Nemohu říct, zda Bergoglio je, nebo není papež (František)

Ve své Týdenní poště na stránkách CVS odpovídá Dr. Alessandro Gnocchi na dopisy čtenářů.Jedna z nich Lisetta Amurri mu 4. února 2015 položila otázku, co ho vede k jeho úvahám a zda by nebylo jednodušší říct to, co říká na adresu Bergoglia Antonio Socci ve své knize: „NON È FRANCESCO. La Chiesa nella grande tempesta. (Není [papežem] Františkem. Církev ve velké bouři)

Dr. Alessandro Gnocchi čtenářce odpovídá:
Jistě by bylo jednodušší „říci to, co říká Socci o Bergogliovi“. Ale bylo by to obsahově i metodicky mylné; pokusím se to vysvětlit úvahou sice schématickou, ale doufám, že jasnou:

1. Že Bergoglio demoluje s obdivuhodnou energií katolickou církev, a zdůrazňuji „katolickou“, je zřejmé z faktů, a nikoliv z domněnek. Proto nemohu souhlasit s tvrzením, že to dělá ve jménu dosud nevyhlášeného 3VK, a že proto mají jeho nápravy spočívat v plné aplikaci 2VK. Pohromy, které přivedly církev na pokraj propasti a tolik katolíků ke ztrátě víry, jsou právě následkemúplné aplikace 2VK, nikoliv jeho ducha, ale jeho litery.

2. Mnohokrát jsem již řekl a neúnavně budu opakovat: Tato církev si tohoto papeže zaslouží. Opravdu, tento papež je dokonalým vyjádřením této církve, která má v sobě katolického stále méně. Kdyby se zítra vrátil na Petrův stolec Benedikt XVI., absolutně nic by se nezměnilo, proces sebedemolice by bez zastávky pokračoval, tak jako pokračoval za pontifikátu Ratzingera a jeho předchůdců koncilních i pokoncilních. Že virus byl naočkován mnohem dříve, je evidentní, ale až do 2VK se neprojevoval skrze dokumenty magisteria.

3. Pokládám za neužitečné plýtvání intelektuálními silami na vytváření komplexních a také sugestivních argumentací, že Bergoglio není papež, aby bylo možno ho kritizovat. Katolík může pranýřovat, a to dokonce tvrdě všechny papežovy bludy proti víře, i když víme, že je papežem. Navíc: každý, kdo má kapacitu a prestiž, aby to dělal, a nedělá to, dopouští se těžkého provinění před Bohem a před lidmi.

4. Pokládám za poněkud směšný a velmi patetický myšlenkový proces, který popírá fakta, protože by ho to nutilo změnit teorii. Často slyšíme argumentovat tímto způsobem: „Není možno říct, že ta a ta tvrzení či jednání papeže jsou mylná, protože to bychom museli říct, že není neomylný.“ A dovolávají se Bůh ví jakých tajemných zásahů a zbytečně jmenují Ducha Svatého. Jenomže blud zůstává bludem, ať se ho dopouští kdokoliv. A pokud se ho dopouští papež, znamená to pro něho pouze, že až na určité výjimečné podmínky, neomylný není.

5. Nemám kapacitu, kompetenci ani postavení, abych prohlašoval, že Bergoglio není papežem. Nejsem v postavení, abych posuzoval, zda rekonstrukce procedur posledního konkláve byla taková, že činí jeho volbu neplatnou. Beru za dané, že žádný z účastníků konkláve by nepodpořil tuto tézi, alespoň ne otevřeně. Pokud to udělají, budu šťasten, když budu moci vzít v úvahu jejich názor. Naopak názor laika, jako jsem já, kterému není vlastní teologie a kanonické právo o tomto tématu, oceňuji stejně jako svůj: jako velmi blízký nule.

