravdové lásky. Když upíráte
pohled na kříž, držíte se zdroje všeho dobra: „Právě to slavíme, když vzdáváme slávu kříži Vykupitele. [...] Když hlásáme ukřižovaného Krista, nehlásáme sebe, ale Jeho. Nenabízíme světu svou moudrost, nemluvíme o svých zásluhách, ale zprostředkováváme jeho moudrost, jeho lásku, jeho spásonosné zásluhy. Víme, že jsme pouhými hlině¬nými nádobami. Přesto jsme byli nečekaně vybráni, abychom hlásali spásonosnou pravdu, kterou svět potřebuje slyšet. Nevycházejme ni¬kdy z úžasu nad mimořádnou milostí, kterou jsme dostali. Neustále si uvědomujme svou vlastní nehodnost, ale zároveň se vždy snažme být méně nehodnými svého vznešeného povolání, abychom svými pochy¬beními a pády neoslabili věrohodnost svého svědectví. [...] Když hlá¬sáme Kristův kříž, snažme se vždy napodobovat nezištnou lásku toho, který se obětoval za nás na oltáři kříže; toho, který je zároveň knězem i obětí; toho, v jehož osobě hovoříme a jednáme, když vykonáváme svě¬řenou službu“ (Benedikt XVL, ibid.).
Existuje nezrušitelné spojení mezi kněžským celibátem, kněžstvím, křížem a pravdou?
Celibát, kněžství, kříž a pravda jsou skutečnosti, které se nutně pro¬pojují v Pánu Ježíši, úhelném kameni. Jsem hluboce přesvědčen, že spojení těchto čtyř věcí představuje vítězství lásky nad strachem. Před¬pokladem pro přijetí pravdy je překonání jedu podezíravosti. K přijetí kříže je nezbytné věřit v lásku. Kněžský život v celibátu je proklamací absolutní důvěry v Boha. Náš svět je však ovládán strachem. Je paraly¬zován tímto pocitem, jehož původcem je ďábel a jenž izoluje lidi. Každý raději žije ve smutku a osamění, než aby připustil závislost na lásce druhého. Při vigilii s kněžími na Svatopetrském náměstí na závěr roku kněží Benedikt XVI. zdůrazňoval tuto zásadní dimenzi: „Celibát [...] znamená přitakat definitivně, nechat se Bohem vzít za ruku, odevzdat se do rukou Páně, do Jeho já‘; [...] je to pravý opak onoho odmítnutí, oné autonomie, která se nechce zavazovat, která nechce vstoupit do vztahu. [...] Takto tedy chceme jít kupředu a zpřítomňovat toto pohor¬šení víry, která vkládá veškerou existenci v Boha. Víme, že vedle tohoto velkého pohoršení, které svět nechce vidět, jsou také druhotná pohor¬šení našich nedostatků, našich hříchů, které zatemňují to pravé a velké pohoršení, a sugerují:,Vždyť oni ve skutečnosti nezakládají svůj život
na Bohu.1 Existuje však mnoho věrnosti! Celibát, a právě jeho kritiky to dokazují, je velkým znamením víry, přítomnosti Boha ve světě. Pros¬me Pána, aby nám pomohl osvobodit se od oněch druhotných pohorše¬ní a aby zpřítomnil ono velké pohoršení naší víry: důvěru, moc našeho života založeného na Bohu, na Ježíši Kristu.“8
Kněží svým celibátem prorážejí krustu nedůvěry a podezíravosti, kte¬rá tíží svět a odtrhává ho od Boha. Jejich příklad je nutný. Dodává jim věrohodnost. Jak bychom mohli povzbuzovat mladé lidi k dobrodruž¬ství nerozlučitelného manželství, když nejsme schopni dát svůj život jednou provždy? Možná jsme už tak přivykli příliš velkému bohatství, že postupně ztrácíme schopnost riskovat život z lásky. Začínáme být lakomí, usídlení v pohodlí a bezpečí. Připomíná mi to - řečeno proroc¬kými slovy kardinála Ratzingera - „měšťácké křesťanství“, křesťanství zredukované na životní filosofii, z něhož by byla vyhnána každá láska, která by se jevila příliš radikální nebo přehnaná.
Podle Pána Ježíše se počítá jen jedna věc, a to je pravda (srov. Jan 18,37-38). Celý život sloužil pravdě, vydával svědectví pravdě. Pravda o Otci, pravda o věčném životě, pravda o boji, který člověk musí vést v tomto světě, pravda o životě a smrti, to jsou oblasti velkých Kris¬tových zápasů, oblasti, v nichž lež nebo omyl přinášejí smrt. Dříve než byl Pán Ježíš odsouzen na kříž a veden na Golgotu, prohlásil před Pi¬látem: „Proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“ (Jan 18,37). Mezi pravdou a čistotou je hluboké spojení, a tím je bezplatnost lásky. Milujeme pravdu pro ni samu, ne pro to, co nám přináší. Joseph Ratzinger to vyjádřil ve vy¬světlující pasáži své homilie ze 6. října 2006: „V této souvislosti jsem si vzpomněl na úžasné slovo z prvního listu svátého Petra, v 1. kapitole, 22. verši, jenž latinsky zní Castificantes animas nostras in obedientia veritatis. Poslušnost vůči pravdě by měla ,očišťovat1 naši duši, a tak vést ke správnému slovu a ke správné činnosti. Jinými slovy mluvit s vidinou potlesku, mluvit podle toho, co chtějí lidé slyšet, mluvit pod¬le diktátu veřejného mínění je považováno za prostituci slova a duše; čistota znamená nepodřizovat se těmto kritériím, nehledat potlesk, ale
hledat poslušnost pravdě. A myslím, že toto je základní ctnost teologa, tato kázeň v poslušnosti pravdě, ač tvrdá, která z nás dělá spolupracov¬níky pravdy, ústa pravdy, protože to nejsme my, kdo mluví v této řece dnešních slov, ale díky tomu, že jsme skutečně očištěni a ,protříbeni‘ poslušností pravdě, pravda mluví v nás. Tak můžeme být skutečně no¬siteli pravdy.“9
Čistota kněze je tedy znamením jeho spojení s pravdou, jíž je ukřižo¬vaný a zmrtvýchvstalý Kristus. Toto životadárné spojení knězi umož¬ňuje vyhýbat se pokrytectví, dvojímu životu, v němž obelhává sám sebe, když se snaží spíše svádět než se obětovat.
Jaký bude váš postoj při synodě o Amazonii, která se bude konat v říj¬nu 2019? Otázka celibátu se tam evidentně objeví.
Jak jsme viděli už v odpovědi na otázku týkající se místa žen v Církvi, se zděšením konstatuji, že někteří lidé by rádi vyrobili nové kněžství podle lidského střihu. Jestliže v Amazonii chybí kněží, jsem sijist, že se situace určitě nevyřeší tím, že budeme světit ženaté muže, viri probati, které Bůh nepovolal ke kněžství, nýbrž k manželskému životu, v němž mají vyjadřovat obraz spojení Krista a Církve (srov. Ef 5,32). Kdyby každá diecéze v Latinské Americe z misijní horlivosti velkoryse poskyt¬la Amazonii jednoho kněze, nebylo by to pro tuto oblast tak opovržli¬vé a pokořující jako vymýšlení ženatých kněží. Jako by Bůh nedokázal v této části světa vzbudit šlechetné mladé muže toužící odevzdat bezvý¬hradně své tělo i své srdce, celou svou schopnost milovat a celou svou bytost v zasvěceném celibátu.
Slyšel jsem, že latinskoamerická Církev vždy, po celých pět set let své existence, považovala „domorodce“ za neschopné žít v celibátu. Výsle¬dek tohoto předsudku je zjevný: existuje velice málo domorodých kněží a biskupů, třebaže se to už začíná měnit.
Kdyby synoda o Amazonii z nedostatku víry v Boha a z pastorační krátkozrakosti chtěla rozhodnout o svěcení viri probati, o vymýšlení duchovních služeb pro ženy a dalších nemístnostech tohoto druhu, byla by to mimořádně vážná situace. Byla by tato rozhodnutí potvrzena pod záminkou, že jsou projevem vůle synodních otců? Duch vane, kam
chce, jistě, ale sám sobě neodporuje a nevytváří zmatek a nepořádek. Je Duchem moudrosti. K otázce celibátu se již vyjádřil prostřednictvím koncilů a římských papežů.
Kdyby synoda o Amazonii přijala rozhodnutí v naznačeném směru, definitivně by se rozešla s tradicí latinské Církve. Kdo může poctivě tvrdit, že takové experimentování, s veškerým rizikem změny povahy Kristova kněžství, které s sebou nese, by zůstalo omezeno na Ama¬zonii? Samozřejmě chceme řešit naléhavé situace a nezbytnosti. Ale nezbytnost není Bůh! Současná krize je svou závažností srovnatelná s velkým krvácením v sedmdesátých letech, kdy kněží po tisících opou¬štěli kněžství. Mnozí z těchto mužů ztratili víru. A co my? Věříme stále ještě v milost kněžství?
Chci apelovat na své spolubratry biskupy: věříme ve všemohoucnost Boží milosti? Věříme, že Bůh povolává dělníky na svou vinici, nebo ho chceme nahradit, protože jsme přesvědčeni, že nás opustil? A ješ¬tě hůře: jsme snad připraveni opustit poklad kněžského celibátu pod záminkou, že Bůh už nám dnes nedává milost ho v plnosti žít? Drazí spolubratři biskupové, každý den našeho kněžského života je neza¬slouženým darem milosrdenství Všemohoucího. Což se o tom denně nepřesvědčujeme? Jak o tom můžeme pochybovat? Jak si můžeme myslet, že uprostřed bouře není Pán s námi? Nejednejme ze soucitu tak, jako by nás zanechal našemu vlastnímu úsudku. Benedikt XVI. na toto téma pronesl velice pravdivá slova při příležitosti vigilie s kněží- mi 10. června 2010 v roce kněží: „[Je to skutečně velký problém naší doby:] nedostatek povolání, v jehož důsledku jsou některé místní círk¬ve ohroženy vyprahlostí, protože chybí Slovo života, chybí přítomnost svátosti eucharistie a dalších svátostí. Co dělat? Pokušení je velké, totiž vzít tento problém do vlastních rukou, transformovat kněžství, Kris¬tovu svátost, Jeho vyvolení na normální profesi, na ,job‘, který má pracovní dobu, po níž už každý patří jenom sám sobě, a vytvořit tak z této svátosti povolání jako každé jiné, zpřístupnit ho a zjednodušit. Je to však pokušení, které problém nevyřeší. [...] Stejně tak my, pokud bychom konali tuto profesi jako každou jinou, odmítli posvátnost, no¬vost, svátostnou odlišnost, kterou dává jenom Bůh a která může vzejít jenom z Jeho povolání, nikoli z našeho jednání, nevyřešili bychom tím nic. [...] Velkým problémem křesťanství v dnešním světě je to, že už
se nemyslí na budoucnost Boha. Zdá se, že přítomnost tohoto světa postačuje. Chceme mít pouze tento svět, žít pouze v tomto světě. Zaví¬ráme tak brány pro opravdovou velikost svojí existence. Smysl celibá¬tu jako anticipace budoucnosti spočívá právě v otevírání těchto bran, zvětšování tohoto světa, ukazování reality budoucnosti, kterou my už žijeme jako přítomnost. A tedy žít ve svědectví víry: věříme skutečně, že Bůh je, že Bůh patří do mého života, že mohu zakládat svůj život na Kristu, na budoucím životě.“10
Jakým znamením víry a důvěry v Boha by bylo jasné potvrzení nut¬nosti kněžského celibátu! Znal jsem jednoho biskupa, který oznámil, že kvůli nedostatku seminaristů v jeho diecézi vykoná osobně jednou měsíčně pěší pouť na mariánské poutní místo. Dělá to už několik let, aby ukázal, že věří v duchovní účinnost svého gesta. V současné době musel svůj seminář zvětšit!
