Máme nebezpečné a úskočné nepřátele, totiž zlé démony. A proto je nutné, abychom bojovali, jak říká apoštol:
Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší. Je jich veliké množství kolem nás, nejsou od nás daleko a jsou velmi rozdílní. O jejich přirozenosti a rozdílnosti lze mnoho říci, ale o tom ať podají výklad ti, kteří jsou větší než my. Nyní je pro nás naléhavé a nezbytné jen jedno: poznat jejich zákeřnost vůči nám.
Nejprve bychom měli vědět to, že démoni se nenazývají „démony“ proto, že takovými byli stvořeni. Poněvadž Bůh nestvořil nic špatného. I je Bůh stvořil dobré. Ale oni opustili nebeskou moudrost. Potom se potloukali po zemi a šálili pohany přeludy. Ale nám, křesťanům, záviděli. Ve všem působí chaos a chtějí nám zabránit v cestě do nebe, abychom nedosáhli toho, co oni opustili. Proto je potřeba usilovné modlitby a askeze, aby ten, kdo přijal od Ducha dar rozlišování duchů, mohl poznat jejich vlastnosti, kteří z nich jsou méně nebezpeční a kteří nejhorší; čeho se každý z nich snaží dosáhnout a jak každého z nich porazit a zapudit. Jejich úklady jsou četné a pohyby úskočné. To tedy věděl blažený apoštol a jeho následovníci od něj znali jejich zákeřnosti a řekli:
Příliš dobře jsou nám známé jeho záměry. My, co jsme sami na sobě od nich zakusili, jsme povinni se navzájem před nimi chránit. Já vám tedy, jako dětem, povím část ze zkušeností, které s nimi mám.
Pokud uvidí jakékoli křesťany, tím spíše mnichy, jak se namáhají a postupují kupředu, nejprve pokoušejí a dorážejí a snaží se klást do cesty překážky. Těmi pak jsou zvrácené myšlenky. Ale nemusíme se bát jejich útoků, neboť modlitbou, postem a vírou v Pána jsou rázem poraženi. Leč oni ani po porážce nepřestávají, ale přicházejí s novou úskočností a lstivostí. Nemohou-li oklamat srdce zjevnými a nečistými rozkošemi, opět zaútočí jinak. Znovu vytvoří vidění a snaží se zastrašit. Přestrojují se a berou na sebe podobu žen, šelem, plazů, obrovitých těl a válečných tlup. Ovšem ani tohoto mámení není nutno se bát. Jelikož totiž nejsou nic, rychle mizejí, zvláště opevníme-li se vírou a znamením kříže. Jsou však drzí a značně vlezlí. Neboť jestliže i zde jsou poraženi, útočí zase jiným způsobem. Pokoušejí se i věštit a předvídat, co bude za pár dní. Honem se předvádějí, že jsou velcí až nad střechu domu, tak mohutní, aby ty, které nemohli oklamat v myšlenkách, alespoň těmito výmysly strhli. Avšak naleznou-li i tady, že je duše neochvějná ve víře a v naději, pak přivolají svého knížete.
