1. Připravme se k slyšení - oběti mše nejsvětější, - přistupme k ní zkroušení - a v pokoře nejvroucnější; - s knězem se sjednocujme, - mysl svou s ním spojujme!

2. Tu oběť věnujíce - Tobě, Bože, se klaníme, - srdečně děkujíce- za danou milost, prosíme, - bys nám novou udělil - a hříchy nám odpustil.

3. My též Tvé velebnosti - sami sebe obětujem - a s Kristem v společnosti - se celí Tobě věnujem; - Tvé službě, cti a chvále - chceme směřovat stále.

4. Buď Bohu na výsosti - čest, chvála, díkučinění;- Ježíš v těla křehkosti - přišel k nám dle přislíbení - chtěl lid svůj vykoupiti - pokoj nám uděliti.

5. Nech nás účastny býti - užitku Tvého vtělení, - od hříchů očistiti, - veď nás k věčnému spasení, - ať Tě tam s Otcem ctíme, - s Duchem svatým slavíme.

9. Přijmi, všemocný Pane, - tuto oběť s laskavostí, - již za hříchy spáchané - věnujem Tvé velebnosti; - nechť je živým k spasení - a mrtvým k odpuštění.

10. Ač je zde jen chléb, víno, - však v Tělo, v Krev Syna Tvého - bude proměněno, - ó, učiň, ať skrze něho - dosáhnem, což dobrého, a duši prospěšného.

11. I my se obětujem - s Kristem Pánem sjednoceni - a srdce podrobujem - ó Bože Tvému řízení, vše, co od Tebe máme, - vůli Tvé oddáváme.

12. "Svatý, Svatý!" zpívejme, - ve jménu Páně jdoucímu - na kolena padejme, - kořme se Všemohoucímu, bližme se v důvěrnosti - k trůnu jeho milosti.

19. Tvým Tělem posilněný - přemohu zlé náklonnosti - Tobě jsa přivtělený, - šťastně vkročím do věčnosti, - Tys život a vzkříšení - věno mého spasení.

20. Oběť mše se skončuje, - dej, ó přemilý Ježíši, - ať v nás to způsobuje, - co způsobila na kříži, - ať z hříchů povstaneme, - ctnostný život vedeme.

21. Dej, ať plni milosti, - z Tvého chrámu vycházíme, - plnit své povinnosti - věrně se vynasnažíme, - až nás k sobě povoláš - tam, kde v slávě přebýváš.

Díky, takže tím je to jasné. Řeckokatolíci se drží učení Katolické církve.

"toto žehnání se děje jen v liturgii pravoslavných církví, u řeckokatolíků bylo vypuštěno, protože panuje názor, že Kristova slova k dokonalému proměnění stačí a žehnání je tedy vlastně duplicita"

Jak je to u pravoslavných, to se spíš otázka na o.L.Halíka.

Bylo ta reakce na Váš příspěvek: "Zároveň na východě při mši ritu sv. Jana Zlatoústého a sv. Bazila Velikého dochází a docházelo k proměňování až po vzývání Ducha svatého. Proč je to tak? Protože Bůh respektuje, co apoštolé biskupové dočasně svázali a rozvázali."

Předpokládám, že to bude citát od o.Eliáše. Pokud ne, hluboce se omlouvám

Odpověď od řeckých katolíků na mnou vznesený dotaz, jak je to stvrzením o.eliáše ohledně proměňování, je jasná:

Tvrdit, že k proměnění chleba a vína v tělo a krev Páně dochází ve vých. ritu až po epiklezi, je blud jak vyšitý. V závěrečné epiklezi se opravdu prosí o sestoupení Ducha sv. na ale již PROMĚNĚNÉ dary, tedy na tělo Kristovo.

