Svatý Jan Maria Vianney, farář arský. Kdybychom věděli, jak moc nás náš Pán miluje, umřeli bychom radostí! Nevěřím, že jsou srdce tak tvrdá, že nemilují, když jsou tak milována. Dokud si Boha …Více
Svatý Jan Maria Vianney, farář arský.
Kdybychom věděli, jak moc nás náš Pán miluje, umřeli bychom radostí! Nevěřím, že jsou srdce tak tvrdá, že nemilují, když jsou tak milována.
Dokud si Boha nezamilujete, nikdy nebudete spokojeni: všechno vám bude překážet, všechno vás bude nudit.
Modlíte se, vzdycháte, pláčete, ale jestlipak se postíte, jestlipak nasloucháte, jestlipak spíte na tvrdých ložích, zdalipak se bičujete? Jestliže jste k tomu ještě nedošli, nemyslete si, že jste udělali všechno.
Není možné pochopit, jakou moc má čistá duše nad dobrým Bohem. To už ne ona plní vůli Boží, ale Bůh plní vůli její.
Kdyby měli ubozí zatracenci čas, který my ztrácíme, jak dobře by ho využili! Kdyby měli jen půl hodiny, za tu půlhodinu by se peklo vyprázdnilo.
Jen věčná příprava a věčné děkování by stačily k tomu, abychom dost ocenili jedinou mši svatou.
Prostředek na pokoření satana, když v nás vzbuzuje nenávistné myšlenky vůči těm, kteří nám způsobují křivdu, je rychlá modlitba za ně. Tak zvítězí dobro nad zlem, takoví jsou svatí.
Šťastní na tomto světě jsou jedině ti, kteří mají pokoj v duši; mezi trápením života zažívají štěstí dětí Božích.
Znakem, podle kterého je možno poznat vyvolené, je láska, tak jako je znakem zavržených nenávist. Žádný zavržený nemá rád jiného zavrženého.
Co činí řeholní život takovým záslužným? Je to vzdávání se vlastní vůle v každé chvíli, což je neustálá smrt v tom, co v nás nejvíc převažuje.
Hříchy, které zatajujeme, vyjdou všechny najevo. Kdo chce dobře skrýt své hříchy, musí se z nich upřímně vyzpovídat.
Šťastné čisté duše, které měly to štěstí sjednotit se s naším Pánem ve svatém přijímání! Ty budou v nebi jasnější než krásné diamanty, protože Bůh v nich uvidí sebe samého.
Závistivý se chce vždy vypínat vzhůru, svatý se chce vždy ponižovat.
Ti, kteří nemají víru, mají duši více zatemnělou než ti, kteří nemají oči.
Zdá se nám, že se nehýbáme z místa, a přece kráčíme velikými kroky blíž k věčnosti, jako pára.
Velkým neštěstím je to, že se neutíkáme k tomuto Božskému pokrmu, abychom překonali ubohost života. Podobáme se člověku, který umírá hladem u bohatě prostřeného stolu.
Známkou vyvolených je láska, jako zavržených nenávist.
Nikdy se neptejme, odkud pocházejí zkoušky, jsou od Boha. Dává nám tím šanci, abychom prokázali svou lásku.
Všechno dělejte svorně pod pohledem dobrého Boha! Stačí pomyslet, že On všechno vidí, o všem má přehled!
Ďábel pokouší jenom tu duši, která chce opustit hřích a tu, která žije ve stavu milosti. Jiné už mu patří a ty nepotřebuje pokoušet.
Při posledním soudu k nám jednou mnozí přistoupí s výčitkou: „Kdybyste na naše urážky odpověděli dobrotou a laskavostí, nemuseli jsme dnes být zavrženi. “
Hřích zatemňuje ducha a zavírá oči i srdce.
Promluva o svatém přijímání
Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy.
Bez božské svátosti oltářní by na tomto světě nebyla vůbec možná blaženost. Život by byl přímo nesnesitelný. Když přijímáme svaté přijímání, přijímáme svou radost a svou blaženost.
Když se nám dobrý Bůh chtěl dát ve svátosti své lásky, vložil do nás touhu, kterou dokáže naplnit jen on sám. Vedle této krásné svátosti jsme my jako onen člověk, který žízní umírá u řeky, ač by mu přece stačilo jen to, aby svá ústa ponořil do vody. Jsme jako člověk, který vedle pokladů zůstává chudý a přece by mu stačilo pouze natáhnout ruku k onomu pokladu.