A ten se zjeví často tak, jak Pán představil ďábla Jobovi, když řekl:
Jeho oči jsou jak řasy jitřenky, z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry, z nozder mu vystupuje kouř…, jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen. Takto se zjevuje kníže démonů. Děsí, jak jsem řekl. Veliké věci žvástá ten úskočník, jak jej zase usvědčil Pán, když Jobovi pravil:
Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo. (…) Způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci, moře je pro něj jak kelímek na masti, nechává za sebou světélkující dráhu. A skrze proroka:
Nepřítel si řekl: Pustím se za nimi, doženu je. Jako hnízdo nalezla má ruka bohatství národů; jako se vybírají opuštěná vejce, tak jsem vybral celou zemi. A vůbec takovými věcmi se snaží chlubit a dělá takové nabídky, aby jakýmkoliv způsobem oklamal bohabojné. Jenže my, kteří věříme, se nemusíme jeho fantasmagorií bát, ani jeho slovům přikládat význam. Vždyť lže a neříká naprosto nic pravdivého. A skutečně, tolik toho namluví s drzostí sobě vlastní. Je jako
drak, který je vytažený na udici Spasitelem, jak
dobytče, jež dostalo ohlávku kolem chřípí, či zběh,
jemuž byl do nosu připevněn kroužek a rty probodnuty hákem. Pán jej přivázal jako
vrabce k našemu pobavení. A pokořil jej i s jeho démony, abychom my, křesťané, po nich šlapali jako
po hadech a štírech. A toto je důkazem, že my nyní máme oproti němu jiný způsob života. Neboť on, který sliboval, že vymaže moře a přemůže zemi, hle, teď není schopen zabránit ani vám ve vaší askezi, ani mně, který mluvím proti němu. Nepřikládejme tudíž váhu tomu, co by říkal (protože lže), ani se nebojme jeho přeludů. I ty jsou všechny vylhané. Není totiž pravdivé ono světlo, které v nich září, ale spíše nese příznaky a podobu jím připraveného ohně, v němž budou lidi hořet. A tím se oni pokoušejí děsit lidi. Ovšem když se objeví, sami od sebe opět zmizí. Věřícím nic neuškodí. Nesou s sebou obraz budoucího ohně, který je pohltí. Proto v tomto vztahu není třeba se před nimi strachovat, neboť všechny jejich životní snahy jsou skrze Kristovu milost obráceny vniveč.
Jsou lstiví a pohotoví ke každé přeměně a přetvářce. Často aspoň jako neviditelní předstírají zpěv žalmů a předříkávají výroky Písma. Mnohdy, když čteme, hned jako ozvěna opakují to, co jsme právě přečetli. A když spíme, probouzejí nás k modlitbě. To činí ustavičné. Téměř nám nedovolí ani spát. Někdy na sebe berou podobu mnichů, a tak předstírají, že se zbožně modlí, aby podobným vzezřením obelstili a potom oklamané zavlekli tam, kam chtějí. Ale není nutné si jich všímat, i kdyby probouzeli k modlitbě či radili vůbec nic nejíst, i kdyby se snažili obviňovat a vyčítat vám totéž, v čem dříve s vámi souhlasili. Protože to nedělají kvůli bohabojnosti nebo kvůli pravdě, ale aby nezkušené uvrhli do malomyslnosti a ukázali askezi jako neužitečnou, odvracejí lidi od života v samotě a představují ho jako tvrdý a obtížný, a tak činí překážky těm, kteří žijí opačně než oni.
Rovněž prorok, kterého Pán poslal, prorokoval jejich zatracení, když řekl:
Běda tomu, kdo opájí svého bližního. Takovéto životní snahy a myšlenky svádějí z cesty, která vede ke ctnosti. Ale i sám Pán přikazoval mlčet démonům, kteří hovořili pravdu, když řekli:
Ty jsi Syn Boží, a zakazoval jim mluvit, aby spolu s pravdou nezaseli svoji vlastní špatnost a abychom se poučili i my a nikdy je neposlouchali, i kdyby oni zjevně mluvili pravdu. My, kteří máme svatá Písma a svobodu, již nám daroval Spasitel, se nesmíme učit u ďábla, který neuhlídal své vlastní postavení, ale změnil smýšlení. Proto mu Bůh zakazuje, aby mluvil, když v Písmu praví:
Ale svévolníkovi Bůh praví: Nač odříkáváš má nařízení, proč si bereš do úst moji smlouvu? Démoni totiž dělají všechno (hovoří, hlučí, přetvařují se a působí zmatek) proto, aby oklamali nezkušené. A rámusí, šíleně se směji a hvízdají. Pokud si jich ale nikdo nevšímá, pláčou a běduji jako poražení.
