Německo: V diecézi Ausburg byla zničena křížová cesta, pachatelé neznámí (video) – Nepřikrášlená realita islamizované Evropy

Vandalismus am Kalvarienberg Wettenhausen

Německo: V diecézi Ausburg byla zničena křížová cesta, pachatelé neznámí (video)
Není dne, aby někde v Německu nedošlo k vandalskému činu proti atributům křesťanství – kostelům, kapličkám, sochám, křížům, hřbitovům apod.
Během jednoho týdne zaznamenali v Německu dva obzvlášť závažné činy z tohoto ranku. O požáru kostela, který vyhořel do základů, jste si zde mohli přečíst už před pár dny, k dalšímu činu, který způsobil velmi vysokou škodu, došlo o minulém víkendu.

Neznámí pachatelé zničili téměř všech 14 zastavení křížové cesty ve Wettenhausenu v diecézi Augsburg. Místní farář Soni Abraham Plathottam, který pochází z Indie, odhaduje škody na nejméně 150 000 eur.
Tiskové agentuře IDEA řekl, že byl šokován „slepým vandalismem“. Bylo to úmyslné zničení křesťanského místa s hrubým násilím. Během útoku v lese na Kalvárii v noci z 18. na 19. března byly svaté postavy převráceny a částečně zničeny a olověné mozaikové tabule byly poškozeny. Podle kněze došlo v roce 2021 již ke dvěma podobným incidentům v dubnu a září – se škodami ve výši asi 20 000 eur. V té době policie také nebyla schopna identifikovat pachatele.
Policie v sousedním městě Burgau o současném incidentu uvedla: „Nevylučujeme nenávist k náboženství a katolické církvi jako motiv.“ Mezitím již začaly restaurátorské práce. Kněz: „Křížová cesta hlásá skutky křesťanských dějin spásy a dává velkou sílu mnoha lidem, kteří ji navštěvují.“ Proto ji chtějí co nejdříve znovu zpřístupnit.
Tolik tedy k dalšímu případu. Všimněte si, že k vandalismu zde došlo za poslední rok už potřetí, přesto zde nebyly instalovány kamery. Navíc, pokud někdy dojde k vandalismu na mešitách, vše se velmi pečlivě vyšetřuje a viník je vždy nalezen. Zde jde o třetí případ poničení křížové cesty během jednoho roku a pokaždé tentýž verdikt – „pachatel neznámý.“ Podobně, jako v případě před pár dny zcela vyhořelého kostela….

EWTN Global Catholic Television Network: Catholic News, TV, Radio | EWTN

Program zasvätenia Ruska a Ukrajiny v piatok 25. marca

Program zasvätenia Ruska a Ukrajiny v piatok 25. marca

Held Wolodymyr Selenskyj und die Pandora Papers | PI-NEWS

Held Wolodymyr Selenskyj und die Pandora Papers
preklad textu bol robený cez translator

Hrdina Volodymyr Zelenskyy a Pandora Papers nevinné jahniatko?
Ukrajinský prezident Zelenskyj a jeho multimiliónový kartel sa dosť podrobne objavujú v „Pandora Papers“.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj sa stal svätým na Západe a je novým Churchillom.
Už je nominovaný na Nobelovu cenu za mier za rok 2022, no už týždne bubnuje cez video o bezletových zónach a intervencii NATO, čo by určite znamenalo tretiu svetovú vojnu a zrejme aj koniec celej civilizácie.
V takto pohnutých časoch je pochované všetko, čo by za normálnych podmienok viedlo k morálnej deštrukcii Zelenského ako prezidenta, teda jeho existencia v oligarchickom prostredí a jeho opakovaná zmienka v „Pandora Papers“.

Odkedy výskumné združenie Alpen-Prawda (Süddeutsche) pravidelne lapalo po dychu. Proruské reflexné stránky píšu o portréte svätca v ARTE: Išlo o šou Heidi Klum s prehliadkovým mólom pre prezidenta s talentom na jazyky.

Ani slovo, ani pasáž o všetkých politických a vojenských mocenských štruktúrach za exkomikom. Žiadne informácie o tom, koľko oligarchov tam velí. Alebo odpoveď na otázku: robí si Zelenskyj srandu z prítomnosti profašistických síl v politike a v armáde, alebo ich potrebuje? Nemenej dôležitá by bola otázka (t. j. odpoveď): Aká suverénna je Ukrajina (pred inváziou)? A Pandora nasleduje! Antispiegel, ktorý je tiež proruský, vidí Selenskyj skôr ako skákačku, kde za nitky ťahajú iné, silnejšie kruhy, pozri tu! Mnohé z toho je určite pravda, hoci človek má niekedy dojem, že aj Zelenskyj je ohrozený a už nie je slobodným človekom. Ani stopy po hrdinovi.

Program zasvätenia Ruska a Ukrajiny v piatok 25. marca

Program zasvätenia Ruska a Ukrajiny v piatok 25. marca

Kajúca slávnosť zasvätenia začne v piatok 25. marca o 17:00 rímskeho, a teda aj nášho času. Prebiehať bude v Bazilike sv. Petra v Ríme, kde pápež František zasvätí Nepoškvrnenému Srdcu Panny Márie „nás, Cirkev a ľudstvo, zvlášť Rusko a Ukrajinu“. Samotný akt zasvätenia je však naplánovaný až na 18:30 hod.

Súbežne s pobožnosťou v Ríme budú biskupi sveta celebrovať vlastné kajúce slávnosti v spojení so Svätým Otcom a všetky by mali začať v stanovený čas – 17:00 rímskeho času. Aj na Slovensku sa očakáva, že sa biskupi k tomuto mimoriadne dôležitému aktu pridajú. Bratislavský metropolita a predseda Konferencie biskupov Slovenska, arcibiskup Stanislav Zvolenský, podľa TK KBS, „pozýva všetkých pripojiť sa k modlitbe pápeža Františka za mier a zasväteniu (zvereniu) Ruska a Ukrajiny Nepoškvrnenému Srdcu Panny Márie“.
Aj ďalší pastieri Slovenska vydali prehlásenia, podľa ktorých sa v ich biskupstvách bude konať v uvedenom čase zvláštna pobožnosť zasvätenia Ruska a Ukrajiny Panne Márii, ako napríklad košický arcibiskup mons. B. Bober, prešovský arcibiskup J. Babjak či spišský administrátor J. Kuboš. TK KBS ďalej uvádza:
„V piatok 25. marca 2022 v Bazilike Narodenia Panny Márie v Rajeckej Lesnej sa pripoja k zasväteniu Ruska a Ukrajiny k Nepoškvrnenému Srdcu Panny Márie v Ríme a vo Fatime. Program sa začne o 17:15 hod modlitbou krížovej cesty a o 18:00 hod svätou omšou, ktorú bude v Bazilike celebrovať žilinský biskup Mons. Tomáš Galis, pozýva Žilinská diecéza. K modlitbe a zasväteniu sa pridajú vo svojich diecézach a katedrálach aj ďalší biskupi Slovenska.“
Aj Trnavská diecéza na svojich stránkach informuje, že sa k úkonu pridáva. Na portáli diecézy sa uvádza:
„TRNAVA 18. marca 2022 – V piatok 25. marca počas kajúcej liturgickej slávnosti, ktorej bude o 17:00 hod predsedať v Bazilike sv. Petra v Ríme, pápež František zasvätí Najsvätejšiemu Srdcu Panny Márie Rusko a Ukrajinu. Arcibiskup Mons. Ján Orosch dnes adresoval výzvu všetkým kňazom, rehoľným osobám a veriacim na území Trnavskej arcidiecézy, aby sa v ten istý deň a v tú istú hodinu k tomuto slávnostnému úkonu pripojili a spolu so Svätým Otcom Františkom ho vykonali vo všetkých kostoloch a kaplnkách rehoľných domov na území Trnavskej arcidiecézy.“
Arcibiskup Orosch vyzýva veriacich, aby uvedený deň, ktorý je tiež v Cirkvi sviatkom Zvestovania Pána, strávili na modlitbách, v pôste, činili dobré skutky a zasluhovali sa o jednotu Cirkvi. „Z histórie vieme,“ uvádza sa ďalej, „že vtedy prosby tých, ktorí sa utiekajú pod materinský plášť Božej Matky Panny Márie určite nezostanú bez láskavej odozvy. Boh vypočuje prosby prednášané tou, ktorá je Matkou jeho Syna.“
Trnavský arcibiskup tiež vyzval svojich kňazov, aby povzbudili veriacich na čo najvyššiu účasť na bohoslužbách v tento historický deň uvádzajúc: „Veď ide o každého jedného z nás a celý svet, aby sme tak za pomoci účinnej zbrane (modlitba a pôst) v pokore prispeli k ukončeniu besnenia Zlého ducha po celom svete.“
Biskupi po celom svete – od Austrálie a Ázie, cez Afriku a Európu až po južnú a severnú Ameriku – sa pre miestne médiá vyjadrujú, že sa k zasväteniu pridajú a že k návšteve kostola, zvláštnym modlitbám a pôstu vyzývajú aj svojich kňazov a veriacich.
Priamy prenos z Vatikánu si veriaci budú môcť pozrieť, či už skrze platformy Vatican News (rádio, internet, YouTube, facebook), na ewtn.com, alebo aj prostredníctvom TV Lux.

Obchod s európskymi (aj slovenskými) otrokmi akoby neexistoval - Christianitas

25. marec je Medzinárodným dňom pamiatky obetí otroctva a transatlantického obchodu s otrokmi. Rozhodnutie o jeho zriadení prijalo Valné zhromaždenie OSN v roku 2007 s cieľom „uctiť si a pripomenúť si tých, ktorí trpeli a zomreli v rukách tohto brutálneho otrokárskeho systému“ a „šíriť povedomie o nebezpečenstve, ktoré dnes predstavujú rasizmus a predsudky“.
Vedenie OSN a následne mimovládne organizácie a nespočetné množstvo ďalších ľudí o ňom rok čo rok opakovane hovoria ako o jedinečnej epizóde v dejinách. „Bola to najdlhšia a najbrutálnejšia kapitola v dejinách ľudstva, pretože bola aj oslavovaná, bezohľadne obhajovaná a nemilosrdne využívaná,“ povedala napríklad v roku 2018 zástupkyňa vysokého komisára pre ľudské práva Kate Gilmorová.

