Jednoho dne šly moje školačky k prvnímu svatému přijímání k Otci. Cestou dolů do vesnice jsme potkali kněze, jednoho z těch, kteří nechtěli věřit v Otcovu svatost a nešli mu naproti do kláštera. Zastavil se. Dívky mu políbily ruku a řekly mu, že u otce Pia přistoupily k prvnímu svatému přijímání.
Zůstal chladný a jednoho z nich se zeptal: "Co jste dostali? Kdo byl v Hostiteli?" Dívka pohotově odpověděla: "V hostii byl Ježíš a otec Pio!". Kněz, aniž by pronesl jediné slovo, pohoršeně spěchal pryč. Snad aby toto rouhání nahlásil svým kolegům.
Po pravdě řečeno, dívky jsem tomuto rouhání neučil. Nikdy jsem jim neřekl, že když přijímají Ježíše ve svatém přijímání, přijímají také Otce Pia. Řekl jsem, že otec Pio Ježíše velmi miloval a že mu Ježíš dal své rány z velké lásky, kterou k němu choval. Pokud ta holčička tuto větu ze svého srdce vypustila, Ježíš to musel dovolit. Co na tom bylo špatného? Nejsou snad svatí úzce spojeni s Pánem?
Mezitím se počet duší, které jako ptáci přilétaly hnízdit na tento velký dub, stále zvětšoval.
Středem pozornosti byla mše svatá. Jednou z nejkrásnějších scén bylo svaté přijímání.
Otec Pio se dlouho díval na božskou Hostii a s velkou láskou a důvěrným rozechvěním se silně bil do prsou, zatímco mu po tváři stékaly dvě velké slzy.
Když se spojil s Ježíšem, jako by byl vytržen z hlubokého spánku lásky, opřel se rukama o oltář, pravou rukou podepřel kalich a usnul jako dítě na matčině prsu. V tom sladkém spojení, které trvalo až deset minut, jsem okusil trochu té intimní svěžesti a pomyslel si: jen on ví, jak "život hoří Bohu spojený a mrtvý světu".
Když se probudil z blaženého spánku, sundal ruku z kalicha, spojil ruce a pokračoval v modlitbě, než se napil z kalicha. Kdo dokáže popsat ty extáze lásky a smutku? Kdo ví, co to znamená splynout s božskou Obětí?
Beránek Boží a Beránek Ježíšův tvoří jedno! Přál bych si, aby u nás byli kněží z celého světa! Přišlo jich mnoho, ale většina z nich byla kvůli zavedeným omezením opatrná.
Sami bratři se jeho mše neúčastnili. Dali církvi příklad poslušnosti. Dříve sloužili jeho mši zahraniční kněží, kteří milovali a chápali duchovní velikost oběti. Později to zakázali.
Jednoho dne jsem měl výčitky svědomí, že jsem se zúčastnil mše svaté vsedě. Doktor mi to nařídil, protože jsem trpěl artritidou v kolenou. Pomyslel jsem si: Otec stále stojí na těch ubohých, rozedraných nohách a já pohodlně sedím. Řekl jsem to otci při zpovědi.
Odpověděl mi: "Ale já nestojím."
Odpověděl jsem: "Otče, ale já tě vidím stát. A zopakoval: "Říkám vám, že nestojím."
Okamžitě mě osvítilo světlo: "Otče, stojíš tedy na kříži jako Ježíš na Kalvárii?". Souhlasně pokýval hlavou a dodal: "Cítíš to i teď?".
Tak jsem objevil další Otcovo utrpení, které dopustil sám Ježíš. Totéž se stalo o několik dní později. Když jsem mu políbila ruku, abych ho trochu zadržela, řekla jsem větu, kterou jsem si předem nepřipravila ani nepromyslela. "Otče, mám neustálé výčitky svědomí při pomyšlení, že zatímco já spím, ty se v noci svíjíš jako červ uprostřed bolestí Ježíšova umučení." "A co, máš dar jasnovidectví?" řekl.
S radostí v sobě, že jsem objevil další pravdu, jsem mu spěšně odpověděl: "Ne, otče, jen bych rád věděl, jestli až přijdeš k bolestem smrti, je ti nablízku Panna Maria Bolestná a pomáhá ti." Zopakoval mi, co řekl před několika dny: "Je tam a celé nebe! Chudák otec! Co ho duše stály. I v noci trpěl vášní.
Jeden sicilský prorok před několika staletími ve své knize řekl pravdu: "A postel tohoto malého bratra bude jatka...". Tuto větu jsem oznámil Otci. Odpověděl mi: "Tak to je!
