Sv. Serafím se narodil 19. července 1759 v Kursku (Rusko) v rodině kupce Izidora Mochnina.
V mládí se stal mnichem v monastýru v Sarově, kde žil dalších šestnácti let, byl vysvěcen na diakona a na kněze. Počátkem roku 1794 odešel sv. Serafím ze společenství, aby dál žil jako osamělý poustevník. Zemřel 2. ledna 1833.
19. června 1903 byl svatořečen za účasti a po výrazné iniciativě svatého cara mučedníka Mikuláše II., mnoha biskupů a tisíců věřících, kteří při této příležitosti připutovali z celého Ruska. Zůstává jedním z nejoblíbenějších svatých pravoslavné církve. V současné době jsou jeho ostatky uloženy v monastýru v Dijevevo, který sám založil.
Dětství
Svatý Serafim Sarovský se narodil jako třetí dítě Izidora Ivanovičie a Agáty Mochninové v noci z 19. na 20. července v Kursku. Při křtu dostal jméno Prochor (Prochoros), po jednom z prvních sedmi diakonů, jak čteme ve Skutcích apoštolů (Sk 6,1-6). Již od dětství můžeme v jeho životě sledovat působení Boží milosti. Prochorův otec Izidor byl majitelem továrny na cihly a v době narození syna pracoval jako stavební dodavatel chrámu v Kursku. Avšak Prochorovi nebyly ještě ani tři roky a otec zemřel a dohled nad stavbou převzala jeho manželka Agáta, která v práci pokračovala 16 let (chrám byl dokončen v roce 1778 a dodnes je kurským katedrálním chrámem). Agáta sama vychovávala Prochora a jeho staršího bratra Alexeje.
Když měl Prochor sedm let, při návštěvě rozestavěného chrámu spadl z vysokého lešení zvonice a ze země vstal nezraněný.
V deseti letech těžce onemocněl neznámou chorobou. Měl sen, ve kterém se mu zjevila Bohorodice a sdělila mu, že jej ona sama přijde uzdravit. Za několik dní se konalo ve městě procesí se zázračnou ikonou Přesvaté Bohorodice Kurské. Při průvodu ulicemi, právě když se procesí přiblížilo k domu, kde Mochninovi bydleli, se strhla bouře se záplavami deště. Kvůli ochraně ikony, procesí vstoupilo do dvora, kam matka přivedla nemocného Prochora, který se rázem uzdravil.
Dospívání
V sedmnácti letech, se mladý muž rozhodl odejít do monastýru a prosil matku o požehnání. V té době bylo rodičovské požehnání pro děti nesmírně důležité a byl to slavnostní a posvátný okamžik, symbol Boží milosti pro zvolené povolání. Matka mu dala jednoduchý mosazný kříž, který pak nosil po celý život, před koncem života jej nosil na hrudi nahoře na oblečení.
Když bylo Prochorovi devatenáct let, starec Dositej (duchovní otec, mnich z kijevské Pečerské lávry) mu schválil přání vstoupit do monastýru slovy: „Jdi bez obav a zůstaň tam. Tam spasíš svou duši. Tam také ukončíš svoji pozemskou pouť. Navykni si stále myslet na Boha. Volej Jeho svaté jméno. A Duch svatý k tobě přijde, bude v tobě přebývat a povede tvůj život ke svatosti."
Prochor se vydal asi 500 km východně od Moskvy do monastýru v Sarově. Zde pracoval jako dřevorubec, pekař, tesař i zvoník. Nejraději však měl řemeslo Pána Ježíše, tesařinu. Získal v ní takovou zručnost, že mu přezdívali „Prochor Tesař".
Tři roky prožíval utrpení s vodnatelností, až se zhroutil a umíral. Tehdy se mu zjevila Bohorodice v doprovodu apoštolů Petra a Jana, kterým řekla: „On je jedním z nás." Pak pravou ruku položila na jeho čelo a žezlem, které držela v levé ruce se dotkla místa na pravé kyčli. Poté se zde vyhloubil dolík, kudy odtekla všechna voda.