6. Když tedy říkám: nemohu tvrdit, že Bergoglio není papež, nezávisí to na obavách, že činím poslední krok ve svých úvahách. Nemohu říct, zda Bergoglio je, nebo není papež: jsem ovšem schopen říct, a také říkám, že není katolík v celém souhrnu svých slov a svých skutků. Toto je poslední krok mého uvažování a myslím, že je mnohem obtížnější a bolestnější než soud toho, kdo zastává názor, že Bergoglio není papež. Myslím, že je mi možno důvěřovat, že ve chvíli, kdy bych pokládal za potřebné učinit další krok, že bych ho učinil.

7. Nevím, proč Pán dopouští toto soužení, nevím, proč dopouští, že viditelný vůdce církve vědomě usiluje, aby ji zničil. Nemám tu troufalost domnívat se, že bych znal motivy, ale mám tu pokoru, abych tuto skutečnost přijal, protože ji dopouští Bůh. Také zlo je z určitého pohledu dobrem, které si bohužel nejsme schopni ani představit. Jisté je, že podobná spoušť není odměnou. Musíme platit za své osobní hříchy. Ale myslím, že platíme také za hříchy těch, kteří nás předešli, zvláště za ony pastýře, kteří svého času mohli a byli povinni bránit stádo před vlky, opřít se proti proudu, ale neudělali to. Kdybychom byli měli alespoň deset, neříkám sto, ale jen deset Mons. Lefebvre místo jednoho, pravděpodobně by nás dnes nebylo tak poskrovnu.

8. Když říkám, že mám tu pokoru, abych přijal fakta, nechci tím říct, že bychom se neměli vzepřít proti zlu, nespravedlnosti a zradě víry. Říkám jen, že je třeba bojovat za dobro, za pravdu, za spásu našich duší a za slávu Boží, aniž bychom si hledali ospravedlnění, která nevedou k potvrzení faktů. Jinak bychom byli poražení, kteří jsou na odchodu.
Alessandro Gnocchi
conciliovaticanosecondo.it

www.lumendelumine.cz/index.php

Na svém jarním zasedání odmítla polská biskupská konference rozhodně Kasperovy návrhy. Biskupové se oficiálně postavili proti Františkem podporované sekci, která by chtěla prakticky změnit nauku církve.
Polští biskupové zdůrazňují svou věrnost nauce Ježíše Krista o nerozlučnosti manželství, které je pro svůj význam jednou ze sedmi svátostí církve. Odvolávají se přitom na Apoštolský list Jana Pavla II. Familiaris Consortio z roku 1981. Zdůrazňují také význam svátosti manželství a rodiny pro růst křesťanské víry a život církve. Proto je důležitá taková pastorace, která pomáhá přenášet svátost manželství do nerozlučného svazku muže a ženy.
www.lumendelumine.cz/index.php

Pavel IV. a heretici jeho doby
Konkláve, které bylo otevřeno 30. listopadu 1549 po smrti Pavla III., bylo jistě jedním z nejdramatičtějších v dějinách církve. Anglický kardinál Reginald Pole (1500 – 1558) byl označován za největšího favorita. Jeho otec byl bratrancem krále Jindřicha VIII. a jeho matka neteř krále Eduarda IV. Byla už pro něho zhotovena papežská roucha a některým známým ukázal svou děkovnou řeč. Aby obdržel 5. prosince papežskou tiáru, scházel Polemu jen jeden hlas. Ale kardinál Carafa povstal a přede všemi ho označil za heretika. Vytýkal mu mezi jiným, že podporuje kryptolutherské dvojí ospravedlnění, které bylo 1547 v Tridentu odsouzeno.
Carafa byl znám pro svou doktrinální integritu, zbožný život a četná díla blíženské lásky. Souhlas pro Poleho se zhroutil a po dlouhých výměnách názorů byl 7. února 1550 zvolen papežem Giovanni del Monte (1487 -1555), který přijal jméno Julius III.
Kardinál Pole a „spirituali“
Obvinění z hereze, které bylo poprvé vzneseno v konkláve proti jednomu z kardinálů, odráželo rozštěpení katolíků kvůli