Chci také zdůraznit, že svěcení ženatých mužů naprosto není řeše¬ním nedostatku povolání. Protestanté, kteří akceptují ženaté pastory, trpí nedostatkem mužů odevzdaných Bohu úplně stejně. Kromě toho jsem přesvědčen, že jestliže v některých východních Církvích věřící exi¬stenci vysvěcených ženatých mužů podporují, je to proto, že ji doplňuje mohutná přítomnost mnichů. Boží lid intuitivně ví, že potřebuje muže radikálně patřící Bohu.
Vůči obyvatelům Amazonie by bylo opovržlivé nabízet jim kněze „druhé kategorie“. Vím, že někteří teologové, například otec Lobinger, zcela vážně předpokládají, že vzniknou dva druhy kněží, z nichž jeden budou tvořit ženatí muži, kteří budou pouze udělovat svátosti, zatím¬co druhá skupina budou „kompletní“ kněží vykonávající všechna tři kněžská poslání, totiž posvěcovat, kázat a vést. Tento návrh je teolo¬gicky absurdní. Vyplývá z něj funkcionalistické pojetí kněžství, neboť předpokládá rozdělení tří úkolů kněze, tria munera, což je pravým opa¬kem velmi důležité nauky Druhého vatikánského koncilu, který sta¬novuje jejich radikální jednotu. Nechápu, jak se někdo může oddávat takovéto pokleslé teologii. Domnívám se, že pod rouškou pastorační péče o misijní země s nedostatkem kněží chtějí někteří teologové zkou-
šet své ztřeštěné a nebezpečné teorie. V hloubi duše lidmi, o něž zde jde, pohrdají. Nedávno evangelizované národy potřebují pravdu celistvého kněžství, nikoli chabou imitaci toho, co znamená být knězem Ježíše Krista. Nepohrdejme chudými!
Obyvatelé Amazonie velice potřebují kněze, jejichž práce není ome¬zena na pevnou pracovní dobu, po které odcházejí domů věnovat se dětem. Potřebují muže vášnivě milující Krista, hořící jeho ohněm, stra¬vované horlivostí pro duše. Čím bych dnes byl já nebýt misionářů, kteří přišli žít a zemřít do mé vesnice v Guineji? Zatoužil bych být knězem, kdyby se byli spokojili s vysvěcením několika mužů ze vsi? Ochladla Církev natolik, že se mezi jejími dětmi nenajde dost velkorysých duší ochotných se zvednout a odjet hlásat Krista do Amazonie? Já se na¬opak domnívám, že perspektiva absolutního sebedarování Bohu může probudit dřímající duše mnoha mladých křesťanů. Jenže my biskupové musíme mít odvahu je zavolat!
Svatý Matouš hovoří o těch, kdo se zřekli manželství pro Boží králov¬ství...
Evangelistova slova jsou jasná: „Přistoupili k němu farizeové s úmy¬slem přivést ho do úzkých a zeptali se ho: ,Může se člověk se ženou rozvést z jakéhokoli důvodu?1 On jim odpověděl:,Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na počátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk? Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk neroz¬lučuj!1 [...] Učedníci mu řekli: ,Když je to mezi mužem a ženou tako¬vé, je lepší se neženit.1 Odpověděl jim:,Všichni to nechápou, jenom ti, kterým je to dáno. Jsou totiž lidé k manželství neschopní už od naro¬zení a jsou k manželství neschopní, které takovými udělali lidé, a jsou konečně takoví, kteří se manželství sami zřekli pro nebeské království. Kdo může pochopit, ať pochopí!1“ (Mt 19,3-6;10-12).
Evangelium je radikální. Někteří lidé dnes taková slova odmítají. Ve jménu světsky chápané pseudoseberealizace odmítají představu, že by se muž mohl vzdát manželství, a tedy i realizace své sexuality. Nicméně odevzdá-li se člověk Bohu, Bůh mu to oplatí stonásobně. Kněžský celi¬bát není psychologické zmrzačení. Je to svobodné, radostné obětování jedné z přirozených možností. Jestliže se darování sebe sama prožívá v důvěrném vztahu s Kristem, ani zdaleka kněze nefrustruje, ale rozvíjí a rozšiřuje naši schopnost milovat v rozměrech Kristova srdce. Kněz se tím, že se cele odevzdal Bohu, osvobozuje k tomu, aby mohl čistou láskou milovat všechny své bratry: „Vždycky budeme potřebovat kně¬ze, který je naprosto oddaný Pánu, a tím je i naprosto oddaný lidem. Ve Starém zákoně nacházíme výzvu k ,posvěcení“, které víceméně od¬povídá našemu pojmu zasvěcení či dokonce kněžskému svěcení: něco, co se odevzdá Bohu, a je tedy vyjmuto z obecné sféry, darováno Jemu. To však znamená, že je to nadále k dispozici všem. Poněvadž to bylo vyjmuto a darováno Bohu, už nejde o něco izolovaného, ale o něco po¬výšeného ,pro všecky“. Myslím, že totéž lze říci o kněžství v Církvi. To znamená, že jsme na jednu stranu byli odevzdáni Pánu, vyjmuti z obec¬né sféry, ale na druhou stranu jsme se mu svěřili proto, abychom mohli zcela náležet jemu i druhým. Domnívám se, že toto bychom se měli bez ustání snažit ukazovat mladým - idealistům, kteří chtějí dělat něco pro všechny ukazovat jim, že právě toto ,vyjmutí z obecné sféry“ zna¬mená ,darování všem“ a že to je důležitý způsob, nejdůležitější způsob služby bratřím. Součástí toho je i skutečnost, že se člověk dává Pánu k dispozici skutečně s celou svou bytostí, a proto je zcela k dispozici lidem. Myslím, že celibát je zásadním vyjádřením této celistvosti, a už proto je velkou připomínkou tomuto světu, protože smysl má jen teh¬dy, věříme-li skutečně ve věčný život a jsme-li skutečně přesvědčeni, že nás Bůh volá a že na jeho volání můžeme odpovědět,“ prohlásil Bene¬dikt XVI. ke kněžím v Bolzanu v srpnu 2008.
Kněžský celibát se už od starověku svědomitě střeží jako jedna z nejčistších slavných stránek katolického kněžství. Svatý Jan XXIII. to řekl na druhém zasedání římské synody 26. ledna 1960: „Skličuje nás, že si někteří lidé dokáží představit, že by se Katolická církev s rozvahou či z pohodlnosti zřekla něčeho, co se za dlouhá staletí stalo a zůstává jedním z nejvznešenějších a nejčistších slavných rysů jejího kněžství. Zákon kněžského celibátu a péče o to, aby převládl, stále připomíná zápasy heroických časů, kdy se Církev Kristova musela vrhat do boje a podařilo se jí dobýt ve třech ohledech vítězství, jehož znakem je Církev Kristova svobodná, čistá a katolická.“
Stejně tak svátý Pavel VI. v encyklice Sacerdotalis caelibatus z 24. června 1967 napsal: „Domnívám se tedy, že vyžadovaný zákon posvát-
ného celibátu má i dnes trvale provázet kněžskou službu. On má být nastávajícímu knězi oporou v jeho výlučné, trvalé a celoživotní vol¬bě zasvětit se jediné a nejvyšší Kristově lásce a sloužit Bohu a Církvi a má charakterizovat jeho životní stav jak ve společenství věřících, tak v profánní společnosti“ (č. 14).
Druhý vatikánský koncil v dekretu Presbyterorum ordinis o službě a životě kněží učil, že „Církev si vždy velmi vážila dokonalé a trvalé zdr¬ženlivosti pro království nebeské, kterou Kristus doporučoval a kterou během minulých dob i dnes mnozí věřící křesťané ochotně přijímají a chvályhodně zachovávají. Zvlášť velikou cenu jí přikládala ve spoji¬tosti s kněžským životem. Taková zdrženlivost je znamení a současně pobídka pastýřské lásky a zvláštní zdroj duchovní plodnosti ve světě. Podstata kněžství ji sice nevyžaduje, jak je zjevné z praxe prvotní církve a z tradice východních církví, kde vedle těch, kterým je dána ta milost, že si spolu se všemi biskupy zvolí život v celibátu, jsou též velmi zaslou¬žilí kněží ženatí. Když však tento posvátný sněm doporučuje církevní celibát, nikterak nezamýšlí měnit odlišnou kázeň, jež zákonitě platí v církvích východních. V lásce vybízí všechny, kteří přijali kněžství už jako ženatí, aby vytrvali ve svátém povolání a plně a velkoryse věnova¬li dále svůj život stádci, které jim bylo svěřeno. [...] Z těchto důvodů, které mají svůj základ v tajemství Kristově a v jeho poslání, celibát nejprve kněžím jen doporučovaný byl později v latinské církvi zákonem uložen všem, kdo měli přijmout kněžské svěcení. Tento posvátný sněm znovu schvaluje a potvrzuje tuto zákonnou povinnost pro ty, kteří jsou vybráni ke kněžství. Přitom mu Duch dává důvěru, že Otec velkoryse udělí dar celibátu, tak přiměřený novozákonnímu kněžství, budou-li o něj pokorně a vroucně prosit ti, kteří kněžským svěcením mají účast na kněžství Kristově, i celá církev. Tento posvátný sněm též vybízí všechny kněze, kteří přijali závazek posvátného celibátu ze svobodného rozhodnutí v důvěře v Boží milost podle Kristova příkladu, aby k němu velkomyslně a celým srdcem přilnuli a v tomto stavu věrně vytrvali, aby uznávali tento velký dar milosti, který jim Otec udělil a který Pán tak zřejmě vyzvědal, a aby měli na mysli veliká tajemství, která se celibátem naznačují a naplňují“ (č. 16).
Skrze Evangelium, papeže a koncily nám zaznívá hlas samotného Pána Ježíše. Přichází upokojit srdce kněží, kteří pochybují nebo bojují
o svou věrnost. Osvěcuje ducha laiků, kteří tuší důležitost této otázky a chtějí se spoléhat na kněze, kteří dali svůj celý život Bohu. Kdokoli by se odvážil porušit a zničit tento starobylý poklad, schránu kněžské duše, a pokusil se kněžství oddělit od celibátu, ublížil by Církvi i kn재ství Ježíše Krista chudého, čistého a poslušného.
Vzdát se celibátu tedy v konečném důsledku znamená souhlasit s de¬gradací Boha na úroveň modly pro svět?
Celibát je vzácný poklad, nádherný klenot, který Církev střeží po sta¬letí. V průběhu dějin bylo obtížné ho přesně chápat a uchovávat nedo¬tčený. Opuštění celibátu by bylo porážkou pro celé lidstvo. Mnozí naši současníci se domnívají, že žít v dokonalé zdrženlivosti není možné. Řada lidí má za to, že celibát pro kněze znamená fyzicky i psychicky protipřirozený stav, škodlivý pro vyrovnanost a zralost lidské osobnos¬ti. Podle tohoto názoru je tedy celibát násilím páchaným na přiroze¬nosti. Ve víře Církve je to však spíše velice konkrétní projev velkého tajemství Boží lásky. Kněz je skutečně ipse Christus - Kristus sám. Svá¬tostné v sobě nosí Krista, vtělenou Boží lásku k člověku. Tento Kristus, Bůh, který se stal člověkem, byl poslán na svět a stal se prostředníkem mezi nebem a zemí, mezi Bohem Otcem a lidským pokolením.
