V zahradě Getsemanské Podle vidění blah. Anny Kateřiny Emmerichové.

z knihy Hořké umučení našeho Pána Ježíše Krista podle vidění blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové
zdroj: www.proglas.cz/…/horke-umuceni-n…
Bible:
Evangelium sv. Marka
...
Přišli na místo zvané Getsemane. Ježíš řekl svým učedníkům: „Počkejte tu, než se pomodlím.“
Pak vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Přepadla ho hrůza a úzkost.
A řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“
Poodešel od nich, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li možné, minula tato hodina.
Řekl: „Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš.“
Přišel k učedníkům a zastihl je ve spánku. Řekl Petrovi: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít?
Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Duch je odhodlán, ale tělo slabé.“
Znovu odešel a modlil se stejnými slovy.
A když se vrátil, opět je zastihl spící; oči se jim zavíraly a nevěděli, co by mu odpověděli.
Přišel potřetí a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? Už dost! Přišla hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků.
Vstaňte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mě zrazuje.“
Ještě ani nedomluvil a přišel Jidáš, jeden z Dvanácti. Velekněží, zákoníci a starší s ním poslali zástup, ozbrojený meči a holemi.
Jeho zrádce s nimi domluvil znamení. Řekl: „Kterého políbím, ten to je; toho zatkněte a pod dozorem odveďte.“
Když Jidáš přišel, hned k Ježíšovi přistoupil a řekl: „Mistře!“ a políbil ho.
Oni pak na něho vztáhli ruce a zmocnili se ho.
...............
z knihy podle vidění blah. A.K. Emmerichové
JEŽÍŠ JDE NA HORU OLIVOVOU
Když Ježíš s jedenácti apoštoly opouštěl večeřadlo, byla jeho duše už smutná, a ten zármutek stále rostl. Vedl své průvodce oklikou údolím Josafat k Olivové hoře. Když šli tímto údolím, pravil Pán, že sem přijde zas, ale ne tak chudý a slabý jako nyní, nýbrž jako soudce světa. Pak se budou mnozí třást strachy a volat: Hory, přikryjte nás! Učedníci mu vsak ani tentokrát nerozuměli.
Popošli ještě a pak se zastavili. Ježíš s nimi mluvil. Řekl také: „Všichni se této noci pohoršíte nade mnou; neboť jest psáno: Bíti budou pastýře a rozprchnou se ovce stáda. Když však vstanu z mrtvých, předejdu vás do Galileje."
Apoštolově byli ještě plni nadšení a vroucnosti po přijetí Nejsvětější svátosti a z laskavých, slavnostních řečí Ježíšových. Tlačili se proto k němu blízko a dávali mu najevo svou lásku. Ujišťovali, že ho nikdy neopustí. Ježíš však stále o tom mluvil, a tu pravil Petr: „A kdyby se všichni pohoršili nad tebou, já se nepohorším!" Nato mu odpověděl Pán ještě jednou: „Opravdu, pravím tobě, právě ty mě zapřeš této noci třikrát, dřív než kohout zakokrhá!" Petr však to nechtěl nikterak připustit a ujišťoval: „A kdybych měl s tebou umřít, nezapřu tebe!" Takovým způsobem mluvili také druzí. Ježíš však byl stále smutnější. Chtěli mu jeho zármutek lidským způsobem rozmluvit a hleděli ho přesvědčit o své věrnosti. Nakonec však se unavili, začali pochybovat, a už na ně doráželo pokušení. Překročili potok Cedron ne na mostě, po kterém potom vedli Ježíše jako zajatce, ale na jiném místě. Vždyť šli oklikou.
