Boží slovo na den 15.9. A.D.2020

Napoleon vo svojej pýche chcel diktovať aj pápežom a cirkvi.
Väznil preto Pia VI. aj Pia VII. v domácom väzení.
Dnešní napoleoni konajú podobne.
Pomôže nám Panna Mária.

lumendelumine.cz/…zari-sedmibolestne-panny-marie

15. září: Sedmibolestné Panny Marie
Tento svátek zavedl pro celou církev papež Pius VII. před 200 lety 1814 na vděčnou památku svého návratu z napoleonského zajetí. Tento svátek oslavuje Pannu Marii jako „požehnanou mezi ženami“ ve spojení se svátkem Povýšení svatého Kříže. Rozjímáme v něm její celoživotní záslužnou spoluúčast na našem vykoupení.
Mešní texty jsou shodné jako v pátek před Květnou nedělí s výjimkou orace:
Bože, při jehož umučení pronikl podle Simeonova proroctví nesladší duši Panny Marie meč bolesti, dopřej milostivě, abychom dosáhli blahého účinku tohoto umučení, když si je bolestí a úctou připomínáme.

Z kázání svatého Bernarda

U Ježíšova kříže stála jeho matka

O mučednictví Panny Marie se dovídáme z proroctví Simeonova i ze samotné zprávy o umučení Páně. Stařec Simeon říká o chlapci Ježíšovi: On je ustanoven jako znamení, kterému se bude odporovat. A Marii řekl: I tvou vlastní duší pronikne meč.
Opravdu, blahoslavená Matko, tvou duší pronikl meč. Jinak, kdyby jí nepronikl, neprobodl by tělo tvého Syna. Neboť když tvůj Ježíš – on patří sice všem, ale zvláště tobě – vydechl naposled, ukrutné kopí se už ani nedotklo jeho duše; nešetřilo sice ani mrtvého, ale už mu nemohlo ublížit, jenom mu otevřelo bok; tvou duší však proniklo. Vždyť jeho duše už tam nebyla, ale tvoje nemohla být z těla vytržena. A tvou duší pronikla tak silná bolest, že tě můžeme právem uctívat jako víc než mučednici, neboť to, jak jsi v soucitu trpěla s ním, převyšovalo všechen pocit tělesného utrpení.
Což pro tebe nebyla ostřejší než meč ta slova: Ženo, to je tvůj syn? Vždyť ta slova pronikala opravdu duší a zasahovala až do rozdělení duše a ducha. Jaká to výměna! Je ti odevzdán Jan místo Ježíše, služebník místo Pána, učedník místo Mistra, syn Zebedeův místo Syna Božího, pouhý člověk místo pravého Boha. Jak by tato slova nepronikla tvou duší, tak citlivou, když při pouhé vzpomínce na ně puká i naše srdce, ačkoli je kamenné a tvrdé jako železo?
Nedivte se, bratři, že lze nazvat Marii mučednicí v duši. Může se divit jen ten, kdo si nevzpomíná, že slyšel, jak Pavel uvádí mezi největšími zločiny pohanů jejich bezcitnost. K něčemu takovému mělo srdce Mariino daleko; kéž mají k tomu daleko i její nepatrní služebníci.
Ale snad někdo řekne: „Což nevěděla předem, že Kristus zemře?“ Ano, nepochybně věděla. „Což nedoufala, že zase ihned vstane?“ Ano, jistě pevně doufala. „A přesto měla takovou bolest, když byl ukřižován?“ Ano, měla tak velikou bolest. Ale co je to s tebou, bratře, a odkud máš tu svou moudrost: proč se divíš víc tomu, že Maria trpěla spolu se svým Synem, než že on trpěl? Jestliže on mohl zemřít i tělesně, nemohla ona spolu s ním umírat v srdci? To první způsobila láska, nad kterou nikdo neměl větší; i to druhé způsobila láska, která po lásce Kristově neměla sobě podobnou.
(Sermo in dom. infra oct. Assumptionis, 14-15: Opera omnia, Edit. Cisterc. 5 [1968], 273-274)
youtube.com/watch?v=2bosouX_d8Y

