Viganò: Vypovedajme od Vatikán II, pretože jeho úmyslom bolo priniesť zlo

Arcibiskup Vigano (přesný překlad) .....(2. vatikánský) Koncil byl použit k legalizaci nejnenormálnějších doktrinálních odchylek, nejtroufalejších liturgických inovací a nejbezohlednějších zlořádů, zatímco autorita mlčela. Tento Koncil byl natolik vyvýšen, že byl prezentován jako jediný legitimní odkaz pro katolíky, duchovenstvo a biskupy, přičemž zakalil doktrínu, kterou církev vždy autoritativně učila, a pohrdl jí, a také zakazoval věčnou liturgii, která po tisíciletí živila víru nepřerušené řady věřících, mučedníků a svatých. Tento Koncil se mimo jiné projevil jako jediný, který způsobil tolik problémů s interpretací a tolik rozporů s ohledem na předchozí Magisterium, zatímco neexistuje žádný jiný koncil – od Jeruzalémského sněmu až po I. vatikánský koncil – který by nebyl v dokonalém souladu s celým Magisteriem nebo který by vyžadoval tolik interpretací.

Přiznávám s vyrovnaností a bez kontroverze: Byl jsem jedním z mnoha lidí, kteří navzdory mnoha dilematům a obavám, které se dnes ukázaly jako naprosto oprávněné, důvěřovali autoritě hierarchie v bezpodmínečné poslušnosti. Ve skutečnosti si myslím, že mnoho lidí, včetně mě, původně neuvažovalo o možnosti, že by mohlo dojít ke konfliktu mezi poslušností hierarchii a věrností samotné církvi. To, co učinilo zjevným toto nepřirozené, dokonce bych řekl zvrácené, odtržení hierarchie od církve, poslušnosti od věrnosti, to byl bezpochyby tento poslední pontifikát.

V „komnatě slzí“ sousedící se Sixtinskou kaplí, zatímco Msgr. Guido Marini připravoval bílou rochetu, mozettu a štólu pro první vystoupení „nově zvoleného“ papeže, Bergoglio zvolal: „Sono finite le carnevalate! [Karnevaly skončily!]“ a pohrdavě odmítl insignie, které všichni papežové až do té doby pokorně přijímali jako oděv, který odlišuje zástupce Krista od ostatních lidí. Tato slova však obsahovala pravdu, i když byla vyslovena mimoděk: 13. března 2013 spadla maska konspirátorům, kteří byli konečně osvobozeni od nepohodlné přítomnosti Benedikta XVI. a bezostyšně hrdí na to, že se nakonec podařilo prosadit kardinála, který ztělesňoval jejich ideály, jejich způsob, jak provést revoluci v církvi, jak si podmanit učení církve, jak přizpůsobit morálku, jak zprznit liturgii a jak odstranit kázeň. A to vše považovali tito konspirátoři za logický důsledek a zjevné uplatnění II. vatikánského koncilu, který podle nich byl oslaben kritikou ze strany Benedikta XVI. Největší potupou tohoto pontifikátu bylo velkorysé povolení slavení tradiční Tridentské liturgie, jejíž platnost byla konečně uznána, což vyvrátilo padesát let jejího nezákonného zavržení. Není náhodou, že příznivci Bergoglia jsou stejné osoby, pro které Koncil znamenal první krok k nové církvi, které předcházelo staré náboženství se starou liturgií.

