Taková obnova normy krásy je nutná. Vždyť norma krásy v hříchem zatemnělém světě je relativizovaná a rozvrácená. Je našimi přirozenými schopnostmi neobnovitelná. Umělec, který se v tvůrčí oslavě ryzí Krásy neopírá o Ježíše Krista, tápe ve svém iluzorním stavění se jako tvůrce na místo Stvořitele, a dříve nebo později upadá do rozkladného vlivu záludného vládce světa, a pak upadá do alkoholismu, narkomanie a šílenství podle vzoru Utrilla, Modiglianiho, Umberta Ecca a jiných.
Jak dosáhnout prožitku čisté krásy? Jde to s naší vnitřní vypjatou zapojeností, a tedy s jistou vytříbeností vnímavosti, ale také s vnější trpělivou otevřeností vůči lidsky vtělené ryzí Kráse Boží. Jedině tak se nám zjevuje sama norma krásy. Vždyť ošklivost nás, podléhajících šerednému světskému chaosu i naše zkažená vnímavost pro krásu tomu brání.