Privážanie otrokov pre amerických plantážnikov bola bezpochyby primitívna a neľudská ohavnosť. Na túto tému bolo vydané a je stále vydávané množstvo vedeckých prác, populárno-vedeckej literatúry, nakrúcajú sa filmy a mnohí „bieli“ sa za to dodnes až prehnane kajajú a bijú do pŕs. Západ má v tom jasno, že to bolo čosi zlé (katolíci v tom mali jasno vždy).
Moderná západná kultúra so svojím anglo-centrickým svetonázorom venuje takmer posadnutú pozornosť európskemu obchodovaniu s africkými otrokmi, obchodovaniu, ktoré začalo na konci 15. storočia a skončilo v polovici 19. storočia.
Ba medzi mnohými historiografickými lžami je aj presvedčenie, že obchod s otrokmi predstavuje čiernu stránku v dejinách ľudstva, ktorú treba pripísať iba kresťanskému Západu, zatiaľ čo moslimské spoločenstvá akoby boli imúnne voči rasovej diskriminácii a predsudkom.
Zdá sa však, že západná kultúra má len málo vedomostí či skôr záujmu o rovnako intenzívne moslimské obchodovanie s európskymi otrokmi (!) v tom istom období.
S európskymi otrokmi? Takými, ako boli v černosi v Amerike? Aj keď to môže niekomu znieť neuveriteľne, títo otroci mali ešte oveľa ťažší osud!
S Európanmi zotročenými moslimami medzi 15. a 19. storočím sa vo všeobecnosti zaobchádzalo zle a obchodovanie s nimi malo dlhodobý a ničivý dopad na rozsiahle oblasti nášho kontinentu.
Francúzsky historik Pétré-Grenouilleau však hovorí, že „existuje veľa príkladov v dejinách o tom, že prítomnosť otrokov nebola v moslimskom svete nijako marginálna“ a švajčiarsky historik Paul Bairoch zasa zdôrazňoval, že „v porovnaní s obchodom s čiernymi otrokmi, ktorý organizovali Európania, obchod s otrokmi v moslimskom svete začal omnoho skôr, trval oveľa dlhšie a čo je najhoršie, postihol oveľa väčší počet nešťastníkov – otrokov“.
Odkiaľ však Američania získavali čiernych otrokov? Išli do Afriky a tam ich naháňali po pralese a chytali? Nie! Nemali na to kapacity a do vnútrozemia Afriky sa ešte nedostali. Oni to však ani nepotrebovali, pretože mali „veľkoobchodníkov“ – dodávateľov. Boli nimi africkí náčelníci, ktorí sami mali otrokov z nepriateľských kmeňov, ale najmä moslimovia, pre ktorých obchodovanie s ľuďmi predstavovalo jeden zo základných prvkov sprevádzajúcich islamský expanzionizmus, čo viedlo podľa vyjadrenia historika Claude Cahena, k skutočnej „otrokárskej spoločnosti“. Obchodníkom stačilo lode zakotviť na západnom pobreží Afriky, na breh vystúpiť iba, aby skontrolovali kúpený „tovar“, ktorý potom pekne naložili a takýmto spôsobom privážali milióny otrokov do Nového sveta. Nikoho v pralese nemuseli chytať.
Ghanský profesor John Alembillah Azumah, riaditeľ islamských štúdií na London School of Theology, autor eseje Dedičstvo arabského islamu v Afrike, uverejnenej v roku 2001, tvrdí: „Islamu sa podarilo počas štrnástich storočí až dodnes prekvapivo úspešne zavádzať, dezinformovať, deformovať a skresľovať realitu a históriu. Tragické je najmä to, že väčšina potomkov otrokov – černochov v Amerike a vo svete, ani černochov – afrických potomkov otrokov – o tom nič nevie. Zatiaľ čo otroci v Amerike sa mohli ženiť a vydávať a mať deti, väčšina mužských otrokov na Blízkom východe bola vykastrovaná a väčšina detí narodených z otrokov bola pri narodení zabitá. Zatiaľ čo americkí otroci mali mnoho detí – s miliónmi potomkov, ktorí sú v súčasnosti občanmi Spojených štátov, iba málo potomkov otrokov zo Stredného východu prežilo. Zatiaľ čo takmer všetci americkí otroci pracovali v poľnohospodárstve, väčšina otrokov na moslimskom Blízkom východe bola určená na sexuálne vykorisťovanie v háremoch alebo bola nasadená v armáde. (…) Najhoršia, najneľudskejšia a najdiabolskejšia inštitúcia obchodu s otrokmi bola iniciovaná, definovaná, páchaná a vykonávaná moslimskými Arabmi a následne pomáhala konverziám čiernych na islam.“
Arabskí a moslimskí otrokári vzali do otroctva za viac ako tisíc rokov obrovské množstvo mužov, žien a detí zo subsaharskej Afriky. Čo však nie je až také známe, z Európy vzali rovnako veľké množstvo ľudí. Rovnako ako v Afrike, zotročovanie Európanov začalo v 7. storočí – krátko po vzostupe islamu – a pokračovalo prakticky bez prerušenia až do súčasnosti
James William Brodman, v knihe Ransoming Captives in Crusader Spain – The Order of Merced on Christian-Islamic Frontier (1986) pripomína, že napríklad pri útoku na Solún v roku 903 arabskí vodcovia rozdelili medzi sebou alebo predali 22-tisíc kresťanov ako otrokov. Sultán Al Arsalan v roku 1064 zničil Gruzínsko a Arménsko a zmasakroval obyvateľov, ktorí prežili. Kalif Almoade Yaqub al-Mansur dobyl Lisabon v roku 1189, vzal do otroctva tritisíc žien a detí. Rovnaký údel postihol obyvateľov dobytých európskych krajín od Byzancie po Pyrenejský polostrov, od Sicílie po Rusko. Rovnaké ničenie a rovnaký koniec však sa ušiel aj Peržanom, Indom, budhistom a hinduistom. Od roku 1002 do 1015 dodali moslimovia počas troch expedícií na východné trhy vyše osemstotisíc otrokov. Od roku 1530 do roku 1780 v čase Osmanskej ríše sa odhaduje, že počet zotročených kresťanov, najmä z Talianska a z južnej Európy, predstavoval milión až 1,25 milióna kresťanov. V roku 1535 v Tunise a Tripolise pracovalo asi 22-tisíc otrokov. V roku 1544 bolo v Ischii zotročených sedemtisíc kresťanov, v roku 1554 asi šesťtisíc vo Vieste. V roku 1619 bolo v Alžíri viac ako päťdesiattisíc otrokov, ďalších stodvadsaťtisíc v mestách Tunis, Tripolis a Fez. V roku 1627 boli napadnuté niektoré mestá na Islande (áno aj tam!) a zajatých asi štyristo otrokov. Ešte v roku 1810 bolo medzi Tunisom a Tripolisom viac ako dvetisíc otrokov a v roku 1816 bolo v Alžíri 1664 otrokov.
Ako píše historik Emmert Scott v knihe Mohammed and Charlemagne Revisited: The History of a Controversy, branie otrokov z Európy moslimami sa začalo takmer okamžite po príchode islamu na svetovú scénu. Tieto útoky a prepady za účelom získavania otrokov mali obrovský vplyv na európsku civilizáciu a zmenili celé Stredozemie na vojnovú zónu, rozbili jednotu východných a západných vetiev rímskej civilizácie a kresťanstva. S kresťanským protiútokom (dalo by sa povedať dosť oneskoreným), ktorý sa začal v 11. storočí krížovými výpravami a Reconquistou v Španielsku, moslimské nájazdy trochu ustúpili, aj keď v skutočnosti nikdy neskončili. Po vzniku Osmanskej ríše v 14. a 15. storočí bol však islam opäť v ofenzíve; a s touto obnovenou agresiou nastal aj obrovský rozmach obchodu s otrokmi.
Hospodárstvo Arabov, osmanských Turkov a severoafrických moslimov bolo po stáročia založená na trhu s bielymi otrokmi, pretože nájazdy do Európy, najmä v Stredomorí pokračovali až do začiatku 20. storočia. Háremy v tomto období v Turecku stále existovali. Ak chceme získať predstavu o tejto inštitúcii, nezabudnime, že v 17. storočí hárem tureckého veľkovezíra Kara Mustafu mal viac ako tisícpäťsto konkubín a otrokýň, sedemsto afrických eunuchov strážcov, ako aj ďalší početný personál.
Keď sa hovorí o počte otrokov vzatých z Európy v piatich storočiach po vzostupe osmanskej moci, nie je možné mať čo i len trochu presnejšie čísla. Boli tri hlavné dejiská, kde dochádzalo k prepadom a braniu ľudí do otroctva.
Prvé a zďaleka najdôležitejšie z nich bolo v juhovýchodnej a strednej Európe (!), kde osmanské armády podnikali každoročne útoky na kresťanské územia. Keď sa turecké armády presúvali stále na sever a na západ, chytali a brali do otroctva veľké množstvo Európanov, z ktorých väčšinu predávali na trhoch v Konštantínopole a v Anatólii.
Prepady kresťanských území boli nepretržité, pričom „primárnym cieľom nájazdníkov bolo získanie koristi, pričom tou najdôležitejšou korisťou boli ľudia, ktorých mohli predávať na trhoch za vysokú cenu. Po úspešnom útoku boli vojnoví zajatci po tisícoch predávaní na osmanských trhoch. V ohrozených oblastiach nebol nikto v bezpečí – šľachtici rovnako ako poddaní sa mohli stať otrokmi.“ [1]
Rovnako ako v iných častiach sveta, moslimskí otrokári uprednostňovali mladé ženy a chlapcov, ktorých ponúkali za najvyššiu cenu v Turecku. Väčšina chlapcov bola kastrovaná, slúžili potom ako eunuchovia, zatiaľ čo dievčatá a ženy boli predurčené pre háremy osmanskej šľachty.
Podľa Emmerta Scotta si nesmieme myslieť, že keď už raz bolo kedysi kresťanské územie dobyté a bolo pod vládou Osmanov, tak sa už o jeho obyvateľov otrokári nezaujímali. Bohužiaľ to tak nebolo. Podľa práva šaría postavenie kresťanov nebolo nikdy bezpečné a kresťanské dievčatá boli pravidelne unášané moslimskými lupičmi a predávané do háremov v Konštantínopole a v Anatólii. Okrem toho súčasťou osmanskej politiky bol nábor kresťanských chlapcov do armády a títo mladí ľudia po intenzívnom výcviku a sfanatizovaní tvorili elitné jadro tzv. janičiarov. Bol to však „nábor“ násilný, v podstate boli unesení v útlom veku zo svojich rodín, ktoré ich už nikdy nevideli.