No ale to je právě ten kardinální omyl. Dogmata jsou společná pro celou církev a tvrdit, že " na východě svázali eucharistickou proměnu chleba a vína v Krista s recitováním slov Krista při poslední večeři a potom se vzýváním Ducha svatého," je v přímém rozporu s naukou katolické církve. Tridentský koncil jasně vyhlásil, že k proměnění dojde při vyslovení slov "Toto je mé tělo." a "Toto je má krev..." a to platí i pro východní katolíky. Na odlišný názor byla vyslovena anathema.

Pro vaše uklidnění si to mohu ještě přímo ověřit i u řeckokatolických kněží.

Správná reakce na tyto požadavky:

Německo: Kardinál Brandmüller hájí celibát kněží

Kardinál Walter Brandmüller se otevřeným dopisem reagoval na zveřejněnou petici osmi katolických křesťanskodemokratických politiků, kteří napsali německým biskupům, aby změnili praxi celibátu kněží, neboť jejich nedostatek se zvětšuje. Následuje plné znění dopisu kardinála:

„Protože jste se svou anticelibátní iniciativou obrátili na veřejnost, je třeba také veřejné odpovědi. Ta spočívá nejprve v otázce: Co vás jako politiky legitimuje k tomu, abyste zaujímali stanovisko k vnitrocírkevnímu tématu, které se vás netýká ani z titulu úřadu ani osobně?
Vaše odvolávání se na nedostatek kněží se přitom jeví v podivném světle, jestliže se pomyslí na stále se zmenšující počet návštěvníků bohoslužeb a věřících, kteří chtějí přijímat svátosti.

Když však přece trváte na své iniciativě, živíte podezření, že nejde přitom jen o celibát, nýbrž o první kroky k „jiné církvi“. V této souvislosti pohrávat si s národní německou zvláštní cestou vede do blízkosti schismatu a národní církve.

Jste si také toho vědomi, že tím jen pokračujete v kampani, která v Německu běží již od začátku 19. století – a až dodnes ztroskotala?
Zpochybňujete způsob života, který byl převzat a věrně žit převažujícím počtem kněží s rozmyslem a z vlastního popudu. Pro ně znamená vaše kampaň osobní urážku.

Patrně vám nepřišlo na mysl, že tím také urážíte samého Ježíše Krista, Syna Božího. Bez manželky žijící kněží nečiní jako učedníci Ježíšovi nic jiného, než že přijali za vlastní způsob života svého mistra.

Patrně vám také není známo, že celibát kněží spočívá na apoštolské tradici. Je spolehlivým výsledkem zkoumání, že na počátku zajisté byli ženatí mužové svěceni na biskupy a kněze, ale ode dne vysvěcení pokračovali sice v rodinném životě, ale ne v manželském společenství.
To také znamená, že „světová církev“, to je také ekumenický koncil, nesmí a nemůže ignorovat apoštolskou tradici.
Proto je třeba vyslovit naléhavou prosbu ukončit toto diskusi, která nás již až k znechucení obtěžuje a uráží a navíc rozmnožuje zmatek mezi věřícími.“

Tato jasná slova kardinála Brandmüllera se nesetkala s příznivým ohlasem u Karla Lehmanna, jiného německého kardinála. Na stránce www.bistummainz.de/bistum/aktuell/nachrichten.html diecéze Mainz se zabývá otevřeným dopisem kardinála Brandmüllera a osobně ho napadá. Oněch osm křesťanskodemokratických politiků označuje za „zasloužilé“, téma celibátu je „nevyřízené a diskutuje se o něm v církvi již 40 let“. Píše o kardinálovi Brandmüllerovi: „Při všem porozumění pro silné námitky proti dopisu osmi politiků styděl jsem se jako biskup, jenž dlouho působí v Německu, kvůli tónu, který mluví z tohoto otevřeného dopisu.“ Především je nanejvýš zklamán, jak jsou v něm tupeni zasloužilí politici, kteří se po desetiletí zasazují o církev. To není v naší zemi stylem, se kterým vzájemně komunikujeme při rozdílnostech mínění.