Pán jako Bůh uložil démonům mlčení. Avšak i nám, kteří jsme se učili u svatých, přísluší jednat podobně jako oni a napodobovat jejich statečnost. Ovšem i oni, kteří to věděli, řekli:
Budu držet na uzdě svá ústa, dokud budu mít před sebou svévolníka. Byl jsem zticha a mlčel jsem jak němý, ale nic se nezlepšilo. A opět:
Já však neslyším, jsem jako hluchý, jako němý ani ústa neotevřu. Stal se ze mne člověk, který neslyší a neodmlouvá. Takto tedy i my ať je neslyšíme, jako by nám byli cizí; a neposlouchejme je, i kdyby nás probouzeli k modlitbě, i kdyby mluvili o postu. Spíše obracejme pozornost na to, abychom konali asketické úkony, aby nás ďáblové nepřelstili. Neboť vše dělají lstivě. Ale není třeba, abychom se jich báli, byť by nás viditelně napadali a vyhrožovali, že nás zabijí. Jsou totiž slabí a nic nemohou, jenom vyhrožují.
A proto, ač jsem se toho již mimochodem dotkl, přece nebudu teď líný a zmíním se o tom podrobněji. Takovéto napomenutí poslouží k vaší jistotě. Po Pánově příchodu nepřítel padl a jeho síly se vyčerpaly. Proto i když nemůže nic dělat, přece však jako trýznitel po svém pádu nezůstává klidný, leč vyhrožuje, byť jenom slovem. A toto ať si každý z vás uvědomí a tehdy bude schopen démony pohrdat. Kdyby totiž démoni měli tatáž těla jako my lidé, potom by mohli říci: lidi, kteří se schovají, my nenajdeme, ale na ty, které nalezneme, budeme zlí. Tenkrát bychom se mohli ukrýt i my, schovat se před nimi a zavřít dveře. Ovšem oni takoví nejsou, ba mohou vejít i zavřenými dveřmi a nacházejí se v celém ovzduší a první z nich je ďábel. Jsou zlomyslní a připraveni škodit, a jak řekl Spasitel:
Od počátku je vrahem lidí ďábel, otec lži. A ani místo jim nezabraňuje konat zlo. Mezitím my žijeme a také vedeme takový způsob života, který je opačný než ďáblův. Ovšem i tak je zjevné, že démoni nemají žádnou sílu. V nás oni nevidí své přátele, na které by brali ohledy. A sami nejsou takovými milovníky dobra, aby se mohli napravit. Ale jsou spíše zlí a v ničem nejsou horlivější, než aby škodili těm, kteří milují ctnost a zbožnost. Ale protože nemohou nic dělat, ani neuškodí, pouze vyhrožují. Leč kdyby to bylo v jejich silách, nemeškali by a ihned by spáchali zlo, pohotově majíce takové předsevzetí, aby škodili především nám. Vizte tedy nyní, kdy jsme pospolu a mluvíme proti nim, oni to vědí, že podle toho, jak my postupujeme kupředu, jim docházejí síly. Pokud by tedy měli moc, potom by nenechali naživu nikoho z křesťanů, neboť
hříšníkovi se hnusí bohabojnost. Proto tedy nic nezmohou, a stále více je zraňuje, že nemohou nic činit těm, kterým vyhrožují. Tudíž abychom se démonů neděsili, je třeba uvážit i následující. Kdyby byli mocní, nechodili by v zástupech, nevyvolávali by přeludy, a když strojí úklady, nebrali by na sebe nejrůznější podoby. Avšak stačilo by, aby přisel jeden a dělal, co může a chce, tím spíše, že opravdu mocný neporáží klamnými viděními ani nestraší (četnými) davy, ale okamžitě použije svou moc. Jenže démoni, nemajíce žádnou sílu, jako by se bavili v divadle, mění masky a straší děti množstvím fantasmagorií a výmyslů. Avšak na to je nejlepší jimi pohrdat, jako by byli bezmocní. Tedy pravý
anděl, kterého poslal Bůh na Asyřany, nepotřeboval být v zástupu, ukázat se ve vnějším vidění ani být v hluku či v tleskání, ale zjevil svoji moc v tichu a okamžitě
pobil sto osmdesát pět tisíc. Ti, kteří nemají žádnou sílu, jsou ďáblové a pokoušejí se nás děsit klamajíce šalbami.
