Bezradným katolíkom o modernizme
Bezradní katolíci – Modernizmus zničil Cirkev – dnes katolíci prakticky stratili pravú katolícku vieru!
9. Apríla 2016 pravykatolik.sk/author/admin/
XVI. kapitola MODERNISMUS
Mužové Církve vytvořili zcela nový slovník pojmů, ve kterém pouze několik slov přežilo. Jedním z nich je slovo „víra”. Toto slovo ovšem bývá používáno v nejrůznějších významech. Existuje ale definice víry, která se nemůže měnit. Této definice se musí katolík držet, když už nemůže rozumět zmateným a troufalým řečem, které jsou mu předkládány.
Víra je souhlas rozumu s pravdou zjevenou Slovem Božím. Věříme v pravdu, která k nám přichází z vnějšku a nevychází nějakým způsobem z našeho nitra. Věříme v pravdu na základě autority Boží, která nám ji zjevila. Nesmíme ji hledat nikde jinde.
Nikdo nemá právo nám tuto víru vzít a nahradit nějakou jinou. Vidíme ale, že se znovu vynořují modernistické definice víry, které odsoudil již Pius X. před osmdesáti lety; podle těchto definicí je víra vnitřní pocit: projev náboženství, které se nemá hledat mimo člověka: „Ono spočívá v člověku samotném a proto je náboženství formou života, kterou nenacházíme nikde jinde, než v životě lidí.”
Ono je čímsi čistě subjektivním, je připojením se duše k Bohu, který je našemu chápání nepřístupný – každý zde stojí sám před sebou, každý ve svém svědomí.
Modernismus není žádný nový vynález, nebyl jim ani v r 1907, v roce slavné encykliky Pascendi, jde o stálý stav revoluce, který nás chce uvěznit v našem lidství a Boha ponechat svobodnému výkladu. Jeho mylné definice se pokoušejí kromě toho rozbít autoritu Boží a autoritu Církve.
Víra k nám přichází z vnějšku; my jsme povinni se ji podřídit. „Kdo uvěří, bude spasen, kdo ale neuvěří, bude zavržen.” (Mk. 16,16) Tak to řekl sám Náš Pán.
Když jsem v roce 1976 navštívil papeže, obvinil mne k mému bezmeznému překvapení z toho, že prý učím mé seminaristy jakési přísaze zaměřené proti němu. S námahou jsem se snažil vyjasnit si, odkud a od koho mohlo takové obvinění přijít se zřejmým úmyslem poškodit mne. Pak se mi ale najednou rozsvítilo: Jde přece o antimodernistickou přísahu, kterou dříve slavnostně skládal každý kněz před svým kněžským svěcením a každý nositel církevní hodnosti při svém uvedení do úřadu. Jeho Svatost papež Pavel VI. ji ve svém životě sám více než jedenkrát osobně skládal. V této přísaze se nachází tato slova: „Zcela vědomě se zastávám toho, že víra není žádný slepý náboženský pocit, který vychází z temnoty nevědomí do srdce a odpovídá mravně formovaným přáním, nýbrž že jde o souhlas rozumu s pravdou přijatou z vnějšku, protože to vše je podepřeno autoritou Boží.
Držím se toho, co nám Bůh, náš Spasitel a Pán řekl, dosvědčil a zjevil.”
Antimodernistická přísaha již není požadována k tomu, aby se někdo mohl stát knězem nebo biskupem; . . .Pojem víry byl skutečně zfalšován a mnoho lidí se nechalo bez zlého úmyslu ovlivnit modernismem.
Proto jsou ochotni věřit tomu, že všechna náboženství vedou ke spáse.
Když má každý víru odpovídající jeho svědomí, když svědomí zprostředkovává a ustanovuje víru, potom není důvod hlásat, že nějaká víra vede k Bohu více než jiná, když stačí pouze svědomí nasměrovat na Boha.
V jednom dokumentu katechetické komise francouzských biskupů se můžeme dočíst toto tvrzení: „Pravda není přijetí něčeho dokonalého a hotového, nýbrž něčeho, co se tvoří.”
To jsou zcela rozdílná stanoviska. Říká se nám, že člověk pravdu nepřijímá, nýbrž že ji sám tvoří. My ale víme, náš rozum to potvrzuje, že pravda se sama netvoří a ani my to nejsme, kdo ji tvoří.
Jak se ale máme proti tomuto ďábelskému učení, které ničí náboženství bránit, když se nyní toto „novotářské haraburdí” usadilo dokonce v nitru Církve? Bylo bohudíky již na počátku 20. století odkryto takovým způsobem, že je můžeme velice snadno rozpoznat. Nesmíme si myslet, že jde o něco starého, o co se zajímají pouze církevní historikové: Pascendi je text o němž můžeme být přesvědčeni, že byl napsán pro dnešní dobu. Je mimořádně aktuální a charakteristický svou svěžestí ducha, který nebývá předmětem obdivu právě u vnitřních nepřátel Církve.
