Ze Zprávy o mučednictví svatého Pavla Mikiho a jeho druhů zapsané jejich současníkem
Sv. Pavla Mikiho a druhů, mučedníků
památka
Do Japonska přinesl křesťanství sv. František Xaverský (15. VIII. 1549). Půl století mohli žít křesťané svobodně, a v roce 1596, kdy začalo jejich pronásledování, bylo jich už více než 300 tisíc. První mučedníci byli ukřižováni 5. II. 1597 v Nagasaki. Nejproslulejší z nich, Pavel Miki, se narodil v japonské rodině (1564-66), vstoupil k jezuitům a úspěšně hlásal evangelium svým krajanům. Spolu s ním podstoupili mučednickou smrt další 2 japonští jezuité, 6 španělských misionářů a 17 japonských laiků (tři z nich byli dosud chlapci – 12, 13 a 14 let). V roce 1862 byli tito prvomučedníci Dálného Východu prohlášeni za svaté.
Budete mými svědky
Když byly kříže zasazeny do země, bylo podivuhodné sledovat neohroženost všech. Povzbuzovali je k ní tu Otec Pasius, tu Otec Rodriguez. Otec představený stále setrvával v nehybném stavu, s očima upřenýma k nebi. Bratr Martin zpíval na znamení díků za Boží dobrotu některé žalmy, k nimž připojil verš: Do tvých rukou, Pane, svěřuji svého ducha.1 Bratr František rovněž hlasitě děkoval Bohu. Bratr Gunsalvus se modlil velmi silným hlasem modlitbu Páně a pozdravení andělské.
Náš bratr Pavel Miki, který věděl, že u všech, s nimiž kdy přišel do styku, je ve veliké vážnosti, prohlásil nejprve všem přítomným, že je Japonec a člen Tovaryšstva Ježíšova a že umírá proto, že hlásal evangelium, a že děkuje Bohu za tak mimořádné dobrodiní. Pak připojil následující slova: „Když jsem teď dospěl až sem, předpokládám, že nikdo z vás si nemyslí, že bych teď nechtěl mluvit pravdu. A proto vám prohlašuji, že není jiné cesty k spáse než ta, kterou jdou křesťané. Tato cesta mě učí, abych odpustil nepřátelům a všem, kteří mi ublížili. Proto rád odpouštím králi a všem, kteří mě přivedli na smrt, a prosím je, aby ochotně přijali křesťanský křest.“
Pak obrátil zrak na své druhy a začal jim dodávat odvahy pro jejich poslední zápas. A tu se všem po tvářích rozlila přímo radost, především Ludvíkovi. A když na něho jakýsi jiný křesťan zavolal, že zakrátko bude v ráji, projevil pohybem prstů a celého těla takovou radost, že se k němu obrátily zraky všech přihlížejících.
Antonín, který byl vedle Ludvíka, pozdvihl oči k nebi a po vzývání nejsvětějšího jména Ježíšova a jména Mariina začal zpívat žalm Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodinovo,2 který se naučil v katechetickém ústavu v Nagasaki, kde se velice dbalo na to, aby se chlapci naučili několik vhodných žalmů.
Jiní zase s jasnou tváří stále opakovali: „Ježíši, Maria!“ Někteří také nabádali kolemstojící, aby žili, jak se sluší na křesťana. Tímto a jiným počínáním dávali najevo, že jsou připraveni zemřít.
Tehdy začali čtyři kati vyjímat ze svých pochev (v Japonsku běžně užívaných) meče. Při tomto děsivém divadle všichni věřící volali: „Ježíši, Maria!“ a navíc se zdvihl žalostný pláč a nářek pronikající až do nebes. A kati jednoho každého z nich zakrátko jednou nebo dvěma ranami zbavili života.
1 Žl 31 (30),6; srov. Lk 23,46. 2 Žl 113 (112).
(Cap. 14,109-110: Acta Sanctorum Febr. 1,769)
zdroj: Liturgie hodin | Dnes – modlitba se čtením