Není to náhoda: to, co tito muži beztrestně stvrzují, pohoršujíce umírněné, o tom jsou katolíci také přesvědčeni, a sice: že navzdory všem snahám hermeneutiky kontinuity, která ztroskotala při první konfrontaci s realitou současné krize, je nepopiratelné, že počínaje II. vatikánským koncilem byla vybudována paralelní církev, která byla postavena nad pravou církev Kristovu a je s ní v příkrém rozporu. Tato paralelní církev postupně zastřela božskou instituci založenou naším Pánem, aby ji nahradila falešnou entitou, která odpovídá požadovanému univerzálnímu náboženství, které bylo poprvé teoreticky vytvořeno zednářstvím. Vyjádření jako nový humanismus, univerzální bratrství, důstojnost člověka jsou hesly filantropického humanismu, který popírá pravého Boha, horizontální solidarity vágní spiritistické inspirace a ekumenického irenismu, které církev jednoznačně odsuzuje. „Nam et loquela tua manifestum te facit [I tvá řeč tě prozrazuje!]“ (Mt 26,73): toto velmi časté, až přílišné používání slovníku nepřítele prozrazuje následování ideologie, která od něho pochází; zatímco na druhé straně systematické zapírání jasného, jednoznačného a vyhraněného jazyka církve potvrzuje touhu oddělit se nejen od katolické formy, ale dokonce i od její podstaty.

Nejasné výroky, které jsme roky slyšeli z nejvyššího trůnu, najednou nacházíme rozpracované ve skutečném a řádném manifestu v příznivcích současného pontifikátu: demokratizace církve – již ne prostřednictvím kolegiality vynalezené II. vatikánským koncilem, ale synodální cestou slavnostně zahájenou na Synodu o rodině; boření kněžského úřadu skrze jeho oslabování zaváděním výjimek v kněžském celibátu a zaváděním ženských osobností s kvazi-kněžskými povinnostmi; tichý přechod od ekumenismu zaměřeného na odloučené bratry k formě pan-ekumenismu, který redukuje Pravdu jediného trojjediného Boha na úroveň modloslužeb a nejďábelštějších pověr; přijetí mezináboženského dialogu, který předpokládá náboženský relativismus a vylučuje misijní hlásání; demytologizace papežství, kterou Bergoglio prosazuje jako téma svého pontifikátu; progresivní uzákoňování všeho, co je politicky korektní: genderová teorie, sodomie, homosexuální manželství, Malthusova teorie, ekologie, imigrace... Pokud si neuvědomíme, že kořeny těchto odchylek se nacházejí v principech stanovených Koncilem, nebude možné najít lék: pokud naše diagnóza, i přes všechny důkazy, neustále vylučuje počáteční patologii, nemůžeme stanovit vhodnou léčbu.

Tato operace intelektuální čestnosti vyžaduje velkou pokoru, především přiznání, že po celá desetiletí jsme byli v dobré víře klamáni lidmi, kteří, ač byli v pozici autority, nedokázali hlídat stádo Kristovo: někteří aby žili spokojeně, jiní protože měli příliš mnoho povinností, jiní z pohodlí a konečně někteří i se zlým úmyslem. Tyto poslední, kteří zradili církev, je třeba identifikovat, soukromě s nimi promluvit, vyzvat ke změně a pokud nebudou činit pokání, musí být vyloučeni z posvátné instituce. Takhle jedná skutečný Pastýř, kterému leží na srdci blaho ovcí a který za ně dává svůj život; měli jsme a stále máme příliš mnoho námezdníků, pro něž je souhlas Kristových nepřátel důležitější než věrnost Jeho Nevěstě.

Stejně jako jsem před šedesáti lety upřímně a klidně poslouchal pochybné rozkazy, a věřil jsem, že představují milující hlas církve, tak dnes se stejnou vyrovnaností a upřímností uznávám, že jsem byl oklamán. Udržovat v dnešní době soudržnost tím, že budu setrvávat v klamu, by představovalo špatnou volbu a činilo by ze mě spoluviníka na tomto podvodu. Pyšnění se jasností úsudku od začátku by nebylo čestné: všichni jsme věděli, že Koncil bude víceméně revolucí, ale nedovedli jsme si představit, že bude tak devastující, a to i navzdory práci těch, kteří tomu měli zabránit.