Zde jej máme: „…považují se ve své domýšlivosti, chudí na znalosti solidní filosofie a teologie… odhazujíce všechnu skromnost stranou… za reformátory Církve. …Pohrdajíce jakoukoliv autoritou, nesnášejíce žádná omezování, klamajíce své svědomí připisují snaze po pravdě to, co se ve skutečnosti musí přičítat jejich pýše a tvrdošíjnosti… jejich taktika spočívá v tom, že nehlásají své nauky systematicky jako celek, nýbrž samostatně a takřka beze vší souvislosti, aby vzbudili zdání, že sami ještě o svých naukách pochybují a pravdu teprve hledají, zatímco jsou naopak ve svých názorech pevní a důslední. …Mnohé v jejich knihách může katolík bez obav schválit; obraťte však list a zjistíte, že autorem řádků je vlastně racionalista. …Tak táhnou svou nastoupenou cestou dál a dál navzdory všem pokáráním a všem odsouzením a skrývají svou bezhraničnou troufalost za čistě vnější, neupřímné podrobení se. …Kritizuje- li je někdo pro tyto novoty, uvidí proti sobě zástup, který je připraven se na něj vrhnout; odporuje-li jim někdo, je ignorant; přijme-li je někdo a přidá se k ním je vynášen do nebe. …Pokud nějaké dílo oplývá od počátku do konce novotami, zahrnou jej chválami a oslavou a byl-li takový jejich autor od Církve odsouzen, čehož se každý dobrý katolík hrozí – pak jej celý jejich dav opěvuje a veřejně velebí téměř jako mučedníka pravdy.”
Tento popis souhlasí velmi dobře s tím, co dnes vidíme před sebou, takže to budí dojem, jakoby to bylo sepsáno zcela nedávno. Po odsouzení Hanse Kůnga uspořádala jistá skupina křesťanů před kolínským dómem „autodafé” (pálení kacířů) jako protest proti tomu, že Svatý Stolec odňal švýcarskému teologovi jeho kanonickou misii. Byla přichystána hromada dříví a na ni hodili Kůngova loutku a jeho spisy, „aby symbolizovaly zákaz odvážného a čestného myšlení” (Le Monde).
Sankce proti Pateru Pohierovi vyvolaly jiné protestní provolání modernistickému theologovi: 300 dominikánů a dominikánek zveřejnilo protestní dopis proti těmto sankcím. Asi dvacet osob podepsalo jiný text; opatství Boquen, Clique z Montparnasse a jiné avantgardní skupiny přišly na pomoc. Jediný rozdíl proti tomu, co prohlásil sv. Pius X. je dnes v tom, že již lstivě neskrývají svůj postoj pod pláštíkem podrobení. Jsou si svou věcí jisti a uvnitř Církve našli tolik podpory, že už není nutné, aby se skrývali. Modernismus není mrtev, dělá naopak pokroky a ukazuje se veřejně.
Ctěme si dál v encyklice Pascendi:
O modernizme od sv. PIA X. - encyklika PASCENDI DOMINICI GREGIS
„Za tohoto stavu věcí… se nesmíme divit, když modernisté katolíky, kteří se rozhodli za Církev horlivě bojovat, napadají s největší zlobou a nevolí. Není žádný druh urážek, kterých by se štítili; do nevědomců a zatvrzelců spílají jim neustále… Mají-li modernisté co dělat s nepřítelem, jehož učenosti a ostrého úsudku se mají co obávat, jako na úmluvu mlčí a zkoušejí s ním být za dobře.”
Takhle se postupuje proti pronásledovaným a štvaným tradičním kněžím, proti spisovatelům, řeholního nebo laického stavu o kterých se tisk, který je v rukou progresistů nikdy nezmíní ani jedním slovem. A mlčí se i o hnutích mládeže, které zůstává věrné tradici; jejich vzorná činnost, jejich poutě a ostatní činnost zůstávají neznámé veřejnosti, která by tím mohla získat posilu.
Když píší (modernisté) o historii, hledají a zveřejňují pod zdáním objektivity se sotva skrývaným potěšením vše, co podle jejich mínění může vrhat na Církev v průběhu dějin nějakou poskvrnu. Se vší rozhodností už předem se snaží odstranit zbožné lidové tradice. Vždy tak uctívané svaté relikvie a ostatky svatých odbývají jako cosi směšného… Konečně jsou doslova posedlí marnivým přáním, aby se o nich mluvilo a podle jejich mínění toho dosáhnout, kdyby mluvili tak, jak se dosud vždy mluvilo
Co se týče učení, spočívá na několika následujících zásadách, které můžeme dnes velmi snadno identifikovat v dnešních myšlenkových proudech: „Lidský rozum se nemůže povznést k Bohu; nemůže ani dojít k tomu, aby ze stvoření poznal jeho existenci.” Protože nějaké možné Boží zjevení, které by přišlo z vnějšku, bude člověk svou touhou po božském, kterou cítí v podvědomí hledat v sobě samém. Tato potřeba božského vyvolává v duši zvláštní pocit, který svým způsobem spojuje člověka s Bohem.
