Ježíš Kristus nás přece varoval, že přijdou vlci v rouše beránčím, abychom bděli a nenechali se svést. Nemohu přece věřit něčemu, co moje svědomí neakceptuje i kdyby to tvrdil sám papež. Uvěřila jsem v Boha a Ježíše Krista, protože moje svědomí přijalo naprosto všechno, co římskokatolická církev do Druhého vatikánského koncilu učila. K tomuto modernistickému učení i papeži Františku mám však bohužel velké výhrady a nikdy bych s tím nemohla souhlasit.

Protože tedy zchytralost modernistů (tak jsou totiž právem nazýváni) spočívá v tom,
že své nauky nepředkládají pohromadě, ale rozptýleně, jako by ani k sobě nepatřily a
zdály se jen dvojsmyslné a neurčité, ač jsou ve skutečnosti jednoznačné a souvislé,
bude záhodno, ctihodní bratři, napřed tyto nauky shrnout, abychom pak objevili příči-
ny těchto bludů a předepsali léky na odvrácení zkázy.
Abychom však v této složité záležitosti řádně postupovali, je nutno především upo-
zornit na to, že každý modernista hraje několik úloh, které stále směšuje. Jsou to úlohy
filosofa, věřícího, teologa, historika, apologety a obnovovatele. Kdo chce správně po-
znat jejich naukovou soustavu a pochopit její předpoklady a důsledky, musí všechny
tyto úlohy přesně rozeznat.
z encykliky svatého Pia X. Pascendi Dominici Gregis
A TENTO PÁPEŽ BYL SVETÝ PREČO? LEBO UČIL BLUDY?

Je to takto: Úvodní komentáře, přípravné a závěrečné úvahy, které rámují definici, NEjsou pokryty neomylností. Pouze definice je neomylná a nezměnitelná. (Poznámka: definice 1 větou či souvětím se v necírkevním oboru používají v matematice, fyzice tam, kde se chce vymezit přesnost přírodního zákona) Nový papež nemůže tuto definici změnit definicí protikladnou, nemůže dát staré definici jiný obsah, jiný smysl a význam. Pokud by to udělal, pak tím prozradí i nejobyčejnějším věřícím doposud tajnou informaci, že je vzdoropapežem. Např. platně uzavřené křesťanské manželství křesťana s křesťankou je nerozveditelné a nelze je anulovat ani pomocí lži, na které se pár i soudci dohodnou. To plyne z církevního dogmatu:
„Učíme a definujeme jako božsky zjevené dogma:
Když římský velekněz mluví „ex cathedra“ (tj. když svou nejvyšší apoštolskou autoritou z úřadu pastýře a učitele všech křesťanů definuje nauku víry nebo mravů, která má být zachovávána celou Církví), pak disponuje – díky pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru – onou neomylností, již chtěl božský Vykupitel vybavit svou Církev při definování nauky víry nebo mravů. Proto jsou takovéto definice římského velekněze samy ze sebe – a nikoliv na základě souhlasu Církve – nezměnitelné.
Jestliže se někdo – Bůh nedopusť – opováží odporovat této Naší definici: anathema sit.“
Když sv. apoštol Petr řekl první dogma, že Ježíš je Syn Boha Živého, tak to přesně definoval. Když později tentýž Petr přemlouval Pána Ježíše, aby nešel na kříž, tak mluvil bludně. Když ap. Petr později odmítal kvůli farizeům jíst pohanské druhy masa, ač mu to předtím Bůh výslovně dovolil, tak se Petr znovu zmýlil a musel se napravit, aby neblokokal pohanským národům cestu ke křesťanství.
BOHUŽEL papežové v posledních téměř 100 letech se přizpůsobovali stále více ateismu a pohanství a udělali, řekli a napsali kromě správných věcí, i spoustu věcí, které nejsou v souladu s NEMĚNNÝM učením Krista a Církve. Naplnilo se tím proroctví papeže Lva XIII., že Katolická církev bude 100 let ničena satanem více než kdykoliv předtím, ale že ji satan přesto nepřemůže ani za těch 100 let ničení. Ani František Bergoglio nedokáže církev zničit, ač jak vidno ničí mnohé duše i tu svou.

Jak by se měl katolík chovat s ohledem na špatné papeže

Jak by se měl katolík chovat s ohledem na špatné papeže

Prof. Plinio Corręa de Oliveira

Položili mi tuto otázku: Jak by se měl člověk, který hledá pravdu, zachovat v období, kdy vládnou špatní papežové, jako například během takového období za renesance?

