ROBERT SARAH Den se již nachýlil
Den se již nachýlil
KARTUZIÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ 2023
HESPERION
BĚDA TI, JIDÁŠI IŠKARIOTSKÝ
„Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení.“ (Lk 19,40)
„Kdo je to zrádce?“
„Kdo něco přísahá, a přitom lže.“ William Shakespeare, Macbeth
Proč se znovu ujímám slova? Ve své poslední knize jsem vás vyzýval k tichu. Avšak nemohu už dál mlčet. Nesmím mlčet. Křesťané jsou de-zorientovaní. Každý den dostávám ze všech stran prosby o pomoc od těch, kdo už nevědí, čemu mají věřit. Každý den se v Římě setkávám s malomyslnými a zraněnými kněžími. Církev prožívá temnou noc. Za¬haluje ji a oslepuje tajemství nepravosti.
Denně se k nám dostávají nejotřesnější zprávy. Nemine týden, aby nevyšel najevo nějaký případ sexuálního zneužívání. Každé takové odhalení probodává naše srdce synů Církve. Jak řekl svátý Pavel VI., zaplavuje nás dým satanův. Církev, která by měla být místem světla, se stala brlohem temnot. Měla by být bezpečným a pokojným domovem rodiny a hle, stalo se z ní doupě zločinců. Jak můžeme snést, že mezi nás, do našich řad pronikli predátoři? Jsou mnozí věrní kněží žijící den co den jako svědomití pastýři, milující otcové, neochvějní vůdci. Z některých mužů Božích se však stali agenti Zlého. Jejich cílem se
stalo hanobení čistých duší těch nejmenších. Pošlapali Kristův obraz přítomný v každém dítěti.
Knězi celého světa se takovými ohavnostmi cítili poníženi a zrazeni. Církev prožívá v Ježíšových stopách tajemství bičování. Její tělo je tr¬háno. Kdo jí zasazuje tyto rány? Ti, kteří by ji měli milovat a chránit! Ano, odvážím se vypůjčit si slova papeže Františka: „Nad naší dobou se vznáší tajemství Jidášovo“. Zdmi Církve prosakuje tajemství zra¬dy. Zneužívání nezletilých to odhaluje tím nejodpornějším způsobem. Musíme však mít odvahu pohlédnout svému hříchu do tváře: tuto zra¬du připravovaly a způsobily mnohé jiné, méně viditelné, subtilnější, ale o to hlubší zrady. Tajemství Jidášovo prožíváme už dlouho. To, co se projevilo v plném světle, má hluboké příčiny a je třeba mít odvahu je jasně pojmenovat. Krize, kterou prožívají kněží, Církev i svět, je krizí radikálně duchovní, krizí víry. Zakoušíme tajemství nepravosti, tajem¬ství zrady, tajemství Jidášovo.
Dovolte, abych se spolu s vámi zamyslel nad postavou Jidáše. Ježíš ho povolal jako všechny apoštoly. Ježíš ho miloval! Poslal ho hlásat radostnou zvěst. Jidáš však nechal své srdce postupně ovládnout stra¬chem. Pomalu začal posuzovat Ježíšovo učení. Říkal si: tenhle Ježíš je příliš náročný a málo efektivní. Jidáš chtěl, aby Boží království přišlo na zem, a to hned, lidskými prostředky a podle jeho osobních plánů. A přitom slyšel Ježíše říkat: „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše ces¬ty nejsou cesty moje“ (Iz 55,8). Jidáš se od něj přesto vzdálil. Krista už neposlouchal. Už ho nedoprovázel za dlouhých nocí v tichu a v mod¬litbě. Utíkal se k věcem tohoto světa. Zabýval se měšcem s penězi a ob¬chodem. Lhář i nadále chodil s Kristem, ale už v něj nevěřil. Reptal. Na Zelený čtvrtek večer mu Mistr umyl nohy. Jidášovo srdce muselo být opravdu zatvrzelé, aby ho to nedojalo. Pán před ním klečel jako pokor¬ný služebník a umýval nohy tomu, kdo ho měl zradit. Naposledy na něj upřel pohled plný laskavosti a milosrdenství. Avšak do Jidášova srdce už vstoupil dábel. Nesklopil zrak. V nitru jistě pronesl prastará slova vzpoury: non serviam, „nebudu sloužit“. Při Poslední večeři přijímal, i když už se rozhodl pro svůj plán. Bylo to první svatokrádežné svaté přijímání v dějinách. A Jidáš zradil.
Jeho jméno je navěky jménem zrádce a jeho stín dnes padá i na nás. Ano, zradili jsme jako on! Přestali jsme se modlit. Do všeho proniklo zlo aktivismu orientovaného na výkon. Snažíme se napodobovat or¬ganizaci velkých podniků. Zapomínáme, že jedině modlitba je krví, která může svlažit srdce Církve. Tvrdíme, že nemůžeme ztrácet čas. Chceme ho využít na užitečná sociální díla. Ten, kdo se přestal modlit, už zradil. Je připraven na jakékoli kompromisy se světem. Kráčí po cestě Jidášově.
Tolerujeme zpochybňování všeho. Zpochybňuje se katolická nauka. Ve jménu takzvaných intelektuálních postojů se teologové baví tím, že rozkládají dogmata a morálku zbavují jejího hlubokého smyslu. Mas¬kou Jidáše přestrojeného za intelektuála je relativismus. Jak se může¬me divit, dozvídáme-li se, že tolik kněží porušuje své sliby? Relativi¬zujeme smysl celibátu, dožadujeme se práva na soukromý život, což je v rozporu s posláním kněze. Někteří se dokonce domáhají práva na homosexuální chování. Skandály mezi kněžími a biskupy přicházejí jeden za druhým.
Jidášovo tajemství se šíří. Chci proto říci všem kněžím: zůstaňte silní a pravdiví. Jistě, kvůli některým budou vás všechny nálepkovat jako ho-mosexuály. Katolickou církev budou vláčet bahnem. Budou ji líčit tak, jako by byla složena ze samých pokryteckých a po moci bažících kněží. Ať se vaše srdce neznepokojuje! Na Velký pátek Pána Ježíše obviňovali ze všemožných zločinů a Jeruzalém vyl: „Ukřižuj! Ukřižuj!“. Navzdory tendenčním průzkumům, které vám - dokonce i na objednávku vedení Církve - představují katastrofální stav nezodpovědných duchovních s chudokrevným vnitřním životem, zůstaňte pokojní a důvěřujte jako Panna Maria a svátý Jan pod křížem. Nemorální kněží, biskupové a kardinálové nemohou zastínit zářivé svědectví více než čtyř set tisíc pastýřů, kteří každodenně po celém světě věrně, svatě a s radostí slouží Pánu. Přes prudké útoky, jimž možná bude muset čelit, Církev nezahy¬ne. Slíbil to Pán a jeho slovo je neomylné.
Křesťané se chvějí, kolísají, pochybují. Tato kniha je určena jim. Chtěl jsem jim říci: nepochybujte! Pevně se držte nauky! Držte se modlitby! Tuto knihu jsem zamýšlel jako povzbuzení pro křesťany a věrné kněze.
Tajemství Jidášovo, tajemství zrady je prudký jed. Ďábel se nás snaží přimět o Církvi pochybovat. Chce, abychom ji považovali za lidskou organizaci v krizi. Ona je však mnohem více než to: je pokračováním Krista. Ďábel nás vede k rozdělení a schizmatu. Chce, abychom uvěři¬li, že Církev zradila. Církev však nezrazuje. Je plná hříšníků, ale sama je bez hříchu. Vždycky bude mít dost světla pro ty, kteří hledají Boha. Nedejte se svést nenávistí, rozdělením, manipulací. Nemáme vytvářet strany, stavět se proti sobě navzájem. Už svátý Augustin řekl (list 105): „Mistr nás varoval před těmito nebezpečími, aby se lid neznepokojo¬val, dokonce ani špatnými pastýři: kvůli nim nesmíme opouštět Církev, tuto stolici pravdy [...] Neutápějme se tedy ve zlu rozdělení kvůli těm, kteří jsou zlí.“
Církev trpí, je vysmívána a má nepřátele uvnitř. Neopouštějme ji. Všichni pastýři jsou hříšníci, ale jsou i nositeli Kristova tajemství.
Co tedy máme dělat? Nejde o to zřizovat organizace a realizovat stra¬tegie. Jak si můžeme myslet, že bychom něco mohli zlepšit vlastními silami? To by znamenalo znovu propadat Jidášově smrtící iluzi.
Tváří v tvář vzedmutí hříchu v církevních řadách nás svádí pokuše¬ní vzít věci do vlastních rukou, pokušení chtít Církev očistit vlastními silami. To by byla chyba. Co bychom udělali? Utvořili stranu? Hnutí? To je nejvážnější svod: falešné lákadlo rozdělení. Pod záminkou konání dobra se rozdělujeme, kritizujeme, vyvoláváme rozkol. A dábel se smě¬je. Podařilo se mu svést dobré lidi zdáním dobra. Církev nemůžeme reformovat rozdělením a nenávistí. Chceme-li reformovat Církev, mu¬síme začít tím, že změníme sami sebe. Neváhejme každý na svém místě odsoudit hřích, počínaje tím svým.
Chvěji se při myšlence na nebezpečí, že nesešívané roucho Kristovo bude opět rozerváno. Pán Ježíš trpěl v agónii, protože již předem vi¬děl rozdělení křesťanů. Nekřižujme ho znovu! Jeho Srdce nás úpěnlivě prosí, žízní po jednotě. Ďábel se bojí toho, že ho pojmenujeme. Rád se skrývá v mlze nejednoznačnosti. Mluvme jasně. „Nazývat věci špat¬ným jménem znamená přispívat k neštěstí světa,“ řekl Albert Camus.
V této knize nebudu váhat mluvit rázně. S pomocí spisovatele a ese- jisty Nicolase Diata, bez něhož by se mnoho věcí neuskutečnilo a který mi od napsání knihy Bůh, nebo nic projevoval neochvějnou věrnost, se chci inspirovat slovem Božím, které je jako dvojsečný meč. Nemějme strach říct, že Církev potřebuje hlubokou reformu a že ta vede skrze naše obrácení.
Odpusťte mi, jestli vás některá moje slova budou šokovat. Nechci vás konejšit lživými uklidňujícími řečmi. Nejde mi o úspěch ani o po¬pularitu. Tato kniha je výkřikem mé duše. Je to výkřik lásky k Bohu a k mým bratřím. Vám křesťanům jsem povinován jedinou pravdou, která přináší spásu. Církev umírá, protože pastýři mají strach mlu¬vit pravdivě a jasně. Máme strach z médií, strach z veřejného mínění, strach z vlastních bratří! Dobrý pastýř však svůj život dává za své ovce.
Dnes vám chci na těchto stránkách nabídnout to, co je jádrem mého života: víru v Boha. Zanedlouho se objevím před věčným Soudcem. Jestliže vám nepředám pravdu, kterou jsem přijal, co mu potom řeknu? My biskupové bychom se měli třást při pomyšlení na své trestuhodné mlčení, své mlčení spoluviníků, své mlčení úslužnosti vůči světu.
Často se sám sebe ptám: co máme dělat? Když hrozí rozdělení, je třeba posilovat jednotu. Ta nemá nic společného s týmovým duchem, jaký existuje ve světě. Jednota Církve má zdroj v Srdci Ježíše Krista. Musíme zůstávat blízko něho, v něm. Toto Srdce, které se dalo pro¬bodnout kopím, abychom se v něm mohli skrýt, bude naším domovem. Jednota Církve spočívá na čtyřech pilířích. Modlitba, katolická nauka, láska k Petrovi a vzájemná láska se musejí stát prioritami naší duše a veškeré naší činnosti.
MODLITBA
Bez sjednocení s Bohem bude veškeré úsilí o upevnění Církve a víry marné. Bez modlitby budeme jen zvučícími cimbály. Klesneme na úro¬veň mediálních kejklířů, kteří nadělají tolik hluku, a přitom neprodu¬kují nic než vítr. Modlitba se musí stát naším nejniternějším dechem. Uvádí nás před Boží tvář. Máme jiný cíl? Máme my křesťané, kněží, biskupové jiný důvod existence než stát před Bohem a vést k tomu i ostatní? Je čas se tomu naučit! Je čas uvádět to do praxe! Ten, kdo se modlí, bude spasen, kdo se nemodlí, bude zatracen, říkal svátý Al¬fons. To chci zdůraznit, neboť Církev, která modlitbu nepokládá za své nejcennější dobro, spěje ke zkáze. Jestliže opět neobjevíme smysl dlou-hého, trpělivého bdění s Pánem, zrazujeme ho. Apoštolově to udělali: považujeme se za lepší než oni? Zejména kněží bezpodmínečně musejí mít duši modlitebníků. Bez ní by byla sebeefektivnější sociální činnost zbytečná, a dokonce škodlivá. Dala by nám iluzi, že sloužíme Bohu, třebaže bychom konali jen dílo Zlého. Nejde o to, abychom rozmno¬žovali pobožnosti. Jde o to zmlknout a klanět se. Jde o to padnout na kolena. Jde o to s bázní a úctou přistupovat k liturgii. Taje dílem Božím, nikoli divadlem.
Byl bych velice rád, aby moji spolubratři biskupové nezapomínali na svou velkou odpovědnost. Milí přátelé, chcete probudit Církev? Vrh¬něte se na kolena! To je jediná metoda. Budete-li postupovat jinak, to, co uděláte, nebude z Boha. Jen Bůh nás může zachránit. Neudělá to, nebudeme-li ho prosit. Jak bych si přál, aby z celého světa stoupala hluboká a nepřetržitá modlitba, aby se k Bohu nesly chvály a prosby v klanění. V den, kdy se tento tichý zpěv rozezní v srdcích, bude se Pán konečně moci dát slyšet a bude jednat skrze své děti. Dosud mu v tom bráníme svým neklidem a planými řečmi. Jestliže nespočineme na Kristovu Srdci jako svátý Jan, nebudeme mít sílu následovat ho až na kříž. Nenajdeme-li si čas na to, abychom poslouchali údery Srdce naše¬ho Boha, opustíme ho, zradíme ho, jak se to stalo i samým apoštolům.
KATOLICKÁ NAUKA
Jednotu Církve nemusíme vynalézat a konstruovat. Zdroj jednoty nás předchází a je nám dán. Je to Zjevení, které přijímáme. Bude-li každý hájit svůj názor, své inovace, bude se všude šířit rozdělení. Trá¬pí mě, když vidím tolik pastýřů prodávat katolickou nauku ve výpro¬deji a vnášet rozdělení mezi věřící. Křesťanskému lidu dlužíme jasné, pevné a stálé učení. Jak můžeme akceptovat, že biskupské konferen¬ce si vzájemně protiřečí? Tam, kde vládne zmatek, nemůže přebývat Bůh!
