´Aggiornamento ´proroků II. vatikánského koncilu smazává rozdíly mezi náboženstvími---

Bludy rozšířené z Ruska, o kterým se zmiňuje Fatima, stojí na vrcholu komunismu, a protože jsou náboženského charakteru jako součást popisovaného komplotu, představují Božího Nepřítele, ať už jsou to vlády, strany, filozofie či osoby.

Blud je horší než delikt, protože je líhní deliktů, a v důsledku toho snaha smiřovat se s bludy, které jsou vnitřně zvrácené, je krajně trestuhodná: je to vzpoura proti Dobru a Pravdě. Osoby se mohou odvrátit od bludů, ale ideologie založené na podobných bludech jsou nevyléčitelné.

Proto papežové vždy odsuzovali nejen bludy a bludaře, kteří je zatvrzele šíří, ale i záměr smiřovat se se zlem, které je vnitřně v rozporu s Dobrem a s Pravdou

Povinnost použít všechny prostředky k zamezení bludu se týká všech, ale pro papeže je to jeho nejzávažnější poslání. Není právě římský papež onou hlavní zábranou (katéchon) proti přívržencům hlasatele bludu, o kterém mluví svatý Pavel (5 Sol 7)? Právě on je ten první a kompetentní, kdo má zadržovat bludy a bludaře, kteří čím více jsou nadutí, tím více jsou také smrtelně nebezpeční.

Když fatimské tajemství zdůrazňuje zavraždění papeže, skály, která brání náboženským a mravním bludům až do dnů konečného Antikrista, nemůže to znamenat odstranění této bariéry? Je fakt, že po Piu XII. se dokonale naplnilo zmatení mezi pojmy obrácení a smíření, protože nová evangelizace, kterou zahájil II. vatikánský koncil, je zcela prostoupena duchem gnostického smíření, podporujícího zmatek globálního ekumenismu.

Jestliže tento ekumenický synkretismus je v rozporu s Božími záměry, což není obtížné doložit, jak těžce otrávené plody přinese dříve či později celému lidstvu! Není to ona třetí temná pohroma, která je výsledkem nedostatečně přijatého fatimského poselství a naopak jeho svévolné manipulace ve prospěch nového kursu?

V těchto statích byly vzpomenuty dva případy, kdy v klíčových momentech moderních dějin byla zanedbána nabízená Boží pomoc. Nebe požadovalo významný projev víry od těch, kteří jsou odpovědní za občanský a náboženský život národů, požadavky zasvěcení Boží Lásce ve dvou historických příležitostech, které dnes hodnotíme jako extrémní inkubaci nenávisti či mentality, která vedla k Francouzské revoluci a k Říjnové revoluci, a pak ke smíření s „kultem člověka“, a to v rámci samotného náboženství a božského kultu; procesy zosnované s tak podvodným a závažným záměrem, takže v něm tento zhoubný komplot proti lidské důstojnosti, ke které Bůh člověka stvořil, dosáhl vrcholného klíčového bodu.

Křesťanu, který si zachoval představu o nadpřirozeném pozadí lidských dějin, je možno položit otázky: Není pravdou, že křesťanská víra uznává zásah Ježíše Krista do dějin světa a z tohoto zásahu vzešlo poslání a působení Církve? Není součástí tohoto její působení přijímat Boží výzvy a znamení směřující k dobru lidstva? Mohou takové projevy mimořádné pomoci scházet v případě výrazného úpadku mravnosti a mentality lidí, kdy schopnost lidské společnosti překonat omyly a bludy extrémně poklesne? Nevystupuje taková skutečnost v hebrejsko – křesťanském zjevení, kdy Bůh zachraňuje lidstvo skrze Ženu? Nenarodil se Ježíš Kristus, Spasitel světa z Marie, která zůstala trvale přidružena k dílu spásy? Církevní Otcové ji vždy uznávali za nositelku božských uzdravujících zásahů. A jestliže právě nyní lidská schopnost překonat bludy klesla na minimum, mohla by scházet tato Boží pomoc v celé sociální, ba i v politické oblasti?