Na Olivové hoře je oplocená zahrada, která je porostlá ušlechtilými keři a mnoha ovocnými stromy. Mnozí lidé a také apoštolově měli klíč k této zahradě. Chodívali se tam zotavit nebo pomodlit. Také tam mnozí lidé, kteří neměli vlastní zahrady, slavívali rozličné svátky a slavnosti. Uvnitř stojí několik otevřených besídek a běží tam několik podloubí; dnes pod jedním zůstalo osm apoštolů a kromě nich ještě jiní učedníci. To je zahrada Getsemanská. Zahrada s olivami leží o něco dále; je oddělena od zahrady Getsemanské cestou a táhne se vzhůru po svahu hory Olivové. Je neoplocená, jenom obehnána náspem, je menší než Getsemanská a má více jeskyň, břehů a mnoho olivových stromů. Po jedné straně je pečlivěji pěstována a je hezčí; tam jsou lavičky, sedadla a chladné jeskyně. Každý, kdo chtěl, mohl si tam vyhledat místo k modlitbě. Na druhé straně, kde se modlil Ježíš, je zahrada divočejší a zanedbanější.
Byla už úplná tma, když Ježíš se svými učedníky přišel do zahrady. Po zemi se plazila hustá temnota, na obloze však svítil jasný měsíc. Pán byl velice smuten a předpovídal blízké nebezpečí. Učedníci se ulekli. V zahradě Getsemanské řekl Mistr svým osmi apoštolům: „Zůstaňte tu, já poodejdu na své místo a pomodlím se." Nato vzal Petra, Jakuba Staršího a Jana s sebou a šel s nimi do Olivové zahrady na úpatí hory. Byl nevýslovně smuten, protože cítil blížící se boj. Jan se ho tázal, jak to, že on, který býval vždy jejich útěchou, může být tak smuten. Tu pravil Pán: „Smutná je duše má až k smrti." Ohlédl se kolem sebe a viděl ze všech stran úzkost a pokušení jako mrak, plný strašných obrazů, blížit se k němu. Řekl proto třem apoštolům: „Zůstaňte tu a bděte se mnou! Modlete se, abyste neupadli do pokušení!" Zůstali tedy na tom místě. Ježíš poodešel ještě kupředu. Mračno strašných obrazů se valilo k němu tak mocně, že jat hlubokou úzkostí, sešel od apoštolů vlevo a skryl se pod jednou převislou skálou v jeskyni, hluboké asi šest stop. Půda se do jeskyně mírně svažovala a nad vchodem viselo ze skály tolik křoví, že zde mohl zůstat nikým nepozorován.
HŘÍCHY SVĚTA
Když se Ježíš odloučil od apoštolů, viděla jsem, jak se kolem dokola na něho valí vlna strašných obrazů a víc a víc ho svírá. Klesaje na mysli zašel ještě dále do jeskyně, podoben člověku, který před hroznou bouří hledá přístřeší. Viděla jsem však, že všechny hrůzné obrazy vnikaly za ním i do jeskyně a byly čím dál zřetelnější. Ach, bylo to, jako by tato úzká jeskyňka měla obsáhnout hrůzyplné obrazy všech hříchů od pádu prvních lidí až do konce světa. Neboť tu na hoře Olivové Adam a Eva, když byli vyhnáni z ráje, poprvé přišli na nehostinnou zemi. Zde truchlili a svého hříchu litovali. — Zřetelně cítím, jak se Ježíš poddával svému hořkému utrpení a jak se božské spravedlnosti nabízel jako smírná oběť za hříchy celého světa, jak jeho božství takřka vplývá zpět do Nejsvětější Trojice, aby ve své nekonečné lásce, ve svém pouhopouhém člověčenství, nejcitlivějším a nevinném, vydal se v oběť všem útrapám a tíži veškeré úzkosti a bolesti, vyzbrojen jen láskou svého lidského srdce. Aby přinesl dostiučinění za všechny hříchy, za jejich počátek a rozrůstání všech zlých náklonností, přijal nejmilosrdnější Ježíš z lásky k nám hříšníkům také očišťující odpykání a muka do svého srdce, nechal toto nesmírné utrpení jako tisíciramenný strom bolestí prorůst všechny údy svého svatého těla, všechny smysly své přesvaté duše. Že se tak zcela vydal svému člověčenství, úpěje k Bohu v nekonečném smutku a úzkosti, padl svou tváří k zemi. Viděl všechny hříchy světa a jejich vnitřní ošklivost v nesčetných obrazech. Vzal je všechny na sebe a v modlitbě sama sebe obětoval spravedlnosti svého nebeského Otce; utrpením totiž usmíří vinu celého lidského pokolení.
