Přepis modlitby k chvále Nejsvětější Trojice ze starého tisku.

Podstato všech podstat! Ó Živote všeho života! Pronikající Blesku jasnosti, Trojice svatá.

Ó Milosti plný Bože! Všemohoucí Všemohoucnosti! Odpočinutí věčné Sladkosti!

Prýštící plameni Milosrdenství! Žádný tě dostatečně nemůže vychváliti,

neb tys ten, který sám poznáváš svou neskončenou Velikomocnost,

a sám víš, na jaký způsob Tebe dostatečně chváliti a vyvyšovati máme.

Protož chválím tebe ó Pane Bože můj!

Tvé věčné Božství, tvou nevystižitelnou Moudrost a tvou nevyvažitelnou Dobrotu.

Ať tě chválí tvá nevyměřená Štědrota, tvé ustavičné Milosrdenství a tvá nejspravedlivější Spravedlnost.

Ať tě chválí tvá nepřemožená Velikomocnost, tvá nejsladší Sladkost a tvá nejlíbeznější Přívětivost.

Všechna Jména, všechna Slova a všechna Znamení, která se koliv o tobě říci mohou,

ať tě chválí, vyvyšují a oslavují

a tobě za mně Díky činí za všechno dobré, kterés mně a všemu Stvoření prokázal

a ještě na věky prokazovati budeš.

Tebe ó můj Pane a Bože! ať chválí a velebí nejctihodnější Člověčenství Kristovo

a jeho svatý Život a Obcování.

Ať tě vyvyšuje a ctí jeho svaté Utrpení a Smrt, jeho svatá Krev a Pot krvavý,

i jeho svaté Rány a Bolest, které On ke tvé Cti dobrovolně trpěti ráčil.

Ať tě chválí a velebí Nejosvícenější Královna Nebes, nejčistější Panna Maria

a s ní těch deset tisíckrát sto tisícův Andělských Duchův,

jenž vždycky k Službě tvé hotovi stojí.

Ať tobě zpívá a plesá celá svatá Církev se všemi jejími Svátostmi a Oběťmi Mše svaté.

Ať tě zvelebují a ctí všechny její cti hodné Ceremonie se všemi jejími svatými Obyčeji a Procesími.

Tobě ať plesají a zpívají všechny její Žalmové a Modlitby: všechny její horoucí žádosti a láska, kterou k tobě má,

poněvadž ustavičně po tobě dychtí a pláče v tomto plačtivém Údolí.

Ať tebe zvelebují a ctí ó Bože života mého! všichni tvoji darové a dobrodiní,

která jsi mně prokázati ráčil.

Tebe ať chválí a zvelebují všechny Moci duše i těla mého.

Tobě plesati mají všechny mé žíly a oudové,

všechny mé kosti a krůpěje Krve,

všechny mé žádosti a vůle,

všechen můj rozum a paměť

a posledně všechny Moci mého milujícího Srdce se svým ustavičným pochybováním.

Což vše s tímto před tvé svaté Nohy kladu a do tvých svatých Rukou odevzdávám,

protože prosíc: abys to po své vůli v tvé a všech Svatých Cti užívati ráčil.

theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=54

19 euntes ergo docete omnes gentes: baptizantes eos in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti:

20 docentes eos servare omnia quaecumque mandavi vobis: et ecce ego vobiscum sum omnibus diebus, usque ad consummationem saeculi.

to je originál ktorý presne sedí na grécku predlohu

Sv. Angela de Merici

30. mája 2021 Svätec týždňa

Životopisné údaje

Sv. Angela narodila sa roku 1470 v talianskom mestečku Defenzane pri Gardaskom jazere, neďaleko Brescie, zo známeho rodu Merici. Rodičia, ktorí jej skoro zomreli, ju vychovávali veľmi nábožne. V trinástom roku prijala prvý raz Sviatosť oltárnu a vtedy aj urobila sľub večnej panenskej čistoty. Od toho času nespávala nikdy v posteli, ale na holých doskách. Po smrti rodičov odišla so svojou sestrou ku svojmu ujcovi do mestečka Saly.