Jednota víry předpokládá jednotu magisteria v prostoru i v čase. Když je nám předkládáno nové učení, musí se vždy interpretovat v souladu s předcházející naukou. Zavádíme-li rozpory a revoluce, rozbíjíme jed¬notu, která svaté Církvi vládne po celá staletí. To neznamená, že jsme odsouzeni ke zkamenělosti. Každý vývoj však musí znamenat lepší po¬chopení a prohloubení minulosti. Hermeneutika reformy v kontinuitě, kterou tak jasně učil Benedikt XVI., je podmínkou jednoty sine qua non. Ti, kdo velmi hlučně ohlašují změnu a zlom, jsou falešní proroci. Neusilují o dobro stáda. Jsou to lidé najatí za mzdu, kteří podvodně pronikají do ovčince. Naše jednota se utváří na základě pravdy katolic-
ké nauky. Jiné prostředky neexistují. Chtít získávat mediální populari¬tu na úkor pravdy znamená znovu konat Jidášovo dílo.
Nebojme se! Jaký vzácnější dar můžeme nabídnout lidstvu než prav¬du Evangelia? Jistě, Ježíš je náročný. Ano, následovat ho znamená brát na sebe každodenně jeho kříž. Pokušení zbabělosti je všudypřítomné. Obzvlášť číhá na pastýře. Ježíšova nauka se zdá být příliš tvrdá. Kolik z nás pokouší myšlenka: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ (Jan 6,60). Pán se obrací k těm, které si vyvolil, k nám kněžím a bisku¬pům, a znovu se nás táže: „I vy chcete odejít?“ (Jan 6,67). Dívá se nám do očí a každého z nás se ptá: neopustíš mě? Nerezignuješ na hlásání víry v celé její plnosti? Budeš mít odvahu kázat mou reálnou přítom¬nost v Eucharistii? Budeš mít odvahu volat mladé k zasvěcenému ži¬votu? Budeš mít sílu hlásat, že bez pravidelné zpovědi je v sázce smysl svátostného přijímání? Budeš směle připomínat pravdu o nerozlučitel- nosti manželství? Budeš mít dost lásky, abys to učinil i pro ty, kteří ti to možná budou vyčítat? Budeš mít odvahu laskavě vyzývat ke změně života rozvedené, kteří se zapletli do nového svazku? Dáváš přednost úspěchu, nebo chceš jít za mnou? Bůh chce, abychom mu spolu se svá¬tým Petrem plní lásky a pokory odpověděli: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života!“ (Jan 6,68).
LÁSKA K PETROVI
Papež je nositelem tajemství Šimona Petra, jemuž Kristus řekl: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou Církev“ (Mt 16,18). Ta¬jemství Petrovo je tajemstvím víry. Ježíš si přál svěřit Církev jedinému muži. Abychom si to lépe připomínali, dovolil, aby ho ten muž třikrát zradil, než mu dal klíče své Církve. Víme, že lodička Církve není pape¬ži svěřena kvůli jeho mimořádným schopnostem. Věříme však, že mu božský Pastýř bude vždy nápomocen, aby pevně zachoval zákon víry.
Nebojme se! Poslyšme Ježíše: „Ty jsi Šimon [...] Budeš se jmenovat Petr!“ (Jan 1,42). Od prvních hodin se spřádá tkanivo dějin Církve: zla¬tá nit neomylných rozhodnutí papežů, Petrových nástupců, černá nit lidských a nedokonalých skutků Šimonových následovníků. V tomto nepochopitelném překrývání vzájemně se prolínajících vláken cítíme jehlu vedenou neviditelnou rukou Boží, která na této tkanině pozorně vyšívá jediné jméno, jímž můžeme být spaseni, jméno Ježíše Krista.
Drazí přátelé, vaši pastýři jsou plní chyb a nedokonalostí. Opovrho¬vat jimi však jednotě Církve neprospívá. Nebojte se žádat od nich kato¬lickou víru, svátosti Božího života. Pamatujte na slova svátého Augus¬tina: „Když Petr křtí, křtí Ježíš. Avšak i když křtí Jidáš, pořád křtí Ježíš!“ (Homilie na evangelium podle svátého Jana, VIII). I nejnehodnější kněz zůstává při sloužení svátostí Božím nástrojem. Pohleďte, jak nás Bůh miluje! Svoluje, aby jeho eucharistické Tělo brali do svých svatokrá¬dežných rukou mizerní kněží. Domníváte-Ii se, že vaši kněží a biskupo¬vé nejsou svati, buďte svati za ně. Čiňte pokání, postěte se na smír za jejich chyby a ničemnosti. Jedině tak je možné nést břemeno druhého.
BRATRSKÁ LÁSKA
Pamatujme na slova Druhého vatikánského koncilu: „Církev je to¬tiž v Kristu jakoby svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva.“ Znetvořuje ji však tolik nenávisti a rozdělení. Je načase znovu mezi sebou najít trochu dobré vůle. Je čas ohlásit konec podezírání a nedůvěry! Pro nás katolíky je čas, slovy Be¬nedikta XVI., „nastoupit cestu skutečného vnitřního smíření“.
Píši tato slova ve své pracovně, z níž vidím na Svatopetrské náměstí, které rozpíná paže, aby objalo celé lidstvo. Vždyť Církev je matka, jež nám otevírá náruč. Pospěšme se do ní schoulit, přitisknout se k sobě navzájem. U ní jsme v bezpečí. Kristus na kříži otevřel náruč všem, aby ji mohla otevírat i Církev a abychom se v ní mohli smířit s Bohem i se sebou navzájem. Všem, na něž doléhá pokušení zrady, nesvárů, ma¬nipulace, Pán znovu říká tato slova: „Proč mě pronásleduješ? [...] Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ“ (Sk 9,4-5). Jestliže máme mezi sebou spory, jestliže se nenávidíme, pronásledujeme tím Ježíše.
Modleme se na okamžik před velkou Michelangelovou freskou v Six¬tinské kapli. Je na ní vyobrazen poslední soud. Poklekněme před Bo¬žím majestátem, který představuje. Obklopuje ho celý nebeský dvůr. Jsou zde světci držící nástroje svého umučení. Vidíme apoštoly, pan¬ny, neznámé svaté, kteří jsou tajemstvím Božího srdce. Všichni zpívají k Boží slávě a chvále. U jejich nohou zatracení v pekle vykřikují slova své nenávisti k Bohu. Zde si všichni náhle uvědomíme svou malost, svou nicotnost. My, kteří se domníváme, že máme tolik významných
myšlenek a potřebných plánů, zde náhle umlkáme, přemoženi Boží velikostí a transcendencí. Naplněni synovskou bázní pozvedáme zrak k vítěznému Kristu, který se každého z nás táže: „Miluješ mě?“. Nech¬rne jeho otázku zaznít. Nespěchejme s odpovědí.
Opravdu ho milujeme? Milujeme ho tolik, abychom pro něj zemřeli? Jestliže mu můžeme pokorně, prostě odpovědět: „Pane, ty víš všechno, ty víš dobře, že tě miluji,“ pak se na nás usměje, i Panna Maria a svati v nebi se na nás usmějí a řeknou každému křesťanovi, tak jako kdysi Františkovi z Assisi: „Jdi a obnov mou Církev!“. Jdi a naprav ji svou vírou, nadějí a láskou. Jdi a naprav ji svou modlitbou a věrností. Díky tobě se z Církve opět stane můj dům.
Robert kardinál Sarah Řím, pátek 22. dubna 2019
KRIZE VÍRY
NICOLAS DIAT: Domníváte se, že naše doba prochází krizí víry?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Dovolte mi odpovědět přirovnáním. Mám za to, že postoj moderního světa se podobá zbabělosti svátého Pet¬ra před utrpením Pána Ježíše, kterou popisuje evangelium. Ježíš byl právě zatčen. Petr, který ho zpovzdálí sledoval, vstoupil do dvora ve¬leknězova domu, bezpochyby hluboce otřesen. „Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla:,Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem!1 Ale on to zapřel: ,Nevím ani nerozumím, co povídáš.1 Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. Ta služka tam Pe¬tra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: ,To je jeden z nich.1 Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli:,Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galilejec!1 On se však za¬čal zaklínat a zapřísahat: ,Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!“1 (Mk 14,66-71).
Moderní svět zapřel Krista jako Petr. Současný člověk se Boha bojí, bojí se stát jeho učedníkem. Řekl: „Boha nechci znát.“ Obával se po¬hledu druhých. Ptali se ho, jestli zná Krista, a on odpověděl: „Neznám toho člověka.“ Styděl se za sebe, ale zapřísahal se: „Bůh? Nevím, kdo to je!“ Chtěli jsme zářit v očích světa, a proto jsme třikrát zapřeli svého Boha. Tvrdili jsme: nejsem si jist jím, evangelii, dogmaty, křesťanskou morálkou. Styděli jsme se za světce a mučedníky, červenali jsme se nad Bohem, jeho Církví a její liturgií, třásli jsme se před světem ajeho služebníky. Když Petr zapřel, Pán Ježíš na něj pohlédl. Kolik lásky
a milosrdenství, ale i výčitek a spravedlnosti bylo v tom pohledu! Petr se hořce rozplakal. Uměl však prosit o odpuštění.
Dokážeme Kristu pohlédnout do očí? Jsem přesvědčen, že moder¬ní svět odvrací zrak: má strach. Nechce vidět svůj obraz odrážející se v Ježíšově laskavém pohledu. Uzavírá se. Avšak jestliže ten pohled od¬mítne, skončí jako Jidáš v beznaději. To je smyslem současné krize víry. Nechceme hledět na toho, kterého jsme ukřižovali, a tak spějeme k se¬bevraždě. Tato kníhaje apelem na moderní svět, aby Bohu pohlédl do očí a konečně se mohl rozplakat.
Jak se dá definovat víra? Co znamená věřit?
To jsou otázky, které by nás měly neustále pronásledovat. Musíme se ptát po smyslu své víry, abychom nežili na periférii sebe samých, povrchně, v rutině nebo lhostejnosti. Existují žité skutečnosti, které je těžké definovat, například láska nebo zkušenost niterné intimity s Bo¬hem. Uchvacují celou existenci a zmocňují sejí, převracejí ji a vnitřně proměňují. Chceme-li se pokusit vykoktat něco o víře, řekl bych, že víra je naprostá a absolutní důvěra člověka vůči Bohu, s nímž se osob¬ně setkal. Někteří lidé se prohlašují za nevěřící, ateisty nebo agnosti- ky. Lidský duch podle nich nemůže vůbec nic vědět o vnitřní podstatě, původu a určení věcí. Takoví lidé jsou hluboce nešťastní. Podobají se velikým řekám, které nemají prameny, jež by je živily. Jsou podobní stromům nelítostně odťatým od kořenů a odsouzeným k zániku. Dříve nebo později uschnou a zahynou. Ti, kdo nemají víru, jsou jakoby lidmi bez otce a matky, kteří by je zplodili a pomáhali jim vnímat tajemství života. Vždyť víra je skutečnou matkou. V Aktech mučedníků se římský prefekt Rusticus táže křesťana Hieraxe: „Kdo jsou tvoji rodiče?“ On odpovídá: „Naším skutečným otcem je Kristus a matkou víra v něj.“ Nevěřit v Boha a být tak zbaven matky je velké neštěstí.
Naštěstí je mnoho mužů a žen, kteří se prohlašují za věřící. Četní lidé přikládají víře v nějakou transcendentní skutečnost velkou důležitost. Někteří mají bohy, kteří se často prezentují v podobě více či méně zo¬sobněných mocností ovládajících lidi. Vyvolávají hrůzu a bázeň, strach a úzkost. Odtud pochází pokušení magie a modloslužby. Člověk si představuje, že tito bohové žádají krvavé oběti, jež přilákají jejich pří¬zeň nebo smíří jejich hněv.
Jeden muž v historii lidstva, Abrahám, dokázal provést naprostý ob¬rat, protože objevil víru jako zásadně osobní vztah s jediným Bohem. Tento vztah začal bezvýhradnou důvěrou v Boží slovo. Abraham usly¬šel slovo a výzvu a okamžitě uposlechnul. Bůh po něm autoritativně a radikálně žádal, aby opustil svou zemi, rodiště a dům svého otce a odešel „do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1).
Víra je tedy „ano“ Bohu. Od člověka vyžaduje, aby opustil své bůžky, svou kulturu, všechny lidské jistoty a bohatství a vstoupil do země, kul¬tury a dědictví Božího. Víra spočívá v tom, že se necháme vést Bohem. Stává se naším jediným bohatstvím, naší přítomností i budoucností, naší silou, oporou, jistotou, naší neotřesitelnou skálou, o niž se může¬me opřít. Víru žijeme, když dům svého života budujeme na skále, jíž je Bůh (Mt 7,24). Proto může Hospodin říci člověku: „Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte!“ (Iz 7,9).
Abrahámova víra se vyvíjí, zapouští kořeny a sílí v interpersonálním spojení utvořeném z nezničitelných pout s jeho Bohem. Víra implikuje a vyžaduje věrnost - tou se projevuje a vyjadřuje nepomíjející závazek lnout jedině k Bohu. Věrnost je především věrností Boha, který vždy dodržuje svá zaslíbení a nikdy neopouští ty, kdo ho hledají (Ž 9,11): „Uzavřu s nimi smlouvu věčnou, že už jim nepřestanu prokazovat dob¬ro. Do jejich srdcí dám bázeň přede mnou, aby ode mne neodstupovali“ (Jr 32,40; Iz 61,8; Iz 55,3).
Víra je nakažlivá. Pokud tomu tak není, znamená to, že zeslábla. Je jako slunce: plane, osvěcuje, ozařuje a zahřívá všechno, co kolem ní obíhá. Silou své víry Abrahám přivedl celou svou rodinu a své potomky k osobnímu vztahu s Bohem. Jistě, víra je hluboce osobní úkon, ale také je třeba ji vyznávat v rodině, v Církvi, v církevním společenství. Moje víra je vírou Církve. Proto Bůh sám sebe nazývá Bohem Abrahámovým, Izákovým a Jákobovým (Ex 3,6), Bohem praotců izraelského lidu.
Víra roste intenzivním životem modlitby a kontemplativním tichem. Živí se a upevňuje každodenním setkáváním s Bohem v postoji adora¬ce a tiché kontemplace. Vyznáváme ji v krédu, slavíme v liturgii, žijeme praktikováním přikázání. Dosahuje růstu vnitřním životem, životem v adoraci a modlitbě. Žije z liturgie, katolické nauky a celé tradice Círk¬ve. Jejími hlavními zdroji jsou Písmo svaté, církevní Otcové a magis- terium.
