Le Pape Jean XXIII disait : « Dieu me veut Saint et sans restriction, et je dois l’être. »

Il avait quatre résolutions :

* Union avec Jésus.
* Recueillement dans son coeur.
* Prière du Rosaire.
* Être en tout, présent à moi-même, en toutes mes décisions.

Son décalogue de la sérénité

1) Rien qu'aujourd'hui, j'essaierai de vivre exclusivement la journée, sans tenter
de résoudre le problème de toute ma vie.

2) Rien qu'aujourd'hui, je prendrai mon plus grand soin à mon apparence courtoise
et à mes manières. Je ne critiquerai personne et ne prétendrai redresser ou
discipliner personne, si ce n’est moi-même.

3) Rien qu'aujourd'hui, je serai heureux, dans la certitude d'avoir été créé pour
le bonheur, non seulement dans l'autre monde, mais aussi dans celui-ci.

4) Rien qu'aujourd'hui, je m’adapterai aux circonstances, sans prétendre
que celles-ci se plient à mes désirs.

5) Rien qu'aujourd'hui, je consacrerai dix minutes à la bonne lecture, en me
souvenant que, comme la nourriture est nécessaire à la vie du corps,
la bonne lecture est nécessaire à la vie de l'âme.

6) Rien qu'aujourd'hui, je ferai une bonne action et n'en parlerai à personne.

7) Rien qu'aujourd'hui, je ferai au moins une chose que je n'ai pas envie de faire,
et si j’étais offensé, j’essaierai que personne ne le sache.

8) Rien qu'aujourd'hui, j'établirai un programme détaillé de ma journée. Je ne m'en
acquitterai peut-être pas entièrement, mais je le rédigerai, et je me garderai
de deux choses: la hâte et l'indécision.

9) Rien qu'aujourd'hui, je croirai fermement même si les circonstances prouvent
le contraire, que la Providence de Dieu s'occupe de moi, comme si rien d'autre
n'existait au monde.

10) Rien qu'aujourd'hui, je ne craindrai pas et tout spécialement, je n'aurai pas peur
d'apprécier ce qui est beau et de croire en la bonté. Je suis en mesure de faire
le bien pendant douze heures, ce qui ne saurait pas me décourager, comme
si je pensais devoir le faire, toute ma vie durant.

Pacem in Terris

Jan 23. byl po smrti napuštěn umělou pryskyřicí, což byl tehdy převratný vynález, ale jelikož vše bylo v začátku, tak zesnulému popraskal kůže, kvůli vysokému tlaku, pod kterým do jeho těla byla vpravována dvousložková pryskyřice a tak ruce a obličej je pokryt voskem. Tudíž žádný zázrak. Říkáte nesmysl? Dnes je to přeci zcela běžná věc. Například ty děsivé výstavy zhanobených lidských ostatků. třeba zde: www.google.cz/search

ať se vám vše daří,
mvl1914

Smutné je,že nevěříte ve zpřítomnění Kristovi oběti,která se odevzdává Bohu Otci,ale v nějakou žranici,přesto chodíte na současnou mši jako by se nechumelilo.Nějaký zednář si může blábolit co chce,jde mu jen o jedno,aby jsme nevěřili,aby jsme pochybovali o přítomnosti Krista,abychom přestali přijímat Krista a konec konců vyškrtli Krista ze svého života a mezi sebou se hádali.Bůh má veškerou moc a zednáři mu ji rozhodně nevezmou.

§ 1375
Kristus se stává přítomný v této svátosti proměněním chleba a vína ve své tělo a ve svou krev. Církevní otcové vždy rozhodně vyjadřovali víru církve v účinnost Kristových slov a působení Ducha svatého, díky nimž nastává toto proměnění. Svatý Jan Zlatoústý například tvrdí: „Nezpůsobí to člověk, že se obětní dary stanou Kristovým tělem a krví, nýbrž sám Kristus, který byl za nás ukřižován. Kněz jako Kristův zástupce pronáší slova, ale jejich moc a milost jsou Boží. Toto je moje tělo, říká kněz a toto slovo proměňuje obětní dary.“ A svatý Ambrož o eucharistickém proměňování říká: „Nejde o prvek vytvořený přírodou, nýbrž o podstatu způsobenou slovy proměňování, a účinnost proměňování je větší než přírodní účinnost, protože následkem proměňování se změní přirozenost … Kristovo slovo, jež mohlo stvořit z ničeho to, co dosud neexistovalo, nemůže snad přeměnit v jinou podstatu to, co už existuje? Dát novou přirozenost věcem není menší skutek než ji přeměnit.“

§ 1566
„Svůj posvátný úřad však vykonávají zejména v eucharistické bohoslužbě neboli shromáždění, kde zastupují Krista, hlásají jeho tajemství a spojují prosby věřících s obětí jejich hlavy. V mešní oběti zpřítomňují a přivlastňují až do příchodu Páně jedinou oběť Nového zákona, totiž oběť Krista obětujícího sama sebe jednou provždy Otci jako neposkvrněný obětní dar.“ Celé jejich služebné kněžství bere svou sílu z této jediné oběti.

§1376
Tridentský koncil shrnuje katolickou víru prohlášením: „Protože Kristus, náš Vykupitel, řekl, že to, co obětoval pod způsobou chleba, je opravdu jeho tělo, bylo v Boží církvi vždy přesvědčení — a tento posvátný koncil to znovu prohlašuje — že konsekrací (proměňováním) chleba a vína nastává změna celé podstaty chleba v podstatu těla Krista, našeho Pána, a celé podstaty vína v podstatu jeho krve. Tuto změnu tedy katolická církev vhodně a přiléhavě nazývá přepodstatnění.“

§ 1382
Mše svatá je zároveň a neoddělitelně památka oběti, v níž se zpřítomňuje oběť na kříži a posvátná hostina společenství těla a krve Páně. Avšak slavení eucharistické oběti je zcela zaměřeno na důvěrné spojení věřících s Kristem ve svatém přijímání. Jít k přijímání znamená přijmout samotného Krista, který se za nás obětoval.

§ 1383
Oltář, kolem něhož se církev shromažďuje ke slavení eucharistie, představuje obě dvě hlediska téhož tajemství: obětní oltář a stůl Páně, a to tím více, že křesťanský oltář je symbolem samého Krista, který je přítomen ve shromáždění svých věřících jako oběť přinesená za naše smíření a zároveň jako nebeský pokrm, který se nám dává. „Co jiného je oltář než obraz Kristova těla?“ — říká sv. Ambrož, a jinde: „Oltář je obrazem těla Kristova a Kristovo tělo je na oltáři.“ Liturgie vyjadřuje tuto jednotu oběti a společenství mnoha modlitbami. Římská církev se například modlí ve své anafoře takto: „V pokoře tě prosíme, všemohoucí Bože: Přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na tvůj nebeský oltář, před tvář tvé božské velebnosti. A nás všechny, kdo máme účast na tomto oltáři a přijmeme toto svaté tělo a krev tvého Syna, naplň veškerým nebeským požehnáním a milostí.“

§ 1384
Pán se k nám obrací s naléhavou výzvou, abychom ho přijímali v eucharistické svátosti: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53).