V plné harmonii s tímto posláním zůstal Kristus po celý svůj pozem¬ský život ve stavu panictví, který označuje jeho naprosté sebeobětování ve službě Bohu i lidem. Dokonalá čistota kněze má znamenat nejen napodobování, ztělesnění Krista, ale i intenzivní Kristovu přítomnost v každém knězi. Kněžský celibát předjímá to, čím budeme v plnosti ži¬vota v nebeském království. Je to předchuť věčného života s Bohem.
Praktické potřeby nemohou muže Církve přimět kjednání podle logi¬ky rentability. Jsme dělníky věčného Božího království, nikoli zástupci mezinárodní firmy. Existuje velké nebezpečí, že se dopustíme tragické chyby, kterou by nám dějiny vyčetly. Dvanáct apoštolů převrátilo svět. Proč nás tak moc znepokojuje počet kněží?
Neupozornil nás Pán Ježíš, že nebeské království má v sobě sílu, vlastní tajnou energii, která mu umožňuje růst, rozvíjet se a zrát ke žni, aniž by o tom člověk věděl? „Dále řekl: Boží království je podob¬né člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe
přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když f pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně“
(Mk 4,26-29).
Žeň Božího království je nesmírná a dělníků je málo, dnes stejně | jako v prvních dobách. Nikdy jich nebylo tolik, aby lidský úsudek jejich
ř počet považoval za dostatečný. Pán království však žádá, abychom se
i modlili, aby sám Mistr poslal dělníky na svou žeň. Nepatrné lidské
1 projekty nemohou uzurpovat roli tajemné moudrosti Toho, který
v průběhu dějin svou bláhovostí a slabostí odolával moudrosti a moci i člověka.
i Jak bychom mohli nejpřesněji definovat vztah mezi kněžským svěce-
I ním a přináležitostí ke Kristu?
Ě Z moci svátostného svěcení, které kněz přijal, vzniká zvláštní onto-
[ logické pouto, které ho spojuje s Kristem. Zvláštním způsobem proto
| ztělesňuje Krista, kterýje „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Je Kristem
I vlastněn, je ponořen do Krista způsobem tak důvěrným, že má žít a jed-
[ nat v pravdě tak jako Kristus a v síle Ducha svátého skrze pokornou
službu Bohu a Církvi pro spásu duší. Díky tomuto svěcení je duchovní
I život kněze formován a poznamenán chováním, které je vlastní Kristu,
I je jeho odrazem.
[ Homilie Benedikta XVI. při missa chrismatis na Zelený čtvrtek roku
। 2009 byla jednoznačná: „V předvečer mého kněžského svěcení před
| 58 lety jsem otevřel Písmo svaté, protože jsem ještě chtěl přijmout ně-
i jaké Pánovo slovo pro onen den a pro svou budoucí kněžskou cestu.
| Můj pohled padl na tento úryvek:, Posvěť je v pravdě, tvé slovo je prav-
I da.‘ Tak jsem poznal, že Pán mluví o mně a mluví ke mně. Přesně to
| se se mnou zítra stane. V podstatě vlastně nejsme posvěceni prostřed-
I nictvím rituálů, třebaže obřady jsou zapotřebí. Obmytím, jímž nás
I Pán zahrnuje, je On sám - Pravda osobně. Kněžské svěcení zname¬
ná, být ponořeni v Něm, v Pravdě. Patřit novým způsobem Jemu a tak
I druhým, ,aby přišlo jeho království1. Drazí přátelé, v této chvíli obnovy
| slibů chceme prosit Pána, aby nám dal stát se muži pravdy, muži lásky,
| Božími muži. Prosme jej, aby nás táhnul stále více k sobě, abychom
f se opravdu stávali kněžími Nové Smlouvy.“ Dodal: „Být ponořeni do
| pravdy, a tak do svatosti Boha, pro nás znamená přijímat také vážnost
pravdy; postavit se ve velkých i malých věcech proti lži, která je ve světě tak rozmanitými způsoby přítomna; přijmout námahu pravdy, protože v nás je přítomna její nej hlubší radost. Mluvíme-li o posvěcení v pravdě, nesmíme zapomenout ani na to, že v Ježíši Kristu jsou pravda a láska jedno. Být ponořeni v Něm tedy znamená být ponořeni v jeho dobrotě, v pravé lásce. Opravdová láska není laciná, může být také velmi nároč¬ná. Klade odpor zlu, aby člověka přivedla k pravému dobru. Budeme-li jedno s Kristem, naučíme se Ho rozpoznávat právě v trpících, v chu¬dých, v maličkých tohoto světa; pak se staneme lidmi, kteří slouží, kteří poznávají Jeho bratry a sestry a potkávají v nich Jeho samého.“11
Ptám se sám sebe, zda krize světa a Církve, kterou prožíváme, nemá hluboké kořeny právě v tomto. Zapomněli jsme, že zdroj vší pravdy a všeho dobra nepatří nám. Chtěli jsme sami, podle svých lidských plánů uskutečňovat to, co může učinit jen on. Kněží se považovali za realizátory velkorysého, ale příliš lidského projektu. Mnozí už dnes nerozumějí svému vlastnímu tajemství. Jsou nicméně uprostřed nás jako stálá připomínka Božího vpádu doprostřed světa. Křesťané mu¬sejí říkat kněžím, kým mají být. Musejí od nich přestat vyžadovat, aby byli sympatickými kamarády či efektivními manažery. Byl bych moc rád, kdyby dnes každý křesťan zašel za některým knězem a poděkoval mu za to, kým je. Ne za to, co dělá, ale za to, kým je: mužem radikálně odevzdaným Bohu.
Také bych si velice přál, aby se všichni křesťané na světě modlili za to, aby se kněží při svěcení odevzdávali nenávratně. Jsem přesvědčen, že v této modlitbě mají hrát zvláštní úlohu ženy. V tajemném duchovním mateřství mají být matkami kněží celého světa: „Matky jsou nejsilněj¬ším protilékem proti individualistickým a sobeckým tendencím a proti naší uzavřenosti a apatii. Společnost bez matek by byla nejenom chlad¬ná, ale postrádala by srdce a ,chuť rodiny“,“ řekl papež František v ho- milii 1. ledna 2017. „Začínat rok připomínkou Boží dobroty v Mariině mateřské tváři, v mateřské tváři církve, ve tvářích našich matek nás chrání před korozivní chorobou ,duchovního osiření“, onoho osiření, které prožívá duše, když cítí, že je bez matky a postrádá Boží něhu. Oši¬ření, které prožíváme, když v nás zanikne pocit příslušnosti k rodině, lidu, zemi a k našemu Bohu.“12
Drazí spolubratři kněží, my nejsme sirotci! Máme matku, jíž je Ma¬ria, jíž je Církev. Milí kněží, Církev vás miluje, jak dovede milovat je¬dině matka. Společně tvoříme jednu rodinu, svátý lid Boží. Vášnivě milujme Církev. V ní najdeme milost radostného a vroucího prožívání našeho kněžství, milost opětovného opuštění všeho, abychom mohli následovat Krista a nabídnout mu své životy pro spásu duší.
KRIZE CÍRKVE
NICOLAS DIAT: Dá se hovořit o krizi Církve?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Při povrchním vnějším pohledu může člo¬věku připadat překvapivé, že se o krizi Církve mluví. Lidsky viděno se v některých částech světa křesťanství velice šíří. Já však nechci o Církvi hovořit jako o firmě, u níž lze komentovat výsledky vyjádřené čísly. Kri¬ze, kterou Církev prožívá, je mnohem hlubší. Je jako rakovina, která rozežírá tělo zevnitř. Analyzovali ji mnozí teologové, například Henri de Lubac, Louis Bouyer, Hans Urs von Balthasar a Joseph Ratzinger. Já jsem jen pokornou ozvěnou a prodloužením jejich analýzy.
Nejvíce alarmujícím symptomem je určitě způsob, jak si muži a ženy, kteří se pokládají za katolíky, vybírají mezi jednotlivými pravdami v kré¬du. Joseph Ratzinger to na konferenci v Mnichově v roce 1970 vyjádřil těmito slovy: „Co bylo dosud nemyslitelné, se stalo běžným: lidé, kteří krédo Církve již dávno opustili, se s naprosto čistým svědomím pova¬žují za vpravdě progresivní křesťany. Podle nich existuje jediné krité¬rium, na němž záleží a jež jim umožňuje soudit Církev, totiž kritérium funkčnosti, jimiž se řídí její činnost.“ Velké části Církve ztratily pojem o objektivitě Boha. Každý vychází ze své subjektivní zkušenosti a vytváří si náboženství podle sebe. To je velké neštěstí! Každý si chce vykonstru¬ovat Církev podle svých měřítek a představ. Takovýto podnik ale nikoho nezajímá. Lidé mohou vytvořit leda Církev, která bude stranou, klubem nebo myšlenkovou školou. Lidských institucí tohoto druhu máme už teď přehršel. Jediný důvod, proč je Církev zajímavá, je skutečnost, že je Církví Ježíše Krista. V ní se nám on dává, v ní nás překvapuje.
Kardinál Ratzinger napsal v knize O víře dnes: „Je nutné vytvořit opět pravé katolické klima, znovu nalézt smysl církve jako církve Pána, jako prostoru reálné přítomnosti Boží ve světě. To je ono tajemství, o kterém mluví II. Vaticanum, když je popisuje strašlivě zavazujícími, a přece celé katolické tradici odpovídajícími slovy -,církev, jež je Kristovo království již dnes tajemně přítomné (Lumen gentium, čl. 3).“1
Ztráta tohoto pohledu víry na Církev plodí všechny příznaky seku¬larizace. Kněze sužuje aktivismus, opravdová charita se mění v huma¬nistickou solidaritu, liturgie se desakralizuje, teologie se transformuje v politiku, sama idea kněžství je v krizi. Sekularizace je strašlivý jev. Jak by se dala definovat? Lze říci, že spočívá v dobrovolném zaslepení. Křesťané se již nechtějí dát osvěcovat světlem víry. Rozhodují se před tímto světlem schovat jednu část reality, potom další. Rozhodují se žít v temnotě. Toto je zlo, které sužuje Církev. Chceme se obejít bez světla víry v praxi a dokonce i v teorii. Studujeme teologii, a přitom z Boha děláme pouhou racionální hypotézu. Čteme Písmo jako světskou kni¬hu, nikoli jako slovo inspirované Bohem. Liturgii organizujeme jako divadlo, nikoli jako tajemné obnovení oběti kříže. Směřujeme k tomu, aby kněží a zasvěcené osoby žili naprosto světsky. Brzy budou i sami křesťané žít, „jako by Bůh neexistoval“.