A pokud bychom si až do doby Benedikta XVI. ještě dokázali představit, že došlo ke zpomalení puče II. Vatikánu (který kardinál Suenens nazval „rok 1789 v církvi“), v těchto posledních několika letech dokonce i ti nejnaivnější z nás pochopili, že mlčení ze strachu, aby nedošlo k rozkolu, snaha o opravu papežských dokumentů v katolickém smyslu, aby se napravila jejich zamýšlená nejednoznačnost, a výzvy i dubia předložená Františkovi, která zůstala výmluvně nezodpovězena – to vše jen potvrzuje situaci nejzávažnější apostaze, jíž jsou vystaveny nejvyšší vrstvy hierarchie, zatímco křesťanský lid a duchovenstvo se cítí beznadějně opuštěni a připadají si, že jsou biskupům na obtíž.

Deklarace z Abú Dhabí je ideologickým manifestem myšlenky míru a spolupráce mezi náboženstvími, která by snad mohla být tolerována, pokud by pocházela od pohanů, kteří jsou zbaveni světla víry a ohně lásky. Avšak kdokoli má na základě křtu svatého milost být Božím dítětem by měl být zděšen myšlenkou, vystavění rouhačské moderní verze babylonské věže ve snaze spojit jednu pravou Kristovu církev, dědičku zaslíbení daných vyvolenému lidu, s těmi, kteří popírají Mesiáše, a s těmi, kteří považují samotnou ideu Trojjediného Boha za rouhání. Láska k Bohu nezná žádné měřítko a netoleruje kompromisy, jinak to prostě není Láska, bez níž v Něm není možné zůstávat: qui manet v caritate, v Deo manet, et Deus in eo [kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm] (1 J 4,16). Nezáleží na tom, zda se jedná o prohlášení nebo magisteriální dokument: dobře víme, že podvratná mysl inovátorů si hraje s tímto druhem slovíčkaření, aby mohla šířit bludy. A víme dobře, že účelem těchto ekumenických a mezináboženských iniciativ není obrátit ty, kteří jsou daleko od jediné církve, ke Kristu, ale odvrátit a zkazit ty, kteří se stále drží katolické víry, a vést je k domněnce, že je žádoucí mít velké univerzální náboženství, které spojuje tři velká abrahamovská náboženství „v jednom domě“: toto je triumf zednářského plánu v přípravě na království antikrista! Jestli se to uskuteční prostřednictvím dogmatické buly, prohlášení nebo rozhovoru se Scalfarim v La Repubblica, na tom pramálo záleží, protože příznivci Bergoglia čekají na jeho slova jako na signál, na nějž reagují řadou iniciativ, které již před časem byly připraveny a zorganizovány. A pokud se Bergoglio nebude řídit pokyny, které obdržel, řady teologů a duchovenstva jsou připraveny naříkat nad „osamoceností papeže Františka“ jako předpokladem pro jeho rezignaci (mám na mysli například Massima Faggioliho v jednom z jeho nedávných esejů). Na druhé straně by to nebylo poprvé, kdy papeže využívají, dokud postupuje podle jejich plánů, a zbaví se ho nebo na něj zaútočí, jakmile tak nečiní. (L: tady ještě naivně tvrdí, že František je papežem, ač není, protože Benediktova rezignace byla neplatná)

Minulou neděli církev oslavovala Nejsvětější Trojici a v breviáři nám nabízí recitaci Symbolum Athanasianum, který byl koncilní liturgií zakázán a liturgickou reformou z roku 1962 zredukován na pouhé dvě zmínky. První slova nyní zaniklého Symbolum zůstávají napsána zlatými písmeny: „Quicumque vult salvus esse, ante omnia opus est ut teneat Catholicam fidem; quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit, absque dubio in aeternum peribit – Kdokoli chce být spasen, především se musí držet katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky.“