Zdroj: www.kath.net/detail.php

Heretik je člověk, který zatvrzele odmítá nějaký článek víry (dogma) vyhlášený papežem s úmyslem zavázat k trvalému věření všechny věřící. který článek víry popírám?Hmm Projeďte si, prosím, seznam vyhlášených dogmat a pak mi to prosím oznamte výsledek.

IIVK byl v historii Církve ojedinělý a jako jediný nebyl dogmatický, čili neomylný. To potvrdili JXXIII. i PVI. Když arc.Lefebvre varoval, že "dnes říkáte, že koncil je pouze pastorální, zítra ho budete považovat za dogma a ty, kdo budou nesouhlasit, budete exkomunikovat", považovali ho za blázna a sv.otec ho ujišťoval, že se to stát nemůže, neb koncil je pouze pastorální.

"Kristus o falešných učitelích říká, že je poznáme podle plodů. Plodem Druhého vatikánského koncilu je církevní krize, odpad, všechen ten duchovní marasmus, který je okolo nás. A nikdo, kdo věrně uchovává plnost katolického učení, nestaví na koncilu. Koncil, jak se definoval a jak ho definovali oba papežové koncilu, je ve své podstatě celocírkevní pastorační synoda - zcela nepodařená synoda, která ani nesplnila očekávání mnoha naivních koncilních otců, totiž nové oživení apoštolátu Církve. Splnila ale cíle těch, kteří chtěli otrávit Církev svými bludy, otevřela jim okna dokořán. Dá se říci, že koncil je ve 20. století třetím německým „úspěchem" světového významu. Nejprve poslali do Petrohradu Lenina s penězi a tímto šémem vzbudili k životu golema bolševismu, pak se jim pod vedením Hitlera podařilo obrátit v ruiny spolu s Německem celou Evropu a vpustit bolševismus do střední Evropy, a nakonec němečtí koncilní otcové a poradci spolu s francouzskými kolegy nastartovali autodestrukci Církve. Ta se sice nezdaří, ale způsobí mnoho škod. Ani říjnovou revoluci, ani revoluci v Církvi nemůžete reformovat, jedinou možností je sejít z těchto širokých cest tohoto světa vedoucích do záhuby a vydat se na cestu spásy. A navíc dnes už stejně koncilní dokumenty skoro nikdo nečte, tak proč by se měl v budoucnu jimi zdržovat papež, který bude mít na starosti důležitější věci."

z rozhovoru s p.T.Stritzkem FSSPX "Hospodin je Čech", www.vendee.cz

Hospodin je „Čech“
Rozhovor s P. Stritzkem FSSPX

Redakční článek

31. 1. 2011
Vendée bývá některými lidmi těsně spojováno s Kněžským bratrstvem sv. Pia X (FSSPX). Zde je potřeba hned na úvod předeslat, že Vendée není, nemůže, a ani nechce být žádným oficiálním nebo neoficiálním hlasem FSSPX v České republice. Vendée má být zdrojem informací z pozice tradičního katolicismu, integralismu. Na druhou stranu za tvůrce webu mohu říci, že si kněží FSSPX velmi vážíme a taktéž hluboce ctíme zakladatele FSSPX arcibiskupa Lefebvra pro jeho nekompromisní a zásadový postoj ve věcech víry. Věříme, že bez arcibiskupa Lefebvra by dnes jen stěží existovala mše svatá všech časů. Co však je také velmi důležité, neexistoval by v Církvi pravděpodobně žádný odpor proti neomodernismu. Dnes jsme proto požádali o rozhovor patera Tomáše Stritzka, vůdčí postavu FSSPX na našem území.

Můžete se, otče, pro naše čtenáře nejprve stručně představit?
Na kněze jsem byl vysvěcen v roce 1999 a od té doby působím v Českých zemích, nejprve půl napůl s Rakouskem. V současnosti jsem v autoritě představeného distriktu pověřen zodpovědností za celý apoštolát u nás, vypomáhá mi ještě náš český novokněz P. Aleš Hakl.

