o.Anton Srholec.

Dnes ráno zemřel obětavý kněz a bojovník proti komunistickému režimu Anton Srholec.
"Zajímavé je, jak rychle jsme se vyléčili z hmotných materiálních škod, která studená válka napáchala. Duchovní škody ale stále máme. Lidé se naučili klamat, podvádět, nepoctivosti, snít jen o tom, aby přežili, aby se měli o trochu lépe než ostatní.”
zdroj: www.youtube.com/watch

Dr. h. c. Anton Srholec (12. června 1929, Skalica – 7. ledna 2016, Bratislava) byl slovenský římskokatolický kněz a salesián, spisovatel a charitativní pracovník, zakladatel a ředitel resocializačného centra Resotel.

Anton Srholec se narodil jako jedno ze sedmi dětí rodičů malorolníků. Studoval na gymnáziu v Skalici, v Trnavě a v Šaštíně. Už v roce 1946 vstoupil do salesiánské společnosti s cílem věnovat se výchově chudé mládeže. Jelikož v roce 1950 komunistický režim rozpustil všechny řeholní společnosti, mohl maturovat v roce 1951 v Bratislavě už jen jako civilní osoba.
Jelikož mu nebylo v té době umožněno studovat teologii, v roce 1951 se pokusil (jako mnoho jiných mladých lidí) ilegálně překročit hranice, aby v cizině mohl dosáhnout svého cíle. Útěk, organizovaný knězem Titem Zemanem, se kvůli rozvodněné Moravě nevydařil, proto byl ve skupině asi 20 podobně obžalovaných bohoslovců a kněží odsouzen za trestný čin pokusu o nepovolené překročení státních hranic. Jednání se konalo před Státním soudem v Bratislavě a skupina byla odsouzena celkem na 289 let vězení, Anton Srholec na 12 let. Ve vězení strávil 10 let. Převážnou část z toho v uranových dolech v Jáchymově. (Pobyt v tomto pracovním táboře popsal ve své knize Světlo z hlubin Jáchymovských lágrů. Kniha později vyšla i v překladu do slovinského, německého a anglického jazyka. Z vězení ho propustili s posudkem: "Schopen vykonávat jakoukoli manuální práci."
Po návratu z vězení byl ještě deset let dělníkem. Nepřijali ho ani za skladníka do továrny, proto pracoval na stavbách, v továrně na výrobu betonových prefabrikátů a u vysokých pecí v ostravských ocelárnách. Ve vězení i jako dělník stále studoval, především teologii. V Ostravě mu bylo umožněno studovat cizí jazyky, udělal si tam státní zkoušky z jazyka anglického a německého. Po dva roky se hlásil do kněžského semináře v Bratislavě, ale nedostal ani odpověď.
V roce 1969, v období tzv. Pražského jara, dostal povolení odjet na tři měsíce do Itálie. Tamní pobyt si prodloužil na jeden rok, aby mohl dokončit teologická studia na Papežské salesiánské univerzitě v Turíně. Za kněze ho vysvětil, spolu s několika mladými muži z různých jiných národů, papež Pavel VI. dne 17. května 1970 v Římě.
V době, kdy mnoho lidí z Československa emigrovalo, se Anton Srholec i při svých znalostech cizích jazyků vrátil domů v přesvědčení, že zde může být užitečnější pro církev i pro národ.
Po návratu, sice už jako kněz, nemohl působit v duchovní službě. Pracoval jako kostelník v Blumentálském kostele v Bratislavě, kde mu později tamní děkan, kanovník Ladislav Mogyorossi, vyřídil povolení vypomáhat i v kněžských pracích v tamním kostele. Srholec kladl hlavní důraz na vystoupení v kázáních, zvláště na kulturu slova, a zaměřoval se hlavně na mládež. V té době oslovil tisíce mladých lidí. Blumentál se stal oázou v normalizující se Bratislavě.
Státní bezpečnost, která ho neustále sledovala, nemohla dovolit toto ovlivňování mládeže, proto mu zástupci státní moci odebrali souhlas pro Bratislavu, a biskup ho s jejich vědomím poslal za správce farnosti do Perneku. Jednoho večera roku 1975 někdo zaklepal na farní dveře s prosbou, že chce dát tajně pokřtít dítě. Po otevření neznámí muži Srholce napadli, zbili, od vážnějších zranění ho zachránili pouze sousedé. Poněvadž však do Perneku chodilo stále hodně věřících přátel, po třech letech ho přeložili do Velkého Záluží a nakonec, doslova za trest, do Záhorské Vsi. V roce 1985 mu odebrali státní souhlas na celkové působení v duchovní správě s tím, že jeho činnost se neshoduje s představami Úřadu pro věci církevní. Byl vyšetřován pro svou aktivní účast na slavnostech na Velehradě, kde na pouti 7. července 1985 zorganizoval mládežnický program. Stal se opět dělníkem. Poslední čtyři roky před důchodem pracoval jako dělník ve skladu, nejprve v Ružinovské nemocnici v Bratislavě a poté v Doprastavu.
V roce 1989 Anton Srholec odešel do starobního důchodu. Jako důchodce bzl činný v Slovenské helsinském výboru pro práva menšin v české sekci Společnosti pro vědu a umění, byl členem rady Konta naděje, bzl činný v Konfederaci politických vězňů a v jiných společenských a sociálních organizacích.
Byl také členem Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF), teologického fóra, kde se setkává s podobně smýšlejícími teology na slovenské úrovni. Podporuje pokrok teologického výzkumu jako příspěvek k obrodě slovenského národa a duchovní obnově, čímž se snaží přispět k uskutečnění zásad druhého vatikánského koncilu na Slovensku. Protože ovládal německý jazyk, účastnil se teologických seminářů v Německu, kde měl řadu přátel (např. biskup Kamphaus z Limburgu, zesnulý teolog Karl Rahner, rakouská velvyslankyně Gabriele Matznerová Holzerová) a dělil se s nimi o své zkušenosti se životem podle víry.
V roce 1992 američtí věřící ocenili jeho záslužnou činnost ve prospěch církve a zařídili mu pozvání amerického prezidenta Clintona na modlitbu se snídaní (Prayer breakfast).
Od roku 1992 se věnoval bezdomovcům, pro které zřídil dům v bratislavské městské části Podunajské Biskupice. V domově zvaném Resotel je ubytováno 60 bezdomovců a 40 jich do domu dochází. Je to nestátní občanské sdružení, které žije ze sociálních příspěvků bezdomovců a z pomoci dobrodinců. K Srholcovi se stále hlásili i ti, kteří jsou na okraji společnosti, v církvi nebo jinak postižení občané.
Vedle sociální činnosti se věnoval publicistice. Přispíval do různých periodik, věnoval se přednáškové a poradenské činnosti při sociálních projektech, zejména týkajících se bezdomovců.
Během komunistického režimu mnoho let podporoval a psal do samizdatových časopisů. Tehdy napsal knížečky: Experiment lásky, Nová rodina v novém světě (1989) a Každodenní zamyšlení.
zdroj: wikipedie