Odklon od latinské tradice a bohoslužby západní římskokatolické Církve není znevážením hodnoty a krásy samotné latinské bohoslužby a tradice, ale je ústupem od dominování latinské bohoslužby a tradice římsko-katolické Církve v ostatním světě. Jak bylo trapné a ostudné, že do II.vatikánského sněmu nemohl být např. v Číně vysvěcen kněz, který neovládal latinu. V ostatních oblastech římskokatolické Církve, na Východě či na Jihu či v Amazonii se vyvinou a uplatní jiné tradice, ještě krásnější než dosavadní.
Tak se západní římskokatolická Církev skrytě v podzemí rozvíjí v římskokatolickou Církev východní, jižní a severní, a vlastně v celém světě, tak jak Pán Ježíš posílá učedníky až na sám konec světa.
Zajímavé je, že na Štěpánově umučení se podílí pozdější největší pilíř Církve, Šavel. Kolik paradoxů je v dějinách Církve, a dělá to Duch svatý, který si udělá z Šavla Pavla,. apoštola národů.
Od Štěpánova umučení jsme vytrhováni z idylického pojetí křesťanské víry a uváděni do reality, v níž Církev Svatá jako tajemné Tělo Páně neustále roste, třebaže se vnější podoba mění.