sk.wikipedia.org/wiki/Sedembolestná_Panna_Mária

Sviatok Sedembolestnej Panny Márie, ktorú pápež Pius XI. vyhlásil v roku 1927 za hlavnú Patrónku Slovenska

narodnapokladnica.sk/ine-kovy/patronka-slovenska

bystricoviny.sk/…ny-marie-patronky-slovenska-2/

christianitas.sk/…anna-maria-patronka-slovenska/

Panna Mária ľútostivá alebo tolerantná?
Slovensko má ako svoju svätú orodovníčku – patrónku samotnú Pannu Máriu. Je to veľká výsada a česť, ale aj veľká zodpovednosť. Navyše má ako svoju patrónku Pannu Sedembolestnú, matku plnú bolesti a utrpenia, čiže Slovensko uctieva Pannu Máriu v tej podobe, v akej sa nachádzala pod krížom, hľadiac na utrpenie svojho Syna. To na jednej strane využívame na to, aby sme sa dovolávali jej súcitu s našimi bolesťami a utrpením, ale na strane druhej si akosi málo uvedomujeme, že Panna Mária Sedembolestná je patrónkou, ktorá je preniknutá bolesťou nad utrpením svojho Syna. Tieto dve veci sa nedajú od seba oddeliť a môžu viesť k nasledujúcemu paradoxu: prosíme Pannu Máriu o pomoc a zároveň Slovensko a slovenský národ, svojimi nehanebnými zákonmi a chovaním, trápia a mučia ďalej jej ukrižovaného Syna.
Ako môžeme očakávať pomoc od nejakej matky, ktorej trápime jej syna? Avšak o koľko viac rastie naša opovážlivosť keď prosíme Matku, ktorej Syn je Bohom? Panna Mária nie je len matkou, ale je aj človekom a kresťanom. Je teda povinná ctiť a klaňať sa Bohu a teda aj svojmu Synovi, ktorý je Bohom. Chovanie ľudí, urážlivé voči jej Synovi, ju musí nutne pohoršovať. Ba, z hľadiska pozemského, je povinná sa voči tomu ohradiť a také chovanie prísne odsúdiť ako rúhanie sa voči Bohu!
Slovensko má zákon umožňujúci zavraždiť nenarodené dieťa. K tomu navyše: podľa posledných štatistík je len cca 10% občanov za úplný zákaz potratov, pričom sa k Cirkvi hlási cca 65%. Predpokladajme, že tí zvyšní katolíci sa modlia k Panne Márii o pomoc a zároveň špekulujú akým spôsobom a do akého dňa by obhájili zavraždenie nenarodeného, ktorého smrť „volá do Neba o pomstu“, ako hovorí učenie Cirkvi. Zavraždené deti žalujú Pánu Ježišovi, že boli nielen zabité, ale aj to, že smrťou im bol znemožnený krst, ktorý by ich spasil. Kristus ukrižovaný dnes a denne týmito ohavnosťami znovu trpí. Jeho Sedembolestná Matka trpí s ním. A zároveň počuje zo Slovenska: pomôž nám, trpíme! Skutočne trpíme? Až tak, že musíme vraždiť nenarodené deti? A čo naši predkovia? Trpeli menej? Dovolávame sa ich duchovného dedičstva, sme ho však hodní?