Je-li pro nás nesnadné a obtížné poznávat Boha a navázat s ním osob¬ní důvěrné vztahy, můžeme ho doopravdy vidět, slyšet, dotýkat se ho, rozjímat o něm prostřednictvím jeho slova a svátostí. Dobré podmín¬ky pro vstup do kontaktu s Bohem si vytváříme upřímnou otevřeností vůči pravdě a kráse stvoření, ale i schopností vnímat smysl mravního dobra, pozorností k hlasu svědomí, neboť tuto touhu po nekonečném životě nosíme v sobě: „Ptej se krásy země,“ praví svátý Augustin, „ptej se krásy moře, ptej se řídkého vzduchu, který je všude, ptej se krásy oblohy [...], ptej se všech těchto skutečností. Všechny ti odpoví: Hleď, jsme krásné. Jejich krása je jako jejich vyznání. Tyto krásy jsou podří¬zeny změně. Kdo je stvořil, když ne ten nejkrásnější, který není podří¬zen žádné změně?“ (Sermo 241,2).
V očích mnoha našich současníků byla víra dostatečným světlem pro dřívější společnosti. Avšak pro moderní dobu, věk vědy a techniky, je světlem klamným, bránícím člověku odvážně pěstovat vědění. Dokon¬ce prý byla brzdou lidské svobody a udržovala člověka v nevědomosti a strachu.
Tomuto soudobému smýšlení dává skvělou odpověď papež Franti¬šek: „Světlo víry má totiž jedinečnou povahu, neboť dokáže osvěco¬vat celou lidskou existenci. A protože je to světlo tak mocné, nemůže vycházet z nás samotných, ale musí přicházet z původnějšího zdroje. V posledku musí přicházet od Boha. Víra se rodí v setkání s živým Bo¬hem, který nás volá a zjevuje nám svoji lásku, která nás předchází a na níž můžeme pevně spočinout a stavět život. Přetvořeni touto láskou, obdržíme nové oči, zakusíme, že je v ní velký příslib plnosti, a otevře se nám pohled do budoucnosti. Víra, kterou dostáváme od Boha jako nadpřirozený dar, jeví se jako světlo na cestu, světlo, jež orientuje naši cestu v čase. [...] Chápeme tedy, že víra nepřebývá v temnotě, je svět¬lem v našich temnotách“ (Lumen fidei, 4). Člověk zbavený světla víry je jako sirotek, neboli, jak jsme zmínili výše, podobá se někomu, kdo nikdy nepoznal otce ani matku. Nemít otce ani matku je smutné a od-lidšťující. Pro první křesťany byla víra jakožto setkání s živým Bohem, který se zjevil v Ježíši Kristu, „matkou“, protože je přiváděla ke světlu, plodila v nich božský život, novou zkušenost, zářivou vizi existence, pro niž musí být člověk připraven vydat veřejné svědectví až k prolití krve, až k smrti.
Je však třeba s dostatečnou naléhavostí podtrhnout, že víra je neoddělitelně spjata s obrácením. Je to rozchod se životem v hříchu, s modlami a s každým „zlatým teletem“, které jsme si sami vyrobili, a návrat k Bohu živému a pravému v setkání, jež nás vyvede z míry a naprosto obrátí. Setkání s Bohem je současně hrozivé a upokojující. Věřit znamená odevzdat se Bohu a jeho milosrdné lásce, lásce, která nás vždy přijímá, zahrnuje odpuštěním, povzbuzuje a orientuje v živo¬tě a mocně se projevuje ve schopnosti napravit pokřivení našich dějin. Víra spočívá v ochotě nechat se stále znovu proměňovat voláním Boha, který nám stále opakuje: „Navraťte se ke mně celým srdcem, v postu, pláči a nářku. Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování“ (JI 2,12-13). Náš návrat k Pánu a nové smlouvě s ním, naše opravdové obrácení skrze odpověď lásky, se však musí uskutečnit pravdivě a hmatatelně, nikoli pouze teoreticky nebo pomocí teologických či kanonických fines. Od lidu Staré smlouvy se příliš nelišíme. Izrael, na nějž za jeho cizolož¬ství a nevěrnost často dopadala Boží ruka, byl přesvědčen, že návrat do Boží milosti a osvobození může najít v ledabylém pokání a bez hlu¬bokých kořenů. Proroci takovéto povrchní, sentimentální pokání bez skutečného rozchodu s hříchem, bez skutečného opuštění stavu hří¬chu a model, které okupovaly srdce lidí, energicky odmítali. Jedině ka-jícnost vycházející z největší hloubky srdce může získat Boží odpuštění a slitování.
Víra je rovněž a především církevní skutečností. Bůh nám dává víru prostřednictvím naší svaté matky Církve. Tak se víra každého z nás za¬řazuje do víry společenství, do církevního „my“. Světlo víry je světlo vtělené, které vychází ze zářícího života Ježíše Krista. „Ježíšovo světlo září v tváři křesťanů jako v zrcadle a tak se šíří a dosahuje až k nám, abychom také my mohli mít účast na tomto vidění a odrážet k ostatním Jeho světlo, jako v liturgii Velikonoční svíce paškál rozsvěcuje mnoho jiných svící. Víra se předává takříkajíc formou kontaktu, od osoby k osobě, jako se plamen zapaluje od jiného plamene. Křesťané ve své chudobě zasévají sémě tak plodné, že se stává velkým stromem a je schopné naplnit svět plody“ (Lumen fidei, 37).
Věřit sám není možné, tak jako není možné se sám ze sebe narodit nebo sám sebe zplodit. Víra není jen individuální rozhodnutí, k němuž
věřící dochází ve svém nitru. Není to izolovaný vztah mezi mnou a bož- I
ským Tý, mezi autonomní osobou a Bohem. Dnes by někteří lidé chtěli 1
víru redukovat na subjektivní soukromý prožitek. Víra se nicméně vždy 1
odehrává ve společenství Církve, neboť tam se Bůh zjevuje v plnosti I
a tam se s ním můžeme setkat s takovým, jaký vpravdě je. 1
Joseph Ratzinger v odpovědích na otázky kněží 10. června 2010 řekl: ]
„Neexistuje žádná většina převažující nad většinou svátých: pravou |
většinou jsou v církvi svati a podle svátých se musíme orientovat!“1 i
V čem tento důraz na svatost dnes obzvlášť rezonuje? j
Někteří lidé by si přáli, aby se Církev transformovala po vzoru mo- 1
derních demokracií. Vláda v ní by pak patřila většině. Tím by se však 1
Církev z rodiny založené Bohem změnila v čistě lidskou společnost. I
V dějinách Církve víru zachraňovala „hrstka“, malá skupina věřících, J
kteří zůstávají věrní Bohu a jeho smlouvě. Je to pahýl, který se vždy <
znovu obnoví, protože strom neumírá. Vždycky zůstane malé stádce, j
třebas zbavené všeho, jako vzor pro Církev a pro svět. Světci nalezli
Boha. Tito muži a ženy našli to nejzákladnější. Oni jsou úhelným ka- I
menem lidstva. Země se obrozuje a obnovuje svátými a jejich nehynou¬
cí láskou k Bohu i k lidem, které touží vést k věčné spáse. |
Žádná lidská snaha, žádný talent ani šlechetnost nemohou proměnit ’
duši a dát jí Kristův život. Spasit a posvěcovat duše a dát Církvi růst
může jen milost a Ježíšův kříž. Zvyšovat úsilí, domnívat se, že metody 1
a strategie jsou účinné samy o sobě, bude vždycky jen ztráta času. Jedi- I
ně Kristus může dát duším svůj život, a dává ho v té míře, v níž on sám 3
žije v nás a zcela se nás zmocňuje. Tak je tomu u světců. V celém jejich i
životě, ve všech jejich skutcích, v každé jejich touze přebývá Pán Ježíš. ।
Stupeň apoštolské kvality apoštola spočívá výhradně v jeho svatosti 1
a v intenzitě jeho modlitebního života. i
Denně vidíme, jak se bez jakéhokoli výsledku horlivě a štědře vyna- j
kládá neslýchané množství práce, času a úsilí. Celé dějiny Církve však |
ukazují, že na proměnu tisíců duší stačí jeden světec. Vzpomeňme na- 1
příklad na faráře z Arsu. Nedělal nic kromě toho, že byl svátý a hodiny j
trávil před svatostánkem, a do malé neznámé vesnice přitáhl zástupy 1
lidí ze všech koutů světa. Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, která po něko¬lika letech strávených ve venkovském karmelitánském klášteře zemře¬la na tuberkulózu, nedělala nic kromě toho, že byla svátá a milovala jedině Ježíše. A přece změnila milióny duší. Hlavní starostí všech Je¬žíšových učedníků musí být posvěcení. Na první místo ve svém životě musejí klást modlitbu, tichou adoraci a Eucharistii. Bez toho zůstane všechno ostatní jen marnou agitací. Světci milují, žijí v pravdě a starají se o přivádění hříšníků k pravdě Kristově. Tuto pravdu nesmějí nikdy zamlčovat ani projevovat sebemenší servilitu vůči hříchu či omylu. Láska k hříšníkům a k lidem, kteří se mýlí, vyžaduje i neúprosný boj proti jejich hříchům a omylům.
Zrakům současníků jsou světci často skryti. O kolika svátých v klᚬterech se svět nikdy nedozví?
Velice mě mrzí, že řada biskupů a kněží zanedbává své základní poslá¬ní, totiž vlastní sebeposvěcení a hlásání Evangelia Pána Ježíše, a mís¬to toho se věnují společensko-politickým problémům, jako je životní prostředí, migrace nebo bezdomovectví. Účastnit se těchto diskusí je chvályhodné. Jestliže však tito klerici zanedbávají evangelizaci a vlast¬ní posvěcení, agitují zbytečně. Církev není demokracií, kde nakonec rozhodne největší počet lidí. Církev je svátým lidem. Ve Starém zákoně malý a stále pronásledovaný lid bez přestání obnovuje svátou smlouvu svatostí své každodenní existence. V prvotní Církvi křesťané sami sebe nazývali „svati“, protože celý jejich život byl prostoupen přítomností Krista a světlem jeho Evangelia. Byli menšinou, a přesto změnili svět. Kristus svým věrným nikdy neslíbil, že budou většinou.
Přes sebevětší misijní úsilí Církev ve světě nikdy nepřevládala. Vždyť poslání Církve je posláním lásky, a láska nevládne. Je tu proto, aby sloužila a umírala, aby lidé měli život a měli ho v hojnosti. Jan Pavel II. pravdivě říkal, že jsme teprve na počátku evangelizace.
Síla křesťana pochází z jeho vztahu k Bohu. Křesťané mají v sobě ztě-lesňovat Boží svatost a vzít na sebe výzbroj světla (srov. Řím 13,12) „opásáni kolem beder životem podle pravdy, oblečeni pancířem spra¬vedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se hned chraňte vírou jako štítem“ (Ef 6,14-16). Tak budeme mocně vyzbrojeni do velké bitvy svátých, totiž modlitby. Modlitba je boj. Sva¬tý Pavel píše Římanům: „Prosím vás, bratři, pro našeho Pána Ježíše Krista a pro lásku Ducha, abyste při mně stáli tím, že se za mne budete modlit usilovně k Bohu“ (Řím 15,30). A Kolosanům: „Vzkazuje vám pozdrav váš krajan Epafras. Tento služebník Krista Ježíše nepřestává o vás v modlitbách zápasit, abyste byli pevní a zralí a s přesvědčením plnili vždycky Boží vůli“ (Kol 4,12).
První kniha Mojžíšova popisuje tajemnou scénu, fyzický zápas Jáko¬ba s Bohem. Představa, že si Jákob troufá prát se s Bohem, je působivá. Boj trvá celou noc. Nejprve se zdá, že Jákob zvítězí, ale jeho tajemný soupeř mu poranil kyčelní kloub a ten se mu během zápolení vykloubil. Poranění z tohoto nočního boje ponese Jákob navždy a od této chví¬le se stane symbolem Božího lidu: „Nebudou tě už jmenovat Jákob, nýbrž Izrael, neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls“ (Gn 32,29). Své jméno Bůh Jákobovi neodhalil, ale požehnal mu a dal mu nové jméno. Tato scéna se stala obrazem duchovního boje a účin¬nosti modlitby. V noci, v tichu a samotě bojujeme s Bohem v modlitbě.
Světci jsou lidé, kteří bojují s Bohem celou noc, dokud nevzejde jitřenka. Tímto bojem rosteme a stáváme se skutečnými lidmi a dět¬mi Božími, protože „Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista [...] si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svati a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,3-4).
Bůh si nás vyvolil, abychom se mu klaněli. Avšak člověku se nechce padat na kolena. Adorace spočívá v tom, že před Bohem zaujímáme postoj pokory a lásky. Nejde o čistě rituální úkon, nýbrž o gesto uznání Boží svrchovanosti, které vyjadřuje vděčnost dítěte. Nemusíme o nic prosit. Klíčové je setrvat ve vděčnosti.
Podle Josepha Ratzingera, pozdějšího Benedikta XVI., je krize Círk¬ve především krizí víry.
V projevu k římské kurii 22. prosince 2011 Benedikt XVI. uvažoval, že „jádrem krize církve v Evropě je krize víry. Pokud na ni nenalezne¬me odpověď, [...] budou všechny jiné reformy neúčinné.“ Když Joseph Ratzinger hovoří o „krizi víry“, je třeba chápat, že nejde především o intelektuální či teologický problém v akademickém smyslu slova. Jde o „živou víru“, víru, která prostupuje a proměňuje celý život. „Pokud víra neobnoví svou životnost a nestane se hlubokým přesvědčením a reálnou silou skrze setkání s Ježíšem Kristem, budou všechny jiné reformy neúčinné,“ dodal onoho dne Benedikt XVI. Tato ztráta smyslu pro víru je nejhlubším zdrojem krize civilizace, v níž žijeme. Tak jako v prvních staletích křesťanství v době úpadku římské říše i dnes se zdá, že jsou všechny lidské instituce na cestě dekadence. Vztahy mezi lidmi, politické, společenské, ekonomické i kulturní, jsou stále obtížnější. Ztrátou smyslu pro Boha jsme podkopali základy celé lidské civilizace a otevřeli dveře totalitnímu barbarství.