Odpoveďou na vzbury proti osmanskej vláde, ktoré v Európe z pochopiteľných príčin boli pomerne bežné, boli vždy kruté represálie, masakre, mučenia a zotročovanie; takže celkový počet Európanov zotročených Osmanmi vzrástol v priebehu storočí do obrovských rozmerov. Koľko ich bolo celkom je nemožné povedať, najmä preto, že nie sú k dispozícii žiadne spoľahlivé záznamy. Je však nepochybné, že ich počet sa zvýšil na mnoho miliónov, pričom odhady sa pohybujú od desať až do štyridsať miliónov.
Dôležitým dejiskom osmanského obchodu s otrokmi bola obrovská časť východnej Európy zahŕňajúca celú súčasnú Ukrajinu a siahajúca do Ruska až po Moskvu a litovsko-poľskú hranicu. Od polovice 14. storočia boli tieto územia neustále prepadávané islamizovanými Tatármi z Krymu (Krymský chanát) a zo súčasného Kazachstanu a východného Ruska (Nogajská horda).
Emert Scott píše, že k najhorším nájazdom v Rusku začalo dochádzať od roku 1441, keď sa Krym či Krymský chanát (chanát sa rozprestieral na území oveľa väčšom ako samotný Krymský polostrov) osamostatnili. Podľa historika Alana Fishera bolo tatárskymi lupičmi operujúcimi na Kryme v rokoch 1441 až 1774, keď Rusi dobyli územie, zotročených až tri milióny slovanských roľníkov.[2] Takmer všetci boli predaní do Osmanskej ríše ako eunuchovia, ženy do háremov ako otrokyne. Podľa historikov tieto nájazdy, o ktorých Západ prakticky nič nevie, silne ovplyvnili zaostávanie hospodárskeho a kultúrneho rozvoja Ruska. Nedovoľovali osídlenie a zaľudnenie ukrajinských stepných krajín, obrovskej oblasti, ktorá sa nakoniec mohla stať ruskou obilnicou.
Na obranu proti týmto neustálym nájazdom vznikli kozácke oddiely, nasadení roľnícki bojovníci; a naozaj, kozáci predstavovali predvoj odporu proti nájazdníkom po vyše tri storočia.
Ako sme videli, Alan Fisher a ďalší historici odhadujú, že počas troch storočí tatárskeho úpadku boli zajaté približne tri milióny slovanských roľníkov z Ruska, Poľska a Ukrajiny a predané Osmanom. Ale ani po ruskom dobytí Krymu obchod s európskymi kresťanmi z východu neprestal; osmanskí otrokári jednoducho upriamili svoju pozornosť ďalej na juh, kde sa starí odvekí obyvatelia Kaukazu – Gruzínci, Oseti a Arméni – stali hlavným objektom ich koristníckej pozornosti. Z tohto regiónu sa v období medzi 17. a koncom 19. storočia vyviezlo do tureckého vnútrozemia minimálne milión otrokov.
Litovčan Michail Mikhalon napísal vo svojej knihe De moribus Tatarorum Litanuorum et Moscorum okolo roku 1550: „Krymskí Tatári majú omnoho viac otrokov ako dobytka. Preto ich dodávajú aj do iných krajín. Mnoho lodí naložených zbraňami, oblečením a koňmi k nim prichádzalo jedna po druhej z miesta mimo Pontu (severovýchodná Anatólia) a z Ázie a vždy odchádzali s otrokmi na palube. … Títo plienitelia vždy vlastnia nielen otrokov na obchodovanie, ale majú tiež otrokov pracujúcich na ich majetkoch a na ktorých môžu uspokojovať svoju krutosť a spurnosť. V skutočnosti medzi tými nešťastnými ľuďmi často nájdeme veľmi silných mužov, ktorí, pokiaľ nie sú vykastrovaní, majú na čele alebo na líci vypálenú značku a sú mučení dňom v práci a nocou v podzemných celách.“
Tretím dejiskom nájazdov za účelom získavania otrokov v Európe boli stredomorské a atlantické pobrežia kontinentu. Moslimskí piráti samozrejme útočili na južnú Európu zo základní v severnej Afrike už od 7. storočia, ale situácia sa zhoršila v 16. storočí, keď sa celá severná Afrika dostala pod nadvládu Osmanskej ríše, buď ako priamo spravované provincie alebo ako autonómne dŕžavy. V dôsledku dopytu po bielych otrokoch na východe severoafrickí piráti zintenzívnili svoje aktivity, zajali tisíce lodí a za niekoľko desaťročí takmer úplne vyľudnili celé úseky pobrežia v Španielsku a Taliansku.
Osmanské vojská sa počas výpravy na Viedeň koncom roka 1530 dostali aj na územie dnešného Slovenska. Vyplienených a zničených bolo množstvo obcí v povodí Váhu a Nitry, ochránené zostali iba opevnené mestá a hrady. Koľko obyvateľov z dnešného územia Slovenska, ale aj vtedajšieho Uhorska bolo predaných do otroctva? O čom je báseň Turčin Poničan od Sama Chalupku?
Od 16. do 19. storočia sa odhaduje, že berberskí piráti zajali a zotročili osemstotisíc až poldruha milióna Európanov. Príležitostne tiež prepadávali severný Atlantik a brali otrokov z pobrežia Francúzska, Holandska, Británie, Írska a dokonca aj Islandu. Ich hlavným operačným priestorom však bolo západné Stredomorie, kde intenzívne trpeli obyvatelia ostrovov ako Sicília, Sardínia, Korzika a Baleáry a ich nájazdy spôsobovali vážne škody pobrežným mestám a dedinám v Taliansku, Francúzsku, Španielsku a Portugalsku.
Takéto nájazdy pokračovali do začiatku 19. storočia. K istému zlepšeniu došlo už ku koncu 17. storočia, kedy európske námorníctvo začalo pravidelne hliadkovať v západnom Stredomorí a taktiež začalo s odvetnými protiútokmi proti pevnostiam pirátov v severnej Afrike. Avšak lode a pobrežia kresťanských štátov bez takejto účinnej ochrany naďalej trpeli až do prvých rokov 19. storočia a až po napoleonských vojnách a Viedenskom kongrese v rokoch 1814–15 sa európske mocnosti dohodli na akciách zameraných na úplne potlačenie berberských korzárov.
Po tom, čo britské námorníctvo podniklo niekoľko trestných expedícií proti Alžíru a Sale v Maroku, ktoré takmer úplne zničili otrokárske lode, už neboli schopní ďalších prepadov. Napriek tomu bola tak hlboko zakorenená tradícia pirátskeho drancovania medzi obyvateľmi regiónu, že až do francúzskej invázie a dobytia Alžírska v roku 1830 dochádzalo naďalej k občasným incidentom. Z tohto pohľadu kolonizácia Francúzskom nebola výsledkom chamtivosti Francúzov, ale skôr aktom spacifikovania nepriateľa a sebaobranou pred ďalšími útokmi.
Je tiež dôležité si všimnúť, aký dopad mali tieto aktivity na európske stredomorské spoločenstvá. Najmä kresťania na ostrovoch – Sicília, Sardínia, Korzika a Baleáry – museli žiť v atmosfére trvalej hrozby prekvapivého útoku.

Aký bol celkový počet Európanov zotročených osmanskými Turkami a ich spojencami medzi 15. a 19. storočím? Podľa odborných odhadov berberskí piráti ich zotročili asi milión; Krymskí Tatári asi tri milióny z Ruska/Ukrajiny; Tatári a Turci asi milión z Kaukazu a asi desať miliónov (podľa najkonzervatívnejších odhadov) samotní Osmani zo strednej Európy (!) a z Balkánu. To celkom predstavuje asi pätnásť miliónov – oveľa viac, ako v rovnakom období vzali z Afriky európski obchodníci s otrokmi!
Tento fakt je však pred verejnosťou celkom skrytý a viacmenej neznámy pre takmer celú západnú Európu a Severnú Ameriku. A podmienky, ktoré znášali európski zajatci v Osmanskej ríši, boli nekonečne horšie ako podmienky, ktoré mali Afričania v Amerike. Posledne menovaní vo všeobecnosti pracovali na plantážach a bolo im dovolené, ba boli k tomu povzbudzovaní, aby sa vzali a mali rodiny. Na rozdiel od toho Európania pod islamským jarmom mali hrozný osud. Telesne zdatným mužom boli vypaľované značky na čelo a boli nútení k práci na galejách alebo ako baníci. Nesmeli sa ženiť a bolo im odmietnuté akékoľvek zdanie rodinného života alebo ženskej spoločnosti. Mladí chlapci boli kastrovaní – a znásilňovaní – zatiaľ čo ženy boli odosielané do sexuálneho otroctva v háremoch.
Veľký humanitárny impulz na ukončenie otroctva, od konca 18. storočia, pochádza výlučne od kresťanského Západu. To, že otroctvo už neexistuje (prinajmenšom oficiálne) vo väčšine moslimských krajín, je výlučne vďaka úsiliu Západu a je taktiež pravda, že moslimské spoločnosti urputne odolávali pokusom Európanov o potlačenie obchodu s otrokmi v Afrike v 19. a 20. storočí. Až v druhej polovici 20. storočia bolo otroctvo definitívne zrušené v štátoch Perzského zálivu a na Arabskom polostrove – aj to po intenzívnom tlaku zo strany Západu. Nie je načase, aby sa niektoré z týchto informácií dostali aj do médií a k žiakom a študentom našich základných, stredných a vysokých škôl?
Keď sme na začiatku písali, že Amerika sa za otrokárstvo dodnes hanbí, je niekedy až prehnane sebakritická, vyvstáva logická otázka, ako sa stavia islam, ako sa stavia Saudská Arábia (v ktorej otroctvo bolo zrušené – aspoň na papieri – až v roku 1962), či Pakistan alebo iné moslimské štáty k tejto svojej minulosti?
Asi tak ako Turecko k arménskej genocíde. Všetko popiera alebo zľahčuje. Alebo mlčí ako ryba…
[1] Eniko Csukovits, Zázračné úteky z osmanského zajatia v Geza David a Pal Foder (ed.)) Ransom Slavery along the Ottoman Borders (Early Fifteenth–Early Eighteenth Centuries) – Otroctvo za výkupné pozdĺž osmanských hraníc (začiatkom 15. – do začiatku 18. storočia), Leiden atď. Brill Academic, 2007, s. 5.
[2] Alan Fisher, Muscovy and the Black Sea Slave Trade, Canadian American Slavic Studies, Vol. 6 (1972), str. 575–94.

Válka NATO proti Srbsku – neomluvitelný akt agrese, který nikdy nebyl potrestán – Nepřikrášlená realita islamizované Evropy