Úcta k Sedembolestnej v dejinách Cirkvi
Uctievaním Sedembolestnej Panny Márie sa domáhame privilégia, ktoré nás posúva až k významným svätcom v dejinách Cirkvi. Domáhame sa tej istej milosti akú mali oni. História tejto úcty siaha až do 4. storočia, k významnému svätcovi Efrémovi Sýrskemu (306-373), ktorý šíril úctu k bolestiam Panny Márie. K nemu sa v tejto úcte priraďujú sv. Ambróz, sv. Augustín či sv. Pavlín z Noly, mená zaiste významné. Sv. Gregor Naziánsky, jeden z popredných patristických teológov je autorom dojímavých veršov zo 6. storočia, v ktorých opisuje bolesti Panny Márie.
K masívnemu rozšírenie tejto úcty došlo po roku 1000, následkom vzniku rytierskeho zmýšľania a rehoľných reforiem: cisterciánskych, františkánskych a dominikánskych. Práve františkánsky mních Jacopone da Todi, je autorom pravdepodobne najznámejšej piesne o bolesti Panny Márie pod krížom – Stabat Mater dolorosa. Okolo roku 1220 vznikol vo Florencii rád servitov, ktorí mali úctu k Sedembolestnej ako jednu zo svojich náplní, ale zároveň vznikol aj rád Sluhov Panny Márie, ktorý šíril tú istú úctu pod patronátom pápeža Inocenta III.
V 15. storočí sa prvý krát zaviedla táto úcta k Sedembolestnej ako sviatok. V nemeckom Kolíne nad Rýnom ho miestny cirkevný snem ustanovil ako sviatok na odčinenie urážok husitov voči Ukrižovanému a jeho Matke. Z tohto bodu sa úcta šírila ďalej. V roku 1482 založil dokonca kňaz Johann Coudenberghe Bratstvo siedmych bolestí Panny Márie, ktoré bolo okamžite schválené a podporované pápežmi.
Nakoniec v roku 1727 pápež Benedikt XII. určil meno tomuto sviatku: Sviatok Sedembolestnej Panny Márie a stanovil dátum slávenia na piatok pred Kvetnou nedeľou.
V roku 1814 predpísal pápež Pius VII. tento sviatok pre celú Cirkev. Zaiste vedel dobre prečo. V tom roku bola Európa už druhé desaťročie sužovaná výčinmi francúzskych revolucionárov a ich potomka – Napoleona. Samotný pápež musel utekať pred revolúciou a nechať sa od Napoleona terorizovať a uväzniť. Európa, nasiaknutá bolesťou, mala dôvod volať k Sedembolestnej o pomoc.
A nakoniec sv. Pius X., blahej pamäti, ustálil v roku 1913 liturgickou reformou tento sviatok na 15. september.
Všeobecná zhoda katolíckych kresťanov, vrátane najvyšších predstaviteľov, dáva tušiť, že si boli všetci veľmi dobre vedomí, akú úctu si zaslúžia bolesti Presvätej Panny. Úcta bola prvoradá, až potom mohli prísť prosby a žiadosti. Bez náležitej úcty, nie je možné prosiť, v zástupe s najväčšími svätcami Cirkvi. Bolesti Panny Márie si najlepšie uctíme tým, že jej nebudeme spôsobovať bolesti nové.
Naši predkovia si toho boli dobre vedomí. Matku Božiu mali vždy vo veľkej úcte, ako o tom svedčia aj nespočetné sochy na našich dedinách, krásne mariánske stĺpy na historických námestiach našich miest či množstvo malých kaplniek uprostred našich hôr. K tejto úcte sa pridružujú prosby o pomoc v utrpení. Utrpenia, následkom ktorých sa táto úcta rozšírila, boli však nepomerne väčšie ako dnes.
Zdroj: wikipedia.com
Dejiny úcty k Panne Márii Sedembolestnej na Slovensku
Práve v súvislosti s jedným veľkým utrpením v dejinách slovenského národa, sa úcta k Sedembolestnej začala masovo šíriť. Tým utrpením boli tatárske (resp. mongolské) vpády na naše územie v 12. a 13. storočí. Mieru utrpenia obyvateľstva je len ťažké si predstaviť: beštiálne vyvražďovanie, mučenie, zohavovanie, znásilňovanie, odvlečenie do otroctva a neustále ničenie všetkého hmotného, čo sa nedalo odniesť a ukradnúť – to bol výsledok tejto invázie. Počet obyvateľov klesol na tretinu pôvodného stavu. Po odchode votrelcov, muselo byť Uhorsko opäť kolonizované. Celé regióny boli vymreté a spálené do tla.
Preživší mali za čo ďakovať a poznali cenu bolesti. O to viac sa dokázali stotožniť s bolesťami Panny Márie a určite ich nebrali na ľahkú váhu. Práve po roku 1250 začína najrozsiahlejšia výstavba chrámov zasvätených Matke Božej a jej bolestiam. Najstarší kostol v Trstíne – Hájičku, pochádza z roku 1245. Postupne bolo zasvätených 45 kostolov a kaplniek a nakoniec sa začalo v 16. storočí s uctievaním v Šaštíne.