V Sárovském monastýru přijímá mnišské postřižiny a byl vysvěcen na diakona. Dostal jméno Serafim, což v hebrejšitně znamená hořící, planoucí. Z vděčnosti za uzdravení odešel, aby vybral peníze na stavbu kaple nad celou, kde trpěl a byl uzdraven. Dorazil až do Kursku, kde naposledy políbil svoji matku a předpověděl svému bratru Alexejovi, že zemře brzy po něm, což se později také stalo.
Jako diakon projevoval velkou horlivost (na liturgii se připravoval celonočním bděním, při kterém klečel až do rána). Jednou, po požehnání při slavné liturgii na Velký čtvrtek, zůstal stát na místě jako přikovaný, byl nehybný a duchem nepřítomný. Tato nehybnost trvala tři hodiny. O tom, co se stalo, pak svému zpovědníkovi řekl:
„Byl jsem oslněný jako slunečními paprsky. Když jsem se díval do té záře, viděl jsem našeho Pána a Boha, Ježíše Krista, v podobě Syna člověka v jeho slávě, zářícího nevýslovným světlem, obklopeného nebeským vojskem: anděly, archanděly, cherubíny a serafíny. Vstoupil západními dveřmi a kráčeje vzduchem žehnal všem přítomným. Potom změnil podobu, když vešel do své ikony vedle královských dveří, ale zůstával obklopený nebeskými šiky, jež svou září osvěcovaly celičký kostel. A já, prach a popel, jsem dostal zvláštní požehnání."
Poustevník
Po kněžském svěcení a po smrti igumena Pachomije, který jej kdysi přijal jako vlastního syna, požádal Serafim jeho nástupce, otce Izaiáše, o dovolení uchýlit se do lesa. Dne 20. listopadu 1794, v předvečer svátku Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu (přesně 16 let po svém příchodu) odchází asi 6 km od kláštera do lesní chýše u řeky Sarovky. Bylo mu právě 35 let.
Z tohoto období jeho života je známo, že se kolem jeho příbytku shromažďovala lesní zvěř. Když dokončil modlitby podle učení svatého Pachomije, vycházel z chýše a začal je krmit. Zvláště jeden velký medvěd se těšil jeho přízni. Proto je světec s oblibou zobrazován jak podává kus chleba medvědovi. (Na památku svatého Serafima byl v sarovské lese až do Říjnové revoluce 1917 zakázán lov medvědů).
Otec Serafim jedl velice skromně, mnoho se postil. Jeho strava obsahovala trochu chleba doneseného z monastýru (ovšem velkou část z něj rozdal zvěři), pár brambor, cibule s červenou řepou, které si vypěstoval a bršlice, ze které si vařil „polévku".
Přepadení lupiči
Dne 12. září 1804 sekal otec Serafim dříví v lese, když ho obklopili tři muži a hrubě po něm vymáhali peníze (mylně se domnívali, že přijímá peníze od návštevníků, kteří jej v lese vyhledávali). Jeden útočník jej zezadu napadl, ale místo aby jej porazil, sám upadl. Otec Serafim byl obdařen neobvyklou fyzickou silou, navíc držel v ruce sekeru, mohl se tedy lehce bránit. Avšak vzpomínka na Ježíšovo utrpení jej vedla k tomu, že pustil sekeru, zkřížil ruce na prsou a řekl: „Udělejte, kvůli čemu jste přišli." Jeden jej sekyrou udeřil do hlavy a Serafim upadl do bezvědomí, dále jej násilníci zasypali ranami pěstí, holí a kopanci. Svázali jej a chtěli hodit do řeky, ale nechali ho být, protože se jim zdálo, že je již mrtvý. Avšak Serafim později přišel k sobě a vyprostil se z pout. Právě procházející mnich jej uviděl a běžel pro pomoc do monastýru, kam jej dopravili polomrtvého. Měl proraženou lebku, zhmožděnou hruď, zlomená žebra a mnoho tržných ran. A opět mu přišla na pomoc Přesvatá Bohorodice v doprovodu apoštolů Petra a Jana. Zopakovala slova: „Je z našeho rodu." Toto vidění trvalo delší dobu, poté otec Serafim odmítl lékařskou pomoc, vstal, udělal pár kroků a přijal trochu jídla. Od té doby se jeho stav prudce zlepšoval, ale v důsledku zranění již zůstal po celý život shrbený. Lupiče, kteří otce Serafima přepadli, se podařilo vypátrat. Otec pro ně nechtěl žádný trest. Jejich domy však při strašném požáru lehly popelem. Přišli pak jako kajícníci a vrhli se k nohám Serafima, kterého předtím málem zabili...
