Mne to nabehlo: Rusko začalo jednat: Konečně! Válka se nekoná. Dlouhé čekání. USA opět sklaply zuby naprázdno. Putin nebrání jen Rusko, ale celou civilizaci. Západ řve – a umírá. Chceme se na té sebevraždě podílet? Všeho do času 22. 2. 2022 Tisk článku Poslat e-mailem Petr Hájek interpretuje ruskou operaci jako „krok do bezpečí“ (dle televizní hry Na lovu), jehož důsledky teprve v budoucnu …Více
Mne to nabehlo:
Rusko začalo jednat: Konečně! Válka se nekoná. Dlouhé čekání. USA opět sklaply zuby naprázdno. Putin nebrání jen Rusko, ale celou civilizaci. Západ řve – a umírá. Chceme se na té sebevraždě podílet? Všeho do času 22. 2. 2022 Tisk článku Poslat e-mailem Petr Hájek interpretuje ruskou operaci jako „krok do bezpečí“ (dle televizní hry Na lovu), jehož důsledky teprve v budoucnu oceníme – nejen tím, že nám na hlavu hned nespadnou jaderné střely
Konečně. Jedině tato úlevná reakce je asi na místě po rozhodnutí Vladimíra Putina uznat obě vzbouřenecké republiky na východě nejasného státního celku, který si říká Ukrajina. Úlevu může cítit však pouze ten, kdo si nepřál, aby se narůstající napětí změnilo ve zničující válečný konflikt. Anglosasové – Spojené státy a jejich „mopslík“ (už dávno malá) Velká Británie – se jej snažili vyprovokovat tak zběsile a hystericky, až opět „vyhořeli“, a zuby jim sklaply naprázdno. V podstatě je po všem. Teď sice budeme ještě nějakou dobu poslouchat neartikulovaný řev ze všech propagandistických tlampačů takzvaného Západu (toto označení pro někdejší civilizační prostor svobody a prosperity je už dávno opakem), ale to je tak všechno, co s tím imperiální mocnost číslo jedna (a její vazalové v Evropě) mohou dělat. Napadnout Rusko přímo – nikoli rukama pučistických vládců Kyjeva – se zatím neodváží. Pud sebezáchovy, vidina okamžitého zničení drtivým protiúderem, jim v tom přece jen ještě brání.
Budeme teď poslouchat nekonečné vzrušené litanie o „porušení mezinárodního práva“ od těch, kteří za jediné mezinárodní právo uznávají svou donedávna všemocnou vojenskou sílu. Štěkot bude přímo úměrný velikosti a bezvýznamnosti psíka z protektorátního kotce: Myš, která řvala v nekonečných reprízách bude tedy především našim údělem. Nebezpečí války je však zažehnáno (uvidíme na jak dlouho), a to je to podstatné. Jediné, co se zdá možné vytknout prezidentu Putinovi a celému vedení Ruské federace – že to měli udělat už daleko dříve. Jenže cesta k pochopení sebevraždy Západu nebyla pro nikoho jednoduchá a přímá. Plán, který nevyšel Spojené státy připravovaly krvavý státní převrat na Ukrajině dlouhé roky. Podle slov náměstkyně zahraničí (za Obamy) paní Nulandové do toho prý nainvestovaly pět miliard dolarů. Jde zcela jistě o hodně podhodnocenou částku, která navíc nezahrnuje „náklady“ skrze třetí země (a už vůbec ne peníze „privátních“ architektů „barevných revolucí“ Sorose a spol.). Majdan v roce 2014 přivodil základní problém: Demokraticky zvolený prezident Janukovyč čelící ozbrojenému puči uprchl do Ruska, namísto toho, aby požádal velkého souseda o pomoc. A už to bylo. Junta okamžitě obsadila všechny důležité strategické posty – přesně podle amerických instrukcí. A zahájila tažení na východ země, kde pučisty neuznali. Zakázali jim mluvit mateřštinou, a připravili jejich fyzickou likvidaci. Vše diktovali někdejší Hitlerovi spojenci (Banderovci), kteří náhle byli pro Západ těmi nejlepšími demokraty. Nebylo to ovšem zadarmo. Byli jen předvojem, který měl připravit území – zvláště pak Krym – pro vojenské základny USA s jadernými raketami namířenými na Rusko. Jenže opakování Karibské krize z roku 1962 (jen v opačném gardu) Moskva nedovolila. Jednoznačné referendum rozhodlo o opětovném připojení Krymu (který předtím Rusku ukradl sovětský Ukrajinec Chruščov, předchůdce Ukrajince Brežněva) k Ruské federaci. Tím byl ovšem plán Západu z větší části zmařen. A o jaký plán šlo? Přesně ho popsala „krvavá Madla“ Allbrightová, ministryně zahraničí za Clintona: „Je nespravedlivé, aby jedna země měla tolik přírodních zdrojů,“ nechala se slyšet na adresu Ruska.