BOŽÍ ZKUŠENOST ANEB ČEKÁ NA MNE JEŘÁBNICE...

Můj život byl úplně k ničemu, nestál jsem za nic, nechtělo se mi učit, táta pil, máma nepracovala, sourozenci byli otravní a neměli jsme se rádi a doma věčné hádky. Zajímala mne parta kamarádů, kradli jsme v obchodech, pěstovali záškoláctví a byli na každé pouliční akci. Postupně jsem se učil jak krást stále lépe a cítil jsem se nezávislý, bohémský život pouličního lupiče mi vyhovoval, nesnesl jsem žádnou autoritu. Lidi jsem okrádal, kde to šlo. Čím více lidí a anonymita, tím lépe. peněženky jsem už ani nepočítal. Samozřejmě jsem začal také velmi brzy sexuálně žít a střídal jsem známosti. Dlouho jsem s nimi nevydržel, náš život byl neuspořádaný a věčně v pohybu. Pracovat se mi nechtělo, obléknout jsem se uměl zadarmo v obchodech. Začal jsem se živit i loupežemi, vykrádáním bytů a prodejem kradeného zboží. Fyzická práce pro mne nebyla. Časem jsem se také stal pasákem, protože jsem znal nějaké holky a dělal jsem jim příležitostnou ochranu. Ale bylo to takové z ruky do huby a pořád ve střehu. Kamarádi začali s pitím a drogami a to byla cesta do pekel. Odpadávali časem a nedokázali fungovat normálně. Už mne to časem začalo nudit. Holky, sex, pití, lehké drogy, špína a svinstvo kolem. Nemělo to východisko a řešení. Pořád se člověk někam hnal a něco jiným dokazoval. Začal jsem cítit svou nepotřebnost a opovržení okolí. Stále více jsem cítil tu nesmyslnost takového života. Nechtěl jsem se producírovat po městě a být zasunutý s kamarády kdesi v pajzlech s hlavou na pivním tácku. Musel jsem si pořád dokazovat že o mě někdo stojí a že můj život má cenu.

Pak se ale stalo něco nečekaného. Objevila se přede mnou jako anděl a měla v ruce bibli a prý jestli nechci navštívit jedno místo. Jo, cítil jsem, že nejsem k zahození a ona krásná, tak proč ne... No skončili jsme v posteli a bylo to fajn. Voněla krásně a stále to cítím. Inu a pak na mne vytasila bibli a že jako tuhle lásku si můžeme dopřávat pořád, ale musíme prý podle pořadníku. Na pořadníky jsem ale nikdy nebyl. Takže smůla a pádloval jsem životem dál. Pak na mne vyskočil kdesi v parku jakýsi kazatel v černém a osahaném klobouku. Pořád mluvil něco o pekle, soudu a potratech. Měl to v hlavě asi zpřeházené, ale vzpomněl jsem si na to, že mne jedna "bejvalka" honila za platbu alimentů k soudu a ten soud mi dlouho vrtal hlavou... Nebyl jsem chlap k zahození, uměl jsem se ustrojit a výřečný jsem byl a mnohokrát jsem se musel ubránit na ulici a člověka to naučí jakémusi pudu sebezáchovy. Viděl jsem ale dost kamarádů co končili v nemocnici a nebo ve vězení. Vždycky jsem si jen myslel, že nebyli dost chytří nebo zdraví, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, že jsem měl dar rozumu a možná i štěstí a dejme tomu, že i inteligence, protože jsem se mnoho věcí naučil bezproblémově. Někteří kluci neuměli pořádně ani číst natož počítat. Když měli něco přečíst, tak koktali jak prvňáčci a přemýšlení jim šlo ztuha. Já jsem prolezl základku a pak jsem se vyučil což už bylo trochu horší a jednou jsem opakoval, ale nakonec to dopadlo. Když jsem kdysi okradl nějakého obchodníčka, tak jsem našel v jeho kufru plno knih o přírodě a staré spisy o vojenském tažení jakéhosi vojevůdce. To mi nějak přirostlo k srdci, zvlášť když jsem četl, že měl nějaké žaludeční vředy a bolesti a přesto to dotáhl tak daleko. Pro mě bezvýznamného kluka z ulice to mělo kouzlo. Chtěl jsem být jako on. Pak jsem si četl i ty další knížky o cestovatelství a začalo mě to zajímat. V té době jsem měl přechodné známosti, jezdil jsem většinou v kradených vozech a považoval jsem to za samozřejmost. Najednou jsem zase potkal tu svou známou s biblí a že jestli nemám zase zájem. Tak jo, řekl jsem, ale ruku měla nějakou divnou, pokřivenou, brala drogy a vypadala už nějak sešle. Řekla mi, že byla v nějaké sektě a navrhovala mi, že bude šlapat a budeme se společně dělit o peníze. Řekl jsem ne. Pak už jsem ji neviděl, vlastně ano, slyšel jsem, že jeden zákazník ji rozpáral břicho odspoda až nahoru. Nikoho to nezajímalo.