Mala vtedy šestnásť rokov. Bola veľmi krásna, najmä jej belavé vlasy jej dodávali neobyčajnú príťažlivosť. Keď jej to sestra povedala, umývala si vlasy špinavým lúhom, aby sa každému zneľúbili a nikto ju nepýtal za manželku. Ujec sa staral o vnučky otcovsky, nestaval sa do cesty ich nábožnému životu; ale Angela túžila po väčšej dokonalosti. Aby celkom Bohu v tichosti slúžiť mohli, odišli sestry do hôr a tam bývalý v jaskyni. S veľkou námahou ich ujec našiel a doviedol ich domov.

Zakrátko po tom jej sestra umrela. Angela, ako čoby bola celkom osirela, opustila ujca, vrátila sa do rodného mestečka a vstúpila tam do kláštora nábožných panien sv. Františka. Mníšky sa tešili jej príchodu, lebo povesť o jej nábožnosti bola známa. Ujec jej medzitým zomrel. I mala videnie, ktoré jej oznámilo, aby išla do Brescie a tam spoločnosť panien zriadila. Do kláštora prišli nábožní manželia rodiny Partengolov, ktorým zomreli dvaja synovia; oni za nimi veľmi smútili. Títo prosili Angelu, aby s nimi do Brescie išla a ich v zármutku tešila. S povolením predstavených išla do Brescie a tam účinkovala medzi obyvateľmi tak, že mnohé panny na cestu cností priviedla.

Podivná túžba zaujala jej srdce, aby mohla Svätú Zem a tie miesta, kde Spasiteľ niekedy ako človek žil a trpel, videť. Išla do Benátok a vysadla na loď s inými pútnikmi. – Na ceste oslepla. Pútnici jej hovorili, že nemôže ďalej putovať. Angela ich prosila, aby ju len so sebou vzali a aby ju na ostrove Kandii nenechali. «Voďte ma za ruku po svätých miestach», prosila ich; «aspoň nebudem vyrušovaná rozmanitosťou predmetov, a budem môcť svojho ducha tým hlbšie ponoriť do rozjímania tých sv. tajomstiev, ktoré na miestach, kam ma zavediete, vykonané boli.»

A vodili ju po tých svätých miestach a ona sa ich dotýkala rukami s takou nábožnosťou, že sa jej srdce od radosti triaslo. A z každého tých posvätných miest zachovala si nejakú nábožnú pamiatku v srdci a duši svojej. Keď sa pútnici naspäť vracali, museli pre búrku morskú na ostrov Kandiu vystúpiť. I Angela išla na breh, pokľakla s pútnikmi pred sv. krížom a modlila sa skrúšene. A hľa, prostred modlitby navrátil sa jej zrak skoro na tom istom mieste, kde ho bola stratila!

Bolo to práve roku 1525, keď pápež Klemens VII. vyhlásil v Ríme milostivé leto. Angela sa chcela stať účastnou plnomocných odpustkov, i putovala do Ríma. Pripustená bola pred sv. Otca a tento jej radil, aby v Ríme ostala a jeden kláštor riadila. S pokorou odpovedala, že nie je k takému veľkému dielu schopná a odcestovala cez Cremonu do Brescie. V Brescii zhromaždila okolo seba dvanásť cnostných panien, ktoré sa usilovala ku dokonalosti viesť.

Neďaleko kostola sv. Afry prenajala domček, v ktorom s jednou z dvanástich učeníčok, menom Barbarou, bývala. Roku 1533 jej mesto darovalo pohodlný dom, v ktorom sa tie nábožné panny schádzali, modlili a mládež vyučovali. To bol prvý základ rádu školských sestier, ktorý potom Cirkvi veľké služby preukazoval. 25. novembra roku 1535 utvorila s 27 pannami svätú spoločnosť, ktorej účel bol: nábožným vychovávaním chrániť kresťanskú mládež pred záplavou bludov a hriechu.