Mlčení
Po pěti měsících od této události Serafim poprosil igumena Izaiáše o dovolení, aby se mohl vrátit do poustevny. Krátce nato igumen zemřel a novým se stal bratr Nifon (Serafim odmítl být igumenem). Serafim se na dva roky života ponořil do naprostého mlčení. Ovocem této askeze byl hluboký vnitřní pokoj. Pokoj, o kterém sv. Serafim řekl: „Získej vnitřní pokoj a tisíce okolo tebe naleznou spásu."
Na jaře roku 1810 na naléhání bratrů opouští svůj lesní úkryt, ve kterém žil 16 let. Aby mohl dále setrvat v mlčení, rozhodl se uzavřít do své bývalé cely. Opět se mu zjevila Bohorodice, aby mu požehnala k návratu do poustevny. A pak se mu na cestě opět zjevila se svatým Janem, svým žezlem se dotkla země, ze které vytryskl pramen čisté vody. „Voda z toho pramene bude mít větší uzdravující moc než ta z rybníka Bethesda," řekla. Tento pramen skutečně uzdravil a dodnes uzdravuje mnoho lidí.
Duchovní otec
Od té doby, ve věku 66 let, Serafim pobýval střídavě v monastýru i v poustevně a věnoval se příchozím, stal se starcem, duchovním otcem. Byl pro mnohé těšitelem a pomocníkem, denně konal zázraky na těle i na duši. Byl obdařen mnoha dary, s nekonečnou dobrotou a pokorou vedl lidi nejrůznějšího postavení, měl dar předpovídání budoucnosti, čtení v lidských srdcích, uzdravování, rozlišování duchů...
První zázrak je spjat s mužem Michail Manturov, kterého uzdravil z nemoci nohou (nemohl chodit). Stal se pak věrným celoživotním přítelem, mecenášem a pomocníkem sv. Serafima.
Serafim založil ženský monastýr v Dijevevo, jehož představenou byla sama Panna Maria. Osobních setkání s Pannou Marií měl za život asi 12.
Sv. Serafim vítal každého, kdo za ním přišel, slovy: „Moje radosti! Kristus vstal z mrtvých!"
Smrt
Sv. Serafim prorokoval o okolnostech své smrti. Byl nalezen klečící před svou ikonou Přesvaté Bohorodice - „Radosti všech radostí", jak ji nazýval, dle Juliánského kalendáře 2.1. a dle našeho 15.1. na počátku nového dne. Na sobě měl svůj bílý hábit, mosazný kříž od jeho matky mu visel na krku, měl založené ruce. V předvečer bylo slyšet, jak ve své cele zpíval velikonoční zpěvy zmrtvýchvstání.
Sv. Serafim byl pohřben roku 1833 na vlastní přání asi 10 km severozápadně od Sárova v Divejevo, kde již byl zbudován jím založený ženský monastýr asi se 400 monaškami. Později na tomto místě bolševici úmyslně vytvořili uzavřený prostor s největším sovětským atomovým centrem na výrobou zbraní.
Sv. Serafim byl svatořečen Ruskou pravoslavnou církví roku 1903, jeho památka se slaví dvakrát. 2.1./15.1. je datem jeho úmrtí. Druhá jeho památka ze dne svatořečení je 19.7./1.8.