To je pro modernisty víra. Tímto způsobem byl v duši stvořen Bůh a v tom spočívá i zjevení.
Od náboženského pocitu jsme dospěli do oblasti rozumu, který nyní vytvoří dogma: Člověk musí svou víru vypracovat svým myšlením, cítí potřebu, aby se k víře dostal svým rozumem. Vytvořil formulace, které neobsahují absolutní pravdu, nýbrž obraz pravdy, její symbol. Tyto dogmatické formulace jsou následně podrobovány změnám, vyvíjejí se. „Tím se v podstatě otevírají dvířka a brána ke změně dogmat.”
Tyto formulace nejsou obyčejnými teologickými spekulacemi. Musí být živé, aby byly skutečně náboženské. Pocit vlastně musíte v sobě „živoucím způsobem” osobitě vyrobit.
Hovoří se dnes o „žité víře”. „Formulaci se proto musí”, pokračuje Pius X. „aby byla živá a živou zůstala věřící a jeho víra přizpůsobit. Jakmile jednoho dne toto přizpůsobení přestane platit, tak se její počáteční obsah ztrácí. Nezůstává tedy nakonec nic jiného než ji zase změnit. Protože však dogmatické formulace jsou na změny tak choulostivé, není se co divit, že modernisté je tak podceňují, pokud jimi zcela zjevně nepohrdají, zatímco neustále mluví o „náboženském pocitu a náboženském životě”. V jejich kázáních, přednáškách a náboženském vyučování se vede hon na tzv. „strnulé formulace”.
Věřící činí osobní zkušenosti s vírou kterou si poté vzájemně sdělují; tak se rozšiřují náboženské zkušenosti. „Když je víra všeobecně přijata nebo jak se říká kolektivně uznána, pociťuje se potřeba organizovat se do společenství, aby společný poklad byl chráněn a rozmnožen. Tak se zakládají církve. „Církev je tedy ovoce kolektivního uvědomění, jinak vyjádřeno, shromáždění se uvědoměním si své víry osamostatňuje; a tak to vede až k prvnímu společenství a k prvnímu věřícímu – pro křesťany je to Ježíš Kristus.”
A dějiny Církve byly sepsány následujícím způsobem: „Když se ještě na počátku věřilo, že autorita Církve pochází od Boha, chápala se tato jako založena sama v sobě. Ale dnes se již od toho dávno upustilo. Když je Církev pojímána jako živoucí produkt kolektivního vědomí, tak také autorita je živoucím produktem Církve. Moc musí tedy přejít do jiných rukou a na jinou bázi. Politické vědomí je tvořeno vládou lidu, podobně tomu musí být i v Církvi. Pokud nechce církevní autorita ve vnitřní oblasti svědomí vyvolat a rozdmýchávat konflikt musí se přizpůsobit demokratickým formám.”
Bezradní katolíci, rozumíte již nyní odkud kardinál Suenens a všichni tihle jarmareční teologové na II. vatikánu čerpali své ideje. Pokoncilní církev se nachází v plné kontinuitě s těmi, kteří uvrhli konec minulého a počátek našeho století do zmatku a nepokoje.
Chápete nyní také proč v katechismech které vaše děti přinesly domů, začíná vše prvním společenstvím, které se vytvořilo po Letnicích, kdy učedníci pod dojmem, který v nich vyvolal Ježíš jejich duševní potřebou po božském pocítili spolu navzájem a zažili „prazkušenost” víry.
Můžete si nyní vyjasnit proč v katechismu a v kázání chybí dogmata, jako ta o Nejsvětější Trojici, stvoření člověka, vykoupení, Ježíšovo nanebevstoupení atd. Vysvětlující doprovodný text francouzského episkopátu vypracovaný pro katechese, jedná podrobně a obšírně o tvorbě skupin, které mají být mini-církvemi a mají nově vybudovat Církev zítřka.
Odpovídá to procesu, který modernisté vyčetli z ustavení Církve apoštoly: V katechetické skupině přednáší animátoři, rodiče, děti své životní zkušenosti, jejich touhy, náboženské představy a jisté poznatky o věcech víry. K tomu se připojují vzájemné protiklady, které jsou předpokladem nalezení pravdy, tím jak jednotlivé osoby společenství projevují své vnitřní přání a touhy, které jsou výzvou a vedou ke konkrétní a nezbytné proměně, kterou přináší dotek s evangeliem. Duševní odpor a nesouhlas je možný. Projevuje se v rozdílných názorech a sporech týkajících se obrácení, způsobu smrti atd. Skrze milost se mohou poznatky o víře doplňovat.
Jsou to biskupové, kteří tyto modernistické taktiky odsouzené Piem X. ve vší otevřenosti používají. V § 312. tohoto objasňujícího textuje toto vše obsaženo. Ještě jednou si ho pozorně pročtěte: …skrze potřebu vyvolání náboženského pocitu, hluboké touhy po pravdě, skrze různá protikladná stanoviska a zkušenosti pramení změny dogmat, zlom v tradici.