Když si někdo v mysli vybaví
příběh o Jobovi, řekne: proč přišel ďábel a učinil si s ním, co chtěl, i majetek mu vzal a způsobil smrt dětí a jeho samého ranil ošklivými vředy? Takový člověk znovu pochopí, že toto nezáviselo na ďáblově moci, ale na tom, že Bůh mu vydal Joba, aby jej zkoušel. Ďábel však samozřejmě nebyl schopen nic dělat, proto prosil, a když dostal dovolení, začal jednat. Z toho důvodu se tím více sluší pohrdat nepřítelem, který i když chce, přece není s to nic udělat jednomu spravedlivému člověku. Neboť kdyby měl k tomu moc, nezačal ty prosit. A když žádal, neprosil jednou, ale dvakrát. Takto se ukázal neschopným a dočista nic nemohoucím. A není divu, že nebyl schopen Jobovi něco udělat, když nemohl zničit ani jeho dobytek, kdyby mu to nebyl Bůh dovolil. Ale ani nad vepři neměl vlády. Jelikož, jak je napsáno v evangeliích, démoni prosili Pána:
Dovol nám vejít do těch vepřů. Jestliže tedy nemají žádnou moc nad vepři, tím spíše nemohou ovládat člověka, který byl
utvořen k obrazu Božímu.
Je tedy třeba bát se jen Boha, ale zlými duchy opovrhovat a vůbec z nich nemít strach. Ovšem čím častěji tyto věci konají, tím více my proti nim posilujeme askezi. Tu je velkou zbraní řádný život a víra v Boha. Oni se totiž děsí postu, bdění, modliteb asketů, mírnosti, tichosti, štědrosti, pohrdání slávou, pokory, lásky k chudobě, dobročinnosti, bezhněví a především oddanosti Kristu. Dělají všechno pro to, aby nebylo těch, kteří by po nich šlapali. Vědí totiž, jakou milost dal Spasitel věřícím k boji proti nim:
Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit.Ani když se vydávají za proroky, nikdo si jich nevšímejte. Často totiž ohlašují několik dní dopředu setkání s bratry, kteří za těch pár dní opravdu přijdou. Démoni to nedělají kvůli tomu, aby posloužili. Chtějí jen své posluchače svést, aby jim důvěřovali, aby je potom, když si je podrobí, zahubili. Je dobré si ďáblů nevšímat, a když mluví, tak jim odporovat, vždyť je nepotřebujeme. Neboť jestliže se někdo pohybuje rychleji než lidé, uvidí kohosi vycházet na cestu, předběhne ho a předem o tom informuje, co je na tom divného? Tak může prorokovat i ten, kdo onoho pocestného předjede na koni – nemusíme tedy démony nijak obdivovat. Z toho, co se stane, neznají dopředu nic. Je to jedině Bůh,
kdo zná skryté věci, kdo ví o všem dřív, než se to stane. Ďáblové však jako špehové běží napřed, a co uviděli, to ohlásí. Kolik lidí už teď například o nás dostalo od nich zprávu, že jsme se sešli a mluvíme spolu! A to ještě dřív, než někdo z nás odtud odešel, aby to oznámil. Ovšem takové věci zvládne i rychle běhající chlapec, když předhoní pomalejšího. Říkám vám: pokud vyjde někdo z Thebaidy nebo z jiné země, démoni nevědí, jestli skutečně půjde. Jakmile ho ale uvidí, pospíší si a před jeho příchodem to oznamují. On potom za pár dní přijde. Často si ale poutníci ještě cestu rozmyslí a ďáblové vyjdou naprázdno.
Jiní zase blábolí o vodě v řece Nilu. Neboť když si všimnou záplavy dešťů v etiopských krajích, vědí, že z toho vznikne na řece záplava. Předběhnou tedy vody a vykládají o ní dříve, než se přivalí do Egypta. Totéž by ale dovedli říci i lidé, kdyby dokázali tak brzy přecházet z místa na místo jako démoni, jako Davidův vyzvědač, když vystoupil na výšinu, zahlédl přicházejícího dříve než ten, který čekal dole. A tak protože šel dopředu rychleji než ostatní, oznamoval ne to, co ještě není, ale to, co již bylo, ale o čem zpráva ještě nedošla. Stejně tak i ďáblové se pracně namáhají a dávají druhým znamení, jen aby je zmátli. Jestliže však mezitím rozhodne Prozřetelnost o vodě nebo o putujících jinak, což přece může; tu se démoni ukáží jako lháři a ti, kdo jim uvěřili, budou oklamáni.