Táto úcta je v Šaštíne spojená s menom ctihodnej grófky Angeliky Coborovej – Bakičovej, manželky grófa Imricha Cobora, majiteľa šaštínskeho panstva, ktorá bola veľkou ctiteľkou Sedembolestnej Panny Márie. Ona dala v roku 1564 vyhotoviť milostivú sochu Panny Márie a prikázala ju uložiť do kaplnky, ktorá sa nachádza vedľa súčasnej národnej baziliky. Bol to výraz vďaky za splnenie grófkiných prosieb, ktoré sa týkali rodinných problémov.
Doba a rozšírenie úcty nie sú náhodné. Uhorsko zažívalo obdobu tatárskych vpádov. Tentoraz to boli Turci, ktorí pustošili našu vlasť dlhé stáročia. Motívom grófkinej snahy, okrem vďaky za svoju rodinu, bola nádej, že Panna Mária ochráni krajinu pred tureckými výčinmi. S touto prosbou na perách prichádzali ku kaplnke zástupy veriacich. Nakoniec museli v roku 1654 pred tureckými hordami ukryť do blízkeho zámku, aj samotnú milostivú sošku. Tam sa nachádzala do začiatku 18. storočia. Avšak Panna Mária nakoniec vypočula kresťanský nárek a obdarovala svojich ctiteľov víťazstvom pri Viedni v roku 1683.
V roku 1710 sochu uložili späť do kaplnky kde sa tešila veľkej úcte ľudu a boli s ňou spojované mnohé zázračné uzdravenia a pomoci. Preto v roku 1732 ostrihomský arcibiskup Imrich Esterházy ustanovil vyšetrovaciu komisiu na čele s ostrihomským kanonikom, šaštínskym rodákom, Jurajom Angelym. Komisia preskúmala 726 zázračných prípadov. Napokon 10. novembra, za účasti 20 000 pútnikov, vyhlásili sochu za zázračnú.
Úcta neskôr dosiahla v Šaštíne taký rozmer a popularitu v národe, že bolo v roku 1733 rozhodnuté o vybudovaní chrámu zasvätenému Sedembolestnej Panne Márii. Táto úloha bola zverená rádu paulínov, do opatery ktorých prešla aj samotná socha. Chrám bol dokončený a vysvätený v roku 1762, za účasti ostrihomského arcibiskupa Barkócyho a dokonca aj samotného cisárskeho páru: Márie Terézie a Františka Lotrinského.
Chrám sa stal hojne navštevovaný ľudom z okolia aj zo vzdialenejších krajov. Táto úcta sa časom rozšírila na celý slovenský národ, ktorý hľadal v Matke Božej útočisko vo svojich ťažkostiach a súženiach. Dlhé desaťročia sa upínali snahy národa k získaniu tejto patrónky najvyššej a najúctyhodnejšej, ako aj k povýšeniu šaštínskeho chrámu na oficiálne národné pútnické centrum. Nakoniec bol šaštínsky chrám povýšený v roku 1964 pápežom Pavlom VI., pri 400. výročí uctievania, na národnú baziliku. Stalo sa tak vydaním dekrétu Ad perpetuam rei memoriam.
Cieľ už bol neďaleko a jeho naplnenie sa blížilo. Na žiadosť slovenských veriacich a biskupov ustanovil pápež v roku 1966 Sedembolestnú Pannu Máriu za hlavnú patrónku Slovenska a slovenského národa.
Zavŕšeniu tohto procesu a naplneniu tejto úcty predchádzala dlhoročná snaha slovenského národa, ktorou sa uchádzal o česť mať takúto významnú patrónku a náležite ju uctievať. Cesta k dosiahnutiu nebola bez zákrut a zastávok. V roku 1927 slovenskí katolíci spolu s biskupmi podali do Ríma žiadosť o povolenie pridať v loretánskych litániách prosbu: „Matka Sedembolestná, oroduj za nás.“ Túto iniciatívu však Kongregácia obradov 8. apríla 1927 zamietla. O dva týždne na ďalšom zasadnutí sa rozhodlo kladne, v tom zmysle, že sa dovoľuje pridať prosba : „Oroduj za nás Matka Sedembolestná“, s odpoveďou: „Aby sme sa stali hodní prisľúbení Kristových.“ Stalo sa tak pápežským dekrétom Celebre apud Slovachiae gentem.
V roku 1976, kongregácia pre sviatosti a bohoslužbu schválila špecifické vlastné časti (tzv. proprium) liturgie hodín, v ktorých sa tento sviatok označuje ako: Beatae Mariae, Patronae Slovaciae, čiže Blahoslavená Mária, Patrónka Slovenska.
Pred celým svetom je Panna Mária našou patrónkou a celý svet, viditeľný aj neviditeľný, to vie. Nerobme jej hanbu svojimi skutkami, aby sme po príchode pred Súd neboli prekvapení keď povie: „toto nie sú moje deti a ctitelia mojich bolestí, to sú tí čo mučili môjho Syna a rozmnožovali bolesti Jemu aj mne.“