Následuje obligátní otázka. Jak jste se dostal k víře? Byl jste katolíkem od narození nebo jste konvertitou?
Pocházím z katolické rodiny, pokřtěn jsem byl jako dítě. Vzhledem k okolnostem jsem začal pravidelně praktikovat až jako dospívající. Ale kostely jsem znal zevnitř od mé nepaměti, hlavně pražské. Proto také do některých nechodím, protože mě ta jejich devastace slušně řečeno rozčiluje a zároveň mi je to líto. Dříve to byly promodlené svatyně vyzývající svojí atmosférou k pokleknutí a modlitbě, dnes ..., nevím k čemu bych tu atmosféru přirovnal. K nádraží ne, atmosféru nádraží mám rád, taky od dětství.

Můžete, prosím, ve zkrácené formě popsat Vaší cestu ke katolické tradici, co bylo tím prvotním impulsem? A jak jste se vlastně dozvěděl o FSSPX? Pokud se nepletu, první mše svaté zde Bratrstvo začalo sloužit už v roce 1991. Jak to tehdy vypadalo?
Moje cesta, to byly koleje. Jel jsem vlakem. Do Zaitzkofenu. Při první Mši sv. v Praze, bylo to na svátek Krista Krále v roce 1991, mne pozval tehdejší rektor semináře P. Niklaus Pfluger na návštěvu. O této Mši sv. jsem se dozvěděl při náhodném setkání s paní Dagmar Bílkovou nějaký ten týden předtím. Před promocí a vojnou jsem se tam jel jen tak podívat a všechno bylo jinak.

Proč a kdy jste se rozhodl pro kněžství a kdy jste věděl, že je toto Vaše rozhodnutí definitivní? Věděl jste hned od počátku, že chcete do tradičního semináře? Co pro Vás znamená kněžství jako takové?
V Zaitzkofenu 8. prosince. Knězem jsem být původně nechtěl, chtěl jsem mít velkou rodinu, alespoň deset kluků. Velkou rodinu mám, ale je to asi tak půl napůl, kluci a holky, a všeho věku. A je to tak dobře.
Kněžství je největší Boží dar, který se neodmítá. Kdo ho nepřijme, nejen že nenajde v životě větší štěstí, nenajde ani srovnatelné.

Jak jste se vypořádal s jazykovou bariérou a určitě náročným studiem?
V sedě u psacího stolu.

Co je hlavním posláním apoštolátu Kněžského bratrstva sv. Pia X. a jak jej vnímáte ve své situaci Vy?
Výchova kněží, jejich vzdělávání a pomoc při posvěcování kněžství. To je v našich stanovách, tak to bylo schváleno i Církví pochvalným dekretem Kongregace pro klérus v roce 1971. K tomu se pojí i pastorační činnost, která je v současnosti široce zastoupena, to ale souvisí se situací v Církvi.

Co pro Vás osobně představuje zakladatel Bratrstva arcibiskup Lefebvre? Není dnes v Bratrstvu už jen „krásným zarámovaným pietním obrázkem“?
Msgr. Lefebvre byl Boží prozřetelností povolán k založení našeho Bratrstva, dal mu stanovy, uvedl ho do života a předal mu vše, co se ve svém bohatém životě naučil. Pro nás je duchovním otcem, stejně jako sv. František pro Františkány, sv. Dominik pro Dominikány, sv. Ignác pro Jesuity. Možná Vás napadne Lefebvre pro Lefebvristy. I když se to považuje spíše za nadávku, slyšel jsem to už nejedenkrát vyslovit s uznáním; a nakonec Jesuité byla také původně nadávka a dnes už to tak vnímají spíše nepřátelé Církve...

