Roli svědomí by chtělo určitě více si promyslet. Tomáš Akvinský ho tuším definoval ve smyslu automatického rozumu (nelze přímo ovlivnit vůlí), který stále porovnává mé momentální činy se zásadami, které před tím rozumem prošly jako důležité nebo dobré. Ostatně svědomí jen vytváří určitý pocit nepokoje (signálka), že se začínáme momentálně rozcházet s dříve přijatými zásadami. Onen nepokoj je stejně nutný vyjasnit, tím že si na věc posvítíme důkladnou rozumovou analýzou. Tohoto mínění je zdá se i apoštol Jan ve svém 1listu v jeho 3kap.:

19 Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, 20 i když by nás naše srdce odsuzovalo; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všechno. 21 Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme radostnou důvěru k Bohu

Zásadní prohřešky proti desateru, by tedy měly být u všech lidí stejně rozpoznány jako takové. Jenomže ďábel přes světské i duchovní autority působí ve smyslu zatemnění onoho jednoduchého, průzračného myšlení. Proto církev před koncilem jednoznačně preferovala jako jedině správné a určující svědomí, které je osvícené Kristovým učením (bible je pro nás normou ohledně víry a mravů), jedině tehdy může fungovat dobře. Po koncilu se dává příliš velký důraz na různé subjektivní okolnosti (patrně díky oné deklarované vstřícnosti ke světu i k ostatním náboženstvím), které nakonec vše mohou omluvit a tak svědomí znefunkčnit.

Opět se ukazuje, že Bergoglio tím, že umožňuje skrze svůj pontifikát všechny možné liberální výstřelky, se kterými se čím dál hůře vyrovnáváme, nám vlastně pomáhá se skrze vymezení vůči němu, vrátit k oné původní po staletí neměnné katolicitě, kterou už před Bergogliem naše teologie začala ztrácet, byť daleko mírněji než nyní s Františkem. Nevím co je lepší. Salámovou metodou ztrácená katolicita před koncilem by stejně nakonec vedla k našemu rozplynutí ve světě nebo v jakémsi universálním duchovním zcitlivění, které už by třeba vůbec nestačilo na nebe. Nezapomeňme, že Pán hříchy proti Duchu svatém považoval za neodpustitelné a my z této formace bychom byli posléze v pravdách zcela neslučitelných se Stvořitelem. Navíc bychom si za nimi skálopevně stáli a Bůh by nás nelámal, ale pro nebe odmítl. On totiž určuje Pravdu, nikoli my, jen on zná principy života věčného.