V této knize je také tato další věta: "V té době se objeví bratr františkánského řádu, který svým příkladem přivede třetinu světa k Bohu; bude označen Kristovými znameními".
I to jsem oznámil Otci. Když jsem mu řekl, že přivede třetinu světa k Bohu, jako dítě spěšně dodal: "Víc, víc!"
To srdce chtělo zachránit všechny duše i za cenu pekla. "Dej mi, Pane, všechny bolesti a utrpení mých bratří," řekl jednoho dne.
A pak dodal: "Obávám se, že jsem sobec, když si to nejlepší nechávám pro sebe: bolest.
Napadla mě myšlenka: bolesti, mučednické bolesti jsou v Otci mystické, ne skutečné. Rány na rukou nejsou, protože je vidím a dotýkám se jich. Byl to Ježíš, kdo mě této pochybnosti zbavil. Bylo léto a ubohý otec trpěl takovým horkem, až to bylo žalostné. Celý oblečený ve vlně a s tím ohněm, který ho nepřetržitě pálil uvnitř. Poslal jsem mu malou bílou tuniku, aby ji mohl nosit na noc místo hnědých vlněných šatů. Byl jsem si jistý, že mi ho pošle zpátky. Ale ne. Nechal si ji tři noci. Poslal mi ho zpátky celý zakrvácený. Doslova řečeno, mezi krvavými skvrnami nebyl žádný prostor. Na několika místech, zejména na ramenou, byla skvrna na skvrně.
Krvavá tunika byla tou, která uzavírala období otázek o Otcově utrpení. Spolu s tunikou poslal také pár bílých ponožek. I ty byly kromě velkých krvavých skvrn v místě zranění celé potřísněné, od špiček prstů až po celé nárty.
Jeden františkánský kněz chtěl tyto svaté relikvie pro sebe, aby je mohl uložit do archivu. Jeden kněz si chtěl bez mého svolení pořídit fotografii, kterou předal novináři. Pán to dovolil, protože to přineslo mnoho dobrého těm, kdo to viděli.
Vždycky si vzpomenu na to, co jednou řekl několika mužům, když je vyzpovídal. Než odešli, řekli Otci: "Otče, přijal jsi nás za duchovní děti, nezapomeň na nás, na naše rodiny". Odpověděl jim: "Na sebe mohu zapomenout, ale na děti ne; vskutku vám říkám, že až mě Pán zavolá, budu stát u brány ráje a řeknu mu:
Pane, nevstoupím, dokud napřed neuvidím, že tam vstupují všechny mé děti".
Druhý den po zpovědi jsem se otce zeptal, zda je pravda, že to řekl.
Odpověděl: "Učinil jsem tento návrh Pánu, nevím, zda ho přijme. Doufám, že ji nepřijal. Jednou v noci se mi zdálo o Otci, pokrytém ranami a boláky, nad kůlem. Roztrhlo mi to srdce! Přistoupila jsem k němu, abych mu políbila ruku. Zvláštní věc! Místo hlavy tam bylo srdce. Probudil jsem se z úleku. Když jsem o tom otci řekl, řekl: "A to mi říkáš ještě teď?".
Uplynulo několik měsíců. Uvědomil jsem si, že mi splnil přání vidět jeho srdce ve snu. Další přání, které jsem mu vyslovil: "Otče, dej mi dar, který dal Ježíš Veronice, která mu utřela tvář.
Odpověděl: "Mám to vyražené na tvém srdci". Připravovala se oslava 25. výročí první mše. Přišlo jen několik květin. Otec řekl: "Bude jich tolik, že pokryjí celou podlahu kostela."
V té době existoval pouze kostel. Nikdo nechápal, co tím myslí. V předvečer, od desáté hodiny večerní, přicházeli lidé ve skupinách. Náměstí bylo brzy plné. Kolem jedenácté hodiny jsem šel nahoru s dalšími přáteli. Chtělo to sílu a vytrvalost zůstat vzhůru celou noc. Jen láska se umí obětovat. Když se kostel otevřel, všichni spěchali na první místa. Ale, ach, zklamání! nebyly tam žádné lavice. Řeholníci je odstranili, aby uvolnili místo lidem, kteří se unavení dlouhým bděním posadili na zem.
Otcova věta se naplnila: bude tolik květin, tedy duší, že pokryjí podlahu. Dobrá polovina věřících poslouchala mši z předzahrádky.
Prosil jsem Otce o milost, řekl jsem mu: "Otče, jsi dobrý, nic ti Ježíš neodepře".
Řekl: "Mé dítě, mé dítě, jsem dobrý? Kdybys mě znal, utekl bys: největší zločinec na světě je ve srovnání se mnou gentleman." Řekl tyto věty způsobem, který mě rozplakal. Milost, kterou mi dal Ježíš z velké pokory Otce.