+ Carlo Maria Viganò 9. června 2020
CELÉ od začátku je na:
Arcibiskup Viganò o „kořenech deviace“ II. Vatikánského koncilu a o tom, jak byl František vybrán, aby provedl v církvi revoluci

dielnasj.blogspot.com

Kríza viery podľa Ziolkovského

15.5.2020 uverejnil internetový denník Postoj článok Antona Ziolkovského, v ktorom sa autor snaží v skratke pomenovať príčiny a prejavy krízy viery slovenského katolicizmu, ktoré odhalila vypätá situácia okolo epidémie čínskej chrípky. Článok bol, aspoň pokiaľ možno súdiť z diskusných príspevkov pozitívne recipovaný a prispievatelia Ziolkovskému uznanlivo prikyvovali na skvelú analýzu. A naozaj, článok mal všetko, čo správna analýza krízy viery, ktorú už nedokážu popierať ani tí najpevnejší vyznávači novej jari Cirkvi, musí mať. V úvode poukázal na rozdelenie, konflikty a nesvornosť, potom kritizoval nesprávne pojatie úlohy Cirkvi, ktoré dnes prevláda, následne odmietol riešenie a odpoveď, ktoré zaváňa tradicionalizmom, ktorý Ziolkovský nemá rád a uzavrel to všeobecnou a nič nehovoriacou výzvou, byť učeníkom Ježišovým. Toto učeníctvo je v poslednej dobe akosi v móde a má šancu nahradiť v slovníku moderných katolíckych intelektuálov rozlišovanie a pastoračnú citlivosť. Kvitujem Ziolkovského pokus o reflexiu situácie a oproti starším autorovým článkom vidieť aspoň veľmi neistý a tápavý kontakt s realitou, hoci bremeno naivnej percepcie cirkevného vývoja posledných 60 rokov nedokázal zhodiť. Pozrime sa na pár postrehov ktoré priniesol.

Dlhý čas som si myslel, že skúsenosti kresťanov s dvoma totalitami pomohli vytvoriť akúsi kolektívnu komunitnú imunitu, vďaka ktorej budeme v stave vyhnúť sa krajnostiam. Kultúrny a duchovný pohyb v Cirkvi i v spoločnosti v posledných rokoch však vyostril viaceré vnútorné konflikty, o ktorých sme sa dlho domnievali, že sú okrajovou záležitosťou. Nielen spoločnosť je polarizovaná, ale toto rozdelenie badať aj medzi kresťanmi. Koniec koncov, nie je dôvod sa domnievať, že by to medzi veriacimi malo byť iné, lebo sme občanmi tej istej spoločnosti. Dá sa povedať, že sa derú do popredia také tváre viery, o ktorých sme dúfali, že sú prekonané.

Hneď v úvode to na nás naplno vybalil. Vnútorný konflikt trhá Cirkev na kusy už dvesto rokov, ale v sedemdesiatych a osemdesiatych rokoch minulého storočia sa tento konflikt presunul z teoreticky akademickej roviny a stal sa kruto hmatateľný. Subtílne teologické dištinkcie, ktorým len málokto rozumel sa zmaterializovali v otvorenú apostázu. Tie prekonané tváre viery, ktoré sa tu spomínajú sú tváre, ktoré katolícka viera mala stáročia, až kým pár pokrokovo zmýšľajúcich novátorov neprišlo s novou, lepšou tvárou a nedostali licenciu nám túto grimasu vnútiť. Cirkev je rozorvaná na kusy a už sa to nikto ani nepokúša maskovať, prípadne pokladať za okrajové.

Religiozita naberá psychoterapeutický rozmer...... Mnohí ľudia, keď hovoria o význame cirkví, tak zdôrazňujú, že kresťanov treba oceniť, lebo spravujú kvalitné školy, sociálne ustanovizne či nemocnice.... Takéto vnímanie kresťanstva naberá na sile. Nielen zvonku. Osvojujú si ho, žiaľ, aj mnohí kresťania....Primárnou úlohou Cirkvi je viesť ľudí k Bohu a sprevádzať ich, aby získali večný život.

Kedy sa religiozita zmenila zo služby Bohu, Pánovi a Stvoriteľovi na službu človeku? Možno že vtedy, keď sa sacerdos, obetník, ktorý má slúžiť Bohu tak, že mu prináša Obetu, najvyššiu Obetu, otočil od Boha k človeku. Možno že vtedy, keď religiozita prestala byť subjektom kázania, hlásania a vyučovania a stala sa subjektom dialógu.