„Boží tvář postupně mizí. Smrt Boha je naprosto reálný proces, který se dnes dotýká samotného jádra Církve. Vzniká dojem, že Bůh v křes¬ťanství zemřel,“ napsal Joseph Ratzinger s bolestí v projevu k bavorské katolické akademii 4. června 1970. Uprostřed krize Církve se víra stává přítěží i v očích samotných křesťanů. „Tímto procesem byla víra připo¬čtena k temnotě. Mělo se za to, že ji lze uchovat, najít pro ni nějaký pro¬stor, kde by mohla koexistovat se světlem rozumu. Tento prostor pro víru se otevíral tam, kde rozum nedokázal osvěcovat, tam kde člověk nemohl dosáhnout jistoty. Víra byla tedy pojata jako skok do prázdna, který konáme při nedostatku světla, podníceni slepým sentimentem; anebo jako subjektivní světlo, jež je snad schopno zahřát u srdce a pri¬vátně potěšit, ale nemůže se předkládat druhým jako objektivní a spo¬lečné světlo, které svítí na cestu. Ponenáhlu se však ukázalo, že světlo autonomního rozumu nedovede dostatečně osvěcovat budoucnost. Ta nakonec zůstává v temnotě a ponechává člověka ve strachu z neznáma. Takto člověk rezignoval na hledání velkého světla, velké pravdy a spoko¬jil se se světélky, která krátce zasvítí, ale nedovedou ukázat cestu. Když chybí světlo, všechno je zmatené, nelze rozlišovat dobro od zla, cestu, která vede k cíli, od té, která nás vodí dokola, aniž by ukázala směr. Je tedy nezbytné znovu objevit povahu světla, jež je vlastní víře, protože zhasne-li tento jeho plamen, pak všechna ostatní světla ztratí svůj jas. Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěcovat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z původnějšího zdroje. V posledku musí přicházet od Boha,“ napsal papež František (Lumen fidei, 3-4).
Když hovoříme o krizi Církve, je důležité jasně říct, že Církev jako mystické tělo Kristovo stále zůstává „jedna, svátá, katolická a apoš¬tolská“. Teologie, věrouka a mravní nauka zůstávají nezměněné, ne¬změnitelné a nedotknutelné. Církev jako pokračování a prodloužení Kristovy přítomnosti ve světě v krizi není. Ona má zaslíbení věčného života. Brány pekelněji nepřemohou. Víme, pevně věříme, že pro ty, kdo chtějí upřímně hledat Boha, v ní vždycky bude dost světla.
Výzva svátého Pavla Timoteovi, jeho synu ve víře, se týká nás všech: „Před Bohem, který všemu dává život, a před Kristem Ježíšem, kte¬rý před Ponciem Pilátem vydal slavnostní svědectví, ti nařizuji: [...] Vyhýbej se prázdným světským řečem a opačným naukám nepravé¬ho poznání. Někteří se na to poznání odvolávali, a zbloudili ve víře“ (ITim 6,13.20-21).
Víra stále zůstává nadpřirozeným Božím darem. My, kteří jsme byli pokřtěni v Kristovu smrt, však vzdorujeme a nechceme, aby světlo víry, již vyznáváme, v každém okamžiku osvěcovalo a řídilo naše myšlen¬ky, skutky, naši svobodu a celou existenci. Mezi vírou, kterou hlásá¬me, a naším konkrétním životem existuje tragický rozpor a dramatický nesoulad. Georges Bernanos napsal v dopise obsaženém v knize jeho korespondence s názvem Combat pour la vérité (Zápas za pravdu): „Hlásíte se k tomu, že jste stavebními kameny chrámu Božího, spolu-občany světců, dětmi nebeského Otce. Přiznejte, že na první pohled to není vidět!“
Dnes krize Církve vstoupila do nové fáze, totiž krize magisteria. Pravé magisterium samozřejmě v krizi být nemůže, neboť jde o nadpřirozený úřad Kristova mystického těla, který neviditelně zajišťuje a řídí Duch svátý. Hlas a působení Ducha svátého jsou trvalé a pravda, k níž nás vede, je pevná a nezměnitelná. Evangelista Jan říká: „Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí“ (Jan 16,13-15).
Dnes však v učení pastýřů, biskupů i kněží, vládne opravdová kako¬fonie. Vypadá to, že si vzájemně odporují. Každý vnucuje svůj osobní názor jako jistotu. To vede k situaci zmatku, nejasností a apostáze. Do duše mnoha věřících křesťanů se vloudila velká dezorientace, hluboký zmatek a ničivé nejistoty. Filosof Robert Spaemann toto zmatení jasně vyjádřil citátem z prvního listu svátého apoštola Pavla Korinťanům: „A když polnice vydá zvuk jen neurčitý, kdo se připraví k bitvě?“ (IKor 14,8).
Víme nicméně, že magisterium je stále zárukou jednoty víry. Naše schopnost přijímat nauku Církve v duchu učednictví, učenlivě a s poko¬rou, je skutečnou známkou toho, že jsme dětmi Církve. Bohužel někteří lidé, ač by měli Boží pravdu s nesmírnou obezřetností předávat, ji bez váhání směšují s moderními názory, dokonce s pomíjivými ideologiemi. Jak se to dá rozlišit? Jak lze v tomto zmatku najít bezpečnou cestu?
Svatý Vincenc Lerinský ve svém Commonitoriu přináší cenné světlo v otázce pokroku či změny ve víře: „Nemůže tedy býti v Církvi Kris¬tově žádného pokroku? Ale ovšem, a to velikého. Vždyť kdo by tolik žárlil na lidi a byl takovým nepřítelem Božím, že by bránil pokroku? Avšak pod podmínkou, že se jedná vskutku o pokrok ve víře, a nikoli o změnu. K pokroku náleží totiž, že něco v sobě samém přibývá, ke změně ale, že se něco zjednoho v něco jiného proměňuje. Porozumění, vědění a moudrost má tedy růst a mocně přibývat jak u jednotlivců, tak u všech, jak u jednoho každého člověka, tak v celé církvi, podle stupňů věků a časů, ale pouze svým způsobem, totiž v téže nauce, ve stejném smyslu a stejném významu. [...] Naši předkové oseli kdysi pole Církve pšenicí. Bylo by tedy velmi nespravedlivé a nepřístojné, abychom my, jejich potomci, sklízeli koukol omylu namísto zrna pravdy. Naopak je normální, aby mezi prvním a posledním nebylo rozdílu, a až pšenice nauky vzroste, abychom sklízeli klasy dogmatu. Třebaže se tedy zaseté zrno časem vyvinulo a nyní se těší ze zralosti, na vlastnostech samot¬ného semene se nic nezměnilo.“
Chtěl bych naléhavě požádat biskupy a kněze, aby střežili víru věří¬cích! Nedůvěřujme komentářům, které takzvaní experti nakvap vyvěsí na internet. Přijímat magisterium a vykládat ho podle hermeneutiky kontinuity zabere čas. Nenechme si vnutit tempo médií, která jsou tak rychle ochotna mluvit o změnách, radikálních obratech a revolucích. Církev má času dost. Je to čas prorozjímané pravdy, která vydá všech¬ny své plody, necháme-li ji pokojně klíčit v půdě víry. „Už samotnou přirozeností lidského druhu je dáno, že k dosažení plného a dokona¬lého pochopení velkých idejí je třeba času,“ napsal kardinál John He¬nry Newman v roce 1864 ve svém díleAn Essay on the Development of Christian Doctrine (Esej o vývoji křesťanské nauky). „Nejvyšším a nejú¬žasnějším pravdám, třebaže je lidem jednou provždy sdělili inspirovaní autoři, nemohou ti, kdo je přijímají, porozumět naráz, neboť je lidský¬mi prostředky přijímají a předávají lidé neinspirovaní, a proto, mají-li být plně osvětleny, vyžadují delší čas a hlubší úvahu.“
Jestliže lodí zmítá bouře, je důležité připoutat se k něčemu stabil¬nímu a pevnému. Není čas honit se za módními novinkami, u nichž je silné riziko, že opět zmizí, ještě než je člověk vůbec může pochopit. Důležité je neodchylovat se od kurzu a vyčkat, až se na horizontu roz¬jasní. Chci říci křesťanům: nenechte se zmást! Máte v rukou poklad víry Církve. Je odkazem staletí kontemplace, trvalé nauky papežů. Můžete jím bez obav živit svou víru.
Začala tato krize po Druhém vatikánském koncilu?
V zárodku existovala dávno předtím, ale je nepopiratelné, že po Druhém vatikánském koncilu přišla hluboká všeobecná krize Církve. Pokoncilní doba nebyla tak ideální, jak se očekávalo. Jacques Mari- tain v knize Paysan de la Garonne (Sedlák od Garonny) připomíná „silně nakažlivou neomodernistickou horečku přinejmenším v takzva¬ných .intelektuálních* kruzích, proti níž byl modernismus z doby Pia X. pouhou sennou rýmou. Tento [...] popis nám kreslí obraz jistého druhu ,imanentní‘ apostáze, která se připravovala dlouhá léta a jejíž projev urychlily určité temné naděje nízkých zákoutí duše, které se při příležitosti koncilu tu a tam objevily a které byly ,duchu koncilu“ někdy nepravdivě připisovány.“
V té době prožilo mnoho křesťanů, a zejména kněží, pubertální krizi identity. Dětmi Církve jsme bez vlastní zásluhy-jsme jen dědici pokla¬du víry. Pravda víry nám byla předána, abychom ji střežili a podle ní žili. V tomto ohledu jsme nesolventními dlužníky všech našich předchůdců. Přijmout poklad tradice předpokládá ducha synovství. Jsme jakýmisi trpaslíky stojícími na ramenou obrů. Především jsme však dlužníky Boha. Poněvadž jsme si vědomi své nehodnosti a slabosti, uvažujeme vděčně o tom, že našim rukám jsou svěřeny poklady Božího života, to¬tiž svátosti a vyznání víry. Jak máme odpovědět na takovouto Boží vel-korysost vůči naší bídě? Nezbývá než dělit se o přijaté dědictví a dávat ho dál. Vědomí naší zásadní nehodnosti by nás mělo vést k tomu, aby¬chom radostnou zvěst světu hlásali nějako svůj majetek, ale jako vzác¬nou věc, kterou máme v úschově a která nám byla svěřena z milosrden¬ství. To je ostatně i reakce apoštolů po Letnicích. Zdá se, že v letech po koncilu měli někteří z tohoto stavu nehodných dědiců špatné svědomí. Jak říká Joseph Ratzinger v knize Theologische Prinzipienlehre (Prin¬cipy katolické teologie),"' chtěli „velké zpytování svědomí“ katolické Církve. Libovali si v „doznáních viny“, ve „vášnivém sebeobviňování“, v „koncepci hříšné Církve dokonce i v oblasti obecných a základních hodnot“. Konstatuje, že to došlo až k tomu, že „se systematicky bral vážně celý arzenál obvinění proti Církvi“. Zpytování svědomí by nás mělo vést k předávání našeho dědictví s radostí a pozorností o to větší, že jsme si uvědomili, do jaké míry ho nejsme hodni. Kardinál Ratzinger naproti tomu poznamenává, že toto období „vedlo k nejistotě ohledně naší vlastní identity [...], k postoji rozchodu s vlastními dějinami [a k] představě, že se nacházíme v nulté hodině, od které všechno začíná znovu“. V tomto postoji však hrozí velké nebezpečí skryté pýchy. Ně¬kteří duchovní již nechtěli být dědici, nýbrž tvůrci. Občas se pouštěli do hlásání naprosto lidského přesvědčení namísto víry svěřené Bohem.