Válka NATO proti Srbsku – neomluvitelný akt agrese, který nikdy nebyl potrestán

Včera jsem se v souvislosti s úmrtím Madeleine Albrightové zmínila i o jedné z jejích největších „zásluh“ – o zločinu, za nějž tato osoba nikdy nebyla potrestána – o válce proti Srbsku, kterou NATO započalo před 23 lety. Dále si připomeneme nejen průběh této neomluvitelné agrese, ale také důvody útoku na Srbsko v rozporu s mezinárodním právem. Důvody, o nichž se záměrně mlčí.
24. března 1999 začala letecká válka NATO proti Jugoslávii. Útoky pokračovaly až do 9. června. Tisíce civilistů zemřely a většina civilní infrastruktury byla zničena. Mise NATO je stále považována za kontroverzní a v rozporu s mezinárodním právem. Připomínám, že i náš tehdejší Parlament bombardování podpořil, když odhlasoval povolení přeletů stíhaček přes naše území.
Byla to první německá bojová mise od roku 1945 a také první mise NATO. NATO nedostalo na útoky ani mandát od Rady bezpečnosti OSN. Tehdejší německý kancléř Gerhard Schröder (podobně jako další vrcholní evropští politici) tvrdil, že účast Bundeswehru v agresivní válce spočívala v tom, že NATO chtělo „zabránit dalšímu vážnému a systematickému porušování lidských práv a zabránit humanitární katastrofě v Kosovu“. To byla samozřejmě jen zástěrka, kterou chtělo NATO ospravedlnit neomluvitelnou agresi, skutečné důvody byly zcela jiné. Šlo o násilné odtržení Kosova od Srbska. Ale o tom si povíme víc níže.
Americký prezident Bill Clinton formuloval cíle mise NATO v televizním projevu dne 24. března 1999 se třemi body: Za prvé, demonstrovat závažnost odporu NATO vůči agresi a podporu Aliance míru. Za druhé, zabránit prezidentu Miloševićovi pokračovat v útocích proti bezmocným civilistům. A za třetí, snížení vojenských schopností Srbska. Všímáte si, jak NATO nazývalo agresi „Aliancí míru“? Ostatně, jako vždy, když bomby USA a jejich poslušných pinčlíků vraždily ve jménu „míru.“ Jejich bomby jsou totiž – na rozdíl od těch nepřátelských – mírové. Skutečně se ještě najde někdo, kdo této ubohé floskuli, využívané u všech podobných agresí, věří?
To, co bylo původně prezentováno pouze jako letecká válka, která by měla být ukončena během několika dní, rychle eskalovalo do bombardovací války proti civilnímu obyvatelstvu. Zpočátku byly napadány pouze cíle kategorie 1 a 2 – tj. vojenské cíle – ale brzy byly přidány cíle kategorie 3 – cíle civilní infrastruktury. Bylo to proto, že Miloševič se nechtěl sklonit před násilím leteckých úderů.
Nejen, že byly zničeny nebo poškozeny mosty a dopravní cesty, ale také nejméně 25 000 domů, 69 škol, 19 nemocnic, 20 zdravotních středisek, včetně univerzitní nemocnice Dr. Dragisy Misoviče v Bělehradě. Ale kulturní bohatství a památky byly také poničeny bombardováním NATO. Například středověký srbský pravoslavný klášter Visoki Dečani, klášter Peć nebo klášter Gračanica, které jsou nyní na seznamu světového dědictví UNESCO. V srbském hlavním městě Bělehradu došlo také k mnoha destrukcím bombami.
Během války NATO také bombardovalo srbský průmysl a to až do základů. Ropné rafinérie nebo srbské chemické továrny v Pančevu, Novém Sadu a Boru byly několikrát napadeny a zcela zničeny. To mělo za následek požáry, masivní znečištění a úniky chemikálií, které byly také označovány jako chemická válka s konvenčními zbraněmi. Důsledky pro civilní obyvatelstvo, které bylo vystaveno toxickým oblakům kouře, nebyly dosud skutečně řešeny. V těchto oblastech je však stále více případů onemocnění, jako je rakovina plic atd.
Kromě politických otřesů – spor o Kosovo přetrvává – počet uprchlíků prudce vzrostl v důsledku útoků NATO. Zatímco operace Spojenecké síly byla původně plánována jako letecká válka se 430 letadly, delší trvání nakonec vyústilo v účast celkem 1 200 stíhaček ze 14 zemí NATO. Během operace bylo shozeno asi 38 000 výbušných zařízení, z toho 83 procent z amerických vojenských letadel. NATO také použilo kazetové bomby, nášlapné miny a nejméně 35 000 projektilů s ochuzeným uranem, což odpovídá asi 10 tunám.
Kvůli následkům bombardování bylo NATO dokonce pokáráno Radou Evropy za porušení Ženevské konvence. Nevybuchlá munice a zbytky munice dodnes představují nebezpečí pro obyvatelstvo a oběti konfliktu jsou počítány v tisících, včetně mnoha dětí. Opět připomínám, že, americkou ministryní zahraničí v té době byla nedávno zesnulá Madeleine Albrightová z Demokratické strany, která kdysi prohlásila, že 500 000 mrtvých dětí v Iráku jako cena za tvrdé americké sankce je spravedlivá cena. Ta je dnes všemi údajnými „demokraty“ posmrtně adorována, jak jste si mohli povšimnout v komentářích mnoha politiků.
Jaké byly skutečné cíle bombardování? Později se ukázalo, že těch cílů bylo hned několik. Netřeba se zmiňovat o soukromých podnikatelských aktivitách Albrightových na území Kosova. Hlavním cíle byly dva. Tím prvním bylo zřízení islámského státu na území Evropy. Státu, který byl darován Albáncům. Ti přišli na území Kosova teprve za Tita, nebyli tedy původními obyvateli tohoto území, těmi byli jedině Srbové.
Je symbolické, že již ve druhé Bitvě na Kosově poli, k níž došlo v roce 1448, padlo toto území do chřtánu Osmanům. Tato bitva jim pak umožnila obsadit celý Balkán. Srbům se podařilo území převzít zpět. S výjimkou Albánie nakonec nebyl Balkán trvale islamizován, nicméně muslimové stále považují území za jejich.
Albánci nejsou původními obyvateli Kosova. Přesto jim bylo poměrně krátce poté, co území obsadili, toto území – bez referenda, tedy zcela protiprávně – předáno. Kosovo dodnes některé země zcela správně neuznávají a považují jej za součást Srbska. Země, které Kosovo uznaly (u nás byl tehdy ministrem zahraničí Schwarzenberg takže jsme byli mezi prvními, kdo tento „kvazistát“ uznal), jej tedy uznaly v rozporu s jakýmikoli pravidly.
Uznání Kosova považuji za velmi zásadní krok pro celou Evropu. Tento krok nám názorně ukazuje, že lze obsazením jakéhokoli území větším počtem agresivních jedinců jakékoli národnosti vytlačit původní obyvatelstvo a na daném místě pak vyhlásit chalífát, jako v případě Kosova. A to s podporou většiny západních zemí. To bude zřejmě již brzy běžný postup v částech islamizovaných zemí jako je Francie, Švédsko, Belgie nebo Německo. Toto téma by však zasloužilo celý zvláštní článek.
Druhým důvodem vzniku mafiánského Kosova bylo zřízení největší vojenské základny USA na území Evropy. Tento důvod byl poměrně zásadní a řekla bych, že z pohledu USA i hlavní. Základna Bondsteel je nejen největší, ale přímo pod ní se nachází velmi rozsáhlé podzemní prostory.
základna USA Bondsteel – zřejmě hlavní důvod agrese proti Srbsku
Nyní upozorňuji, že dále pouze spekuluji, ale myslím, že to, co uvedu, stojí za zamyšlení. Kosovská mafie – z níž se rekrutovala i celá první kosovská vláda – je po celé Evropě pověstná ilegálním prodejem zbraní a drog. Na základnu Bondsteel pravidelně přilétala vojenská letadla přímo z Afghánistánu, světového producenta drog č.1. Za doby, kdy NATO působilo v Afghánistánu, se velmi výrazně rozšířila pěstební plocha opiového máku, z něhož se vyrábí heroin. Více si snad domyslíte sami.
Ať je to jak chce, bombardování Srbska, včetně civilních cílů – a to dokonce i s mnohaletými či doživotními zdravotními následky tisíců přeživších, byl akt nehorší agrese, jejíž aktéři by měli být co nejpřísněji potrestáni. Všichni ovšem víme, že k tomu nikdy nedojde. Nežijeme totiž ve světě, kde je právo a spravedlnost na prvním místě…
Ohodnoťte tento příspěvek!