Áno, Cirkev má ľudí viesť k Bohu a tradičný katechizmus hovorí, že to robí vyučovaním pravej viery, vedením podľa mravného zákona a udeľovaním sviatostí. Vo všetkých troch oblastiach sa však Cirkev dobrovoľne stiahla. Pravú vieru vyučuje len ako nepovinnú (veď aj iné náboženstvá vedú k Bohu), rozhodná obrana mravného zákona sa rozdrobila „rozlišovaním“ na trápne kľučkovanie a výhovorky (porovnajte postoj k rozvodom, konkubinátu, homosexualite, úrokom, atď.) a udeľovanie sviatostí, prevzácnych to zdrojov Božej milosti sa stalo povestným hádzaním periel sviniam. (sobáše, krsty, birmovky).

rastie počet tých, ktorí zhrození úpadkom chápania nadprirodzenej viery sa domnievajú, že jej oživenie možno zabezpečiť návratom starých liturgických foriem a väčším formalizmom. V tomto bezradnom kŕči sa zmietajú aj niektorí kňazi a seminaristi.

A je to tu. Ziolkovský inštinktívne cíti, že nadprirodzená viera potrebuje primerané vyjadrenie, primeranú formu. Že ide o veľkú a dôležitú vec. A ako ukazuje i zdravá úvaha, i skúsenosť, ľudia a spoločenstvá, ktoré zachovávajú staré liturgické formy majú lepšie chápanie nadprirodzenej viery. Lebo staré formy, tak ako ich poznáme sú vhodnejšie a primeranejšie nadprirodzenej viere - Situácia v cirkvi v Nemecku, Francúzsku a všeobecne na Západe to bez pochybností dosvedčuje. Prežívajú a rozkvitajú len tradicionalistické združenia, majú povolania, majú budúcnosť. Ziolkovský to nemôže nevidieť, i na Postoji sa o tom veľa krát písalo. A táto situácia prišla aj na Slovensko. Seminaristov je každým rokom menej. Veľa z nich je, k úprimnej zlosti slovenských biskupov, ktorí robia všetko proti tomu, priaznivo naklonených tradičnej liturgii a tradičnej viere. Novoty netiahnu. Je toto bezradnosť? Bezradnosť je skôr na strane novátorov, pretože zúfalo hľadajú spôsob, ako zladiť nadprirodzenú vieru s mizernými formami jej prežívania, ktoré boli zavedené v posledných desaťročiach. A to sa dá len tak, že tieto mizerné formy nahradia formami tradičnými, čo nechcú, alebo nahradia nadprirodzenú vieru niečím, čo bude vyhovovať dekadentným formám, čo Ziolkovský tiež ešte nechce.

Túžba ukázať svetu Cirkev ako Ježišovo dielo, ktoré má jednotlivca priviesť k spáse, je určite správna a potrebná. Najmä ak na to aj niektorí kňazi zabúdajú. Je však omylom myslieť si, že návrat k viere zabezpečia staré formy, ktoré sú síce krásne, ale tak veľmi vzdialené súčasnému spôsobu života.

Určite sa nájdu jednotlivci, pre ktorých takáto forma môže byť príťažlivá a cestou k Bohu. Jej potenciál stať sa mainstreamom je však malý a v dnešnom zmätku navyše s veľkým rizikom upadnutia do fundamentalizmu.

Tu je na mieste sa spýtať, či viera a život apoštolov tiež neboli síce krásne, ale tak veľmi vzdialené životu vtedajšieho sveta, že mali len veľmi malý potenciál stať sa mainstreamom. Nedriemal Ziolkovský na hodinách cirkevných dejín? Aký že bol potenciál kresťanov, keď nimi svet opovrhoval ako nepriateľmi ľudstva, hádzal ich levom a pribíjal na kríže? Nezabúda, že tu pôsobil, pôsobí a pôsobiť bude Niekto Väčší, kto sa nestará mainstreamový potenciál našej formy viery, ale o jej správnosť a čistotu. Vari sa ľudia nestávali kresťanmi práve preto, že nechceli byť mainstreamom? Nolite complari huic saeculo? A vari kresťanstvu neubližovalo najviac to, že bolo mainstreamom? Ziolkovský tu opakuje dnes veľmi rozšírený omyl, ktorý považuje sekundárne prejavy náboženstva (to ako je reflektované a aké má dopady na spoločnosť) za dôležitejšie, ako je jeho transcendentné pôsobenie. Strašenie fundamentalizmom je povinná jazda. Rovnako, ako kritika zanedbania robotníckej otázky, ktoré údajne nahnalo robotníkov do náručia komunistov. To je tiež v článku.