Odtud vznikly pohanské věštírny, takto dříve démoni šálili lidi. Ale ty klamy pak přestaly. Přišel totiž Pán, který démony i s jejich lstí rozehnal. Oni sami od sebe nic nevědí, ale jako zloději drmolí o tom, co vidí u jiných, a spíše hádají, než prorokují. Proto i kdyby někdy řekli něco pravdivého, ani tenkrát ať se jim nikdo nediví. Vždyť i lékaři ze zkušeností poznají vlastnosti nemocí, a když vidí tutéž nemoc na různých lidech, nezřídka ji už ze zkušenosti uhodnou a předpovědí. A kormidelníci nebo i rolníci také ze zkušenosti věští bouři či jasno, když pozorují oblohu. A přece by nikdo neřekl, že prorokují z nějakého božského vnuknutí, nýbrž ze zkušenosti a podle zvyku. Takže když pak démoni takové věci někdy uhodnou a předpovídají, nikdo ať je neobdivuje a neposlouchá. Co je na tom užitečného pro posluchače, dozvědí-li se od nich o tom, co přijde? I kdyby to byla pravda, jaká je vážnost v takové věštbě? Vždyť toto poznání nám na ctnosti nepřidá a není to ani zárukou dobrých mravů. Nikdo z nás přece není souzen za to, co nevěděl, ani není blahoslaven za to, co zjistil a poznal. Ale soud spočívá v tom, zda si uchoval víru a správně se řídil přikázáními.
Proto si takových věšteb není nutno příliš cenit a není třeba se zapírat a namáhat, abychom předem poznali budoucnost, ale spíše abychom se dobrým životem zalíbili Bohu. Je důležité se také modlit, ne však za to, abychom znali něco dopředu, nebo žádat odměnu za to, že se cvičíme v kázni. Spíše je třeba prosit Boha, aby nám pomohl zvítězit nad ďáblem. A jestli budeme jednou skutečně potřebovat poznat budoucí věci, očisťme svou mysl. Věřím totiž, že duše zcela čistá a věrná přirozenosti nabude takto ostrosti a uvidí více a hlouběji nežli démoni, protože Pán jí to ukáže. Tak i Elizeova duše viděla, co dělá Géchazi, a spatřila i vojska, která stála na jeho straně.
Když k nám démoni přicházejí v noci a chtějí věštit budoucnost nebo říkají: „My jsme andělé,“ nenaslouchejte jim, protože lžou. Budou-li chválit vaši askezi a blahoslavit vás, nesbližujte se s nimi. Je lepší zapečetit sebe a svůj dům křížem a pomodlit se. Tehdy uvidíte, že oni zmizí, protože jsou bázliví a zvláště se bojí znamení Pánova kříže. Neboť křížem jim Spasitel odňal sílu, když je zesměšnil. Jestliže ale budou tvrdošíjně stát na svém, vysmívat se a brát na sebe různé podoby, nebojte se, neděste se a nevšímejte si jich, jako kdyby to byli dobří duchové. Protože s Boží pomocí je možné – a není to těžké – rozpoznat, zda jsou přítomni andělé dobří, nebo zlí. Vidění svatých bývá klidné. Oni se nepřou ani
nekřičí a hlas nepozvedají. Zjevují se mírně a mlčenlivě. Tehdy se v duši okamžitě rodí radost, veselí a odvaha, poněvadž je mezi svatými Pán, který je naše radost a síla. Upřímné myšlenky jsou klidné a netěkají a duše, ozařovaná viděním, nazírá na to, co se zjevilo. Vzniká v ní touha po božských, budoucích rozkoších a zajisté si přeje, aby s nimi byla sjednocena a odešla s nimi. Pokud se však někteří lidé strachují, když se jim zjeví dobří andělé, ať odstraňují tento strach svou láskou tak, jak to učinil Gabriel se Zachariášem a anděl, který se ukázal ženám v Pánově hrobě, a ještě ten (anděl), který řekl v evangeliu pastýřům:
Nebojte se! Strach se totiž u nich dostavil ne z toho, že by byli zbabělí, ale proto, že si uvědomili přítomnost vyšších sil. Takové to bývá, když se zjeví svatí.