Podle modernismu vznikají rovněž z potřeby i svátosti, neboť jak se zjistilo v jejich systému je nouze a potřeba všeobsáhlým a velkým vysvětlením. V náboženství musí být něco smyslově vnímatelného, tělesného: Svátosti jsou (pro ně) ryzími znameními nebo symboly, i když jsou vybaveny i určitou účinností. Srovnávají je také s jistými hesly o nichž se lidově říká, že byly s ohlasem přijaty, protože mají schopnost vyzařovat silné a pronikavé ideje, které dokáží člověka dojmout a vyburcovat. Zrovna tak by se dalo říci, že svátosti byly podle nich ustanoveny aby „živily víru” – věta odsouzená koncilem tridentským.
Tyto ideje nacházíme znovu např. u koncilního experta Besreta: „Svátost není to, co přináší lásku Boží do světa. Láska Boží působí ve všech lidech. Svátost je okamžik jejího veřejného projevení ve společenství učedníků. Když to říkám, nechci v žádném případě popírat účinný aspekt ustanoveného znamení. Člověk se zdokonaluje také tím, že sám sebe projeví a vyjádří a to platí u svátostí, jakož i při ostatní činnosti.”
A Písmo svaté? To je pro modernisty „soubor knih, který v daném náboženství vytvořila zkušenost”. Je to sice Bůh, který skrze tyto knihy mluví, ale Bůh, který je v nás. Jsou to inspirované knihy asi tak, jako se mluví o inspiraci básnické. Inspirace je prudkou potřebou věřících písemně sdělit svou víru. Bible je dílo lidské.
V Pierres Vivantes se říká dětem, že Genesis je „báseň”, která byla jednoho dne sepsána věřícími a která byla poté „přebásněna”. Tyto spisy zavedené všemi francouzskými biskupy k vyučování náboženství na všech školách vykazují modernismus téměř na každé stránce.
Zde je krátké srovnání :
Sv. PIUS X.: „Je to pro ně (modernisty) zákon, že doba vzniku biblických písem může být přesně stanovena jen podle dobových poznámek, které Církev v průběhu času vynechala.”
PIERRES VIVANTES: „Aby pomohli těmto obcím žít podle evangelia, napsali jim určití apoštolově dopisy, které se také nazývají epištoly. …Ale apoštolově vyprávěli především ústně to, co Ježíš v jejich středu udělal a co jim řekl. …Později čtyři autoři (Marek Matouš Lukáš a Jan) zapsali písemně, co apoštolově mluvili. Vznik evangelií: Marek kolem r. 70? Lukáš asi 80 – 90? Matouš asi 80 – 90? Jan asi 95- 100? Vyprávěli příběhy z Ježíšova života, jeho slova a především jeho smrt a zmrtvýchvstání, aby ozřejmili víru věřícím.”
SV. PIUS X.: „V Písmu svatém (říkají) je tak veliké množství pasáží, které se dotýkají otázek přírodních věd nebo historie, v nichž se tvrdí zřejmé omyly. Ale tyto knihy nepojednávají o přírodních vědách, ani o historii, nýbrž pouze a jen o náboženství a o mravním učení.”
PIERRES VIVANTES: „Je to (Genesis) báseň a ne přírodovědecká kniha. Přírodní vědy nám říkají, že to trvalo miliardy let než se na zemi objevil život. Evangelia nám nepřinášejí zprávy o Ježíšově životě takovým způsobem jakým nám dnes podávají zprávy rádio, televize nebo noviny o nejrůznějších událostech.”
Sv. PIUS X.: „Neváhají (modernisté) tvrdit, že dotyčné knihy, především Pentateuch a první tři evangelia, vznikly pozvolna přidáváním k původnímu velice krátkému vyprávění. Jedná se tu o dodatečné vsuvky pasáže, které spojovali jednotlivá vyprávění v jeden celek.
PIERRES VIVANTES: „Co je ve většině knih zapsáno, to bylo nejprve ústně vyprávěno z generace na generaci. Jednoho dne to někdo zapsal, aby to pak bylo od něj dále předáváno a často to co on napsal opisovali jiní pro další lidi znovu a znovu …538, vláda Peršanů: jejich myšlenková ozvěna a podání byly zapsány do knih a vytvořily z nich knihy se odráží v knihách. Ezdráš sebral na 400 (různých knih) aby z nich vyrobil zákon nebo-li Pentateuch. Byli sepisovány svitky spisů proroků. Myšleky mudrců jsou písemně zaznamenány a stávají se z nich různá mistrovská díla.