Rusofobie | Lumen de Lumine
Rusofobie
Až si ve více či méně vzdálené budoucnosti nějaký nezávislý a vyvážený historik (existují vůbec v přírodě?) znovu přečte ukrajinské události, nebude překvapen tísnivým pláštěm dezinformací, působivou řadou lží a zamlčování, které charakterizují "narativ", jak se dnes říká, konfliktu na Západě, v proamerických a atlantistických zemích.
Nepřekvapí je euroamerické popírání historie Ukrajiny, která byla vždy součástí ruské ekumeny (je známo, že Rus se zrodila v Kyjevě), cenzura nepopiratelných důvodů, proč se Rusko nemůže smířit s tím, že tři sta kilometrů od Moskvy má rakety NATO, provinilci zapomínáním na kruté pronásledování a masakry Rusů, ruskojazyčných a rusofilů v Oděse (desítky a desítky upálených zaživa v roce 2014) a na Donbase ukrajinskými gangy. Koneckonců pro ne platí , že pravda je první obětí každé války a propaganda, i ta založená na lžích, jejím důsledkem.
Možná však tyto historiky zarazí jiný fenomén: intenzita a emocionální úroveň protiruské nenávisti, kterou tyto události rozpoutaly. Málokdy v dějinách došlo k tak hluboké, zběsilé a štvavé hysterii, k tak nelidskému a protilidskému štvaní proti celému národu, jeho občanům, jeho kulturním symbolům, jeho historii.
Tato nenávist dosáhla vrcholů hulvátství a zloby, které postihly národ, lidi, proti nimž, jak je třeba připomenout, nejsme ve válce a nemáme k tomu žádný důvod. Všechny politické síly (alespoň se to tak zdá, i když na úrovni jednotlivých exponentů je názor, vyjadřovaný velmi tiše, trochu jiný), média, názoroví vůdci, akademická obec, mainstreamová kultura se podílejí na "dvouminutové nenávisti" (nyní nepřetržité a neomezené), kterou globalismus nařídil proti Rusku, povýšenému na superkanonický stát. Facebook zašel tak daleko, že přijímá komentáře podněcující k násilí proti Rusům. Silvana De Mari píše: "Máme tu ostudu, že se s ruskými dětmi špatně zachází ve třídách, kde se s neočkovanými dětmi už tak jako tak špatně zachází."
Paroxyzmální nenávist, kterou bychom mohli označit za groteskní a směšnou, kdyby situace nebyla tragická. Univerzita Bicocca v Miláně zrušila cyklus přednášek o Fjodoru Dostojevském. Po vzpouře méně hulvátské části veřejného mínění univerzita rychle, zmateně a rozpačitě otočila, ale Magnifico Rettore a zcela jasní profesoři, kteří chtěli příkaz k mlčení, jsou stále na svém místě. Na druhé straně ve Florencii někdo požádal o "stržení" sochy velkého ruského spisovatele. Univerzita v Trentu zakázala:na reconnaissanci ruským vědcům. Metropolita Hilarion, zástupce pravoslavného patriarchy Kirilla a ředitel vnějších vztahů moskevského patriarchátu, nebude moci nadále vyučovat teologii na univerzitě ve Fribourgu, protože nezapřel svou zemi, jak německá univerzita požadovala.
Jeden "autoritativní" levicový novinář (vždycky jsou "autoritativní") sestavil seznam údajně proputinovských intelektuálů, na němž se objevilo i jméno nekonformního intelektuála Carla Terracciana, který zemřel v roce 2005. Jiný novinář, Filippo Rossi, o takzvaných italských "proruských" řekl: "Začal jsem jimi pohrdat, nenávidět je." Starosta Milána Beppe Sala nařídil jednomu z nejlepších světových dirigentů, Rusovi Valeriji Gergijevovi, který v La Scale dirigoval operu Pjotra Iljiče Čajkovského Piková dáma, aby se zřekl své země a své vlády. Protože Gergiev, zády rovnou odmítl, pan Beppe Sala, který neví, jakou mocí a v hrubém rozporu se smlouvou, ho vyhodil. Ze solidarity opustila La Scalu také sopranistka Anna Netrebko, která mimo jiné prohlásila: "Není správné nutit umělce, aby se zřekli své vlasti. Hranice posměchu byla značně překročena zákazem účasti ruských koček na kočičí výstavě. .
Nejen že "nespravedlivé sankce", které spolu s předchozími "ekologickými" opatřeními Evropské unie (New Green Deal) vedly k neúnosnému zvýšení účtů za energie, jehož jsme všichni svědky, ale také mizerné zabavení (s jakou právní legitimitou?) majetku tzv. ruských oligarchů a jejich vyhoštění z Itálie představují vzhledem k milionům eur, které nám přinesli, zjevně masochistický čin. Vily a jachty zabavujeme jen proto, že nám to nařídili páni ve Washingtonu a Bruselu. Tento majetek bude třeba udržovat: stačí si představit denní náklady na jachtu. Je zřejmé, že zlí oligarchové se do Itálie nikdy nevrátí, a to bude po uzavření a zbytku země jediný způsob, jak je udržet mimo.
A pak jedna zlomyslná pochybnost: proč bohatým na celém světě říkáme ultrabohatí nebo magnáti, ale jen bohatým Rusům říkáme se zjevně hanlivým úmyslem "oligarchové"? Proč Zuckerberga, Bezose, Sorose a další nenazýváme oligarchy? Možná proto, že ruští "oligarchové", na rozdíl od nadací bohatých liberálů, nefinancují po celém světě homosexuální lobby, nevládní organizace imigrantů, propagandu potratů a rozvrat "barevných revolucí", včetně samotného majdanského převratu na Ukrajině v roce 2014, který odstranil legitimní vládu, nechtěnou, protože byla proruská?
Tato niterná rusofobie, která se projevuje jako skutečná psychosociální patologie, doprovázená brutální lživou kampaní tisku, by nás měla nejen překvapit, ale i pobouřit. Ale neděle se tak: všechno nám teď připadá normální. Jsme zpět v roce 1915, kdy si tisk v zemích Dohody vymyslel zjevně nepravdivé obvinění, že němečtí vojáci v Belgii uřezávají dětem ruce.
A přesto, kdybychom se podívali do minulosti, viděli bychom, jak se rusofobní výpady opakují v dějinách. Někteří dokonce ospravedlňují nepřátelství vůči Moskvě tím, že je jako třetí Řím dědicem Konstantinopole, druhého Říma. A císařská Konstantinopol vzbuzovala v římskokatolické ekumeně antipatie, od sporů o "nadřazenost" Říma, přes diatribu "Filioque", exkomunikaci východní církve v roce 1054, vyplenění Konstantinopole křižáky v roce 1204 až po selhání křesťanských mocností při pomoci samotné Konstantinopoli, která v roce 1453 padla v krvavé lázni pod náporem Turků. Možná však není nutné jít tak daleko do historie, pokud jde o její důvody a původ: "historická" rusofobie vznikla v 19. století v "liberálních" zemích, především ve Velké Británii. Varování se však objevila již dříve. Franco Cardini píše: "Rusofobie se prosadila a v podstatě vzrostla během Francouzské revoluce, kdy se slovo "ruský" stalo synonymem hyperreakce, a byla silně propagována liberální kulturou Anglie a Francie v době krymské války".
Je zajímavé, že pokud dnes můžeme číst takové katolické a kontrarevoluční dílo, jako jsou Petrohradské večery Josepha de Maistra, tehdejšího velvyslance Sardinského království, vděčíme za ně pravoslavnému Rusku cara Alexandra I., které zůstalo oázou svobody v Evropě, jež se již téměř celá ocitla pod lstivou nadvládou Napoleonových divokých armád.
Po Vídeňském kongresu se Rusko stalo stále významnější mocností v Evropě, kterou pomohlo osvobodit od Napoleonových loupeží. V 18. století navíc začal ruský postup do černomořské a kavkazské oblasti, a to osvobozením Krymu od tatarské nadvlády: Černé moře přestalo být muslimským jezerem, zatímco ruský vliv na Balkáně vzrostl. V roce 1821 se Řecku podařilo vymanit z turecké nadvlády, a to především díky ruské pomoci.
Ve Velké Británii se tehdy projevil atavistický strach z nástupu hegemonistického národa v Evropě a po porážce Napoleona se novým nepřítelem stalo Rusko. Jako vždy v takových případech (i dnes) byla zahájena kampaň očerňování, lží a pomluv: vyšlo mnoho letáků, které obviňovaly Rusko z toho, že chce dobýt svět.
Britská propaganda si dokonce vymyslela falešnou závěť Petra Velikého, v níž nařizuje svým nástupcům dobýt svět. Historik Harvardovy univerzity John H. Gleason o vzniku britské rusofobie napsal: "Na počátku 19. století se v Británii vyvinul odpor k Rusku, který se rychle stal nejzřetelnějším a nejtrvalejším prvkem britského světového názoru. Propagandisté převážně whigovského (tj. liberálního) protiruského britského establishmentu naopak obvinili Rusko, že chce ohrozit Indii. Jakýkoli pokus o útok na britské državy ze severu byl však téměř nemožný kvůli přírodním překážkám (pouště a následně neprostupná pohoří), která je chránila.
Ve skutečnosti mělo Rusko jiný cíl: osvobodit Konstantinopol z tureckého jha. Především proto, že toto dobytí by znamenalo strategické ovládnutí Dardanelského průlivu, a tedy volný přístup ruských lodí do Středozemního moře. Ale především proto, že by to byl mimořádný politický a náboženský úspěch: návrat druhého Říma, dědice Byzance a Římské říše, do křesťanské ekumeny, obnovení plné náboženské svobody, znovuvysvěcení Hagia Sofia po svatokrádežném muslimském plenění a její přeměně na mešitu. Pro cara by to znamenalo novou imperiální legitimizaci (zkrácení jména Caesar).
Nezapomínejme, že až do turecké genocidy křesťanů (zejména Arménů a Řeků) na přelomu 19. a 20. století tvořili obyvatelstvo Konstantinopole převážně nemuslimové, většinou křesťané různých denominací. Velká Británie však nemohla přijmout osvobozenou a křesťanskou Konstantinopol: z protiruské nenávisti, z veškerého anglikánsko-protestantského nepřátelství vůči pravoslaví, z obrany "evropské rovnováhy", která by se rozpadem turecké říše ztratila ve prospěch Ruska a Rakouska.
Když se tedy v roce 1829 během další rusko-turecké války předvoj ruské jízdy přiblížil na několik kilometrů od Konstantinopole s osmanskou armádou v plné polní, Londýn pohrozil, že přesune loďstvo a vyhlásí Moskvě válku. Anglický tisk už nějakou dobu rozdmýchával hysterickou protiruskou nenávist. Deník The Times napsal: "V Evropě není rozumného člověka, který by se s uspokojením díval na obrovský a rychlý růst ruské moci."
Ještě dříve, v roce 1827, Herald vyzýval k preventivní válce: "S takovým nárůstem moci bude [Rusko] schopno, až si bude přát a bez velkých obtíží, zmocnit se Konstantinopole." Díky anglickým liberálům však těžké turecké jho nadále tížilo křesťanské obyvatelstvo, které bylo po staletí pronásledováno a utlačováno.
Agrese Albionu vůči Rusku dále rostla. V roce 1836 bylo podníceno povstání Čerkesů proti Rusku, a to i za pomoci dodávek zbraní a navzdory diplomatickým protestům carského velvyslance. A zde se dostáváme k anglo-francouzské agresi proti Ruskému impériu v roce 1854 s cynickou, oportunistickou a vojensky bezvýznamnou piemontskou pomocí: ke krymské válce, která vypukla na obranu Turecka, jež po desetiletí provokovalo Rusko, které se po dlouhé toleranci rozhodlo odpovědět zbraní.
Car Mikuláš I., horlivý křesťan, po několika pokusech o udržení míru vedl válku, jak prohlásil, "za výhradně křesťanským účelem" a "pod praporem svatého Kříže". Pro cara byly cíle války zcela jasné: "Všechny křesťanské oblasti Turecka se musí nutně osamostatnit, musí se stát tím, čím byly dříve: křesťanskými knížectvími a státy." A znovu: "Nemám jinou možnost než bojovat, zvítězit nebo čestně zahynout jako mučedník naší svaté víry, a to, co říkám, prohlašuji jménem celé Rusi."
Celá východní Evropa se mobilizovala za osvobození od muslimského jha Osmanské říše. Tisíce bulharských, rumunských, řeckých a valašských dobrovolníků se připojily k Rusku v "poslední křížové výpravě", jak se jí říkalo, proti Turkům.
Jak se tedy stalo, že křesťanské a evropské země šly do války proti jiné křesťanské a evropské zemi na obranu muslimské říše, která po staletí ohrožovala náš kontinent? Francie vedla s Ruskem starý spor o ochranu křesťanů ve Svaté zemi. Agresi proti Rusku si však přála a vedla Velká Británie v zajetí zuřivé rusofobie. Britští liberálové prostřednictvím tisku vytvářeli o Turecku obraz umírněnosti, modernizace a náboženské tolerance, což bylo samozřejmě zcela falešné. Ani v devatenáctém století a v prvních letech století minulého Turecko ve své kruté protikřesťanské politice neselhalo: od masakrů v roce 1821 na Balkáně, v Thrákii, v Malé Asii, v Konstantinopoli, kde byl na náměstí pověšen patriarcha a několik biskupů, přes 20 000 Řeků zmasakrovaných na Chiosu v roce 1822, masakry křesťanů v Libanonu a Sýrii v roce 1860, masové vraždění v Bulharsku, kde v roce 1875 bylo obětí z řad křesťanů více než 112 000. A pak genocida Arménů, Řeků, Chaldejců a Syřanů mezi 80. a 20. lety 19. století.
Rusofob lord Palmerston, který po desetiletí řídil a inspiroval britskou zahraniční politiku, obhajoval imperialistickou politiku ve jménu mesiášských "morálních principů" připomínajících "vývoz demokracie" hlásaný USA: "Myslím," tvrdil Palmerston, "že skutečnou politikou Anglie je být zastáncem spravedlnosti a práv, přikládat patřičnou váhu svým morálním sankcím, prosazovat to, co považuje za spravedlnost, a trestat to, co považuje za špatné. Nezní vám tato slova povědomě?
Tradiční protikatolickou nenávist anglikánsko-protestantského a zednářského establishmentu tak doprovázela nebývalá protipravoslavná a rusofobní nenávist, které nebylo cizí ani nápadné financování radikálních a liberálních anglických novin, často vlastněných metodisty a kalvinisty, ze strany Vznešené Porty: Rusko bylo líčeno jako despotický stát ve stejných letech, kdy Anglie utlačovala a vyhladověla Irsko, které navzdory zuřivé staleté okupaci Svaté země zůstávalo despotickým státem.
Anglické zednářstvo, které proniklo do tureckých vládnoucích vrstev (osmanský ministr zahraničí Mustafa Resid byl zednářem, "zasvěceným" v londýnské lóži), rozdmýchávalo plameny rusofobie. Vysoce placený anglický tisk líčil Turecko s romantickými sympatiemi jako pokrokovou sílu, zatímco Rusko bylo popisováno jako "polokřesťanské a pověrčivé".
Zašel tak daleko, že popřel, že by Turecko utlačovalo křesťany, ale spíše tvrdil, že je "tolerantní a umírněné" a udržuje mír mezi různými křesťanskými denominacemi, které označil za "fanatické sekty". Někteří protiváleční politici, například Richard Cobden a John Bright, byli v britském tisku napadáni jako "proruští", a tudíž "neangličtí". Anglikánský pastor při odchodu vojsk proti Rusku prohlásil, že se vojáci zavazují "k obraně lidstva", a označil Rusy za "zdegenerovaný národ". Jiný anglikánský "reverend" označil pravoslavnou víru za "stejně nečistou a netolerantní jako katolické učení". V propagandistickém románu napsaném militantní protestantskou sektou byli pravoslavní označeni za "pohany", "nevěřící" a "divochy".
Také během krymské války se Turci a další muslimové (hlavně Albánci a krymští Tataři) dopouštěli masakrů a drancování křesťanských měst, masakrů ruských vojáků, které zatýkali, zatímco britští důstojníci přihlíželi. Kostely a domy byly vyrabovány, křesťané zmasakrováni a donuceni k útěku. Podobné scény se opakovaly na všech bojištích, na Krymu i na Balkáně. Rabování majetku, šperků, nábytku a soch na Krymu nebylo neznámé ani britským důstojníkům, kteří byli obviněni z násilí na ruských ženách.
Jisté je, že ruská porážka v rukou "liberálních" mocností prodloužila okupaci křesťanských zemí Turky o celá desetiletí a připravila křesťany o ruskou ochranu zaručenou předchozími dohodami. V roce 1878 se opakoval scénář z let 1829 a 1854: v nové rusko-turecké válce byla vítězná ruská vojska opět velmi blízko osvobození Konstantinopole. A v Británii opět propukla nenávist vůči Rusku. Tentokrát se hysterií nakazila i královna, která napsala ministerskému předsedovi Disraelimu: "Kdyby Rusové dosáhli Konstantinopole, bylo by to pro královnu takové ponížení, že by musela okamžitě abdikovat." A varovala ho, aby se "osmělil". Po obdržení zprávy Disraeli přesunul své loďstvo a Konstantinopol opět zůstala díky Anglii pod muslimským jhem.
Rusofobie byla rozšířená i mezi plebejci: v krčmách se zpívalo: "My už jsme s medvědem bojovali/A dokud jsme praví Britové, Rusové Konstantinopol nedostanou". A přesto, i s obvyklou, samozřejmou opatrností vůči dějinám tvořeným slovy "kdyby", kdyby se Rusku podařilo definitivně rozdělit Osmanskou říši, možná by nedošlo k mnoha následným masakrům, jako byl masakr Arménů a Řeků. Konstantinopol by se opět stala křesťanskou a Řekové by nadále žili ve svých městech v Malé Asii, jako tomu bylo po tisíciletí, místo aby se stali obětí krutých etnických čistek ze strany Turků.
Zpět k dnešku: Z kanceláří Západu, od sériových pomlouvačů, od tvůrců lží, z unifikovaných médií, od konformních nebo umlčovaných názorových vůdců jedovatě odkapává niterná a záhadná nenávist, šířená politiky, kteří se touží sklonit před vzdálenými pány, oportunistickými nadnárodními korporacemi, zbabělými intelektuály, kteří se derou do první řady, ignorantskými konformisty mávajícími duhovými hadry, faráři a kuriálními kolektivisty. Proti tomu bychom chtěli připomenout výzvu Rudyarda Kiplinga v básni If: O když tě pomlouvají, neodpovídej pomluvou/O když tě nenávidí, nenech se nenávistí strhnout. Tentýž Kipling, který ve svém románu Kim popsal "Velkou hru" mezi Ruskem a Velkou Británií.
Rady pro čtenáře
Západní, atlantistická a europoidní propaganda je všudypřítomná a totalitní. Ale vždycky se můžeme uchýlit k těm dobrým zbraním, kterými jsou knihy. Pokud jde o rusofobii, historii a genezi současné krize, zde je několik dobrých, dokonce nedávných textů, které mohou poskytnout odpovědi a odhalit skutečnosti, které nám zůstávají skryty. Především je to kniha švýcarského novináře Guye Mettana Russofobia s předmluvou Franca Cardiniho, kterou vydalo nakladatelství Sandro Teti Editore. Doporučujeme také text Paola Borgognoneho Capire la Russia, (Pochopit Rusko) Zambon Editore. Peter Hopkirk, odborník na hlubokou Asii, napsal pro Adelphi knihu Il Grande Gioco (Velká hra) o euroasijských vztazích mezi Ruskem a Velkou Británií. O blízkých i vzdálených příčinách krymské války, včetně londýnské rusofobie, publikoval Einaudi knihu Krym. L'ultima crociata, Orlando Figes. Další kniha vydaná nakladatelstvím Sandro Teti Editore, Attacco all'Ucraina (Útok na Ukrajinu), kterou napsali různí autoři včetně Giulietta Chiesy, Fausta Biloslava a Franca Cardiniho, popisuje agresi atlantistických a sorosovských nevládních organizací proti Ukrajině v roce 2014, která vedla k dnešní krizi. Na závěr dvě knihy o umučené ruské zemi Donbas, obě od různých autorů: Battaglia per il Donbass, Anteo Edizioni a (Donbass, válka v srdci Europy od nakladatelství Passaggio al Bosco,) s doslovem od Alexandra Dugina.