Odpověď nacházíme ve fatimské události, která navazuje na předchozí Boží zásahy plně přijaté a uznané Církví. Jedná se o žádost, aby bylo vykonáno zasvěcení Srdci Ježíšovu a Mariinu a byly tak překonány smrtonosné bludy.

Dnes víme, že těmito smrtícími bludy byla inspirována revoluce francouzská i ruská, že mimořádné nabídky a žádosti o přijetí pomoci zůstaly nepochopeny a nevyužity a známe také jaké to mělo a má následky v předvídaném velkém kolapsu křesťanského řádu ve světě.

Dojde alespoň k tomu, že křesťané uznají tyto své závažné omyly a následné historické krachy, že poznají, čeho se měli vyvarovat, ke komu se měli utíkat, aby překonali nebezpečí, která hrozí světu? V této naději byla napsána tato kniha, která chce doložit, že krajní zlo vyplývá z přehlížení Boha v době narůstající zkáze, kterou vyvolává novus ordo seclorum.

Když dojde k zjištění této příčiny, je nezbytné uznat důsledky lidských bludů a zkázy, jaká vyplývá z nového ekumenického řádu, který který ignoruje Boží řád a chce lidskému svědomí předkládat nové pojetí dobra a lidského života.

Jedná se o tzv. aggiornamento proroků II. vatikánského koncilu, kteří matou lidské svědomí, smazávají rozdíly mezi náboženstvími, a to i takovými, která jsou vysloveně protikřesťanská.

Po šokující zprávě o tomto profanování náboženství, které se nevyhnulo ani Fatimě, vyvstává vážná otázka, jak to bylo možné, že klérus dospěl k takovým protikladům, a to uprostřed lhostejnosti katolíků. Tento kolaps je následek předchozího úpadku víry ve smysl a cíl Božího zásahu do oblasti osobní i sociální.

Teprve ve světle těchto skutečností teologického charakteru, které jsme dosud probírali, je možno pochopit, co znamená věta, kterou řekl Pán Lucii ve Fatimě: nechtěli vyhovět mé žádosti... Jednalo se o krajní nabídku služebníkům Církve, aby zabránili zhroucení historického řádu.

Byla zde řeč o dvou mimořádných nabídkách z nebe. První byla učiněna v roce 1689 králi Francie, aby zabránil protikřesťanské revoluci v roce 1789.

A druhá byla zjevena Svatému otci v roce 1917, aby zastavil ruskou revoluci a šíření bludů z Ruska. Protože tyto dary nebyly náležitě přijaty, Evropa vstoupila do revoluční éry a církev do koncilní epochy, kdy po smrti papeže opravdu katolického se nástupci nespojili s Fatimou jako obránci víry, nýbrž jako její novátoři.

Dochází ke zlomu, který představuje hroucení křesťanství již tak napolo zničeného. Skutečnost nastupujícího odpadlictví podníceného shora je příliš těžká a ničivá, ale uvědomuje si ji jen malá menšina, která zůstává bezmocně ztracena uprostřed moderní společnosti.

Toto je charakteristický znak všeobecné apostaze:

není slyšet katolický hlas,

nenaslouchá se fatimskému poselství, které zůstává pro novou hierarchii kamenem, o který klopýtá. Jestliže sestra Lucie přestala opakovat klíčové body fatimského tajemstvím, bylo to proto, že jsme neuposlechli tuto výzvu... a proroctví se naplnilo: rozšířily se revoluční bludy, které zabíjejí papežství a nastává velká apostaze.

Všimněme si prvního klíčového případu: Jedná se o krále Francie Ludvíka XIV.