Pro katolíky, kteří jsou užaslí nad způsobem řeči v „konciliární církvi”, je důležité vědět, že to není nic nového, že tak mluvili již Lamennais, Fuchs, Loisy v minulém století, a že neudělali nic jiného, než že sebrali všechny staré omyly všech minulých staletí. Náboženství Kristovo se nemění a nikdy se měnit nebude. Nesmíme si nechat všechno líbit!
pravykatolik.sk/…/bezradni-katoli…
9. Apríla 2016 pravykatolik.sk/author/admin/
XVI. kapitola MODERNISMUS
Mužové Církve vytvořili zcela nový slovník pojmů, ve kterém pouze několik slov přežilo. Jedním z nich je slovo „víra”. Toto slovo ovšem bývá používáno v nejrůznějších významech. Existuje ale definice víry, která se nemůže měnit. Této definice se musí katolík držet, když už nemůže rozumět zmateným a troufalým řečem, které jsou mu předkládány.
Víra je souhlas rozumu s pravdou zjevenou Slovem Božím. Věříme v pravdu, která k nám přichází z vnějšku a nevychází nějakým způsobem z našeho nitra. Věříme v pravdu na základě autority Boží, která nám ji zjevila. Nesmíme ji hledat nikde jinde.
Nikdo nemá právo nám tuto víru vzít a nahradit nějakou jinou. Vidíme ale, že se znovu vynořují modernistické definice víry, které odsoudil již Pius X. před osmdesáti lety; podle těchto definicí je víra vnitřní pocit: projev náboženství, které se nemá hledat mimo člověka: „Ono spočívá v člověku samotném a proto je náboženství formou života, kterou nenacházíme nikde jinde, než v životě lidí.”
Ono je čímsi čistě subjektivním, je připojením se duše k Bohu, který je našemu chápání nepřístupný – každý zde stojí sám před sebou, každý ve svém svědomí.
Modernismus není žádný nový vynález, nebyl jim ani v r 1907, v roce slavné encykliky Pascendi, jde o stálý stav revoluce, který nás chce uvěznit v našem lidství a Boha ponechat svobodnému výkladu. Jeho mylné definice se pokoušejí kromě toho rozbít autoritu Boží a autoritu Církve.
Víra k nám přichází z vnějšku; my jsme povinni se ji podřídit. „Kdo uvěří, bude spasen, kdo ale neuvěří, bude zavržen.” (Mk. 16,16) Tak to řekl sám Náš Pán.
Když jsem v roce 1976 navštívil papeže, obvinil mne k mému bezmeznému překvapení z toho, že prý učím mé seminaristy jakési přísaze zaměřené proti němu. S námahou jsem se snažil vyjasnit si, odkud a od koho mohlo takové obvinění přijít se zřejmým úmyslem poškodit mne. Pak se mi ale najednou rozsvítilo: Jde přece o antimodernistickou přísahu, kterou dříve slavnostně skládal každý kněz před svým kněžským svěcením a každý nositel církevní hodnosti při svém uvedení do úřadu. Jeho Svatost papež Pavel VI. ji ve svém životě sám více než jedenkrát osobně skládal. V této přísaze se nachází tato slova: „Zcela vědomě se zastávám toho, že víra není žádný slepý náboženský pocit, který vychází z temnoty nevědomí do srdce a odpovídá mravně formovaným přáním, nýbrž že jde o souhlas rozumu s pravdou přijatou z vnějšku, protože to vše je podepřeno autoritou Boží.
Držím se toho, co nám Bůh, náš Spasitel a Pán řekl, dosvědčil a zjevil.”
Antimodernistická přísaha již není požadována k tomu, aby se někdo mohl stát knězem nebo biskupem; . . .Pojem víry byl skutečně zfalšován a mnoho lidí se nechalo bez zlého úmyslu ovlivnit modernismem.
Proto jsou ochotni věřit tomu, že všechna náboženství vedou ke spáse.
Když má každý víru odpovídající jeho svědomí, když svědomí zprostředkovává a ustanovuje víru, potom není důvod hlásat, že nějaká víra vede k Bohu více než jiná, když stačí pouze svědomí nasměrovat na Boha.
V jednom dokumentu katechetické komise francouzských biskupů se můžeme dočíst toto tvrzení: „Pravda není přijetí něčeho dokonalého a hotového, nýbrž něčeho, co se tvoří.”
To jsou zcela rozdílná stanoviska. Říká se nám, že člověk pravdu nepřijímá, nýbrž že ji sám tvoří. My ale víme, náš rozum to potvrzuje, že pravda se sama netvoří a ani my to nejsme, kdo ji tvoří.
Jak se ale máme proti tomuto ďábelskému učení, které ničí náboženství bránit, když se nyní toto „novotářské haraburdí” usadilo dokonce v nitru Církve? Bylo bohudíky již na počátku 20. století odkryto takovým způsobem, že je můžeme velice snadno rozpoznat. Nesmíme si myslet, že jde o něco starého, o co se zajímají pouze církevní historikové: Pascendi je text o němž můžeme být přesvědčeni, že byl napsán pro dnešní dobu. Je mimořádně aktuální a charakteristický svou svěžestí ducha, který nebývá předmětem obdivu právě u vnitřních nepřátel Církve.