Pohľad na Cirkev, ktorá má utešovať a neráta sa s ňou ako ohlasovateľkou spásy, je desivý. Väčšine spoločnosti je to vlastne jedno, ale samotnú Cirkev takáto tvár viery deformuje. Odpoveďou na túto krízu nemôže byť návrat do minulosti, hľadanie nepriateľa vo vnútri i navonok a v niektorých prípadoch vnímanie Druhého vatikánskeho koncilu ako koreňa odpadu od viery. Na sekularizáciu a stratu viery; na stratu túžby po Bohu a riziko premeny Cirkvi na charitatívno vzdelávaciu organizáciu sa nedá odpovedať návratom starých foriem a uzavretosťou. Kto tomu uverí, ocitne sa v slepej uličke.

Karthago esse delendam. Povinná matra obrany koncilu musí byť. Ak ten koncil priniesol to oživenie, záchranu a obnovu, ako stále počúvame, tak kde sú? Ukážte ich a nebudete ho musieť stále brániť. To je stále dokola. Ziolkovský, Gazda, Lettrich a celá eskadra redaktorov Postoja, nás opakovane, s vytrvalosťou marxistických politrukov uisťujú, že návrat späť je nemožný, že to nepomôže, že to nič nevyrieši. A čo pomôže, čo náš problém vyrieši?

Kristus pred nanebovstúpením kázal učeníkom ísť medzi národy, ohlasovať evanjelium a krstiť ich. Toto je naša úloha. Nesplníme ju, ak z nás budú psychoterapeuti, učitelia, opatrovatelia, ale nie Ježišovi učeníci.

Nesplníme ju, ak namiesto toho, aby sme vyšli do ulíc, snažili sa porozumieť dnešným ľuďom a ohlasovali evanjelium, sa uzavrieme do vlastného malého dokonalého sveta.

Toto je Ziolkovského riešenie. Vyjsť do ulíc a snažiť sa porozumieť dnešným ľuďom a neuzatvárať sa do dokonalého sveta. A čo potom? Pripusťme že im porozumieme. Čo potom? Nie sme tu na to, aby sme im ukázali dokonalý svet? Nehovoril Ziolkovský na začiatku, že Cirkev má viesť ľudí k Bohu, teda k dokonalosti? Nemala by Cirkev práve túto dokonalosť (buďte dokonalí) čo najviac vystavovať na obdiv, vo všetkých aspektoch svojho života? Vo viere, v liturgii, v mravouke. Ako povedie k Dokonalému, keď sama nebude dokonalým svetom? František kdesi hovoril o tom, že pastier ma smrdieť od oviec. Naopak, pastier ma voňať po nebeských pastvinách a len potom za ním ovce s radosťou pôjdu. Keď bude smrdieť ovčím hnojom, kde potom bude rozdiel medzi pastierom a ovcami? Ako spoznajú, že ich má viesť? Zato ale bude mať veľký mainstreamový potenciál.

Stále je to tá istá pesnička. Rozdelenie, konflikty, úpadok a skaza Cirkvi sú každým dňom väčšie a viditeľnejšie. Ale každé jedno riešenie, ktoré táto „inteligencia“ Katolíckej cirkvi navrhuje musí spĺňať dve podmienky.

1.Nesmie obsahovať návrat pred koncil a obnovu ničoho, čo by mohlo hoci len vzdialene pripomínať Tradíciu.

2. Nesmie dnešnú krízu nijakým spôsobom spájať s novotami, ktoré priniesol koncil a už vôbec nie považovať koncil za zdroj, alebo katalyzátor súčasných problémov.