Život šel dál a já potkal další šílence co mne zvali na nějaké seance nebo modlitby, prý se budeme mít hrozně dobře a nic nám nebude chybět. Zpívalo se tam a bylo tam hodně lidí, hrálo se na kytary a bubny a ten chlapík vpředu vykřikoval, jak je všechno fajn a že nám Bůh dá cokoli, když budeme prosit. Pak se vybírali peníze a já nedal nic. Byl jsem zvyklý brát. Vždycky. Nechápal jsem je, připadali mi jak zhulení. No nevydrželo to dlouho i když musím přiznat, že to bylo zajímavé, vždycky jsem jen přemýšlel, kam ty peníze co vyberou dávají, to mne asi zajímalo nejvíc. Ten Bůh mi oproti nim připadal hodně nereálný. Oni byli reální dost, ale na můj vkus trochu zvláštní. Abych ale nezapomněl, byly tam také takový svědectví, jak Bůh někomu pomohl, jak někoho zachránil a nebo zkušenost, jak někdo umíral a co se mu zdálo.... Byl jsem ale tak otřískaný ze života ulice, že mne tohle spíše rozesmávalo. Vždycky jsem se musel snažit, abych něco měl a vždy jsem se musel snažit sám, nikdo to za mne neodřel. Já viděl dost mých kamarádů nebo spíš známých umírat a uhájit si svůj život taky dalo hodně práce. Tohle co jsem slyšel byla legrace proti tomu co jsem zažil. Považoval jsem je za naprostý slabochy, kteří nevědí o čem je život. Ale nevadí, jen můj pocit. Pak jsem za čas narazil na různé typy od nějaké východní církve a za jejich knihy jsem jim dal jedinou minci a odnesl si nějaké koláčky a tři knihy, které jsem obratem daroval nějaké bezdomovkyni.

Nesmím zapomenout také na občasné setkání s jednou sektou jejíž mluvčí k mé smůle byli nějací chlapíci v kravatách. Slušně oblečení a dalo se s nimi posedět, ale hrozně upjatí a pořád na všechno měli odpověď jakoby vypadly z radia. Ale zdravili jsme se. Pak nějaký hlouček měl na rohu ulice setkání a z oken jsem slyšel, jak jako Ježíš změní tvůj život, vydej se mu, spasí tě a za někoho se tam modlili. Jednou jsem šel kolem a nějaká holka byla venku a pozvala mě dovnitř. Všichni usměvaví a bezprostřední, jevili o mě velký zájem. Musel jsem jim něco říkat a pak na mne vkládali ruce a že jako mě Ježíš zachrání a já budu vykoupen a zbaven hříchu a že nic nemusím dělat, že všechno za mě udělal Ježíš. To se mi docela líbilo, protože pracovat se mi nikdy nechtělo a tenhle servis jsem rád slyšel, ale také bych rád zažil. Navíc prý mi odpustí chyby a hříchy a to jsem bral jako něco navíc a proč tedy ne? Ale spoustu věcí jsem bral tak, že si prostě od společnosti beru co mi vzala a necítil jsem to jako chyby, docela mne štvalo, že mne připravují o jistoty a zkušenosti, které jsem měl. Ale prý se za mě chtějí modlit a budu šťastný. Proč ne tedy. nebránil jsem jim, když jim to udělá radost. A prý kdy přijdu příště a jestli znám bibli? Jo, znám, měla ji jedna holka s kterou jsem spal a teď je už ale mrtvá ... Tvářili se tak zúčastněně, ale nabyl jsem přesvědčení, že o životě moc neví. Ale měli tam vážně dobré pohoštění.