Smírná pouť za zastavení umělých potratů v Brně – Duše a hvězdy

Smírná pouť za zastavení umělých potratů v Brně
20. 3. 2022
Milí přátelé! Díky Pánu Bohu se po dvou letech naše tradiční modlitební smírné procesí za zastavení zla umělých potratů v naší zemi může konat opět normálně na jaře v souvislosti se svátkem Zvěstování bl. Panně Marii, tentokrát v sobotu 26. března. Program naleznete na zvestovani.neposkvrnene.cz. Předchozí dva roky musela být tato akce přeložena kvůli proticovidovým opatřením na měsíc září.
Prosíme: přijďte všichni, kdo můžete. Modlitby a pobožnost pokání a smíru jsou letos aktuálnější než dříve, neboť nepřátelé nenarozeného života v celém světě využívají okolnosti, že pozornost obyvatelstva je soustředěna na covid a nejnověji na rusko-ukrajinskou válku. Téma potratů se tak ocitá jaksi mimo pozornost – a proto si francouzský prezident Macron může dovolit požadovat zařazení tzv. „práva ženy na potrat“ mezi základní lidská práva EU. V Kanadě a v jiných zemích je již trestné přemlouvat ženu, rozhodnutou jít na potrat, aby své děťátko nechala žít.
Vzdorovat zlu v realitě nové totality je vnějškově bez naděje na úspěch. Jediné, co nám zbývá, je obrátit se k Bohu na přímluvu Matky Boží Panny Marie. Z historie víme, že tento postup často „dělal divy“, i když situace se jevila zdánlivě jako beznadějná. Připomeňme si bitvu u Lepanta r. 1571, kdy modlitba sv. růžence zahnala Turky, jejichž námořní flotila se ocitla až u italských břehů, dále bitvu na obranu Vídně před Turky r. 1683, nebo r. 1955 rakouské růžencové křížové tažení za odchod sovětských vojsk. Vnějškově se při těchto událostech vše jevilo jako jednoznačně prohrané, šance dobra na úspěch byly téměř nulové. Jenže Bůh má vždycky poslední a rozhodující slovo, k němuž je třeba připočíst i slovo té, která řekla Pánu prostřednictvím anděla své „Staň se mi podle Tvého slova!“
V tom je naše naděje, nikoli jako pouhá možnost, ale jako pevná důvěra v Boží pomoc. Kdo nebude moci přijít, prosíme velmi, aby se s námi spojil duchovně modlitbou. Císař Konstantin před bitvou na Milvijském mostě r. 312, kdy se situace pro něho také zdála být beznadějná, měl vidění sv. Kříže se slovy: V tomto znamení zvítězíš! I nám Božský Spasitel nabízí vítězství skrze znamení sv. Kříže, na němž zemřel pro naši spásu, a skrze svoji Matku a vždy Pannu Marii, která stála na Golgotě pod jeho křížem.
Dr. Radomír Malý

„Chce rozdmýchat třetí světovou válku,“ skupina italských poslanců odešla na protest proti Zelenskému z parlamentního sálu – Nepřikrášlená realita islamizované Evropy

„Chce rozdmýchat třetí světovou válku,“ skupina italských poslanců odešla na protest proti Zelenskému z parlamentního sálu
Dodávání zbraní na Ukrajinu jen podněcuje další boje a způsobuje i nezměrné utrpení civilistům. To je důvod proč zásadně nesouhlasím nejen s válkou na Ukrajině, ale stejně tak nesouhlasím s vyzbrojováním jakékoli strany konfliktu.
Nebo snad někdy naše vláda poslala zbraně Jemencům, na něž útočí Saúdská Arábie? Pokud vím, tak ne. Ostatně, v tomto případě podporuje naše vláda agresora podobně, jako například v případě okupace Sýrie Tureckem a USA.
Pokud tedy někdo skutečně má zájem na tom, aby zabíjení na Ukrajině skončilo, pak by neměl do země posílat zbraně. Dostávají se navíc do rukou jak fašistickým bojůvkám typu Azov nebo Pravý sektor, tak druhé straně, tedy Rusům, jak jste si mohli přečíst zde nebo zde.
Posílání humanitární pomoci (potraviny, léky apod.) lze samozřejmě jedině podpořit, stejně jako pomoc skutečným uprchlíkům z války. Všichni, kdo tedy vyzývají k dalšímu zasílání zbraní na Ukrajinu, konflikt jedině podporují a eskalují. Lze je bez nadsázky nazvat válečnými štváči.
Jak jistě víte, tak komik a loutka oligarchů i USA Zelenskij nedávno vyzval jak k vytvoření bezletové zóny nad Ukrajinou, tak k tomu, aby se NATO zapojilo do bojů. To by samozřejmě znamenalo oficiální vyhlášení třetí světové války.
Přesně to si uvědomila i část italských poslanců, kteří tak Zelenského právem viní z toho, že chce iniciovat třetí světovou válku.
V italském Parlamentu – podobně, jako v některých dalších – promluvil Zelenskij z velké obrazovky k poslancům. Zatímco například v německém Parlamentu mu všichni nadšeně tleskali, tak skupina poslanců italského Parlamentu z místnosti odešla ještě před přenosem.
Mezi italskými poslanci vznikla skupina, která si říká Manifest A. Tato skupina je – jak prohlašují – je proti klanění se válečnému štváči Zelenskému. Jeden z těchto poslanců prohlásil:
„Připadá mi trapné, že Parlament dává veškerý prostor tomuto prezidentovi, bývalému komikovi, který svými slovy tlačí ke třetí světové válce. Nepůjdu do parlamentu, protože nechci být spoluviníkem této situace. Já uvažuji hlavou.“
Lídrem parlamentní skupiny Manifest A je exstarosta Neapole Luigi de Magistris. Jeho skupina se k odchodu z Parlamentu před vystoupením Zelenského vyjádřila následovně:
„Zelenskij není mírumilovný vůdce, používá metody, které nesdílíme, už týdny volá po bezletové zóně a tvrdí, že třetí světová válka brzy vypukne. Nebezpečná prohlášení.“
Pino Cabras, další z členů Manifestu A, mluví o „divadelní show“. „Jsme solidární s ukrajinským lidem. Ale parlamenty jsou místa, kde musíte diskutovat a klást otázky. Nezůstaneme tam a nebudeme hrát divadelní představení a nenecháme Zelenského nám diktovat program.“

Dráma na Loire. Ďalšia hrôza z repertoáru Francúzskej revolúcie – násilné utopenie protivníkov - Christianitas

„Naše telá budú hodené do vĺn a naše mená zneuctené.
Našou jedinou cťou na svete je náš Pán Ježiš Kristus.“
Pieseň z Vendée

Francúzsku revolúciu si zvyčajne spájame s gilotínou, a to oprávnene, aj keď tento jakobínsky vynález nebol jediným nástrojom na „zredukovanie“ počtu vzbúrencov…, hoci bol najpopulárnejší a používal sa na celom území Francúzska.
Najmä vo Vendée sa však používali aj iné metódy masového vyhladzovania, ako napríklad hromadné topenie, masová streľba a otrava vody arzénom. Samozrejme, nikto sa na tieto hrôzy nechce pamätať, nieto ešte si ich pripomínať…, až na niekoľko odvážnych výnimiek, ako je prípad, ktorý si dnes chceme pripomenúť.

Holandská sochárka Daphné du Barryová, prekvapila svojou originálnou a politicky nekorektnou sochou. Tentoraz zvečnila „Utopenie v Nantes“, ku ktorému došlo na Loire počas revolučného teroru (1793 – 1794).
wp.com/…/uploads/2022/02/Ahogamientos-Revolucionarios1.png
Za týmto nezvyčajným dielom stál investigatívny bádateľ Reynald Secher, ktorý holandskú umelkyňu poveril vytvorením sochy obrátenej k nebu: rodiny umučenej vo vodách rieky Loire.Ide o unikátne dielo! Nikdy predtým nebolo utopenie, ktoré nariadil Robespierre a jeho divokí jakobíni z Výboru pre verejné zdravie, zobrazené v bronze. Na pomery, aké dnes vládnu v umení a v historiografii, ide skutočne o odvážny čin.
Daphné du Barryová s tým nemala problém a s krutým realizmom vytesala v životnej veľkosti tri nahé postavy, ktoré do poslednej chvíle bojujú o prežitie. Nepochybne sa inšpirovala dobovými svedectvami a kronikami, pričom sa nechcela odchýliť od historických faktov a čo najvernejšie a najkrajšie stvárnila drámu vo Vendée s jasným zámerom: „Je potrebné zvečniť hrdinské a historické činy v bronze kvôli našim deťom a našim vnukom.“
V zime 1794 po porážkach pri Le Mans a Savenay zajali republikáni viac ako trinásťtisíc roľníkov v dôsledku čoho väznice v Nantes a okolí boli preplnené obrovským množstvom ľudí, pričom pre toľko „neužitočných úst“ nebola zabezpečené čo i len minimum potravín. Aby toho nebolo málo, prevažnú väčšinu z nich tvorili starí ľudia, ženy a deti, ktorí si nemohli zabezpečiť takmer nič alebo iba veľmi málo, čo pre vládu znamenalo neustále výdavky.
wp.com/…/uploads/2022/02/Ahogamientos-Revolucionarios4.png
Čoskoro neľudské podmienky prerástli do nebezpečnej epidémie; týfus sa začal šíriť nielen medzi väzňami, ale aj medzi dozorcami a vojakmi. Situácia vyžadovala rýchle riešenie a roľníkov bolo potrebné sa čo najrýchlejšie zbaviť. Gilotína však bola príliš pomalá a popravná čata príliš drahá – na zabitie toľkých ľudí nebolo dosť nábojov –, a tak Jean-Baptiste Carrier, vyslaný ako prokurátor do Nantes, dostal „geniálny“ nápad: navrhol parížskemu výboru kolektívne utopenie ako konečné riešenie mnohých problémov.
„Vyslanec Teroru“ išiel hneď na vec a predstavil „vertikálnu deportáciu“ väzňov ako účinnú a lacnú novinku: „Všetkých týchto darebákov naložíme do člnov, ktoré potom klesnú ku dnu“ (!). Aké jednoduché, rýchle a lacné! Akýkoľvek starý čln sa dal premeniť na plávajúcu rakvu, do ktorej bolo možné pripútať desiatky väzňov, a keď bol čln ďaleko od brehu, rozštvrtili ho sekerou. Záležitosť bola vyriešená v priebehu niekoľkých minút v nočnej tme a za sprisahaneckého mlčania pár ľudí.
So súhlasom ústrednej vlády sa rieka Loire od novembra 1793 do februára 1794 stala „národnou vaňou“, ako hovorí Carrier. Táto zvrátená praktika bola taká úspešná, že sa rozšírila vo viacerých mestách na brehu rieky, a to aj za bieleho dňa, napríklad v Angers, Ponts-de-Cé, Ancenis, Pellerin, Mauves a Savenay.
Akoby to nestačilo, bolo nariadené, aby si roľníci sami financovali náklady súvisiace s vlastnou smrťou, ktoré vznikli republike. Preto boli obraní o všetok majetok – peniaze, šperky, vlasy a oblečenie – predtým, než ich zaživa pohltili mohutné vody Loiry, ako o tom rozpráva očitý svedok:
„Dva člny s jednotlivcami sa zastavili v Prairie-aux-Ducs. Tam sme spolu s mojimi spoločníkmi videli ten najstrašnejší masaker, aký si len dokážete predstaviť. Viac ako 800 ľudí každého veku a oboch pohlaví bolo surovo utopených (…). Ak sa člny nepotápali dostatočne rýchlo, tí, ktorí boli na vrchu, boli zastrelení. Strašný krik nešťastných obetí ešte viac rozzúril ich katov. Všimol som si tiež, že všetci, ktorí sa v tú noc utopili, boli predtým vyzlečení do naha ako moja ruka. Ženy sa márne dožadovali, aby im ponechali aspoň ich kamizoly, ale nikto na to nedbal. Oblečenie, šperky a veci sa stali bezprostrednou korisťou ich katov. Takisto všetko, čo im bolo vzaté, predali na druhý deň ráno tomu, kto ponúkol najviac.“
V skutočnosti bol liek horší ako choroba, pretože hnijúce utopené telá čoskoro kontaminovali vodu Loiry do takej miery, že miestna polícia musela vydať ďalšie nariadenie zakazujúce pitie a varenie z riečnej vody.
Popravy počas Francúzskej revolúcie v Nantes