Neomylnost v mimořádném papežském učení

Pokud jde o katolickou věrouku, tato otázka není příliš těžká na odpověď. Zdrojem pravdy je Zjevení, to jest Písmo a tradice. Katolické magisterium nám dává správnou interpretaci Zjevení. Papežové jsou neomylní, jen když učí nějakou nauku ex cathedra, když se oficiálně odvolají na své privilegium neomylnosti u takové nauky. V takovém případě s ní nikdo nemůže nesouhlasit.

Totéž platí s ohledem na koncily. Druhý vatikánský koncil například výslovně deklaroval, že není neomylný. Jan XXIII. také o tomto koncilu prohlásil totéž. Konkrétně řekl, že Druhý vatikánský koncil bude pastorační koncil a nikoliv doktrinální koncil. Proto neměl koncil v úmyslu učit jakoukoliv novou nauku jako neomylnou, jeho cílem bylo pouze udat směr.

Existují koncily, které učily dogmata. Například První vatikánský koncil, který vyhlásil dogma o papežské neomylnosti. V takovém případě máme povinnost přijmout tuto pravdu bez diskuze, kvůli neomylné moci učit a vést Církev, kterou dal Ježíš Kristus svrchovanému pontiffovi.

Za pontifikátu papeže Pia X. byla různým způsobem vyhlášena dvě dogmata. První bylo dogma o Neposkvrněném početí, které papež vyhlásil ex authoritate propria – svou vlastní autoritou – bez podpory nějakého koncilu. Druhé bylo dogma o papežské neomylnosti, které definoval s podporou Prvního vatikánského koncilu v roce 1870. Tato slavnostní vyhlášení dogmat jsou částí mimořádného papežského magisteria.

Neomylnost v běžném papežském učení

Jiným způsobem, jak uplatnit privilegium neomylnosti, je když mnozí papežové učí stejnou nauku v dokumentech svého běžného magisteria. Každý ten dokument není neomylný per se, ale když delší řada dokumentů učí totéž, stává se taková nauka neomylnou, protože není pro Božskou Prozřetelnost možné, aby dovolila Církvi zůstávat v omylu po delší období. To by bylo absurdní. Proto jsou delší řady encyklik učících tutéž nauku také neomylné. Tomu se říká neomylnost běžného papežského magisteria.

Věřící byli docela dobře chránění v tom, jakou nauku následovat. Až do Druhého vatikánského koncilu papežové důsledně učili tutéž nauku. Po staletí mnoho papežských dokumentů potvrzovalo jeden druhý a opakovalo tytéž body věrouky. Z toho důvodu měli věřící klidnou mysl, co se týče určování toho, co je správné a co špatné, a co by měli přijmout nebo odmítnout.

Papežové mohou učinit špatné kroky a neměli by být následováni

Analyzujme teď situaci katolíka za renesance. Renesanční katolík často viděl špatné papeže dělat věci, které nauka Církve zavrhovala. Ne jen v osobních životech, ale i tehdy, když jednali jako papežové.

Například před dokončením stavby Baziliky sv. Petra nařídil papež Pavel V., který byl z rodiny Borghese, architektům napsat zlatým písmem na tmavě modrou mozaiku vinoucí se na fasádě sloupů tato slova: Paulus Quintus Borghesi fecit – toto učinil Pavel V. z rodiny Borghese. To znamená, že postrádal i nejzákladnější skromnost. Nikdo s trochou smyslu studu by neumístil taková slova vyzdvihující sebe sama a svou rodinu na největší kostel křesťanstva: „Byl jsem to já, kdo tohle učinil.“ Nikdo z vás by si nepostavil dům a pak neumístil velký transparent nad dveře: „Toto učinil Josef Novák“. Působilo by to nepříjemným dojmem, že jste megalomaniak.

Také na nádherné bronzové dveře Baziliky sv. Petra byla kromě jiných věcí vymodelována Legenda o Ledě a labuti. Tento příběh obsahuje sodomii. (Zeus v podobě labutě svedl Ledu. – pozn. překl.) Takže papež povolil takovou pohanskou legendu na portálu vatikánské baziliky. Kdo může zabránit takovému pohanskému zobrazení na Bazilice sv. Petra? Nikdo. Byla to špatná věc.