A všetky tieto riešenia nefungujú.

Velmi správne hovorí pan arcibiskup Vigano. IIVK bol v rezii slobodomurárov a je v rozpore so samotným Kristom Panom, ktorí ucil: Hovorte ano, ano, nie, nie, lebo ostatné od zleho je...
a dokumenty IIVK su nejednoznacne, viaczmyselne... cize od zleho su! IIVK treba zrusit uplne celý!
To priznal aj Kasper:

Kasper: Dokumenty II. vatikánskeho koncilu sú úmyselne nejednoznačné
www.lifenews.sk/content/kasper-dokument…

unamsanctamcatholicam.blogspot.com

Kultúra života
Reforma reformy
Pápež František začína novú etapu realizácie II. vatikánskeho koncilu, uviedol kardinál Walter Kasper vo svojom článku publikovanom v denníku L’Osservatore Romano (4/12/2013).
Niektorí možno kardinálove vyjadrenia pochopia len ako špekulácie obdivovateľa, čitatelia by azda takýto úsudok mohli ešte zvážiť. Dôvodom je fakt, že pápež František ho pri svojej prvej pápežskej nedeľňajšej modlitbe Anjel Pána označil za „talentovaného a dobrého teológa“.

V každom prípade si však priblížime, o čom je článok bývalého prezidenta Pápežskej rady pre napomáhanie jednoty kresťanov prostredníctvom anglického prekladu Kasperovho článku od prispievateľa CNS Johna Thavisa.
Ohromujúce vyhlásenie kardinála Waltera Kaspera zverejnil denník L'Osservatore Romano. Uvažujúc o výzvach, ktorým čelí cirkev, a o stále nevyriešenom probléme „pravdivej implementácie II. vatikánskeho koncilu“ Kasper, s odkazom na dokumenty koncilu, uviedol:
„Na viacerých miestach museli [konciloví otcovia] hľadať kompromisné formulácie, v ktorých sú, v snahe ich vymedzenia, názory väčšiny často vyjadrené hneď vedľa názorov menšiny. Preto koncilové texty ako také môžu byť obrovským zdrojom rozporov a otvárajú dvere ich selektívnemu pochopeniu v oboch smeroch“ (kardinál Walter Kasper, L'Osservatore Romano, 12. apríl 2013).
Tieto kardinálove vyjadrenia v podstate potvrdzujú základnú tézu Michaela Daviesa a väčšiny tradicionalistov, a teda, že nejasnosti sú v samotných koncilových dokumentoch a sú predmetom množstva výkladov. Koncept koncilovej nejednoznačnosti popierajú viacerí konzervatívni/pop zástancovia a tvrdia, že dokumenty Druhého vatikánskeho koncilu sú úplne jasné. Za súčasný zmätok sú podľa nich zodpovední odporcovia, ktorí zlomyseľne pretláčajú ich falošnú implementáciu.
Tradicionalisti, a čo je ironické, tiež Kasper, trvajú na tom, že deštrukciu, ktorá nasledovala po koncile, predvídali samotné koncilové dokumenty. Ak by aj konciloví otcovia nezamýšľali katastrofu, ktorá sa udiala po jej skončení (a väčšina sa zhoduje, že nie), výsledné listiny boli písané tak, aby umožnili progresívnu interpretáciu zo strany pokrokových teológov alebo biskupov. Kasper teda nesúhlasí s mantrou konzervatívcov o „dokonalých dokumentoch – nedokonalej implementácii“, potvrdzuje však kritiku tradicionalistov, že „nedokonalé dokumenty vedú k nedokonalej realizácii“.
Rovnaký názor zastával aj Benedikt XVI.. Medzi dokumentmi a ich realizáciou je úzke prepojenie.