Zde jej máme: „…považují se ve své domýšlivosti, chudí na znalosti solidní filosofie a teologie… odhazujíce všechnu skromnost stranou… za reformátory Církve. …Pohrdajíce jakoukoliv autoritou, nesnášejíce žádná omezování, klamajíce své svědomí připisují snaze po pravdě to, co se ve skutečnosti musí přičítat jejich pýše a tvrdošíjnosti… jejich taktika spočívá v tom, že nehlásají své nauky systematicky jako celek, nýbrž samostatně a takřka beze vší souvislosti, aby vzbudili zdání, že sami ještě o svých naukách pochybují a pravdu teprve hledají, zatímco jsou naopak ve svých názorech pevní a důslední. …Mnohé v jejich knihách může katolík bez obav schválit; obraťte však list a zjistíte, že autorem řádků je vlastně racionalista. …Tak táhnou svou nastoupenou cestou dál a dál navzdory všem pokáráním a všem odsouzením a skrývají svou bezhraničnou troufalost za čistě vnější, neupřímné podrobení se. …Kritizuje- li je někdo pro tyto novoty, uvidí proti sobě zástup, který je připraven se na něj vrhnout; odporuje-li jim někdo, je ignorant; přijme-li je někdo a přidá se k ním je vynášen do nebe. …Pokud nějaké dílo oplývá od počátku do konce novotami, zahrnou jej chválami a oslavou a byl-li takový jejich autor od Církve odsouzen, čehož se každý dobrý katolík hrozí – pak jej celý jejich dav opěvuje a veřejně velebí téměř jako mučedníka pravdy.”
Tento popis souhlasí velmi dobře s tím, co dnes vidíme před sebou, takže to budí dojem, jakoby to bylo sepsáno zcela nedávno. Po odsouzení Hanse Kůnga uspořádala jistá skupina křesťanů před kolínským dómem „autodafé” (pálení kacířů) jako protest proti tomu, že Svatý Stolec odňal švýcarskému teologovi jeho kanonickou misii. Byla přichystána hromada dříví a na ni hodili Kůngova loutku a jeho spisy, „aby symbolizovaly zákaz odvážného a čestného myšlení” (Le Monde).
Sankce proti Pateru Pohierovi vyvolaly jiné protestní provolání modernistickému theologovi: 300 dominikánů a dominikánek zveřejnilo protestní dopis proti těmto sankcím. Asi dvacet osob podepsalo jiný text; opatství Boquen, Clique z Montparnasse a jiné avantgardní skupiny přišly na pomoc. Jediný rozdíl proti tomu, co prohlásil sv. Pius X. je dnes v tom, že již lstivě neskrývají svůj postoj pod pláštíkem podrobení. Jsou si svou věcí jisti a uvnitř Církve našli tolik podpory, že už není nutné, aby se skrývali. Modernismus není mrtev, dělá naopak pokroky a ukazuje se veřejně.
Ctěme si dál v encyklice Pascendi:
O modernizme od sv. PIA X. - encyklika PASCENDI DOMINICI GREGIS
„Za tohoto stavu věcí… se nesmíme divit, když modernisté katolíky, kteří se rozhodli za Církev horlivě bojovat, napadají s největší zlobou a nevolí. Není žádný druh urážek, kterých by se štítili; do nevědomců a zatvrzelců spílají jim neustále… Mají-li modernisté co dělat s nepřítelem, jehož učenosti a ostrého úsudku se mají co obávat, jako na úmluvu mlčí a zkoušejí s ním být za dobře.”
Takhle se postupuje proti pronásledovaným a štvaným tradičním kněžím, proti spisovatelům, řeholního nebo laického stavu o kterých se tisk, který je v rukou progresistů nikdy nezmíní ani jedním slovem. A mlčí se i o hnutích mládeže, které zůstává věrné tradici; jejich vzorná činnost, jejich poutě a ostatní činnost zůstávají neznámé veřejnosti, která by tím mohla získat posilu.
Když píší (modernisté) o historii, hledají a zveřejňují pod zdáním objektivity se sotva skrývaným potěšením vše, co podle jejich mínění může vrhat na Církev v průběhu dějin nějakou poskvrnu. Se vší rozhodností už předem se snaží odstranit zbožné lidové tradice. Vždy tak uctívané svaté relikvie a ostatky svatých odbývají jako cosi směšného… Konečně jsou doslova posedlí marnivým přáním, aby se o nich mluvilo a podle jejich mínění toho dosáhnout, kdyby mluvili tak, jak se dosud vždy mluvilo
Co se týče učení, spočívá na několika následujících zásadách, které můžeme dnes velmi snadno identifikovat v dnešních myšlenkových proudech: „Lidský rozum se nemůže povznést k Bohu; nemůže ani dojít k tomu, aby ze stvoření poznal jeho existenci.” Protože nějaké možné Boží zjevení, které by přišlo z vnějšku, bude člověk svou touhou po božském, kterou cítí v podvědomí hledat v sobě samém. Tato potřeba božského vyvolává v duši zvláštní pocit, který svým způsobem spojuje člověka s Bohem.