Místo aby předávali dál, co jsme přijali, halasně hlásali lidské výmysly. Jsem přesvědčen, že kořenem této krize byla duchovní vada. K přije¬tí daruje zapotřebí velké pokory. My jsme však jedním rázem odmítli být dědici bez vlastní zásluhy. Tato skutečnost je však jádrem každé rodiny. Dítě dostává zdarma lásku rodičů. Nezasloužilo šiji. Až na ně přijde řada, předá ji dál. Základní pokora, která spočívá v nezaslou¬ženém přijímání a nezištném předávání, je podstatou lásky v rodině. Od doby, kdy má sklon se oslabovat, ztrácí Církev rodinného ducha. Je vydaná na pospas rozdělení a tvrdosti. Podkopává ji stranictví, po¬dezírání, ideologie. Musím říci, že nízkými manévry a manipulacemi, které pronikají do života Církve, hluboce trpím. Měli bychom být Boží rodinou. Přitom téměř nepřetržitě předvádíme politováníhodný obraz dvora, kde se bojuje o moc a vliv. Pronikají mezi nás mravy politiků. Kde je láska? Kde je dobrá vůle? Pokojnou jednotu znovu nalezne¬me jen tehdy, sjednotíme-li se kolem pokladu víry. Je čas odmítnout hermeneutiku zlomu, která rozbíjí předávání našeho dědictví, ale i jednotu těla Církve, jak to jasně vyjadřuje Joseph Ratzinger v knize O víře dnes: „Obrana pravé církevní tradice je dnes obranou koncilu. Je to i naše vina, jestliže jsme dosud někdy dali popud (ať už ,zleva1 či ,zprava1) k vytvoření představy, že II. Vaticanum bylo jakýmsi zlomem, opuštěním tradice. Naopak, existuje zde kontinuita, která nedovoluje ani návrat do minulosti, ani útěk vpřed, ani anachronickou nostalgii, ani neoprávněnou netrpělivost. Musíme zůstat věrni dnešku církve, ni¬koliv jejímu včerejšku nebo zítřku. A právě tímto dneškem církve jsou původní dokumenty II. Vaticana, bez výhrad, které je zmrzačují, a bez svévolných výkladů, které je zkreslují.“5
Je čas znovuobjevit pokojného a radostného ducha, ducha dětí Círk¬ve, které přijímají celé její dějinyjako vděční dědicové. Koncil nelze vzít zpět. Naopak je nutno ho znovuobjevit pozorným čtením oficiálních textů, které z něj vzešly. Koncilní dokumenty je třeba číst nikoliv se špatným svědomím, ale v duchu synovské vděčnosti vůči naší matce Církvi.
Jedním z problémů, které vyplynuly ze závěrů koncilu, je výklad konstituce Gaudium etspes. Joseph Ratzingerjiž vknize Theologische
Prinzipienlehre připomíná, že „to, co mělo v textu takový vliv, není ob¬sah [...], ale spíše obecný počáteční úmysl“. Pojem „světa“ zde není jasně definován: „Církev spolupracuje se ,světem1 na budování ^vě¬ta*. [Tento text] představuje pokus o oficiální smíření se světem, jak se vyvinul po roce 1789. [...] Problém moderního světa se pro křesťana nemůže trvale vyřešit ani objetím, ani ghettem.“
Jestliže se papežové a koncilní otcové chtěli s důvěrou otevírat vše¬mu, co je v moderním světě pozitivního, bylo to právě proto, že si byli jisti svou identitou a vírou. Byli hrdí na to, že jsou syny Církve. Mnozí katolíci se naopak světu, to znamená dominantní moderní mentalitě, otevírali nekriticky a bezuzdně právě ve chvíli, kdy se zpochybňovaly základy pokladu víry (depositum fidei), které už pro mnoho lidí nebyly jasné.
Někteří lidé se dovolávali „ducha koncilu“, aby se mohli honit stále za něčím novým. Mnozí se odmítli považovat za děti Církve. Přijali for¬máty a kritéria světa, protože měli špatné svědomí. Není-li už Církev vnímána jako milující matka, která živí své děti, potom už křesťané nechápou, proč jsou jejími dětmi. Nejsou-li už dětmi téže matky, nebu¬dou se mezi sebou chovat jako bratři. Rád bych zde zopakoval slova pa¬peže Františka pronesená v homilii z 1. ledna 2018: „Pro nový začátek hleďme na Marii. V jejím srdci tluče srdce církve. Aby bylo možno se vydat vpřed, jak nás vybízí dnešní slavnost, je třeba se vrátit zpět: začít [...] od Matky, která v náruči nese Boha.“ To, co řekl o Marii, platí i o Církvi. „Kde je matka, je jednota, je příslušnost, synovská přísluš¬nost,“ prohlásil papež při stejné příležitosti o rok dříve.
Co nazýváte krizí vyznání víry?
Je to především krize fundamentální teologie, krize základů víry. Souvisí se špatnou interpretací Druhého vatikánského koncilu v podo¬bě hermeneutiky zlomu, proti níž je třeba postavit hermeneutiku refor¬my v kontinuitě Církve jako jediného subjektu. Projevuje se zejména v oblasti ekleziologie neboli teologie Církve.
Musím rovněž zmínit krizi týkající se místa, které má teologie v životě Církve. Vidíme, že si odborníci na posvátnou nauku nárokují autonomii vůči magisteriu, což způsobuje inklinace k heterodoxním naukám prezentovaným jako neměnné pravdy. Teologové ztrácejí ze zřetele své autentické poslání, jímž není vytváření, nýbrž výklad zjevené skutečnosti a její prohlubování, nikoli předvádění vlastní bri- lantnosti.
Teologové se nesmějí pokládat za čisté intelektuály, jejichž celý svět tvoří univerzity a vědecké časopisy. Teologie je služba Církvi. Kněz-te- olog je především pastýř. Nesmí zapomínat, že dogmatické definice slouží „maličkým“ v Církvi, nikoli k výkonu moci. Magisterium víru formuluje pomocí slov a tím umožňuje všem lidem účast na světle, kte¬ré nám zanechal Kristus. Praktická teologie začíná výukou nábožen¬ství a kázáním. Spočívá ve zkoumání tajemství víry a jejich vyjádření lidskými slovy, která je umožní předat co největšímu počtu lidí. Někdy žasnu nad hlubokou intuitivní teologií některých věřících, vycházející z pravd katechismu. Francois Varillon k tomu v knize L’Humilité de Dieu (Božípokora)3 napsal: „Když se Církev věnuje teologii, neuctívá v ní svého Boha jakožto Nejvyššího Profesora, který své bytí uspořádá¬vá do logicky spojených výroků pro uspokojení ducha.“ Církev prostě střeží to, co vždy a všude přijímala, světlo Kristovo, jehož je svátostí. Tato starost ji vede k tomu, aby v určitém okamžiku dějin formulova¬la svou kontemplaci o nějakém tajemství, a to proto, aby se neporu¬šil vztah jejích dětí k živému Bohu. Tyto formulace, které vznikají po dlouhém studiu, pak otvírají prostor k novému přemýšlení. Více než cílovými body jsou body výchozími. Pokud jazyk zastará, nic nebrá¬ní jeho obnově, avšak s věrností smyslu, který obsahuje. Ano, je třeba pracovat na tom, jak to, co již bylo řečeno, vyjádřit lépe, formulovat to stále přesněji bez rozchodu s tradicí. V zachovávání tradice, nauky a dogmat Církve musíme zůstat pevní, nezlomní. Bez polemiky, netr¬pělivosti či povyku.
Ničivé dílo té teologie, která ztratila církevního ducha, se jednoho dne musí odrazit v katechetice. Vyučování přichází o jistotu a harmo¬nii, které by měly být jeho základními vlastnostmi. První a závažnou
8 Francois VARILLON, L’HumilitédeDieu. Montrouge: Bayard, 2005.
chybou byly útoky na katechismus a tvrzení, zeje „zastaralý“. V naší době se příliš často prezentuje jako série exegetických hypotéz bez lo¬gické a chronologické provázanosti. To samozřejmě kjeho jasnosti pro děti nepřispívá. Máme vyučovat víru, a ne poslední módní teorie histo- ricko-kritické exegeze, které brzy pominou.
Právě tak se krize projevuje v oblasti vztahu dvou cest, jimiž se nám předává jediné Boží Zjevení, to znamená Písma svátého a tradice, a tedy i v oblasti vztahu mezi Biblí a Církví, která dává, co od Pána při¬jala. Pod vlivem protestantismu a jeho hlavní myšlenky sóla scriptura -jen Písmo, bez magisteria - katoličtí exegeté upřednostnili takzvaně „vědecký“ výklad Bible zatížený souborem pracovních hypotéz a filo¬sofických, scientistických či hegeliánských předsudků na úkor patri- stického a tradičního čtení Písma, z něhož povstali světci, jediní lidé, kteří Písmo plně chápali.
A konečně se Písmo považuje za pouhý soubor starých dokumentů, jistě strhujících, avšak bez nadpřirozené váhy, jemuž mohou rozumět jedině odborníci. Jenomže ve věcech víry je tradice hlavním kritériem. Každý katolík by měl být troufale přesvědčen, že jeho víra ve společen¬ství s vírou Církve má navrch nad každým novým „magisteriem“ ex¬pertů a intelektuálů. Můžeme se legitimně tázat, jaký cíl a duchovní zájem je za snahou oddělit od sebe tradici a Boží slovo.
Věroučná konstituce Del verbum slavnostně vyhlásila základní spo¬jení mezi magisteriem a Božím slovem: „Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Bo¬žího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způ¬sobem, pod vlivem jediného Ducha svátého přispívají účinně ke spá¬se duší“ (DV 10, § 3). Ještě explicitněji Del verbum říká, že posvátná tradice a Písmo svaté „tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svě¬řený církvi“. Koncil rovněž zdůrazňuje, že Boží slovo bez učitelského úřadu Církve nemůže existovat, vzhledem k tomu, že posvátný poklad Božího slova byl svěřen Církvi a že jedině „živý učitelský úřad Církve“ má za úkol autenticky (authenticé) vykládat Boží slovo v Písmu svátém a v tradici na základě pravomoci přijaté od Krista (in nomine Christí) (DV 10, § 2). Samozřejmě „tento učitelský úřad není nad Božím slo¬vem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno“ (DV 10, § 2), to
znamená totéž Boží slovo obsažené v posvátném pokladu víry svěře¬ném Církvi.
Dnes existuje velké nebezpečí v představě, že posvátnou tradici lze překovat změnou magisteria. Tvrdí se, že pravdy předávané Církví je třeba číst nově v současném kontextu, a toho se využívá k prosazování „magisteria změny“. Tváří v tvář tomuto riziku nám koncil důrazně připomíná, že i tradice je Boží slovo a že magisterium, které by se pokusilo od ní odchýlit, nemůže obstát. Autentický učitelský úřad se nikdy nemůže rozejít s tradicí a se slovem Božím. Naše víra v Církev nás o tom ujišťuje.
Hovořil byste tedy dokonce o krizi ekleziologie?