Zdroj: commons.wikimedia.org
Bolesti Panny Márie
Pozrime sa ešte bližšie na bolesti našej milostivej patrónky, ku ktorej sa utiekame. Medzi sedem bolestí Panny Márie patrí:
1. Simeonovo proroctvo v jeruzalemskom chráme
2. útek svätej rodiny do Egypta
3. stratenie sa dvanásťročného Ježiša v jeruzalemskom chráme
4. stretnutie s Ježišom na krížovej ceste na Golgotu
5. Ježišovo ukrižovanie a smrť
6. Ježišovo snímanie z kríža
7. Ježišov pohreb
Sedem je v biblickej reči symbolickým číslom a znamená plnosť.
1. Prvou bolesťou je proroctvo Simeona, ktorý Jej na 40. deň po narodení Ježiša predpovedal ťažkú budúcnosť Božieho Syna a aj to, že “Jej vlastnú dušu prenikne meč”.
2. Druhý krát Mária trpela, keď musela s dieťaťom utekať do Egypta pred Herodesom, ktorý dal v strachu pred novým kráľom vyvraždiť v Betleheme a na okolí všetkých chlapcov mladších ako dvojročných.
3. Treťou bolesťou bola pre Máriu strata 12-ročného Ježiša v jeruzalemskom chráme počas veľkonočných sviatkov.
4.,5. Štvrtú a piatu bolesť prežívala Matka Božia pri umučení Syna, keď sa s ním stretla na krížovej ceste a keď stála pod krížom.
6.,7. Posledné dve bolesti ju zasiahli po Ježišovej smrti, keď držala v náručí jeho mŕtve telo a keď Jej ho vzali, aby ho uložili do hrobu. Svojím utrpením spolupracovala Mária na vykupiteľskom diele Syna a veriaci ju uctievajú ako Matku plnú bolesti.