Jaký by měl být postoj věřících při pohledu na tak pyšný čin Pavla V.? Protože to udělal papež, zdálo by se, že to nemůže být hřích, přesto katolická nauka říká, že je. Někdo by mohl mít problém se svědomím s ohledem na rozporuplnost.

Není žádný důvod pro problém se svědomím. Když papež hřeší, když učiní něco špatného nebo zlého, jeho post jako papeže nemění povahu skutku. Je /ten skutek/ špatný. Na toto se papežská neomylnost nevztahuje.

Jak může člověk poznat, že je něco špatně? Musí se jen podívat na předešlé učení Církve. Jestliže stálé učení předešlých papežů, morální traktáty a sentire cum Ecclesia (myšlení s Církví) učily jinak, nový papež konal proti katolické věrouce a učinil něco špatného. A katoličtí věřící v době renesance měli dostatek prostředků k odmítnutí těchto špatných skutků papežů.

Když jsem byl ve Vatikánu, navštívil jsem příbytek Lucrezie Borgie, dcery papeže Alexandra VI. Bylo to skandální, ale propagovala zde veškeré zhýralé chování. Na zdech jsou nemorální obrazy. Kterýkoliv turista, který chce ten příbytek navštívit, je může vidět, a její příběh vypráví vatikánští průvodci.

Co by měl renesanční katolík dělat s ohledem na takový případ? Měl by si myslet, že on také může být nemorální, protože papež má dceru a dovolil jí chovat se prostopášně? Měl by si myslet, že se katolická morálka změnila? Ne. Měl by mít jednoduše poctivost, aby si uvědomil, že papež zhřešil tím, co udělal, a že jeho dcera taktéž zhřešila. Katolík by neměl následovat špatné zvyky papeže, ale příkazy katolické morálky.

Papežové nemohou spáchat věroučné omyly

Ale co věrouka: Může papež spáchat omyl ve věroučných záležitostech? Ano, může. To je nepřímo vyjádřeno v samotném pojmu neomylnosti. Když se papežové nedovolávají privilegia neomylnosti, mohou chybovat. Neomylnost znamená nemožnost selhat, chybovat, padnout. Jestliže papež sám prohlásí, že dokument není neomylný, je to tak proto, že se /ten dokument/ může mýlit. Takže může spáchat chyby.

Jak může katolík vědět, kdy jde o omyl? Může se odvolat na předešlé magisterium a ověřit si, jestli existuje dlouhá řada papežských učení potvrzujících tutéž věc. Jestliže neexistuje, nebo je v onom učení nějaká odlišnost, je nové učení papeže mylné. Je to velice jednoduché. To nám neříká, že každý katolík by měl sám podle sebe soudit papeže. K tomu nepovzbuzuji. Co chci říct je, že jestliže existuje jasné a nepřetržité učení předešlých papežů tvrdící protiklad k učení nového papeže, je posledně jmenovaný ipso facto (automaticky) posuzován předešlým učením. Katolický věřící pouze bere na vědomí omyl.

Někdo by mohl namítnout: Proč jsou dokumenty předešlých papežů důvěryhodnější než dokumenty nového papeže?

Protože dlouhá řada papežských dokumentů trvale učící stejnou věrouku požívá privilegia neomylnosti běžného papežského magisteria. Izolovaný dokument nového papeže, který se nedovolává neomylnosti s ohledem na svou nauku, může být omylný.

Někdo by se mohl zeptat: Jak dlouho můžeme mít v Církvi mylné učení, které odporuje správnému?

Na tuto otázku neznám odpověď. Myslím, že je to něco, co budou muset prostudovat teologové v budoucnosti.

Co je papežská neomylnost?

Co je papežská neomylnost? Kdy se uplatňuje?

P. Leonel Franca, S.J.

Církev je neomylná. Bůh ji dal poslání zachovávat dědictví pravdy, která musí být po generace předávána neporušená, a učinil jí bdělou a neúplatnou strážkyní. Jedna říše střídá ve víru dějin druhou; teorie se rodí, vzkvétají a hynou; filozofické systémy se střetávají a popírají navzájem. Nad troskami všech těchto lidských institucí stojí vítězně a neomylně pravda, kterou drží a zachovává Neposkvrněná nevěsta Kristova.