protestantismu (1). V 30. - 50. letech 16. století rozšířily se heretické tendence také do církve v okruhu Říma, kde vznikla skupina tzv. Spirituali, ke které patřili ambivalentní osobnosti jako kardinálové Reginald Pole, Gasparo Contarini (1483 -1542) a Giovanni Morone ( 1509- 1580). Usilovali o irenické křesťanství a chtěli vnitřními reformami přivést luterství do souladu s institucionálními strukturami římské církve. Pole založil ve Viterbo heterodoxní skupinu. Morone , biskup v Modeně, si zval kazatele, kteří byli nakonec všichni odsouzeni jako heretici. Procesní akty inkvizice proti Moronemu (1557 – 1559) , Pietro Carnesecchimu (1557 -1567) a Vittorio Soranzovi (1550 – 1558), kteří patřili mezi spirituali, byly zveřejněny v letech 1981 – 2004 historickým ústavem Istituto Storico Italiano per l’età moderna e contemporaneaa Vatikánským tajným archivem. Ukázalo se, jak hustá byla síť, proti které s rozhodností bojovali dva muži, kteří se oba měli stát papeži: Gian Pietro Carafa , budoucí papež Pavel IV., a Michal Ghislieri, budoucí Pius V. Oba dva byli přesvědčeni, že spirituali byli tajnými luterány.
Kardinál Carafa, zakladatel řádu teatinů (kajetánů) a novátor církve
Gian Pietro Carafa pocházel z přední neapolské šlechtické rodiny. Byl již apoštolským protonotářem, arcibiskupem v Brindisi a apoštolským legátem v Španělsku, když ho Hadrián VI. (1522 – 1523) povolal do Říma do komitétu, který byl pověřen důkladnou reformou papežského dvora a světové církve. Tuto reformu přerušila předčasná papežova smrt. Carafa požádal jeho nástupce papeže Klementa VII., aby mohl rezignovat na všechny funkce i beneficia, a vstoupil do Oratoria božské lásky v Římě. Spolu s Kajetánem Thienem založil řád teatinů. 1536 ho papež povolal z Benátek zpět do Říma a jmenoval ho členem komise, která měla připravit vyšetřování zlořádů v církvi a připravit reformní návrhy. Do osmičlenné komise patřil také kardinál Pole. Výsledkem byl dokument Consilium de emendata Ecclesia, který Pavel III. přijal, ale nerealizoval.
Některé části Carafových návrhů byly uplatněny později. Patří k nim založení Congregatio Romanae et universalis Inquisitionis, která je především jeho dílem. Bula Licet ab initio z 21. července 1542 , kterou Pavel III. na doporučení Carafy uvedl ve skutek, znamenala vznik oné instituce, ze které pochází nynější Kongregace pro nauku víry. Bylo to otevřené vyhlášení války herezím. Této války se účastnili ti, kteří ji chtěli dovést až k porážce všech bludů, a ti, kteří ve jménu náboženského smíru a sblížení chtěli dosáhnout co nejrychlejšího ukončení.
Pavel IV. a kardinál Michal Ghislieri
Po smrti Julia III. zápolily v konkláve obě strany a 23. května 1555

byl zvolen papežem kardinál Carafa, který těsně předstihl kardinála Moroneho. Měl tehdy již 79 let a přijal jméno Pavel IV.. Byl to papež bez kompromisů, jehož hlavním cílem byl boj proti herezím a skutečná obnova církve. Potíral simonii, uložil diecézním biskupům povinnost sídlit ve své diecézi, obnovil mnišskou kázeň, dal římské inkvizici hlavní impulz a zavedl Index Librorum Prohibitorum. Jmenoval svou pravou rukou Michala Ghislieriho, dominikána prostého původu z lombardské řádové provincie, který se vyznamenal jako inkvizitor svou neúplatností. 1556 ho jmenoval biskupem v Nepi Sutri a 1558 hojmenoval již jako kardinála velkým inkvizitorem. Tím mu otevřel cestu k pontifikátu. Ghislieri otevřeně kritizoval svého mentora, který se při předávání světských úřadů dopustil nepotismu.
Podezření z hereze proti kardinálu Moronemu a bula o heretickém papeži