To je pro modernisty víra. Tímto způsobem byl v duši stvořen Bůh a v tom spočívá i zjevení.
Od náboženského pocitu jsme dospěli do oblasti rozumu, který nyní vytvoří dogma: Člověk musí svou víru vypracovat svým myšlením, cítí potřebu, aby se k víře dostal svým rozumem. Vytvořil formulace, které neobsahují absolutní pravdu, nýbrž obraz pravdy, její symbol. Tyto dogmatické formulace jsou následně podrobovány změnám, vyvíjejí se. „Tím se v podstatě otevírají dvířka a brána ke změně dogmat.”
Tyto formulace nejsou obyčejnými teologickými spekulacemi. Musí být živé, aby byly skutečně náboženské. Pocit vlastně musíte v sobě „živoucím způsobem” osobitě vyrobit.
Hovoří se dnes o „žité víře”. „Formulaci se proto musí”, pokračuje Pius X. „aby byla živá a živou zůstala věřící a jeho víra přizpůsobit. Jakmile jednoho dne toto přizpůsobení přestane platit, tak se její počáteční obsah ztrácí. Nezůstává tedy nakonec nic jiného než ji zase změnit. Protože však dogmatické formulace jsou na změny tak choulostivé, není se co divit, že modernisté je tak podceňují, pokud jimi zcela zjevně nepohrdají, zatímco neustále mluví o „náboženském pocitu a náboženském životě”. V jejich kázáních, přednáškách a náboženském vyučování se vede hon na tzv. „strnulé formulace”.
Věřící činí osobní zkušenosti s vírou kterou si poté vzájemně sdělují; tak se rozšiřují náboženské zkušenosti. „Když je víra všeobecně přijata nebo jak se říká kolektivně uznána, pociťuje se potřeba organizovat se do společenství, aby společný poklad byl chráněn a rozmnožen. Tak se zakládají církve. „Církev je tedy ovoce kolektivního uvědomění, jinak vyjádřeno, shromáždění se uvědoměním si své víry osamostatňuje; a tak to vede až k prvnímu společenství a k prvnímu věřícímu – pro křesťany je to Ježíš Kristus.”
A dějiny Církve byly sepsány následujícím způsobem: „Když se ještě na počátku věřilo, že autorita Církve pochází od Boha, chápala se tato jako založena sama v sobě. Ale dnes se již od toho dávno upustilo. Když je Církev pojímána jako živoucí produkt kolektivního vědomí, tak také autorita je živoucím produktem Církve. Moc musí tedy přejít do jiných rukou a na jinou bázi. Politické vědomí je tvořeno vládou lidu, podobně tomu musí být i v Církvi. Pokud nechce církevní autorita ve vnitřní oblasti svědomí vyvolat a rozdmýchávat konflikt musí se přizpůsobit demokratickým formám.”
Bezradní katolíci, rozumíte již nyní odkud kardinál Suenens a všichni tihle jarmareční teologové na II. vatikánu čerpali své ideje. Pokoncilní církev se nachází v plné kontinuitě s těmi, kteří uvrhli konec minulého a počátek našeho století do zmatku a nepokoje.
Chápete nyní také proč v katechismech které vaše děti přinesly domů, začíná vše prvním společenstvím, které se vytvořilo po Letnicích, kdy učedníci pod dojmem, který v nich vyvolal Ježíš jejich duševní potřebou po božském pocítili spolu navzájem a zažili „prazkušenost” víry.
Můžete si nyní vyjasnit proč v katechismu a v kázání chybí dogmata, jako ta o Nejsvětější Trojici, stvoření člověka, vykoupení, Ježíšovo nanebevstoupení atd. Vysvětlující doprovodný text francouzského episkopátu vypracovaný pro katechese, jedná podrobně a obšírně o tvorbě skupin, které mají být mini-církvemi a mají nově vybudovat Církev zítřka.
Odpovídá to procesu, který modernisté vyčetli z ustavení Církve apoštoly: V katechetické skupině přednáší animátoři, rodiče, děti své životní zkušenosti, jejich touhy, náboženské představy a jisté poznatky o věcech víry. K tomu se připojují vzájemné protiklady, které jsou předpokladem nalezení pravdy, tím jak jednotlivé osoby společenství projevují své vnitřní přání a touhy, které jsou výzvou a vedou ke konkrétní a nezbytné proměně, kterou přináší dotek s evangeliem. Duševní odpor a nesouhlas je možný. Projevuje se v rozdílných názorech a sporech týkajících se obrácení, způsobu smrti atd. Skrze milost se mohou poznatky o víře doplňovat.
Jsou to biskupové, kteří tyto modernistické taktiky odsouzené Piem X. ve vší otevřenosti používají. V § 312. tohoto objasňujícího textuje toto vše obsaženo. Ještě jednou si ho pozorně pročtěte: …skrze potřebu vyvolání náboženského pocitu, hluboké touhy po pravdě, skrze různá protikladná stanoviska a zkušenosti pramení změny dogmat, zlom v tradici.