Jednou jsem si takhle pochodoval za městem a docela mne štvalo to oslnivé pouliční osvětlení a odbočil do parku, cítil jsem se svobodný víc než obvykle a hlavně nezávislý na ničem, ale kručelo mě v břiše stále víc. Vzdálený stánek s občerstvením mě dráždil chřípí a ruka se mi sunula k noži, který jsem míval skrytý u boku. Vyprosit si trochu jídla, napadlo mne. Žebrat mi bylo proti mysli. Ponižovat se, nikdy. Najednou vidím blízko křoví na zemi bílou šálu. Zvednu ji a jak se shýbám, tak si všimnu, že v křoví se krčí muž a drží za ústa drobnou ženu, která má vytřeštěné oči hrůzou. Neviděl jsem ji pořádně do tváře, ale vše tomu nasvědčovalo. Muž se tvářil odměřeně jakoby mne chtěl odehnat od kořisti. Tak to ne holenku, takhle se krčit v křoví nebudeš, ale postavíš se mi pěkně na přímo, pomyslel jsem si a neměl jsem ani stín strachu. Natáhl jsem ruku s bílou šálou směrem ke křoví a podával ji ženě. Zmiz, drmolil přes zuby dotyčný muž a tvářil se výhrůžně. Vylez ubožáku nebo si tě z křoví vytáhnu za límec dočkal se mé odpovědi. Pustil ženu a vyskočil směrem ke mně a v ruce měl dýku. Nezaváhal jsem, smysly jsem měl hodně vycvičené. Prudkým kopancem jsem mu podrazil nohy a zbraň mu odletěla kdovíkam. Začal spílat a nadávat, ale to už jsem na něm seděl a přiložil mu pro změnu svůj nůž na plocho přímo na hrdlo, takže jen zlostně chrčel. Drobná žena vstala a teprve nyní jsem uviděl, že se jedná o jednu z řádových sester co bydleli na okraji města ve starém domku. Nebyla vůbec pěkná, skoro bych řekl, že šeredná a nikdy bych si ji na ulici nevšiml. Byla zhroucená a nemluvila, jen velké oči se dívali na to dopuštění kolem. Je to vaše šála?, řekl jsem. Přikývla. Pustil jsem muže a ten začal prchat pryč. Nechal jsem ho být. Zůstal po něm závan alkoholu a potu. Stalo se vám něco? Zavrtěla hlavou a bylo mi jasné, že útočník nedokonal co chtěl a má přítomnost v parku jej vyrušila v nejlepším.

Doprovodím Vás domů, neodmítla a já ji konečně mohl podat bílou šálu. Pozvala mne pak do domu, kde žilo několik jejich sester. Žili obyčejným životem, pracovali na zahrádce, měli i svou dílnu a já jsem tam občas zašel a všímal si co dělají a jak žijí. Nic není zadarmo, začal jsem chápat. Nikdo na mě hlavně natlačil co mám a nemám a tak se stalo, že jsem jim občas pomáhal s těžšími pracemi a začalo mě to i bavit. Dokázali se smát a žertovat. Občas jsem tam potkával jednoho kněze, docela mne štval, připadal mi jako buzerant a usmíval se jako kohoutek na naivní slepičky. Znal jsem takové typy, hodné hošany co se culí, ale slovo jim nemůžeš věřit. Naštěstí se z něj vyklubal jen neobratný milovník co našel svoji cestu ve studiu a tak jsme si nakonec i padli do oka. Jednoho dne mi totiž donesl i můj oblíbený nůž. Ztratil jsem ho při tom incidentu v parku a on na základě vyprávění od sester byl schopný hledat a najít. Stoupl u mně rázem v ceně.