Kasper však zašiel ešte ďalej. Nielenže pripúšťa, že „koncilové texty ako také môžu byť obrovským zdrojom rozporov“, navyše tvrdí, že tieto nejasnosti a potenciálne rozpory boli úmyselne naplánované. Konštatuje, že texty je možné rozlične interpretovať a nejednoznačné pasáže sú „kompromisnými formulami“ na uspokojenie dvoch protichodných strán. Takto je ich možné vykladať ortodoxným spôsobom, ale tiež môžu byť rovnako ľahko prekrútené progresívnymi stúpencami pre zdanlivú podporu ich intríg.
Práve to zosnulý Michael Davies nazval „časovanými bombami“ koncilových textov. Napísal: „Tieto ,časované bombyʻ ako nejasné pasáže vložili do oficiálnych dokumentov liberálni odborníci alebo experti – pasáže, ktoré by bolo možné vyložiť netradičným, progresívnym spôsobom po ukončení koncilu“ (Michael Davies, Liturgical Timebombs, Rockford, Ill: Tan Books, 2004, s. 23). Frázu „časované bomby“ si Davies požičal z knihy arcibiskupa Lefebvra A Bishop Speaks, ktorý v podstate tvrdil to isté. Rozhovor s Kasperom teda obsahuje priznanie, že v textoch sú nielenže časované bomby, ale že tam boli dokonca dané úmyselne a že v tejto otázke sa on a Lefebvre zhodujú. Je to veľké priznanie.
V článku sú aj iné zaujímavé Kasperove tvrdenia podkopávajúce ďalšie aspekty konzervatívneho videnia koncilu. Napríklad:
„Pre väčšinu katolíkov sú zmeny, ktoré priniesol koncil, súčasťou každodenného cirkevného života. Ale to, čo zažívajú, nie je veľký nový začiatok, ani obnova cirkvi, ktoré sa v tom čase očakávali, ale skôr cirkev, ktorá vyzerá staro a vykazuje jasné príznaky krízy.“
Vyhlásenie je v rozpore s prevažujúcou mantrou éry Jána Pavla II., že zažívame „novú obnovu“. Úprimne priznáva, že v skutočnosti tu máme krízu, hoci sú aj takí, napríklad kardinál Timothy Dolan, ktorí pokračujú v popieraní tejto zrejmej pravdy. Kasperovo jednoduché potvrdenie skutočnosti o cirkvi v kríze a o tom, že nezažívame sľúbenú pokoncilovú obnovu, má značný význam pre ďalší posun vpred. A aj keď si o Kasperovi môžeme myslieť čokoľvek, oceňujem jeho úprimnosť.
O zmätku, ktorý nasledoval po koncile, napísal:
„Pre tých, ktorí poznajú príbeh dvadsiatich koncilov považovaných za ekumenické, [stav zmätku] nebude prekvapením. Pokoncilové časy boli takmer vždy turbulentné. [Druhý] vatikánsky koncil je však výnimočný.“
Toto dôležité priznanie, o ktorom som už písal aj na iných miestach, skutočne odhaľuje podstatu hlavného argumentu konzervatívnych katolíkov. Tí tvrdia, že to, čo práve zažívame v modernej katolíckej cirkvi je normálne, pretože „po koncile je vždy zmätok“. Sčasti je to pravda, ale Kasper dodáva, že zmätok, ktorý nastal po Druhom vatikánskom koncile je „výnimočný“ a odlišuje sa od turbulencií predchádzajúcich období. Toto tvrdenie rovnako často používajú tradicionalisti. Druhý vatikánsky koncil nepovažujú len za ďalšiu cirkevnú udalosť so štandardnou úrovňou zmätku, ktorý vždy prichádza, skôr ho vidia ako nový druh cirkevného javu a nemôže byť jednoducho zaradený medzi koncily minulosti.
Potvrdzuje teda kardinál Kasper názory Michaela Daviesa, Lefebvra a tradicionalistov? Žijeme naozaj v čudných časoch.
Parafrázu Kasperových vyjadrení môžete nájsť tu alebo si môžete prečítať originál prostredníctvom prekladača Google na tomto blogu. Stránka denníka L'Osservatore Romano v angličtine ešte nezverejnila články z posledného týždňa, pridám však link, len čo bude k dispozícii.