Františkova „pokorná ambice“ změnit Církev dostává zlověstné obrysy.

Michal Semín

V posledním příspěvku jsem zmínil fakt rostoucího počtu široké veřejnosti známých katolíků v USA a Evropě, jež rozhodně nelze zařadit mezi tzv. tradicionalisty, odhazujících růžové brýle, jimiž až dosud nahlíželi na netradiční kroky a postoje papeže Františka. Bohužel mezi ně – zatím? – nepatří vedoucí české sekce Vatikánského rozhlasu P. Milan Glaser, jenž ve svém článku „Problém s papežem?“ pozitivně hodnotí papežovo „demaskování myšlenkových klišé“, jež bývají zaměňovány za projevy víry. Prý tak činí neotřele, aniž by používal apodiktické soudy. Nevím, jaké výroky má na mysli, ale já si jen na adresu tradičně smýšlejících katolíků již přečetl tolik apodiktických soudů z pera papeže Františka, že si nejsem jistý tím, zda P. Glaser a já rozumíme termínu „apodiktický“ stejně. Nevím, zda P. Glaser má na mysli moje ohrazení se proti nařčení z pelagianismu, když poznamenává: „Ten věřící, který se snaží kontrolovat, zda si pastýř všeobecné církve počíná korektně, však riskuje opravdu velmi mnoho. Pouhá znalost např. definice pelagianismu totiž ještě neochrání před uvíznutím v této slepé uličce. Věřit znamená nazírat Boha v tom, co se děje, ba i navzdory tomu, co se děje, a nenechat se nikdy zatáhnout do smýšlení, které oslabuje víru ve skálopevné spojení Boha, Stvořitele i Spasitele, s dějinami lidstva.“ Opravdu nevím, z čeho plyne, že kritika teologické orientace papeže Františka vede k oslabení víry ve „skálopevné spojení Boha, Stvořitele i Spasitele, s dějinami lidstva“. Vůbec nepochybuji o tom, že Boží dopuštění jménem František Církev nezničí a že i tato tragická epizoda má svůj hluboký význam v dějinách spásy. Určitou paniku spíše spatřuji v řadách papolatrů, nucených tvořit zcela nový církevní a teologický lexikon, aby v jeho ohebném rámci uhájili Františkovo pravověří. Jak však propagovat koncept „nové evangelizace“ ve světle Františkova výroku z deníku La Repubblica „proselytismus je mimořádná hloupost“? Nebo snad platí, že „nová evangelizace“ je něčím jiným než snahou o obrácení duší nevěřících?

Nakonec i P. Glaser připouští, že papež František „není ušetřen ani překrucování či zkratkovitých a nekontextuálních interpretací svých slov a činů zejména v těch komunikačních prostředcích, jejichž vliv je hromadný. Nadšení, ve kterém jsou tyto dezinterpretace zaobaleny, může víru nejenom probouzet, ale také uspávat, protože nevyvěrá vždycky a jenom z postoje víry.“

Je tu však na vině výlučně chybná interpretace? To se opravdu mýlí všichni liberální stoupenci koncilové revoluce, když ve výrocích papeže Františka rozeznávají hlas svého zesnulého vůdce kardinála Martiniho, k jehož orientaci se ostatně papež František vehementně přihlásil ve svém posledním rozhovoru s novinářem Scalfarim?

V závěru svého zamyšlení nás P. Glaser vybízí k dobré vůli. Přijímám a navrhuji zamyslet se nad tím, jak vypadá „demaskování myšlenkových klišé“ papežem Františkem v praxi a zda se namísto odstraňování klišé spíše nerelativizují pravdy víry, kterou P. Glaser, spolu se mnou, vyznává.

Přestože rozhovor pro La Civiltà Cattolica (dále jen CC) obsahuje řadu sporných míst, jakož i myšlenky nosné a cenné, pro účely tohoto článku vybírám především ty pasáže, kterými lze moje pochybnosti o Františkově ortodoxii hodnověrně doložit.

„Náboženství má právo vyjádřit vlastní názor, čímž slouží lidem, ale Bůh nás stvořil svobodnými. Duchovní vměšování se do osobního života není možné.“

Těmito slovy papež obhajoval svůj výbušný výrok z paluby letadla na cestě z Ria „kdo jsem já, abych soudil gaye“. Zatímco tento výrok, po náležitém dovysvětlení a nahrazení termínu „gay“ vhodnějším slovem, lze ještě v jistém smyslu akceptovat, způsob jeho obhajoby v CC již nikoli. Katolické náboženství přeci nemá nějaké své „názory“, ale Bohem zjevené pravdy, svěřené Církve k obraně a šíření! Navíc, jak by mohla Církev, není-li sloupem pravdy, pouhým názorem na tu či onu věc sloužit lidem? Podle jakého kritéria chce papež František posoudit hodnotu toho kterého názoru, není-li jím pravda, garantovaná samotnou Boží autoritou? František, zdůrazňující ve svých kázáních a projevech lásky k bližnímu, jako by pochyboval o tom, že skutkem milosrdenství nejsou jen charitativní skutky, ale i hlásání pravd víry. Rovněž tak představa, že pravá víra nemá právo se do našich životů „duchovně vměšovat“, je svou pohoršující „kvalitou“ doslova dech beroucí. Věří vůbec v nadpřirozený původ katolického náboženství?

Dokončení viz:
www.stjoseph.cz/frantiskova-pok…