Velkým pokušením ekleziologie je snižovat Církev na sociologickou úroveň. Nevěsta Kristova se stává předmětem čistě lidského a profán¬ního pohledu. Je chápána jako spolek, který slibuje plán na sociální osvobození, v podstatě pozemské. Zapomíná se však na to, že - podle slov biskupa Bossueta - Církev není nic menšího než „rozšířený a sdě¬lovaný Ježíš Kristus“. Zapomíná se, že je skutečně tajemným tělem Kristovým: „Pravý katolický význam skutečnosti,církve1 se mlčky po¬míjí, aniž by se výslovně odmítal. Mnozí již nevěří, že se jedná o skuteč¬nost, kterou chtěl sám Pán. I někteří teologové se dívají na církev jako na lidskou stavbu, jako na zařízení, které jsme vytvořili my sami, a pro¬to je také my sami můžeme svobodně přeorganizovávat podle momen¬tálních požadavků,“ vysvětloval Joseph Ratzinger v knize O víře dnes.9
Mystické tělo Kristovo - Církev - musí vyzařovat stejné světlo všude a v každé době, přesně jako slunce, které každé ráno vychází a osvěcuje svět. Prvním cílem, na němž věčně spočívá pohled a vůle nekonečné Boží lásky, je nekonečná dokonalost Krista Vykupitele. „Všechno po¬vstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co jest“ (Jan 1,3), a k němu Bůh směřuje všechny věci a všechny historické události. Církev je prodloužením pozemského života Ježíše Krista, to jest života samotné¬ho Boha, v celém stvoření, které vykoupil, posvětil a povýšil.
Synoda na téma „Mladí, víra a rozlišování povolání“ v říjnu 2018 vy¬volala jisté rozpaky kvůli kontroverzní interpretaci příběhu o učední¬cích na cestě do Emauz z Lukášova evangelia (Lk 24,13-35).
Jistě si vzpomínáte na dva muže, kteří vyšli z Jeruzaléma a ubíra¬jí se do městečka jménem Emauzy. Na cestě se k nim přidal nějaký neznámý, který je dohonil, zpomalil krok a zeptal se jich: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Odpověď obou mužů je jednoduchá: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo?“ Odpověděli: „Jde o Ježíše Nazaretského!“ Neznámý zareagoval jaksi energickou výtkou: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci!“ Při¬pomeňme si také příběh o apoštolech na loďce zmítané větrnou bouří. Je proč se bát: bouře je strašlivá a jejich životy jsou ohroženy. Kristus se probouzí a hubuje je: „Kdepak je vaše víra?“ (Lk 8,25). Proč? Ne-dostatek naděje a víry znamená nedůvěru v Boha, pochybnost o tom, že je přítomen, že je věrný, že jedná v našem životě a uprostřed naší tísně. Jestliže ztrácíme naději, když jsme s Kristem, je to vždycky chy¬ba. Proto jim vytýká: „Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lk 24,26) a výslovně kritizuje nedostatek na¬děje. Cestou do Emauz Ježíš hovoří a učedníci poslouchají. Vykládá jim všechno, co se na něj v Písmu vztahuje, počínaje Mojžíšem přes všechny proroky.
Tento úryvek z Evangelia je jistě velice krásná pasáž pro lectio divina. Kristus komentuje Krista, Kristus vysvětluje Krista, Kristus hledí na Krista.
Je však třeba se rozejít. Něco v srdci těchto mužů nicméně rozlou¬čení odmítá: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil“ (Lk 24,29). Ježíš souhlasí. Všichni tři vcházejí do hostince, kde se pak stalo něco zvláštního. Svatý Lukáš zde používá slov spojených s Eu¬charistií: „[Ježíš] vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“ (v. 30). Je to skutečně Eucharistie, svátost Kristova utr¬pení. Toto všechno se odehrálo za velikonočního večera. Teprve v tom¬to okamžiku ho poznali. On jim však zmizel. Vždyť s Kristem je možné se setkat jen vjeho eucharistické Přítomnosti. Mohli s ním chvíli zůstat, naslouchat mu, nasytit se pohledem na jeho oslavenou tvář: „Co jsme vlastníma očima viděli, bedlivě pozorovali a čeho jsme se svýma ruka¬ma dotýkali,“ napsal svátý Jan ve svém prvním listě (1,1). Víra otevírá oči, abychom mohli vidět Zmrtvýchvstalého. Právě to nám tento úžas¬ný text odhaluje.
„Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma“ (Lk 24,33). Vyšli do chladné noci. Ten den nešli spát. Vrátili se do Jeru¬zaléma a přidali se ke skupině apoštolů. Poutníci do Emauz jsou mezi prvními svědky zmrtvýchvstání.
Tento text nám dává pochopit, že Církev nebudujeme my, nýbrž Kris¬tus skrze své slovo a Eucharistii: „Jste jako budova: jejími základyjsou apoštolově a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je ná¬rožní kvádr“ (Ef 2,20). Vede nás jako dobrý pastýř. V Církvi se s námi setkává ve svém slově.
Kristus mluvil a srdce jim hořelo láskou. Když odcházeli, loudali se a jejich víra chladla. Avšak když jim Kristus vykládal Písmo, srovnali krok se Zmrtvýchvstalým. Změnit tempo, změnit život, změnit srdce, možná právě to od nás Pán očekává, když posloucháme jeho slovo. Po¬tom přišel okamžik lámání chleba, okamžik Eucharistie. Často bylo řečeno, že tento příběh se odvíjí přesně jako celebrace Eucharistie: na začátku se člověk obtížený hříchy obrací zády k Jeruzalému, místu Kristova utrpení a ukřižování. Potom se ho dotkne slovo, bohoslužba slova, výklad slova - homilie. Pak přichází lámání chleba a vyslání do světa. Tito muži se vracejí do Jeruzaléma poté, co přijali celého Krista: Krista-Slovo, Krista-Tělo, Krista-Krev, Krista-Eucharistii. Obnoveni touto Přítomností, se srdcem plným tiché slávy Zmrtvýchvstalého, se setkávají se skupinou apoštolů: s Církví založenou na apoštolech (srov. Ef 2,20). Předtím církevní bratrské společenství opustili. Ztráta odva¬hy, beznaděj, pokles víry, vzdálení se od členů Církve: odcházeli daleko, do Emauz. Společenství Církve však znovu nalezli. Obnoveni Kristem- Eucharistií znovu našli Církev, obnovili společenství a stali se nebo¬jácnými svědky Zmrtvýchvstalého. Církev buduje Ježíš Kristus svým slovem a Eucharistií. Jednáme jako příslušníci Církve a hlasatelé Evan¬gelia, svědkové Zmrtvýchvstalého poté, co jsme se živili slovem, Tělem a Krví Ježíše Krista. Svatý Pavel nás upozorňuje: „Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen - a tím je Ježíš Kristus“ (1 Kor 3,10-11). Pokračujme v díle apoštolů a jejich nástupců během staletí. Nestavme nic po způsobu světa. To Kristus buduje svou Církev a my jsme jeho neužitečnými spolupracovníky.
Je pro naše současníky ještě přijatelná hierarchická forma Církve? Mnozí se dožadují demokratičtější správy. Co si myslíte vy?
Dnes jsme svědky nesprávného výkladu lidské reality Církve, který vzniká umělým vytvářením utopie stavící Boží lid do protikladu k uči¬telskému úřadu. Špatně se chápe úloha magisteria a zejména Kongre¬gace pro nauku víry.
Horizontální pojetí Církve nevyhnutelně vede k přání přizpůsobit její struktury strukturám politických společností. Jestliže je jen lidským vý¬tvorem, který nebyl přímo zřízen Kristem, je možněji bez ustání znovu promýšlet a reorganizovat podle racionálních schémat odpovídajících momentálním potřebám: „Jestliže církev je skutečně jen naší církví,“ napsal kardinál Ratzinger v knize O víře dnes, „jestliže církví jsme pou¬ze my, jestliže její struktury nejsou chtěné Kristem, pak již také neporo¬zumíme existenci hierarchie, vytvořené pro službu věřícím samotným Pánem. Odmítá se pak představa Bohem chtěné autority, tedy autority mající svoji legitimitu od Boha a nepocházející - jak tomu bývá v po¬litických strukturách - ze souhlasu většiny členů organizace. Církev Kristova však není žádná strana nebo spolek, žádný klub. Její hluboká a nezrušitelná struktura není demokratická, nýbrž svátostná, a tedy hi¬erarchická. Hierarchie, založená na principu apoštolské posloupnosti, je nezbytnou podmínkou dosahování síly, účinnosti svátostí. Autorita zde není založena na většině hlasů, je založena na autoritě samotného Krista, kterou on sám chce dále předávat prostřednictvím těch lidí, kteří mají být jejich reprezentanty až do jeho definitivního návratu. Teprve když se člověk znovu dopracuje k tomuto pohledu, pochopí opět nut¬nost a užitečnost poslušnosti vůči své legitimní církevní hierarchii.“10
Křesťané své biskupy chápou už jen jako muže bažící po moci. Ko¬mentuje se vliv toho či kariéra onoho. Jak je možné, že zapomínáme, že vedení je v Církvi službou? Držet v rukou část Kristovy autority zna¬mená vstoupit do jeho stavu služebníka, vysvléci se z celé své bytosti, ze svých osobních představ, preferencí a zálib a stát se pokorným slu¬žebníkem pro spásu všech: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je va¬
ším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech“ (Mk 10,42-44).
Služba vedení je v každém okamžiku cestou křížovou. Má se stát cestou posvěcení ve stopách Toho, který sám sebe zmařil a vzal na sebe podobu služebníka. Chci zdůraznit: jako služebníci víry a spásy všech musejí biskupové někdy kárat a napravovat. Jen ze starostlivosti o ochranu víry všech, především těch nejmenších, musí Kongregace pro nauku víry zakázat nějakou knihu nebo některému knězi zakázat učit. Tato vládaje službou lásky k Bohu a k duším. Je to posvátné a po-svěcující dílo, třebaže obtížné a nevděčné.
Ani poslušnost v Církvi není taková jako v politické společnosti. Ty, kdo mají moc, neposloucháme ze strachu. Skutečně katolická posluš¬nost se vztahuje k Bohu. To jeho milujeme, jeho posloucháme skrze hierarchii. Ztratili jsme nadpřirozený smysl této poslušnosti a udělali z ní mocenskou hru. Již v roce 1976 poznamenal francouzský primas, kardinál Alexandre Renard, v knize Oii va VÉglise (Kam kráčí Církev): „Církev trpí jakýmsi horizontalismem. Vidíme spíše pouhé lidi s jejich omezeními a sklony než jejich poslání a milost. Stojíme před biskupy -včetně papeže - jako před řediteli, vedoucími. Dost často je kritizuje¬me, místo abychom pracovali ve společenství s nimi, jejichž odpověd¬nost je tak velká a tíživá.“
Rád bych všem připomenul slova Pána Ježíše ke svátému Petrovi: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev“ (Mt 16,18). Máme jistotu, že se tato Ježíšova slova uskutečňují vtom, co nazýváme neomyl¬ností Církve. Nevěsta Kristova se svou hlavou - Petrovým nástupcem - může zažívat krize a bouře. Její členové mohou hřešit a mýlit se. Avšak zůstaneme-li spojeni s Petrem, nikdy se nemůžeme hluboce ani trva¬le vzdálit od Krista. Ubi Petrus, ibi Ecclesia. Kde je Petr, tam je Církev. Jan Pavel II. prohlásil v důležitém projevu k posvátnému kolegiu a ke kurii v červnu 1980: „Posláním kolegia biskupů úzce spojeného s po¬korným nástupcem svátého Petra je tedy garantovat, chránit, obhajovat tuto pravdu a tuto jednotu. Víme, že při výkonu tohoto poslání pomáhá Církvi učící Duch svátý se zvláštním charismatem neomylnosti. Tato ne¬omylnost je darem shůry. Naší povinností je zůstat věrni tomuto daru, který nepochází z našich chabých sil či ubohých schopností, ale výlučně od Pána. Má respektovat, nikoli zklamávat sensus fidelium, to jest onu zvláštní,citlivost1, skrze niž Boží lid vnímá a ctí bohatství Zjevení, které bylo Bohem svěřeno Církvi, jež je jeho absolutní zárukou.“
Také v listopadu 1980 v projevu v Altóttingu Jan Pavel II. prohlásil: „Učitelský úřad zasahuje jen proto, aby konstatoval pravdu Božího slo¬va, zejména je-li ohrožováno deformacemi, falešnými interpretacemi. V tomto kontextu je třeba stejně tak chápat neomylnost učitelského úřadu Církve. [...] Církev musí být [...] velice pokorná a zároveň si být velice jistá, že setrvává v každé pravdě, v každé nauce víry a mra¬vů, které přijala od Krista, jenž jí v této oblasti obdařil darem zvláštní .neomylnosti*. Jakkoli se pravda o neomylnosti Církve může právem zdát v hierarchii pravd zjevených Bohem a vyznávaných Církví méně ústřední a méně důležitá, je nicméně v jistém smyslu klíčem pro samu jistotu vyznávání a hlásání víry, pro život a chování věřících. Při osla¬bení nebo zničení tohoto základu se okamžitě začínají bortit i nejele¬mentárnější pravdy víry.“ Námitkami proti současnému či minulému magisteriu nebo pochybnostmi o něm v hledání pravdy nikdy nepokro- číme. Je pravda, že v tomto směru nám ani trochu nepomáhají ti, kdo si přivlastňují magisterium a vykládají ho podle vlastních představ, v roz¬poru s teologickou tradicí. Bohužel mají sklon velmi hbitě pronášet anathema nad každým, kdo se nedrží jejich linie. Tváří v tvář takovéto teologické hysterii je načase znovu nalézt trochu pokoje a dobré vůle. Jedině víra a důvěra v magisterium a jeho kontinuitu napříč staletími nám mohou zajistit jednotu.