USA financovaly četné biolaboratoře na Ukrajině více než 200 miliony dolarů – Nepřikrášlená realita islamizované Evropy
USA financovaly četné biolaboratoře na Ukrajině více než 200 miliony dolarů
22 března, 2022

Po prvních zmínkách o existenci Pentagonem financovaných biolaboratoří na Ukrajině se USA dušovaly, že se jedná o dezinformace. Záhy se však objevily nezpochybnitelné důkazy o jejich existenci, kterou tak byla nucena přiznat i Victoria Nulandová, která již tušila, že se věc nadále nedá tajit. Nyní se tak rozkrývá i podíl USA na těchto biolaboratořích, který je samozřejmě zásadní….
Ruské ministerstvo obrany předložilo dokumenty, které mají dokázat, že americko-ukrajinský biologický výzkum byl proveden s ukrajinskou armádou.
Pentagon uznává, že USA utratily 200 milionů dolarů na programy ve 46 biolaboratořích na Ukrajině od doby, kdy byly zahájeny v roce 2005 mladým senátorem Barackem Obamou.
Američtí představitelé dosud trvali na tom, že finanční prostředky byly použity výhradně ukrajinským ministerstvem zdravotnictví pro civilní účely. Údajně program sloužil likvidaci materiálu z biologických zbraní ze sovětské éry. To však nevysvětluje, proč je nutné otevřít desítky nových biolaboratoří, které stojí 200 milionů dolarů.
„Na Ukrajině nejsou žádné laboratoře provozované USA,“ řekl Andy Weber, člen správní rady Asociace pro kontrolu zbraní a bývalý náměstek ministra obrany pro jaderné, chemické a biologické obranné programy, podle PolitiFact. „Od roku 2005 poskytuje program U.S. Department of Defense Cooperative Threat Reduction Program technickou podporu ukrajinskému ministerstvu zdravotnictví ke zlepšení laboratoří veřejného zdraví, jejichž poslání je analogické s americkými Centry pro kontrolu a prevenci nemocí,“ řekl Weber.
„Neexistují žádné ukrajinské laboratoře biologických zbraní podporované Spojenými státy – ani v blízkosti ruských hranic, ani nikde jinde,“ řekla v pátek 18. března americká zástupkyně při OSN Linda Thomas-Greenfieldová.
Před Radou bezpečnosti OSN ruský zástupce Vasilij Něbenzja v pátek tvrdil, že dokumenty podepsané vedoucí kanceláře DTRA (Defense Threat Reduction Agency) na americkém velvyslanectví v Kyjevě Joannou Wintrolovou dokazují, že DTRA Pentagonu spolupracuje přímo s ukrajinským ministerstvem obrany na biovýzkumu.
Dnes Gateway Pundit představuje tyto dokumenty:

20. února 2018 napsala vedoucí kyjevského Úřadu pro snižování hrozeb Joanna Wintrol Dr. Sergiji Lytovkovi na Ministerstvu obrany Ukrajiny:
Ministerstvo obrany Ukrajiny bylo jmenováno dalším výkonným zástupcem pro provádění dohody ze dne 29. srpna 2005 mezi Ministerstvem obrany Spojených států amerických a Ministerstvem zdravotnictví Ukrajiny o spolupráci v oblasti prevence šíření technologií, patogenů a odborných znalostí, které by mohly být použity při vývoji biologických zbraní.
Žádám vás, abyste poskytli seznam zařízení a laboratoří ukrajinského ministerstva obrany, které se budou podílet na realizaci mezinárodního programu technické pomoci „Cooperative Biological Engagement Program“.
Projekt realizuje společnost Black & Veatch Special Projects Corp. Projekt je sponzorován Agenturou pro snižování hrozeb obrany ministerstva obrany USA.
Společnost Huntera Bidena (syn amerického prezidenta) Rosemont Seneca investovala do společnosti s názvem Metabiota, která byla subdodavatelem Black & Veatch spolupracující s DTRA.
Spolupráce DTRA s ukrajinským ministerstvem obrany se datuje od nejméně jednoho „restartu“ v říjnu 2017:

Další dokumentace spolupráce Joanny Wintrol s biolaboratoriemi ukrajinského ministerstva obrany v Charkově, Lvově a Oděse:

FacebookTwitterWhatsAppMessengerLinkedInVKViber

„Nastane nový světový řád,“ prohlásil včera Biden (video) – Nepřikrášlená realita islamizované Evropy
Nastane nový světový řád,“ prohlásil včera Biden (video)
22 března, 2022

Nový světový řád je většinou nazýván konspirační teorií, ovšem stále více je jasné, že ve skutečnosti o žádnou konspirační teorii nejde. Zejména poslední dva roky nás stále častěji přesvědčují o tom, že údajné „konspirační teorie“ se záhy stávají realitou.
Nový světový řád předpokládá vznik jedné totalitní světovlády nikým nevolených elit. Tedy těch, kdo ve skutečnosti ovládají svět, včetně všech loutek ve vládách. Myslím, že je to přesně to, k čemu nyní dochází. Poslední dva roky vlády po celém světě ukazovaly, jak dalece umí být totalitními, aniž by je zajímaly zákony a Ústava.
Globalizace – zejména západních zemí – je patrná už po mnoho let, stejně jako snahy o výměnu evropského obyvatelstva za takové, které bude poslušnější. Stále více lidí dokonce souhlasí s totalitními praktikami vlád, ať už se jedná o často zcela nesmyslné covidové restrikce, bezdůvodné vyčleňování části občanů ze společnosti nebo zostřující se cenzuru.
Den co den tak světové dění potvrzuje, že přechod na totalitní společnost pod nadvládou nikým nevolených elit ve světě, kde nikdo nic nevlastní, vše se sdílí a všichni jsou šťastni, již nastal. O tom jste si zde však mohli přečíst v mnoha článcích, zejména těch, které se zabývají tématem Velkého resetu.
Ale nyní zpět k Bidenovi, který včera – možná nechtíc – prozradil, že nastává přechod k novému světovému řádu…
Americký prezident Joe Biden hovořil v pondělí na čtvrtletním setkání CEO u kulatého stolu o „novém světovém řádu“, přičemž použil frázi často pranýřovanou korporátními médii jako „konspirační teorii“.
Víte, že jsme v bodě obratu ve světové ekonomice,“ řekl vrchní velitel, „nejen v ekonomice, ale ve světě. To se děje každé tři nebo čtyři generace. Jak mi řekl jeden z vojenských vůdců na nedávném zabezpečeném zasedání, mezi lety 1900 a 1946 zemřelo 60 milionů lidí a od té doby jsme vytvořili liberální světový řád, jaký tu dlouho nebyl. Spousta lidí umírá, ale zdaleka není takový chaos. A teď je čas, aby se věci změnily. Venku bude nový světový řád a my ho musíme vést. A v tom musíme sjednotit zbytek světa.“
President Biden, pondělí 21. března 2022

Vysvětlení čerpá částečně, i když neobratně, ze „čtvrtého obratu“ neboli Strauss-Howeovy generační teorie. Není to poprvé, co se Biden dovolával takových zpráv.
V roce 1992 napsal tehdejší senátor Biden hostující článek pro The Wall Street Journal s názvem „Jak jsem se naučil milovat nový světový řád“. V tomto článku Biden, který také sloužil v podvýboru pro evropské záležitosti Senátu pro zahraniční vztahy, řekl: „Poté, co jsme sovětský komunismus zadrželi až do bodu rozkladu, potřebujeme novou strategii zadržování – takovou, která je stejně jako NATO založena na kolektivní akci, ale je zaměřena proti šíření zbraní.“
Článek dále říká, že Organizace spojených národů a NATO by měly rozšířit své pravomoci: „Spíše než očerňovat kolektivní bezpečnost bychom měli regulovat druh mnohostranné reakce, kterou jsme dali dohromady na válku v Zálivu, proč Chartu OSN nenaplnit životem? Stanoví trvalý závazek ozbrojených sil, které může Rada bezpečnosti nasadit. To znamená, že je zapotřebí kolektivní akce, i když s americkým vetem.“
Biden použil stejnou frázi o 11 let později na konferenci Export-Import Bank. Tehdy řekl: „Pozitivním úkolem, který nyní máme, je vytvořit nový světový řád. Protože globální řád se znovu mění.“

Ve stejném pondělním projevu se Biden posmíval ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi slovy: „…jak vidíte, Rusko právě odpálilo hypersonickou střelu, protože to je jediná věc, kterou mohou udělat s naprostou jistotou… Je to významná zbraň – vy všichni to víte – a se stejnou hlavicí jako na jakékoli jiné nosné raketě to nedělá velký rozdíl kromě toho, že je téměř nemožné ji zastavit. Existuje důvod, proč je používají.“
Tvrdil, že Rusko provádí operace pod falešnou vlajkou – další takzvaná „konspirační“ fráze – a dodal: „Kdykoli začne mluvit o něčem, o čem si myslí, že to NATO, Ukrajina nebo Spojené státy udělají, znamená to, že se na to připravuje. Tohle není vtip.“
Joe Biden says it's time to "actually create a New World Order"

Ve středu vydala al Kajda výzvu všem mudžahedínům v zemích bezvěrců, aby zaútočili – Nepřikrášlená realita islamizované Evropy

Ve středu vydala al Kajda výzvu všem mudžahedínům v zemích bezvěrců, aby zaútočili