Avšak vpád a vize zlých duchů bývají neklidné a hlučné s výkřiky, které jsou podobné bujarým pohybům špatně vychovaných mladíků nebo lupičů. Odtud v nitru ihned vzchází zbabělost, rozpaky, roztržitost, žal, nenávist k asketům, sklíčenost, bolest, vzpomínky na příbuzné, strach ze smrti a nakonec – zlá žádostivost, nedbalost v získávání ctnosti a mravní rozvrat. Když se vám totiž někdo zjeví, ovládne vás hrůza. Ale vaše bázeň bude hned zahnána a místo ní se ve vás zrodí nevýslovná radost, dobromyslnost, odvaha, zanícení, zápal, klid myšlenek a vše ostatní, co bylo řečeno výše; statečnost a láska k Bohu. Neztrácejte naději a modlete se. Vždyť radost a duševní pohoda ukazují svatost toho, kdo se ukázal. Tak se
Abraham zaradoval, když spatřil Pána; a Jan Křtitel z hlasu Bohorodičky Marie
radostí poskočil. A je-li nějaké zjevení doprovázeno chaosem, vnějším hlukem, pozemskou nádherou, hrozbou smrti a vším, co bylo řečeno výše, víte, že je to vpád zlých andělů.
Ano, jako znamení vám může posloužit, když duše neustále pociťuje strach z toho, kdo se zjevil, je přítomen nepřítel. Protože démoni nezbavují člověka, obavy, jako to učinil veliký archanděl Gabriel u Marie a Zachariáše a ten anděl, který se ukázal ženám v hrobě. Démoni naopak, vidí-li, že se lidé bojí, tím více rozmnožují klamné přeludy, aby je pořádně vyděsili. Potom přistoupí, vysmívají se a říkají:
Padněte, pokloňte se nám. Takto svedli pohany a ti je lživě vyznávali jako bohy. Ale u nás Pán nedovolil, abychom byli ďáblem svedeni, když mu zakázal, aby prováděl takovéto vidiny, a pravil:
Odejdi, satane! Neboť je psáno: Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit. Proto námi ten zákeřník stále více opovrhuje. Vždyť co mu Pán řekl, pověděl kvůli nám, aby se ďáblové, pokud i od nás uslyší něco podobného, dali na útěk kvůli Pánu, který jim to zakázal.
Ale nikdo se nesmí chlubit, že svojí silou běsy zahnal, a vynášet se, že má dar uzdravování; ani se nesmí obdivovat jenom tomu, kdo vyhnal ďábly, a ponižovat toho, kdo je nevyháněl. Nechť se každý poučuje z asketismu toho druhého. Ať ho buď napodobuje a horlivě s ním závodí, anebo se jej snaží polepšit. Konat zázraky totiž nezávisí na nás, ale je to Spasitelovo dílo. On řekl učedníkům:
Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi. To, že jsou jména v nebesích zapsána, svědčí o našem ctnostném životě. Leč vymítat ďábly je milost, kterou dává Spasitel. Někteří se chlubili znameními, ale ne ctností, a říkali:
Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? (…)
A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů? A Pán odpověděl:
Amen, pravím vám: Neznám vás. Neboť Pán nezná
cestu bezbožných. Přesto všechno, jak jsem řekl výše, je nutno se modlit za to, abychom přijali charisma rozlišováni duchů, a jak je napsáno,
nevěřte každému duchu.