Prorok
Dvacet let po Serafimově kanonizaci sověti obsadili klášter Sarov a vše znesvětili. Divejevo se totiž stalo přitažlivým poutním místem, a proto byly ostatky sv. Serafima přemístěny do moskevského muzea a pak uloženy jako bezcenný předmět v depozitáři muzea ateismu v Leningradě, jenž bylo zřízeno v bývalé katedrále Panny Marie Kasanské. Zde ležely skrytý, avšak ne zapomenutý, 70 let. Po převratu v roce 1990 byly ostatky znovu objeveny patriarchou a v roce 1991 byly v slavnostním průvodu přeneseny zpět do Divejeva. To sv. Serafim přesně předpověděl i s tím, že až se jeho ostatky vrátí, bude národ vědět, že začíná zmrtvýchvstání Ruska.
Sv. Serafim viděl budoucnost Ruska. Mnohá jeho proroctví se již vyplnila a pro mnohá je nazýván prorokem naší doby.
V jeho předpovědích bylo, že zanikne carství vyvražděním poslední carské rodiny a ruský lid bude krutě utlačován, církev zle pronásledována. Přirovnal to k babylonskému zajetí. A obojí trvalo 70 let. Předpověděl, že na začátku útisku oněmí zvon moskevského Kremlu a opět se rozezní, až nastane čas obrození. Ač to bylo v době předpovědi nepředstavitelné, stalo se tak. Komunisté zakázali tímto zvonem zvonit, a až o Velikonocích 1991 mohl opět zaznít.
Rozhovor s Nikolajem Motovilovem
Na závěr krácené úryvky ze známého rozhovoru sv. Serafima s Nikolajem Motovilovem, kterého sv. Serafim uzdravil z těžké nemoci:
Po uzdravení sa Motovilov stal pravidelným návštěvníkem monastýru. Během jednoho rozhovoru s ctihodným Serafinem koncem září 1831 měl štěstí vidět jej ponořeného v Boží milosti a zářícího ve světle, které bylo jasnější než sluneční zář. Zároveň se od něj dozvěděl, že křesťanský život se musí stát životem v Duchu svatém. Motovilov o tom napsal do svého deníku, který se našel v archivu Dijevského monastýru, kde sa stala mniškou jeho žena, vdova Elena Motovilovová.
Den byl zamračený, zem byla pokryta hrubou vrstvou sněhu, který neustále padal, když mě starec Serafim posadil vedle sebe na kmen stromu.
„Pán mi odhalil", řekl mi, „že již od dětství jste se toužil dozvědět, jaký je cíl křesťanského života". ... „Skutečně, modlitba, půst, celonoční bdění, a vůbec celá křesťanská askeze jsou dobré. Ale cíl našeho života nespočívá jen v plnění tohoto, protože to jsou pouze prostředky. Opravdovým cílem křesťanského života je získaní Svatého Ducha. Musíte vědět, že jen ten dobrý skutek, který byl vykonaný z lásky ke Kristu, přináší plody Svatého Ducha".
„Jak ho získám?" zeptal jsem se otce Serafima, „dobře to nechápu."
„Získat znamená dosáhnout", odpověděl mi. „Určitě víte, co znamená získávat peníze. To samé platí o Svatém Duchu. Cílem pozemského života je pro každého člověka získat peníze, dosáhnout poct uznání a ocenění. Duch svatý je taktéž kapitál, přirozeně věčný kapitál. A jediný poklad, nevyčerpatelný na věky. Každý skutek, který byl vykonaný z lásky ke Kristu, přináší milost Svatého Ducha, avšak lehčeji se toho dosáhne modlitbou, protože ta je nástrojem, kterým disponujeme. Může se stát, že chcete jít do chrámu, ale chrám není blízko nebo už je po bohoslužbě, nebo možná máte touhu pomoci chudému, ale chudý nikde není. Modlitba je však možná vždy, je dostupná bohatému i chudému, vzdělanému i jednoduchému, mocnému i slabému, zdravému i nemocnému, spravedlivému i hříšníkovi. Síla modlitby je velká a víc než cokoliv jiného přitahuje Ducha svatého."