Ne, moc jsem se nezměnil, měl jsem své náladičky a toulal se po svých cestách, ale stále častěji se vracel ke svým sestrám a pomáhal jim. Našel jsem tam vždy střechu nad hlavou a dobrou náladu. Modlili se často a možná i rádi. Nebral jsem jim to, nebrali mi ani to mé, ale jen mi říkali, že všechno jim zase říkat nemusím, ale zvědavé byly, to ano. Často se smáli tomu co se stalo a oni tomu nevěřili. Kde jste vyrůstaly jehňátka, smál jsem se jim světácky. Trochu zle na mne vzhlížela starší sestra a bála se, abych jim asi nic neukradl. Ale to, že jsem jim zachránil jejich kamarádku mne hodně pomohlo. Nezapomenu na setkání s jedním starším knězem co je přišel navštívit, pamatoval hodně a já pocítil blízkost táty, kterého jsem nikdy pořádně nepoznal. Jednou mi poklepal na rameno, když jsme něco přenášeli a pravil, že jsem zdravý jako buk a chytrý jako liška a že je mne škoda. Nerozuměl jsem mu. Rád povídal, když se posadil v dobrém rozpoložení, ale během práce byl ve slovech úsporný a proto jsem musel o jeho slovech přemýšlet. Jak škoda? Začal jsem usilovně přemýšlet, jak ti lidé žijí a proč, nesnažili se mi překopat život, ale cítil jsem, že věří v Někoho, kdo mi ten život může překopat. Zůstaň kým jsi, bránilo se mé já, a mé staré zvyky a zkušenosti byly příliš silné. A příliš silné víno se nezmění na limonádu ze dne na den. Snažím se chápat co je to vytrvalost, co je to víra v Boha, snažím se věřit v příklad těch co znám a jsem přesvědčený, že v tom parku jsem potkal sám sebe i anděla.

Ne, nemával na mne rohem hojnosti, nechtěl změnit můj život, nerozsvítila se záře nade mnou. abych dobře viděl, ale viděl jsem anděla s vytřeštěnýma očima, který v ohrožení trpěl a já ho zachránil. Zachránil před zlem. Viděl jsem i sám sebe, svou sílu i slabost. Svou sílu v tom, že nemám problém se bránit a porvat, ale slabost v tom, že ty oči mne donutily přemýšlet o něčem co jsem neznal a nakonec mne dovedli tam, kam bych možná nechtěl. Ale kdo ví co jsem vlastně chtěl a co chci. Neřeknu to ani dnes. Jen jedno vím. Na ty ženské co bydlí v tom starém baráku nesmí už nikdo sáhnout a starému knězi říkám - táto. On se tak nějak usmívá a se zvláštním zalíbením se takto nechá oslovovat zvláště na veřejnosti.

Ne nebudu vám říkat, že jsem se stal beránkem a kdovíco a nebo že mám vzornou rodinku a deset dětí a bydlíme kousek od domečku sestřiček a tlučeme na kostelní vrata a ratolesti ministrují. Víte, to nechám jiným a já jsem rád, že žiju na své planetě a není to planeta opic, ale můj život a pár dobrých přátel ke kterým mne dovedl starý kněz, můj nový táta. Dělám ve stavební firmě a hodně pracujeme i pro farnosti a opravujeme co je zničeno a nebo stavíme co je třeba. Teď jsem tak trochu muž mnoha řemesel a ve volných chvílích si stále čtu a musím se pochlubit, protože jsem našel jednu kamarádku, je to jeřábnice. A já se občas začínám vznášet ve výškách. Držte mi palce!