Klíčová událost francouzského krále

Ve fatimském případu se setkáváme s překvapujícím důvěrným sdělením, které Lucie obdržela od Pána a oznámila svému biskupovi v roce 1931: Dej na vědomí mým služebníkům, že tak jako oni následovali francouzského krále v tom, že se zpozdili ve splnění mé žádosti, budou ho následovat i v nemilosti. Ale bude už pozdě utíkat se k Ježíši a Marii .

To se stalo rok poté, co nebyla vyslyšena žádost, aby papež spolu se všemi biskupy světa zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Tato žádost byla adresována Piu XI. ( jak ujistila Lucie). Tato žádost nebyla vyslyšena a nadále trvá.

Toto hrozivé sdělení našeho Pána, který si stěžuje na netečnost hierarchie v plnění jeho žádostí, předkládá Pán katolíkům v příměru křesťanského krále z Bourbonského rodu ve Francii a papežů dnešní doby. Obojí autority měly vykonat záměr Ježíše Krista Krále vyjádřený v prosté, ale velmi naléhavé žádosti. Její splnění záviselo od víry krále stejně jako od víry katolických papežů, zda žádost přijmou a uskuteční, aby tak zachránili svůj lid od velkých pohrom.

Křesťanství chápe dějiny jako základní konflikt mezi lidskou vůlí, která prosazuje svůj autonomní řád, a mezi řádem, který zjevil Bůh jako závazný pro soukromý i veřejný život. Je přece zcela jasné, že zjevení Boží vůle sleduje nejvyšší dobro lidí. V tom smyslu chápeme, co znamená pro křesťanství, které se ocitá v nebezpečí, zásah Božského Srdce ve Francii a Neposkvrněného Srdce ve Fatimě.

Když vyvolený národ zamítl Boží vedení a chtěl mít svého krále dobyvatele, řekl Hospodin proroku Samuelovi: Oni neodmítli tebe, nýbrž mne, protože nechtějí, abych já nad nimi panoval. (1 Sam 8,7). Židé, kteří se řídili vzorem pohanů, chtěli krále a odmítli otcovskou Boží péči. Aby mohl přesto světský panovník přispívat k dodržení Božího řádu a musí být obhájce katolických principů, které hájí Boží Náměstek na zemi, jediný správce Božího zákona na zemi. To je možno říci obdobně i o tehdejší absolutní monarchii za katolických francouzských králů.

Tak se dostáváme k tajemné otázce, co spojuje francouzského krále a revoluci v roce 1789 s fatimským tajemstvím, předaným v předvečer ruské revoluce, která zbourala pevné hradby křesťanství ve světě.

Poselství, se kterým se Pán obrátil na Ludvíka XIV., absolutního monarchu, ho mělo přivést k tomu, aby zabránil vznikání a růstu liberalismu a racionalismu, které jsou pramenem konfliktů a ohrožují společenský a náboženský život ve světě. Boží pomoc francouzskému králi chtěla uschopnit tohoto vladaře, aby jako král David ve Starém zákoně mohl odrazit v zárodku tohoto nepřítele.

Jeho tajný plán totiž směřoval k revoluci, která měla zničit víru a zasáhnout samotnou církev. Následovala eskalace: v roce 1717 se konsolidovalo zednářství a otevřelo svou první lóži v Londýně. V roce 1789 se revoluce zmocnila moci ve Francii a sesadila katolické vládce.

17. června 1689 řekl Pán své služebnici svaté Markétě Marii Alacoque:

Dej na vědomí prvorozenému synu mého Nejsvětějšího Srdce, že tak jako jeho časné zrození se uskutečnilo díky úctě k mému svatému Dětství, a tím získaným zásluhám, stejným způsobem obdrží zrození v milosti pro věčnou slávu, když vykoná zasvěcení mému Božskému Srdci, které chce triumfovat v jeho srdci a skrze něho v srdcích velikých této země. Moje Srdce chce vládnout v jeho paláci, být na jeho praporech a na jeho zbraních, aby vítězilo nad jeho nepřáteli a položilo mu k nohám pyšné hlavy, aby triumfoval nad nepřáteli Církve.

