arcibiskup marcel lefebvre -Ani heretičtí ani schizmatičtí

Prohlášení z 21. listopadu 1974, které vyvolalo jednání o kterém jsem hovořil, končí slovy: „Když takto jednáme..., jsme rozhodnuti zůstat věrni římsko katolické Církvi, jakož i všem nástupcům Petrovým a být věrnými uchovateli tajemství našeho Pána Ježíše Krista." L Osservatore Romano při zveřejnění textu naší deklarace tuto pasáž vypustil. Po více než deset let se snaží naši nepřátelé vyloučit nás ze společenství Církve za to, že jak oni tomu rozumí, neuznáváme autoritu papeže. Bylo by to praktické orazítkovat nás jako sektu a prohlásit za schizmatiky. Jak často už na nás bylo bez váhání hozeno slovo schizma!

Moc papeže v Církvi je moc nejvyšší, ale není absolutní bez hranic, neboť je podřízena moci Boží, jež nachází svůj výraz v Tradici, v Písmu svatém a v již promulgovaných definicích učitelského úřadu Církve.

Slepá poslušnost není katolická, nikdo není zbaven zodpovědnosti, pokud poslouchá víc lidi než Boha tím, že se řídí rozkazy nadřízených úřadů a může to být i papež, ačkoliv se prokazuje, že ony protiřečí vůli Boží, kterou můžeme s jistotou poznat z Tradice. Samozřejmě nemáme zde na mysli ony eventuální případy, kdy papež své neomylnosti užívá oprávněně. To ale on dělá jen ve zřídkavých případech. Je to omyl myslet si, že každé slovo papeže je neomylné. Když to říkám, nepatřím k těm, kteří věří tomu, nebo otevřeně tvrdí, že Pavel VI. byl heretik a z důvodu své hereze nebyl již papežem. To totiž vede k závěrům, že většina kardinálů, protože byla jim jmenována, není kardinály a tak také žádný jiný papež nemůže být platně zvolen.

Musíme přiznat, že papež Pavel VI. vystavil svědomí katolíků vážným problémům. Tento papež způsobil Církvi větší škody než revoluce z r. 1789. Můžeme dnes s jistotou tvrdit, že se choval spíše jako liberál, než že by propadl herezi.

Liberalismus Pavla VI, který mu připisuje i jeho osobní přítel kardinál Danielou stačí sám o sobě k dostatečnému vysvětlení celé té katastrofy jeho pontifikátu. Liberální katolík je osobnost dvou tváří, stále se zamotávající do protikladů a rozporuplností. Chce zůstat katolíkem, je ale přitom posedlý touhou líbit se světu. Může však být nějaký papež liberál a přitom ještě zůstat papežem? Církev posuzovala liberální katolíky vždy velice přísně, ale ne vždy je exkomunikovala. Sedisvakantisté přicházejí ještě s jinými argumenty: Není volba tohoto papeže z důvodu vyloučení kardinálů nad osmdesát let a tím i posledních dvou konkláve, které mu předcházela neplatná? Říci neplatná je snad příliš mnoho, ale je jisté že tím byla do určité míry zpochybněna. Byla však de facto „zplatněna" a potvrzena jednomyslným dodatečným přijetím této volby kardinály a římským klérem. Takový je alespoň názor teologů. Tvrzení o tom, že v současnosti žádného papeže nemáme by uvrhlo Církev do svízelné situace. Otázka viditelnosti Církve je pro její existenci tak nezbytná, že nelze předpokládat, že by jí Bůh nechal existovat ve světě po celá desetiletí bez viditelné formy. Kdo by mohl ještě říci kdo bude budoucí papež? Kdo by ho mohl s jistotou uznat, když nejsou kardinálové? Pro nás je to schismatický duch.

Je jasné, že v případě náboženské svobody, která na základě nového církevního práva dovoluje přátelské eucharistické hostiny nebo kolegiality vnímané a chápané jako druhá nejvyšŠÍ moc v Církvi má každý katolický duchovní a každý věřící povinnost klást odpor a takovou poslušnost vypovědět a odmítnout.Tento odpor musí být veřejný, pokud i zlo je veřejné a představuje pohoršení pro duše. Proto jsme Mgr. de Castro Mayer a já, tak jak bylo oznámeno, na svátek sv. Tomáše Aquinského 21.11.1983 zaslali papeži Janu Pavlu II. otevřený dopis v němž ho prosíme, aby příčiny tragické situace nahlédl. Veškeré kroky, které- jsme za patnáct let podnikli soukromě byly bezvýsledné, další slabost by nás mohla činit spoluvinnými na světově se šířícím zmatení duší. „Svatý Otče", píšeme, „je naléhavě nutné, aby tato nouze skončila, neboť stádo se rozptyluje a ovce ponechané na pospas následují najaté strážce. Zapřísaháme vás, abyste podpořil katolickou víru napadanou omyly a spásu duší pravdu nově posílil, která se postaví proti těmto omylům." Naše volání na poplach bylo ještě znásobeno z důvodu zmatku nového práva, abych neřekl jeho heresí a z důvodu oslav a řečí u příležitosti 500 let narození Martina Luthera. Nedostali jsme žádnou odpověď, ale udělali jsme to, co jsme měli udělat. Nemůžeme si zoufat jako by se jednalo o nějaký lidský podnik. Současný otřes přejde, tak jako pominuly všechny herese. Den návratu k tradici musí přijít. K autoritě římského papeže bude muset znovu přistoupit ona plná moc, která je ustanovena skrze tiaru, víra a mravy budou muset být znovu chráněny soudem nepřetržitě zasedajícím a biskupové musí obdržet zpět svou plnou moc a osobní iniciativu.