Un giorno le mie scolarette fecero la prima comunione dal Padre. Scendendo in paese incontrammo un sacerdote, uno di quelli che non volevano credere alla santità del Padre, né salivano al convento per conoscerlo. Si fermò. Le bambine gli baciarono la mano e gli dissero che avevano fatto la prima comunione da Padre Pio. Rimase freddo e domandò a una di loro: «Che cosa hai ricevuto? Chi c’era nell’Ostia?». La bambina prontamente rispose: «Nell’Ostia c’era Gesù e Padre Pio!». Il sacerdote, senza profferir parola, scandalizzato, andò via in fretta. Forse per riferire questa bestemmia ai suoi colleghi. In verità non avevo insegnato alle bambine questa bestemmia. Non avevo mai detto loro che ricevendo Gesù nella santa comunione ricevevano anche Padre Pio. Avevo detto che Padre Pio amava molto Gesù e che Gesù gli aveva dato le sue piaghe per il grande amore che gli portava. Se a quella bambina uscì dal cuore quella frase, l’avrà permesso Gesù. Che c’era di male? I santi non sono intimamente uniti al Signore? Intanto aumentava sempre più il numero delle anime che, come uccelli, venivano a posarsi su questa grande quercia. Il centro d’attrazione era la santa Messa. Una delle scene più belle era la santa comunione Padre Pio fissava a lungo l’Ostia divina e, con tanto amore e intimo tremore, si batteva forte il petto, mentre due grosse lagrime gli rigavano il volto. Quando si univa a Gesù, come preso da un profondo sonno d’amore, poggiava le braccia sull’altare, sosteneva il calice con la mano destra e si addormentava come un bimbo sul seno materno. In quella dolce unione che durava fino a dieci minuti, gustavo un po’ di quell’intima soavità e pensavo: solo lui sa come «arde la vita a Dio congiunta e morta al mondo». Quando si svegliava dal beato sonno, toglieva la mano dal calice, giungeva le mani e continuava a pregare, prima di bere il calice. Chi può descrivere quelle estasi d’amore e di dolore? Chi conosce che cosa vuol dire diventare una sola cosa con la Vittima divina? L’Agnello di Dio e l’agnello di Gesù formavano una cosa sola! Avrei voluto che al posto nostro ci fossero i sacerdoti di tutto il mondo! Ne venivano tanti, ma i più usavano prudenza per le restrizioni che erano state imposte. Gli stessi confratelli non assistevano alla sua Messa. Davano esempio di obbedienza alla Chiesa. Prima, i sacerdoti forestieri che amavano e comprendevano la grandezza spirituale della vittima, servivano la sua Messa. Dopo glielo proibirono. Un giorno mi venne il rimorso di assistere alla santa Messa seduta. Me l’aveva ordinato il dottore, perché soffrivo di un’artrosi alle ginocchia. Pensavo: il Padre sta sempre in piedi, su quei poveri piedi squarciati e io seduta comodamente. Lo dissi al Padre in confessione. Mi rispose: «Ma io non sto in piedi». Soggiunsi: «Padre, però io vi vedo in piedi». E lui ripeté: «Ti dico che non sto in piedi». Mi venne subito un lume: «Padre, allora state sospeso alla croce, come Gesù sul calvario?». Acconsentì con la testa e aggiunse: «Ancora adesso te ne accorgi?». Scoprii così un’altra sofferenza del Padre, e fu proprio Gesù che lo permise. Lo stesso avvenne pochi giorni dopo. Mentre gli baciavo la mano, per trattenerlo un po’, dissi una frase che non avevo né preparata né pensata. «Padre, io sento un continuo rimorso nel pensare che mentre dormo, tu la notte ti contorci come un verme fra i dolori della passione di Gesù». «E che, hai il dono della chiaroveggenza?», mi disse. Rallegrandomi in me stessa d’aver scoperto un’altra verità, mi affrettai a rispondergli: «No, Padre, vorrei solo sapere se, quando arrivate ai dolori di morte, l’Addolorata vi sta vicino, vi assiste». Mi ripeté la frase detta alcuni giorni prima: «C’è lei e tutto il paradiso!». Povero Padre! Quanto gli costavano le anime. Anche la notte soffriva la passione. Diceva la verità un profeta siciliano, qualche secolo fa, nel suo libro: «E il letto di questo fraticello sarà un macello...». Riferii al Padre questa frase. Mi rispose: «Così sta bene!». In questo libro c’è pure quest’altra frase: «In quel tempo ci sarà un frate dell’Ordine francescano che trarrà a Dio un terzo del mondo col