Podle modernismu vznikají rovněž z potřeby i svátosti, neboť jak se zjistilo v jejich systému je nouze a potřeba všeobsáhlým a velkým vysvětlením. V náboženství musí být něco smyslově vnímatelného, tělesného: Svátosti jsou (pro ně) ryzími znameními nebo symboly, i když jsou vybaveny i určitou účinností. Srovnávají je také s jistými hesly o nichž se lidově říká, že byly s ohlasem přijaty, protože mají schopnost vyzařovat silné a pronikavé ideje, které dokáží člověka dojmout a vyburcovat. Zrovna tak by se dalo říci, že svátosti byly podle nich ustanoveny aby „živily víru” – věta odsouzená koncilem tridentským.
Tyto ideje nacházíme znovu např. u koncilního experta Besreta: „Svátost není to, co přináší lásku Boží do světa. Láska Boží působí ve všech lidech. Svátost je okamžik jejího veřejného projevení ve společenství učedníků. Když to říkám, nechci v žádném případě popírat účinný aspekt ustanoveného znamení. Člověk se zdokonaluje také tím, že sám sebe projeví a vyjádří a to platí u svátostí, jakož i při ostatní činnosti.”
A Písmo svaté? To je pro modernisty „soubor knih, který v daném náboženství vytvořila zkušenost”. Je to sice Bůh, který skrze tyto knihy mluví, ale Bůh, který je v nás. Jsou to inspirované knihy asi tak, jako se mluví o inspiraci básnické. Inspirace je prudkou potřebou věřících písemně sdělit svou víru. Bible je dílo lidské.
V Pierres Vivantes se říká dětem, že Genesis je „báseň”, která byla jednoho dne sepsána věřícími a která byla poté „přebásněna”. Tyto spisy zavedené všemi francouzskými biskupy k vyučování náboženství na všech školách vykazují modernismus téměř na každé stránce.
Zde je krátké srovnání :
Sv. PIUS X.: „Je to pro ně (modernisty) zákon, že doba vzniku biblických písem může být přesně stanovena jen podle dobových poznámek, které Církev v průběhu času vynechala.”
PIERRES VIVANTES: „Aby pomohli těmto obcím žít podle evangelia, napsali jim určití apoštolově dopisy, které se také nazývají epištoly. …Ale apoštolově vyprávěli především ústně to, co Ježíš v jejich středu udělal a co jim řekl. …Později čtyři autoři (Marek Matouš Lukáš a Jan) zapsali písemně, co apoštolově mluvili. Vznik evangelií: Marek kolem r. 70? Lukáš asi 80 – 90? Matouš asi 80 – 90? Jan asi 95- 100? Vyprávěli příběhy z Ježíšova života, jeho slova a především jeho smrt a zmrtvýchvstání, aby ozřejmili víru věřícím.”
SV. PIUS X.: „V Písmu svatém (říkají) je tak veliké množství pasáží, které se dotýkají otázek přírodních věd nebo historie, v nichž se tvrdí zřejmé omyly. Ale tyto knihy nepojednávají o přírodních vědách, ani o historii, nýbrž pouze a jen o náboženství a o mravním učení.”
PIERRES VIVANTES: „Je to (Genesis) báseň a ne přírodovědecká kniha. Přírodní vědy nám říkají, že to trvalo miliardy let než se na zemi objevil život. Evangelia nám nepřinášejí zprávy o Ježíšově životě takovým způsobem jakým nám dnes podávají zprávy rádio, televize nebo noviny o nejrůznějších událostech.”
Sv. PIUS X.: „Neváhají (modernisté) tvrdit, že dotyčné knihy, především Pentateuch a první tři evangelia, vznikly pozvolna přidáváním k původnímu velice krátkému vyprávění. Jedná se tu o dodatečné vsuvky pasáže, které spojovali jednotlivá vyprávění v jeden celek.
PIERRES VIVANTES: „Co je ve většině knih zapsáno, to bylo nejprve ústně vyprávěno z generace na generaci. Jednoho dne to někdo zapsal, aby to pak bylo od něj dále předáváno a často to co on napsal opisovali jiní pro další lidi znovu a znovu …538, vláda Peršanů: jejich myšlenková ozvěna a podání byly zapsány do knih a vytvořily z nich knihy se odráží v knihách. Ezdráš sebral na 400 (různých knih) aby z nich vyrobil zákon nebo-li Pentateuch. Byli sepisovány svitky spisů proroků. Myšleky mudrců jsou písemně zaznamenány a stávají se z nich různá mistrovská díla.
Pro katolíky, kteří jsou užaslí nad způsobem řeči v „konciliární církvi”, je důležité vědět, že to není nic nového, že tak mluvili již Lamennais, Fuchs, Loisy v minulém století, a že neudělali nic jiného, než že sebrali všechny staré omyly všech minulých staletí. Náboženství Kristovo se nemění a nikdy se měnit nebude. Nesmíme si nechat všechno líbit!
pravykatolik.sk/…/bezradni-katoli…