Chtěl jsem o sobě mlčet a nic neříci. Jsem však spokojen s tím, co bylo řečeno. Nechci však, abyste se domnívali, že si něco vymýšlím, ale naopak uvěřili, že tyto věci vyprávím ze zkušenosti a mluvím čistou pravdu. I kdybych kvůli tomu
vypadal jako blázen, Pán, který tomu naslouchá, zná čistotu mého svědomí a ví, že to nedělám pro sebe, ale pro vaši lásku a váš prospěch. Ještě řeknu, co jsem se dozvěděl o démonských celoživotních snahách. Mnohokrát mě démoni prohlašovali za blahoslaveného, ale já jsem je zaříkával Pánovým jménem. Mnohokrát mi předpovídali povodeň, avšak já jsem se jich ptal: „Co je vám po tom?“ Jindy přišli, vyhrožovali a obklíčili mě jako ozbrojení vojáci. V jinou dobu naplnili dům koňmi, zvířaty a plazy, ale já jsem zpíval:
Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha. A když jsem se pomodlil, Pán je obrátil na útěk. Jindy přišli potmě a vypadali jako světelný přízrak a říkali: „Přišli jsme tě ozářit, Antoníne.“ Jenže já jsem zavřel oči a modlil jsem se. A vidina bezbožníků ihned pohasla. Po několika měsících přišli a jako by prozpěvovali žalmy a recitovali místa z Písma svatého.
Já však neslyším, jsem jako hluchý. Někdy otřásali celým klášterem, ale já jsem se pomodlil a setrval nehybný v mysli. Potom opět došli a začali tleskat, hvízdat, skákat. Zase jsem se modlil a vleže jsem ve svém nitru zpíval žalmy. Brzy počali plakat a vzlykat, jako by byli vyčerpáni. Já jsem však oslavoval Pána, který zničil a potupil jejich drzost a šílenství.
Jednou se objevil démon v lesku a nádheře, byl neobvykle vysoké postavy a odvážil se říci: „Já jsem Boží síla. Já jsem Prozřetelnost. Co chceš, všechno ti daruji.“ Tehdy jsem na něho dýchl, pronesl jsem Kristovo jméno a zvedl ruku, abych ho udeřil. A zdálo se mi, že jsem ho uhodil účinně. Při Kristově jménu tento velikán okamžitě zmizel i se všemi svými démony. Jednou, když jsem se postil, přišel tento záludník v podobě mnicha. Měl u sebe přízrak chleba a takto mně radil: „Jez a odpočiň si po mnohých námahách. I ty jsi člověk a můžeš se rozstonat.“ Ovšem pochopil jsem jeho taktiku a povstal jsem, abych se modlil. Ďábel to nestrpěl a skryl se. Vyšel ze dveří
jako dým a ztratil se. Častokrát mi v poušti nepřítel ukazoval přelud zlata, abych se ho pouze zlehka dotkl a pohlédl na něj. Jenže já jsem odrazil nepřítele zpěvem žalmů a on se vytratil. Nejednou mě démoni zbili, ale říkal jsem:
Nikdo mne neodloučí od lásky Kristovy. A potom se začali navzájem silněji bít. Ostatně nezadržoval jsem je a nezbavoval sil. Udělal to Pán, který řekl:
Viděl jsem padat satana z nebe jako blesk. Avšak já, synáčkové, pamětliv výroku apoštola Pavla,
vztáhl jsem to na sebe, abyste se na nás naučili a neklesali na mysli v askezi a nebáli se přízraků ďábla a jeho démonů.
Natolik
jsem se stal nerozumným, že o tomto hovořím. To kvůli vaší vlastní jistotě a kvůli tomu, abyste se nestrachovali. A věřte mi, protože nelžu. Jednou mi někdo v poustevně zaklepal na dveře. Vyšel jsem a uviděl kohosi, kdo byl velmi veliký. Když jsem se otázal: „Kdo jsi?“ řekl: „Já jsem satan.“ Potom na moji otázku: „Proč jsi zde?“ odpověděl: „Proč mne mniši a ostatní křesťané zbytečně odsuzují? Proč mne v každou dobu proklínají?“ A na moje slova: „Ale proč ty je pokoušíš?“ odpověděl: „Já je nepokouším. Oni se sami podněcují, ale já jsem slabý. Copak nečetli:
Po nepříteli zůstaly provždy jen trosky.