suo esempio; egli sarà segnato con i segni del Cristo». Anche questa riferii al Padre. Quando gli dissi che avrebbe portato a Dio un terzo del mondo, come un bambino si affrettò ad aggiungere: «Più, più!». Quel cuore voleva salvare tutte le anime, anche a costo dell’inferno. «Dà a me, o Signore, tutte le tristezze e le sofferenze dei miei fratelli», disse un giorno. E poi aggiunse: «Temo di essere un egoista riservando per me la parte migliore: il dolore». Mi venne un pensiero: le pene, i dolori della passione sono mistici nel Padre, non reali. Le piaghe delle mani no, perché le vedo e le tocco. Ci pensò Gesù a togliermi questo dubbio. Era estate e il povero Padre soffriva così tanto il caldo da fare pietà. Tutto vestito di lana, e con quel fuoco che gli bruciava le viscere, senza sosta. Gli mandai una tunichina di tela bianca, perché la usasse la notte, invece dell’abito di lana marrone. Ero sicura che me l’avrebbe mandata indietro. Invece no. La tenne tre notti. Me la rimandò tutta insanguinata. Letteralmente parlando, non c’era spazio tra le macchie di sangue. In parecchi punti, specie sulle spalle, c’erano macchie su macchie. La tunica insanguinata fu quella che chiuse il periodo delle domande sulle sofferenze al Padre. Con la tunica aveva mandato anche un paio di calzini bianchi. Anche questi, oltre ad avere grosse chiazze di sangue in corrispondenza della piaga, erano tutti macchiati, dalla punta delle dita fino a tutto il collo del piede. Un padre francescano volle per sé queste sacre reliquie, da conservare nell’archivio. Un sacerdote volle fare una foto, che passò a un giornalista, senza il mio permesso. Lo permise il Signore, perché fece tanto bene a chi la vide. Penso sempre a quello che un giorno disse ad alcuni uomini, dopo averli confessati. Prima di partire dissero al Padre: «Padre, ci avete presi come figli spirituali, non vi dimenticate di noi, delle nostre famiglie». Rispose loro: «Posso dimenticare me stesso, ma non i figli; anzi vi dico che quando Il Signore mi chiamerà, resterò alla porta del paradiso e gli dirò: Signore, non entro se prima non vedo entrare tutti i miei figli» L’indomani, dopo la confessione, domandai al Padre se era vero che avesse detto ciò. Mi rispose: «Io l’ho fatta questa proposta al Signore, non so se l’accetta». Speriamo che non l’abbia accettata.
Una notte sognai il Padre, coperto di piaghe e ferite, sopra un rogo. Mi straziò il cuore! Mi avvicinai per baciargli la mano. Cosa strana! Al posto della testa c’era il cuore. Mi svegliai per lo spavento. Quando lo raccontai al Padre mi disse: «E ancora adesso me lo dici?». Era passato qualche mese. Avevo compreso che aveva esaudito il mio desiderio di vedere in sogno il suo cuore. Un altro desiderio gli espressi: «Padre, fammi il dono che Gesù fece a Veronica che gli asciugò il Volto». Mi rispose: «Te l’ho stampato nel cuore». Si stava preparando la festa per il venticinquesimo anniversario della prima Messa. Non erano arrivati che pochi fiori. Il Padre disse: «Ce ne saranno tanti da coprire tutto il pavimento della chiesa». Allora c’era solo la chiesina. Nessuno comprese quello che volesse intendere. La notte della vigilia, dalle dieci di sera, la gente arrivava a comitive. Ben presto si riempì il piazzale. Io salii, con altre amiche verso le undici. Ci volle forza e costanza per stare in piedi tutta la notte. Solo l’amore sa compiere sacrifici. Quando si aprì la chiesa, tutti si affrettarono per arrivare ai primi posti. Ma, oh, delusione! non c’erano i banchi. I frati li avevano tolti per lasciare più spazio alla gente che, stanca della lunga veglia, si sedette sul pavimento. Si avverò la frase del Padre: ce ne saranno tanti di fiori, cioè di anime, che copriranno il pavimento. Una buona metà di fedeli ascoltò la Messa dallo spiazzale. Chiesi al Padre una grazia, gli dissi: «Padre, voi siete buono, a voi nulla nega Gesù». E lui: «Figlia, figlia mia, io buono? Se tu mi conoscessi, scapperesti via: il più grande delinquente della terra è un galantuomo rispetto a me». Disse queste frasi in un modo, da farmi piangere. La grazia Gesù me la fece, per la grande umiltà del Padre.