Pravá apoštolská práce bude muset být zbavena veškerých brzd, které ji dnes ochromují a podstatně rozmělňují hlásání spásy. To znamená, že se semináře navrátí k svému pravému účelu, řády se obrátí k novému životu a university a katolické školy budou osvobozeny od státních, laicistních učebních plánů a tak znovu vybudovány. Právě tak se bude muset podporovat práce všech podnikových a pracovních organizací, s upozorněním na povinnost a právo všech bratrsky spolupracovat a odstranění biče stávek, které nejsou ničím jiným než studenou občanskou válkou;

O křesťanské společnosti tedy nehovoříme jen v souvislosti s minulostí, která je jednou provždy pryč. Ona je naopak výchozím stanoviskem pro budoucnost, ke které se máme bez obav hlásit. Nevedeme žádný zpátečnický boj, patříme k těm, kteří vědí oč jde, protože jsme obdrželi poučení od Toho, který řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život." Jsme silnější, protože vlastníme Pravdu! Není to naše zásluha, nemáme se proto naparovat, ale musíme podle toho přiměřeně jednat. Církve je silnější než omyly, protože vlastní pravdu. Je na ní, aby se s milostí Boží rozšířila a nestyděla se postavit mezi mocné tohoto světa.

Po křesťanské demokracii, křesťanský socialismus. Konečné přistaneme v křesťanství bez Boha.
Co my máme v těchto kalných vodách co pohledávat? Katolíci mají ve svých rukou pravý „Míč" k řešení všech problémů; je to jejich povinnost aby byli s veškerou svou silou a osobním nasazením přítomni v politice, aby se tam svým hlasem postarali o to, aby jejich vlast měla takové starosty cleny zastupitelstev a poslance, kteří budou zárukou toho, že bude obnoven křesťanský sociální řád - jediný, který je způsobilý přinést mír, spravedlnost a pravou svobodu. Neexistuje žádné jiné řešení.

Prosme proto svatého Mikuláše, aby zachránil náš národ nejenom před ekonomickým a morálním zničením, ale také aby nám vyprosil ten největší dar – živou spasitelnou víru, bez které nikdo nebude spasen. To je to nejdůležitější. Prosme dnes Boha o tento zázrak.

vieru!!! nie skutky!!!

Denní liturgie (Cyklus - C)
www.liturgie.cz/…/streda-po-1-ned…

1. čtení:
Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten den se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."
Iz 25,6-10a

Žalm:
Odp: Přebývat smím v domě Hospodinově, na dlouhé, předlouhé časy.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,
dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,
vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout.
Občerstvuje mou duši.

Vede mě po správných cestách
pro svoje jméno.
I kdybych šel temnotou rokle,
nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.
Tvůj kyj a tvá hůl,
ty jsou má útěcha.

Prostíráš pro mě stůl
před zraky mých nepřátel,
hlavu mi mažeš olejem,
má číše přetéká.

Štěstí a přízeň mě provázejí
po všechny dny mého života,
přebývat smím v Hospodinově domě
na dlouhé, předlouhé časy.
Zl 23
Žalm 23

Evangelium: Mt 15,29-37

Církevní kalendář:
sv. Sába
Pocházel od Caesaree. Mládí prožil v blízkém klášteře Flavianae. Pak odešel do Svaté země, kde v Judské poušti vedl poustevnický život a založil novou formu mnišského života v lávře. Vytvořil sedm klášterů tohoto typu přísného života a ovlivnil rozvoj východního mnišství. Stal se knězem a představeným svých následovníků. Byl důsledný v dodržování zásad zvoleného způsobu života i zásad Chalcedonského sněmu. Zasazoval se o dobrý život lidí v Palestině a zemřel až v 93 letech ve své Velké lávře.
catholica.cz