Vyvrátil jsi jejich města… Nemám již ani místo, nevlastním ani šípy, ani město. Všude jsou křesťané. A nakonec i poušť se naplnila mnichy. Ať si všímají sami sebe a zbytečně mne neproklínají.“ Tehdy jsem se podivil Pánově milosti a řekl jsem mu: „Ty vždycky lžeš a nikdy nemluvíš pravdu. Ale nyní jsi to i proti své vůli řekl správně. Neboť když Kristus přišel, zbavil tě síly. A když tě svrhl, zbavil tě všeho.“ Jakmile uslyšel Spasitelovo jméno – a toto pálení nesnesl – zmizel.
A tak jestliže si i sám ďábel uvědomuje svoji bezmocnost, potom ovšem jsme my nuceni opovrhovat jím i jeho démony. Nepřítel se svými psy je velice zchytralý, ale když poznáváme jejich nemohoucnost, můžeme jimi pohrdat. Tudíž proto nebudeme klesat na mysli a živit v duši strach. Ani si nezačneme sami pro sebe vymýšlet pohnutky, abychom se báli, a říkat: „Nepřišel by démon a neotřásl by mnou? Copak by mne neuchvátil a nesvrhl, nebo náhle nepřepadl a nepoděsil mne?“ Vůbec se ve svém nitru nebudeme zabývat takovými myšlenkami. Ani nebudeme smutní, jako bychom umírali. Ale budeme plni odvahy a budeme se vždy radovat jako spasení. A budeme uvažovat v duši, že
s námi je Pán, který je svrhl a uvedl je do záhuby. Budeme rozjímat a přemýšlet o tom, že pokud je s námi Pán, nepřátelé nám nic neudělají. Oni sami se k nám chovají tak, jaké nás vidí, když k nám přijdou. A jaké myšlenky v nás nacházejí, takové přízraky nám představují. Protože jestliže zjistí, že se bojíme a jsme zarmouceni, ihned nás napadají jako lupiči, kteří našli nechráněné místo. A o čem sami u sebe přemýšlíme, to nám předvedou ve velkém světle. Pokud vidí, že jsme vyděšeni a máme strach; tím více jej upevňují přeludy a vidinami a nakonec se tím ubohé duše souží. Pakliže uzří, jak se radujeme v Pánu a uvažujeme
o budoucích dobrech,
myslíme na Pána, co vše udělal, a jsme přesvědčeni, že vše
je v Pánově ruce a že není v silách démona, aby přemohl křesťana, tak také vůbec nad nikým nemá vládu. Když vidí, že se duše takovými myšlenkami posiluje, s hanbou se obracejí nazpátek. Tak se tedy nepřítel, když spatřil Joba, jak se chrání, od něho vzdálil. Ale zajal Jidáše, když zjistil, že je neozbrojen. Proto chceme-li nepřítelem pohrdat, tedy přemýšlejme vždy o
Pánových činech a duše ať se ustavičně
raduje v naději. A uvidíme, že démonské hrátky jsou totéž jako dým, že ďáblové raději sami utečou, nežli by nás pronásledovali. Jelikož oni, jak bylo řečeno dříve, jsou krajně bojácní a očekávají oheň, který je pro ně připraven.
Abyste se démonů nebáli, vykonejte následnou zkoušku: když se dostaví nějaké vidění, nepropadejte předem zbabělosti, ale prvně se odvážně zeptejte: „Kdo jsi a odkud?“ A pokud by to bylo zjevení svatých, oni vás přesvědčí a váš strach změní v radost. Ale je-li to nějaká ďábelská vidina, ztratí tak rychle sílu, jak moc je vaše myšlenka rozhodná. Neboť abychom poznali, že duch je klidný, je nejlépe se zeptat: „Kdo jsi a odkud?“ Takto se otázal Jozue, syn Nunův, a poznal, kdo byl ten, kdo se zjevil. Pak se ani nepřítel neskryl před Danielem, když se jej tázal.
Zdroj: Sv. Atanáš,
Život sv. Antonína Poustevníka, Olomouc 2010, str. 39–57.
Poučení sv. Antonína o démonech I/IIPoučení sv. Antonína o démonech II/II