V tom čase zúrila v severozápadnej Európe takzvaná reformácia; i v Taliansku povstali nepokoje. Nepriatelia apoštolskej viery zľahčovali panenský stav a násilne vyháňali mníšky z kláštorov. Toto pohlo Angelu pri založení svojho rádu, ktorý rádom sv. Uršuly nazvala, ustanoviť, aby jej sestry nežili zatvorené v kláštorských múroch, ale aby sa stýkali so svetom a tak pôsobili; aby nemocných, chudobných a nešťastných v ich rodinách vyhľadávali, pomáhali im, predovšetkým však aby dievčence učili a vychovávali. K tomu nebol potrebný prísny mníšsky rád a poriadok, ale len náboženská spoločnosť. Preto nepožadovala od svojich sestier Angela kláštorské sľuby, ani rovnaké rúcho; no žiadala od každej sestry, aby sa raz za mesiac spovedala a Telo Božie prijímala.

Pravidlá rádu sv. Uršuly, ktoré sama Angela zostavila, potvrdil najprv biskup v Brescii, neskôr však pápež Pavel III. 18. marca roku 1537 viedli sestry sv. Uršuly valné zhromaždenie, na ktorom sa ich 76 zúčastnilo. Všade vznikali ich domy a Angela ich viedla ako najvyššia predstavená. Talianski biskupi, najmä sv. Karol Boromejský, sa veľmi zaujímali o uršulínky. Neskôr utvorili uršulínky prísny uzavretý rád (klauzúra) a so slávnymi sľubmi a pôsobili veľmi blahonosne, najmä ako vychovávateľky dievčeniec. Ich zásluhy o sv. Cirkev boli a sú i podnes veľmi veľké. Angela sa dožila 70 rokov bohumilého života; 27. januára roku 1540 sa odobrala z tohto sveta do večnej slávy.

Jej telo ostalo 30 dní nepochované a bolo ako živé. Pochovali ho slávnostne v kostole sv. Afry v Brescii. Pri jej hrobe sa hneď diali zázraky, a ľud v okolí ju začal ctiť ako blahoslavenú. Sv. Karol Boromejský sa vyslovil o niekoľko rokov, že Angela si zasluhuje, aby bola vyhlásená za svätú.

Pápež Klemens XIII. ju vyhlásil za blahoslavenú a pápež Pius VII. 24. mája roku 1807 za svätú, i ustanovil jej sviatok. Sv. Angela Merici sa vyobrazuje v rúchu Rádu uršulínskeho, okolo nej dievčence.

Poučenie

Svätá Angela bola veľmi krásna. Poznala však slová sv. Písma: «Klamná je spanilosť a márna je krása; žena, ktorá sa bojí Boha, tá dôjde chvály.» Preto utekala od ľudí, preto špinila si krásne vlasy lúhom. Krása telesná je pre človeka veľmi nebezpečná. Krásny človek badá, že sa naň ľudia dívajú, že sa im ľúbi; tak sa často stáva márnivým, chce sa viac zaľúbiť, nosí krásne rúcho, hrdo si vykračuje, púšťa sa do známostí, ktoré končievajú nešťastím a hanbou. Koľká panna stala sa krásou svojou najnešťastnejšou osobou pod slncom, keď zabudla na slová knihy Prísloví: «Žena, ktorá sa bojí Boha, tá dôjde chvály!»