Ale v čem spočívá tato neomylnost? Co je jejím autentickým hlasem? Rozum osvícený vírou odpovídá: Pasivně spočívá v celé Církvi, která přijímá pravdy jí předané a věří jim. Aktivně spočívá na její hlavě, Nejvyšším pastýři, římském pontifikovi, jemuž Kristus svěřil poslání utvrzovat své bratry ve víře. Stejně jako život existuje v celém lidském těle, je duše tou, která do něj vnáší tento život a zachovává jej.

Papež je proto neomylný. Toto je jedním z dogmat, která podlí a omezení nevěřící, liberálové a protestanti nejčastěji falšují a zkreslují. Jakmile První vatikánský koncil v roce 1870 definoval papežskou neomylnost, podnítilo to šíření obrovských intrik, výsměchu a pomluv zkreslujících toto dogma.

První věcí, jak vzdorovat takovým protivníkům, je vysvětlovat pravou povahu neomylnosti. Pokud pak těmto nepřátelům zbývá ještě nějaký pozůstatek opravdové lásky k pravdě, uznají bezduchost mnoha námitek vůči papežské neomylnosti, bez ohledu na to, jak nezvratné se mohou na první pohled zdát.

Přečtěme si proto definici Prvního vatikánského koncilu z oficiálního dokumentu, v němž Církev učí svou nauku:

„[U]číme a definujeme jako božsky zjevené dogma:

Když římský velekněz mluví „ex cathedra“ (tj. když svou nejvyšší apoštolskou autoritou z úřadu pastýře a učitele všech křesťanů definuje nauku víry nebo mravů, která má být zachovávána celou Církví), pak disponuje – díky pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru – onou neomylností, již chtěl božský Vykupitel vybavit svou Církev při definování nauky víry nebo mravů. Proto jsou takovéto definice římského velekněze samy ze sebe – a nikoliv na základě souhlasu Církve – nezměnitelné.

Jestliže se někdo – Bůh nedopusť – opováží odporovat této Naší definici: anathema sit.“

Každé slovo této definice má vysokou důležitost. Vše je dobře zváženo a uměřeno. Z této deklarace se odvozuje pravý pojem neomylnosti: jde o nadpřirozenou výsadu, založenou na božské pomoci Ježíše Krista papeži, aby se nemohl mýlit, když hovoří ex cathedra jako nejvyšší učitel univerzální Církve a definuje, že nějaká nauka ve věci víry a mravů patří do pokladu Zjevení.

Je to výsada, která není papeži dána jako jednotlivci, ale je dána jeho úřadu, jeho funkci. Papež není neomylný pro vlastní výhody, ale ku prospěchu Církve. Ve sféře soukromého jednání je ale papež [také] vystaven omylům rozumu a mravním hříchům.

Jako člověk může být papež učený jako Benedikt XIV., morální jako Řehoř Veliký, výřečný jako Pius IX., ale teolog, spisovatel a kazatel je omylný – s tiárou na hlavě, nebo bez ní. Jan XXII. jako papež odsoudil to, co sám jako soukromý teolog učil ohledně blaženého patření. Ve své poslední vůli vyhlásil jako mylné nebo nepravověrné cokoliv, co mohl [v této věci] tvrdit, když byl teologem. Aby byl papež neomylný, musí skutečně jednat z pozice papeže a chtít uplatnit svou funkci jakožto nejvyšší hlava křesťanstva.

Ale to ještě nepostačuje. Papežství má mnoho funkcí. Papež je také administrátorem, světským králem, politikem a diplomatem. K žádné z těchto funkcí se výsada neomylnosti nepojí. Papež může udělat chyby při správě Církve a jeho politické názory nemusí být nejdůmyslnější nebo nejvhodnější. Katolíci by měli tato rozhodnutí respektovat, nakolik to papežská důstojnost vyžaduje, ale tato papežova rozhodnutí nezavazují aktem víry.

Neomylný je papež jako učitel a dokonce i zde pouze jako nejvyšší učitel, který poučuje Církev. Papežská instrukce adresovaná jednotlivému člověku nebo dopis, v němž oceňuje dílo nějakého autora, nemá takovouto [neomylnou] povahu. Petrův nástupce musí mluvit ex cathedra, musí výslovně a kategoricky deklarovat, že ta či ona pravda patří do Zjevení. Tehdy, a pouze tehdy, je neomylný.