Ďábel, jenž se mezi všemi obrazy se vzteklým posměchem pohyboval, rozhořčoval se na Ježíše stále víc a znovu a znovu na něho volal, zatímco čím dál ohavnější obrazy hříchů nastrkoval před duši Spasitelovu: „Jak? I tento chceš vzít na sebe? I za ten chceš trpět? Jak, jak můžeš za něj přinést zadostiučinění?"
Teď jsem viděla z jedné strany vesmíru sestupovat světlou zář a v ní plno andělů, kteří sestupovali až k Ježíši a přinášeli mu posilu. Část jeskyně byla tou září osvětlena, avšak ostatní prostor byl pln ohyzdných a strašných obrazů, pln zlých duchů, pošklebujících se a dorážejících na Pána Ježíše. On pak to všecko vzal na sebe, ačkoliv při tom jeho Srdce, milující Boha i lidi nesmírnou láskou, cítilo hrůzu a tíži všech hříchů, které jej naplňovaly stále větším strachem a truchlivostí. Ach, viděla jsem toho tolik, že bych to ani za celý rok nevypověděla.
Když se tedy celá ta spousta vin a hříchů jako nepřehledné moře ukázala před duší Ježíšovou a když on sám se za to všechno Bohu Otci obětoval a všechno zlo a všechen trest od Otce na sebe vyžádal, přišel ohyzdný satan, pokušitel, právě tak jako přišel na poušť, a začal obviňovat nejnevinnějšího Spasitele z různých poklesků. „Jak?" pravil ke Kristu Pánu ďábel. „Ty chceš vzati to všecko na sebe, když sám nejsi cist? Hle, podívej se sem a sem!" A přitom rozvinoval před očima Ježíše obrazy rozličných vymyšlených obvinění, srše záští a nenávistí.
Jemu dával za vinu všechny chyby jeho učedníků, všechna pohoršení, která způsobili, všechny zmatky a nepořádky, které prý vznikly tím, že se neřídil podle starých zvyků a že zaváděl nové obyčeje a mravy.
Ďábel si počínal právě tak jako farizeové, o nichž čteme ve svatých Evangeliích, vinil Krista Ježíše z toho, že prý byl příčinou zavraždění mláďátek, z bídy a z nebezpečenství, jaké vystáli jeho rodiče na útěku do Egypta; on prý je příčinou toho, že nebyl Jan Křtitel vysvobozen z rukou Herodových, že se mnohé rodiny rozešly, že ochraňuje podlé lidi; on prý je příčinou, že mnozí nemocní nebyli uzdraveni, že Gerasenští byli poškozeni, když dovolil ďáblům vejít do vepřů a ti se pak vrhli s velikým hlukem do moře; on prý je vinen, že Marie Magdaléna po svém obrácení zase do hříchu upadla, že prý zanedbává svou rodinu a rozhazuje cizí jmění; vytýkal mu ďábel ze všech sil, jenom aby ho zastrašil; neboť ještě dojista nevěděl, že Ježíš je pravý Bůh. Pokoušel ho proto, že se domníval, že je to jen nejspravedlivější člověk na světě.
Toho však ještě nebylo dosti. Kristus jako člověk byl pokoušen těmi výčitkami a vrtochy, jimž svatě umírající osoby bývají pokoušeny, zdali totiž jejich dobré skutky mají nějakou cenu nebo ne. Dopustil na sebe i to, aby totiž vyprázdnil kalich přehořkého umučení až do dna, že mu zlý duch, který neznal jeho božství, stavěl na oči všechny dobré skutky, jako by to byly přestupky a jako by ještě jimi nebyl učinil zadost. Zlý duch vytýkal, jak prý chce Ježíš za jiné přinášet zadostiučinění, když sám je bez zásluhy a když sám má ještě zadostičinili za milosti, které obdržel. Ježíš jako Bůh dopustil, aby ho zlý duch pokoušel jako člověka právě tak, jako by bylo možné pokoušet člověka, který svým dobrým skutkům přikládá …