Ž 91:1 Kto pod ochranou Najvyššieho prebýva a v tôni Všemohúceho sa zdržiava,
Ž 91:2 povie Pánovi: „Ty si moje útočište a pevnosť moja; v tebe mám dôveru, Bože môj.“
Ž 91:3 Veď on sám ťa vyslobodí z osídel lovcov a zo zhubného moru.
Ž 91:4 Svojimi krídlami ťa zacloní a uchýliš sa pod jeho perute. Jeho pravda je štítom a pancierom,
Ž 91:5 nebudeš sa báť nočnej hrôzy, ani šípu letiaceho vo dne,
Ž 91:6 ani moru, čo sa tmou zakráda, ani nákazy, čo pustoší na poludnie.
Ž 91:7 I keď po tvojom boku padnú tisíce a desaťtisíce po tvojej pravici, teba nezasiahne.

Bůh nedělá rozdílu a nečiní objednávky na zachování života. Mrtví už nevypovídají, stíny lidí na zdech po výbuchu atomové bomby nesvědčí o Boží záchraně, krvácejí kusy kůže dětí a vyhřezlé vnitřnosti a na prach spálená těla nám ukazují jen bídu světa... Požáry válek a utrpení. Tu odněkud trčí kříž, tu nevybuchlá bomba uprostřed kostela, tu zachránění lidé co se zrovna modlili (dříve se modlilo a v ohrožení vždy více lidí než dnes :) Tu zázračná záchrana a tu tisíce nezázračných mrtvých a zohavených.... Touha po naději, touha po štěstí nás žene a motivuje... Hledajíce logiku jsme ochotni vytvářet své modely představ o Boží moci, vůli.... a vstupovat svou vůlí do toho...... a tvořit i houfy podvržených a někdy i stimulovaných poselství od Boha k lidem a vizionářských duševních hyperventilací..... Kde jsi Bože, řve naše nitro a hledá záchranný kruh.... Čím si máme zasloužit zachování života, štěstí, blaho své a blízkých.... Hledáme návod a nebo rezignujeme.... Co vlastně? Kus od kusu. Trochu křeče a trochu lhostejnosti.... Kde jsi Bože? Proč? Ruce k nebesům, vzdor a poddání se.... Co zbývá? Slzy a vědomí, že už nemohu brečet? Vyschlo to, slzy nejsou.... Apatie, smíření.... A takový je někdy život. Modlit se můžeme a svěřovat se do "rukou Božích" ... ale .... nikdy neznáme co přijde.... Uneseme to vědomí? Umět se bezvýhradně odevzdat Tomu, který je svrchovaným Pánem bytí na zemi i na nebi?