Proto např. rozkolníci věnují tolik sil a energie, aby zdůvodnili svůj rozkol: píší nekonečnou řadu pojednání o starém a novém kalendáři, o ekumenismu, o antikristu a o tom, jak a od koho je potřeba se oddělit... Často ti, kteří někoho zradí, chodí kudy mohou a všude vykládají pohádky, resp. svou verzi, jak to bylo a jak nic špatného neprovedli. Pomlouvači se zaštiťují pravdou, na které často nebývá ani chlup pravdivý. (Jak často jsou domněnky, nepochopení či špatná informovanost a výplody nevzdělanosti vydávány za bezpečnou pravdu!) Manipulativní lidé se rádi ohánějí vyššími cíli, ale sledují jen nejnižší osobní zájmy. Politici říkají každý měsíc něco jiného, slibují a neplní, ale nic špatného na tom nevidí. Podnikatelé a obchodníci klamou, ale berou to jako nutnou součást obchodního chování. Zloději vykrádají lidem účty, a myslíte, že si to vyčítají? Vězení jsou plná odsouzenců, kteří na potkání každému vykládají, že tam sedí nespravedlivě. Kolik hříšníků začíná svou zpověď slovy: „Nemám hříchy.“ Nebo přednesou pár připravených bezvýznamností, ale vůči svému duchovnímu i morálnímu stavu jsou zcela slepí. Nebo místo sebe obviňují druhé lidi či jen rozvíjejí báje o své spravedlnosti a chválí sami sebe. „Ostatní ať se kají, já nemám z čeho se kát! Ostatní ať se napraví a polepší!“ Asi si všímáme, jak je tento nekající se stav duše podoben stavu ďábla a jeho démonů. On stále křičí, jak se ničím neprovinil, jak je Bůh nespravedlivý, stále reptá, obviňuje, pomlouvá a ospravedlňuje se. A nemůže se změnit. To je ten stav „hříchu proti Duchu“, stav duše, do kterého se lidský či démonický duch sám zaková jako do klece.