Benedikt XVI. tuto myšlenku skvěle vysvětlil v katechezi ze 14. prosince 2012: „Člověk oddělený od Boha je však ve skutečnosti redukován na jednu jedinou dimenzi, tu horizontální. A právě tento redukcionismus je jednou ze zásadních příčin totalitarismů, které měly v minulém století tragické následky, a také krize hodnot, kterou vidíme v nynější realitě. Zatemněním vztahu k Bohu byl zatemněn také etický horizont, který uvolnil prostor relativismu a dvojznačnému pojetí svobody, které místo aby člověka osvobozovalo, přivazuje jej k idolům. Pokušení, kterým Ježíš čelil na poušti před svým veřejným vystoupením, dobře představují ony ,idoly1, které člověka okouzlují, když nepřekračuje sebe samého. Pokud Bůh přestává být středem, pak člověk ztrácí svoje pravé místo, nenachází už svoje postavení v tvor¬stvu, ve vztazích ke druhým.“
U této myšlenky bych se chtěl zastavit. Odmítání skutečnosti, že Bůh může zasahovat do všech stránek lidského života, znamená odsoudit člověka k osamění. Nadále není ničím jiným než izolovaným jedincem bez původu a konečného cíle. Je odsouzen bloudit světem jako barbar¬ský nomád a neví, že je synem a dědicem Otce, který ho stvořil z lásky a volá ho, aby se podílel na jeho věčném štěstí. Je hlubokým omylem domnívat se, že Bůh naši svobodu omezuje nebo nás o ni připravuje. Přichází nás naopak vysvobodit ze samoty a dát naší svobodě smysl. Moderní člověk učinil sám ze sebe tak autonomního vězně rozumu, až začal být osamocený a autistický. „Zjevení je vpád živého a pravého Boha do našeho světa. Vysvobozuje nás ze žaláře našich teorií, jehož mříže nás mají chránit proti Božímu vpádu do našeho života. [...] Bída filosofie, to znamená bída, do níž byl uvržen pozitivistický rozum, se stala bídou naší víry. Tu nelze osvobodit, jestliže se rozum neotevře novosti. Zůstávají-li dveře metafyzického poznání uzavřeny, jsou-li hranice lidského vědění, tak jak je stanovil Kant, nepřekročitelné, pak víra nutně musí chřadnout: dochází jí dech,“ napsal Joseph Ratzinger v článku „La théologie, un état des lieux“ („Teologie: současný stav“; Communio, XXI1-1, únor 1997).
Tato nemoc civilizace se projevuje už dlouho. Kritického momentu dosáhla na konci druhé světové války. Střet Církve a modernity na Zá¬padě způsobil utrpení a pochybnosti u mnoha kněží i laiků. Teolog Jose¬ph Ratzinger to popsal obzvlášť jasně v přednášce na Katolických dnech v Bambergu. Situaci Církve v současném světě přirovnal k obrazu neo- gotické katedrály v New Yorku, obklopené ocelovými monstry, mrako¬drapy, které ji převyšují. Věže katedrál tyčící se nad městy kdysi připo¬mínaly věčnost; nyní se posvátná budova zdá podrobená a ztracená ve světě. Rodící se moderní doba Církví opovrhovala. Intelektuálové již její nauku nechápali. Vznikal dojem, že toto nedorozumění nelze zažehnat. Odtud pramenilo přání zejména v mládežnických hnutích osvobodit se od některých staromódních, překonaných detailů. Jádro křesťanského života se stávalo pro mnohé lidi nesrozumitelné a ti pak už viděli právě jen tyto podružné detaily. Joseph Ratzinger uvádí jako příklad zastaralý styl některých teologických textů před Druhým vatikánským koncilem, vnějškový způsob chování římské kurie nebo přehnanou okázalost ba¬rokních pontifikálních liturgií. Tyto příčiny zbytečných nedorozumění a pohoršení bylo nutno odstranit. Existovala naléhavá potřeba vyjádřit jádro Evangelia, jemuž moderní lidé mohli porozumět.
Pastorální konstituce o Církvi v dnešním světě Gaudium etspes Dru¬hého vatikánského koncilu chtěla dědictví Církve oprášit, aby bylo možné ho lépe uplatnit. Avšak jakmile šlo o to definovat vztah Církve k dnešnímu světu novými slovy, ukázalo se, že jde o mnohem víc než jen o probírku slovních obratů z jiné doby.
Nacházet nové formy evangelizace, které moderní svět dokáže po¬chopit a přijmout, je legitimní. Je však naivní a povrchní chtít svět za každou cenu smířit s Církví. Dokonce je to známka teologické zasle¬penosti. „V naší době,“ prohlásil Joseph Ratzinger v projevu k římské kurii při příležitosti přání k Vánocům v prosinci 2005, „zůstává Církev ,znamením, kterému se bude odporovat* (Lk 2,34). Nikoli bezdůvod¬ně dal Jan Pavel II. ještě jako kardinál tento titul duchovním cvičením, která měl v roce 1976 pro papeže Pavla VI. a římskou kurii. Koncil nemohl mít v úmyslu zrušit tento evangelní odpor proti nebezpečím světa a lidským omylům. Naopak jeho cílem jistě bylo odstranit mylné či povrchní rozpory, aby mohl našemu světu ukazovat náročnost Evan¬gelia v celé jeho velikosti a čistotě. Krok, který koncil učinil směrem k moderní době a který byl značně nepřesně prezentován jako ,otevírá¬ní se světu“, náleží definitivně k věčnému problému vztahu mezi vírou a rozumem, jenž se objevuje ve stále nových formách.“
Někteří lidé se opírají o pojem vtělení a tvrdí, že Bůh se přišel se svě¬tem setkat a posvětit ho. Od té doby se podle nich svět a Církev musejí smířit. Naivně se domnívají, že být křesťanem znamená radostně se ponořit do světa. V opozici vůči tomuto nezralému irenismu kardinál Ratzinger poznamenává, že vtělení v Novém zákoně nelze chápat ji¬nak než ve světle Kristova utrpení a zmrtvýchvstání. V kázání apoštolů zaujímá zpráva o zmrtvýchvstání, sama neoddělitelně spjatá s křížem, ústřední místo. Benedikt XVI. ve zmiňovaném projevu dále prohlásil: „Avšak v každém případě můžeme říci tolik: Kdyby obrátit se k světu znamenalo pro Církev odvrátit se od kříže, nevedlo by to k její obnově, nýbrž kjejímu konci. Obrací-li se Církev ke světu, nemůže to znamenat, že tím ruší pohoršení kříže, ale jedině to, že ho nově zpřístupňuje v celé jeho nahotě a odstraňuje všechna druhotná pohoršení, která se zaved¬la, aby ho zakryla, a v nichž bohužel bláhovost lidského sobectví velmi často překrývá bláhovost Boží lásky. To způsobuje falešné pohoršení lidem všech dob. Věřit tomu, že věčný Bůh se stará o nás lidi a zná nás, že Nepostižitelný se stal vnímatelným v člověku Ježíši, že Nesmrtelný trpěl na kříži, že nám smrtelníkům je přislíbeno zmrtvýchvstání a věč¬ný život, je požadavek, který moderního člověka dráždí. Toto pohorše¬ní křesťanství koncil nemohl a nechtěl zrušit. Musíme ale dodat: tento prvotní skandál, který nelze zrušit, aniž bychom tím současně nezrušili i křesťanství, byl v dějinách velmi často překryt druhotným skandálem na straně hlasatelů víry, pohoršením, které naprosto nevyjadřuje jádro křesťanské zvěsti, ale ochotně se za to prvotní nechá zaměnit a velice rádo zaujímá postoj mučedníka, zatímco ve skutečnosti je obětí jedině své vlastní omezenosti a svéhlavosti.“
Chci zdůraznit tento zásadní bod: Ježíš Kristus je právě skrze svůj kříž jediným zdrojem spásy a milosti. Obětí své smrti zvítězil nad hříchem a dává nám nadpřirozený život, život v přátelství s ním, který se dovrší životem věčným. K tomu, abychom v Ježíši Kristu nalezli Boži život, jenž nám je dán, nevede jiná cesta než kříž, který Církev nazývá spes unica, jediná naděje. Kříž, o němž svátý Pavel říká: „Ať je daleko ode mě, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, kterým je pro mě ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14). Svatý Pavel hovoří přímočaře: při hlásání Evangelia „nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného“ (1 Kor 2,2). Na odčinění Ada¬movy neposlušnosti a pýchy se Ježíš z lásky ponížil „a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno“ (Flp 2,8-9). Těmito pro křesťanství zásadními slovy svátý Pavel vysvětluje, že Boží vítězství se rodí na kříži. Křížem je napravena lidská přirozenost zraněná hříchem našich prvních praro¬dičů, kteří kvůli svému uspokojení odmítli Boží život. Bylo nutné, aby se naše Kristem přijatá přirozenost stala nástrojem oběti, naprostého sebezřeknutí se skrze smrt v poslušnosti lásky.
Proto obrácení Církve ke světu nemůže znamenat, že se vzdálíme kříži, že zapřeme pohoršení, které z něj vyplývá. Církev se snaží neu¬stále se reformovat, to znamená odstraňovat ze svého života všechna pohoršení, která do ní uvedli hříšní lidé. Činí to však proto, aby lépe využila prvního a nenahraditelného pohoršení kříže, pohoršení Boha, který šel z lásky k lidem kříži vstříc. Samozřejmě nás zarmucuje lavi¬na skandálů, které dnes způsobují muži Církve. Nejenže zraňují srdce maličkých, ale ještě hůře, černým závojem zahalují slavný Kristův kříž. Hřích křesťanů brání našim současníkům obrátit se ke kříži. Ano, v Církvi je zapotřebí skutečná reforma, která musí kříži vrátit ústřední místo! Nemáme Církev přetvářet tak, aby byla přijatelná podle kritérií světa. Máme ji očišťovat, aby světu ukazovala kříž v celé jeho nahotě.
Souvisí podle vašeho mínění ztráta smyslu pro Boha se ztrátou smys¬lu pro adoraci a Boží absolutnost?
Ztráta smyslu pro Boha je základem všech krizí. Adorace je akt lásky, úctyplného klanění, dětské odevzdanosti a pokory před hrozným Bo¬žím majestátem a svatostí. Člověk se stejně jako Izaiáš ocitá před vel¬kolepou Přítomností, před níž serafové volají jeden k druhému: „Svatý, svátý, svatýje Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy“ (Iz 6,3). Voláme proto spolu s prorokem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů [...] a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástu¬pů“ (Iz 6,5).
Izaiáš padá před Bohem na kolena a na tvář a klaní se Tomu, který ho očistil od hříchu. Jak můžeme my padnout na tvář a klanět se, jsme-li plni hříchů? Jak můžeme snést Boží svatost, když na svém hříchu lpí¬me? Adorace je největší známkou vznešenosti člověka. Je uznáním las¬kavé blízkosti Boží a lidským výrazem podivuhodné blízkosti člověka k Bohu. Člověk padá na tvář, doslova drcený nesmírnou láskou, kterou k němu má Bůh. Adorovat znamená nechat se spálit Boží láskou. Před láskou se vždycky klečí. Jedině Otec nám může ukázat, jak se máme klanět a jak se před láskou chovat.
Je také třeba chápat, že liturgie je lidský úkon inspirovaný Bohem, jímž odpovídáme Tomu, který nás miluje a s takovou laskavostí k nám přichází.
Chybí nám však adorátoři. Aby adoroval Boží lid, musejí být prvními adorátory kněží a biskupové. Oni jsou povoláni k tomu, aby nepřetržitě stáli před Bohem. Jejich život se má stát neustálou, vytrvalou modlit¬bou, stálou liturgií. Oni jsou první na řadě. Adorace je důvěrné setkání s Bohem, osobní akt, jemuž se musíme naučit. Vzpomeňme na Mojžíše, který učil židovský lid, jak být národem adorátorů, jak stát před Bohem jako jeho děti. Sám Bůh také ustanovil Árona knězem. Áron a jeho po¬tomci měli být vykonavateli Božího kněžství. Židé věděli, že slavením Velikonoc, velkého činu Boží lásky vůči jeho lidu, Izraeli, musejí zacho¬vávat památku na vyjití z Egypta.
Biskupové a kněží nezřídka zanedbávají adoraci, protože se soustře¬ďují na sebe a na své aktivity a starají se o lidské výsledky své služby. Na Boha si nenacházejí čas, protože pro něj ztratili smysl. V jejich ži¬votě už nemá mnoho místa. Boží primát však má znamenat ústřední význam Boha v našem životě, našich činech i myšlenkách. Jestliže člo¬věk na Pána zapomíná, nakonec oslavuje sám sebe. Tak se stává svým vlastním bohem a staví se otevřeně proti Bohu. Chová se, jako by svět byl jeho vlastním, jemu vyhrazeným panstvím. Se stvořením, které se stalo vlastnictvím člověka určeným k dobývání zisku, už nemá Bůh nic společného.
Pod záminkou „zachovávání čistého nadpřirozená“ zakazujeme Bohu vstupovat do našich životů - odmítáme vtělení. Odmítáme, že by se Bůh mohl vyjadřovat skrze Písmo, a to pak chceme očistit od všech „mýtů“, které obsahuje. Odmítáme možnost vyjadřovat Boha prostřednictvím teologie pod záminkou zachování Boží transcen- dentnosti. Odmítáme zbožnost, náboženskou úctu, posvátnost pod záminkou, že do svého vztahu k Bohu nechceme zavádět lidské prvky. Kardinál Ratzinger napsal v knize Duch liturgie: „Naše dnešní forma smyslové vnímavosti, která už smysly nedokáže vnímat transparenci Ducha, s sebou téměř nutně přináší útěk do čistě,negativní' (apofatic- ké) teologie. Bůh je vzdálen všemu myšlení, a proto jsou také veškerá vyjádření o něm a všechny formy Božích obrazů stejně platné jako ne¬platné. Tato zdánlivě nejvyšší pokora vůči Bohu se sama stává pýchou, která už Bohu nedává prostor a jež mu nedovoluje vstoupit reálně do dějin.“ Kvůli přání „zachovat nadpřirozeno čisté“ ho oddělujeme od přirozenosti a svět je pak uspořádán profánně, bez Boha.
Také Henri de Lubac v textu nazvaném Causes internes de 1’atténuation et de la disparition du sens du sacré (Vnitřní příčiny oslabování a mizení smyslu pro posvátno) uvažoval, že „dualismus, k němuž jsme byli v nedávné minulosti až příliš často sváděni, měl za následek, že nás lidé vzali za slovo a odhodili všechno nadpřirozené, což prakticky znamená všechno posvátné. [...] Nadpřirozeno odložili do nějakého odlehlého kouta, kde nutně muselo zůstat plané. Vyhnali ho do exilu v rezervaci, kterou nám ochotně přidělili, aby tam v naší péči postupně odumřelo. Oni se mezitím věnovali organizování světa, toho světa, kterýje podle nich jediný reálný, jediný živý, světa věcí a lidí, světa přírody a obchodních záležitostí, světa kultury a politiky. Zkou¬mali ho či budovali bez jakéhokoli křesťanského vlivu, v naprosto pro¬fánním duchu. [...] Tragickým nedorozuměním jsme se k této hře více či méně propůjčili. Existovalo jakési neuvědomované spiknutí mezi hnutím, které vedlo k laicismu, a určitou teologií, a zatímco nadpřiro¬zeno bylo ve vyhnanství či vypovězeno, vznikla mezi námi domněnka, že se ocitlo mimo dosah přírody, v oblasti, kde má panovat.“
U kořene tohoto postoje je protestantismem inspirovaná teologie, která se snaží postavit proti sobě „víru“ a zbožnost. Posvátný postoj, náboženská bázeň jsou podle ní profánními a pohanskými prvky, od nichž je křesťanskou víru nutno očistit. Z křesťanství by tito teologové rádi udělali čistě vnitřní kontakt s Bohem bez konkrétního vyjádření v životě, avšak tak se z něj stává gnóze. Důsledkem tohoto hnutí je opomíjení všech lidských skutečností, které chápe jen z jejich profán¬ní, Bohu uzavřené stránky. Tento gnosticismus se mění v „pelagianis- mus“ a praktický ateismus.