Jak vnímáte Druhý vatikánský koncil? Myslíte, že je možné jej po vyjasněný dvojznačných míst vykládat „ve světle tradice“?
Kristus o falešných učitelích říká, že je poznáme podle plodů. Plodem Druhého vatikánského koncilu je církevní krize, odpad, všechen ten duchovní marasmus, který je okolo nás. A nikdo, kdo věrně uchovává plnost katolického učení, nestaví na koncilu. Koncil, jak se definoval a jak ho definovali oba papežové koncilu, je ve své podstatě celocírkevní pastorační synoda - zcela nepodařená synoda, která ani nesplnila očekávání mnoha naivních koncilních otců, totiž nové oživení apoštolátu Církve. Splnila ale cíle těch, kteří chtěli otrávit Církev svými bludy, otevřela jim okna dokořán. Dá se říci, že koncil je ve 20. století třetím německým „úspěchem" světového významu. Nejprve poslali do Petrohradu Lenina s penězi a tímto šémem vzbudili k životu golema bolševismu, pak se jim pod vedením Hitlera podařilo obrátit v ruiny spolu s Německem celou Evropu a vpustit bolševismus do střední Evropy, a nakonec němečtí koncilní otcové a poradci spolu s francouzskými kolegy nastartovali autodestrukci Církve. Ta se sice nezdaří, ale způsobí mnoho škod. Ani říjnovou revoluci, ani revoluci v Církvi nemůžete reformovat, jedinou možností je sejít z těchto širokých cest tohoto světa vedoucích do záhuby a vydat se na cestu spásy. A navíc dnes už stejně koncilní dokumenty skoro nikdo nečte, tak proč by se měl v budoucnu jimi zdržovat papež, který bude mít na starosti důležitější věci.

Církev se dnes nade všechnu pochybnost nachází v hluboké krizi, a byť to Řím otevřeně nepřipouští, některými svými kroky to nepřímo potvrzuje (myslím tím například Benediktem XVI. avizované založení Papežské rady pro opětovnou evangelizaci apod.). Co je podle Vás lékem na tuto krizi?
Volba katolického, a ne liberálního, papeže.

Co pro Vás jako kněze znamená mše svatá všech časů a jak pohlížíte na Novus ordo mši? Podstatou katolického ritu by přece měla být Oběť...
Mešní oběť našeho Pána Ježíše Krista je centrem našeho náboženství, je to zpřítomnění Kristova Kříže. Tato podstata může být rovnocenně vyjádřena v jakémkoliv katolickém ritu, západním, východním, orientálním. Ritus svátosti je způsobem důstojného zacházení se svátostí. Novus ordo není důstojný, je to dvojznačná slátanina, ve vlastním slova smyslu to tedy nelze nazývat ani ritem svátosti. Tím však neříkám, že NOM automaticky zneplatňuje proměňování. Náš generální představený Msgr. Bernard Fellay velmi trefně řekl při svěcení kaple v Brně v roce 2003, že NOM patří do odpadkového koše. Kdyby to byl katolický ritus, tak by to říci nemohl, ani nesměl.

Jak vnímáte motu proprio Summorum Pontificum papeže Benedikta XVI.? Je to krok vpřed nebo jej naopak vnímáte jako svého druhu „past“, kdy se tradiční latinská mše svatá dostává na úroveň jakési estetické záležitosti případně do pozice, že tato mše prostě některým lidem vyhovuje lépe, a tak ji tedy povolíme pro staromilce, snoby a extravagantní typy?
Mne to moc nezajímá. Na naší povinnosti udržet si katolickou víru a předávat jí dál to nic nemění a až přijde katolický papež, což vyplývá ze zaslíbení daného Církvi, tak se to vyřeší. Prostě mnoho kouře a čmoudu a žádný oheň.

Jak byste zhodnotil celkový vývoj situace FSSPX u nás od chvíle, kdy jste jako nový kněz začal působit na území ČR?
To zhodnotí u soudu Kristus. Tak se raději modleme, aby byl více milosrdný než spravedlivý, protože jsme všichni mohli udělat mnohem více, než jsme udělali.