Kdo správně přijímá Krista, ztrácí se v Bohu jako se ztrácí kapka vody v oceánu. Není možné je od sebe oddělit. Kdo z nás, milé děti, by se nechtěl navěky ztratit v této propasti lásky? V soudný den uvidíme Tělo svého Pána zářit skrze proslavená těla těch, kdo ho zde na zemi hodně přijímali. Bude to takové, jako když vidíme, že se leskne zlato v mědi a stříbro v olovu.
Když jsme byli u svatého přijímání, můžeme odpovědět tomu, kdo by se nás tázal: „Co si teď neseš domů?“ „Nesu si do svého domu nebe.“ Jeden světec řekl: „Jsme nositeli Boha.“ To je úplná pravda, ale my nemáme dost víry, nechápeme svou důstojnost. Když odcházíme od svatého stolu, jsme stejně šťastní, jako by byli šťastní Tři králové, kdyby bývali mohli s sebou odnést dítě Ježíše.
Vezměte nádobu, naplňte ji vzácnou tekutinou a hodně pevně ji uzavřete. Takto uchováte tuto tekutinu, jak dlouho budete chtít. Stejně je možno uchovat i našeho Pána po svatém přijímání ve zbožném a čistém srdci. V usebraném duchu pak budete od jednoho svatého přijímání až k příštímu v sobě zakoušet zžírající oheň, který vlévá do vašich srdcí neodolatelnou náklonnost k dobrému a nejhlubší odpor vůči zlu.
Když máme dobrého Boha ve svém srdci, pak má celé srdce hořet. Srdce učedníků emauzských hořelo, když ho pouze slyšeli mluvit.
Když se vrátíme od stolu Páně, neměli bychom hned číst, vždyť na co nyní potřebujeme slova lidská, i kdyby byla sebezbožnější. Když k nám mluví sám Bůh, měli bychom se podobat člověku, který je hodně zvědavý a poslouchá za dveřmi. Neměli bychom si nechat ujít ani jediné slovo, které Bůh říká v našem srdci. Když jste přijali Pána, cítíte, že vaše duše je očištěna, protože vyšla z koupele Boží lásky. Po hodném přijetí svatého přijímání cítí člověk něco neobyčejného, takové blaho, které proudí celým tělem. A v čem spočívá toto blaho? Náš Pán v nás sdílí všechno, naplňuje celou naši bytost radostí a rozkoší. Nemůžeme jinak, musíme zvolat se svatým Janem: „Pán je to.“ Ti, kdo necítí alespoň něco podobného, jsou politováníhodní.
Sv. Jan Maria Vianney, farář arský
zdroj : www.fatym.com/view.php
www.fatym.com/taf/knihy/vianney4.htm
Kdybychom věděli, jak moc nás náš Pán miluje, umřeli bychom radostí! Nevěřím, že jsou srdce tak tvrdá, že nemilují, když jsou tak milována.
Dokud si Boha nezamilujete, nikdy nebudete spokojeni: všechno vám bude překážet, všechno vás bude nudit.
Modlíte se, vzdycháte, pláčete, ale jestlipak se postíte, jestlipak nasloucháte, jestlipak spíte na tvrdých ložích, zdalipak se bičujete? Jestliže jste k tomu ještě nedošli, nemyslete si, že jste udělali všechno.
Není možné pochopit, jakou moc má čistá duše nad dobrým Bohem. To už ne ona plní vůli Boží, ale Bůh plní vůli její.
Kdyby měli ubozí zatracenci čas, který my ztrácíme, jak dobře by ho využili! Kdyby měli jen půl hodiny, za tu půlhodinu by se peklo vyprázdnilo.
Jen věčná příprava a věčné děkování by stačily k tomu, abychom dost ocenili jedinou mši svatou.
Prostředek na pokoření satana, když v nás vzbuzuje nenávistné myšlenky vůči těm, kteří nám způsobují křivdu, je rychlá modlitba za ně. Tak zvítězí dobro nad zlem, takoví jsou svatí.
Šťastní na tomto světě jsou jedině ti, kteří mají pokoj v duši; mezi trápením života zažívají štěstí dětí Božích.
Znakem, podle kterého je možno poznat vyvolené, je láska, tak jako je znakem zavržených nenávist. Žádný zavržený nemá rád jiného zavrženého.
Co činí řeholní život takovým záslužným? Je to vzdávání se vlastní vůle v každé chvíli, což je neustálá smrt v tom, co v nás nejvíc převažuje.
Hříchy, které zatajujeme, vyjdou všechny najevo. Kdo chce dobře skrýt své hříchy, musí se z nich upřímně vyzpovídat.
Šťastné čisté duše, které měly to štěstí sjednotit se s naším Pánem ve svatém přijímání! Ty budou v nebi jasnější než krásné diamanty, protože Bůh v nich uvidí sebe samého.