Ale telesná krása môže viesť i k dobrému. Ona je kvetinkou, ktorá krásne vonia a zvädne. Ona môže byť i obrazom duchovnej krásy; ona môže napomínať človeka, aby sa usiloval mať v krásnom tele i krásnu dušu, čistotou, pokorou, pobožnosťou, láskou k Bohu a blížnemu a druhými cnosťami naplnenú. Takouto bola sv. Angela. Pri svojej kráse sa bála ľudí a bála sa Boha: a duša jej bola okrášlená všetkými cnosťami. Ona sa cez celý život i o to starala, aby jej blížni boli duševne krásni. Pre tento cieľ založila Rád uršulínok. Kresťan, ak máš od prirodzenosti krásnu tvár a ľahký život, pomysli si, že to chytro pominie, a tí, ktorým sa ľúbiš, tak ako i ty sám, zostarnú a umrieť musia. Keď sa však tvoja duša stane cnosťami krásnou, ostane takou na veky. Sv. Angela dávno zomrela, krásne jej telo spráchnivelo; no jej krásna duša navždy potrvá v sláve nebeskej, jej krásny duch žije a objavuje sa i dnes v ráde sv. Uršuly, vo vychovávaní ženskej mládeže kresťanskej.

Modlitba

Ó Bože, ktorý si skrze sv. Angelu novú spoločnosť posvätných panien do svojej Cirkvi uviesť ráčil, popraj nám, aby sme sa na jej príhovor anjelskými mravmi skveli, všetkých pozemských vecí sa zriekli a nebeské radosti okúsiť zaslúžili. Skrze Ježiša Krista, Pána nášho. Amen

Dnes má svátek svatá Zdislava

Patronkou České kongregace sester dominikánek je svatá Zdislava. Manželka, matka, šlechtična a duchovní dcera svatého otce Dominika. Žena, jejíž život byl proniknutý láskou k Bohu a bližním.

Svatá Zdislava se narodila někdy po roce 1220 v Křižanově nedaleko Velkého Meziříčí. Její rodiče byli značně zámožní, vzdělaní a velmi zbožní. Zdislava měla mladší sourozence, tři sestry a bratra: Eufemii, Elišku, Libuši a Petra.
Své dětství a dívčí léta prožila Zdislava ve vzorném rodinném prostředí na hradě Křižanově a patrně i v Brně, kde byl její otec, pan Přibyslav, purkrabím. Pan Přibyslav byl významnou osobností. Zastával důležité úřady. V Brně byl purkrabím, tedy prvním úředníkem tehdejší hradní správy. Nepřekvapuje proto, že se s jeho jménem často setkáváme v královských listinách. Žďárský kronikář vydává svědectví, že pan Přibyslav "byl zevně rytířem, v nitru však mnichem". Byl velmi nakloněn klášterům a jejich obyvatelům a zvláště si oblíbil řád cisterciácký, který všemožně podporoval.
Matkou svaté Zdislavy byla paní Sybila. Přišla do Čech v průvodu Kunhuty, dcery Filipa Švábského, nevěsty budoucího krále Václava I. Paní Sybila, mladá dvorní dáma budoucí královny, pocházela ze Středomoří, z království obojí Sicílie, tedy z oblasti, která představovala v té době jedno z kulturně nejvyspělejších území západní Evropy. Krásná žena jižního typu byla vzdělaná a proniknutá zbožností. Jako Přibyslav i paní Sybila věnovala svou přízeň klášterům. S královnou Kunhutou podporovala například dominikánský klášter rozjímavých sester v Brně, založený roku 1239.
Vrozený sklon ke zbožnosti zapouštěl v mladičké Zdislavě kořeny stále hlubší. Můžeme se právem domnívat, že když uzrál čas, bylo toto vnímavé děvčátko dáno podle mravu své doby na vychování a vzdělání do některého kláštera, podobně jako Anežka Přemyslovna.
Ženou Havla z Markvartic
Zdislava se provdala mladičká, bylo jí asi něco přes patnáct let, za Havla z rodu Markvarticů, pána na hradě Lemberku v severních Čechách. Manžel Zdislavin, pán na Lemberku, byl typ rytíře 13. století. V tehdejším dění vystupoval jako muž znamenité slávy válečné. Když se mladý kralevic Přemysl Otakar vzbouřil proti svému otci, stál pan Havel věrně po boku krále Václava I. a nemálo přispěl k jeho vítězství v tomto zápase, které mu roku 1249 zabezpečilo trůn.
Havel však nebyl jen drsný bojovník. Měl ducha křižáckých rytířů zanícených pro věc náboženství. Podporoval i řád bratří kazatelů - dominikánů, který si jeho manželka velmi oblíbila. Zdislavě projevoval nejen úctu a lásku, měl i plné pochopení pro její úsilí. Bez jeho pomoci by paní Zdislava stěží realizovala dílo své dobročinnosti.
Na hradě Lemberk
Zdislava žila na hradě Lemberku v severních Čechách jako hradní paní a světice. Na hradě bývalo rušno, ale v jejím nitru byl vždy klid, pramenící z Boží milosti. Plnila všechny společenské povinnosti svého stavu a pečlivě se přitom starala o svou rodinu. Narodily se jí čtyři děti (Havel, Markéta, Jaroslav a Zdislav). Nejstarší Havel se stal důstojným nástupcem svého otce a zaujal přední místo ve společnosti českých velmožů. Podobně i další synové dosáhli význačného postavení v českém království.
Se svým manželem Havlem postavila Zdislava v blízkém městě Jablonném chrám svatého Vavřince s klášterem pro dominikány. Tento řád s apoštolským zaměřením si Zdislava tak oblíbila, že do něj vstoupila jako laická spolupracovnice, zůstávajíc ovšem v manželství. Rovněž v Turnově postavila paní Zdislava s manželem kostel a klášter pro duchovní syny svatého Dominika.
Ač byla vznešenou hradní paní, přece s radostí často navštěvovala chudé, v nichž viděla očima víry samotného Ježíše Krista. Poutníci, nemocní a potřební nalézali u ní vždy nejlaskavější přijetí. Podporovala je, kde jen mohla a sama žila skromně. Byla proto všemi milována a nazývali ji matkou chudých.
Svatost
Její svatost se potvrzovala i podivuhodnými skutky, které skrze ni učinil Bůh. V kronice Dalimilově čteme: "Pět mrtvých boží mocí vzkřísila, mnoha slepým zrak vrátila, chromých a malomocných mnoho uzdravila a nad jinými ubohými veliké divy činila" (Dalimil 87, 5).
Paní Zdislava se nedožila vysokého věku. A tak po krásném rodinném životě se svým manželem a dětmi, po životě plném dobrých skutků zemřela na hradě Lemberku roku 1252 ve stáří asi 27 až 30 let. Byla pochována v kostele sv. Vavřince v Jablonném, kde její tělo dodnes odpočívá.

