Mnich Seraphim Rose Poučení o Kříži.

„Křesťan od křesťanství může a smí očekávat jen jediné: ukřižování. Druhé cesty ke světlému Vzkříšení není, a ani být nemůže. Pokud je tedy lékem Kristův kříž, kterým přišla radost celému světu a skrze který se stala všechna strádání a všechna muka jednou pro vždy smysluplnými, pak ten, kdo strádá a je mučen, se musí rozhodnout, že ponese tento Kristův kříž. Křížů, které pravoslavní křesťané nosí, jsou, dle učení světitele Theofana Zatvornika, tři druhy, a ve všech případech jde o výraz následování Spasitele. První kříž je vnější, který pochází od vnějších neštěstí a běd, nemocí a životních nesnází, které člověka v životě potkávají; druhý je vnitřní, který vznikne v duši během boje proti vášni, žádostivosti, hříchu a proti potření Božího řádu ve svém nitru; třetí kříž je pak kříž blahodatný, který nám na ramena vkládá sám Hospodin, když se zcela oddáme jeho svaté vůli. Každý, kdo začne žít křesťanským životem, si krok za krokem začíná uvědomovat a chápat, jak obtížné je ono „nesení kříže“, a tuto realitu poznává tím více, čím více se pod křížem zastavuje, čím více s ním zakopává, ba dokonce padá. A přitom to přijímá jako největší požehnání. Převeliká je Boží útěcha pro ty, kteří nosí takový kříž; a jako první dary Boží útěchy přijímají tito věřící kajícné slzy, pocity vlastní hříšnosti, ale současně i Boží lásky. Právě proto pravoslavní křesťané milují svatý kříž a radují se z něho jako ze svého nejdražšího přítele, který je přivádí do Nebeského království. Ti, kteří milují svět, na kříž pohlížejí jako na bláznovství, Kristovu oběť na kříži přehlížejí, a takto se rouhají Kristu i křesťanům. Ve své bláhovosti nám křesťanům říkají: „Sestupte s kříže!“ Jejich tragédie tkví ovšem v tom, že i oni, nehledě na to, že si myslí, jak jsou v tomto světě šťastní, budou jednou od tohoto světa také ukřižováni. Neboť svět neustále přibíjí na kříž, jak ty, kteří tento svět milují, tak ty, kteří jej přezírají a hledají proto útěchu a pomoc v Boží náruči. Všechna pozemská uspokojení mají i svou míru bolesti, jak praví sv. Maxim Vyznavač. A čím více a větší jsou pozemská uspokojení, o to více přichází později bolesti a neštěstí, až si nakonec svět, tato hromada hříchu a vášní, přijde pro svou odměnu…(pod světem zde není chápáno Boží stvoření, nýbrž, jak učí ctihodný Izák Syrský, „všeliká hříšnost světa“). Nakonec to dopadá tak, že na Golgotě bývají ukřižováni spolu s Bohočlověkem Kristem všichni lidé: jedni po jeho pravici, druzí po jeho levici. Po pravici jsou rozumní lotři, hříšníci a hříšnice, tedy ti, kteří padají pod tíhou hříchu a kteří si jsou svého pádu vědomi a současně se chytají za ruku svého Pána a vzývají jej přitom slovy: „Rozpomeň se na nás, Pane, v království svém!“ Po levici jsou naopak pomlouvači, kteří nenávidí Dobro, a také ti, kteří i v mukách nacházejí větší uspokojení v tom, že se rouhají Bohu, než v tom, že by mysleli na svou spásu. Ti první po vytrpěných mukách uslyší: „Amen pravím vám, ještě dnes se mnou budete v ráji!“; zatímco ti po Kristově levici, stále se držící „stébla“ světských požitků, utonou ve víru sebe ubíjejícího zoufalství…“

Mnich Serafim Rose
+++