Podobné výzvy se objevují poměrně často, ale ne vždy jsou až tak konkrétní, jako v tomto případě. Útoky mají být vedeny zejména na policii, soudy a kontrolní stanoviště. Ale samozřejmě i na jakékoli další bezvěrce. Velmi zajímavé je, že se mudžahedíni tentokrát obrátili i na všechny káfiry, kteří v zemích bezvěrců varují před islamizací a útoky. Tedy k lidem jako jsem já a mnoho mne podobných.
Co nám al Kájda vzkazuje? Směje se nám s tím, že ví, že nás nikdo neposlouchá, že naše varování nikoho nezajímají….
16. března „Taghut Slayer“, džihádistický uživatel serveru Rocket Chat provozovaného Al-Káidou, publikoval třetí vydání anglicky psaného časopisu „Mujahedeen in the West“, který obsahuje zprávu „otrokům Alláha“, aby zaútočili na velvyslanectví, soudy, kontrolní stanoviště a shromáždění bezvěrců. Osmistránkové číslo obsahuje pokyny pro výrobu bomb s použitím SolidOxu, látky používané jako oxidační činidlo pro horký plamen potřebný k roztavení kovu.
První článek v časopise, který je produkován skupinou Hurras Al-Tawheed, tvrdí, že koncept hidžry, který se přesouvá z příbytku nevíry do příbytku islámu, je stále náboženskou povinností, která není omezena na společníky proroka. Časopis odmítá argument učenců, kteří říkají, že hidžra byla náboženskou povinností prorokových společníků, a uvádí: „To je falešné: Hidžra nepřestane existovat až do dne soudu. Andělé řekli muslimům, kteří nedělali hidžru, že jejich cílem bude DŽAHANNAM (peklo).“
Pozn.: hidžra = islamizace neislamizovaného území, nyní se vztahuje zejména na Evropu. Muslim, který neprosazuje hidžru i přesto, že žije na území káfirů, proto půjde do pekla.
Druhý článek, který je nazván „Poselství od bratra v Hurras Al-Tawheed pro muslimy žijící na Západě“, chválil „otroky Alláha“ a říkal: „Jste světlem tawheed [monoteismu] v temnotě káfirů. Následuje citace Koránu 47:35: „Neoslabujte tedy a nevolejte po pokoji, dokud jste nadřazeni; a Alláh je s vámi a nikdy vás nezbaví odměny za vaše skutky,“ článek se zabýval „Lvy Alláhovými“ a naléhal na ně: „Neztrácejte čas na malé útoky osamělých vlků, jděte na jejich velvyslanectví, soudy, bezpečnostní kontrolní stanoviště a udeřte je na jejich shromážděních nevíry. Zatímco vy budete po operaci v jannah [ráji], bezvěrci budou trpět ve svých hrobech.“
Článek pak odsoudil „otroky taghutu“ za to, že se snaží „reformovat náboženství islámu“ a „změnit jeho tradice“ spolu s „nevěřícími“ a zdůraznil, že „bez ohledu na to, kolik peněz vy investujete do svého útoku, Alláh učinil své náboženství vítězem!“
Pozn.: K výše uvedenému dodávám, že „otroky taghutu“ jsou myšleni špatní muslimové, což jsou ti, kteří se nesnaží islamizovat území káfirů, na němž žijí a snaží se prosazovat něco jako „umírněný islám.“ Nic jako umírněný islám však neexistuje.

Dále následuje článek s návody k výrobě bomb a dalších zbraní:
Článek začíná popisem SolidOxu a říká, že je dodáván v hliníkové plechovce obsahující šest šedých tyčinek a lze jej zakoupit v různých železářstvích. Používá se v aplikacích jako oxidační činidlo pro horký plamen potřebný k tavení kovu. Aktivní složkou v SolidOxu je chlorečnan draselný.
Po varování, že SolidOx je „extrémně silná látka“ a že ti, kteří ji hodlají používat, by měli být „extrémně opatrní během celého procesu a vyhnout se tření, teplu a plameni“, článek poskytl následující pokyny:
1: Otevřete plechovku Solidoxu a odstraňte všech 6 tyčinek. Jednu po druhé rozemelte každou tyčinku (nejlépe paličkou) na nejjemnější možný prášek.
2: Poměr pro smíchání cukru se Solidoxem je 1: 1, takže zvažte prášek Solidox a rozemelte ekvivalentní množství cukru.
3: Smíchejte ekvivalentní množství prášku Solidox s cukrem v poměru 1: 1. Musíte mít zdroj energie pro výbuch. Nejběžnějším a snadno dostupným zdrojem energie je běžný domácí cukr nebo sacharóza. Teoreticky by glukóza byla nejčistším zdrojem energie, ale je obtížné najít dostatečnou zásobu glukózy.

A posledním článkem je „Vzkaz protidžihádistickým spisovatelům a uživatelům sociálních médií“
Poslední článek je nazván „Kafir – zpětná vazba“, je určen uživatelům sociálních médií, jmenovitě uživatelům Twitteru a dalším spisovatelům, kteří diskutují a píší články o džihádistických otázkách, a uvádí: „Užíváme si vaše utrpení z našich časopisů. Kéž vám naše slova i nadále dávají neklidné noci. Vidíme vaše tweety a články. Jen do toho!
Pokračujte ve štěkání a tweetování. My si zatím můžeme užívat vašich starostí a úzkosti. Většina nevěřících vás ani nebude poslouchat. Legrační, jak se je snažíš ‚zachránit‘ a oni nemají zájem.“
Předchozí číslo časopisu, které vyšlo 22. února 2021, obsahovalo hrozbu „nevěřícím“, že muslimové, kteří žijí na Západě, je zabijí, a vyzvalo mudžahedíny, aby „oplodnili zemi krví Židů“ a „osamělé vlky“, aby prováděli útoky proti „nevěřícím“.
Tolik z nových výzev džihádistů. Podobné výzvy přichází také od ISIS a občas se jich dokonce nějaký ten muslim i chytí. Některé útoky byly iniciovány právě na základě podobných výzev. Každopádně je znát, že muslimové vnímají, že většina káfirů si vůbec jejich hrozby neuvědomuje. A to mohamedány samozřejmě těší. O to více totiž budou bezvěrci překvapeni, až skutečně muslimové udeří třeba mohutnými koordinovanými útoky na mnoha místech najednou…

Týždeň na Slovensku - Christianitas

! PODPORTE PORTÁL CHRISTIANITAS !
Váš príspevok je životne dôležitý pre udržanie a ďalší rozvoj portálu.
Prosíme Vás, podporte nás

Bráňme spolu vieru, rodinu a vlasť!
Premiér Heger nie je zbabelec, ale do Kyjeva radšej nešiel. Minister Naď vedel už v októbri, že bude vojna, ale vládu to prekvapilo. Z americkej televízie sme sa dozvedeli, že Slovensko pošle Ukrajine systém protivzdušnej obrany. Poliaci a Gréci sa rozhodli podobnými dodávkami radšej nič neriskovať, ale my máme šťastie, nás ochráni NATO.
O vojne vedeli, ale prekvapila ich
Po tom, čo slovenský premiér Eduard Heger iniciatívne navrhol ešte tvrdšie sankcie pre Rusko než iné krajiny a svoj návrh hrdo odovzdal do rúk predsedníčke Európskej komisie, mal navštíviť s premiérmi Česka, Slovinska a Poľska ukrajinský Kyjev. Múdro sa rozhodol radšej v tejto situácii neprovokovať nepriateľskú veľmoc a na odporúčanie bezpečnostných zložiek ostal radšej doma. Občanov však uistil, že nie je zbabelec a len zle vyhodnotil situáciu.

To isté sa stalo jeho kolegovi z vlády Romanovi Mikulcovi, ktorý obvinil primátora Košíc z teatrálnosti. Jaroslav Polaček sa totiž posťažoval, že štát hodil utečencov z Ukrajiny na krk samosprávam a oni už toho majú naozaj dosť. Na hranice sa teda vybral Mikulec aj s Hegerom a zistili, že košický primátor neklamal. Vláde teda trvalo asi tri týždne, kým sa spamätala z toho, čo sa deje na našej východnej hranici. Premiér nám však vysvetlil, že oni netušili, čo sa stane a že „Putin bude so svojou armádou bombardovať nemocnice, bombardovať bytovky, že obkľúči ľudí v meste a nechá ich o hlade, o smäde, bez vody, bez tepla, bez elektriny niekoľko dní, že bude zabíjať civilistov v tisíckach.“
Tieto slová mnohých zarazili, pretože minister obrany vyhlásil, že oni predsa už od októbra vedeli, že Rusko Ukrajinu napadne. „Dostali sme všetky informácie o tom, čo sa chystá Putin urobiť. Prišli s tým naši spojenci zo Spojených štátov amerických. Nechceli sme tomu uveriť. Ale oni mali vynikajúce informácie a napokon sa potvrdili. V posledných týždňoch pred útokom sme vedeli na hodinu, čo sa bude diať,“ povedal Jaroslav Naď v televízii TA3.
Nejako už len bude
A k prekvapeniam od vlády ešte jedna informácia: premiéra Hegera zaskočili správy od vlastného poslanca, ktorý chcel Slovákov potešiť tým, že vláda im mala schváliť zníženie DPH na potraviny. Slovenský premiér o tom však netuší a tak sa občania tešili predčasne. Nič sa teda zatiaľ nemení na tom, že mäso by malo byť drahšie približne o 30 % a múka môže zdražieť aj o 100 %. Ako kompenzovať nízkopríjmovým skupinám zvyšujúce sa ceny potravín a energií vláda ešte celkom nevie, pretože podľa slov ministra financií Matoviča, „… to sa ešte rozhodneme. Budeme hľadať cesty, aby sme pomáhali ľuďom, ktorí sú v najväčšej núdzi.“

Cítite sa v bezpečí?
Slováci sa dozvedeli z americkej televízie CNN, že majú dodať na Ukrajinu systém protivzdušnej obrany S-300. Gréci im rovnaký systém odovzdať odmietli a keď sa hovorilo o tom, že Poliaci by mali k mieru na Ukrajine prispieť stíhačkami, Američania to označili za riskantný krok. Ruský prezident Putin totiž odkázal krajinám, ktoré by sa chceli zamiešať do ich vojny, že to povedie k dôsledkom, aké ešte v histórii nezažili. Ak však Slováci predsa len dodajú systém S-300, netreba sa ničoho báť, aj keď by to azda niekto mohol vnímať ako naše priame zapojenie do vojny. Pretože ako nám opakujú politici, ktorým podľa nedávnych prieskumov dôveruje až 20 % Slovákov, nás predsa v každom prípade ochráni NATO.

pi-news.net/…urchill-mit-friedensnobelpreis-will-den-atomkrieg/

Selenskyj, der neue Churchill mit Friedensnobelpreis, will Atomkrieg
preklad cez translator
Zelenskyj, nový Churchill s Nobelovou cenou za mier, chce jadrovú vojn
u Ukrajinský prezident Volodymyr Oleksandrowych Zelenskyj si vo štvrtok vyslúžil poctu a 20 minút hovoril prostredníctvom videa k Bundestagu, ktorý pozorne počúval a tlieskal v stoji, keď boli naši predstavitelia požiadaní, aby obetovali Nemecko pri jadrovom údere za Ukrajinu. Ukrajincova otrepaná reč pozostávala len z poloprávd, rozprávok a klamstiev – asi takto: „Rusko bombarduje naše mestá a ničí všetko na Ukrajine: štvrte, nemocnice, školy, kostoly – všetko.

S raketami, s bombami, s delostrelectvom.
Za tri týždne zomrelo mnoho Ukrajincov, tisíce. Okupanti zabili 108 detí – v strede Európy, tu, v roku 2022.

Nie, Rusko na Ukrajine neničí obytné štvrte, nemocnice a kostoly, ale letiská a iné vojenské objekty. A tí, ktorí držia svojich vlastných ľudí ako rukojemníkov proti Rusom, ako v Mariupole, sú ultranacionalistické skupiny, ktoré sú teraz oficiálne súčasťou ukrajinských ozbrojených síl.

O Volodymyrovi si však môžete hovoriť, čo chcete, dominuje novým médiám, je online kedykoľvek a kdekoľvek: Zelenskyj víťazí na sociálnych sieťach, uvádza Euronews
. A prezident vystúpil nielen pred Bundestagom, ale aj pred Európskym parlamentom, Kongresom USA a Britskou Dolnou snemovňou prostredníctvom video spojenia.

Zajtra Selenskij ako Žid vystúpi pred izraelským parlamentom a v stredu príde na rad francúzske Národné zhromaždenie. „Nový Winston Churchill“ (v centre pozornosti Gabor Steingart) žiada stále to isté: Zásah Západu a NATO, bezletovú zónu a tak ďalej – inými slovami, v konečnom dôsledku nič iné ako jadrovú vojnu. Politici EÚ teraz dokonca navrhujú Zelenského na Nobelovu cenu za mier za rok 2022. To sa hodí k nekontrolovateľnému šialenstvu na Západe: atómové bomby a Nobelova cena za mier! Majte tú česť! (Tu Zelenskyjov prejav pred Bundestagom.)