„Otče", řekl jsem, „celou dobu mluvíte o milosti Svatého Ducha. Ale jak a kde mohu tuto milost poznat? Dobré skutky jsou viditelné. To znamená, že Svatý Duch se může stát viditelným? A jak poznám, jestli je se mnou nebo ne?"
„Milost Svatého Ducha, která nám byla dána při křtu, září v našem srdci navzdory hříchům a tmě, jež nás obklopují. Zjevuje se v nevysvětlitelném světle těm, kterým Pán odhaluje svou přítomnost. Svatí apoštolové přítomnost Svatého Ducha pocítili hmatatelně."
„A jak poznám, že se nacházím v milosti Svatého Ducha? Jak mohu sám v sobě poznat, že je skutečně ve mně?"
„ Už jsem vám, Boží příteli, vylíčil, jak lidé v Duchu Božím přebývají... Co ještě potřebujete, můj milý?"
„Potřebuji tomu rozumět ještě lépe!" řekl jsem.
Tehdy mě otec Serafim pevně objal a řekl mi: „Můj milý, my jsme teď oba v Duchu. Proč se na mě nepodíváte?"
„Otče, nemohu se na vás podívat, protože vaše tvář se stala jasnější než slunce a mé oči byly oslněny."
„Nebojte se, protože i vy nyní záříte jako já. Teď jste i vy naplněn Svatým Duchem, jinak byste mě nemohl takto vidět. Můj milý, proč se na mě nepodíváte? Nebojte se ničeho, Pán je s vámi!"
Podíval jsem se na něj přejel mi mráz po zádech. Představte si slunce v nejsilnějším záři poledního žáru a v jeho středu vidíte tvář člověka, který s vámi rozmlouvá. Vidíte pohyby jeho rtů, výraz jeho očí, slyšíte jeho hlas, cítíte, že jedna jeho ruka je položena na vašem rameni, ale nevidíte ani tuto ruku ani postavu, jen oslepující světlo, které se rozlévá všude okolo a svým jasem osvěcuje zasněženou krajinu, na kterou padají sněhové vločky.
„Co cítíte?" zeptal se mě.
„Nevýslovné ticho a pokoj", řekl jsem.
„A co ještě cítíte?"
„Jak se mé srdce naplňuje nevýslovnou radostí."
„Tato radost, kterou máte, je ničím oproti radosti, o které bylo napsáno: ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, ani na mysl člověku nepřišlo, co Bůh připravil těm, kteří jej milují. Nám byla dán pouze stín této radosti, co můžeme říci o skutečné radosti? Co ještě cítíte, příteli Boží?"
„Nevýslovné teplo", řekl jsem.
„Jaké teplo? Jsme v lese, je zima a všude kolem sníh. Jaké to je teplo, které cítíte?"
A já jsem řekl: „Jako když se umývám v teplé vodě. Cítím i jakousi vůni, kterou jsem nikdy necítil."
„Vím, vím", řekl, „schválně se vás ptám. Ta vůně, kterou cítíte, je vůní Svatého Ducha. A teplo, o kterém mluvíte, není v ovzduší, ale v nás. Poustevníci byli zahříváni tímto teplem, nebáli se zimy, protože nosili plášť milosti, který nahrazoval oblečení. Boží království je mezi námi. Potvrzuje to stav, ve kterém nyní jste. Hle, co znamená být naplněn Svatým Duchem."
„Budu si pamatovat tuto milost, která nám dnes byla dána?" zeptal jsem se.
„Věřím, že Pán ji pomůže ochraňovat ve vašem srdci, protože byla dána nejen vám, ale vaším prostřednictvím i celému světu. Jděte v pokoji! Pán a Bohorodice ať jsou s vámi!"
A po celou dobu našeho rozhovoru, od chvíle, kdy se tvář otce Serafima rozzářila, toto vidění neustalo... Nevýslovnou záři světla, která z něj vycházela, jsem viděl na vlastní oči a jsem připraven stvrdit to i přísahou.
zdroj: fb pravoslavný arcibiskup Jáchym