Proč tak často opakujete, že službu bližnímu lze chápat jedině skrze službu Kristu?
Člověk zraněný prvotním hříchem se často projevuje egocentricky, individualisticky a sobecky. Ke službě bližnímu ho inspiruje Kristus. Bez něj zná jen svůj vlastní zájem. Matka Tereza tvrdila, že bez intenzivní, vroucí přítomnosti Boha v našem srdci, bez hlubokého a důvěrného vztahu s Ježíšem jsme příliš chudí, než abychom se mohli starat o chudé. K péči o chudé nás pobízí Kristus přítomný v nás. Bez něj nemůžeme činit nic. Jen málokdy jsme schopni sami sebe darovat druhým. Křesťané však nejsou povoláni k pouhé účasti na humanitárních akcích. Láska k bližnímu je mnohem víc. Činnost nevládních humanitárních organizací, kterou jsem mohl sledovat v Africe i jinde, je často užitečná. Vždycky má však sklon měnit se v obchod, v němž se velkorysost mísí s hrabivostí.
Skutečná láska k bližnímu je zdarma. Na oplátku nečeká nic. To, co je skutečně zdarma, pochází od Toho, který za nás zdarma dal svůj život. Láska k bližnímu je účastí na lásce, kterou má k lidem Srdce Ježíšovo. Bez Krista je charita jen maškaráda. Když sestry Matky Terezy přijdou do nějaké země, nežádají nic. Nepřejí si nic než sloužit v nejtemnějších slumech, pokorně a s úsměvem, poté co nejprve dlouho kontemplovaly Pána. Chtějí jen, aby do jejich domu každý den přišel kněz odsloužit mši svátou. lýto ženy dobře vědí, že dobře uskutečňovat lásku k bliž¬nímu je bez pomoci Božího Syna nemožné, neboť jejím zdrojem je lás¬ka Boží. Naším vzorem je Kristus, který řekl: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ (Mt 20,28). V něm a skrze něho je možná každá služba. Jak říká svátý Pavel: „Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obě¬tavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá“ (1 Sol 1,3).
Jsem přesvědčen, že katolické charity nemohou být jen dalšími z mnoha nevládních organizací. Jsou výrazem vroucí víry v Ježíše Kris¬ta. Všichni velcí světci, kteří sloužili chudým, založili své charitativní dílo na lásce k Bohu.
V tomto směru jsou obzvlášť výmluvná slova papeže Františka v ho- milii v Sixtinské kapli 14. března 2013: „My můžeme putovat, kolik chceme, můžeme toho spoustu vybudovat, ale pokud nebudeme vy¬znávat Ježíše Krista, nepůjde to. Staneme se nevládní organizací, ale nebudeme církví, Pánovou nevěstou. Když se nekráčí, stojí se. Když se nestaví na kamenech, co se stane? Stane se to, co se stává dětem na plᬞi, když staví hrady z písku. Všechno se zhroutí, nedrží to pohromadě.“
Máte pocit, že úkon víry se v současnosti dává do služeb pouhého lidského rozvoje?
Skutečně velmi často pracujeme výhradně ve službách lidského bla¬hobytu. Ekonomický rozvoj, zdraví, kvalita života jsou důležité a ne¬postradatelné věci. Přijímání uprchlíků, kteří na dlouhé, obtížné cestě o všechno přišli, je měřítkem lidskosti a solidarity. Materiálně pomáhat potřebným je velice cenný bratrský skutek: když se staráme o trpícího člověka, staráme se o samotného Krista.
Důrazně nám to připomíná svátý Jan Zlatoústý. Stavěl se současně proti sociálním metlám, luxusu a chamtivosti a připomínal důstojnost člověka, byť i chudého, a meze vlastnictví. Jeho slova jsou velice břitká: „Muly vláčejí bohatství a Kristus umírá hladem u tvých dveří.“ Ukazuje
dívá jako na někoho, kdo mu musí dát to, co mu neposkytuje konzum. Využívá ho k uspokojování sobeckých požadavků, a když Bůh neodpo¬vídá, opouští ho. Někteří jdou tak daleko, že se rouhají jeho svátému jménu. Náboženství, které má spojovat nebe a zemi, se pak ocitá v ne¬bezpečí proměny v čistě narcistický prostor. V tomto obchodě vynika¬jí některé evangelikální sekty. Z Boha dělají pohanskou modlu, která má zajistit zdraví, blahobyt a prosperitu a splnit každý lidský rozmar. Objednávají si zázraky, které je povinen na nás okamžitě vychrlit. Tím tyto sekty zesměšňují Boha a vysmívají se lehkověrným, kteří nemají rozum ani víru.
Neodsuzuji to, že lidé Boha vzývají o pomoc. Krásné votivní tabulky v kaplích, kostelech i katedrálách ukazují, kolikrát Bůh zasáhl a pomo¬hl. Prosebná modlitba je však založena na důvěře v Boží vůli; ostatní dostaneme nádavkem. Jestliže Boha milujeme, jestliže dbáme na to, abychom radostně plnili jeho svátou vůli, jestliže toužíme na prvním místě po jeho světle, to znamená je-li jeho zákon v našem nitru (Ž 39,9; Žid 10,5-9), on nám přirozeně v našich těžkostech pomůže.
Náboženství není trh, kde platí nabídka a poptávka. Není to ani pohodlný kokon, do něhož se můžeme zakuklit. Základ křesťanství spočívá na lásce Boha, který své děti neopouští. Důležité není prosit, ale doufat a důvěřovat v Boha, jehož láskaje nevyčerpatelná a jenž na nás vylévá své milosrdenství, zbavuje nás toho, co tíží naše svědomí a dává nám víc, než se odvažujeme žádat (kolekta 27. neděle během roku). Bůh je náš Otec. My jsme jeho děti. Křesťanství nás zve ke zno¬vuobjevení ducha dětství. Naše náboženství je vzepětí Syna k Otci a Otce k Synu. Prostota, důvěra, odevzdanost do rukou Božích, to je naše cesta k Bohu. Křesťanský život je spiknutím lásky.
Ztratili jsme smysl pro Boží transcendenci?
V katolické víře transcendenci vyjadřuje a symbolizuje oltář. Nád¬herně to vysvětluje Romano Guardini v knize La Messe (Mše): „Jeho význam nejlépe vyjádříme dvěma obrazy: je to práh a stůl. Práh, to jest dveře, znamená dvě věci, hranici a překročení. Práh naznačuje, kde něco končí a něco jiného začíná. Až po práh jsme na jednom místě, jakmile ho překročíme, ocitáme se jinde. Oltář stejně jako práh tvoří především hranici: přísnou hranici mezi prostorem světa a prostorem
Krista v chudákovi a klade mu do úst slova: „Mohl bych se nasytit sám, ale raději chodím po žebrotě a natahuji ruku u tvých dveří, abys mě na¬krmil ty. To z lásky k tobě tak jednám.“ Vystupuje proti otroctví a zotro- čování: „To, co se vám chystám říct, je strašné, aleje to třeba vyslovit: Jednejte s Bohem, jako byste jednali se svými otroky. Osvoboďte Krista od hladu, nouze, vězení, nahoty. Ach! Chvějete se.“
Jak my živíme svou lásku k Božímu Synu? Jak se projevuje? Chudí, jimž sloužíme, by měli vědět, v čím jménu je milujeme. Chudí musejí znát zdroj naší štědrosti. Milujeme, protože milujeme Krista. Miluje¬me, protože nás nejprve miloval ten, který je láska sama a svého Syna za nás vydal na smrt.
Bůh jedná skrze nás, ubohé lidi. Štědrost bez lásky k Bohu je chladná. Hovořit s chudým člověkem o Bohu není projev proselytismu.
Proto mohl Benedikt XVI. napsat v encyklice Deus caritas est: „Dále platí, že charita nesmí být prostředkem k tomu, co se dnes nazývá proselytismus. Láska je nezištná a neuplatňuje se proto, aby sloužila k dosažení nějakých jiných cílů. To však neznamená, že charitativní působení by mělo, abychom tak řekli, ponechávat stranou Boha a Je¬žíše Krista. Ve hře je stále celý člověk. Tím nejhlubším kořenem utr¬pení bývá často právě nepřítomnost Boha. Ten, kdo uplatňuje lásku (caritas) ve jménu Církve, se nebude nikdy snažit o to, aby druhým vnucoval víru Církve. Takový člověk totiž ví, že láska ve své čistotě a nezištnosti je tím nejlepším svědectvím vydávaným Bohu, v něhož věříme a jenž nás pohnul k tomu, abychom milovali. Křesťan ví, kdy je vhodná doba o Bohu mluvit a kdyje zase správné o Něm mlčet a nechat promlouvat pouze lásku. Křesťan ví, že Bůh je láska (srov. 1 Jan 4,8) a že se zpřítomňuje právě v okamžicích, v nichž se nekoná nic jiného než láska. Ví, že - abychom se vrátili k otázkám položeným výše - po¬hanění lásky je pohaněním Boha i člověka, je to pokus, jak si vystačit bez Boha“ (č. 31).
Domníváte se tedy, že člověk nesmí Boha omezovat svými nepatrnými touhami?
Boha člověk neomezí, ani kdyby chtěl. Lépe je ho milovat, naslouchat mu, klanět se mu a následovat Krista. V naší materialistické civilizaci člověk myslí téměř výhradně na své vlastní omezené zájmy. Na Boha se dívá jako na někoho, kdo mu musí dát to, co mu neposkytuje konzum. Využívá ho k uspokojování sobeckých požadavků, a když Bůh neodpo¬vídá, opouští ho. Někteří jdou tak daleko, že se rouhají jeho svátému jménu. Náboženství, které má spojovat nebe a zemi, se pak ocitá v ne¬bezpečí proměny v čistě narcistický prostor. V tomto obchodě vynika¬jí některé evangelikální sekty. Z Boha dělají pohanskou modlu, která má zajistit zdraví, blahobyt a prosperitu a splnit každý lidský rozmar. Objednávají si zázraky, které je povinen na nás okamžitě vychrlit. Tím tyto sekty zesměšňují Boha a vysmívají se lehkověrným, kteří nemají rozum ani víru.
Neodsuzuji to, že lidé Boha vzývají o pomoc. Krásné votivní tabulky v kaplích, kostelech i katedrálách ukazují, kolikrát Bůh zasáhl a pomo¬hl. Prosebná modlitba je však založena na důvěře v Boží vůli; ostatní dostaneme nádavkem. Jestliže Boha milujeme, jestliže dbáme na to, abychom radostně plnili jeho svátou vůli, jestliže toužíme na prvním místě po jeho světle, to znamená je-li jeho zákon v našem nitru (Ž 39,9; Žid 10,5-9), on nám přirozeně v našich těžkostech pomůže.
Náboženství není trh, kde platí nabídka a poptávka. Není to ani pohodlný kokon, do něhož se můžeme zakuklit. Základ křesťanství spočívá na lásce Boha, který své děti neopouští. Důležité není prosit, ale doufat a důvěřovat v Boha, jehož láskaje nevyčerpatelná a jenž na nás vylévá své milosrdenství, zbavuje nás toho, co tíží naše svědomí a dává nám víc, než se odvažujeme žádat (kolekta 27. neděle během roku). Bůh je náš Otec. My jsme jeho děti. Křesťanství nás zve ke zno¬vuobjevení ducha dětství. Naše náboženství je vzepětí Syna k Otci a Otce k Synu. Prostota, důvěra, odevzdanost do rukou Božích, to je naše cesta k Bohu. Křesťanský život je spiknutím lásky.
Ztratili jsme smysl pro Boží transcendenci?
V katolické víře transcendenci vyjadřuje a symbolizuje oltář. Nád¬herně to vysvětluje Romano Guardini v knize La Messe (Mše): „Jeho význam nejlépe vyjádříme dvěma obrazy: je to práh a stůl. Práh, to jest dveře, znamená dvě věci, hranici a překročení. Práh naznačuje, kde něco končí a něco jiného začíná. Až po práh jsme na jednom místě, jakmile ho překročíme, ocitáme se jinde. Oltář stejně jako práh tvoří především hranici: přísnou hranici mezi prostorem světa a prostorem Božím, mezi lidskou imanencí a Boží transcendencí. Nutí nás uvědo¬movat si výsosti, kde přebývá Bůh. Dá se říci, že tyto výsosti se nachá¬zejí ,na druhé straně oltáře4, myslíme-li na Boží vzdálenost. Stejně tak lze říci, že jsou ,nad oltářem1, máme-li na mysli Boží transcendencí. Tyto dva výrazy nelze chápat v tělesném, materiálním a prostorovém významu, nýbrž ve významu čistě duchovním. Znamenají, že Bůh je nepostižitelný, nepoznatelný, nedosažitelný jakýmkoli postupem a jakýmkoli úsilím, které můžeme vynaložit, abychom mu porozumě¬li, všemohoucí a svrchovaný, vyvolávající bázeň, vyvýšený nad všemi pozemskými věcmi. To, co je základem této vzdálenosti a vyvýšenos¬ti, nejsou dálky v prostorovém smyslu, ale sama Boží podstata, jeho svatost, k níž člověk jako hříšník nemá přístup. Přesto však tuto vzdá¬lenost nesmíme chápat ani ve smyslu ,čistě duchovním1, čili abstrakt¬ně, rozumově. V liturgii je všechno symbolem. Oltář není alegorie, ale symbol. Věřící totiž v oltáři nevidí práh transcendence a hranici ono¬ho světa, jako by si konvenčně navykl věci tak vnímat, nýbrž v jistém smyslu vidí práh a hranici skutečně. Proto se nehodí, aby byl celebrant ,na druhé straně oltáře1, jako by chtěl zaujmout místo Boha. Když to udělá, je jako zástěna, která ukrývá Boží transcendencí, závoj zahalu¬jící Boží majestát. Věřící, místo aby hleděli na Boha, se pak dívají na kněze, který svými pohyby, gesty a mnohomluvností zastírá Tajemství, zakrývá Boží transcendencí.“
„Aby člověk doopravdy zakusil Tajemství, stačí správně se vnitřně disponovat, tiše a pokojně meditovat, a jeho srdce se plní synovskou úctou a láskou. Ano, za příznivé situace může u oltáře dokonce zjistit něco z toho, o čem se poučil Mojžíš, když o samotě pásl stádo u hory Choreb a náhle se mu zjevil .Hospodinův posel1 v podobě plápolajícího ohně uprostřed keře. Mojžíš viděl, že keř v ohni hoří, ale není jím strá¬ven. Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval, a zavolal na něho zprostředku keře:,Mojžíši, Mojžíši!4 Odpověděl:,Tu jsem.4 Hospodin mu řekl: ,Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svátá.4 (Ex 3,1-5).449
Skutečně chápeme, co oltář představuje? Uvědomuje si kněz, který kněmu vystupuje, že stojí před hořícím keřem, před Božím majestátem
9 Romano GUARDINI, La Messe. Paris: Cerf, 1957. a transcendentností? Uvědomuje si, že z oltáře se jako ze svého zdro¬je rodí celá křesťanská civilizace? Oltář je srdcem našich měst. Naše města byla vybudována doslova kolem oltářů, schoulená kolem kos¬tela, který je chrání. Ztráta smyslu pro Boží velikost je hrozivým ná¬vratem k divošství. Smysl pro posvátno je skutečně středem každé lidské civilizace. Přítomnost posvátné skutečnosti plodí postoje úcty, gesta uctívání. Náboženské obřady jsou základem všech postojů lid¬ské zdvořilosti a galantnosti. Zaslouží-li si totiž každý člověk úctu, je to proto, že je stvořen k obrazu a podobě Boží. Lidská důstojnost je ozvěnou Boží transcendence. Jestliže se však už nechvějeme radost¬nou, úctyplnou bázní před Boží velikostí, jak by pro nás mohl být ta-jemstvím zasluhujícím úctu pouhý člověk? Boží vznešenost už neexis¬tuje. Stává se z ní zboží, laboratorní předmět. Bez smyslu pro klanění se Bohu lidské vztahy zabarvuje vulgárnost a agresivita. Čím uctivější jsme u oltáře vůči Bohu, tím citlivější a zdvořilejší budeme vůči svým bratřím.