Domníváte se, že krize katolické identity, kterou prožíváme, souvisí s ekumenismem a mezináboženským dialogem?
Ekumenické úsilí je nutné, ale občas se praktikovalo s přílišným spěchem a zapomínali jsme, že potvrzení jednotlivých bodů nauky je službou účastníkům dialogu. Indiferentismus ve vztahu ke křes¬ťanským konfesím vzniká ze špatného chápání skutečné povahy eku¬menismu.
Touha po bratrštějším, méně nepřátelském a méně napjatém vzta¬hu mezi křesťany je správná a chvályhodná. Ekumenismus se však nemůže omezovat jen na toto. Skutečný ekumenismus spočívá v za¬nechání hříchů a vlažnosti, ve společném osvobození od nedostatku víry, v znovunalezení téže víry v křesťanská tajemství, svátosti, tutéž nauku, tutéž Církev svěřenou Petrovi, nikoli v tom, co si vybudujeme vlastním géniem. Skutečný ekumenismus spočívá v tom, že se nechá¬me vést tímtéž a jediným světlem Evangelia s jeho mravními nároky. Opravdový ekumenismus znamená věrně zachovávat Boží slovo a žít podle Božích přikázání. Vždyť „kdo jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on“ (1 Jan 2,5-6). Bez rozhodného potvrzení Kristovy nauky, tak jak byla vždy předávána učitelským úřadem Církve, žádný ekumenismus neexistuje.
Kdo se pamatuje na slova Pavla VI. při generální audienci 28. srpna 1974? Prohlásil neohroženě: „Jaký ekumenismus bychom mohli tímto způsobem vybudovat? Kde by skončilo křesťanství, a ještě spíše kato¬lictví, kdybychom dnes pod nátlakem okázalého, avšak nepřijatelného pluralismu akceptovali věroučný rozvrat, a tedy zároveň i rozvrat Círk¬ve, který s sebou může přinášet?“
Překvapuje mě irenismus, který dáváme najevo vůči nekatolickým křesťanským konfesím. Ekumenismus ve vztahu k odloučeným brat¬řím na Východě přináší v některých věcech problémy v oblasti teorie, a to vždy v ekleziologických otázkách, zejména pokud jde o papežský primát z hlediska sjednocení. Skutečný smysl Petrova primátu někdy přecházíme mlčením, aby to pravoslavným nevadilo. Nejsem si jist, jestli nás tato forma doktrinální diplomacie skutečně vede k větší jednotě. Nemyslím, že to od nás odloučení bratři očekávají. Naopak jsem přesvědčen, že jsou nám vděčni, když se zastáváme celé kato¬lické nauky, vysvětlujeme ji a hlásáme bez falešné obezřetnosti. Zdá se mi, že nejplodnější kroky byly ovocem ekumenismu mučedníků. Když se katolíci a pravoslavní ocitli ve stejném gulagu, společně se modlili, společně svědčili o víře a někdy i měli účast na stejných svá-tostech.
V některých katolických kruzích také pozorujeme fascinaci protes¬tantským modelem. Naši drsnost má obrušovat křesťanská láska, aby Duch svátý mohl pracovat na našem obrácení, nicméně popírat hlubo¬ké rozdíly, které nás dělí, není k ničemu. Víra ve skutečnou přítomnost našeho Pána v Eucharistii, věrnost mši svaté jako zpřítomnění oběti kříže, víra ve svátostný charakter kněžství od nás vyžadují skutečnou důslednost: není možné, aby protestant při mši svaté přistoupil ke svá¬tému přijímání. Nemělo by to jiný smysl než potvrzení jakési sympatie. Z Eucharistie však nelze dělat nástroj k vyjádření dobrých mezilid¬ských vztahů. Je to místo společenství s Bohem pravdy. Od koncilu konstatujeme větší otevřenost na obou stranách, ale cesta k jednotě v pravdě je ještě dlouhá.
Také existuje - a to je ještě vážnější - irenismus ve vztahu k nekřes¬ťanským náboženstvím. Lidé v nich hledají něco, co existuje i v Církvi. Na Západě se do oblak vynášejí pohanská náboženství, a to i animis- tická. Současně se za příklad dávají dálněvýchodní filosoficko-nábo- ženské školy. Jako Afričan si jistě mohu troufnout říci bez zakomplexo- vanosti, že tato pohanská „tradiční náboženství“ jsou sférami strachu a nesvobody. Z mimořádných cest spásy - tím mám na mysli přede¬vším implicitní křest touhy u některých nekřesťanů - jsme bohužel udělali cestu řádnou. Abychom si rozuměli, někteří pohané mají duši spravedlivého a žijí podle správného svědomí. Je však naléhavě nutné přinášet těmto duším plnost spásy. Rahnerovská teorie „anonymního křesťanství“ přináší riziko vyhasnutí našeho smyslu pro naléhavou po¬třebu misie. Máme v sobě ještě obavu o spásu duší, která svírala svá¬tého Dominika a nutila ho trávit noci v modlitbě, kdy ho slýchali úpět: „Co bude s dušemi ubohých hříšníků?“
Často tvrdíte, že krize Církve není institucionální problém. Můžete to vysvětlit?
Zažil jsem spoustu institucionálních reforem. Často vznikaly komise a výbory všeho druhu. A mohli jsme konstatovat kdovíjaké výsledky? Špatnou knihu neopravíme tak, že změníme vazbu nebo papír. Kardi¬nál Ratzinger ve svém Úvodu do křesťanství napsal: „Opravdu věřící nepřikládají boji za reorganizaci církevních forem příliš velkou váhu. Žijí z toho, čím Církev už vždy byla. A chce-li někdo vědět, co Církev vlastně je, musí jít k nim. Církev většinou není tam, kde se organizuje, reformuje, vládne, ale v těch, kteří prostě věří a v Církvi přijímají dar víry, který se jim stává životem. Jen kdo zakusil, jak Církev pozvedá lidi, přes střídání svých služebníků a forem, jak jim dává domov a naději, domov, jenž je naděje a cesta k životu věčnému - jen kdo toto zakusil, ví, co je Církev kdysi i dnes.“
Je naléhavě nutné opět se začít na všechno dívat z pohledu víry. Ze všech sil reformovat instituce znamená živit iluzi, že podstatné je to, co děláme, naše lidská akce, kterou pokládáme za jedinou účinnou. Tento druh reformy tedy jedině posune problém jinam. Jsem přesvědčen, že zásadní a nezbytné je rozlišit skutečnou povahu krize a uvědomit si, že zlo se nenachází jen v církevních institucích. Nepodstatné změny v organizaci kurie nemohou ozdravit mentalitu, cítění a morálku. Co je „reforma“ v hlubokém smyslu toho slova? Jde o re-formaci, návrat k čisté formě, takové, jaká vychází z Božích rukou. Skutečná reforma Církve spočívá vtom, že se necháme znovu modelovat Bohem: „Pravá ,reforma* nezáleží příliš na našich snahách o vytvoření nové fasády, ný¬brž (na rozdíl od toho, co si mnozí ekleziologové myslí) pravá reforma je tam, kde usilujeme o to, abychom ,to naše* pokud možno nechali zmizet, aby to jeho, Kristovo, bylo lépe vidět. [...] Ukazatelem na této cestě nám musí být světci, kteří reformovali církev nikoliv vymýšlením plánů na vytváření jejích nových struktur, ale kteří ji reformovali tím, že reformovali sebe. To, co církev potřebuje, aby ve všech dobách od¬povídala potřebám lidí, je svatost, ne management,“ prohlásil kardinál Ratzinger v knize O víře dnes.
Musíme najít konkrétní prostředky, abychom přestali klást překឬky Boží činnosti. Pokud však budou vlažné naše duše, budou jakékoli prostředky marné. Rutina je strašlivá hrozba. Zatvrzuje. Zaslepuje. Činí nás hluchými vůči jakékoli výzvě. Uzavírá dveře i okna Božímu světlu. Brání nám pochopit naše chyby. Brání reagovat, opravit se, obrátit se a postupovat vpřed. Podporuje nedbalost, úpadek, zahní- vání. Především nám brání plavat proti proudu. S lidmi, kteří propad¬li rutině a jsou jednou provždy spokojeni s průměrností, nedokážeme nic. S vlažnými a ochablými nedosáhneme ničeho trvalého. Vlažnost vede ke zbabělosti a zradě. Pán je k vlažným nemilosrdný: „Znám tvé skutky: nejsi ani studený, ani horký. Kéž bys byl studený nebo hor-ký! Takto však, protože jsi vlažný, ani horký, ani studený, vyplivnu tě z úst“ (Zj 3,15-16). Charles Péguy se v eseji Peklo a naděje na toto téma vyjadřuje rovněž velice přísně: „Existuje ještě něco horšího než mít špatné myšlenky. Totiž mít úplně hotové myšlenky. Existuje něco ještě horšího než mít špatnou duši. Totiž mít úplně hotovou duši. Exi¬stuje něco ještě horšího než mít zvrhlou duši. Totiž mít duši propad¬lou zvyku. [...] Nejhorší nebezpečí, nejhorší podlosti, hanebnosti a zločiny i samotný hřích, to jsou často jen nedostatky v pancíři člověka, trhliny, jimiž může do krunýře lidské tvrdosti proniknout milost. Ale po anorganickém krunýři zvyku sklouzne vše, každý meč se ztupí.“
Protože si závažnost úpadku neuvědomujeme, nic s ním nedělá¬me. Probudí nás nedávné odhalení odporných hanebností některých duchovních? Možná jsme toto pokoření, tento políček, potřebovali, abychom si uvědomili, jak hluboce potřebujeme reformu, to znamená obrácení. Jak by bylo možné nereagovat na takový cynismus u mužů zasvěcených Bohu? Jak nehledat hloubkovou příčinu ponižujícího a organizovaného zneužívání mladistvých? Je to určitě jen nejextrém¬nější a nejvíce pobuřující vrchol života, který postupně sklouzával k bezbožnosti, života poznamenaného praktickým ateismem, života, jenž se od posvátného odvrátil k profánnímu, a dokonce ke znesvěce- ní. Je nutné přijmout opatření - a Církev se tím zabývá - pro ochranu dětí, které jsou posvátným obrazem Boží nevinnosti. Což není zjevné, že žádné opatření nemůže nahradit důkladný pohled víry na celý náš život? Vždyť kromě ohavných zločinů na dětech jde i o hlubokou krizi rozežírající život kněží. Jde o tvrdý útok na jejich čistotu. V některých částech světa se množí chování odporující zasvěcenému celibátu. Nej¬horší však nejsou ani tak hříchy a slabosti, které, pokud jich člověk li¬tuje a vyzná je ve zpovědi, vždy zasluhují milosrdenství. Nejhorší je, že někteří klerici tyto skutky považují za normální a neškodné. Nevidí, jak hluboce zraňují své zasvěcení Bohu? Existuje problém, který žádná re¬forma struktur nevyřeší: ignorování Boha. Vlažnost, odmítnutí nároků Evangelia, ztráta pocitu hříchu, láska k penězům mají společný kořen ve ztrátě smyslu pro Boha. Degradace liturgie v představení, nedbalost při celebraci a při zpovídání, duchovní světáctví jsou jen symptomy. V krizi nejsou struktury či instituce, ale naše víra a naše věrnost Ježíši.