Nadto platí, že v dogmatických bulách nebo oficiálních dokumentech, v nichž papež definuje nauku, nepokrývá neomylnost všechna tvrzení v dokumentu. Úvodní komentáře, přípravné a závěrečné úvahy, které rámují definici, nejsou pokryty neomylností. Pouze definice je neomylná, to jest, pouze slavnostní, absolutní a nezměnitelná deklarace, že nauka týkající se víry a obyčejů patří do Božího pokladu Zjevení.

Pravda definovaná tímto způsobem vyžaduje od věřících akt víry. Odmítat ji nebo zpochybňovat ipso facto znamená opustit společenství Církve a znamená to upadnout do hereze (což je význam slov anathema sit). Toto měl První vatikánský koncil na mysli, když užil slova definovat.

Jak vidíme, dogmatická definice je veřejný, zřídkavý a slavnostní akt, který vzbuzuje zájem celé Církve a proto s ním musí být jasně, nepokrytě a nezaměnitelně obeznámena celá Církev. Daná formulace musí být sepsána s maximální srozumitelností, která u nikoho neponechává ani nejmenší stín pochybnosti. Představovat si papežskou neomylnost jako neurčitou, zmatenou výsadu, kterou může papež užívat, jak je mu libo, aniž by se o tom Církev plně a srozumitelně dozvěděla, znamená být v této věci naprosto nepoučený.

Koncilní definice, která přesně stanovila subjekt neomylnosti, dále se stejnou přesností specifikuje objekt neomylnosti. Výsada neomylnosti se týká pouze otázek víry a mravů – in doctrina fide et moribus definienda.

Kristus vymezil sféru Svého Magisteria na toto: poučovat rozum, který usiluje o nadpřirozené cíle, a vést svědomí při konání mravního jednání. Oblastí církevní nauky je zjevování nadpřirozené pravdy a svatosti ve spekulativní i praktické oblasti.

Shrneme-li to, uplatňování neomylnosti je v podstatě podmíněno těmito dvěma klauzulemi: 1. Papež musí definovat ex cathedra – jak bylo vysvětleno; 2. Objektem definice musí být nauka vztahující se k víře a mravům.

Peter ludia v tom nemaju žiadny chaos, dobre vedia že František je pravoplatnym papežom, to len par jednotlivcov je proste hlučných nikde na nete. Kolko Dohnal narobil kriku, vypisoval kade tade, mysleli si ktove čo...a čo bolo v reale? v reale 98 percent ludí ani netušilo čo je to Dohnal, či kominár lebo zelovocar.
Nedavaj tymto par blaznom vodu na mlyn, že povieš ludia v tom maju chaos . Ludia si akurat tak zaklopu na čelo, to je všetko.

Sv Frantisek z Assisi povedal , ze pred koncom časov bude papež nepravoplatne zvoleny , je tu vela otaznikov, papež Benedikt odstupil čo je naozaj zvlaštne a netradične, ked volili noveho papeža tak najprv vystupil čierny dym akože sa v ten den nezvolil novy nastupca a hned nato zrazu biely dym na znamenie že mame papeža Františka , udrel blesk do baziliky sv.Petra , faktom ale zostava , že papež František aj ked asi nie je velmi nakloneny tradiciam a chce viac koketovat so svetom a inymi naboženstvami mysliac si , že možno tak prilaka viac ludi do Cirkvi , zatial nepovedal žiaden blud. Zvlaštna je aj predpoved Panny Marie z Fatimy cirkevne uznana , že biskup v bielom bude trpiet a bude zabity pri ničeni Rima , žiaden biskup nechodi v bielom iba Benedikt.

Dobre vysvetlene Ježišove Slová o hierarchickej moci ked povedal že s nimi bude po všetky veky...
Taktiež o neomylnosti papeža... a čo sa týka sv.Belarmina je tu ešte jedna možnosť, že ak on sam nehlasal blud - tak jeho vyroky su vytrhnute z kontextu.
Čo ak to bolo tak, že sám sv.Belarmin si kladol otazku a zaroven odpovedal?
t.j. - netvrdil, že papež sa môže zmýliť (v nauke viery) a nasledne straca papežsku moc, ale že ak by človek, ktorý sa považuje alebo vydava za papeža, pričom by hlasal nejaky blud, tak tým by sa prezradil ako ten, ktorý nemá moc papežstva - neomylnosti.

Bolo by dobre si pozrieť celý text.
Inač, bolo by dobre sa vyjadriť aj k tomu, prečo pp.František je pravoplatným papežom, lebo prave v tom ludia maju chaos