Závistivý se chce vždy vypínat vzhůru, svatý se chce vždy ponižovat.
Ti, kteří nemají víru, mají duši více zatemnělou než ti, kteří nemají oči.
Zdá se nám, že se nehýbáme z místa, a přece kráčíme velikými kroky blíž k věčnosti, jako pára.
Velkým neštěstím je to, že se neutíkáme k tomuto Božskému pokrmu, abychom překonali ubohost života. Podobáme se člověku, který umírá hladem u bohatě prostřeného stolu.
Známkou vyvolených je láska, jako zavržených nenávist.
Nikdy se neptejme, odkud pocházejí zkoušky, jsou od Boha. Dává nám tím šanci, abychom prokázali svou lásku.
Všechno dělejte svorně pod pohledem dobrého Boha! Stačí pomyslet, že On všechno vidí, o všem má přehled!
Ďábel pokouší jenom tu duši, která chce opustit hřích a tu, která žije ve stavu milosti. Jiné už mu patří a ty nepotřebuje pokoušet.
Při posledním soudu k nám jednou mnozí přistoupí s výčitkou: „Kdybyste na naše urážky odpověděli dobrotou a laskavostí, nemuseli jsme dnes být zavrženi. “
Hřích zatemňuje ducha a zavírá oči i srdce.
Promluva o svatém přijímání
Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy.
Bez božské svátosti oltářní by na tomto světě nebyla vůbec možná blaženost. Život by byl přímo nesnesitelný. Když přijímáme svaté přijímání, přijímáme svou radost a svou blaženost.
Když se nám dobrý Bůh chtěl dát ve svátosti své lásky, vložil do nás touhu, kterou dokáže naplnit jen on sám. Vedle této krásné svátosti jsme my jako onen člověk, který žízní umírá u řeky, ač by mu přece stačilo jen to, aby svá ústa ponořil do vody. Jsme jako člověk, který vedle pokladů zůstává chudý a přece by mu stačilo pouze natáhnout ruku k onomu pokladu.
Kdo správně přijímá Krista, ztrácí se v Bohu jako se ztrácí kapka vody v oceánu. Není možné je od sebe oddělit. Kdo z nás, milé děti, by se nechtěl navěky ztratit v této propasti lásky? V soudný den uvidíme Tělo svého Pána zářit skrze proslavená těla těch, kdo ho zde na zemi hodně přijímali. Bude to takové, jako když vidíme, že se leskne zlato v mědi a stříbro v olovu.
Když jsme byli u svatého přijímání, můžeme odpovědět tomu, kdo by se nás tázal: „Co si teď neseš domů?“ „Nesu si do svého domu nebe.“ Jeden světec řekl: „Jsme nositeli Boha.“ To je úplná pravda, ale my nemáme dost víry, nechápeme svou důstojnost. Když odcházíme od svatého stolu, jsme stejně šťastní, jako by byli šťastní Tři králové, kdyby bývali mohli s sebou odnést dítě Ježíše.
Vezměte nádobu, naplňte ji vzácnou tekutinou a hodně pevně ji uzavřete. Takto uchováte tuto tekutinu, jak dlouho budete chtít. Stejně je možno uchovat i našeho Pána po svatém přijímání ve zbožném a čistém srdci. V usebraném duchu pak budete od jednoho svatého přijímání až k příštímu v sobě zakoušet zžírající oheň, který vlévá do vašich srdcí neodolatelnou náklonnost k dobrému a nejhlubší odpor vůči zlu.
Když máme dobrého Boha ve svém srdci, pak má celé srdce hořet. Srdce učedníků emauzských hořelo, když ho pouze slyšeli mluvit.
Když se vrátíme od stolu Páně, neměli bychom hned číst, vždyť na co nyní potřebujeme slova lidská, i kdyby byla sebezbožnější. Když k nám mluví sám Bůh, měli bychom se podobat člověku, který je hodně zvědavý a poslouchá za dveřmi. Neměli bychom si nechat ujít ani jediné slovo, které Bůh říká v našem srdci. Když jste přijali Pána, cítíte, že vaše duše je očištěna, protože vyšla z koupele Boží lásky. Po hodném přijetí svatého přijímání cítí člověk něco neobyčejného, takové blaho, které proudí celým tělem. A v čem spočívá toto blaho? Náš Pán v nás sdílí všechno, naplňuje celou naši bytost radostí a rozkoší. Nemůžeme jinak, musíme zvolat se svatým Janem: „Pán je to.“ Ti, kdo necítí alespoň něco podobného, jsou politováníhodní.
Sv. Jan Maria Vianney, farář arský
zdroj : www.fatym.com/view.php
www.fatym.com/taf/knihy/vianney4.htm
