Svatý Prokop zářil příkladem ctností jako slunce
Ze „Života svatého Prokopa“
(Vita s. Procopii minor, 3.4.9.10: Vyd. V. Chaloupecký a B. Ryba, Středověké legendy prokopské, Praha 1953, str. 134-135.140-142)
Zářil příkladem ctností jako slunce
Působením nebeské milosti rozrůstala se v šíř i v dál pověst o ctnostech blaženého Prokopa. Houfně přicházeli lidé z okolí, aby se oddaně poroučeli jeho modlitbám. A on, plný plamenné lásky, obdařený vlídnou pohostinností, půvabně ozdobený svatou rozvážností, čistý bezúhonností, prozíravě milosrdný a pokorný, prozářený mírností, naplněný velikou horlivostí víry, mluvou svatých kázání svlažoval srdce svých posluchačů jako déšť jarní, v pravý čas vylitý,1 a rádlem svého učení s velkým užitkem obracel jejich mysl.
Shromáždil u sebe několik bratří zbožného života a mravů, kteří si duchovně rozuměli a žili ve vzájemné lásce a svornosti. Rozhodl, že se budou řídit mnišskými pravidly a slavit bohoslužbu podle návodu ctihodného otce Benedikta.
Pověst o jeho svatosti se posléze donesla k sluchu českého knížete slavné paměti Břetislava. Ten rozhodl, že se Prokop má stát opatem.
Prokop se však strachoval mít přednost před ostatními. S největší mírností a usilovnou pokorou se všemožně zdráhal, dokládaje, že je člověk nezkušený a nehodný a že není schopen poddaným ukládat povinnost poslušnosti. Za svědka tohoto svého nejvnitřnějšího náhledu se dovolával Boha, neboť jenom ten zná všechno, co je skryté.2 Nakonec se přece jen nechal obměkčit prosbami a všelikým laskavým domlouváním a přemlouváním velmožů. Tak se přes své zdráhání stal opatem. A zcela zjevně na něm spočinula milost Ducha Svatého.
Zakotven na pevném základě ctností a zajištěn svou trvalou vynikající pokorou a láskou, byl tak radostný a plný vlídné dobroty, že ho ti, kdo mu byli poddáni, více milovali, než se ho obávali. Vytrvale jim udílel, všem společně i jednotlivě, spásná napomenutí a mnohá poučení zpestřená příklady z minulosti.
Živil se prací svých rukou, mírnil nouzi chudých a věnoval péči všem zarmouceným, a jako dává zkušený lékař nemocným správný lék, otcovsky jim poskytoval útěchu.
A tak až do konce svého života vynikal svatostí a zářil příkladem ctností v Božím chrámu jako slunce.
1 Srov. Oz 6,3. 2 Srov. Dan 13,42.
sv. Prokop
Narodil se kolem roku 970 v Chotouni u Českého Brodu. Původně byl slovanským světským knězem, stal se benediktinem a později (kolem roku 1009) se rozhodl pro přísnější život poustevníka v lesní pustině u Sázavy. S pomocí knížete Oldřicha a jeho syna Břetislava I. tam kolem roku 1032 založil klášter a stal se jeho opatem. Zemřel na Sázavě 25. III. 1053 a papež Inocenc III. ho roku 1204 prohlásil za svatého. V sázavském klášteře se pěstovala slovanská bohoslužba jako dědictví po Velké Moravě (až do roku 1096).
zdroj: Liturgie hodin | Dnes – modlitba se čtením
(Vita s. Procopii minor, 3.4.9.10: Vyd. V. Chaloupecký a B. Ryba, Středověké legendy prokopské, Praha 1953, str. 134-135.140-142)
Zářil příkladem ctností jako slunce
Působením nebeské milosti rozrůstala se v šíř i v dál pověst o ctnostech blaženého Prokopa. Houfně přicházeli lidé z okolí, aby se oddaně poroučeli jeho modlitbám. A on, plný plamenné lásky, obdařený vlídnou pohostinností, půvabně ozdobený svatou rozvážností, čistý bezúhonností, prozíravě milosrdný a pokorný, prozářený mírností, naplněný velikou horlivostí víry, mluvou svatých kázání svlažoval srdce svých posluchačů jako déšť jarní, v pravý čas vylitý,1 a rádlem svého učení s velkým užitkem obracel jejich mysl.
Shromáždil u sebe několik bratří zbožného života a mravů, kteří si duchovně rozuměli a žili ve vzájemné lásce a svornosti. Rozhodl, že se budou řídit mnišskými pravidly a slavit bohoslužbu podle návodu ctihodného otce Benedikta.
Pověst o jeho svatosti se posléze donesla k sluchu českého knížete slavné paměti Břetislava. Ten rozhodl, že se Prokop má stát opatem.
Prokop se však strachoval mít přednost před ostatními. S největší mírností a usilovnou pokorou se všemožně zdráhal, dokládaje, že je člověk nezkušený a nehodný a že není schopen poddaným ukládat povinnost poslušnosti. Za svědka tohoto svého nejvnitřnějšího náhledu se dovolával Boha, neboť jenom ten zná všechno, co je skryté.2 Nakonec se přece jen nechal obměkčit prosbami a všelikým laskavým domlouváním a přemlouváním velmožů. Tak se přes své zdráhání stal opatem. A zcela zjevně na něm spočinula milost Ducha Svatého.
Zakotven na pevném základě ctností a zajištěn svou trvalou vynikající pokorou a láskou, byl tak radostný a plný vlídné dobroty, že ho ti, kdo mu byli poddáni, více milovali, než se ho obávali. Vytrvale jim udílel, všem společně i jednotlivě, spásná napomenutí a mnohá poučení zpestřená příklady z minulosti.
Živil se prací svých rukou, mírnil nouzi chudých a věnoval péči všem zarmouceným, a jako dává zkušený lékař nemocným správný lék, otcovsky jim poskytoval útěchu.
A tak až do konce svého života vynikal svatostí a zářil příkladem ctností v Božím chrámu jako slunce.
1 Srov. Oz 6,3. 2 Srov. Dan 13,42.
sv. Prokop
Narodil se kolem roku 970 v Chotouni u Českého Brodu. Původně byl slovanským světským knězem, stal se benediktinem a později (kolem roku 1009) se rozhodl pro přísnější život poustevníka v lesní pustině u Sázavy. S pomocí knížete Oldřicha a jeho syna Břetislava I. tam kolem roku 1032 založil klášter a stal se jeho opatem. Zemřel na Sázavě 25. III. 1053 a papež Inocenc III. ho roku 1204 prohlásil za svatého. V sázavském klášteře se pěstovala slovanská bohoslužba jako dědictví po Velké Moravě (až do roku 1096).
zdroj: Liturgie hodin | Dnes – modlitba se čtením