U Ježíšova kříže stála jeho Matka.

Z kázání svatého opata Bernarda.

O mučednictví Panny Marie se dovídáme z proroctví Simeonova i ze samotné zprávy o umučení Páně. Stařec Simeon říká o chlapci Ježíšovi: On je ustanoven jako znamení, kterému se bude odporovat. A Marii řekl: I tvou vlastní duší pronikne meč.
Opravdu, blahoslavená Matko, tvou duší pronikl meč. Jinak, kdyby jí nepronikl, neprobodl by tělo tvého Syna. Neboť když tvůj Ježíš – on patří sice všem, ale zvláště tobě – vydechl naposled, ukrutné kopí se už ani nedotklo jeho duše; nešetřilo sice ani mrtvého, ale už mu nemohlo ublížit, jenom mu otevřelo bok; tvou duší však proniklo. Vždyť jeho duše už tam nebyla, ale tvoje nemohla být z těla vytržena. A tvou duší pronikla tak silná bolest, že tě můžeme právem uctívat jako víc než mučednici, neboť to, jak jsi v soucitu trpěla s ním, převyšovalo všechen pocit tělesného utrpení.
Což pro tebe nebyla ostřejší než meč ta slova: Ženo, to je tvůj syn? Vždyť ta slova pronikala opravdu duší a zasahovala až do rozdělení duše a ducha. Jaká to výměna! Je ti odevzdán Jan místo Ježíše, služebník místo Pána, učedník místo Mistra, syn Zebedeův místo Syna Božího, pouhý člověk místo pravého Boha. Jak by tato slova nepronikla tvou duší, tak citlivou, když při pouhé vzpomínce na ně puká i naše srdce, ačkoli je kamenné a tvrdé jako železo?
Nedivte se, bratři, že lze nazvat Marii mučednicí v duši. Může se divit jen ten, kdo si nevzpomíná, že slyšel, jak Pavel uvádí mezi největšími zločiny pohanů jejich bezcitnost. K něčemu takovému mělo srdce Mariino daleko; kéž mají k tomu daleko i její nepatrní služebníci.
Ale snad někdo řekne: „Což nevěděla předem, že Kristus zemře?“ Ano, nepochybně věděla. „Což nedoufala, že zase ihned vstane?“ Ano, jistě pevně doufala. „A přesto měla takovou bolest, když byl ukřižován?“ Ano, měla tak velikou bolest. Ale co je to s tebou, bratře, a odkud máš tu svou moudrost: proč se divíš víc tomu, že Maria trpěla spolu se svým Synem, než že on trpěl? Jestliže on mohl zemřít i tělesně, nemohla ona spolu s ním umírat v srdci? To první způsobila láska, nad kterou nikdo neměl větší; i to druhé způsobila láska, která po lásce Kristově neměla sobě podobnou.