Ludvík XIV., i když měl dobrou katolickou výchovu, nevzal na vědomí tuto žádost, ačkoliv se mu nemohla zdát zdaleka tak cizí, jak je dnes cizí moderní mentalitě. Biskup Bossuet vysvětluje, že francouzský panovník dostal podle tradičního slibu Bourbonů pevnou víru v Božské zásahy do dějin národů a království. Tato idea byla základem historické víry francouzského národa.

Ludvík XIII. a královna Anna Rakouská byli zbožní katolíci a čekali 25 let na svého syna. Když se narodil, král slavnostně zasvětil Francii Královně nebes a nařídil armádě, aby se modlila růženec za obrácení protestantů. V textu zasvěcení byla velmi vroucí slova a prosby, aby potomci zachovali tuto zbožnost a úctu.

Zasvěcení požadované od Ludvíka XIV. bylo tedy tak říkajíc v rodinné tradici. Ale buď pro špatnou radu zpovědníka Père de la Chaise nebo pro krizi své vlastní víry zanedbal zasvěcení Božskému Srdci, které spíše než žádostí, bylo nabídkou, a to velmi vzácnou vzhledem k vyvstávajícím revolučním podnětům, které narůstaly den po dni, až 17. června 1789 právě na svátek Božské Srdce zbavil třetí stav monarchii moci.

Ludvík XVI. , nyní vězeň, zasvěcení vykonal, ale bylo již pozdě. Ve vězení byly nalezeny obrázky Božského Srdce se zasvěcením Francie, podepsané královnou Marií Antoniettou, sestrou Ludvíka XVI., která sepsala dojemnou modlitbu, ale pro království už bylo příliš pozdě.

V roce 1793 skočila celá královská rodina pod gilotinou. Zpovědníkovi P. De la Chiase bylo slíbeno velké požehnání pro jezuitský řád, pokud se přičiní o zasvěcení. Neučinil tak. Jezuitský řád stihla těžká protivenství, byli vyhnání z Francie, Portugalska, Španělska a v roce 1773 zrušeni Klementem XIV.

Úcta k Božskému Srdci měla být protiváhou chladného rozumářství, které pak i obnovený a vysoce vzdělaný jezuitský řád postihlo daleko více než jiné řeholní řády. Stačí vzpomenout na zednáře Teilharda de Chardina a jeho spolubratry progresisty de Lubaca, kardinála Beu, Karla Rahnera, „reformátory“ II. vatikánského koncilu, a teologa Dhanise, úhlavního nepřítele Fatimy.

Kdyby byl Ludvík XIV. provedl zasvěcení Ježíši Kristu, původci veškeré moci, mohl zahájit novou zlatou éru Francie i světa.

Choval se však spíše jako versailleský farao a v době, kdy krutá zima a neúroda přivodila bílu lidu, podpořil tak revoluční kvas a velkou krizi francouzského a evropského vědomí. Královskou rodina postihla četná úmrtí. Pozůstalí se odstěhovali do Paříže, kde hledali zábavu a rozptýlení. Král onemocněl těžkou gangrénou. Zavolal si svého pravnuka a řekl mu: Můj synu, všechno tvé štěstí závisí od tvé odřízenosti Bohu. Prosíme tě, nenapodobuj mé zalíbení ve válce, ale pomáhej, jak jen můžeš, svému lidu a udělej to,co já jsem udělat nemohl. Lékaři se vzali veškeré naděje a umírající král se modlil: Pomoz mi, Pane, poskytni mi svou pomoc!

Král Slunce Francie zemřel 1. srpna 1715, zatímco v jeho zapadajícím království se rodila revoluce.

z Cyklu FATIMA na lumendelumine.cz 11.diel