28. srpna 1907 byla Zdislava blahořečena papežem sv. Piem X.
21. května 1995 Zdislava byla svatořečena papežem Janem Pavlem II.
24. října 2000 papež Jan Pavel II. prohlásil sv. Zdislavu za hlavní patronku Litoměřické diecéze
Od jara 2002 dle ustanovení krajského zastupitelstva patronka celého Libereckého kraje.
Zdroj: dominikanky.cz/historie-a-op-svetci/svata-zdislava/

Z denní liturgie
liturgie.cz/misal/06mezidobi/NST.htm

1. čtení:
Čtení z páté knihy Mojžíšovy.
Mojžíš řekl lidu: "Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: (ptej se) od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přikazuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy."
Dt 4,32-34.39-40

Žalm:
Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek.

Hospodinovo slovo je správné,
spolehlivé je celé jeho dílo.
Miluje spravedlnost a právo,
země je plná Hospodinovy milosti.

Jeho slovem vznikla nebesa,
dechem jeho úst všechen jejich zástup.
On totiž řekl-a stalo se,
on poručil-a vše povstalo.

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí,
nad těmi, kdo doufají v jeho milost,
aby jejich duše vyrval ze smrti,
aby jim život zachoval za hladu.

Naše duše vyhlíží Hospodina,
on sám je naše pomoc a štít.
Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství,
jak doufáme v tebe.
Zl 33(32)

2. čtení:
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři! Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.
Rim 8,14-17

Evangelium:
Mt 28,16-20