1. června 1557 oznámil Pavel IV. kardinálům zatčení kardinála Moroneho pro podezření z hereze. Papež ho předal inkvizičnímu soudu, který měl podat zprávu posvátnému kolegiu. Stejnou žalobu vznesl proti kardinálu Polemu, který se zdržoval v Anglii a byl odvolán z úřadu apoštolského legáta. Kardinál Morone byl držen v Andělském hradě a po dvou letech v roce 1559 po smrti papeže byl propuštěn na svobodu a mohl se účastnit konkláve.
V březnu 1559, několik měsíců před svou smrtí zveřejnil Pavel IV. bulu Cum ex apostolatus officio, ve které se zabývá problémem možné hereze u papeže. Čteme v ní:
...samotnému římskému papeži, který je na zemi zástupcem Boha a našeho Pána Ježíše Krista a obdržel plnou moc nad národy a říšemi a všechny řídí, aniž by zde na světě mohl být někým souzen, je možno odporovat, kdyby se odchýlil od víry; a kdyby v kterékoliv době vyšlo najevo (…) že před svým jmenování kardinálem, nebo před zvolením papežem se odchýlil od katolické víry nebo upadl do bludu (nebo schizmatu, nebo schizma vyvolal), pak je jeho povýšení anebo volba neplatná, nulitní a bezcenná, i když k ní došlo ve shodě a s jednomyslným souhlasem kardinálů.
Nisi deprehendatur a fide devius
Bula potvrzuje takřka doslova středověký církevní princip, podle kterého papeže nikdo nemůže soudit a nikdo mu nemůže protiřečit nisi deprehendatur a fide devius – leda že by se odchýlil od víry.
Diskutuje se o tom, zda bula Pavla IV. je rozhodnutí dogmatické nebo disciplinární, zda je ještě v platnosti, nebo byla zrušena s vydáním kodexu církevního práva v roce 1907; zda je použitelná u papeže, který upadl do hereze ante nebo post electionem atd. Do této diskuze nyní nevstupujeme. Bula Cum ex apostolatus officio zůstává údajným papežským dokumentem, který uvádí a reaguje na eventuální možnost, i když nejsou uvedeny žádné konkrétní pokyny, jak by mohl papež být zbaven pontifikátu.
I když byl papež Pavel IV. velmi oslaben nemocí, dodržoval nadále přísnou askezi a podle svědectví současníků mohl tak uspíšit svou smrt. Po Pavlu IV. byl 25. prosince 1559 zvolen Pius IV. jako politický papež. 6. ledna 1560 zrušil proces proti Moronemu, uvedl ho opět do úřadu se všemi poctami a tvrdě postupoval proti rodině svého předchůdce. Zahájil tvrdý boj proti kardinálu Ghislierimu, kterého pokládal za fanatika inkvizice. Velkému inkvizitoru odňal plné moci, které mu udělil Pavel IV., a přeložil ho do malé diecéze Mondovi.
Pius V.:Návrat a volba papežem
Ale po smrti Pia IV. 7.ledna 1566 byl zcela nečekaně zvolen

papežem právě Michal Ghislieri a zvolil si jméno Pius V.. Svůj pontifikát učinil zcela pokračováním pontifikátu Pavla IV. a inkvizice se opět ujala svého díla. Kardinál Morone, který z pověření Pavla III. zahájil jako papežský legát tridentský koncil, kterému předsedal a z pověření Pia IV řídil jeho poslední zasedání, získal zrušení svého odsouzení.
Církevní dějiny jsou i v období nejtvrdších rozporů komplexnější, než si můžeme představit. Tridentský koncil, který je velkým monumentem katolické víry, byl zahájen a ukončen osobností, která je v těžkém podezření luteránské hereze. Když zemřel v roce 1580 jako kardinál děkan, byl Morone pohřben v chrámě Santa Maria sopra Minerva (jeho hrob je dnes nezvěstný), ve stejné bazilice, kterou chtěl Pius V. povýšit na mauzoleum svého žalobce, jehož proces blahořečení zahájil: bojovníka za pravověrnost Gian Pietro Carafy – papeže Pavla IV.
Roberto de Mattei (římský církevní historik)

katholisches.info
www.lumendelumine.cz/index.php