Smysl pro lidskou velikost objevíme znovu, jestliže akceptujeme nut¬nost opět uznat Boží transcendenci. Člověk není velký ani už nedosa¬huje své nejvyšší vznešenosti, pokud nepoklekne před Bohem. Velký člověk je pokorný a pokorný člověk je na kolenou. Jestliže se jako Je¬žíš pokoříme před Bohem a staneme se poslušnými až k smrti, Bůh nás nejvyšší mírou pozvedne a dá nám jméno nad každé jiné jméno (srov. Flp 2,8-9). Před Boží svrchovaností a svatostí neklečíme jako otroci, ale jako milující ve společnosti serafů, oslněni nádherou Boha, který svou tichou přítomností naplňuje chrám našeho srdce. Jsme pře¬moženi Bohem ne proto, aby nás polapil, ale aby nám dal růst. Boží transcendence je povoláním k transcendenci člověka. Vždyť tajemství Boha a tajemství člověka jsou spolu niterně spjata.
Romano Guardini napsal v téže knize: „Pro člověka je velmi důležité, aby jednou v životě učinil zkušenost bázně před Bohem, aby jednou zažil vyhnání ze svátého místa, a tak se do hloubi duše poučil, že Bůh je Bůh a on sám pouhý člověk. Důvěra v Boha, pocit jeho milosrdné otcovské blízkosti, jistota, kterou vněm člověk nalézá, zůstanou chabé a mdlé, nejsou-li spojeny s vědomím nedostižného Božího majestátu a bázní před Boží svatostí. Musíme se modlit k Bohu, aby nám tuto zkušenost dopřál, a zdá se, že prostředí, kde na nás čeká, je oltář, místo transcendence a hořícího keře, místo svaté, kde se projevuje Boží svr¬chovanost a svatost.“
Na portále kostela Santa Maria in Campitelli v Římě je nápis, který připomíná, s jakou dispozicí duše máme vstupovat na posvátné místo. Černými písmeny na zlatém podkladě tam čteme slova žalmisty: Int- roibo in domům tuam, Domine. Adorabo in templům sanctum tuum in timore tuo. „Já však smím vstoupit do tvého domu, Hospodine. Padnu na tvář před tvým svátým chrámem v bázni před tebou.“ Jsem pře¬svědčen, že tato slova si musíme připomínat my všichni, když vstupu¬jeme do kostela. Obzvlášť kněží by je měli nosit v srdci, když vystupují k oltáři. Musejí mít na paměti, že u oltáře stojí před Bohem. Kněz při mši svaté není profesor při přednášce a oltář není řečnický pult, jehož osou je místo kříže mikrofon. Oltář je posvátný práh par excellence, místo setkání s Bohem.
Jak reagovat na pokušení podléhání světu?
Občas máme pocit, jako bychom byli uvězněni v jakési lepkavé hmo¬tě, která nám brání vidět nebeské skutečnosti. Dalo by se hovořit o po¬hyblivém písku. Jak se máme odtrhnout od světa? Jak se zbavit hluku? Jak se můžeme odpoutat od této temné noci, která nás drtí a brání nám v cestě k nebi, otupuje nás a nutí nás zapomínat na to nejzákladnější? Bůh nás stvořil, abychom žili s ním. Ten, z jehož vůle všechno vzniklo, nestvořil přirozenost jen pro ni samotnou. Nestvořil násjen k přirozené dokonalosti. Měl cíl, který pouhou přirozenost nekonečně převyšuje: nadpřirozený řád, dar z čiré lásky, jenž nazýváme milostí a skrze nějž máme účast na přirozenosti Boží, sdělení jeho vlastního života, jímž se stáváme jeho dětmi schopnými ho poznávat a milovat v největší dů¬věrnosti, tak jak se zná a miluje Nejsvětější Trojice. Byli jsme stvořeni k tomu, abychom se odtrhli od světa a žili v plnosti životem samotné¬ho Boha. Jsme stvořeni k tomu, abychom Boha poznávali a milovali v celé Boží skutečnosti. Člověk je sám od sebe tohoto nadpřirozeného života, od něhož ho odděluje nekonečná propast a jenž je bezplatným darem Božím, naprosto neschopen. Jsme však stvořeni, abychom žili s Bohem a v Bohu dosáhli dokonalosti. Když Kristus vysvětloval lidem,
kčemu mají směřovat, neřekljim: „Buďte plně a dokonale lidmi, rozví¬jejte se k dokonalosti své lidské přirozenosti,“ nýbrž: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec,“, to znamená k dokonalosti samot¬ného Boha.
1 když nás Bůh stvořil k tomu, aby nám dal svůj život, nedává nám ho navzdory nám. Na jeho dar lásky máme svým darováním lásky svobodně odpovídat. Je na nás, abychom obdarování Božím životem svobodně přijali. Z toho vyplývá strašlivá moc člověka tento dar od¬mítnout, darem nekonečné Boží lásky pohrdnout. Toto odmítnutí, po¬hrdání znamená hřích. Hřích nás připravuje o Boží život. Svazuje nás a poutá k pozemským věcem. Osobním, reálným kontaktem s Bohem v modlitbě se naopak od světa můžeme odpoutat.
Je zvláštní, že Bůh nás zve k bezbřehému a nekonečnému štěstí s ním, a my se přitom dáváme fascinovat omezenými, povrchními potěšeními. Věda a technika nás hypnotizují natolik, že se chováme, jako by mimo hmotu už nic neexistovalo. Víme, že všechno pozemské je pomíjivé, ale přesto dáváme přednost prchavému před věčným. Je třeba opakovat vhod i nevhod, že naše srdce uspokojí jedině Bůh. Jen on nám může dát naplnění, po němž toužíme.
Křesťané musejí bez ustání opakovat, k jakému štěstí jsou lidé po¬voláni. Naší povinností je říkat světu, že úspěchy techniky nejsou ve srovnání s Boží láskou ničím. Člověk v sobě nosí obraz Boží a jeho duše je nesmrtelná. Jak je možné si tento Boží otisk v nás neuvědomovat? Proč člověk hledí jen na zem? Už nezvedá hlavu k nebi, sehnutý jako otrok tohoto světa. Země je však jen branou k nebi. Nevyzývám k tomu, abychom pozemské skutečnosti zanedbávali. Bůh si tento svět přál, miluje ho a Boží srdce ho s něhou vytvořilo. Proto si ho musíme vážit a vášnivě ho milovat. Jednoho dne ho však opustíme. Naší věčnou vlas¬tí je nebe. Naše opravdová vlast a skutečný příbytek jsou u Boha.
Ztráta vědomí spásy v Bohu je neoddiskutovatelně charakteristickou známkou naší doby.
Člověk nemá pocit nebezpečí. Mnozí lidé v Církvi se už neodvažují učit pravdu o spáse a věčném životě. V kázáních se o posledních věcech podivně mlčí. O prvotním hříchu se nehovoří. Považuje se to za za¬staralé. Zdá se, že vědomí hříchu zmizelo. Dobro a zlo už neexistuje.
Relativismus jako strašlivě účinné bělidlo to všechno na místě vymazal. Věroučný a mravní zmatek dosahuje vrcholu. Zlo je dobro a dobro je zlo. Člověk už nepociťuje potřebu spásy. Ztráta smyslu pro spásu je důsledkem ztráty Boží transcendence.
Nezdá se, že by nás příliš znepokojovalo, co se s námi stane, až tuto zemi opustíme. V tomto ohledu se raději domníváme, že dábel už nee¬xistuje. Dokonce i biskupové tvrdí, že to je jen symbolický obraz. Ježíš Kristus tedy lhal, když hlásal, že je dokonale skutečný a že jím, kníže¬tem tohoto světa, byl několikrát pokoušen!
Henri de Lubac v knize Entretien autour de Vatican II (Rozhovor o Druhém vatikánském koncilu) pravdivě napsal, že „modernita je ur¬čitý všeobecný postoj přijatý v důsledku velikých výdobytků moderní vědy a nemenších deziluzí, které vystřídaly velkolepé sny o Pokroku a sebezbožštění člověka. [...] V tomto případě by se dalo říci, že prvotním původcem modernity, její nejvnitřnější podstatou, příčinou jejího proniknutí do našeho světa je odmítnutí jakékoli víry, které ná¬sledovalo po odmítnutí tajemství člověka. Modernita odmítá tajemství. Bude stále víc vědět, stále víc bude umět vysvětlit, ale skutečně chápat už nebude nic, protože odmítla tajemství.“ Teolog pokračuje: „Moder¬ní lidé vycházejí stále z téhož předpokladu, třebaže se ne vždy projeví hned: totiž že to, co říká Bible a společná tradice, v zásadě nevyjadřova¬lo víru v transcendentního Boha, který zasahuje do našeho světa, nýbrž objevování Člověka. Křesťanská tajemství nejsou nic než symbolický povlak, čirá pověra, protože tito lidé nedokážou proniknout do smyslu, který tato tajemství slabým lidem sdělují. V tom spočívá nejsubtilněj¬ší a nejhlubší ateismus, převrácení správného postoje k logice Vtělení a především k zdravému realismu, to znamená k pokoře. Svatý Augu¬stin si toho všímal mnohokrát: chceme-li vstoupit do tajemství Vtělení Slova, potřebujeme postoj pokory.“
Pýcha moderních lidí nás občas vede ke směšné zaslepenosti. Ano, třást se o svou spásu je krásné a důležité. Jistěže nejde o patologický strach před strašným božstvem, které mávnutím ruky člověka z ple- zíru zatratí. Jak bychom však mohli být Bohem spaseni, nemáme-li radikální pokoru nutnou k tomu, abychom spásu přijali jako milost da¬nou zdarma? Postavíme se zpříma před Boha a budeme se dovolávat svého práva? Což není nutné přijímat tajemství víry a spásy se srdcem chudáka? Bohatství moderních společností už nás neučí přijímat něco zdarma. To je veliké neštěstí. Podobáme se zhýčkaným dětem, které se už nedokážou radovat, když od rodičů dostávají dárky. Stěžují si, že stále nemají dost. Už v mládí jsou zahořklé a smutné jako senilní star¬ci. Před Bohem jsme v zásadě dětmi, chudáky, žebráky, kteří všechno dostávají. Tedy ano, třesme se o svou spásu! Ne proto, že bychom měli strach z Boha, ale proto, že jsme si vědomi své nepatrnosti tváří v tvář daru, který nám dává. Můžeme se chvět s důvěrou a láskou. Tento postoj má jméno, je to svátá bázeň Boží, která je darem Ducha svátého. Ano, bojme se z lásky, že se nebudeme umět odevzdat jeho milosrdenství.
Dá se říci, že prožíváme dobu záměrného zaměňování přirozeného a nadpřirozeného?
Starají se kněží o Krista a o hlásání Evangelia, nebo o pozemský bla¬hobyt lidí? Zdá se, že přirozené věci zcela pohltily nadpřirozené. Na poušti přirozenosti je nadpřirozeno potlačeno. Začínáme být hluší, sle¬pí a autističtí vůči Božím věcem. Zapomínáme, že existuje nebe. Už nehledíme k nebi a nehledíme ani k Bohu. Člověka očarovalo to, na co si může sáhnout.
Západní svět už nemá s nadpřirozeném zkušenost. Naše pouta k nebi je nutno znovu utkat. Člověk, který už nedokáže vidět hloub¬ku propasti, má zavřené oči. Nadpřirozený jazyk mu je hermeticky uzavřen. Zvykl si všechno vysvětlovat, všemu rozumět, všechno pro¬kázat. Poznání Božích věcí však bude vždycky spočívat na tajemství a na vztahu s Tím, jenž nám zjevil Otce, s věčným Synem, který se stal člověkem. Abychom porozuměli Božímu jazyku, musíme Boha nechat, aby k nám promlouval skrze Evangelium a skrze liturgii. Naše pýcha odmítá dovolit Bohu hovořit lidskými slovy. Nemůžeme přijmout, že se k nám snížil natolik, že se stal dítětem. Nedokážeme přijmout, že se chce dávat v Církvi skrze svátosti. Už Louis Bouyer zdůrazňoval v díle Le Métier de théologien (Úloha teologa): „Tak končí sklon, jejž odsuzoval Péguy, když hovořil o lidech, kteří tolik chtějí mít čisté ruce, až nakonec nemají ruce žádné. Přejeme si mít křesťanství tak očištěné od prvků prostě lidských, že se božský prvek už nemá oč opřít a čím se vyjadřovat, a proto je úplně odsunut.“ Podle tohoto velkého teologa Druhého vatikánského koncilu „falešná gnóze, přesvědčená, že Boží slovo lze překonat právě tak jako mýtus, ve skutečnosti toto slovo re¬dukuje na mýtus kompletně uzavřený do sebe. Člověk se domnívá, že si vystačí sám a vlastní silou se povýší na boha, aniž by se utíkal k Bohu, aniž by přijal jeho milost, a tak se ve skutečnosti stává otrokem ďábel¬ské moci, moci satanovy.“
Henri de Lubac v Paradoxech tvrdil totéž. Snažil se identifikovat zá¬kladní odmítnutí, na němž je postavena modernita: „Nechceme tajem¬ného Boha. Nechceme už Boha, jenž je Někým. O ničem nepochybuje¬me tolik jako o tajemství Boha, který je Někdo. Raději ať sami nejsme někdo, než setkat se s tímto Někým! Naprostá podřízenost duše Zjeve¬ní je podřízením plodným, neboť jde o podřízení se Tajemství. Napros¬tá podřízenost ducha jakémukoli lidskému systému je však podřízením, které plodnosti zabraňuje.“
Znamená obrácení radikální rozchod se světem?