Pokud se chcete vyjádřit – neboť znám Váš postoj, že ne třeba se ke všemu ze své pozice vyjadřovat - co čekáte do budoucna v situaci FSSPX u nás a ve světě?
Můj spirituál v semináři říkával, že Hospodin je Čech, dělá si, co chce. Tož bude dělat, co chce a kdy chce, a všechno bude jinak, než si to moudří lidé představují. A bude to dobré, a pro nás bude dobré, když to budeme trpělivě z Jeho ruky přijímat a spolupracovat s Jeho vůlí. A to není vůbec samozřejmé, i když na tom závisí naše věčnost.

Jistě vnímáte, že v souvislosti s rozhovory mezi FSSPX a Římem, existují dva krajní postoje v očekáváních. Jedni naivně věří v takřka okamžité vítězství tradice, které je skoro na dosah ruky, zatímco druzí rozhovory vnímají tak, že FSSPX bude muset konečně bezpodmínečně uznat všechny dokumenty Druhého vatikánského koncilu a vrátit se do „plného společenství“ Církve. Jaký je v této věci Váš názor?
Náš generální řekl, že smyslem rozhovorů je vydat svědectví katolické víře. Myslím, že to stačí. Až přijde katolický papež, a očekávat ho jako plod těchto rozhovorů je mírně řečeno silně naivní, vyřeší se ostatní.

Co si myslíte o Kněžském bratrstvu sv. Petra (FSSP)? Vnímáte je jako společenství kompromisu? A na druhé straně, jak smýšlíte o sedesvakantistech a jejich pozici?
Je mi jich líto. Patří k nim jistě mnoho lidí s upřímnou snahou sloužit Kristu, ti první ale nepochopili podstatu problému a ti druzí se na plný plyn rozjeli do slepé uličky.

Co byste řekl mladému muži, který lne k tradici, zvažuje jít do semináře a navíc se třeba ještě rozmýšlí mezi FSSPX a FSSP?
Že nebereme každého. Nejprve musí pravidelně navštěvovat Mši sv. v našich kaplích. Potom zvážím, zda nejsou nějaké kanonické překážky a zda je vhodným kandidátem pro vstup do našeho semináře. Neslíbím mu nic, ale německy se učit může, to se mu může hodit i v civilním životě a určitě mu to neuškodí.

Co byste poradil knězi, který slouží Novus ordo mši, ale zároveň objevil krásu tradiční latinské mše, naučil se ji sloužit a také začal intenzivněji studovat pravověrnou katolickou nauku. Jak by měl dál postupovat? Existuje nějaké obecné řešení použitelné pro všechny?
Univerzální řešení neexistuje. Naše Kněžské bratrstvo je sdružení světských kněží se společným životem, náš zakladatel vložil do našich stanov i některé spíše řeholní zvyklosti, proto členství u nás není pro každého kněze možné. Ale jsou i jiná řešení, to je nutno promyslet individuálně. Bůh věrným dává svoji milost, i když to může být milost k trnité cestě. Každému bych tedy ze srdce přál, aby NOM hodil tam, kam patří – do koše, a třeba i do kamen nebo do rybníka. V tomto je liturgická kreativita na místě.

Chtěl byste speciálně pro čtenáře Vendée říci něco na závěr?
Každá hereze využívá náboženské nevzdělanosti nebo samolibé rádobyvzdělanosti katolíků. Proto si vezměte do ruky Tomáškův katechismus, Biblické dějiny a další základní katolickou literaturu a učte se. A modlete se růženec a ctěte neposkvrněné Srdce Panny Marie – to už Vám neříkám já, to nám všem říká naše nebeská Matka Panna Maria, která nakonec zvítězí.

Za Vendée Vám, otče, velmi děkujeme za rozhovor a přejeme Boží požehnání ve Vaší náročné duchovní službě!
Ptal se: Daniel

www.vedee.cz