roman11.signaly.cz/…09/u-jezisova-krize-stala-jeho

Dnes slavíme svátek Panny Marie Bolestné
Maria Virgo, Perdolens
15. září, památka
K historii svátku:
Nejstarší zmínky o bolestné Panně Marii a úctě k ní jsou v asketické literatuře z 12. století. O bolestech, které prožívala, rozjímal údajně ve IV. století na př. sv. Efrém. Téma Mariina utrpení začalo být připomínáno místním svátkem v roce 1423 v Kolíně nad Rýnem. Podle sv. Ludvíka M. Grignona se mariánská úcta začala rozvíjet až později, aby lidé, nedostatečně znalí Krista, nebyli od něj odváděni zaměřením se na Mariinu oslavu, aby se nerozptylovali od toho, co je prvořadé. Na cestě ke Kristu je P. Maria naší starostlivou Matkou a průvodkyní, jejíž význam, úlohu a postavení zjevuje Duch svatý postupně, jak uzná za vhodné. S tím souvisí i růst mariánských svátků a titulů sv. Panny a Matky.
První svátek P.M. Bolestné byl ustanoven na odčinění svatokrádeží, kterých od r. 1419, ve spojení s husitskými válkami, velmi přibývalo a slavil se v pátek po 5. postní neděli. V řádu servitů byl držen od r. 1627 třetí neděli v září a se slavením votivní mše sv. od r. 1668. Na stejné datum potvrdil slavení památky papež Inocenc XII. Ustanovení závazné památky pro celou církev zavedl až papež Benedikt XIII. v r. 1727 a s jeho souhlasem byla P.M. Sedmibolestná prohlášena za patronku Slovenska. Jako hlavní patronku ji pak potvrdil r. 1966 s oficiálním vyhlášením papež Pavel VI. Od roku 1913 bylo pro slavení závazné památky stanoveno datum 15. září.
Památka Panny Marie Bolestné nás zve k rozjímání o sedmi událostech, kterými bylo poznamenáno její neposkvrněné srdce.
...
1. Při uvedení Páně do chrámu, když stařec Simeon předpověděl jeho matce Marii: "On bude k pádu a k povstání mnohým v Izraeli, na znamení, kterému se bude odporovat. A tvou vlastní duši pronikne meč." (Lk 2,34-35)
2. Při útěku do Egypta po andělových slovech k Josefovi: "Vstaň, vezmi dítě a jeho matku a uprchni do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu." (Mt 2,13n)
3. Při ztrátě Dítěte Ježíše na pouti do Jeruzaléma, jak o ní svědčí Mariina slova po třídenním hledání: "Synu, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali." (Lk 2,48)
4. Když Maria potkala Ježíše s křížem.
"Za ním šel velký zástup lidu a ženy, které nad ním plakaly." (Lk 23,27)
5. Když Maria stanula u kříže svého Syna. U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Maria Magdalská. - Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." Od té chvíle ji ten učedník vzal k sobě." (Jan 19,25-27)
/- V té chvíli bylo Mariino mateřství rozšířené na všechny děti církve, neboť Jan stál vedle Marie jako zástupce všech lidí, které Ježíš miluje. - Jsme Mariiny děti, za které nevinný Syn podstoupil nejkrutější smrt. A nové slzy vhání Marii do očí to, že mnozí Ježíšovou obětí pohrdají a svým zatvrzelým postojem míří do věčného zavržení./
6. Když Maria přijímá na klín tělo mrtvého Syna. "Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, požádal Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. ...Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli ho s vonnými věcmi do pruhů plátna." (Jan 19,38-40)
7. Při ukládání Ježíše do hrobu. "Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován. Tam tedy položili Ježíše." (Jan 19,41-42)
S dnešní památkou si také připomínáme, že neposlušnost prvních lidí vedla k smrti a obdivuhodná poslušnost, kterou vidíme u Božího Syna a jeho Matky, vede k životu.
zdroj: catholica.cz/?id=4494

Hľa, tvoj syn... Hľa, tvoja matka. (porov. Jn 19, 26 – 27)

Ak je zbožné dať zločincovi život, oveľa zbožnejšie je, keď Syn s takou láskou poctí matku. Kristus dal z kríža závet a ustanovil, aby sa matka a učeník starali o seba s príbuzenskou láskou. Pán urobil nielen verejný, ale i rodinný závet. Dobrý závet, ktorý neodkazuje peniaze, ale večný život, nebol spísaný atramentom, ale Duchom živého Boha. No ani Mária nebola horšia, než sa patrilo na Kristovu matku. Keď apoštoli utiekli, ona stála pred krížom a s očami plnými lásky hľadela na synove rany, lebo nehľadela na smrť dieťaťa, ale na spásu sveta. (sv. Ambróz)

Zdroj: Slovo č. 17-18/2020

Autor: Mgr. Maroš Riník