Tuto otázku nám precizně objasňuje svátý Jan: „Píšu vám, milé děti, protože vám byly odpuštěny hříchy pro Ježíšovo jméno. Píšu vám, ot¬cové, protože jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mláde¬ži, protože jste přemohli zlého ducha. [...] Napsal jsem vám, mládeži, protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha. Nemilujte svět, ani to, co je ve světě“ (1 Jan 2,12-15).
Jaký svět nemáme milovat? Na tuto otázku jsem se snažil odpovědět ve svém kázání při pouti do Chartres 21. května 2018: „Svět, který ne¬máme milovat a jemuž se nemáme přizpůsobovat, není, jak víme, svět Bohem stvořený a milovaný, nejsou to lidé ve světě, kterým naopak máme vždy vycházet vstříc, zejména těm chudým a posledním, milo¬vat je a pokorně jim sloužit... Nikoli! Svět, který nemáme milovat, je jiný, totiž takový, jakým se stal pod nadvládou satana a hříchu. Je to svět ideologií, které popírají lidskou přirozenost a ničí rodinu. [...] Rozho¬dující roli v něm sehrávají struktury OSN, které vnucují novou světovou etiku a staly se dnes drtivou silou, která se šíří éterem prostřednictvím nekonečných technických možností. V mnoha západních zemích je dnes zločinem odmítnout se podřídit těmto strašlivým ideologiím. Prá¬vě tomu říkáme přizpůsobení duchu doby, konformismus. Velký věřící básník minulého století, Brit Thomas Stearns Eliot, napsal tři verše, které vypovídají více než celé knihy: „Ve světě prchajících / člověk míří¬cí opačným směrem / bude vypadat jako dezertér.“ Milí mladí křesťané, smí-li se stařec, jako byl svátý Jan, obrátit přímo na vás, chci vás i já povzbudit: přemohli jste zlého ducha! Bojujte proti každému zákonu, který odporuje přirozenosti a který se nám chce vnutit, postavte se pro¬ti každému zákonu, který je proti životu, proti rodině. Buďte těmi, kdo se vydávají opačným směrem! Mějte odvahu jít proti proudu! Opačný směr pro nás křesťany není místem, nýbrž osobou: je to Ježíš, náš přítel a vykupitel. Obzvláště jeden úkol je svěřen především vám - zachránit lidskou lásku z tragické situace, v níž se ocitla: stala se láskou, která už není darováním sebe, nýbrž pouhým - často násilným a tyranským -vlastněním druhého člověka. Na kříži se Bůh zjevil jako agapé, láska, která se dává až k smrti. Skutečně milovat znamená za druhého zemřít jako mladý četník, podplukovník Arnaud Beltrame.“
Obrátit seje naléhavá nutnost. Je naléhavě nezbytné změnit směr.
Obrácení je osobní závazek, nelze ho však uskutečnit bez Boží pomo¬ci a milosti. Z etymologického hlediska „obrátit se“ znamená otočit se a vydat se novým směrem.
Cesta, k níž se napříště zavazujeme, není místo. Je to osoba, Ježíš Kristus, náš spasitel a Bůh. Opouštíme špatnou cestu, cestu omylu, abychom nalezli lásku. Obrácení svátého Pavla na cestě do Damašku dokonale ilustruje smysl rozchodu se světem skutečně zakořeněného v Kristu.
Obrácení je rozchod s minulostí. Vydáváme se směrem Kristovým.
Jistě, krize víry je vepsána do sekularizované společnosti, oddělené od Boha a od nadpřirozených skutečností. Jan Pavel II. opakovaně kritizoval apostázi západního světa a obrovské riziko, že Západ svou mediální mocí a schopností ekonomické korupce zpohanští všechny ostatní národy a kultury.
Církev má však vlastní odpovědnost. Knězi jsou povoláni k tomu, aby živili a posilovali víru lidu. Jak si představit, že by se tato krize nešířila, pokud vidíme, jak víra kněží chřadne?
Krize víry je hluboká, vážná a dlouhodobá.
KRIZE KNĚŽSTVÍ
NICOLAS DIAT: Domníváte se, že prožíváme krizi kněžství?
KARDINÁL ROBERT SARAH: Jak bychom o tom mohli pochybovat? Tolik bolestnou pedofilní krizi už jsem připomněl. Je tragickým, nesnesi¬telným příznakem krize mnohem hlubší a radikálnější. Církev je dnes ve velikém nebezpečí, protože se drolí hluboký smysl kněžství. Papež František se k tomuto tématu vyjádřil velice důrazně a nesmlouvavě 21. prosince 2018: „I dnes existují mnozí,pomazaní Páně“, vysvěcení muži, kteří využívají své mravní moci a přesvědčivosti ke zneužívání slabých. Dopouštějí se ohavností a přitom pokračují ve výkonu svého úřadu, jako by o nic nešlo. Nebojí se Boha ani jeho soudu, ale jen toho, že budou prozrazeni a odhaleni. [Tito] duchovní probodávají tělo Círk¬ve, způsobují pohoršení a diskreditují spásné poslání Církve i obětavý život mnoha svých spolubratři.“
Jsem přesvědčen, že papež nehovořil jen o pedofilních zločincích. Jeho slova míří na všechny, kdo se zpronevěřují kněžskému pomazání a dávají ho do služeb moci, jež nepochází od Boha. Využívání autority k hlásání lidské nauky, a nikoli katolické víry, opuštění boje za věrnost slibu čistoty či prostě odmítnutí klást Boha na první místo jsou právě tak způsoby chování, jež popírají hlubokou pravdivost kněžství a ohro¬žují spásu věřících.
Světlo kněžství je zatemňováno. Říkám to s bolestí o to větší, že vím, že je mnoho věrných kněží, kteří se neúnavně věnují svému poslání. Domnívám se, že my biskupové neseme těžkou odpovědnost. Musíme zpytovat svědomí. Milovali jsme a doprovázeli kněze jako dobří otcové
v rodině? Děláme všechno, co můžeme, abychom je znali, podporovali je a pomáhali jim? Diecéze se velice často mění v administrativní struk¬tury, zatímco každá z nich by měla fungovat jako velká rodina.
Otec musí milovat, napomínat, trestat a vracet na správnou cestu. Příliš často jsme se nestarali, zavírali oči a svou první povinnost pod záminkou nedostatku času nechávali na jiných. Dnes na to doplácí¬me. Snad jsme my první dávali neblahý příklad. Biskup má být ve své diecézi příkladem kněžství. Měl by být příkladem života v modlitbě. Jenomže zdaleka nejsme na prvním místě těmi, kdo se v tichu modlí a ve svých katedrálách zpívají posvátné oficium. Obávám se, abychom mezi světskými, druhotnými úkoly nezabloudili.
Často říkáte, že kněz je muž, který se modlí, nikoli sociální pracovník. Proč to tolik zdůrazňujete?
Zásadní věcí je, aby si každý kněz plně uvědomoval, že je především mužem Božím a mužem modlitby. Kněz existuje výhradně kvůli Bohu a bohoslužbě. Nesmí se nechat strhnout světem, jako by čas zasvěce¬ný Kristu v důvěrné tiché modlitbě byl časem ztraceným. V mlčenlivé modlitbě před svatostánkem se rodí nejúžasnější ovoce naší pastorační služby.
Často na nás číhá sklíčenost. Modlitba vyžaduje úsilí a rozchod se světem. Občas máme znepokojující dojem, že Pán Ježíš mlčí. Avšak i když mlčí, jedná. On sám se často uchyloval do samoty na poušti. Po¬važoval za nezbytné odejít ze světa lidí a být sám s Otcem. Přišel den, kdy byla tato chvíle tiché modlitby těžká a bolestná. Co udělal? „Modlil se ještě usilovněji; jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve“ (Lk 22,44).
Modlitba může být obtížná a zdánlivě neplodná. Ve světě plném hlu¬ku, poblouznění a rozruchu, světě, který dychtí stále víc produkovat, si kněží musejí najít čas na to, aby se skryli v tiché adoraci. Tam se usku¬tečňuje jejich kněžská identita. Kněžskou duši mají jen ti, jimž záleží na tom, aby se ustavičně modlili a učili i věřící se v tichu a v adoraci setkávat s Pánem Ježíšem přítomným v Eucharistii.
Jistě, kněz zápolí s mnoha povinnostmi. Často musí působit v něko¬lika farnostech, řídit četná setkání a věnovat svůj čas věřícím. Dob¬rý pastýř je k dispozici všem, ale v hloubi duše ví, že velkou prioritou kněžského života je být s Pánem. Svatý Karel Boromejský často říkával: .Nemůžeš pečovat o duše druhých, když svou vlastní necháváš hynout. Nakonec už neuděláš nic ani pro druhé. Musíš mít čas pro sebe, abys mohl být s Bohem.“
Ať se vrší jakkoli mnoho úkolů, ať jsou pastorační nutnosti jakéko¬li, najít si čas na modlitbu, posvátné oficium, duchovní četbu, adoraci a slavení Eucharistie je skutečnou prioritou. V každodenním životě je kněz často rozpolcen mezi mnoha požadavky věřících a tichým voláním Boha. Někdy má dojem, že v jeho životě musejí koexistovat dva různí lidé. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Chtěl bych kněžím říci, že jejich život je hlubokou jednotou. Jeho jediný a sjednocující princip spočívá ve spojení s Bohem v bohoslužbě. Od toho se musí odvíjet služba duchovních. Když navštěvujeme nemocné, zpovídáme, utěšujeme zarmoucené, učíme katechismus a všem přinášíme radostnou zvěst, musíme zůstávat spojeni s Bohem. Tyto okamžiky se nemají vydělovat z našeho života v adoraci. Naopak musejí být naplněny sjednocením s Bohem, které jsme načerpali v tichu. Jsou jakoby ozvěnou tohoto ticha. Skrze darování nás samých druhým v kněžské službě se stále klaníme samotnému Bohu. V samém jádru naší služby duše šeptá chválu Bohu přítomnému v lidech, jimž sloužíme. Modlitba dává služ¬bě život. Služba zase vyvolává žízeň po Bohu. Vede nás k modlitbě. Nelze nesvěřit srdci Mistra všechna tajemství vyslechnutá ve zpovědi. Jak by naše služba mohla být prodloužením působení samotného Pána Ježíše, jestliže nezačíná a nekončí láskyplnou adorací?
Bez modlitby se kněz vyčerpá, vyprázdní a rychle se změní ve stroj, který udělá jen spoustu neužitečného hluku.
Kněží musejí významnou dobu svého dne zasvětit modlitbě. Musejí rozjímat slovo Boží. Domnívám se, že je velmi důležité často se uchy¬lovat na poušť nebo na Boží horu Choreb jako Mojžíš, Eliáš a sám Ježíš. Pán Ježíš se třicet let skrýval pod závojem naší lidské přirozenosti a učil se pracovat v tichu a kontemplativní modlitbě. Ora et labora, takový byl jeho každodenní život. Bez ustání setrvával v rozhovoru se svým Otcem, lýto důvěrné chvíle o samotě s Bohem po dlouhé hodiny a celé noci byly nezbytnými okamžiky sdílení a důvěrnosti uvnitř Nejsvětější Trojice.
Jestliže kněz důvěrným životem s Otcem nenapodobuje Pána Ježí¬še, je ztracen. Kristus neváhal prchat, utíkat před zástupy, které na něj dorážely, a v osamocenosti, modlitbě, kontemplaci a tichu nacházet Otce. Chce-li kněz pomáhat druhým, musí nejprve sám žádat pomoc od Pána.
Dnes se naléhavě musíme vrátit ke kořenům svého kněžství. Jak víme, je tento kořen jediný: Ježíš Kristus. To jeho poslal Otec, on je kamenem úhelným. V něm, v tajemství jeho smrti a zmrtvýchvstání přišlo Boží království a uskutečnila se spása lidského pokolení. Neměl nic, co by patřilo jemu osobně; všechno bylo zcela Otcovo a pro Otce. Židé se divili rozsahu Ježíšových znalostí: „Jak to, že se vyzná v Písmu, když se tomu neučil?“ (Jan 7,15). Ježíš jim na to řekl: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal. Kdo je ochoten plnit jeho vůli, pozná, zdali to učení pochází od Boha, anebo zdali já mluvím sám ze sebe“ (Jan 7,15-17).
Sám Syn nemůže nic. Ježíš to říká těmito slovy: „Amen, amen, pra¬vím vám: Syn nemůže sám ze sebe konat nic, nýbrž jen to, co vidí, že koná Otec; co totiž koná on, koná stejně i Syn“ (Jan 5,19). A dodává: „Já sám ze sebe nemohu dělat nic. Soudím podle toho, co slyším, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal“ (Jan 5,30).
To je skutečná podstata kněžství. To všechno, co tvoří podstatu naší služby, nemůže být produktem našich osobních schopností. Platí to pro udělování svátostí, ale i pro službu slova. Nejsme posláni k tomu, abychom vykládali své osobní názory, ale abychom hlásali tajemství Kristovo. Nejsme pověřeni tím, abychom hovořili o svých pocitech, ale abychom byli nositeli jediného „slova“ - Slova Božího, jež se pro naši spásu stalo tělem: „Moje učení není moje, ale toho, který mě poslal“ (Jan 7,16).
Pán Ježíš nás nazývá přáteli. Přes naši nehodnost a naše četné hříchy se na nás zcela spoléhá. V Eucharistii nám svěřuje své tělo a krev. Jak strašný úkol! Jak děsivá odpovědnost: „Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám“ (Jan 15,14).
Co od kněží žádá Boží lid? Jen jediné: „Rádi bychom viděli Ježíše“ (Jan 12,21). Žádá, abychom ho vedli k Ježíši, uváděli ho do vztahu k němu. Pokřtění chtějí Krista osobně poznat. Skrze kněze chtějí vi¬dět jeho. Chtějí slyšet jeho slovo. Chtějí vidět Boha. Kněz, který nemá v srdci Ježíše, nemůže činit nic. Nikdo nemůže dát, co sám nemá. Jak může kněz vést modlitbu společenství, když nezůstává nepřetržitě v hlubokém, důvěrném kontaktu s Pánem, neudělá si čas na intenzivní prožívání liturgie hodin, každodenní modlitbu, důvěrné setkání s Bo¬hem? Jestliže se kněz nemodlí, je jeho oběť jen prázdnou skořápkou, společenským, světským úkonem. Věřící postupně odcházejí, protože studna, kde doufali nalézt vodu, je vyschlá.