Změny, které je třeba provést, se netýkají jen institucí, dokonce ani jen mravů, ale především nitra duší v největších hlubinách ducha a srd¬ce, v přesvědčení a orientaci svědomí. To náš vztah k Bohu potřebuje radikální změnu.
Samozřejmě je nutné najít konkrétní prostředky, aby se tato radikál¬ní konverze mohla uskutečnit. Kde je skutečný kompas, podle něhož se můžeme orientovat? Mají papežové psát? Nauka Církve už není kot¬vou, jíž se Boží lid může držet. Poslední papežové bojovali ze všech sil proti krizi, která se jim zhoršovala před očima. Kdo si ještě vzpome¬ne na dokumenty Pavla VI. nebo Jana Pavla II.? Kdo je třeba jen čte? A navíc, kdo je považuje za pravidla pro život? Dělá to dojem, že slova po duších sklouzávají, aniž by se jim podařilo prorazit skořápku zvyku a lhostejnosti. Více než slova potřebujeme znovu zažít zkušenost Boha. To je možná jádro celé reformy. Benedikt XVI. řekl v projevu k řím¬ským kněžím 22. února 2007: „Jedině když uděláme jistou zkušenost, můžeme posléze porozumět.“ Musíme si tedy položit otázku: jak udě¬lat zkušenost s Bohem? Musíme proto znovu udělat zkušenost s Církví jako místem, kde se Bůh dává.
V této perspektivě chci zdůraznit dvě priority. Především existuje místo, kde můžeme zažít tuto zkušenost s Bohem a s Církví, a to je liturgie. Tam není možné se Bohu vyhnout. Benedikt XVI. napsal ve vlastní předmluvě ke svazku svých sebraných spisů věnovanému li¬turgii, že „skutečná obnova liturgie je základní podmínkou pro obno¬vu Církve“. Vždyť „existence Církve čerpá život ze správného slavení liturgie. Jestliže se již v liturgii, a následně v životě, neprojevuje Boží primát, je Církev v ohrožení. Nejhlubší příčina krize, která rozvrátila Církev, spočívá v zatemnění prvenství Boha v liturgii“. Pokorně prosím biskupy, kněze a Boží lid, aby více dbali na posvátnou liturgii, aby Bohu dávali centrální místo, znovu žádali Ježíše Krista, aby nás naučil se modlit. Slavení Eucharistie jsme desakralizovali. Změnili jsme je ve folklórní představení, společenskou událost, zábavu, fádní dialog mezi knězem a shromážděním křesťanů. Je v našich liturgiích ještě místo pro Nejvyššího? Můžeme tam ještě prožít zkušenost s Bohem? Laici si někdy nárokují funkce při mši, aby měli pocit, že ji chápou a aktiv¬ně sejí účastní. Přemýšlejme trochu o povaze „aktivní účasti“ Panny Marie a svátého Jana na Golgotě. Byli tam a nechali se tiše proniknout, prosáknout a utvářet tajemstvím křížem. Neměl bych se já, když přijde řada na mě, věnovat tomu, abych poznal, nakolik v každé Eucharistii umírám s Ježíšem a jestli jsem ochoten zemřít svému hříchu? Stojí můj křesťanský život na modlitbě a na skutečně důvěrném vztahu s Bo-hem? Jaké je místo modlitby a slova Božího v mém životě? Při každém slavení Eucharistie bychom měli být schopni říkat se svátým Pavlem: ,Den co den umírám [...] v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (1 Kor 15,31).
Existuje ještě další místo, kde můžeme udělat zkušenost s Bohem, který se dává v Církvi, a to jsou kláštery. Tam nacházíme konkrétní realizaci toho, jaká by měla být celá Církev. Říkal jsem to často a ne¬mám strach to opakovat. Obnova přijde od klášterů. Vyzývám všechny křesťany, aby na několik dní sdíleli zkušenost života v klášteře. Zakusí tam „v malém“, co to je „ve velkém“ Církev. V klášterech se dotknou toho, co to znamená postavit kontemplaci Boha na první místo. Vra¬cejte se do klášterů! Tato posvátná místa jsou v kontrastu se světem plným ošklivosti a smutku vskutku oázami krásy, prostoty, pokory a ra¬dosti. V klášterech věřící dokáží pochopit, že je možné postavit Boha do středu celého života. Tento primát kontemplace hlásal sám Kris¬tus, když řekl, že „jen jedno je třeba“ a „Marie si vybrala nejlepší úděl“ (Lk 10,42). Pán Ježíš dále řekl Bohu, svému Otci: „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježí¬še Krista“ (Jan 17,3). Kontemplace je jádrem křesťanství. V klášterech se hlásá odjakživa a nikdy nebude odstraněna. Tato vzácná kontem- plativní místa musíme chránit. Jsou současností i budoucností Círk¬ve. Přebývá v nich Bůh: srdce mnichů a mnišek naplňuje svou tichou přítomností a celý život tam je liturgií. Živí ji víra a posvátné oficium a rozněcuje láska a hořící keř Boží přítomnosti.
V klášterech také zažíváme ranou Církev, kdy měli věřící všechno společné. Každý den lámali chléb. Dnes se krize Církve projevuje ze¬jména drolením, roztržkami plodícími stranického ducha. Kristus jed¬nu Církev nezaložil s tak disharmonickými hlasy. Život klášterů nám umožňuje zakusit znovunalezenou jednotu. Podle jejich příkladu by se křesťanská společenství měla stávat místy, kde lze pochopit Boží primát skrze krásu liturgie, ticha, lásky k bližnímu a sdílení dober. Mu- símě dokázat Jít po této cestě, která Evangelium objevuje nějako uto¬pii, ale jako plný a skutečný způsob života,“ jak prohlásil Benedikt XVI. na římském diecézním kongresu 13. června 2011. Naše společenství se musejí stát oázami, kde by lidé mohli zažít skutečnou povahu Církve. Vždyť „v církevním životě prožíváme zkušenost Boha, jež je vznešeněj¬ší než ta, která se dosahuje reflexí: v ní se skutečně dotýkáme srdce Boha,“ řekl Benedikt XVI. na generální audienci 14. května 2008.
Řekl byste, že existuje možnost falešné reformy Církve?
Velice důležité je přečíst si a pochopit přednášku s názvem „Proč jsemještě v Církvi“, kterou v roce 1970 v Mnichově pronesl Joseph Rat¬zinger: „Současná perspektiva zdeformovala náš pohled na Církev: už o ní neuvažujeme jinak než z hlediska proveditelnosti. Ptáme se, co z ní můžeme udělat. Intenzivním snahám uvést do praxe církevní reformy se podařilo přimět nás zapomenout na všechno ostatní. Církev už pro nás není nic víc než předmět, který můžeme transformovat. Tážeme se, co je třeba změnit, aby byla svůdnější, atraktivnější a efektivnější, aby se více přizpůsobila modernímu světu a uspokojovala potřeby, které jí stanoví každý jednotlivý člověk. V průběhu tohoto tázání myšlenka reformy v současném povědomí zdegenerovala a přišla o svůj základ. Vždyť reforma - vezmeme-li toto slovo v jeho doslovném smyslu - je duchovním krokem, který má blízko k obratu, k obrácení, a v tomto smyslu je jádrem křesťanského jednání: křesťanem se člověk stane jedině obrácením, což platí pro každého po celý život a platí to i pro Církev během celé její historie. Žije jen tím, že neustále obnovuje své obrácení k Pánu, vychází ze své uzavřenosti do individualismu, zba¬vuje se dobrých starých zvyků, které se tak snadno stávají překážkami pravdy. Avšak tam, kde se reforma vzdaluje od obrácení a nepřijímá již svá omezení, kde se spása očekává jen od proměny ostatních, od nových adaptací a nových přizpůsobení se době, může možná vypro¬dukovat některé užitečné věci, ale v podstatě je již jen karikaturou sebe samé. Taková reforma se nakonec nutně týká jen nepodstatných a po¬družných věcí; není náhodou, jestliže se pak i Církev jeví jako něco ne¬zajímavého a druhořadého.“
Domnívám se, že jsme v dějinách Církve dospěli k mezníku. Nabí¬zejí se nám dvě perspektivy. Buď budeme nadále předstírat, že Církev zachráníme svými restrukturalizacemi, které k její božské podstatě jen přidávají příliš lidskou zátěž, nebo se rozhodneme, že se necháme zachránit Církví, lépe řečeno Bohem, který v ní působí. V takovém pří¬padě budeme muset najít prostředky ke svému obrácení. Možná sto¬jíme na prahu velké reformy Církve, jako byla gregoriánská reforma v jedenáctém století nebo reforma tridentského koncilu ve století šest¬náctém. Historici tyto okamžiky v životě Církve posuzují jako struktu¬rální změny. Já se domnívám, že ve skutečnosti je to tak, že věci mění a historii vpřed posunují světci. Struktury následují, ale ty jen způso¬bují, že činy svátých přetrvají. Bernanos napsal ve stati Frěre Martin (Bratr Martin): „Kdo se snaží reformovat Církev stejnými prostředky, jako se reformuje časná společnost, nejenže v tomto podniku ztroskotá, ale nevyhnutelně se ocitne mimo Církev. [...] Církev tonoucí v neřes¬tech zreformujeme jen tím, že nebudeme šetřit příklady jejích nejhr¬dinštějších ctností. Svatý František z Assisi se možná proti zhýralosti a simonii prelátů nebouřil méně než Martin Luther. Je dokonce jisté, že tím trpěl krutěji, neboť jeho povaha se od povahy výmarského mnicha velice lišila. Nepravosti však nevzdoroval, nepokoušel sejí čelit. Vrhnul se do chudoby, spolu se svými bratry se do ní ponořil tak hluboko, jak dokázal, jako do zdroje všeho odpuštění, vší čistoty. Místo aby se sna¬žil Církvi odejmout nespravedlivě nabytý majetek, vrchovatěji naplnil neviditelnými poklady, a pod laskavou rukou tohoto žebráka začala hromada zlata a …