Kristus byl veliký modlitebník. Všem kněžím, které vědomky či ne¬vědomky svádí aktivismus, radím, aby nezapomínali na Matku Terezu z Kalkaty. První místo v jejím dnu vždy náleželo Pánu Ježíši. Než šla za chudými, setkala se s Bohem. Než vzala do náručí chudé a umírají¬cí, spočívala dlouhé hodiny v náručí Ježíšově. Dlouho kontemplovala a milovala. Z tohoto zdroje lásky čerpala energii, aby se mohla cele da¬rovat těm nejopuštěnějším na této zemi. Mlčení s Otcem nás připravu¬je na setkání s druhým člověkem. K lidem je třeba přistupovat s Božím pohledem.
Svatý Jan od Kříže ve své Duchovní písni vyzývá k zamyšlení nad tím, jaké místo zaujímá soukromá i liturgická modlitba v naší misijní čin¬nosti. Vybízí nás, abychom spojovali akci a kontemplaci a abychom ne¬ustále stáli před Bohem, místo abychom se rozptylovali ve vnějškovosti a aktivismu: „Ať si tedy zde uvědomí ti, kdo jsou velmi činní a chtějí se omezit na svět se svými kázáními a vnějšími skutky, že mnohem větší prospěch by přinesli církvi a mnohem víc by se zalíbili Bohu, - a to pomíjíme dobrý příklad, který by tak sami dali -, kdyby aspoň polovinu onoho času strávili v prodlévání s Bohem na modlitbě, byť by nedospě¬li tak vysoko jako tato. Jistě, tehdy by udělali víc a s menší námahou jediným dílem než tisícem, neboť by si to zasloužili svou modlitbou a získali by v ní k tomu duchovní síly; protože jinak je všechno jen buše¬ní kladivem a udělá se jen o trochu více než nic, a někdy nic, a někdy se dokonce natropí škoda. Proto vás Bůh chraň, aby se snad začala kazit sůl (Mt 5,13; Mk 9,50; Lk 14,34-35), neboť i kdyby se zvenčí zdálo, že něco dělá, v podstatě nebude ničím, poněvadž je jisté, že dobré skutky se nemohou konat jinak než Boží mocí.“ (Duchovní píseň, redakce B, sloka 29, komentář 3).
Jak byste přesně definoval pokušení zesvětštění a aktivismu?
Někteří kněží mají strach, že se budou světu zdát divní. Snaží se otevírat se světu a pochopit ho. Jsou ponořeni do světa a nakonec se v něm utopí. Avšak kněžské povolání je výzvou k následování Ježíše a k odloučení se od světa. Vidíme to v Evangeliu. Apoštolově opouštějí své loďky, povolání, přátele. Následovat Krista znamená vzdát se světa, jeho kritérií a uznání. V očích světa bude kněz vždy znamením, jemuž se bude odporovat. Ježíš byl odmítnut a ukřižován, a kněží by chtěli být populární? Já bych jim naopak rád řekl: bratři, jestliže se setkáváme jen s úspěchem, uznáním a potleskem, mělo by nás to znepokojovat! Možná je to známka toho, že už nejdeme v Ježíšových stopách, které nemohou vést jinam než na kříž.
Jak si lze představit účetnickou vizi kněžství, které se vyplácí? Někte¬ří kněží chtějí, aby jejich činnost byla efektivní, hodnocená a účtovaná po způsobu světa. Jedinou činností, kterou by bylo třeba kvantifikovat, je však modlitba. Jediným měřítkem práce kněze je Bůh. Být knězem není v první řadě funkce; je to účast na životě Krista ukřižovaného.
Kněz se nesmí starat o to, jestli ho věřící oceňují. Má se jednoduše sám sebe tázat, jestli hlásá Boží slovo, jestli nauka, již učí, je naukou Boží, jestli plně uskutečňuje Boží vůli. Nejdůležitější je to, co je nevidi¬telné. Jistě, je třeba plně uspokojovat očekávání věřících. Kristovi věr¬ní však nežádají nic jiného než vidět Ježíše, slyšet jeho slovo a těšit se z jeho lásky ve svátosti pokání a v krásné mešní liturgii.
Kněz, který bez zastávky běhá z jedné farnosti do druhé a přitom na svém těle nenese velikonoční tajemství, je ztracený. Aktivismem duše kněze zakrňuje a ztrácí schopnost poskytovat prostor Kristu.
Milí spolubratři kněží, dovolte mi obrátit se přímo na vás. Kristus nám zanechal strašlivou a úžasnou odpovědnost. Pokračujeme v jeho přítomnosti na zemi. Přál si nás potřebovat! Ruce pomazané posvát¬ným olejem už nejsou naše. Jsou jeho, aby jimi žehnal, odpouštěl a utěšoval. A podobné těm jeho musejí být probodené, aby si nic nene¬chaly a nic nenasytně nezadržovaly. Napadají mě dramatická, děsivá slova Charlese Péguyho v jeho knize Éthique sans compromis (Etika bez kompromisu): „Že kněží nevěří ničemu, že už nevěří, to se dnes běžně říká. Je to všeobecně přijímané tvrzení a nespravedlivé bohužel jen u některých. [...] Říkají: ,To je bída dnešní doby.1 [...] Žádná bída doby neexistuje. Existuje bída kněží. Každá doba náleží Bohu. Všichni kněží mu bohužel nepatří. Obrovská odpovědnost, která na nich spo¬čívá, člověka děsí; a kněží jsou možná jediní, kdo budou muset snést skutečnost, že mají účast na odpovědnosti nejvyšší. Hle, co nechtějí vidět. [...] To není tajemstvím pro nikoho a v samotné nauce už není možno skrývat - leda snad ve výuce v seminářích -, že veškerá tato dechristianizace, každá dechristianizace pochází od kněžstva. Všech no odumírání kmene, vysychání duchovní obce nijak nepochází od laiků, ale výhradně od kněží.“ Péguy uzavírá: „Chtějí způsobit pokrok křesťanství. Ať se mají na pozoru, jen ať si dají pozor. Chtějí způsobit pokrok křesťanství, který by je mohl přijít velice, velice draho. Křes¬ťanství není vůbec, není ani trochu pokrokovým náboženstvím, ani (možná ještě méně, je-li to možné) náboženstvím pokroku. Je nábo¬ženstvím spásy.“
Jsou to tvrdá, neúprosná, provokativní slova řečená v nadsázce. Snad se spisovatel takto vyjadřuje, protože v nás chce probudit pastýř¬skou odpovědnost. Laici očekávají od kněží, že jim budou jasně, pevně a s otcovskou péčí sdělovat nikoli své názory, ale Boží nauku. Očekáva¬jí od nás, že budeme „vzorem svému stádci“ (1 Petr 5,3) a že budeme dbát na celé stádce, nad nímž nás Duch svátý ustanovil za představené, abychom spravovali Boží Církev, kterou vykoupil krví vlastního Syna (srov. Sk 20,28).
Jestliže slábne víra kněží, vzniká jakoby zatmění: svět je ponořen v temnotě.
Papež Pius X. si již 27. května 1914 stěžoval na ztrátu víry u předsta¬vitelů Církve: „Nacházíme se v době, kdy se vítají a velmi snadno při¬jímají určité představy o smíření víry s moderním duchem, představy, jež vedou mnohem dále, než si myslíme, nejen k oslabení, nýbrž k úpl¬né ztrátě víry. Není neobvyklé setkat se s lidmi, kteří vyjadřují pochyb¬nosti a nejistotu o pravdách víry, a dokonce zatvrzele hlásají zjevné omyly, stokrát odsouzené, a přesto sami sebe přesvědčují, že se nikdy nevzdálili Církvi, protože se kdysi drželi křesťanské praxe. Ach! Kolik námořníků, kolik lodivodů a - Bůh nedopusť - kolik kapitánů skládá důvěru ve světské novoty a ve lživou vědu této doby, a proto nedoplují do přístavu a ztroskotají!“
Tato slova můžeme vztáhnout i na naši dobu. Někteří klerici pro¬jevují zalíbení v těch nejnejistějších teologických teoriích. Vírou ma¬ličkých a prostých pohrdají. Ve jménu naprosto akademické teologie relativizují samotné jádro Zjevení. Člověk se musí ptát, jestli v tom není spíš druh intelektuálního snobství než upřímné hledání Boha. Stává se, že se nedělní kázání mění v okamžik destrukce pravd víry. Jde o velmi vážné zneužití autority, které papež František neustále kri¬tizuje. Kněz nemůže své autority nad Božím lidem využívat k vykládá¬ní svých osobních představ. Jeho slova mu nepatří! Jsou jen ozvěnou Slova věčného.
K tomuto tématu mě napadají přísná a znepokojivá slova Hanse Urse von Balthasara, který se v knize Slabikář pro zviklané laiky odvážil na¬psat, že zmatek v Církvi má původ v kázání „zesvětštělého a světácké¬ho kněžstva (včetně značného počtu řeholníků)“. Tento teolog v tom viděl příčinu téměř naprostého opuštění svátosti pokání - a přede¬vším krize „ve věrouce, kde se za každým či téměř každým článkem kréda objevil menší či větší otazník“. Boží lid v důsledku této nejistoty pastýřů strádal: „Velký počet laiků, překvapených spektakulární krizí identity kněží a řeholníků, [...] se vzdálil náboženské praxi. Teatrální vystupování každopádně neodpovídalo jasné představě ,zasvěceného muže1, to znamená muže uchváceného a osvíceného Duchem svátým, na něhož by se laik rád obracel a držel se ho jako průvodce na cestě k Bohu. Pro laika kněz je a zůstane člověkem, který ztělesňuje skrytou podstatu Církve, Kristovy požadavky v Evangeliu, je vnímatelným otis¬kem, který podle svátého Pavla ztělesňuje typ, vzor, podle něhož se lidé mohou orientovat.“
Někteří kněží dnes tedy přejímají roli sociálních mediátorů, která jim nenáleží?
Kněz má trojí poslání: posvěcovat, hlásat Evangelium a vést Boží lid.
Především je strážcem Božích tajemství. Na prvním místě je pověřen slavením velikonočního tajemství, Eucharistie, a smiřováním hříšníků s Bohem ve svátosti pokání. Tyto služby nemohou být nikdy delegová¬ny na laika. K tomu, aby člověk mohl jednat in persona Christi capitis - „v osobě Krista-Hlavy“ - musí přijmout svátostné kněžské svěcení. Stejně jako Ježíš musí ztělesňovat Boží Přítomnost, která má obracet, uzdravovat a zachraňovat duše.
Dále má povinnost hlásat radostnou zvěst Evangelia, to znamená vést lidi k poznání Ježíše Krista a usilovat o to, aby zatoužili po oprav¬dovém důvěrném vztahu k Němu. Musí rovněž bdít nad tím, aby víra zůstávala autentická, aby neslábla, aby se nezměnila ani neustrnula. Jeho posláním je pracovat na tom, aby se ze všech křesťanů stávali učedníci a misionáři ochotní zemřít za Krista a jeho Evangelium. Nále¬ží mu úkol poskytovat hutnou duchovní stravu upevňující víru a vnitřní život.
Konečně je kněz vůdcem a pastýřem. Má budovat a udržovat křesťan¬ské společenství ve farnosti, která mu je svěřena. V synovském spojení s Petrovým nástupcem a se svým biskupem odpovídá kněz za vedení Božího lidu na území farnosti, v níž ho Duch svátý ustanovil.
Kněz má být dobrý pastýř. Není tu k tomu, aby se přednostně anga¬žoval pro sociální spravedlnost, demokracii, ekologii nebo lidská práva. Takové úchylky mění kněze v odborníka v oblastech příliš vzdálených kněžské identitě, jak ji zamýšlel Kristus.
Misionáři věnovali veškerou svoji energii evangelizaci, lidské a in¬telektuální formaci a fyzickému i duchovnímu zdraví Božího lidu. Usilovali o správnou rovnováhu mezi duchovním životem a lidským rozvojem. Věděli však, že mají-li vést lidi k Bohu, musejí se především zabývat modlitbou. Ze svého života toužili učinit duchovní oběť Bohu.
Jak můžeme s úspěchem řešit hmotnou bídu, dokud není poražena bída duchovní? Jak můžeme bojovat proti korupci, násilí, nesprave¬dlnosti a každému útoku na lidský život a důstojnost, nenabídneme-li svědomí lidí nejprve světlo Evangelia a je-li z lidských, politických či ekonomických zájmů daleko vyháněn Bůh?
Slabému evangelizačnímu úsilí bychom se neměli divit. Úroveň ka-techetického života je často až natolik nevalná , že křesťané už neznají základy vlastní víry. Trvalá formace věřících je zásadně důležitá. Jak můžeme věřící živit, jestliže každý týden neslyší nic víc než jedno desetiminutové kázání? Výmluva, že po deseti minutách lidé už neposlouchají, je lživá: jestliže je jejich schopnost soustředění tak omezená, jak to, že u televize vydrží celé hodiny? Hodně píšeme o nové evangelizaci. Každý kněz, každý biskup by měl v této věci naléhavě zpytovat svědomí a vyjasnit si s Bohem své učení a svou katechetickou angažovanost. Děláme spoustu věcí, běháme zjedné schůze na druhou, často cestujeme a konáme vizitace, a přitom zanedbáváme to nejzá¬kladnější: modlitbu, svou povinnost učit, posvěcovat a vést křesťanský lid i všechny, kdo hledají Pána, k Bohu. Připomeňme si slova, která by měla hluboce poznamenat náš kněžský život: „Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: ,Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a myje ustanovíme pro tento úkol. My se však chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova“1 (Sk 6,2-4).
Biskupovéjsou nástupci apoštolů. Měli bychom je následovat a kázat stejně odvážně jako oni. Nejsme církevní správci či funkcionáři. Jsme nositeli a strážci Božího slova. Biskupové by se měli inspirovat listy, které psal svátý Pavel prvním křesťanům. Měli bychom my odvahu ho¬vořit s takovým zápalem? Dej Bůh, aby pod tíhou procedur a schůzí nezvlažněla naše láska k jeho slovu. Čím tíživější je v Církvi administra¬tiva, tím méně prostoru pro Ducha svátého. Běda mi, kdybych nehlásal Evangelium!
Jaký je vztah mezi kněžským celibátem a Boží absolutností?
Často slýchávám, že nejde o nic víc než otázku historické disciplíny. Domnívám se, že to není pravda. Celibát odhaluje samu podstatu křesťanského kněžství. Hovořit o něm jako o něčem druhotném je pro všechny kněze světa urážlivé. Jsem do hloubi duše přesvědčen, že relativizace zákona celibátu vede k redukci kněžství na pouhou funkci. Jenže kněžství není funkce, je to stav. Nejde v něm v první řadě o to, co kněz dělá, ale čím je.
Ježíš Kristus je kněz. …